Každý přece někoho potřebuje

Chaos. Zmatek. Každý někoho hledá. Rodiče své děti. Děti své rodiče. Ženy a muži své partnery. Bratry. Sestry. Blízké. Zdravotníci raněné. Dobrovolníci mrtvé. Bystrozoři Smrtijedy. Jen on je neviditelný. Není vážně zraněný. Není mrtvý. Pro vítěznou stranu byl ještě ráno zrádce. Věrný Smrtijed. Pro Smrtijedy je zrádce nyní. Není nikdo, kdo by si ho všímal. Kdo by ho hledal. Každý se mu raději vyhne. Dokonce ani bystrozorům nestojí za povšimnutí.

Nyní stojí skrytý ve stínu. Hledí do Velké síně. Situace se začíná stabilizovat. Začíná být přehledná. A uprostřed místnosti… Uprostřed toho všeho, stojí velký shluk lidí. Všichni se snaží dostat k hrdinovi. K tomu, co spasil svět. Jen ať si užije svoji slávu. Je jedno, že na to nebyl sám. Kolik lidí mu pomáhalo. On je ten, který vyslal rozhodující kletbu. On zabil toho hajzla. A na tom jediném záleží. Každý se k němu chce dostat. Každý se ho chce dotknout. Ne, ten není sám. Všichni se o něj budou prát. Je jeho přesným opakem. Ten nikdy nebude neviditelný. Teď je ještě větší celebrita. Hvězda. A přesto nevypadá šťastně. Ten úsměv není upřímný.

Tam venku na nádvoří. Když ta zrůda padla mrtvá k zemi. Byl tam. Viděl to. A jeho zrak se střetl se zeleným očima. Vypadal šokovaně. Jako by nemohl uvěřit, že se to opravdu stalo. Že je po všem. Jeho pohled byl uštvaný. Unavený. Snad trochu zmatený. Ještě se nestihla dostavit radost. Nebo úleva. Kupodivu ho chápal. Rozuměl tomu, co se v něm musí odehrávat. Ale on sám pocítil úlevu okamžitě. Tolik let po tom okamžiku toužil. A konečně byl tu. A navíc ten prokletý kluk zůstal naživu. Byl tak unavený. Ale zároveň cítil takové zadostiučinění. Že u toho mohl být. Že roky jeho práce konečně došly naplnění. A že neviděl v těch důvěrně známých očích nenávist. Že ty oči nezklamal. Tak jako kdysi. Před tolika lety. Pořád na tom záleží? Kolik emocí se stihne v člověku odehrát během pár vteřin. Kolik myšlenek stihne člověku proběhnout hlavou.

Konečně má klid. Zaslouží si ho. Nikoho nepotřebuje. Tak jako jeho už nikdo nepotřebuje. Nikdo o něj ve Velké síni nestojí. Nepatří sem.

Teď už nepatří nikam. A patřil vlastně někdy? Tolik let si připadal jako drcený mezi mlýnskými kameny. Na světlé straně mu nikdy nikdo zcela nevěřil. Tolerovali ho. Vlastně ne. Trpěli ho. Kvůli respektu k řediteli školy. Ten jediný mu snad opravdu důvěřoval. Jeho jediného mohl považovat ve svém dospělém životě za přítele. A ne, nebude přemýšlet o tom, jak to měl ve skutečnosti druhý muž. Nechce zjistit, že to vše byla jen přetvářka. Účelová laskavost. Ne. Nikoho nepotřebuje.

A Smrtijedi? Jak by mohl skutečně patřit k někomu, koho zrazuje? Po znovuzrození jejich pána si už nikdy nezískal opravdovou důvěru. Někteří ho nenáviděli. Někteří mu záviděli. Nečistá krev a přesto se těší oblibě jejich temného boha?

Nikoho nepotřebuje.

Hrad je v troskách. Jak je na tom asi ředitelna? Co na tom sejde? Tam nikdy nepatřil. Už tam nikdy nevkročí. Nikdy se tam necítil dobře. Jeho kolegyně si už zajisté poradí. Kam má ale jít? Je to jeho jediný domov. Vždycky byl. Co když tam už nebude moci zůstat? Co když ho vyženou? Dokáže se postavit na vlastní nohy. Samozřejmě. Vždycky se o sebe uměl postarat. Nikoho nepotřebuje. Ale chce to nějaký čas. A je tak hrozně unavený.

Sklepení. Jeho starý byt. Ano, to je jeho jediné opravdové útočiště. Zachoval si svůj starý byt. Dobře zapečetěný, aby tam nikdo nemohl vstoupit. I jako ředitel měl všechny své důležité věci tam. Ano, tam by snad mohl pro dnešní noc zůstat. A pak? Pak se uvidí. Teď to ale řešit nechce. Ne, teď prosím ne. Ještě že po něm nikdo nic nechce. Ještěže je neviditelný.

Sklepení vypadá nedotčeně. V jeho komnatách se nic nezměnilo. Je to uklidňující. Je tu zima. Oheň v krbu to však za chvíli vyřeší. Horká sprcha se nyní zdá jako nejkrásnější věc na světě. Ano, určitě, dá si sprchu. Smývá ze sebe špínu. Krev. Řezné rány na hrudi jsou hlubší, než se zprvu zdálo. Voda a mýdlo v nich sakra štípou. Nevšímá si toho. Fyzická bolest je dobrá. Nahrazuje tu prázdnotu. Prázdnotu, která se v něm náhle usadila. Kde se vzala? Nikdo mu přece nechybí. Nic mu nechybí. Nikoho nepotřebuje. Má být šťastný.

Jak dlouho už na sebe nechá stékat vodu? Pět minut? Deset minut? Půl hodiny? Půlku noci? Záleží na tom? Čas je teď relativní. Nemusí teď dělat vůbec nic. Nemusí jít učit. Nemusí vyslyšet pálení znamení zla. Nemusí se přetvařovat. Nemusí lhát. Nemusí podávat hlášení. Nemusí nic plánovat. Nemusí nic řešit. Nemusí nikoho zachraňovat. Nemusí s nikým mluvit. Nemusí nikoho poslouchat. Nemusí vařit lektvary. Nemusí vycházet z tohoto bytu. Nemusí být.

Nevyšlo by nastejno, kdyby umřel? Vadilo by to někomu? Těžko.

Ubožáku. Vzchop se. Lituje se tu jako nějaká slečinka. Nikoho nepotřebuje. Je zvyklý být sám. Proč by to teď mělo být jinak? Konečně se osvobodil od všeho a od všech. Splatil svůj dluh. Život půjde dál. Může začít nový život. Úplně od začátku. To je dobré ne? To přece chtěl. Restart.

Tak proč to sakra zní tak děsivě? Proč nemá radost? Co znamená ta prázdnota rozprostírající se uvnitř něj.

Co to na něj seslali za kletbu? Taková sebelítost. Hnus. Má to zapotřebí? On? Obávaný mistr lektvarů? On, který všechny přelstil? On, který si vždycky v životě poradil sám? On, který teď může začít od začátku? On, kterému nikdo nesahá ani po kotníky? Není jeho chybou, že ho nikdo neocení. Že ho nikdo nechápe. Ať jdou všichni do háje.

Horká voda přináší jen malou úlevu. Namaže si dlouhé rány dezinfekční mastí. Víc nemá zájem je řešit. Přesune se do jednoho ze dvou křesel u krbu. V místnosti už začíná být příjemně teplo. Naleje si skleničku dobré skotské a hledí do ohně. Nechce se opít. Ne. Nikdy se neutápěl v alkoholu. To dělají jen ubožáci. Slaboši. Není jako jeho otec. Plaveny v krbu jsou podivně hypnotizující. Na chvíli jej přepadá otupělost. Prázdnota. Měl by si jít lehnout. Vyspat se. Jak dlouho už pořádně nespal? Roky nespal více než pár hodin. Teď by mohl. Měl by prospat celou noc a celý den. Dva dny. Týden. Rok. Věky. Měl by spát navždy. Kurva. Co je to zase za hloupé myšlenky? To se mu přece vůbec nepodobá. Je zvyklý fungovat na sto procent. Automaticky. Jako nějaký mudlovský stroj. Jak tomu říkají? Robot? Ano, dobře namazaný stroj. Jen už tu není nikdo, kdo by ho mohl ovládat. Žádný mocný čaroděj, který by ho řídil jako nějakou loutku. Využíval k účelům, ke kterým byl stvořen.

Je svobodný. Tak proč neskáče radostí? Ach ano, on přece neprojevuje emoce tímto způsobem. Jako nějaký studentík. On neprojevuje emoce vůbec. Zůstalo v něm vůbec něco lidského? Proč nevidí žádnou budoucnost? Ach ano. Nikdy totiž nevěřil, že nějakou bude mít. To bude ten problém, že? Ale on si přece poradí. Je taky zatraceně silný čaroděj. Nepotřebuje nikoho, kdo mu bude říkat, co má dělat. Nepotřebuje nikoho, kdo mu bude diktovat, jak má žít. Co si má myslet. Nepotřebuje nikoho, kdo by ho obdivoval za jeho statečnost. Nepotřebuje nikoho, kdo by ho ocenil. Nepotřebuje nikoho, s kým by mohl sdílet, co se právě stalo. Co cítí. Ano, cítí! Je člověk!

Doháje, neumí už být upřímný ani sám před sebou? K čertu se vším. K čertu se všemi. Jedna sklenička navíc jistě neuškodí. Proč tu má vlastně dvě křesla? Kdy naposledy v tom druhém někdo seděl? A seděl v něm někdy někdo, na kom by skutečně záleželo? Těžko. Měl by ho nechat vyletět do vzduchu. Kde je hůlka? Udělá to hned teď.

Ticho v místnosti narušilo zaklepání. Leknul se. Že by si konečně bystrozoři všimli jeho absence? Jdou si pro něj? A znovu. To klepání je ale příliš tiché. Až váhavé. Bystrozoři by už nejspíš vyhodili dveře z pantů. Další zaklepání. Dotyčný se asi jen tak nevzdá. Proč ho nenechají v klidu hnít v sebelítosti? Zrovna se chystal vyhazovat věci do vzduchu. Neochotně se zvedá z křesla. Než stihne vzít za kliku, ozve se silná rána do dveří. Není to naléhavé bušení. Ani rozčilené bušení. Spíš rezignované gesto.

Za dveřmi stojí ten, koho by tu čekal neméně. Obletovaná hvězda. Milovaný zachránce. Malý hrdina. Až na to, že není vůbec malý. Tento mladý muž mu prokázal tu největší službu v životě. Osvobodil ho. A připravil ho tak o jeho smysluplné bytí. Kdo se ho o to prosil? Měl by mu děkovat? Měl by na něj začít křičet? Co tu dělá? Proč přišel? Proč nic neříká? Hledí si vzájemně do očí. Ty jasně zelené jsou jako otevřená kniha. Žádný odpor. Žádná nenávist. Žádné obvinění. Žádný soucit. Za to obrovská únava. Smutek. Úleva. Strach? Bojí se ho? Tak proč přišel? Nevypadá to, že by se chystal odejít. Mírně se třese.

Měl by něco říct. Cokoliv. Nikdy neměl problém s tím spratkem vymést dveře. Co když ale skutečně odejde? Proč si náhle přeje, aby zůstal? Co se to s ním dnes večer děje? Zbláznil se? Ustupuje ze dveří. Nechává tah na druhém hráči. Co uděláš? Ten vchází do dveří. Váhavě se rozejde ke krbu. Sedá si do křesla. Do toho, kde roky nikdo neseděl. Zaplňuje to prázdné místo. Fascinovaně to sleduje. Proč právě on? Musí se vzchopit. Raději nalije další sklenici skotské. Podává ji mladému muži. Společně sedí. V tichu. Mladík hledí do plamenů. Stále nic neříká. Ticho ale není trapné. Spíše bizarní. Celá ta situace je bizarní. Bizarní svou mírumilovností. Byl by hřích tuto chvíli pokazit. Sarkasmus je jeho druhé křestní jméno. Zahořklost jeho druhé příjmení. Proto teď musí mlčet. Musí z té chvíle vytěžit maximum. Dokud to jde. Proto nebude dělat vůbec nic. Stejně to nemůže trvat věčně.

Prohlíží si mladíka naproti sobě. Kdy tak dospěl? Jak dlouho ho skutečně neviděl. Naposledy tam v lese u jezírka. Sledoval ho z bezpečného úkrytu v lese. Jak se vrhnul bez přemýšlení do ledové vody. Jak byl neohrožený. Statečný. Odhodlaný bojovat za správnou věc. Jaký idiot, že si nezavolal na pomoc aspoň tu holku. Jak je důvěřivý. Jak lehkovážně dává všanc svůj život. Mohl tam tehdy zemřít. Ale nic ho nezastavilo. Našel i lahvičku se vzpomínkami? Podívá se na ně? Uvěří mu? Nebyla to chyba? Proč mu prostě jen neřekl o viteálu? Proč by se před ním měl chtít ospravedlnit? Proč zrovna před ním? Chvíle slabosti. Ach, jistě. Stejně oba zemřou. Bylo by ale krásné, kdyby aspoň někdo věděl. Aspoň na chvíli. Uvěří mu?

Ty zelené oči hledící do plamenů se začaly zavírat. Hlava mu poklesla. Vypadá k smrti vyčerpaný. Už se ale aspoň netřese. Měl by se připojit ke svým přátelům. Ke svým spolubojovníkům. Ke svým obdivovatelům. Měl by ho poslat spát. Ale co když…? Mohl by…? Co může ztratit? Svoji důstojnost? Sejde teď vůbec na tom. Mohl by už alespoň k sobě být konečně upřímný? Je přece taky člověk. Každý někoho potřebuje.

Odhodlá se ve vteřině. Zvedne se z křesla a zamíří ke dveřím ložnice. Chlapec sebou zmateně trhne. Teď je řada na něm. Jaký bude tvůj další tah? Proč se mu srdce buší rychleji? Proč cítí podivné napětí? Nervozitu?

Mladík se však zvedá a míří jeho směrem. Teď už není čas couvnout. Odhodlaně přikročí k posteli a uloží se na vzdálenější stranu velké postele. Opovaž se mi teď vysmát. Prokleju tě, jestli to uděláš. Odvážíš se přijít blíž?

Zjevně pochopil výzvu. Zvláštní, že někdy prostě není třeba slov. Možná by lidé měli občas mlčet, aby se lépe chápali. Začíná se svlékat. Hábit. Košile. Obojí skončí na zemi. Lehne si na druhou stranu postele. Jako by to bylo naprosto normální. Normální ležet v posteli svého nenáviděného profesora. Pohyb. Rozmyslel si to? Uteče teď s křikem z místnosti? Ne, naopak. Kde se vzal ten balvan na jeho srdci? Ten, který teď s žuchnutím spadnul? Mohl by snad dokonce…? Ne. Nebo…? Chce se ho dotknout. Cítit, že se mu to jen nezdá. Potřebuje důkaz, že neblouzní. Že se vše nerozplyne mávnutím ruky. Proto se pomalu dotkne té jeho. Mladík se přisune ještě blíže. Skutečně tam je. Není to sen. Ach bože, není sám. Konečně cítí záchvěv radosti. Bez přemýšlení si přitáhne mladého muže do náruče. Ten se k němu přitiskne.

Ano, už si nemůže dále lhát. Chce to. Touží po tom. Je vyhladovělý. Žízní po přízni jiného člověka. Nepotřebuje obdiv. Nepotřebuje ocenění. Potřebuje jen vědět, že není neviditelný. Že na něm záleží. Že není nikdo.

Aspoň pro tuto chvíli se cítí chtěný. Skutečně potřebný. Cítí to tiché porozumění. Teplo. Klid. Soulad. Přijetí. A možná… třeba… snad… by mohl i zůstat? Aspoň na snídani?

Každý přece někoho potřebuje.