Alderian

Harrison zuřil. To je možní slabé slovo. Jak mohl být, tak naivní?! Věřil a důvěřoval jim a oni ho takhle zradili! Když mu Stíny řekli před lety jejich podezření, nechtěl tomu věřit, ale když mu nedávno přednesli jejich důkazy a vzpomínky? Oh, ve vzteku zničil celou svou komnatu. Bylo jen zázrakem, že neublížil jeho Stínům, Junovi a Annatarovi, kteří byli v tu chvíli v jeho blízkosti – i když si byl jist, že tlak jeho magie způsobil Annatarovi špatné dýchání a Jun byl lehce odstrčen náporem o kousek dozadu.

Dal jim domov, dal jim své přátelství a svou důvěru… nemohl pochopit, proč ho Nerdanel a Fëanor zradili. Teď seděl na svém trůnu a pod schody klečeli jmenovaní s hlavami skloněnými a u jejich krku byly přiloženy meče. Nerdanel plakala. Plakala již od doby, kdy jim stráže vtrhli do domu, aby je předvedli do Zlatého paláce. Fëanor se tvářil provinile, ale bylo vidět, že svých činů nelitoval.

„Víte, čím jste se provinili?“ zeptal se Harrison. Přítomní jen s bolestí v hrudi hleděli na elfí pár. Každý se manžele oblíbil, byli zdvořilí a milí. Hlavně si získali císařovu důvěru, což bylo to nejdůležitější a nejobtížnější co je možno získat. Jediný, kdo si udržel ledovou masku, byl Annatar, který stál nedaleko od schodů vedoucí k trůnu.

Dorian, který stál nad nimi měl zavřené oči a jen čekal na rozkaz, kdy bude muset zabít své přátele. Bolela ho jen ta představa, ale byl věrný svému císaři. Jasper byl přítomen, jako ministr dorazil hned jakmile se dozvěděl o prohřešku manželského páru a spolu s ním dorazil Zeus a Vega, kteří byli zrovna u něj, řešit záležitosti o dědictví pro jejich děti. Jinak ve Velkém sále bylo pár dalších šlechticů a pod schody stál Jun s Derian, jako pravá ruka a hlavní služebná císaře. „Přísahali jste,“ zašeptal, „dali jste přísahu, že budete věrní Alderianu, že ho nezradíte, že nikomu bez mého svolení neřekněte o jeho existenci-“

„Vždyť se to nedá brát jako zrad-“ začal Fëanor, kterého již nebavilo obviňování, když neudělal nic tak zlého. Nebylo to jako by prodal Alderian nepříteli!

„MLUV TEHDY KDYŽ JSI TÁZÁN!“ zahřměl císařův hlas a všichni přítomní poskočila šokem. Harrison se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Morwen, která byla přítomna kvůli proviněním její přítelkyně. Nedivila se, že Fëanor něco takového udělal, byl to otec a ona byla ráda, že v sobě opět probudil otcovské pudy a on se začínal zajímat o své syny. Pravda byla, že Morwen již od znovuzrození Fëanora navštěvovala Pontemský chrám a modlila se za Nerdanelininy syny, aby jim bylo odpuštěno a pokud je ani tak síně Mandos nepřijmou, tak aby byli přijmutí do Podsvětí Alderianu. Harrison věděl o jejích návštěvách Chrámu a sám se modlil k magii, aby jim bylo odpuštěno anebo aby našli klid v Podsvětí.

Ani ho tolik netrápilo, co Fëanor udělal, jako spíš, že mu to neřekl a tajil to před ním. Že ho nepožádal o pomoc… byl by mu nabídl pomocnou ruku.

Annatar si všiml lehkého zjemnění v Harrisonově obličeji a kousek popostoupil, „oba dva jsou vinni za zradu vaší důvěry, můj pane,“ řekl potichu, když si všiml, že mu Harrison věnuje pozornost. Serafína, která jako císařova oblíbenkyně mezi oblíbenkyněmi stále po levé straně jeho trůnu a lehce se zamračila na muže- elfa? Stojícího pod schody.

Po jeho slovech se vztek v Harrisonově opět vzdmul vztek a jeho oči až zlatě zazářily. Serafína ve snaze zklidnit vztek jejího vládce, mu opatrně položila ruku na jeho rameno a Harrison na ní hodil pohled, díky kterému zamrzla na místě.

Co se to dělo?

Zlatá záře z jeho očí zmizela a nahradila je tak častá a nádherná barva, do které se Serafína tehdy zamilovala. Pokynul jí hlavou – pro ostatní téměř nezaznamenatelný čin a její koutky se jemně zvedly, než se otočila na elfy klečící před trůnem.

„Proč?“ zajímala se silným hlasem.

Fëanor prudce pohlédl na svého dlouholetého přítele a jeho ženu a oči mu ztvrdli. „Co jsi čekal? Že nechám svého nejstaršího syna zemřít? Chtěl skočit do ohnivé propasti!“ zvýšil se mu hlas, ale když si všiml napnutí Doriana za sebou, raději se opět ztišil. „Chtěl spáchat sebevraždu, protože nebyl schopen splnit slib, který dal svému vlastnímu otci… přísahu, do které jsem jej donutil,“ po tváři mu stekli první slzy, „když jsem našel Maglora, toulal se po břehů moře a mluvil jen o tom, jak moc mě zklamal,“ zavrtěl hlavou, „nemohl jsem je nechat tam, takhle se trápit a zabít se, když jsem měl možnost pomoc jim.“

„Co jejich sliby?“ zeptala se Morwen. Chápala, že Fëanor bez vědomí kohokoli vpašoval jeho dva nejstarší syny do Pontemu a ukryl je v jeho sídle. Ale i tak bolelo, že ani jí a ani Harrisonovi nevěřil, aby je požádal o pomoc anebo o svolení.

„Jakmile jsem jim slovně odpustil, že nesplnili své sliby, jejich povinnost vůči slibu se rozplynula,“ pohlédl z Morwen na Harrisona a Serafínu. „Je lehčí prosit o odpuštění než o svolení,“ po jeho slovech sklonil hlavu až mu ležela na zemi – v pokloně jako prostý člověk.

Harrison přimhouřil oči. Chápal chování Fëanora, ale stále ho zabolelo, že ho o pomoc nepožádal. Byl by pomohl. Ale takhle, když o jeho prohřešku vědí již všichni – Palácový drbny jsou všude – bude obtížné to zachránit.

„Dobrý úmysl nebo ne, tohle je jasné porušení přísahy pro členy Alderianu,“ pověděl smutně Annatar a zakroutil hlavou, „koho by tady vůbec napadlo, jít proti slovu jeho výsosti? Kdo by čelil jeho vzteku? Kdo by se opovážil jenom pomyslet na takovouhle zradu…“ jeho hlas se roznášel sálem jako ozvěna a zabodával se všem do srdce, každý kromě Nerdanel, Fëanora, Morwen a Annatara jako by byly probodnuti. Byla pravda, že jenom neuposlechnutí pro ně připadalo jako zrada vůči jejich slunci, proto by se o to nikdo neodvážil… jak si vůbec oni mohli dovolit něco takového.

Promnul si oči a namasíroval spánky. Připadalo mu to jako noční můra. Přestože Alderian přijal Fëanora a Nerdanel, neznamenalo, že se stále nebojí okolních bytostí – nedůvěra vůči vnějšímu světu v nich byla zakořeněna kvůli lidem, kteří se je snažili zabít a nikoho nezajímalo, že to bylo již několik tisíců let anebo že bytosti v tomhle světě nejsou ty samé jako v jejich originálním světě. O nohu se mu otřel Bakari a on pohlédl na svého přítele a společníku, dlouhou dobu v Paláci nebyl. Harrison věděl, že ligr si ve Vílím lese našel družku – jakou to netušil, ale byl za svého přítele rád. Očekával, že mu v nejbližší době přinese ukázat jeho mláďata. Bakari byl dobrou psychickou podporou, když Harrison dělal obtížná rozhodnutí. Ligr byl přítel k nezaplacení – chránil císaře a jeho rodinu, bojoval po boku svého pána a vždy se snažil uklidnit císaře. Harrison měl však pocit, že dneska mu jeho přítel nepomůže. Prohrábl mu hřívu, ve které měl spletený copánek a usmál se na něj.

„Bylo by správné potrestat zrádce, jak se patří,“ zamumlal opět Annatar, ale tichým sálem se to rozneslo jako výkřik.

„Možná jiný trest by byl vhodný,“ navrhla Serafína a Harrison se na ní zaměřil, „zradil svůj slib kvůli jeho synům.“

Fëanor a Nerdanel zbělali, nemohli o jejich děti přijít teď, obzvlášť, když už měli jenom dva.

„Prosím!“ vykřikla Nerdanel a rozplakala se a uklonila se stejně jako Fëanor, čelem k zemi, „neberte mi moje syny… už jednou jsem o ně přišla. Přišla jsem o ostatní, nemohu přijít i o tyhle dva.“

Harrison se při pohledu na elfku zamyslel, nechtěl Nerdanel ublížit, sice byl rozzuřen, ale většina jeho vzteku byla na Fëanora. Nerdanel byla jeho nejdelší elfí přítelkyní a byl si vědom, že by svou přísahu nikdy neporušila.

Cítil na sobě pohledy všech, kromě Nerdanel a Fëanora. Nejsilnější pohledy však dostával od Annatara a Serafíny – oba dva chtěli něco jiného, Annatar pravděpodobně smrt obou elfů, zatímco Serafína jemnější trest na jejich dlouholeté přátele.

„Za zradu a porušení přísahy vůči Alderianu a jeho obyvatel, Fëanor a Nerdanel ztrácí všechen jejich majetek a tituly,“ oznámil ledově a pár si oddychl. Annatar stiskl ruce v pěst, až mu zběleli a sevřel pevně čelist, jen aby se zastavil, aby něco neřekl. „Co se jejich synů týče,“ odmlčel se a elfí pár se napnul s děsem, co je čeká, „budou uvězněni v sídle v Severním zimním lese, kde budou pod dozorem mých vybraných lidí a budou oddělení od jejich rodičů. Budou rukojmí, dokud se nezjistí, kde leží loajalita elfů, co zradili svou přísahu.“

Serafína si oddechla, věznění není tak špatná věc, navíc to sídlo, o které císař mluvil bylo velké a útulné, až na zimu v okolí v lese. Sněžilo tam celoročně a jiné roční období nebylo než několik stovek mil daleko. Pěšky by nikdo ze sídla neutekl, musí se tam teleportovat, protože zima by zabila každého, kdo by se odhodlal podstoupit cestu pěšky. Navíc… Nerdanel s Fëanorem zradili kvůli jejich synů, je jenom očekávané, že tímhle o ně přijdou – můžou být rádi, že zůstanou naživu. A pokud se to Serafíně povede, třeba ho za pár set let – maximálně pár tisíc let – přemluví, aby rodině dovolil se znovu shledat.

Annatar se do své komnaty přiřítil a třískl dveřmi rozzuřením. Byl v Alderianu více jak čtyři sta let a jen nedávno se mu podařilo získat si přízeň vládce celého rozsáhlého impéria. Představa, že nikdo z Valar netušili, že existuje tato říše ho dostávala k šílenství, ale věděl, že pokud chce získat nadvládu nad Ardou, bude si muset získat přízeň císaře. Překážku mu dělali pouze Fëanor, Nerdanel a Morwen, kteří věděli, jak vypadala jeho původní podoba ve Valinoru, než odešli. Obzvlášť Fëanor, který stejně jako on studoval pod Aulëm. Přestože nad ním vždy elf ohrnoval nos, jako by byl někdo lepší než on, často spolupracovali, protože to po nich jejich učitel chtěl. Mairon byl v kovárně, když Fëanor vytvořil jeho tři prokleté drahokamy.

Fëanor byl pro jeho plán nebezpečný a on se ho proto musel zbavit dřív, než ho pozná. Jenže přestože spal s Harrisonem, stále neměl jeho ucho. Ne, to stále patřilo Serafíně, která byla jeho oblíbenkyní – jak určoval její prsten. Marion by nikdy nepřiznal, že on chtěl taky ten prsten. Byl to důkaz, že pro císaře něco znamená a byla by to pro něj záruka, že bude mít snad i císařovo srdce. Musel ten prsten získat.

Jen tak získá důvěru a nadvládu nad císařem tohohle podivného a mocného národa!

Ale jak se ukázalo Fëanor není jeho jedinou překážkou.

V jeho mysli zableskl obličej Serafíny a se ušklíbl.

Je tu ještě jedna osoba, kterou bude muset zničit.

Začalo to nevinně, jedno špitnutí sem, jedno tam… a najednou byl toho plný celý palác a postupně i celé město. Zvěsti o tom, že císař vzal do postele Annatara, jeho hosta, se roznesl Pontemem jako lavina a nebyla k zastavení. Obyvatelé byly překvapení – ne tím, že císař měl vztah s mužem, ale to, že je to osoba z venku.

Allain si nikdy nedokázal představit, že by jeho otec byl někdy s mužem, nikdy neprojevil zájem… nikdy ani zcela neprojevil zájem o ženy, takže… princ si uvědomil, že nového milence jeho otce nemá rád, nesedělo mu, jak se choval na soudu Fëanora a Nerdanel a přišlo mu, že až příliš provokoval jeho otce, aby způsobil co nejvíce potíží elfímu páru. Morwen, kterou měl Allain ze všech nejraději, se jen nedávno stala jednou z otcových oblíbenkyň a nelíbilo se mu, jak nyní na Morwen neměl čas.

Harrison své noci střídal mezi Annatarem a Serafínou – zatím však vždy vyhrávala Serafína, neboť stále byla nejoblíbenější oblíbenkyní a nikdo se jí nevyrovnal.

Annatar však dělal všechno proto, aby Serafínu Harrisonovi znepříjemnil. Spoustu konkubín situaci sledovali s šokem. Nikdy se něco takového nedělo v Harému. Ženy v harému sice chtěli pozornost jeho výsosti, ale nikdy proti sobě nedělali žádné intriky… a přesto se Annatar stal hadem mezi ženami. Tam kde Serafína byla silná a mocná žena, Annatar se choval jemně a nevinně. Jako bílá lilie. Zjistil si oblíbené věci, co císař měl rád, kdyby měl Harrison pravidelný rozvrh, byl by si pravděpodobně pamatoval i ten.

Byla však pravda, že spousta konkubín i žaslo, nad jeho metodami a téměř ho obdivovali, jak moc to zabírá.

Netrvalo dlouho a Annatar získal prsten oblíbenkyně – v jeho případě oblíbence. A přesto mu to nestačilo. Jak si všiml, Serafína měla zcela originální od ostatních oblíbenkyň, které měly všechny stejné prsteny. Konečně dostal prsten, o který takovou dobu usiloval a stále byla Serafína nad ním.

Harém se rozdělil na dvě frakce, jedna, která podporovala Annatara a druhá, která stála za Serafínou. Annatar na svou stranu dostával konkubíny, poté co jim slíbil lepší postavení v Paláci a lepší výhody, zatímco Serafína se neobtěžovala získávat někoho na svou stranu, zůstaly s ní ti, kteří jí znali léta a věděli jaká je a jak moc se o ně stará.

Takže ano… tichá válka v Harému začala.