Chapter 2
Dveře kupé, kde seděla Rose se svými sestřenicemi a Alicí Longbottomovou, se prudce otevřely a dovnitř nakoukl její spolužák Henry Finnigan.
„Ahoj, Henry,“ kývla na něj přátelsky. „Potřebuješ něco?“
„Zdravím, dámy,“ zašklebil se na ně. „Weasleyová... myslím tebe,“ kývl na Rose, když si uvědomil, že tu sedí hned tři Weasleyové. „Asi by tě zajímalo, že dvojčata Scamanderovi sem přitáhli nějakýho divnyho tvora, kterej vypouští divnej sliz a jedné druhačce to málem rozleptalo ruku.“
Rose se napřímila a na tváři měla opravdu hrozivý výraz. „Yaxleyová a Hans přece mají hlídat! Jaktože si toho nevšimli?“ vykřikla podrážděně. „Proč to neřekneš jim, musí být někde ve vlaku!“ zamračila se na Henryho, jako by sem to podivné zvířátko přivedl on.
Chlapec však pouze nevinně pokrčil rameny. „Nevím. Naposledy jsem je viděl, jak vchází na záchodky. Společně,“ významně po děvčatech loupl pohledem. Rose zaúpěla, zatímco Lily s Roxy se pobaveně zahihňaly.
„Yaxleyová je známá tím, že musí každý rok ulovit primuse nebo minimálně prefekta,“ zašklebila se Lily.
Rose po ní vrhla nerudným pohledem. „To není vůbec k smíchu. Neplní své povinnosti!“
„Ale no tak, Rose, neber to tak vážně. Když se Yaxleyová s někým muchluje, vždycky je pak snesitelnější,“ přidala se Roxy, ale Rose se zamračila i na ni.
„Vy dvě zrovna byste měly stát na mé straně! Yaxleyová se chová nezodpovědně, nechápu, jak ji mohla McGonagallová zvolit,“ frustrovaně si povzdechla, ale pak se opět obrátila na Henryho. „Kde to je?“
„Ty záchodky úplně vz-“
„Scamanderovi ne ti dva,“ přerušila ho nevrle. Děvčata si v kupé vyměnila pobavené pohledy.
„Ve druhým vagónu hned první kupé,“ odpověděl rychle Henry, protože pochopil, že teď není správná chvíle si z Rose utahovat.
„Díky,“ procedila zrzavá primuska skrz zuby a pak s rozlíceným výrazem ve tváři rychle vyběhla na chodbičku.
***
Když se blížilo pět hodin, Rose se nezmohla na nic jiného, než že se unaveně doploužila do prefektského kupé a svalila se tam na sedačku. Byla rozzuřená, vlasy jí trčely do všech stran a ruka, kam jí ukápl sliz toho zvířátka, co sem dotáhly dvojčata Scamanderovy, jí teď rudla a nebezpečně napuchovala. Bolelo to jako čert a Rose vůbec netušila, co s tím dělat. Věděla, že to bude muset přežít až do Bradavic, kde si může zajít za profesorem Longbottomem pro nějakou mast.
Takhle ji tam našel Scorpius Malfoy, který si oproti ní jízdu vlakem užíval. Nerušily mu ji ani Veselé rachejtle, ani žádná povedená dvojčata nebo nepoučitelní členové rodiny (Frank a Albus se na chodbě začali prát s jedním studentem ze Zmijozelu a byla to samozřejmě ona, kdo je od sebe odtrhával, protože ani na Lily s Roxy nebyl během jejich hlídky spoleh).
„Weasleyová, co se tu flákáš?“ prohodil k ní jízlivě. To však byla pro Rose poslední kapka. Vymrštila se ze své pozice do stoje a upřela na Scorpiuse tak děsivý pohled, že se nevědomky trochu přikrčil.
„Flákám?“ zaječela. „Tak ty si myslíš, že se tu flákám? Od doby, co jsme vyjeli nedělám nic jinýho, než že řeším průsery, který MÁ ŘEŠIT NĚKDO JINEJ! JENŽE VY JSTE BANDA NAPROSTO NESCHOPNEJCH IDIOTŮ!“ Na chvíli se odmlčela, aby popadla dech a hned pokračovala: „Lehner a Yaxleyová se místo své práce muckají někde na záchodech, dvojčata Scamanderovic sem propašovávají nějaké svoje nestvůry, Lily s Roxanne místo hlídání pomáhají prodávat Dominique žertovné předměty, ačkoliv to je přesně to, co by měly zabavovat a pak ještě musím řešit rvačku mezi Potterem, Longbottomem a nějakými uchýláky z tvý koleje!“
„Jak vidím, za většinou těch problémů stojí tvá rodina,“ dovolil si poznamenat Scorpius.
Rose zaplály oči hněvem. „A teď ještě ke všemu musím trávit čas s tím nejarogantnějším, nejegoističtějším parchantem, kterýho kdy svět spatřil!“ dodala.
Scorpiuse pálilo na jazyku milion jízlivých poznámek, ale když se Rose po svém melodramatickém výstupu zhroutila na sedadlo, složila hlavu do dlaní a rozplakala se, všechny je spolkl a zůstal tam jen zařazeně stát.
„Jsem úplně k ničemu. McGonagallová ze mě neměla dělat primusku, všechno pokazím. A letos jsou OVCE! Co když je nezvládnu a pro všechny budu akorát zklamání?“ šeptala, zatímco se jí po tvářích koulely obrovské slzy.
Scorpius se rozpačitě posadil vedle ní. Vůbec nevěděl, co si počít s brečící holkou—a natož s brečící Weasleyovou. To už by mu bylo milejší, kdyby po něm křičela.
„Co to povídáš, nejsi k ničemu. V NKÚ jsi byla nejlepší a stejně tak to určitě bude i s OVCE,“ namítl a neobratně ji poplácal po zádech. „Ačkoliv budeš mít co dělat, abys porazila mě,“ dodal rychle, aby to nevypadalo, že ji chválí.
Rose se přes slzy chabě usmála. „Tebe porazím i se zavřenýma očima, Malfoyi,“ zamumlala a setřela si slzy hřbetem dlaně.
Normálně by ho taková odpověď dopalila, ale teď se Scorpius zasmál. Znamenalo to, že stará dobrá Weasleyová je zpátky a krize slzavého údolí zažehnána.
„Příliš si věříš, Weasleyová. Není možnost, že bys mě porazila.“ Spiklenecky se k ní naklonil. „Trénoval jsem na OVCE celý léto.“ Protože stejně neměl nic jiného na práci. To jí však pochopitelně říkat nechtěl.
„Zapomínáš na to,“ opáčila Rose a taky se k němu naklonila. „Že já jsem také trénovala celé léto.“
Scorpius chtěl něco odpovědět, ale když si uvědomil, jak blízko je teď Rosin obličej tomu jemu, všechna slova se mu vykouřila z hlavy jako pára nad kotlíkem. Oči se jí leskly v matném světle zářivky a její červený nos svítil jako maják. Stejně byla krásná. I s takovým nosem. I se zarudlými tvářemi a rozcuchanými vlasy. Líbila se mu na ní každá piha.
Rose zmateně zamrkala. Proč na ni Malfoy tak divně civí? Měl mírně pootevřená ústa, jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska. Jen na ni tiše zíral. Možná je to tím nosem. Dal na srozuměnou, že si ho všiml, jen co se potkali. Jenže... Scorpiusův výraz nebyl posměšný ani ironický. Byl... vlastně nedokázala tak docela rozluštit jaký byl. Jedno však věděla; nebyl nepříjemný. Což ji samotnou překvapovalo. Většinou ji na něm všechno rozčilovalo, ale teď... jaktože si nikdy nevšimla, že jeho oči mají krásnou zelenou barvu?
Jako smaragdy?
„Cože?“ vyhrkl Scorpius.
Rose sebou polekaně trhla a prudce si od něj odsedla, aby mezeru mezi nimi zvýšila na dostatečně přístojnou. „Co - cože?“ vykoktala zmateně. Vyslovila to snad nahlas? Tváře jí začaly okamžitě rudnout.
„Něco sis mumlala,“ vysvětlil Scorpius.
„Nemumlala,“ oponovala okamžitě.
„Ale ano, mumlala,“ stál si pevně na svém.
Rozčileně stiskla rty. „Tak fajn! Možná jsem si něco mumlala! A co má být? Není to tvoje věc! Tys na mě zase civěl.“
Teď to byl Scorpius, kdo se začervenal, ačkoliv rozhodně ne tak výrazně jako Rose. „Necivěl jsem na tebe,“ ohradil se teď on.
Rose hrdě vystrčila bradu. „Ano, civěl jsi na mě,“ zopakovala důrazně a užívala si, že teď je to naopak ona, kdo ho toho druhého zahnal do kouta.
Scorpius si založil ruce na hrudi a zaškaredil se na ni. „Fajn!“ zvolal poraženecky. „Takže to můžeme uzavřít. Já na tebe civěl, ty sis mumlala a ani jednoho z nás nemusí zajímat, proč to ten druhý dělal. Souhlasíš?“
Nad tímhle nemusela dlouho přemýšlet. „Souhlasím,“ přikývla. Ale jakmile to řekla, napadlo ji, že by neskutečná ráda věděla, proč na ni Malfoy civěl. Bylo to divné. Nerozuměla tomu. A Rose Weasleyová nesnášela, když něčemu nerozuměla.
„Měli bychom obejít vlak,“ řekla Rose, protože po jejím souhlasu mezi nimi opět nastalo trapné ticho. Tentokrát však na ni Malfoy aspoň tak divně nezíral (opravdu by ráda věděla proč to předtím dělal).
„Hmm, máš pravdu,“ souhlasil Scorpius. Vypadal roztržitě.
Dřív, než dokázala samu sebe zastavit, z ní vyletěla slova: „Jsi v pořádku?“ Jakmile to řekla, kousla se do rtu a zalitovala, že někdy mluví dřív, než myslí.
Překvapeně k ní pozvedl oči. Ty krásně zelené oči. Přestaň! Napomenula se v duchu přísně. Ta Scamanderovic potvora v sobě musela mít nějaký zvláštní jed, který vás nutí přemýšlet nad očima lidí, které nenávidíte.
„Jsi ty v pořádku?“ odpověděl otázkou. „Vypadáš nějak pobledle.“
Švihla po něm rozčileným pohledem. „Aspoň už nemusíš mít strach, že něco podpálím, nemyslíš?“ odsekla. Proč si o něj vůbec dělala starost?
Ale Scorpius svraštil obočí. „Ne, počkej. Myslím to vážně. Vypadáš, jako bys měla každou chvíli omdlít.“
Jakmile to vyslovil, uvědomila si Rose, že jí je skutečně nějak mdlo. „Nikdy jsem neomdlela,“ prohlásila, jako by to snad mělo znamenat, že určitě neomdlí ani teď. Ačkoliv se s ní celé kupé začínalo podivně natáčet a Scorpiusův obličej rozmazávat.
„Víš to jistě?“ Jeho hlas k ní přicházel jako by z velké dálky. Chtěla přikývnout, ale hlava se jí najednou zdála příliš těžká na to, aby takový pohyb učinila. Chtěla si lehnout. Lehnout a spát. „Weasleyová?“ Někdo ji chytil za rameno a opatrně s ní zatřásl, což její podivný pocit ještě zhoršilo. Okolí začalo černat. „Rose!“ zvolal ten hlas, ale nevnímala ho.
Asi opravdu omdlím. Pomyslela si a bylo to její poslední myšlenka. Pak už ji objala naprostá černo černá tma.
Scorpius zpanikařil. Ne. To nebylo to správné slovo. On naprosto vyšiloval. Jak se to stalo, že držel v náručí bezvládnou Rose Weasleyovou—a ne, nebylo to jeho chybou!? Prostě se jen tak, sama od sebe, odporoučela k zemi. Popleskal ji po tváři.
„Hej, Rose. Rose, prober se!“ křičel jí do ucha, ale nemělo to žádný účinek. Několikrát polohlasně zaklel a opatrně ji položil na zem. Merline, Merline, Merline! Co bude dělat? Něco dělat musí. Nemůže ji tu nechat jen tak ležet. Každý ví, že spolu mají mít službu. Ještě by ho Weasleyovic a Potterovic klan obvinil, že jí ublížil on. A dostal by trest. Nebo ještě hůř... vyloučili by ho z Bradavic!
„Do prdele!“ zanadával nahlas a rozčileně si vjel rukama do vlasů. Veškeré logické uvažování ho opustilo. Pohled mu znovu zoufale poklesl na Rose.
A pak si toho všiml. Nechápal jaktože to nespatřil dřív, vždyť tu s Rose byl už dobrou čtvrthodinku. Jednu ruku měla napuchlou a z několika rudých pupínků vytékal nechutný, žlutý hnis.
„Eww,“ znechuceně protáhl obličej. Jak k tomu Weasleyová přišla? Vzpomněl si. Když sem přišel a Rose měla svůj záchvat, křičela cosi o nějaké nestvůře, kterou sem dotáhla dvojčata Scamanderova. To muselo být ono.
Trochu se uklidnil. V tom případě to určitě nebylo nic nebezpečného. Rodiče dvojčat byli poněkud šílení a podivínští, ale určitě by své děti nenechaly, aby do Bradavic tahaly nebezpečné tvory. Ačkoliv—oni nepovažovali téměř žádné tvory za nebezpečné. Trochu se ušklíbl. Přesto už však byl klidnější a jeho mozek se opět rozjel na plné obrátky.
Má s sebou přece tu mast!
Hlavou mu probleskla spásná myšlenka. Byla to jedna z věcí, kterou mu s sebou vždycky balila jeho maminka, která pracovala jako výrobkyně léčiv pro svatého Munga.
„Je to kouzelná mast, která vyléčí každé zranění,“ říkávala vždycky. Scorpius ji nikdy nepoužil, ale přesto si ji i po maminčině smrti každý rok balil do svých zavazadel.
Každé zranění.
Teď by ji konečně mohl použít! Sám pro sebe se usmál. Hlavní je, nikdy neztrácet hlavu. A to on—samozřejmě— neměl v povaze.
Najednou ho upoutal jakýsi pohyb. Rose lehce zatřepotala řasama a on se k ní okamžitě s nadějným výrazem naklonil. „Weasleyová, slyšíš mě?“ zašeptal tlumeným hlasem. Dívce se opět pohnula víčka a nakonec je s velkými obtížemi otevřela úplně.
„Jsem... v pekle?“ vypravila ze sebe ochraptělým hlasem a zírala na něj zmateným pohledem.
Scorpius se ušklíbl. „Vážně? Takhle si představuješ peklo? Že jsem v něm já?“ Nevěřícně se té představě uchechtl. „V tvým pekle bych fakt chtěl bejt.“ Nebo možná ne. Sám sebe by asi na věčnost neustál.
Chabě se pousmála. „Byl to vtip, Malfoyi. Tvářil ses tak vyděšeně. Na takový výraz ve tvým ksichtu nejsem zvyklá, jen jsem chtěla...“ umlkla, protože ji samotnou její úmysl vyděsil. Chtěla ho rozesmát. Proč, proboha, by měla chtít, aby se Malfoy smál?
Naštěstí to vypadalo, jako by si její přerušené věty ani nevšiml. Po tváři se mu rozhostila úleva. „Jak se cítíš?“ zeptal se.
„Jako bych právě omdlela,“ zamumlala.
„Není divu, když... jsi skutečně omdlela,“ poukázal Scorpius docela zbytečně. Nevěděl však, co jiného říct.
„Myslím, že to bylo kvůli té ruce,“ ozvala se znovu Rose a pohlédla na ni. Vzápětí zbledla a chvíli to vypadalo, že se zase odporoučí do bezvědomí.
„Vypadá to čím dál hůř,“ kývl Scorpius, jako by jí četl myšlenky. „Lež klidně, hned se vrátím. Mám něco, co by ti mohl pomoct.“
Vrhla na něj nedůvěřivý pohled. „Skutečně?“ podezíravě zkroutila obočí.
„Neboj, není v tom Doušek smrti,“ zašklebil se na ni ironicky. „Kdybych tě chtěl otrávit, udělal bych to jinak.“
Rosiny oči se zvětšily zájmem, když se ho zeptala: „Chtěl jsi mě někdy otrávit?“
„Nejméně stokrát,“ přikývl s vážným výrazem a pak vyšel ven z kupé.