Alderian

„Allaine?“ ozvala se Lily – nyní již Ariana – která se rozhodla i přes protest její matky, dnešní noc přespat v Proskleném paláci s Allaine. Chtěla poznat bratra o kterém nevěděla!

Allain, který již ležel v posteli, zvedl hlavu a zamručel: „Copak je?“

„Nemůžu spát,“ zašeptala.

Její bratr zvedl peřinu, pod kterou byl zachumlaný a Lily s úsměvem skočila do jeho objetí pod deku. Postel byla pohodlná a rozhodně větší, než co měla v sídle její matky.

„Lepší?“ zajímal se s hlavou nad její. Jen zakroutila hlavou na nesouhlas.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Allain jen souhlasně zamručel, „proč máš tolik jmen?“ zajímala se, „a proč já jich mám taky hodně?“

Allain se usmál, „je to znak naší krve, to je u šlechty normální, mají dvě jména a rodinné jméno, my jako vyššího postavení máme jména tři a rodinné jméno,“ vysvětlil trpělivě.

„A co znamenají? Maminka vždycky říkala, že nemám nic pojmenovávat bez promyšlení, že si mám všechno promyslet…“ zašeptala, „moje jméno je jméno matky našeho tatínka!“ vyhrkla ze sebe. Diana si vždy dala záležet, aby jí vysvětlila, proč jí pojmenovala tímhle jménem. Navíc byla první pojmenována Lily od založení Alderianu. „Ty máš jméno tatínkovo, že?“ přikývl na souhlas.

„Allain v jazyce magie znamená „mocný“. Amaliel je anděl, který podle legend sloužil bohům a měl na starost slabosti a tresty.“

„A co moje jména?“ zajímala se dál.

Zamyslel se – únava mu rozhodně nepomáhala. „Ariana znamená…“ odmlčel se, když se snažil si její jméno přeložit. Otec ho nikdy jazyk magie neučil, bylo to příliš nebezpečné, ale nějaká slova znal, „překrásná,“ vypadlo z něj, jako by mu někdo našeptal význam. „Auel byl anděl slunce. Pravděpodobně se otec rozhodl, že jeho děti budou mít první jméno v jazyce magie, druhé andělské a třetí po někom z předků?“ zamyslel se a spokojeně se usmál se zavřenýma očima, když se Ariana rozesmála.

„Díky,“ zašeptala a zahrabala se do peřiny, kde se k němu přitulila.

„Kdykoli.“

Křik se rozléhal lese, kterým Allain s Arianou v náručí utíkal, zatímco házel štítové kouzlo kolem sebe, které odráželo proudy vod, který jejich směrem házel obrovský lev, který místo zadní části měl ploutev.

Proč jen poslechl Arianu, když chtěla vidět víly ve Vílím lese?!

„Proč proti téhle bestii nefunguje magie?!“ vztekal se, zatímco se uhnul útoku, proti kterému nestihl vztyčit štít. Byl již registrován v Nekonečné věži a rychle stoupal ve funkci a byl hrdý, že to jsou jeho schopnosti, které ho posouvají po žebříčku výš, a ne jeho titul prince!

„Poz-“ nestačila Ariana říct, když s ní Allain narazil do tvrdé překážky. Když oba vzhlédli, zjistili, že narazili do nohy obrovského bílého jelena, který zářil ve stínech temného lesa a osvětloval tak tmavé listy a kmeny stromů.

Lev, co je naháněl se přikrčil, očividně v submisivním gestu, uctivě sklonil hlavu a zacouval. Netrvalo dlouho a lev se jim ztratil z dohledu.

Allain s Arianou s úžasem hleděli na jejich zachránce. Jelen jim věnoval krátký pohled, než se rozešel od nich. Allain na nic nečekal a rychlou chůzí se mu snažil stačit. Byl minimálně dvacet metrů vysoký a princ si byl jist, že jeho otec by byl okouzlen krásou tohoto tvora… pokud o něm již nevěděl. Harrison často tráví volné chvíle ve společnosti Filomény ve Vílím lese.

„První víla,“ zazněl užaslí hlas Ariany. Podíval se, co jí tolik zaujalo a vskutku. Byli na mýtině, kde na druhé straně byla obrovská hora, která je vytesána do postavy, která je nazývaná První víla.

„Vidíš ty vodopády?“ ukázal na ně. Vodopády dělali vzhled vílích vlasů. „Občas se voda dostane k očím, čímž jako by víla plakala. Z každé slzy, která dopadá k zemi, se těsně před dopadem zrodí nová víla,“ vysvětloval. Ariana byla příliš malá, aby byla ve škole, ale měla nějaké učitele, kteří jí učili základy. „Vidíš ten znak na hrudi?“ čekal na její přikývnutí, „to je označení Pilíře Alderianu.“

„Ah!“ vykřikla Ariana pochopení. O tom již věděla! „Místa, která drží Dimenzionální bariéru Alderianu?“ přikývl.

„Máme sedm Pilířů. I kdyby otec zemřel, Pilíře jsou schopny udržet dimenzi v chodu. Pokud by byli zničeny všechny, zhroutila by se celá dimenze, kde se nachází celý Alderian, kromě části Pontemu. Všichni v ní by se nemohli dostat ven,“ byla příliš malá na to, aby jí řekl, že by všichni také bezpochyby zemřeli. Nebyla šance, že je to zabije, ale určitě je to odřízne od vnějšího světa a nikdo netuší, co se stane po nějaké době, když uzamčenou dimenzi nebude mít co posilňovat. Možná se dimenze zmenší a zmenší až rozdrtí všechny v ní.

„Co jsou ostatní Pilíře?“ zajímala se.

„Kromě První víly je tu Zlatý palác, Hlavní chrám, který cestuje po Alderianu podle vůle hlavy chrámu, což je obranný mechanizmus, Pilíř ročních období – který se stará o střídání ročních období v Alderianu – Nekonečná věž, kde sídlí čarodějové-“

„A ty!“ usmála se vesele. Přitakal.

„-Pramen stvoření, kde pramení všechny řeky a vody v Dimenzi Alderianu a Brana do Podsvětí, kterou střeží sochy Eruse (Života) a Erase (Smrti). Brána se nedá otevřít a lidé věří, že jen duše mrtvích jsou schopni jí projít,“ Ariana ho objala, aby se uklidnila ze zjištění.

„Vážně to vede do světa mrtvých?“

„Já nevím,“ přiznal. „Ale je to jeden z Pilířů. Pochybuju, že se někomu podaří zničit Podsvětí,“ uchechtl se. Za jeho vyprávění došli až do blízkosti kamenné víly, kde se kolem sourozenců začali shlukovat malé víly.

Princezna se nervózně rozhlédla, hledajíc modře zbarvené víly. K jejímu neštěstí byli vodní víly velmi teritoriální a nesnášeli kohokoli s požehnáním ohnivých víl, což Ariana byla. Sice měla slabé požehnání a její matka s krví Feruma, měla přirozený talent na kontrolu ohně, ona tuto vlastnost nezdědila a celkově moc výjimečná v magii nebyla.

Přímo před sourozenci se z vlasů kamenné víly, vynořila jediná přítomná vodní víla. Ariana skryla hlavu do Allainova krku, hned jakmile jí zpozorovala. Čím více se přibližovala, tím Allain pochopil, že je v přítomnosti největší a nejsilnější víly. Když víla doplula k princovi a princezně její vzhled se změnil.

Z průzračně modré bytosti, která byla tvořena z vody se stala podobné člověku. Dívka se zmenšila a získala vzhled dvanáctileté. Měla světle modré vlasy, které sahaly až ke kolenům, a jemně se vlnily a pohybovaly ve vzduchu, jako by byly pod vodou. Pleť měla perleťově bílou, na sobě bílé šaty, na pravé noze modrý náramek u kotníku a na levé noze náramek nad kolenem. Nad levým uchem měla velkou špičatou mušli a na pravé straně měla tři mušličky jako ozdoby ve vlasech. V ruce držela modrá hůl, která byla větší než víla a která měla na vrcholku velkou špičatou mušli – stejnou jakou měla nad uchem a která v sobě měla velkou perku. Její oči připomínali nejprůzračnější barvu moře.

„S čím vám můžeme pomoci, mágové?“ oslovila je víla. Ariana sebou trhnula, jakmile víla promluvila. Víla princezně věnovala pohled, ale jen o vteřinku později se obrátila k Allainovi – který měl požehnání víl světla a stínů.

„Trochu jsme zabloudili,“ přiznal Allain, který Arianu v podpoře objal a lehce zčervenal po přiznání, proč vlastně byli tak hluboko ve Vílím lese.

Jakmile dořekl z hloučku se jako ozvěna ozvalo: „Milovaný.“

Víla mávla holí a z vody, která vytekla z perly v holi se zhmotnila malá víla, která se vydala na vrchol hory.

„Brzy si pro vás přijde,“ řekla a pokynula jim, aby se posadili na kořenech stromů, které byly vystouplé ze země a překvapivě pohodlné – jak zjistila Ariana. Zemní víly jim nabídli ovoce a v květinových pohárech jim dali napít vodu z blízkého pramene. Vodní víla se mezitím usadila na kámen co nejblíže vody. Když Ariana vzhlédla od pití, zjistila, že bílí jelen byl dávno pryč a ze severu přicházela osoba se zářivě bílými vlasy.

„Tati!“ vykřikla nadšeně a vyskočila z místa a rozeběhla se k němu, snažíc se vložit co největší vzdálenost mezi ní a vodní vílu.

Harrison počkal a jakmile princezna doběhla k němu, vzal jí do náruče. Ariana, která byla ze začátku překvapená jeho činem – zatím neprojevil zájem mít s ní přímý kontakt – a usmála se, než si položila hlavu na jeho rameno, zatímco šel s ní v náručí k První víle, kde Allain seděl šokován – přesto se šťastným úsměvem.

„Merian,“ kývl Harrison směrem k vodní víle, která k nim potichu přistoupila.

„Milovaný,“ pozdravila ho víla, Merian a poklekla před císařem. „Chápu to tak, že tvůj pobyt v lese je u konce,“ ujišťovala se, zatímco ostatní víly s jeho příchodem vzlétli dostatečně vysoko, aby nebyli v nebezpečné blízkosti. Harrison možná stabilizoval bezpečnost víl, ale to neznamenalo, že se ho nebojí.

„Vyrazíme z lesa zítra,“ řekl s pohledem na stmívající se oblohu. Merian přikývla a pošeptala cosi vílám kolem ní.

„Pak nám bude čest, pokud přenocujete mezi námi,“ usmála se na Mágy a několik hnědě a zeleně zbarvených víl vyčarovalo na zemi velké množství listí a květin, na které Harry položil Arianu.

Jak si Ariana všimla, květiny byly měkké, jako by ležela na čerstvě ustlané posteli. Harrison se posadil na květinovou postel a opřel se o kmen stromu. Nechal Arianu, aby si hlavu položila na jeho nohy, než ji přikryl svým pláštěm a Allaina aby se posadil vedle něj, hlavu opřenou o jeho rameno.

V této poloze otec s jeho dětmi usnul.

Když se druhý den ráno probudili, před nimi již čekal Allainův jednorožec a Arianin poník, zatímco je přísným pohledem sledoval Dail, který k sobě nepustil ani jednu z víl – které se očividně drželi jen protože hřebec patřil Harrymu, jinak by hřebce naplavily zvědavostí… jestli jejich pohled Harry přečetl dobře.

Ale nebylo se čemu divit. Dail byl poslední svého druhu.

Když do jeho komnat vtrhl Jun s vyděšeným výrazem a řekl, že s Dailem se dělo cosi nenormálního, představil si, že třeba útočí bezdůvodně na okolní služebnictvo, nebo že se opět nějak dostal do podzemního města Gringottových… rozhodně nečekal, že ta „nenormálnost“ byl fakt, že jedna z jednorožcích klisen porodila hříbě a jeho Dail kolem ochranně kroužil a nedovoloval nikomu se k nové matce s hříbětem dostat, aby zkontrolovali jejich stav.

Služební uvolnili cestu jejich pánovi, aby měl volný přístup k jeho milovanému hřebci.

Dail se rozklusal k Harrisonovi v okamžiku, kdy ho spatřil a nechal se pohladit po hlavě, než dovedl svého pána k ležící klisně. Z blízka mohl Harrison spatřit, že klisna byla jediným černým jednorožcem v jeho stádu.

A přestože hříbě mělo zbarvení jeho matky, nebylo pochyb, že otcem je jeho Dail, neb měl stejnou stavbu těla jako Dail, když byl hříbě a perleťový odlesk a překrásné bouřkové oči.

„Máš překrásného syna, Daile,“ usmál se na hřebce, který po jeho slovech vypnul hruď a narovnal se ještě hrději než obvykle. Odfrkl si na klisnu, která protočila očima, nad jeho chováním a lehce postrčila hříbě do hlavy.

Bilo to do očí. Dail s klisnou neměli spolu vztah. Jediné, co je spojovalo, bylo jejich hříbě. Harrison si nedělal iluze. Upřímně si myslel, že jeho hřebec, nikdy nebude mít potomka. Proto to byl lehký šok, když viděl tohle překrásné hříbě, které očividně získalo eleganci a v budoucnu jistě sílu po otci a jednorožčí geny s rychlostí a krásou po matce. Ne. Jejich vztah nebyl o lásce. Dail celou tu dobu čekal, až najde perfektní klisnu, která mu porodí potomka. Jako v dohodnutém sňatku – zvažují se geny a magický potenciál, když se vybírá budoucí partner.

A Dail si vybral ukázkovou klisnu.

Dail jemně frknul Harrymu do vlasů a popostrčil ho k hříběti, které leželo u klisny. Císař pohladil hříbě po hlavičce a zastavil se mu dech. V okamžiku, kdy se dotkl hříběte to ucítil. To spojení, které se vytvořilo při jejich doteku.

Každý jednorožec se dokázal spojit s člověkem. Bohužel v magickém slova smyslu to zvládli jen a pouze jednorožci. Proto přestože Dail s Harrisonem měli silné pouto, nikdy nebyli spojeni magicky – protože Dail není magické zvíře. Jednorožec se spojí jen s jedním člověkem. A jejich pouto pokračuje i po smrti, takže když pán zemře, jednorožec často opouští svět živých a následuje ho do Podsvětí.

Klisna s Dailem se na nové spojení jejich potomka a Dailova pána dívali s jistým klidem. Klisna si byla jistá, že její potomek nemůže být ve větším bezpečí, než v blízkosti pána jejího partnera a Dail věděl, když spatřil klisnu, že jejich potomek se spojí s jeho pánem. Byl za něj rád. Miloval svého pána – byl jím vychován! To však neznamenalo, že je odhodlán předat Harrisona zcela do péče svému potomkovi. Dail přistoupil k Harrisonovi a začal mu žvýkat vlasy – nikdy však nepoužil skutečně zuby, ale jen si jeho vlasy převaloval na jazyku, aby mu neublížil.

Ano… Dail miloval svého pána.

Harrison se zvedl od hříběte, jak s vytvořením spojení zjistil, mladého hřebečka a pohlédl na svého hřebce.

„Diam bude silným hřebcem, Daile,“ pochválil ho a pohladil po krku, načež hřebec slastně přivřel oči.

A Harrison, samozřejmě, miloval svého Daila.

„Dědic arcivévodství Helionů, Falco Helion, zdraví princeznu Arianu,“ uklonil se chlapec s tmavě hnědými vlasy, které byli na krátko střižené, měl modro-růžově-rudé oči a milý úsměv na tváři.

Vedle chlapce stálo několik dalších dětí, které byli vybráni Allainem aby byli Arianini přátelé.

„Jestlipak to není princezna?“ ozval se hlas za nimi. Stále tam žena s hnědými vlasy, které byly vyčesány do vysokého drdolu, ve kterém měla zasazeny drahokamy a na sobě měla překrásné a vyzývavé šaty.

Ariana se na ženu podívala s otázkou v očí. Nikdy jí v paláci neviděla, ale očividně žena znala jí… byla přítelkyní jejího otce? Netušila.

„Vaše výsosti…“ sklonila se k Arianě Serine. Ariana se na svou chůvu podívala. „To je Kokubína Rei, byla vcelku nová konkubína v harému jeho Výsosti,“ zašeptala jí do ucha. Ariana byla již sedmiletá, takže její slova pochopila.

„Co pro vás mohu udělat, Konkubíno Rei?“ zeptala se zdvořile Ariana.

„Oh?“ ušklíbla se Rei. „Zdá se, že vaše výsost stále neumí správnou etiketu…“ zasmála se, „slyšela jsem, o tom, jak jste pozdravila jeho výsost,“ zakroutila hlavou, „ale myslela jsem, že za ten rok, jste již byla schopna ovládnout alespoň základní etiketu, ale ani jste se neuklonila a zcela ignorovala pozdrav k členovi šlechty.“

Ariana dala hlavu na stranu. Udělala nějakou chybu? Ale její učitel jí tvrdil…

„Pokud je mi známo,“ ozval se zpoza konkubíny Rei ledový hlas, „tak nikdo nemůže po členovi císařské rodiny požadovat první pozdrav a poklonu,“ Rei se rychlostí otočila, když poznala ten hlas. Když tak udělala stála čelem k Allainovi, který jí doslova propaloval ledovým pohledem.

Ariana se s pohledem na Allaina usmála a udělala jeho směrem pukrle, „Ariana Lily, druhá Hvězda Impéria zdraví prvního prince, Allaina Harrisona,“ pozdravila ho uctivě. Za ten rok jí učitelé pochválili, a tvrdili, že pozdravy již zvládá, proto byla překvapená, když jí Rei řekla, že udělala chybu.

„Jediný, kdo může po princezně požadovat pozdrav je jeho výsost, Slunce Impéria nebo princ,“ řekl, jakmile se jeho pohled z Ariany přesunul zpět na Rei, přičemž jeho pohled opět zledovatěl. „A pokud jsem viděl správně, konkubíno Rei, byla jste to vy, kdo přestože jste nižšího statusu, pouze konkubína ani ne oblíbenkyně, nepozdravil princeznu,“ jeho pohled by mohl zmrazit peklo, kdyby byl jen trošku více ledový, pomysleli si všichni.

Rei přejel mráz po zádech. To, co princ řekl, byla pravda – přestože je nižšího statusu, neobtěžovala se ani pozdravit princeznu, a ještě jí kritizovala. Kdyby tuhle výměnu názorů sledoval kdokoli ze stráží byla by dávno ve vězení za urážku císařské rodiny a kdyby místo prince za ní nedej bože stál císař anebo lady Serafína… byla by ona i s její rodinou již mrtvá.

Rei padla na kolena, klepající se strachy a slzy stékající po tvářích: „Odpusťte mi to, vaše výsosti!“

„Já?“ zeptal se s úšklebkem, „neměla byste spíše prosit o odpuštění princeznu, konkubíno Rei?“

Rei zamrzla v pohybu. Pro ni představa, že by měla žádat o odpuštění tu špínu – Ariana některými šlechtici nebyla považována za pravou princeznu, protože neměla titul princezny od narození a v době jejího porodu byla již Diana odvrhnuta císařem – byla naprosto nepřípustná! A princ si toho byl moc dobře vědom.

Přestože se jí to příčilo, Ariana byla uznána Císařen jako princezna a jen kousek od ní stáli Imperiální stráže, kteří by jí mohli okamžitě odvést do vězení…

Rei se otočila k Arianě a s hlavou položenou na zemi – aby skryla její rozzuřený pohled – požádala o odpuštění. „Vaše výsos-“ začala, ale byla přerušena.

„To je v pořádku,“ usmála se Ariana, ale poté si zakryla rukou pusu. „Oh… omlouvám se! Stále se učím a skočila jsem vám do řeči,“ na její tváři se objevil smutný pohled. Nepleťte se! Ariana nebyla zlá, ale chtěla si užít pocit moci, když jen před chvíli jí konkubína Rei chtěla ponížit před jejími budoucími přáteli!

Rei stiskla bolestně víčka a do rukou zaťala své nehty, jak moc tiskla pěsti. „To je v pořádku, vaše výsosti,“ řekla s co nejvíce klidným hlasem.

„Můžete jít,“ řekl jí Allain a pokynul Arianě a ostatním dětem, aby se přesunuli do skleníku, kde na ně čekal čaj se sladkým. Poté se otočil ke strážím. „Nepusťte k princezně a jejím přátelům nikoho, kromě jejich rodičů,“ varoval a sledoval, jak stráže zasalutovali s pravou rukou na srdci, kde měli připnuté zlaté slunce a rychle následovali princeznu a její přátele.

Diam byl mladý a nezkušený. Dail svého syna učil všemu co věřil, že bude v budoucnu potřebovat a spolu s Harrisonem mladého hřebce učili, jak vědět, co Harrison chce, aby udělal, aniž by to musel říct.

Hřebečkovi bylo sotva šest měsíců, když se do jednorožčího stáda přidal mladý hřebec, který se pokusil stát se vůdcem stáda. Když ho Dail porazil, hřebec se rozhodl mstít se. Rozhodl se zaútočit na jedinou slabinu, kterou Dail měl… a to mladého Diama. Při útoku na Diama padla jeho matka, která se ho snažila ochránit. Dail se k Diamovi nedostal dost brzo, aby klisnu zachránil, ale Diama ano. Bohužel on sám byl zraněn hřebcovým rohem, který, jak je známo, je při útoku jedovatý.

Harrison dorazil hned, potom co ucítil strach přes pouto s Diamem. Bohužel bylo pro Daila již pozdě.

Ve chvíli, kdy Harrison dorazil, Dail byl již nabodnut na protivníkův roh. Přestože měl v jeho krvi již jed, byl schopen dostat se z rohu a odkopnout protivníka. Císař ze vzteku vyslal na jednorožce smrtící kletbu, než se rozeběhl k Dailovi.

Mladý Diam se nechápavě přiblížil k hřebci, který spadl na zem a jeho pánovi a nechápavě sledoval, jak se Harrymu v očích hromadí slzy. Služebnictvo bylo daleko – dost daleko, aby nikdo neviděl jeho slzy, které mu začaly stékat po tváři, ale věděli, že jejich pán je zdrcen. Dail byl jeho společník již po tisíciletí. Nebylo pro Harrisona snadné přijmout, že ho jeho přítel opouští.

Dail pohodil hlavou k Diamovi, který se přiblížil dost blízko a nechápavě odfrkl. Nechápal, co se stalo. Jeho maminka ležela nedaleko od nich a jeho tatínek jde také spát? Proč? A proč on není ospalí?

„Postarám se o něj,“ přísahal Dailovi Harrison. Dail vydechl úlevou, než zavřel oči a zcela položil hlavu na zem. Naposledy odfrkl, než vydechl poslední vzduch z plic a jeho srdce utichlo.

Diam se naklonil k Harrisonovi a otřel se o něj. Kdy se vzbudí tatínek? Kdy?

Harrison pohladil hřebečka po hlavě, napojil se na spojení a pohltil nechápavost, kterou nahradil klidem a pocitem lásky.

„Postarám se o tebe,“ zašeptal.

„Otče?“ zeptal se nechápavě Allain otce, „stalo se něco?“ Bylo mu již třicet jedna let, a kromě občasného naléhání ze strany šlechticů, aby se oženil, byl jeho život klidný.

Nebylo již časté, aby ho bez důvodu pozval na čaj. Oba měli dost povinností.

„Nic,“ usmál se na něj Harrison a postrčil k němu talířek s nakrájenými a oloupanými jablky. „Posaď, najez se a napij se,“ řekl a sám se napil. Allain s přimhouřeným pohledem usedl naproti otci a upil z čaje. „Jaký byl tvůj den?“ začal Harrison nezávazný rozhovor a sledoval, jak jeho syn ukusuje z jablka. Čeho si Allain však nevšiml, byla jemná záře v jeho očí a jeho mládnoucí tělo, kterého si všimnul až večer, když se připravoval ke spánku a pohlédl na sebe do zrcadla.

Ubíhala léta a nastal den, kdy princezna Ariana slavila své osmnácté narozeniny – tudíž i svou plnoletost a celý palác se připravoval na oslavu plnoletosti všech dětí, které v letošním roce vstoupily do plnoletosti.

Byl to velký bál, několik tisíců hostů a palácové stráže ten den měli dovoleno účastnit se bálu.

Do zahájení bálu zbývalo sotva několik minut a všichni hosté nadšeně očekávali příchod císaře a Hvězd Alderianu.

Na Arianinu plnoletost se těšilo spoustu lidí a bude se slavit celý týden.

V prvním dnu – přesně v den narozenin princezny – se koná velký bál, kterého se účastní všichni členové císařské rodiny a císařovi konkubíny.

V sálu utichl jakýkoli hluk, jakmile se rozezněli fanfáry, oznamujíc příchod císařské rodiny a otočili se směrem k velkým zlatým dveřím, vedoucí z velkého sálu do útrob Zlatého paláce.

„Jeho výsost, Slunce Alderianu, Harrison James Akar Arian Alderian! Jeho výsost první Hvězda Alderianu, princ Allain Harrison Alderian a její výsost druhá Hvězda Alderianu, princezna Ariana Lily Alderiania!“

Harrison vstoupil jako první. Po dlouhé době byl slušně oblečen – své pohodlné župany a bosé nohy by za nic nevyměnil, ale tohle byl Arianin den a on jí ho nechtěl ničit. Měl na sobě černé upnuté kalhoty, které byla zasazeny v černých botách pod kolena. Černá košile se zlatými výšivkami, zlatými lemy a zlatými ozdobami, která byla do poloviny hrudi rozepnuta. Kolem pasu měl opasek, kterému dominoval obrovský rubín, který byl obkroužen zlatem a na kterém byl zavěšen Nebelvírův meč, který od stěn odrážel zlaté odlesky a díky tomu vypadal spíš jako ze zlata než ze stříbra. Na ramenou mu vysel dlouhý plášť, který přestože byl Harrison vysoký táhl po zemi ještě metr za sebou, který byl v černé barvě a ze spodu byl rudé, kraje byly plny zlatých třásní, ramena měla zlaté ozdoby a pod rameny byly rubíny. Jeho vlasy byly sčesány dozadu – přesto byly volně a ne ulízaně – a kousek mu sloužil jako ofina. Na rukou měl pár zlato-rubínových náramků a své prsteny.

Korunu si nenasadil – přestože Derian protestovala – protože v Alderianu neexistoval nikdo, kdo by ho mohl nepoznat.

Do jeho levého rámě byla zasazena Ariana, která na sobě měla překrásné modré šaty, které když chodila, připomínali tekoucí vodu. Byly dlouhé až na zem, a přesto byly lehké a snadno zvladatelné. Své zlaté vlasy měla vyčesány do drdolu, ze kterého měla přední prameny volné a na hlavě měla nasazený diadém s modrým drahokamem, kolem krku náhrdelník, který jí spadal až do výstřihu, dlouhé zářivé náušnice a na rukou bílé rukavice.

Ariana byla nervózní, byla to její první účast na tak velkém bálu – dosud se účastnila jen malých čajových dýchánků.

Ještě teď měla v paměti scénu, když se zjistilo, že má jen malé nadání na magii – sotva schopna zapálit si svíčku. Do té doby se k ní šlechtici snažili dostat do její přízně, ale jakmile se zjistila pravda o jejím magickém potenciálu, zbyl jí jen její bratr, otec a jen jediný přítel – Falco Helion.

Věděla to… věděla, že některé lidé v Alderianu jsou odporní jak na pohled, tak uvnitř, a proto neměla ráda Alderian a jejich šlechtu. Přesto… měla tu rodinu, přátele… nedokázala si představit, že by odešla i kdyby se její nechuť změnil v nenávist.

Velmi obdivovala svého otce, když viděla, jak zcela ignoruje jejich argumenty a pomluvy, a přesto ho trochu nenáviděla, protože jak ho kvůli tomu obdivovala, tak ho obviňovala z toho, že zrovna ona byla terčem posměšků a pomluv. Neschopná princezna. Kdyby jen zakročil a něco udělal, nikdo by se nikdy neodvážil o ní takhle mluvit… ale on nic neudělal. A stejně tak i Allain. Ten ačkoli se o ní staral a bránil jí, nikdy nezastavil pomluvy a zlé řeči, které lidé házeli na její záda.

Allain se na Arianu povzbudivě usmál z Harrisonovi pravice.

Allain měl na sobě společenský oblek pro mágy Elementární věže, který se skládal z bílé košile, tmavých kalhot, které překrývala látka, která na kocích měla bílé třásně a nad nimi bylo vyšito zlaté slunce. Kolem pasu měl tři opasky, které byly velmi volné a drželi jen díky zlaté sponě, která je spojovala a která byla velká jako lidská dlaň a měla v sobě vyryto slunce. Kousek výše pod opasky byl další pásek, který byl tentokrát tmavý a nesloužil na ozdobu, ale aby držel kolem pasu další látku, která vysela z jeho boků a která byla tmavě zelené barvy, bílé třásně a na sobě čtyři zlaté proužky – čím méně proužků, tím vyšší pozice ve Věži (každý začíná s deseti proužky). Jeho vlasy byly spleteny do volného copánky, který měl přehozen přes jedno rameno a přes ramena měl tmavý plášť, který byl původně hábit, ale Allain nehodlal protáhnout ruce otvory na ruce a místo toho hábit používal jako plášť, který mu na ramenou držel jen díky zlaté sponě.

Všichni se uklonili císařské rodině a Harrison usedl na svůj trůn vedle kterého byly na obou stranách stejná zlatá křesla, která byla velmi ozdobená. Po pravé straně se usadil Allain a levé patřilo Arianě. Ta však zůstala stát veprostřed sálu a usmívala se na přicházejícího mladíka.

„Vaše výsosti, Falco Helion k vašim službám,“ uklonil se mladý démon. Přestože vypadal jako dospělí, démoni dosahovali plnoletosti ve 130 letech a účastnil se dnešního bálu jen aby mohl být tanečním partnerem Ariany. „Smím prosit?“ nabídl jí ruku.

Ariana s úsměvem přikývla a než se nadála začali tančit do rytmu hudby. Nikdo jiný kromě princezny a dědice arcivévody netančil.

Šlechtici si nemohli odpustit šeptat si o mladé princezně a jejím partnerovi, jak by spolu tvořili překrásný pár.

Harrison který jejich slova nepřeslechl, nezareagoval a v Arianě se opět zhmotnila lehká zlost. Tu však potlačila, nehodlala si ničit večer.

Rozhlédl se po sále a zpozoroval Allaina – který se vzdálil od otce a bavil se s nějakou mladou dívkou, která se měla na dnešek stát jeho dalším úlovkem. Občas ho děsilo, jak moc se jeho syn změnil. Jeho pohled se přesunul na Dianu, která stála stranou a s rukou na srdci sledovala, jak jejich dcera tančí.

Všiml si – samozřejmě – že Diana Arianu skutečně miluje… a byl za to rád. Přestože Allain měl milující konkubíny, které se k němu chovali jako milující matky a snažily se mu Sarah nahradit, Ariana měla skutečnou matku.

Byla to Ariana, kvůli komu dovolil Dianě přijít do Zlatého paláce, aby viděla svou dceru při jednom z jejích nejdůležitějších okamžiků v životě.

Bylo to také proto, že dneškem se Ariana stěhuje do Proskleného paláce – protože se stala plnoletou očekávalo se od ní, aby se osamostatnila v paláci pro dědice císaře.

Když se bál blížil ke konci, Harrison mávl na Juna, který jeho směrem kývl a rozešel se k Dianě. Nikomu císařovo gesto neuniklo a všichni sledovali interakci mezi vyhnanou konkubínou a pravou rukou císaře.

„Konkubíno Diano,“ usmál se Jun na svou neteř. On osobně jí stále neodpustil za ten incident s požárem ve Smaragdovém paláci. „Jeho výsost vás předvolává,“ po jeho slovech celý sál ztichl. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil a zdálo se, že nikdo nedýchal. Všichni Dianě ustupovali, když šla ke schodům, před kterými klekla na kolena.

Vypadala… vyčerpaně. Do doby, než se Harrison začal vměšovat do výchovy jejich dcery, byla Ariana stále s její matkou, ale jen nedávno vystudovala Cosmos (akademii v Pontemu, která přijímala jak šlechtice, tak prostý lid a vyučovala jak magii, tak boje se zbraněmi) a novinka, že se její dcera bude stěhovat do Proskleného paláce jí nedala celou noc spát. Přesto ráno vstala a odhodlaně se účastnila narozeninového bálu její dcery, přestože věděla, že si o ní každý šeptá jen to nejhorší.

„Konkubína Diana je přítomna,“ svěsila poraženě hlavu. Byla zničená, služební měli rádi jen její dceru a jakmile odejde, nikdo pro ni nebude chtít sloužit a ona nakonec bude v Onyxovém sídle sama. Sama… zase.

Teď jen čekala, až jí její milovaný odsoudí k smrti. Protože co jiného by jí mohl chtít?

„Dnešním dnem se princezna Ariana stěhuje do Proskleného paláce…“ odmlčel se. Viděl její stav a všiml si, že od doby, kdy se to dozvěděla, se chovala jako tělo bez duše. On jí sice neměl v oblibě, ale nebyla to nenávist. Navíc… jejich dcera ji milovala „A konkubína Diana se vrátí do Smaragdového paláce, kde se jí vrátí titul lady a dostane titul Drahokamu císaře* a bude moci být blíže k princezně.“

Diana šokovaně zvedla hlavu a pohlédla do jeho zářivých smaragdů. Následně se z jejích šedých očí začali valit slzy.

„Děkuji, vaše výsosti.“

„Vaše výsosti?“ Jun naléval Harrisonovi čaj, jako obvykle, když si všiml, že jeho pán má na tváři nespokojený pohled. Harrison si nad jeho slovy jen vzdychl a odhodil zprávu od sebe. Jun sesbíral papíry, které spadly ze stolu a jen letmo zahlédl nadpis: Nepokoje mezi Anděli a Vlkodlaky