/
Muž s rudými vlasy vstoupil do místnosti, kde se nacházela jen prostorná postel, na které ležel mrtvolně bledý muž s dlouhými stříbrnými vousy a holou hlavou.
Muž přistoupil k posteli a padl na kolena, než se předklonil a přiložil si starcovu ruku k čelu.
„Volal jste mě, mistře?“ zeptal se muž s neutrálním výrazem. Věděl, že ležícímu muži nezbývá moc času.
„Jdi…“ zašeptal stařec a rudovlásek na něj pohlédl, „nechci, abys mě viděl v tomhle stavu,“ rozkašlal se muž a z pusy mu začala téct krev. Rudovlasý mu chtěl utřít krev od pusy, ale stařec jeho ruku odstrčil, a přitom upustil z ruky brož, kterou rudovlásek lehce chytil. „Běž! Táhni! Nechci tě ani vidět!“ rozzuřil se muž, než mu rudovlásek dokázal brož vrátit do rukou a magií ho vyhodil z pokoje.
Rudovlasý muž si nevšiml páru očí, které oba muže sledovaly… a ony oči si nevšimly brože, která byla bezpečně vložena do rukou nové hlavy Nekonečné věže.
Cítil magii, jak vibrovala z neznámého muže, který procházel městem v doprovodu Ragnukem a Dorianem a jeho rytířemi. Obyvatelé města se měli na pozoru před cizincem a byli připraveni zakročit, kdyby se o cokoli pokusil. A ten cizinec si toho byl vědom, a přesto přes město postupoval s úsměvem na tváři a klidnými kroky. Trvalo jim hodinu, než prošli městem a dostali se až k paláci a Ragnuk s Claudem potěšeně a s úšklebkem sledovali, jak se cizinec otřásl pod náporem císařovi magie, jakmile vstoupil do paláce.
Harrison osobu sledoval s ledovou maskou. Seděl na svém trůnu, po jeho pravici stál o několik schodů níže Jun ve svém tradičním kimonu a jeho dřevácích, a přestože to na jeho obličeji nedal najevo, jeho ocas se nadšeně hýbal ze strany na stranu. Po jeho levici vedle trůnu stála Serafína, která byla jako vždy vkusně oblečena a její prsten s měsíčním kamenem odrážel světla hvězd.
V sálu byli přítomní králové, kteří zrovna byli v Pontemu, Christína, král upírů po popravení jejího otce, stále pod schody jako věrná služebnice, připravena zakročit, kdyby se host pokusil cokoli udělat jeho výsosti. Miranda Angelo, nový král Andělů, velmi vojensky vychovaná dívka, vcelku mladá, ale s hlavou na správném místě a srdcem ze zlata dokázala postavit její národ zpátky na nohy a válka byla jen špatnou vzpomínkou a noční můrou pro ty, kdo si jí prošli. Ragnuk a Dorian kráčeli po boku cizince, aby ho přinejhorším mohli zastavit.
Konečně, Ragnuk s Dorianem se zastavili, necelé tři metry od schodů a oba poklekly na koleno. Cizinec sklonil uctivě hlavu, ale na kolena nepadl.
„Kdo je cizinec, co přišel zcela neočekáván k našim hradbám?“ Harrisonův hlas se sálem rozlehl. Jeho hlas byl silný a mocný, plný magie, která způsobila cizinci mráz po zádech. S potěšením všichni – včetně Harrisona – sledovali, jak se po slovech Slunce cizinec jemně ošil a snažil se to co nejlépe zamaskovat.
„Jsem Annatar, vaše výsosti.“
Lordi ani králové nebyli rádi, že Annatar pobýval v paláci, ale protože byl císařův host, nikdo s tím nemohl nic dělat. To však neznamenalo, že ho nechali chodit, kam se mu zachtělo. Všude kam se hnul, byly po jeho boku služebné, nebo Jun a dohlíželi, aby se nedostal do míst, kam nemá. Místnosti, které nebyly pro oči, které nepocházeli z Alderianu, byly zamčeny kouzly a některé pro jistotu hlídány stráží.
Harrison procházel zahradou spolu s Junem, který v rukou držel spousty pergamenů, které musely být prostudovány, projednány a následně podepsány, nebo odmítnuty. Zahrada mu nejlépe pomáhala přemýšlet a velmi rád se procházel v tichu, které jeho zahrady oplývaly.
Od pergamenu ho odtrhl zvuk rozbití skla. On i Jun se rozešli k altánku, kolem kterého pokaždé procházeli, aby se dostali na květinovou louku, která byla původně pouze velká zahrada, na které bylo spousty květin, které vytvářeli vzhled moře. V altánku stály dvě dívky s kočičíma ušima, jedna s hnědýma a druhá s blonďatýma a vedle nich klečel Annatar, který sbíral střepy čehosi.
„Co se stalo?“ zeptal se Jun, který okamžitě přešel z role královy pravé ruky do role správce paláce.
„Moc se omlouváme, lorde June!“ vykřikla jedna z dívek a spolu s druhou se sesunuli k zemi, slzy v očích a obě se klepaly, jako by byli dny v mrazu. Možná ano, usoudil, když si všiml Junův pohled, který by dokázal vraždit. Vystoupil z Junova stínu – až tehdy si ho dívky a Annatar všimli – aby se podíval, co přesně bylo to, co rozbily, že to Juna tak moc rozzuřilo.
Pohled mu padl na střepy, co dříve bývaly pohár, který byl tvořen z diamantů a měl v sobě vyryt Alderianský znak. Byl to jeden z prvních darů, které mu skřeti vytvořili.
„Moc se omlouváme, vaše výsosti!“ vykřikly obě dívky, když si ho všimli. Bylo mu líto toho pokladu. Byla to jedna z málo vzpomínek na starý svět.
„Co se stalo?“ zeptal se v klidu.
„Jak je vůbec možné, že byl královský pohár tady?“ zavrčel Jun, jeho uši zuřivostí přikrčeny k hlavě a jeho ocas naježen, jako ještě nikdy. Otázka Juna ho probudila ze vzpomínání. Měl pravdu, pohár měl být v jeho komnatě…
„Je to má vina,“ ozval se Annatar, „měl jsem žízeň a Marie se nabídla, že donese pití,“ ukázal na karafu na stole. „Elizabeth spěchala, aby přinesla pohár. Když ho však Marii podávala, aby mohla nalít pití, spadl jí,“ povzdychl si elf před nimi a dosbíral poslední kousky poháru a položil je na ubrousek, který ležel na stole.
„Je to má vina, vaše výsosti, lorde,“ řekla blonďatá dívka, Marie, pokud se Harry nemýlil, „byla jsem natolik šokována, pohárem, který Elizabeth donesla, že mi pohár proklouzl přes prsty,“ zavzlykala.
„Ne! Je to má vina,“ vykřikla druhá, než si uvědomila, s kým vlastně mluví a ztišila hlas, „neměla jsem ten pohár nosit, měla jsem se pořádně podívat co beru,“ bránila svou přítelkyni.
Harrison se na ně s úsměvem podíval, „Jun vám dá patřičný trest za zničení císařského pokladu,“ pokynul Ferumovi, který přikývl a předstoupil před ony dívky. Ani jeden z nich nechápal, co vůbec dívka dělala v císařově komnatě, protože kde jinde by vzala onen pohár? Nebo byl skutečně v kuchyni? Ale jak se tam dostal?
Dívky zanedlouho odcházely se sklopenými hlavami a novými povinnostmi.
Zatímco Jun následoval dívky, aby připravil čaj králi a nějaké polední zákusek, zatímco Harrison usedl do altánku a začetl se do pergamenu a Annatar neodvrátil svůj zrak od císařových šperků. Všechny šperky byli vytvořeny Národem a jako takové v sobě mají magii. Velmi vzácné mezi elfy, jak se dozvěděl od Nerdanel a jejího manžela.
„Je obtížné vytvořit takové šperky?“ zeptal se zamyšleně Annatar. Harrison na elfa pohlédl.
„Pro Gringottovi? Větším problémem je materiál než výroba,“ pokrčil rameny, dávající si pozor na to, co říká.
„Gringottovi… často se o nich ve vašem paláci mluví, vaše výsosti, ale ještě jsem žádného neviděl. Jsou snad mezi vašimi služebníky, nebo jsou zcela jinou rasou než takové, které jsem potkal při příchodu do paláce?“
„Gringottovi jsou… Gringottovi,“ odpověděl, „je obtížné potkat Gringottovi na povrchu – jejich město je pod zemí, kde jsou jistější,“ vysvětlil Harrison, „ale vy jste již jednoho Gringotta potkal,“ dodal a ušklíbl se na elfa před sebou.
„Potkal…“ zašeptal Annatar.
„Můj pane,“ ozval se jemný hlas a do altánku vstoupila Serafína s dřevěnou truhličkou svírající v ruce, která vibrovala magii, které si Annatar nemohl nevšimnout. „Gringottovi dokončili váš požadavek,“ usmála se a sklonila se a nadzvedla truhličku výš nad sebe. Harrison truhličku převzal a pomohl jí se postavit. Serafína byla jeho oblíbenkyní, jeho přítelkyní, která ho chápala v mnoha věcech. Řekl by, že ze všech jeho konkubín je ona mu nejmilejší.
Otevřel truhličku a hledělo na něj spoustu prstenů velmi podobných tomu, co Serafína měla na sobě, však méně zdobených. Serafína byla jeho oblíbenkyní a chtěl, aby vybočovala i mezi ostatními konkubínami s titulem oblíbenkyně.
„Děje se něco?“ zeptal se Ariany. Poslední dobou se chovala zvláštně. Nemluvě o tom, že vztah mezi ní a otcem uvadal. Připadalo mu, že Ariana dávala přednost Dianě. A přestože on soudil nemohl, protože matku nemá (alespoň ne vlastní), nechápal ji.
„Co by mělo?“ zeptala se s úsměvem. Bydlela spolu se svým bratrem v Proskleném již pár set let a všimla si jeho zvyků a koníčků. Střídal ženy jako ponožky, ale co bylo horší bylo, jak mu všechny ženy do náruče padaly zcela dobrovolně. Každá doufala, že bude pod srdcem nosit jeho dítě, ale nikdo nevěděl, že princ pojal lektvar proti oplodnění. Takže šance na dítě byla nulová, dokud to sám princ nebude chtít. Co se za ta léta na princi změnilo? Kromě střídání žen, střídal také barvy vlasů. Velmi rád si nechával od Daniell (které bylo podáno Zlaté jablko, neboť byla velmi nadaná čarodějka a jak sama předpověděla stala se nejznámější čarodějkou, jakou její generace poznala. Harrison za její skutky usoudil, že by byla škoda, aby jí čas dohnal, a tak jí dal kousnout ze Zlatého jablka. To že díky tomu Allain nepřišel o jednu smrtelnou kamarádku byl jen bonus) upravovat vlasy. Tentokrát měl rudé vlasy, které měli jemné vlny a byly dlouhé po ramena.
„Odtahuješ se od otce,“ poznamenal Allain, netrpělivý jejím vyhýbáním se problému.
Ariana se zarazila, poté se usmála a vstala, čas na stole zcela opomenut a vydala se k odchodu, „To on si jako první vybral oblíbence,“ řekla a zastavila se u otevřených dveří z pokoje, „nemůžeš mě soudit za to, že já si vybrala svého.“
Allain se jen zmohl sledovat vzdalující se záda jeho sestry. Ariana na něj žárlila. Každý věděl, že Allain je Harrisonův milovaný syn. A i když to může znít krutě, Ariana mohla být ráda, že jí vůbec přijmul i přes nelibost k Dianě. Přesto všechno se Harrison snažil. Skutečně snažil, být dobrým otcem pro obě své děti. Bohužel, rivalita mezi sourozenci je nevyhnutelná. I přesto Allaina mrzelo, že tímhle se bortí nejen vztah mezi otcem a Arianou, ale i jeho s Arianou – pokud její odchod něco znamenal.
Znaveně si promnul obličej. Jako by toho již teď neměl dost.
Allain zíral na odjíždějící kočár s šokem. Jeho sestra odjela a vzala s sebou Dianu. Neměl ani čas se na to mentálně připravit. Dozvěděl se to dnes ráno, když se vrátil z Nekonečné věže – kde jako hlava věže trávil většinu svého času – a viděl jí nastupovat do kočáru.
Jen tak. Bez rozloučení, bez oznámení… prostě jakoby ani nebyl její bratr.
„Proč?“
„Proč co?“ prudce sebou otočil a pohlédl na otce. Byl ve svém obvyklém oblečení, saténový župan, šperky oslepující kolemjdoucí a přes ramena přehozený krvavě rudý plášť s kožichem kolem krku. Jeho vlasy, sněhově bílé byly svázány do volného copánku, který měl přehozen přes rameno a spadal mu k boku a byl svázán zlatým šperkem. Jak už bylo zvykem, bos a za ním stál Jun s Derian se skloněnými hlavami a profesionálními výrazy, jako by zrovna jejich rodina neodjela bohové ví kam. Allain nevěděl co otci říct. Zakroutil hlavou a prošel kolem něj s úmyslem vypít životabudič a vrátit se zpět do Nekonečné věže, když ho slova jeho otce zastavila.
„Ariana za mnou přišla, že si nepřeje slavit její tisící narozeniny – vyhověl jsem. Diana mě přišla požádat, abych dal Arianě šanci, šanci prokázat se, že jí důvěřuji, že věřím, že je schopna se o sebe postarat a že jí beru jako právoplatného dědice – stejně jako tebe… vyhověl jsem,“ řekl a vydal se k odchodu.
„Co tím myslíš?“ otočil se k otci Allain.
„Ariana dostala na starost Ohnivé svazky. Je to bohaté území, které produkuje Ohnivé Diamanty, které jak ona, tak Diana milují. Diana byla nadšená, že jsem dal Arianě šanci,“ odpověděl.
„Takže co? Ariana odjela do Ohnivých svazků? Na jak dlouho?“
„Na tak dlouho, dokud tam bude chtít být,“ odvětil Harrison a Allain se zarazil.
„Není to jen zbavování se potíží?“ Harrison se zastavil v chůzi a pohlédl na Allaina.
„Ty to tak možná vidíš,“ Harrisonův pohled zjemnil. „A Ariana pravděpodobně také,“ povzdychl si, „nechápu kde jsem udělal chybu, proč ve mně Ariana vidí jen to špatné. Rozhodl jsem se ale, aby si svůj život řešila sama. Nebere mě jako otce, a tak se k ní tak přestanu chovat.“
Snědý muž s hnědýma očima, tmavě hnědými vlasy, které měl svázané do vysokého culíku a přední prameny, které byly uvolněny byly spleteny do dvou copánků, každý po jedné straně obličeje a na hlavě mu seděli stejně zbarvené lví uši, vešel do proskleného altánku v Harrisonově oblíbené zahradě. Byl oblečen do jednoduchého zlatého kimona, které odhalovalo jeho vypracovanou hruď a přes sebe měl přehozený hnědý plášť. Hned za ním vstoupila žena, která na rozdíl od muže před ní, byla malá s vyzývavou postavou, platinově blonďatými vlasy, které byly nakrátko střižené a v nich se sem tam pohnuli bílé lví uši, jantarově zbarvené oči a světlá pokožka jí dodávala na půvabu. Na sobě měla hnědé šaty se zlatým vyšíváním, které držely jen sílou vůle a nespadly z ní, jak moc nízko byly položeny a kolem krku náhrdelník, který byl z čistého zlata a který vypadal jako listy ze stromů.
„Die, Vego,“ pohlédl na oba Lví Ferumi Harrison.
„Harrisone,“ usmála se na něj Vega, „slyšeli jsme, že tvá dcera odjela do Ohnivých svazků. Jak štědrý jsi, jen tak jí darovat tu krajinu,“ vzdychla Vega a usedla naproti němu na pohovku.
„Moc šťastná z toho není,“ usmál se Harrison na odpověď, ohlédl se, když ucítil stisk ruky na jeho ramenu, snažíc se mu dodat sílu.
Annatar stál za ním a v ruce držel pohár s vínem – nikdy nebyl na čaj, nedokázal mu přijít na chuť.
„Moc jsi jí rozmazlil,“ poukázal Zeus, který usedl vedle své manželky a sestry. Vega a Zeus byly potomci Nevilla Longbottoma a Draca Malfoye. Sourozenci se narodili jako spřízněné duše a nikdo jim nemohl odepřít sňatek, když se do sebe zamilovali. Jejich dcera, Leona, chodila s Allainem do školy a jejich syn, Leon, nastupoval tento rok. Měli dva dědice, aby každý z nich mohl zdědit jeden titul – stejně jak to udělali Draco a Neville. „Ani jsi nevěděl, že to dítě existuje a potom zničehonic jí zahrnuješ vším na co si vzpomene. Musel jsi počítat s tím, že se to stane,“ poukázal a zašklebil se Zeus.
„Ah, jdu pozdě?“ ozval se hlas od vchodu do altánku, kde stál Jasper Redfox, hlavní ministr a dlouholetý přítel císaře.
„Akorát včas,“ usmála se Vega a nalila Jasperovi šálek s čerstvou krví.
„Ještě chybí Vlkodlak, víla a elfové,“ zasmál se Zeus a napil se čaje, který mu Harrison ručně nalil. Zbožňoval, když mohl vypadnout z jeho území – jako Vévoda měl dost povinností a jeho manželka stejně tak, takže uvítali jakékoli odreagovaní, což návštěva jejich přítele byla.
„Já jsem tady,“ zasmála se Merian, když vplula do altánku a zhmotnila své tělo do dětské postavy a usedla na volné křeslo, „a viděla jsem Vlkodlaka, jak spěchal přes zahradu,“ usmála se a převzala od Harrisona šálek s čajem.
„Přeji příjemný den,“ usmál se přicházející Dorian, kterého hnědé vlasy byly stáhnuté v culíku a on sám byl oblečen v jednoduché košili a kalhotách. „Omlouvám se zdržení, potřeboval jsem se po tréninku osprchovat a převléct,“ než stihl kapitán rytířů usednout, do altánku vstoupil černovlasý elf, do jehož rámě byla zasunuta ruka rudovlasé elfky. Fëanor a Nerdanel se uctivě poklonili, a i oni se posadili a přijali od Harrisona šálek čaje.
„Slyšel jsem, že se kolem Alderianu potulují skřeti,“ začal rozhovor Fëanor.
„Ano, ty zrůdy se snaží dostat za hradby Pontemu,“ přitakal Dorian a začali spolu rozebírat nejúčinnější taktiku proti skřetům, zatímco Annatar jenom sledoval a poslouchal debaty ostatních, netušíc, kam se zařadit.
Harrison se rozhlédl po altánku, opřel se do svého křesla a spokojeně se usmál. Kéž kdyby tenhle klid vydržel ještě dlouho.