Chapter 3
Když Scorpius odběhl pryč, Rose se s bolestným zaúpěním nadzvedla na loktech a opřela se zády o sedačku. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ocitla se v situaci, kterou si nepředstavovala ani v těch největších nočních můrách.
Byla zcela odkázána na Malfoyovu pomoc.
Malfoyovu!
A kdyby to snad nebylo zřejmé: na pomoc SCORPIUSE MALFOYE!
Zatnula zuby a znovu zaúpěla. Ona a Scorpius Malfoy se stali úhlavními nepřáteli hned prvního září. A důvodem nebylo zpola z legrace míněné, zpola vážné, napomenutí jejího otce, ať je ve škole lepší, než on. Ačkoliv, trochu na tom jejich otcové nejspíš vliv měli. Uvažovala, copak o ní Scoroiusovi asi pověděl jeho otec. Jestlipak ji jedenáctiletý Malfoy nazval mrkví sám od sebe?
Tehdy byla na barvu svých vlasů velmi háklivá. Skoro celá Weasleyovic rodina byla zrzavá, ale to její utrpení nijak nezmenšovalo, snad právě naopak. Přála si mít méně výrazné vlasy. Nějaké úplně obyčejné a ne svítit do světa jako maják.
Malfoyovo označení ji hluboce urazilo a nemohla mu to odpustit. Od té doby neminul jediný den, kdy by se nešpičkovali a nepředbíhali ve školních povinnostech. Když Scorpius jako první přeměnil myš na čajový šálek, musela Rose udělat nejdokonaleji lektvar. Když byl Malfoy excelentní na hodině létání, Rose nutně musela zářit znalostmi na bylinkářství. A zase naopak.
Před zkouškami NKÚ se jejich vzájemná soutěživost dokonce tak vyhrotila, že oba navštěvovali ošetřovnu častěji, než za celých uplynulých pět let. Scorpius hodil Rose na hodině lektvarů do kotlíku bombu hnojůvku, takže jí horký lektvar vybuchl přímo do obličeje a celou ji popálil. Rudé fleky jí pak tuto příhodu připomínaly ještě celé prázdniny.
Na oplátku mu začarovala jeho brk, aby měnil slova a dělal pravopisné chyby. Poradil jí to strejda George. Scorpius si psal brkem zápisky celý týden a zjistil to až když se z nich chtěl učit. Celý následující týden pak strávil tím, že sháněl zápisky od spolužáků a přepisoval si je. Byl přesvědčený, že kvůli tomu dostal z dějin pouze nad očekávání – protože z těch si samozřejmě nikdo kromě něj a Rose zápisky nedělal a Rose o ně požádat nemohl.
Když spolu zrovna nesoupeřili na poli intelektuálním, střetávali se na tom famfrpálovém. Láska k famfrpálu byla společně se zrzavými vlasy jedna z mála věcí, kterou zdědila po otci. Když se sešli všichni Weasleyovi společně s Potterovými, mohli hrát na dva celé týmy. Rose ty chvíle zbožňovala. Ona sama hrála na pozici střelkyně. Scorpius byl odražeč. Párkrát se tak stalo, že Rose omylem hodila po Malfoyovi camrál nebo on – samozřejmě také omylem – odpálil potlouk přímo do jejího obličeje.
Ačkoliv... Rose se zamyslela. Musela uznat, že minulý rok se podobných nehod stávalo čím dál méně. Ať už ve famfrpálu nebo kdekoliv jinde. Stále spolu soutěžili a nemohli se vystát, ale Scorpius se změnil. Jako by ve svém nepratelství setrvával spíš jen ze setrvačnosti. Před třemi roky by jí svou pomoc nejspíš nenabídl.
Nebo ano?
Nebyla si jistá.
Když si v hlavě znovu přehrávala scénu, která se mezi nimi před chvílí odehrála, nebyla si popravdě jistá vůbec ničím.
Ulevilo se jí, když se dveře kupé znovu otevřely a vrátil se Scorpius – nikdy nevěřila, že takový pocit jednou bude mít. Díky jeho příchodu však nemusela zůstat sama se svými nebezpečnými myšlenky a to, pomyslela si, je jedině dobře.
Mlčky jí podal mastičku. Rose si ji neobratně převzala a chtěla ji otevřít, ale její pravá ruka už teď byla aspoň třikrát větší, takže ji vůbec nemohla používat a levačku neměla tak zručnou. Polkla, když si uvědomila, že bude muset Malfoye požádat o pomoc. Znovu. Pomalu k němu vzhlédla a doufala, že svou pomoc třeba nabídne sám od sebe, ale pouze na ni potměšile koukal a zřejmě radostně čekal na její prosbu. Zatnula zuby a se sebezapřením řekla: „Mohl bys mi, prosím, pomoct?“
V jeho očích se vítězoslavně zablýsklo „Když tak hezky prosíš,“ zazubil se na ni a lehce krabičku s mastičkou otevřel.
„Díky,“ vydechla a chtěla se pro ni natáhnout, ale k jejímu překvapení si k ní Malfoy klekl a jemně vzal její ruku do svých.
„Asi bude lepší, když ti to natřu já,“ prohlásil tónem, jako by mluvil k malému nešikovnému dítěti. Rose se chtěla urazit, ale pak si uvědomila, že je to takhle nejspíš opravdu lepší.
Scorpius jí začal mast jemně vmazávat do kůže. Příjemně chladila a mírnila nesnesitelné svědění.
„Nevěděla jsem, že jsi mastičkář,“ poznamenala, zatímco pozorovala jeho zručné prsty.
„Dostal jsem ji od mámy. Byla lékouzelnice.“
Rose se zarazila. „Byla? Jaktože byla? Copak už není?“
Scorpiusův obličej zvtrdl. „Zemřela. Ale do toho ti nic není,“ odsekl prudce. Rose pocítila ostré bodnutí viny. Nevěděla, že jeho maminka zemřela – jak by také mohla, že? Nikdy se Scorpiusem neměla běžnou konverzaci. Vlastně ho pořádně nezná.
„Máš pravdu. Nic mi do toho není,“ souhlasila tiše a po pár sekundách dodala: „Promiň.“
Malfoy se zarazil a překvapeně k ní vzhlédl. „Ty se mi omlouváš?“
„Já... no...jistě,“ přisvědčila opatrně. „Neměla jsem se takhle ptát. Bylo to hrubé.“
Na to už nic neřekl. Jen se zase sklonil zpátky k její ruce a pokračoval v mazání. Když byl hotov, vylovil z kapsy obvaz a začal jí ruku obvazovat. Mlčky sledovala jeho práci a přitom si neustále opakovala: neznám ho. Šest let s ním chodím do školy a vůbec ho neznám. Vždyť vůbec nepředpokládala, že by jí Malfoy někdy byl ochoten pomoci v nesnázi!
„Nemyslela jsem si, že mi pomůžeš,“ vyhrkla. Nechtěla to říct nahlas, ale slova jí sama zplynula ze rtů.
Scorpius zrovna dokončil vázání obvazu a po jejích slovech se ušklíbl. „Jistě, že sis to nemyslela. Ráda předpokládáš dopředu, co ostatní udělají nebo jací jsou. A o mně sis vždycky myslela jen to nejhorší.“
Rose otevřela ústa a chvíli jimi bezhlesně pohybovala jako ryba na suchu. Pak ale vybuchla: „Ty si o mně myslíš to samé!“
Scorpius povytáhl obočí a ústa mu zkroutil ironický úšklebek. „Vidíš? Děláš to zase. Předpokládáš, co si myslím.“
„Když jsme se poprvé setkali, označils mě za mrkev!“ namítla Rose, ale sama slyšela, jak dětinsky to zní.
Malfoy se nevěřícně zasmál. „Vážně, Weasleyová? Bylo mi jedenáct!“
To byla samozřejmě pravda. Ale nechtěla ustoupit. „Ve třetím ročníku jsi mi do kaše hodil brouky!“
„To jen proto, že jsem kvůli tobě přišel pozdě na jasnovidectví!“
Pohrdavě se ušklíbla. „Jako by na jasnovidectví někdo chtěl chodit včas. Mohl jsi mi poděkovat!“
„Strčilas mi do tašky žábu! Za to jsem ti měl děkovat? Málem jsem dostal srdeční zástavu.“
„Och, ty chudáčku. Nevěděla jsem, že jsi takový strašpytel. Kdo má fobii z žab?“
Scorpius si založil ruce na hrudi a zle se na ni zamračil. „Já. Já mám fobii z žab!“
„To jak jsi mě strčil do jezera bylo mnohem horší,“ namítla. „Mohlo se mi něco stát.“
„Jenom ses trochu namočila, nic ti nebylo.“
Rose pevně stiskla rty. Nešlo ani tak o mokré oblečení. Všichni se jí smáli. Brzy si o tom šuškala celá škola. Cítila se potupeně. Rozhodně to pro ni tehdy nebylo nic.
„Možná jsem ti vážně neměl pomáhat,“ dodal, zlostně sebral mast a chtěl vyjít z kupé. Trhl za dveře, ale ty se ani nepohnuly. Zkusil to znovu. Prudčeji. Nic.
„Co děláš?“ nechápala Rose a pomyslela si, že to bude určitě zase jeden z jeho vtípků. „Prostě je otevři a běž pryč!“
„Rád bych!“ odsekl Scorpius rozzlobeně. „Ale ty zatracený dveře nejdou otevřít!“ Rozčileně do nich bouchl jako by doufal, že pod jeho silou povolí.
Rose se pomalu zvedla ze země a chtěla mu jít pomoct, když v tom si uvědomila, že něco je jinak. Vlak se nehýbal.
„Počkej... nezdá se ti, že stojíme?“ zašeptala. Střetli se pohledy. Oba se tvářili stejně vyděšeně a ve stejnou chvíli se vrhli k oknu. A skutečně. Vlak už dorazil na bradavické nádraží a studenti postupně odcházeli nasedat do kočárů.
„Musíme pryč!“ vyjekla Rose v náhlé panice.
„Přesně o to jsem se pokoušel,“ utrousil Scorpius suše. „Ty dveře se asi zasekly.“
Rose ho téměř nevnímala. Vykulila oči a chytila se za hlavu. „Ach ne, primusové přece musí dohlížet na to, aby všichni studenti vystoupili! Musím zkontrolovat vlak.“
„Řekl bych, že to je naše poslední starost. Mám pocit, že se rozjíždíme,“ podotkl Malfoy bezbarvým hlasem.
„Ne, ne, ne, ne, ne!“ opakovala Rose jako zaseklý strojek. Oči teď měla už tak velké jako dvě zlatonky a vyděšeně se držela za hlavu. „Dělej něco!“ obrátila se na Scorpiuse zoufale.
„A co mám podle tebe dělat?“ tázavě nadzvedl obočí. Rosina panika ho z nějakého důvodu uklidňovala. Vypadala, že se za chvíli zhroutí. Nemohli se tady přece zhroutit oba dva.
„Já nevím. Nevím!“ zakvílela. „Nějak ty zatracený dveře otevři. Jsi přece kouzelník, sakra, tak použij hůlku!“
„Nemám ji u sebe,“ namítl klidným hlasem. „A stejně by to už k ničemu nebylo. Jsme pryč.“ Kývl bradou směrem k oknu, za kterým už se míhaly louky a lesy. Bradavické nádraží zanechali daleko za sebou. Vlak nabral rychlost a spokojeně si teď supěl směrem, odkud přijeli.
Rose otevřela ústa, ale nic neřekla. Sesula se na sedačku a nevěřícně zírala ven. „Uvízli jsme tu,“ zašeptala. „Jsem uvězněná ve vlaku s Malfoyem.“ Vyslovila jeho jméno, jako by fakt, že je tu zrovna s ním, byl mnohem horší, než všechno ostatní dohromady.
Urazilo ho to. A možná něco víc... možná ho při jejích slovech taky trošičku píchlo u srdce. Nevěděl proč. Nemělo by mu přece záležet na tom, co si o něm Weasleyová myslí – víc než jednou dala dost jasně najevo, jaký její názor na něj je a nebylo to nic pozitivního – jenže mu na tom záleželo. Dlouho si to nechtěl přiznat. Vlastně, nejspíš celých šest let, co ji zná.
Mlčky se posadil na sedadlo vedle a snažil se na ni nekoukat. Potřeboval přemýšlet. Do Londýna to trvá několik hodin. Nemají tu v kupé žádné pití ani jídlo. Bylo jasné, že se odsud musí dostat ven. Mohli by pak jít za strojvedoucím, aby je odvezl do Bradavic. Přece by to udělal, ne? Teď ještě nemůžou být příliš daleko. Jedou stěží osm minut. Jenže nejdřív musí nějak otevřít ty proklaté dveře.
„Nikdo neví, že tu jsme,“ ozvala se Rose do ticha.
„Tvoje rozsáhlá rodina si určitě brzo všimne, že chybíš,“ opáčil okamžitě s úšklebkem.
Pozorně na něj pohlédla. „Zmijozelští si přece taky určitě všimnou, že tam nejsi,“ podotkla, ale Scorpius od ní odvrátil pohled a zkřivil tvář do bolestné grimasy. O tom pochyboval. S nikým jiným, než s Anthonym se příliš nebavil a ten si nejspíš bude myslet, že má nějaké prefektské povinnosti. Jeho nepřítomnost mu určitě začne být divná až v ložnici. Nikdo se po něm tedy shánět nebude.
Když na její slova nijak nereagoval, Rose rozpačitě zašoupala nohama a opět pohlédla ven z okna. V kupé se znovu rozhostilo trapné ticho, které vyplňovalo pouze supění lokomotivy. Rose to dohánělo k šílenství. Proč Malfoy nic neříká? Proč je tak potichu? Najednou si přála, aby pronesl nějakou ze svých ironických, urážlivých poznámek. Cokoliv bylo lepší, než jeho zařezané mlčení.
„Musíme vymyslet, jak otevřít ty dveře,“ nadhodila opatrně do ticha.
„O to se snažím, ale ty mě pořád vyrušuješ,“ odsekl Scorpius.
„Vážně? A už jsi na něco přišel?“
„Ne! Říkám, že mě vyrušuješ. Nemůžu přemýšlet, když pořád mluvíš!“
To Rose urazilo. „Snažím se s tebou spolupracovat!“ namítla rozhořčeně. „Musíš být pořád tak nepříjemný?“
„Za to ty jsi laskavost sama,“ odfrkl si posměšně. Rose měla pravdu, choval se hrozně. Byl naštvaný a ublížený a vybíjel si to na ní, protože nevěděl, jak jinak se chovat. A styděl se za to.
Buď k lidem vždy laskavý, Scorpiusi.
To mu říkávala maminka. Kdyby viděla, jak se chová k Rose, nelíbilo by se jí to.
Ty přece nejsi takový. Proč se tolik bojíš ukázat jí své pravé já? Slyšel v hlavě její laskavý, klidný hlas.
Proč?
Rose si frustrovaně povzdechla. „Myslíš si, že mě nějak těší, být tady zrovna s tebou?“
„Už jsi dala víc než jasně najevo, že ne,“ ušklíbl se a v hlase mu přitom proti jeho vůli zazněl ublížený podtón. Rose ho taky postřehla a překvapeně zamrkala. Vůbec nepředpokládala, že by se tím mohla Malfoye nějak dotknout.
„Tebe to přece taky netěší,“ podotkla.
Scorpius zkroutil ústa. „Už zase předpokládáš, co druzí cítí, Weasleyová.“
Rose povytáhla obočí a založila si ruce na prsou. „Těší tě, že tu se mnou jsi uvězněný?“
Ta otázka Scorpiuse zarazila. Překvapeně zamrkal. „C-cože?“
„Nechceš abych předpokládala? Tak se tě ptám narovinu. Můžeš mi říct, jak se cítíš.“
Odpověď na její otázku by měla být jasná. Ne, netěší. Překvapilo ho, že mu ta slova vůbec nejdou přes pusu. Mělo by ho štvát, že se tu zasekl zrovna s Weasleyovou. Přece se nemůžou vystát. Byl rozzlobený sám na sebe, že tak dlouho mlčí.
„Radši bych trávil čas se skvorejšem,“ vyhrkl konečně. „I s ním je větší zábava.“
„To ti trvalo vymyslet tak dlouho?“ ušklíbla se posměšně. „Možná se tvůj mozek přehřál, nechceš zchladit?“
„Spíš bych si tipl, že se přehřál tobě. Úplně se ti z něj kouří,“ opáčil Scorpius, tentokrát mnohem obratněji a pobaveně sledoval, jak Rosiny ruce vystřelily k vlasům, aby zkontrolovaly, jestli z nich skutečně ještě pořád nejde dým. Když pochopila, že si z ní jen střílí, zrudla.
„Nic nového vymyslet neumíš?“
Ležérně pokrčil rameny. „Proč bych měl, když jsi na to zase skočila?“
Loupla po něm podrážděným pohledem. „Mohl bys svou energii radši věnovat přemýšlení, jak se odsud dostaneme?“
„Mohla bys mi přestat říkat, co mám dělat?“
„Mohl bys mi na otázku přestat odpovídat otázkou?“
„Mohla bys zmlknout?“
„Fajn!“ vyjekla Rose naštvaně a prudce vstala. „Fajn, jak chceš. Můžeme klidně celou cestu prosedět v naprostém tichu, jestli tě moje snaha dostat se odsud ven tak šíleně rozčiluje.“
„Rozčiluje mě jen to, jak jsi hysterická!“ odpověděl zvýšeným hlasem a taky se postavil.
„Já že jsem hysterická? Vážně? To, že jsem zodpovědná a záleží mi na mých povinnostech ještě neznamená, že jsem hysterická! Tobě možná na ničem nezáleží, ale já si své pozice primusky vážím!“
„No jistě, zase děláš svoje závěry o ostatních. Myslíš si, že mě na prefektském odznaků nezáleží? Hysterickým panikařením ale ten vlak nezastavím.“
Rose rozčileně stiskla ruce v pěst. „Snažím se to vyřešit. Snažím se s tebou mluvit, abychom přišli na to, co dělat. Ale ty se chováš jako naprostý idiot! Jsi nesnesitelný, Malfoyi! Jsi nesnesitelný! Vím, že mě nenávidíš, ale můžeš aspoň chvíli spolupracovat?“
Zuřivě oddechovala a Scorpius na ni tiše zíral. „Není pravda, že tě nenávidím,“ namítl polohlasně.
„A co tedy?“ ušklíbla se na něj.
„Fajn. Máš nějaký nápad, jak se dostat ven?“ zeptal se místo odpovědi. Nechtěl odpovídat. Aspoň ne nahlas. Nemohl ji říct pravdu.