Mladý hrdina
Je po všem. Sedí na stole v nejodlehlejším koutě Velké síně a dívá se kolem sebe. Vidí všechny ty známé i neznámé tváře. Všechen ten smutek. Bolest. Šok. Únavu. Není zde nikdo, koho by právě prožitá hrůza nezasáhla. Někteří ztratili své blízké. Někteří poprvé někoho připravili o život. Ať již přímo nebo nepřímo. Viděli zabíjet své blízké. Vraždit. Není zde nikdo, koho by ta událost nepoznamenala do konce života. Není možné zapomenout. Ve vzduchu je však cítit i úleva. Radost. Naděje. Nikdo se ji ovšem neodvažuje projevit přímo. Proč? Bylo by to bezcitné? Nepatřičné? Ještě je brzy. Avšak každý, kdo projde kolem něj, ho plácá po rameni. Děkuje. Někteří se před ním dokonce uklánějí. Neužívá si to. Vůbec ne. Necítí se toho hodný. Vždyť zemřelo tolik lidí. Muselo to zajít tak daleko? Měl to být jeho boj.
Proto se uchýlí do stínů zadní části Velké síně. V něm samém se střídají snad všechny emoce světa. Po pár hodinách už cítí jen otupělost. Prázdnotu. Vyčerpání. Musí všechny negativní pocity zadusit, jinak se z toho zblázní. Jak to, že nepřichází žádné dobré myšlenky? Jak to, že necítí úlevu. Tolik ztrát na životech. Jeho nejlepší přítel ztratil bratra. Lidé, které považoval skoro za svou vlastní rodinu, prožívají obrovský smutek. A jemu se najednou zdá, že nemá právo být tam s nimi. Že k nim ve skutečnosti nepatří. Jeho nejlepší přítelkyně s ním chvíli odlehlý kout sdílí. Teď ale patří ke svému partnerovi a musí být oporou hlavně jemu.
Zdá se, že každý tu má někoho, kdo je mu oporou. Nikdo nezůstane úplně sám. A to je dobře. To je tak zatraceně dobře. Proč jen z toho nedokáže mít opravdovou radost. Hlava to ví. Ale srdce? Kdo je tu pro něj? Opravdu pro něj. Jen a jen pro něj. Je sobec. Oh ano, jistě, každý v této síni by mu poskytl svoji náruč. I ti, které až do dnešního dne nikdy neviděl. Samozřejmě. Chlapec, který přežil. Hrdina. Spasitel. Pche. Taková kravina. Taková ubohost. Nenávidí to. Ať s tím jdou všichni do háje.
Ano, jsou tu lidé, kteří ho mají rádi. Ale není to dost. Sakra ne, nestačí to. Nikdo ho skutečně nezná. Znají jen to, co z něj udělali jiní. Co z něj udělali okolnosti. Jeho dosavadní život. Všechno, pro co doposud žil. Všechno, co ho zajímalo. Co ho muselo zajímat. Jeho odpovědnost vůči rodičům. Jeho odpovědnost vůči kouzelnickému světu. Nic jiného nikdy skutečně nepoznal. Všechno je pryč. Neměl normální život. Nepoznal teplo domova. Neměl normální dospívání. Nepoznal opravdovou lásku. Všechno mu vzali. Jak narušený musí být. Jak se žije obyčejný život? Neumí to. Nemá nic. Nemá nikoho. Nemá jistotu ani v sobě samém.
Merline. Bože. Pomoc. Co má dělat? Co s ním teď bude? Kdo vlastně je? Kam zmizela ta sladká otupělost? Kam odešla? Vrať se.
Každý ho vidí jako zachránce. Každý je mu vděčný. Vděčný za to, že zavraždil člověka. Ne, člověka ne. Zrůdu. Ale přesto. Ironie. Prý jim pomohl otevřít cestu ke šťastnějšímu životu. Míru. Životu beze strachu. Normálnímu životu. Platí to i pro něj? Má přátelé. Snad. Vždycky tu pro něj byli. Tolik toho pro něj udělali. Tolik toho pro něj obětovali. Bez nich by to celé nezvládl. Zbláznil by se již dávno. Proč tedy ten pocit, že k bláznovství má teď blíž než kdy jindy? Jako by ztratil smysl života. Jeho největší prokletí bylo zároveň jeho kotvou. Jasný cíl. Zabít jeho. Zbavit se ho jednou provždy. Je to k smíchu. Taková blbost. Nic smutnějšího snad nikdo nikdy neslyšel.
Každý teď bude žít normální život. Konečně. Každý má nějakou vysněnou budoucnost. On o ní nikdy opravdu nepřemýšlel. Byl plně zaměstnán vymýšlením strategií. Učení se boji. Učení se obraně. Učil ostatní. Jeho přátelé mu tento úděl pomáhali nést. Podporovali ho. Ale teď už to není potřeba. Budou žít svůj život. Konečně. To byl přeci cíl. Už nebudou hodiny debatovat o tom, jak se zbavit zla. Konečně. Už se nebudou muset společně učit boji. Konečně. Už se nebudou společně tísnit každý den v jednom stanu. Konečně. Tak proč…?
Co teď? Sejdou se jednou za čas v hospodě na máslový ležák? Možná společně stráví Vánoce? Pozvou ho na svatbu? Na křtiny? Vzpomenou si? Proč ta hořkost? Proč jenom proboha necítí více radosti, že je po všem? Nezbláznil se? Proč se cítí tak sám? Proč tu sedí osamoceně v koutě? Proč to tak zatraceně bolí? Otupělosti. Prázdnoto. Kde jste? Zůstává jen bolest. A únava. Je tak hrozně unavený. Mohl by jít spát do provizorní ložnice hned vedle Velké síně. Ale bojí se usnout. Co když se probudí a všichni budou pryč. Zůstane tu definitivně úplně sám. Vždycky byl ve skutečnosti sám. Je to nefér k jeho přátelům? Tak ať. Kdo ho může pochopit? Nikdo nežil jeho život.
Nechce si znovu připadat jako nechtěné dítě, které šoupnou do přístěnku pod schody. Jako mezek, který už vykonal svoji práci a teď už ho nikdo nepotřebuje. Jako kůň, který dokončil svůj závod, na který ho celý život trénovali, a teď už je dobrý leda tak do salámu.
Nemá žádný domov, kam by se prostě mohl přemístit. V domě po kmotrovi by se teď zcela určitě zbláznil. Příliš mnoho vzpomínek. A hlavně… samota. Kdo by tam s ním mohl jít? Každý, kdo dnes bojoval, přežil a není vážně raněný, má místo, kam může jít. Kam patří. Pro každého tu někdo je. Prostě jen tak. Ne z vděčnosti. Ne z lítosti. Každý má pro koho žít. Každého někdo miluje. Je sobec. Je pesimista. Co on může vědět. Ale ta hořkost jím pomalu prostupuje. Hrozí, že ho úplně pohltí. Už ne smutek. Ale pocit nespravedlnosti. Kdo ho může pochopit? Opravdu pochopit? Je v tom sám.
Počkat. Opravdu je sám? Opravdu každý tu někoho má? Kde je? Za celou dobu tu neviděl jednoho člověka. Ale přežil, tím si byl jistý. Viděl ho bojovat proti Smrtijedům. Byl první, koho uviděl, když ta zrůda padla k zemi mrtvá. Na chvíli, jen na pár vteřin, zůstali stát a hleděli si do očí. Čas jako by zamrzl. Zdálo se mu to? Nebo v těch očích uviděl něco, co tam nikdy před tím nebylo? V první chvíli šok. Nevíra. V další v nich byla znát neskonalá úleva. Ano, přirozeně, byla tam úleva. Ale taky… Snad se mu to jen zdálo. Ale jako by z nich vyzařovalo ještě něco jiného. Snad vděk? Ne, to těžko. Ale mohlo by tam být…? Mohlo by to být porozumění? Těch pár vteřin se teď jevilo jako nejvýznamnější chvíle jeho života. Tak směšné. Tak patetické. Tak ironické. Ale přece jen...
Najednou ví naprosto přesně, kde chce být. Najednou má pocit, že tu už nevydrží ani minutu. Že pokud tu zůstane, udusí se. Musí prostě pryč. Už ví kam. Je úplně jedno, jestli tam bude vítaný nebo ne. Nejraději by se rozběhl. Ale v plné síle se projevuje vyčerpání. Nohy se mu pletou a sotva ho nesou. Tak se tedy jen plouží chodbami Bradavického hradu. Směrem do sklepení. Tam, kde tuší soukromé komnaty jeho bývalého profesora lektvarů. V hlavě se mu vynořují myšlenky. Informace, které se před několika týdny dozvěděl. Tehdy, v Deanovském lese. Kde málem umrznul uprostřed noci. Nevytáhnul z jezírka jen Nebelvírův meč. Na poslední chvíli tam zahlédl ještě něco jiného. Malou lahvičku se vzpomínkami. Sotva si jí všiml. Málem ji nestihl popadnout, než byl vytažen z vody ven. Skoro jako by si přála nebýt nalezena. Jen tam tak nejistě ležela přikryta v písku.
Později v Lasturové vile objevil starou myslánku. Ta mu připomněla lahvičku se vzpomínkami. Úplně na ni po událostech na Malfoy Manor zapomněl. Svět se mu tehdy obrátil vzhůru nohama. Přehnané? Když zjistíte, že nemůžete věřit ani tomu, co vidíte přímo před sebou? Co jste poznali na vlastní kůži? Byl tak přesvědčen o povaze toho muže. O jeho charakteru. O jeho věrnosti temné straně. A pak? Zjistil, že jeden z jeho úhlavních nepřátel, je ve skutečnosti na jeho straně. Že mu dokonce pomáhá. A co víc, že byl přítel jeho matky. Její smrt ho zlomila. Riskoval vlastní život v řadách nepřátel. Celé roky ho zpovzdálí chránil. Skutečně ho chtěl naučit nitrobranu. Když byl odhalen ponižující okamžik z jeho minulosti, cítil se zlomeně. Tak zranitelný. Tak obnažený. Styděl se. Stáhl se ještě více do sebe. Zároveň ale ta obrovská vnitřní síla. Odhodlání. Jít dál. Vydržet. Díky němu byl zničen další viteál. Skoro sedmnáct let platil za svoji mladickou nerozvážnost. Chybu, ke které svým dílem přispěla partička nevyzrálých Nebelvírů. Ale hlavně, vůči němu, vůči chlapci s tváří dávného rivala, necítil nenávist. Celou dobu mu pomáhal. A dle všeho v něj věřil. Zlomila ho vražda jeho mentora. Vražda, kterou musel sám spáchat. Vražda jediného přítele. Ale stejně v sobě našel sílu jít dál. Zahořklý. Zapštklý. Ale dál. Bylo to obdivuhodné.
Všechna tato zjištění ho téměř ochromila. V každé volné chvíli musel na toho muže myslet. Původně tomu všemu nevěřil. Musel to být nějaký trik. Nějaký zákeřný plán, jak se mu dostat pod kůži. A že to vycházelo. Pak si však začal spojovat jednotlivé dílky. Dílky svého života s dílky života onoho muže. Jako by sestavoval obraz z puclíků. A ten pomalu, ale jistě, začal nabírat konkrétní podobu. Dávat smysl. Některé dílky však stále chyběly. Byl fascinován tím, co již zjistil. Ale chtěl vědět víc.
Když se schylovalo k bitvě, sdělil svým věrným přátelům, že tomu muži věří. Že je vše jinak. Možná si mysleli, že se zbláznil. Nebo že je pod imperiem. Ale tlačil je čas. A v tu chvíli na tom vlastně tolik nezáleželo. Na jeho prosbu zprávu rozšířili mezi své další přátele. Učitelský sbor. Postupně se rozšířila i mezi členky Fénixova řádu. Bystrozory. Musel doufat, že mu uvěří. A že k nepřátelům se ta informace dostane co nejpozději. Muž by se pak stal terčem číslo dva na obou stranách. Museli si myslet, že se zbláznil. Zůstali ostražití. Ale on udělal maximum proto, aby se nestal terčem světlé strany. Ta, která ho považovala již rok za zrádce. Jakmile začala bitva, bylo jasno. Tento tajemný muž se přidal na jejich stranu. Už nebyl důvod se přetvařovat. Konečně mohl ukázat svoji pravou loajalitu. Přestože nepřítel byl v přesile. Přestože to vypadalo, že nemají šanci na vítězství. Stejně se bil po jejich boku. Neohroženě. Statečně.
Konečně se doplouží k cíli. Zaklepe. Nic. Sakra. Co když tam není. Vždyť poslední rok byl ředitelem školy. Co když má nyní své komnaty nahoře u ředitelny? Přirozeně. Zaklepe znovu. Nic se neděje. Začíná podléhat frustraci. Do ředitelny v tuto chvíli nemá šanci dojít. Musí se smířit s tím, že dnes si svoji dávku štěstí už vybral. Nic dobrého ho už nečeká. Na chvíli si dovolil cítit trochu optimismu. Jaký to snílek. Dnes bude spát na studené zemi. Zoufale uhodí pěstmi do dveří. Co vlastně čekal? Co tu vlastně pohledává? Co by vlastně řekl? Co by udělal? Co tu vlastně chce?
Cvak. Dveře se pomalu začínají otevírat. Musel uskočit stranou. Stojí v nich muž. Na sobě pouze přiléhavé kalhoty. Přes celou hruď dvě ošklivé dlouhé jizvy. Na tváři ostražitý výraz. Neřekne ani slovo. Výraz se mění do prázdného pohledu. Oba čekají. Hledí na sebe. Co říct? Proč tu vlastně je? Nebyl to asi dobrý nápad sem přijít. Pořád ale zoufale nechce odejít. Proč?
Starší muž poodstoupí ode dveří. Jasné zvací gesto. Uleví se mu. Vejde do tmavé místnosti osvícené pouze plápolajícím ohněm z krbu. Před ním stolek se dvěma křesly. Na stolku láhev a napůl plná sklenice. Váhavě se posadí do vzdálenějšího křesla. Jak dlouho mu trvalo se k němu doploužit? Starší muž mu totiž nabízí další sklenici s průhledným nápojem. Přijme ji a zhluboka se napije. Netuší, co to pije. V alkoholu se nevyzná. Jen si uvědomí, jak ohromnou měl žízeň. Sedí v tichosti. Oba hledí do krbu. Oba ponoření ve svých vlastních myšlenkách. Byla to příjemná změna oproti hemžení lidí nahoře ve Velké síni. Ale není sám. Cítí se téměř spokojeně. Vůbec to není trapné ticho. Začíná ho opět pohlcovat sladká otupělost. Chvíli jako by o sobě vůbec nevěděl. Usnul? Z tohoto stavu ho vytrhne až pohyb druhého muže. Vzhlédne k němu a vidí, že odchází ke dveřím vedle krbu. Kam jdeš? Neodcházej. Měl by něco říct? Má odejít? Muž se ve dveřích zastaví. Otočí se na něj. Vyčkávavě na něj hledí. Možná trochu vyzývavě. Mladík se postaví a jde za ním. Zdá se to naprosto přirozené. Ložnice. Mělo by to být divné? Muž přistoupí k velké posteli. Odhrne peřinu. Uloží se do ní. Vedle sebe nechává dost volného místa. V přítmí mu nevidí do očí. Co se v nich teď asi odráží? Cítí na sobě jeho pohled.
Rozepne si hábit. Rozepne si košili. Obojí nechá ležet tam, kam dopadlo. Uloží se na volnou stranu postele. Až teď mu matně dochází, jak je špinavý. Jeho vědomí už je tak otupělé. Nic z toho mu nepřijde divné. Nezáleží na ničem. Jen na tom, že leží v měkké posteli. A není sám. A druhý muž nic nenamítá. Nic neříká. Je tam vlastně vůbec? Nemá už sílu otevřít oči. Proto se přisune blíž. Chce slyšet dech toho druhého. Aby měl jistotu, že není sám. Ano, takhle. To je uklidňující. Ucítí váhavý dotek na své ruce. Ó bože, ano. Chce více toho tepla. Potřebuje ho. Přisune se ještě o kousek blíž. Jak se ocitnul v cizí náruči? Hrudník pod jeho hlavou se zdvihá v pravidelných intervalech. Ano, takhle to má být. Pro tuto chvíli je to správné.
Je jedno, co bude zítra. Jestli se mu ráno mistr lektvarů vysměje. Jestli bude naštvaný, až mu dojde, kdo leží v jeho posteli. Jestli ho vyhodí ze dveří. Jestli ho už nikdy nebude chtít vidět. Záleží jen na této chvíli. Chvíli zoufalé potřeby. Tichého porozumění. Tepla. Odpočinku. Klidu. Souladu. Přijetí.