„Je to tvoje vina,“ zavrčel Draco mým směrem a sáhl znovu do kbelíku. Po kolikáté dnes už? Nedalo se spočítat, jak často jsme do něj museli dnešní noc vkládat ruku. „To kvůli tobě nás Snape poslal ke skřítkům do kuchyně škrábat brambory po mudlovsku. Než to budeme mít hotové, budu mít od té pitomé škrabky puchýře.“
„Moje?“ Mé obočí vyletělo vzhůru. „Nevím, kdo z nás začal a zastrčil Parkinsonové do kapsy hábitu červy.“
„Copak můžu za to, že začala vyvádět jako malá holka?“ zabručel a sáhl pro další hlízu. „Kdo mohl vědět, že strčí do Goyla, ten převrátí lektvar Weasleyemu na nohy a vypálí mu díry do bot.“ Střelil po mně pohledem. „Jenže kdyby ses nesnažil to zachránit, mohlo to být v pohodě.“ Nevěřícně zakroutil hlavou. „Nechápu, že jsi místo evanesco řekl emanesco.“
„Tak jsem se přeřekl, no, to je toho,“ zamumlal jsem a škrábal jako najatý.
„Jo, jenže ten lektvar se spojil do kuliček, které začaly poskakovat po učebně lektvarů a vypouštět nechutně smradlavou mlhu,“ připomněl mi se zdviženým obočím.
„Jak jsem to měl asi vědět?“ Rozhodil jsem rukama, až mi napůl oloupaná brambora vyletěla z ruky a domácí skřítkové se poplašeně stáhli. Zamumlal jsem směrem k nim omluvu a sehl se, abych ji sebral. „Tebe by napadlo, že Snape nezareaguje dost pohotově a půlka třídy se přiotráví a pozvrací se?“
„Ne,“ uznal po chvilce zuřivého odstraňování slupek, „ani bych nečekal, že zvratky v kotlíkách s nedodělanými lektvary začnou vytvářet zajímavé reakce a jeden po druhém vybuchovat.“ Zamračil se a zahodil další hlízu na hromadu.
Už byla slušně vysoká, seděli jsme tu už přes tři hodiny a zdálo se, že nás čeká celá noc u škrabky. Jediné, co na tom bylo příjemné, bylo, že skřítkové nám každou chvilku nosili horké kakao, sušenky a sirupové košíčky. A také to, že jsme zde byli spolu. Musel jsem přiznat, že mě dost překvapila Snapeova reakce. Čekal bych, že nás oba pošle k Filchovi do kanceláře, kde nás, nebo přinejmenším mě, nechá pověsit za palce na nohou. Anebo že nás pošle každého do různé části hradu. Bylo od něj milé, že nám dal společný školní trest. Moment. Opravdu jsem si pomyslel, že ten netopýr udělal něco milého?
„Víš,“ řekl jsem zamyšleně a škrabkou si poklepal na spodní ret, „stejně si myslím, že největší problém byl v tom, že Zabini poblil Snapeovi boty. Kdyby se to nestalo, spokojil by se s tím, že by Nebelvíru odečetl sto padesát bodů.“
„Možná.“ Odhrnul si z čela neposedný pramen vlasů. „Asi je i naštvaný, že díky té spoušti přišel o veškeré zásoby lektvaru proti zvracení.“ Naklonil hlavu. „A asi tomu ani moc nepřidalo, že ses svíjel v záchvatu smíchu poté, co Blaise konečně přestal zvracet a omdlel Grangerové do náruče.“
„Nemůžu za to, že z toho dostala hysterický záchvat a zaklela ho petrificem,“ ohradil jsem se a opřel o opěradlo dlouhé lavice stolu, natahuje se pro hrnek s kakaem. „Kdyby se k tomu nepřidal Ron a nedal mu pěstí, neshodil by další lektvar, který by nevybuchl Snapeovi do obličeje.“ Zasmál jsem se. „Ale vidět Snapea s obličejem plným zeleného slizu bylo k nezaplacení. To bylo ještě lepší, než když Neville ve třetím ročníku přinutil bubáka, aby se oblékl do šatů jeho babičky. Mrzí mě, že jsem neměl foťák.“
„Idiote,“ teatrálně si povzdechl, ale koutky mu cukaly.
„No, ale je fajn, že jsme aspoň spolu, ne?“ S nadějí jsem vzhlédl do jeho očí, noře se do hloubky jeho sivých zornic.
„Harry, jsem unavený, chce se mi spát, bolí mě záda, na ruce mám puchýře a z té hromady brambor ještě neubyla ani půlka,“ vychrlil unaveným hlasem a já sklopil smutně zrak.
„Promiň,“ zamumlal jsem. „Nechtěl jsem -“
„Ale jsme tu spolu, takže se to dá snést,“ dokončil myšlenku a zářivě se na mě usmál, natahuje se ke mně pro polibek.
„Možná bychom mohli dát Snapeovi do šuplíku krysu,“ navrhl jsem o sto oloupaných brambor později.
„Drž hubu, Pottere,“ zavrčel, ale pak se na mě podíval s lišáckým usměvem. „Třaskavý skvorejš u Kratiknota bude spolehlivější.“