„Tohle už přestává všechno!“ Draco vlétl do kuchyně jako velká voda a tvář měl zrudlou vztekem.
„Co se děje?“ Zvedl jsem zrak od Denního věštce a usmál se. „Někdo tě naštval?“ Odkládaje noviny jsem se postavil na nohy a vykročil k němu, abych ho objal. Do hrudi se mi zapíchl prst.
„Harry Pottere, mám toho akorát tak dost! Koukej si Severuse zklidnit, jinak poletí z baráku dřív, než zasyčí mátový had!“ Jeho hrudník se trhaně zvedal a z očí mu metaly blesky.
„Co provedl? Pojď sem, zlato.“ Přitáhl jsem ho do objetí. „Chceš uvařit kafe?“
„Nesnaž se to zakecat!“ vyštěkl, ale pookřál po polibku na tvář. „Kafe by bodlo.“
„Sedni si a řekni mi, co se stalo.“ Poslal jsem ho ke stolu a přesunul se za kuchyňský pult, kde jsem poklepal hůlkou na náš kávovar, jenž okamžitě začal plnit připravený šálek lahodně vonící tekutinou.
„Ten had půjde z domu,“ zabručel, „jestli se okamžitě neuklidní. Zahrada je plná všelijaké havěti. Včera tu lezla zmije a málem mě uštkla. Dneska jsem sahal po klice, ale vyhřívala se na ní užovka.“
„A co s tím má společného Severus?“ zeptal jsem se nechápavě a položil před něj hrneček, jenž vděčně obemkl prsty.
„To samé, co s tou korálovkou v pátek, hroznýšem v sobotu a s krajtou v neděli. Harry, on je sem vábí! Odmítám běhat po zahradě a vyhýbat se hadům. Copak jsem nějaká gambie, co hledá mudlovské miny?“ Rozhořčeně šermoval svou rukou nad stolem a mračil se, až se mu na bezchybném čele vyrýsovala ostrá vráska.
Postavil jsem se za něj a masíroval ztuhlou šíji. „Promluvím s ním, ano?“
„Buď tak hodný. A přitlač. Jo, to je ono.“
***
„Co má tvůj druh za problém?“ zasyčel Severus, jenž do té doby ležel smotaný do klubíčka a vyhříval se pod světlem. S mým příchodem se jeho šupinaté tělo začalo vlnit a jakmile jsem mu vložil do terária ruku, obtočil se mi okolo zápěstí. Vejčitou hlavu mi položil do dlaně a zvědavě kmital zeleným rozeklaným jazýčkem. Severus byl jedním z ohrožených druhů, mátových hadů už příliš mnoho nezůstávalo. Já jsem si okamžitě zamiloval jeho nádhernou zelenou barvu se spirálou o odstín tmavší, jež se vinula okolo celého těla. Za dva roky, co s námi bydlel, vyrostl o dobrých pět palců a jeho tělo se mi obtáčelo až k lokti.
„Zlobí se na tebe,“ zasyčel jsem hadím jazykem v odpověď. „Tvrdí, že sem lákáš další hady a můj druh se jich bojí.“ Posadil jsem se do křesla, ruku s ním opíraje o přitažená kolena.
„Bojí?“ Rozčileně zakýval hlavou. „Proč se jich bojí?“
„Nerozumí jim. A ta zmije, co se včera vyhřívala před brankou, ho málem uštkla.“ Pokusil jsem se o přísný výraz. „Nemůžeš sem zvát hady, které by ho mohli ohrozit. Byl bych moc nešťastný, kdybych o svého druha přišel.“
„Ale já jsem také nešťastný.“ Zakmital jazýčkem a v jeho růžových zorničkách byla jasně patrná frustrace. To mě vyděsilo.
„Co ti chybí, Severusi? Proč jsi mi něco neřekl?“ Hladil jsem jeho studené tělo, jež se pomalu odvíjelo a smotalo se mi na klíně, zvedajíce hlavičku do úrovně mých očí.
„Chtěl bych družku,“ sykl téměř stydlivě. Pořád mě dokázalo překvapit, jak dokázal projevovat emoce, na rozdíl od svého jmenovce.
„Družku?“ vydechl jsem překvapeně. „Nejsi ještě na družku mladý?“
„Už jsem dávno dospělý,“ nespokojeně odfrkl. „A je mi smutno.“
Přemýšlel jsem jen chvilku. „Tak zajdeme za tím chovatelem, od kterého jsme tě koupili. Třeba si u něj vybereš nějakou pěknou přítelkyni.“
***
„Podívej, jak jsou spokojení.“ Drcl jsem Draca ramenem. Severus s Lily byli propleteni do jednoho klubka a hlavičky měli položeny proti sobě. Jejich jazýčky občas vystřelily z tlamiček a olízly protější nos. Bylo to roztomilé.
„A ostatní hadi už dají pokoj?“ zeptal se opatrně Draco a položil si hlavu na mé rameno.
„Slíbili to. Myslím, že Lily si ho ohlídá.“
„Víš, co si tak říkám? Kdyby Severus věděl, že jsme po něm pojmenovali mátového hada, co k sobě vábí užovky, asi by radši zemřel podruhé.“ V jeho očích to jiskřilo. Ve skutečnosti to byl jeho nápad, pojmenovat našeho mazlíčka po svém kmotru.
„Určitě by ale ocenil, že se jeho družka jmenuje po mé matce,“ podotkl jsem s úsměvem.
„Možná,“ zašeptal a naklonil se, aby spojil naše rty. Spokojeně jsem zavrněl a něžně otíral svá ústa o ty jeho, zatímco jsem rukama zabloudil pod jeho tričko, když se z terária ozvalo pobavené zasyčení. Okamžitě jsem rozhořčeně syčel nazpět a zvedl se, uraženě tahaje Draca za sebou.
„Co je?“ ptal se s vytaženým obočím, ale bez protestů mě následoval z obývacího pokoje pryč.
„Nebudu poslouchat, jak mi ta mrňavá zelená užovka radí, co mám s tebou dělat,“ vykřikl jsem dopáleně. „Severus ji zkazil nějak rychle.“