Chapter 4
Následujících několik minut strávili tím, že se snažili dveře kupé otevřít. Tahali za ně. Snažili se rozbít sklo. Prosili Merlina. Rose dokonce zkoušela bezhůlkovou magii. Ale všechny jejich pokusy byly marné. Dveře se nehnuly ani o píď, jako by je někdo začaroval.
A mezitím za okny dál ubíhala krajina, kterou už ten den jednou projížděli, jen opačným směrem. Tentonkrát tmavla a tmavla, takže ji už nakonec neviděli a kupé osvětlovalo pouze palčivé světlo zářivky.
Unaveně se posadili na sedačky, každý na jednu stranu a hlasitě oddechovali, protože se při svých snahách dost zadýchali.
„Jak je na tom tvoje ruka?“ zeptal se Scorpius, když se mu podařilo pořádně nabrat dech. Rose k němu vzhlédla a lehce se pousmála.
„Dívej, už je úplně v pořádku,“ oznámila mu a zamávala rukou ve vzduchu. Skutečně. Splaskla do běžné velikosti a červené puchýřky už byly jen sotva viditelné.
Scorpius jí úsměv opatrně oplatil. Bylo pro něj nezvyklé, aby se vzájemně usmíval s Weasleyovou. Nedalo se však říct, že by to bylo nepříjemné.
„Vypadá to, že opravdu dorazíme až do Londýna,“ dodala Rose a unaveně si prsty promnula čelo.
„Jo,“ přisvědčil Scorpius krátce.
Rose vzdychla. „Co budem dělat?“
Tázavě povytáhl obočí. „Jak to myslíš? Copak můžem něco dělat?“
Po jeho slovech si znovu povzdechla. „Kdybych tu aspoň měla svoje učebnice,“ posteskla si lítostivě.
„Já bych si spíš dal něco k snědku,“ zabručel Scorpius a v břiše mu souhlasně zakručelo.
„Vy chlapi byste pořád jen jedli,“ ušklíbla se a otráveně protočila oči.
„Je to už určitě aspoň pět hodin, co jsem jedl naposledy!“ namítl Scorpius pobouřeně na svou obhajobu. „V Bradavicích už mají určitě po večeři. Zajímalo by mě, jestli zase servírovali sirupové košíčky. A vepřové pastičky. A nugetky. A toasty s medem. Ahoj,“ bolestně zaúpěl, když se mu v představách vynořila bohatá bradavická hostina.
„Nech toho,“ utrhla se na něj Rose, které se během jeho výčtu taky začaly sbíhat sliny a už potřetí vzdychla. Tentokrát toužebně. „Já nejvíc miluju vajíčka nahniličko se slaninou a cornwallské taštičky,“ svěřila se mu a přitom zasněně hleděla kamsi vedle jeho pravého ucha.
„Nebo pudding!“ doplnil.
„Opečené housky s máslem a cibulkou,“ přidala.
„Jehněčí kotlety s hráškem a opečenými brambory!“
„Nebo s hranolky,“ podotkla. „Já si k tomu vždycky dávám hranolky.“
„A co klobásky s mrkvovým perkeltem,“ navrhl Scorpius.
Na chvíli se zamyslela. „Páni, to zní dobře. Myslím, že tohle jsem ještě nikdy nejedla,“ přiznala.
„Je to výborné!“ ujišťoval ji okamžitě nadšeně. „Vždycky si to vařím o prázdninách. Když k tomu ještě přidáš zelené fazolky a kečup, je to naprosto vynikající!“
To Rose zaujalo. „Ty si sám vaříš?“
„Hmm... jo. Občas. Baví mě to,“ přiznal Scorpius a lehce se přitom zarděl. O tomhle moc lidí nevedělo. Bylo zvláštní, že teď to řekl zrovna Rose Weasleyové. Nevypadalo to však, že by jí jeho přiznání připadalo trapné nebo směšné. Obdivně vykulila oči.
„To je úžasné!“ zvolala a znělo to naprosto upřímně. „Já jsem na vaření hrozný nemehlo. Mamka říká, že to mám po tátovi. Radši už mě k tomu nepouští. Prý abych nepodpálila dům,“ sama sobě se ušklíbla a Scorpius se hlasitě rozesmál. Rose na něj chvíli překvapeně zírala, ale pak se taky dala do smíchu. Bylo uvolňující se smát a oni dva se smáli, až je z toho začaly bolet břicha.
Rose překvapovalo, jak snadno se se Scorpiusem povídalo. Najednou jí nepřipadal protivný, ale zajímavý.
Snad skutečně bude něco na tom, že láska prochází žaludkem a smích není špatný začátek přátelství. Rose i Scorpius cítili, že se mezi nimi něco změnilo. Nesmáli se totiž sobě navzájem jako mnohokrát předtím. Smáli se spolu. Společně. A když jejich smích konečně opadl, nemohli chvíli popadnout dech.
Scorpius na Rose opatrně pohlédl. Měla tváře uzardělé smíchem a v očích jí ještě stále poskakovala jiskřička pobavení. Přemýšlel.
Jak vlastně začala jejich vzájemná nenávist? No jistě, hned první den. Nazval ji mrkví. To kvůli jejím zrzavým vlasům. A ona tehdy pohrdavě řekla: „Můj tatínek měl pravdu. Malfoyové jsou navždy Malfoyové.“ A odešla společně s Potterem pryč, s nosem nahoru. Tehdy si řekl, že všem ukáže, že si zaslouží jejich obdiv a úctu. Ne kvůli svému jménu, ale kvůli svým schopnostem. Chtěl být ve škole nejlepší, ale vždy byla někde poblíž Weasleyová a kazila mu to.
„Víš, proč jsem tě ten první den nazval mrkví?“ vyhrkl rychle, protože najednou pocítil obrovskou potřebu to Rose vysvětlit. Po šesti letech, ale přece.
Překvapeně na něj pohlédla. Ta náhlá změna tématu ji vykolejila, takže vyhrkla první, co jí přišlo na mysl. „Protože sis myslel, že je zábavné se posmívat druhým?“
Scorpius zkroutil rty. Jistěže, co jiného by ji taky mohlo napadnout? „Ne. Chtěl jsem se s tebou seznámit.“
„Seznámit?“ opakovala po něm udiveně. „Tím, že jsi urazil moje vlasy?“
Scorpius bezmocně rozhodil rukama. „Nevěděl jsem, že tě tím urazím!“ namítl. „Mrkev... mrkev byla moje nejoblíbenější jídlo,“ přiznal potichu.
Vykulila na něj oči. „Ty... tys mě nechtěl urazit?“ ujišťovala se nevěřícně. „A-ale...“ Zmateně potřásla hlavou a nevěděla, jak pokračovat dál. Scorpiusovo přiznání naprosto smetlo veškeré její představy. Vždycky si myslela, že za ní přišel s úmyslem ji ponížit. Ublížit jí, protože je zrzavá a patří k Weasleyům. Najednou litovala svých předchozích slov, ale zpátky už je vrátit nemohla.
„Pamatuješ si, co jsi řekla ty mě?“ zeptal se, pořád tiše, Scorpius.
Rose se kousla do rtu. „Ne,“ přiznala provinile. Byla tehdy tak rozrušená, že si vůbec nepamatovala, co mu odsekla. Zůstal v ní pouze pocit ublíženosti.
„Řekla jsi, že měl tvůj táta pravdu. Že Malfoyové jsou navždy Malfoyové. Celý život jsem vyrůstal s cejchem, že jsem Malfoy. Víš jak bylo těžké vyrůstat s takovým jménem? Vůbec si to nedokážeš představit! Myslel jsem si, že ve škole to bude jiné. Že si tam najdu kamarády a ty...“ Umlkl a zlostně potřásl hlavou. „Na tom nezáleží. Neměl jsem ti to říkat. Zapomeň na to.“
Rozčileně se k ní otočil zády a proklínal sám sebe, že nedržel pusu zavřenou. Neměl v plánu odhalit Rose tolik ze svého nitra. Jak se to stalo? V jednu chvíli se spolu smějí a teď jí vylévá srdíčko. Co to s ním, sakra, je?
Najednou ucítil, jak se ho na rameni dotkla její ruka. Neotočil se, ale zadržel dech. Její dotyk ho hřál. Ne, pálil. Bylo to jako kouzlo. To nejpodivnější a nejkrásnější kouzlo.
„Scorpiusi,“ pronesla rozvážně Rose. Bylo to snad poprvé, co ho oslovila jménem. Znělo z jejích úst jako hudba. „Otoč se na mě, prosím.“
Nemohl. Zdálo se to nemožné. Nemohl se střetnout s jejíma očima. Nádhernýma očima, které mu zastavovaly srdce.
„Scorpiusi,“ zašeptala znovu naléhavě. A tak to udělal. Sebral veškerou sílu, kterou v sobě měl a otočil k Rose čelem.
Říct, že Rose vývoj událostí zaskočil, bylo slabé slovo. Když viděla, jaká bolest probleskuje Scorpiusovi v očích, když opakoval slova, která mu v návalu hněvu řekla první den, kdy se setkali, srdce se jí sevřelo. Nikdy ji ani nenapadlo, že mohl svoje přirovnání jejích vlasů k mrkvi myslet dobře.
Ani na to nepomyslela. Hned automaticky usoudila, že ji uráží. Protože byl Malfoy. Co by mohl dělat jiného, než urážet? Myslela si, že bude stejně předpojatý a nenávistný k Weasleyovým jako jeho otec, ale přitom jediný, kdo se zachoval předpojatě, byla ona sama. Udělala si o něm obrázek na základě slov svého otce, aniž by se obtěžovala ho skutečně poznat.
Kdo vůbec je Scorpius Malfoy?
Scorpius se k ní otočil zády, aby mu neviděla do tváře a Rose pocítila obrovskou vlnu studu. Byla to ona, kdo začal jejich nepřátelství. Ona a její předpoklad, co Scorpius svými slovy myslel. Dřív než se mohla zamyslet nad tím, co dělá, položila Scorpiusovi ruku na rameno.
„Scorpiusi,“ řekla. „Otoč se na mě, prosím.“
Musela vidět jeho oči. Smaragdové oči. A potřebovala, aby on viděl ji. Musela se omluvit a musela to udělat tváří v tvář. Cítila, jak se jeho svaly pod jejím dotekem lehce napjaly. Neodpověděl ani se neotočil.
„Scorpiusi,“ zopakovala naléhavěji. Chvíli se ani nepohnul, ale pak se konečně pomalu otočil a pohlédl na ni.
„Omlouvám se,“ vyhrkla dřív, než mohla ztratit odvahu. „Tolik mě to mrzí. Nejsi jako tvůj otec. To, že jsi Malfoy tě nemusí definovat.“
Scorpius pomalu potřásl hlavou. „Nestydím se za to, že jsem Malfoy. Už ne. To jméno nosila i moje máma a ona byla nejlepší žena, jako jsem kdy poznal.“
Rosiny oči se naplnily lítostí. „Je mi líto, že tvoje maminka zemřela,“ řekla s upřímností. „Vůbec jsem o tom nevěděla.“
Scorpius pokrčil rameny. Jak by taky mohla? Nebyla zrovna osobou, které by se svěřoval. „Pamatuješ, jak jsem ve třetím ročníku dva týdny chyběl?“ Rose přikývla. Jeho nepřítomnosti si samozřejmě hned všimla, jen tehdy neznala její důvod. „To bylo kvůli mámě. Vážně onemocněla. Doktoři... bylo jasné, že umírá.“ Odmlčel se. Bylo pro něj těžké o tom mluvit a vlastně vůbec netušil, proč to říká zrovna Rose Weasleyové, se kterou se ještě před chvílí zuřivě hádal.
„Taky mi zemřel někdo blízký,“ zašeptala Rose, když se jeho mlčení prodloužilo. „Děda. Vím, že to není stejné, ale celá rodina ho milovala. Babička potom proležela celý měsíc v horečkách. Nemohla unést, že tu najednou není. Mysleli jsme, že ztratíme i ji.“
Pohlédli na sebe a pochopili, že oba zažili bolest ze ztráty někoho blízkého. Někoho milovaného. Měli cosi společného a oběma se v tu chvíli zdálo, že je ten druhý naprosto chápe.
Pak opět promluvil Scorpius. „Můj otec netruchlil. Aspoň ne přede mnou, ale mámina smrt ho změnila. Uzavřel se do sebe. Od té doby mě nikdy nešel vyprovodit na nádraží.“
A bylo to venku. Tolik se za to styděl. Tolik ho to bolelo. Ani Anthony nevěděl, že Draco Malfoy posílal svého syna na nádraží samotného.
„Vždycky tam chodím brzy,“ pokračoval Scorpius se staženým hrdlem. Na Rose se přitom nedíval. Bylo snazší svěřovat se jejím botám. „Nádraží je vždycky prázdné a tiché. Dokonce ani vlak tam ještě nebývá. A tak si sednu na kufr a čekám.“
„Ach, Scorpiusi!“ vydechla Rose a spontánně ho chytila za ruku. Když se ho dotkla, jeho tělem opět projelo příjemné teplo. Najednou se život nezdál být tak špatným. Pohlédl na jejich spojené ruce a pak konečně pozvedl oči k Rose. Tvářila se trochu rozpačitě, ale zároveň ji z očí sálalo odhodlání. „Je mi to vážně moc líto, Scorpiusi. Všechno,“ řekla a Scorpius věděl, že je to pravda. Bylo jí to líto.
„Možná,“ pronesl pomalu. „Bychom mohli začít od začátku. Já jsem Scorpius Malfoy, ahoj.“ Potřásl jí rukou, kterou ho ještě stále držela.
Rose se zasmála. „Těší mě, Scorpiusi. Já jsem Rose Weasleyová a pokud chceš, klidně můžeš moje vlasy přirovnat k mrkvi. Vlastně budeš mít pravdu.“
„Opakovat se by přece vůbec nebylo kreativní,“ mrkl na ni.
„Ještě nedávno ti to se vtípkem o mých zápalných vlasech nevadilo,“ připomněla mu a lehce se přitom usmívala.
„Ale tobě to vadilo,“ podotkl a zazubil se.
Rose cítila, jak se jí koutky úst roztahují do ještě širšího úsměvu. Kdo vlastně je Scorpius Malfoy? Opakovala si sama pro sebe. A teď už znala odpověď: je to její nový kamarád. Mrzelo ji, že na to přišla až teď, po dlouhých šesti letech, co se znají. Ale byla ráda, že se to stalo. Zaseknuté dveře tedy nakonec přece jen byly k něčemu dobré. Jinak by se se svým odvěkým nepřítelem nikdy neusmířila. Když tak pozorovala jeho tvář, uvědomila si najednou, že je docela pohledná. Možná se jí pohledná zdála vždycky. A možná ji vždycky přitahovaly jeho zelené oči. Jen tomu nikdy nevěnovala pozornost, protože ho přece nenáviděla.
„Civíš na mě,“ upozornil ji Scorpius a přerušil tak tok jejích myšlenek. Jeho věta Rose něco připomněla. Naklonila hlavu na stranu.
„Tys na mě taky civěl. Předtím,“ připomněla. Oba věděli, na co naráží.
„Ano a ty sis něco mumlala,“ souhlasil Scorpius a v očích mu blesklo pobavení. „Ale souhlasili jsme, že si každý necháme svůj důvod pro sebe.“
Rose vzdychla. „Ale mě by to zajímalo.“
„Možná ti to někdy řeknu,“ zamumlal a trochu se přitom začervenal.
„Ještě než dojedeme do Londýna? Máme spoustu času.“
„Možná...“ odpověděl protáhle a rozpačitě se usmál. Připadalo mu neskutečné, že se s Rose usmířil. A ještě stále se drželi za ruce. Nechtěl to pokazit a proto jí zatím nic říct nechtěl.
Civěl na ni, protože byl do Rose Weasleyové bláznivě zamilovaný.
Nevěděl, že Rose si mumlala o jeho smaragdových očích, protože do něj byla taky zamilovaná.
Tohle totiž ještě nevěděla ani samotná Rose.