Alderian

Jun zrovna mířil ke skleníku, kde na něj čekal jeho pán, když poblíž místa, kudy procházel, uslyšel šustění keře. Prudce se otočil a nechal svou ruku vzplát, tak jak to bylo jen pro Liščí Ferumy přirozené. Jeho ocasy se jemně naježily a uši se mu stáhli k hlavě, kde téměř splývaly s jeho vlasy.

„Vylez ať jsi kdo jsi!“ zahřměl svým hlasem. Nemohl dovolit, aby kdokoli ohrozil jeho výsost.

Keř znovu zašustil a už se připravoval, že vystřelí na keř oheň, když z keře vykoukla zlatě blonďatá hlava.

Netřeba říci, že se dlouhou dobu nezmohl na nic jiného než jen zírat.

Harrison seděl v pohodlném křesle v jeho oblíbeném skleníku, kde již čekal na svůj oblíbený čaj s trochou vílího vína. Byla tu však jediná chybička.

Chyběl Jun.

Vždy když se Harrison rozhodl pro klid, bylo to ve společnosti buďto jeho věrného liščího společníka, jeho milované Serafíny anebo jeho milovaného hřebce Daila. Dail byl na pastvách, kde si užíval jarního sluníčka, zatímco Serafína byla na návštěvě v Chrámu, kde dělala službu, aby zlepšila pověst Alderianské císařské rodiny mezi věřícími. Normálně by to měla dělat Císařovna, ale vzhledem k tomu, že Harrison Císařovnu nikdy nekorunoval…

Tak mu zbyl jen Jun. Normálně s nimi byla i Derian, ale ta již nějakou dobu byla odtažitá. Bylo to již několik let, ale Jun byl přesvědčen, že to brzy přejde a vše bude zase v pořádku.

„Vaše výsosti,“ uklonil se ve dveřích od skleníku Jun. Harrison vzhlédl od pergamenu, který si z nudy pročítal – měl pauzu od práce a přesto pracoval, tsk – protože měl Jun zpoždění. Lehce se zamračil, když si všiml, že Liščí Ferum má lehce naježené ocasy – většinou trvalo několik hodin, než byly zcela uhlazeny, pokud si je on nebo někdo jiný neučesal.

„Stalo se něco?“ zajímal se s obavami o svého dobrého přítele. Tohle nebylo velmi podobné Junovi…

„Potkal jsem…“ odmlčel se, jako by hledal správná slova, „důležitou osobu,“ s tím vstoupil do skleníku a odstoupil stranou, aby se Harrisonovi naskytl pohled na malou, možná šestiletou holčičku.

Harrison se zamračil o něco více.

Pořádně si dívenku prohlédl. Dívka měla zlatě zbarvené vlasy, světlou pleť, jako by byla z porcelánu, oči překrásné smaragdy, ne však tak dokonalé jako má on sám – s tím už se smířil, že ani jeho syn, nikdy nebude mít stejné oči jako on. Dívka byla bezpochyby šestiletá a podle postavy byla dobře krmena, a přesto měla dostatek pohybu. Však podle jejího stavění těla a nervóznímu žmoulání okraje sukně šatů bylo vidět, že nebyla zcela vychovaná na etiketu mezi vysokou šlechtou. Jak se takový malý skřet objevil v jeho přítomnosti? „Tohle je dcera, konkubíny Diany, Lily,“ pokynul Jun rukou k malé dívence.

Jakmile Harrison zaregistroval slova jeho věrné pravé ruky, vzedmul se v něm vztek.

Jak se opovažuje?! JAK?! Jen tak použít jméno jeho matky! Dokonce nikdo ze šlechty se NIKDY neodvážil její jméno vyslovit, natož pojmenovat jejich potomky tím jménem!

Dívenka, Lily, očividně vycítila jeho nelibost, protože se lehce přitiskla k Junovi, pro pocit ochrany. Při pohledu na vystrašené dítě před sebou, se zhluboka nadechl, bylo to již dlouho, kdy nad svými emocemi takhle ztratil vládu… dokonce ani po požáru ve Smaragdovém paláci neztratil tolik hlavu.

Pokynul rukou k volné pohovce naproti sobě, mezi nimi jen nízký stolek, kam Jun odložil tác s čajem a vínem. Při pohledu na svého vládce, se rozhodl do šálku nalít více vína než čaje.

Tak se stalo, že Harrison pil v podstatě víno se špetkou čaje, Earl Grey. Netřeba říci, že byl nadmíru spokojen. Vílí víno, byl jediný nápoj, který byl schopen mu trošku otupit smysly, což bylo co nejpodobnější k opilosti, co se za léta dostal. Bohužel, jeho magie spalovala alkohol stejně tak dobře jako jedy.

Lily přijala šálek čaje, který byl upraven kouzlem, aby byl v příjemné teplotě, ale ne dost teplý, aby jí neopařil. I tak dívka začala foukat – neuvědomila si, že čaj není vařící – a pokukovat po muži sedícím naproti ní, co vypil první šálek toho divně zbarveného čaje na ex.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se, když dopil svůj již třetí šálek čaje a nechal si od Juna nalít další – tentokrát většinu čaje a pár kapek vína. Téměř na Dianu zapomněl, od jejich poslední společné noci, kdy byla vyprovozena z Paláce, o ní ani neslyšel. To byla však otázka, proč nebyl informován o narození tohohle dítěte? Věděl, že všichni narození obyvatelé jsou označení hned po porodu, takže si byl vědom, že se někdo narodil, byla to pojistka pro něj a pro bezpečí Alderianu, když ho založil nehodlal dopustit, aby se proti jeho největšímu dílu kdokoli postavil. Děti s jeho krví… to však byla věc jiná. Své potomky záměrně vynechával z označení, nehodlal své potomky – upřímně nikdy nečekal, že bude mít víc potomků, než jen Allaina… - spoutat povinnostmi a přísahou vůči Alderianu. Byla to jediná laskavost, co se rozhodl udělat pro své potomky, bez jakýchkoli vedlejších záměrů.

Netušil však, že ho ta jeho laskavost takhle bodne do zad. Bude muset poslat kouzelníky z Věže, aby prověřili všechny bývalé konkubíny, se kterými měl poměr, aby náhodou taky neskrývali jeho potomka. A taky se bude muset častěji dívat na rodinný rodokmen, který se aktualizoval pomocí magie, takže byl jistější než on.

„Jeho výsost Slunce?“ ozvala se opatrně. Má hřejivý hlas, uvědomil si s neutrální tváří. Zněla takhle jeho matka, jako malá?

Měla z muže před ním strach. Maminka mu vyprávěla o jeho moci a podle jejího básnění o jejím otci, věděla, kdo před ní sedí.

Harrison přikývl nad jejími slovy, „a jak jsi se dostala do mých zahrad?“ zajímal se.

„Serine mi vypráví příběhy o Paláci a překrásných zahradách. Maminka vypadala při jednom jejím příběhu smutná a řekla, že ona již nesmí pohlédnout na krásu těch zahrad, tak jsem jí chtěla nějaké květiny z té zahrady donést,“ zrudnula lehce, „ale zabloudila jsem.“

„Serine?“

„Moje chůva!“ řekla nadšeně se vzpomínkou na chůvu. „Musí se o mě bát!“ zděsila se dívka, když si uvědomila, že se ze sídla vytratila, zatímco si všichni mysleli, že si hraje venku s míčem.

Harrison mávl rukou a dveřmi do skleníku vstoupil Kapitán Palácových stráží, Erik Bloodfallen, „Odveď jí do Onyxového sídla,“ s tím se opět napil čaje a dívce a Kapitánovi nevěnoval pozornost.

Erik se uklonil s rukou na srdci, „jak Slunce poroučí,“ počkal, až Jun vzal od Lily šálek s nedopitým čajem a pomohl jí seskočit k pohovky, než následovala Erika ze skleníku.

Erik se poprvé za dobu, co sloužil jeho výsosti cítil šokovaně.

Myslel si, že po takové době, co vykonával službu u Harrisona, byl připraven na všechno – samozřejmě, Lily byla překvapením, které nikdy nečekal, ale byl jen rád, že je další dědic trůnu, navíc jeho výsost nepoužíval žádné lektvary nebo kouzla, která by zabraňovala oplodnění.

Byl však šokován, když mu byla Lily vyrvána z náručí. Kočár, kterým přijeli, zastavil před bránou u pozemku Onyxového sídla a cesta byla dlouhá a únavná pro malou dívenku, tak požádala, zda by jí nevzdal do náruče. Když se však přiblížili k sídlu, přihnala se k němu skupina služebných a jedna v drahých šatech mu dívenku vyrvala z náruče rychlostí světla.

Chůva, Serine – pokud si Erik dobře pamatoval z jejich společné jízdy do Onyxového sídla od Lily – měla dívenku v náručí a ostatní kolem ní udělali ochrannou zeď z jejich těl, že na ženu nemohl ani pohlédnout. Jako by se báli, že jí doprovodil celou cestu až sem, jen aby jí zabil.

Erik se narovnal a odkašlal, když zpozoroval, jak Diana vyšla ze sídla, aby zjistila, co za rozruch se děje před jejím sídlem.

„Očekávejte předvolání od jeho výsosti,“ jeho slova měla silný dopad na všechny přítomné. Všechny si byli uvědomovali, že to teďka vědomě utajovali žijícího potomka jejich císaři.

Všechny dospělí cítili jedinou emoci.

Strach.

„Drahoušku, kde jsi byla?“ zajímala se Diana s úsměvem, hned jakmile kapitán zmizel z pozemku Onyxového sídla. Diana svou dceru milovala ode dne, kdy jí porodila a prvně jí držela v náručí. Dokonce se i její chování zlepšilo…

„S jeho výsostí,“ zamumlala ospale Lily, když se opřela o Serinino rameno.

Všichni přítomní zkoprněli jako na povel.

„S kým že?“ zeptala se Diana s roztřeseným hlasem.

„S jeho výsostí, dal mi napít čaje, a snědla jsem pár dobrot,“ řekla a zívla. Diana přikývla, přijala informaci, že byla s mužem jejího srdce dobře, když brala v potaz, že ona i služebné jsou stále na živu a Lily je v pořádku.

„Hvězdičko a,“ odmlčela se, „co ti řekl?“ zeptala se s nejistým úsměvem.

„Ptal se mě, kdo je a kdo je Serine.“

Allain kráčel jeho, JEHO palácem s hlavou hrdě zdviženou a na jeho tváři měl spokojený úsměv. Letos mladý princ dosáhl plnoletosti, dvaceti dvou let u chlapců, a jeho otec se rozhodl ho přesunout do Proskleného paláce. Což byla pro Allaina skvělá správa.

Když dítě dosáhne plnoletosti, znamenají to dvě věci. Přestože jen málokdy se nově plnoletí stěhují od rodičů, je tu ta možnost a druhá věc je ta, že je možnost sňatku.

Šlechtici většinou již od malička mají snoubence, ale když nemají, jsou pro ně jejich první báli místa, kde je najdou. Allain si je vědom, že jeho otec plánoval letošní bál pro nově plnoleté – normálně se bál pro tuto příležitost bral 1. října, kdy začíná sezóna bálů, ale pro letošek, kdy jejich jediný princ Alderianu dosáhl plnoletosti, se koná speciální bál.

Měl se konat za dva týdny a Allain měl v plánu tam šokovat všechny přítomné.

Nikdy nevěřil, že bude někoho milovat, ale nikdy nechtěl být donucen do sňatku, ať už kvůli jeho rodině nebo kvůli Alderianu. Jenže potom potkal Amélii a věřil, že je jeho spřízněná duše. Nikdo nedokáže skutečně říct, jestli je nebo není – kromě Vlkodlaků, Upírů a některých Ferumů, kteří své spřízněné duše jsou schopni vycítit na míle daleko. Byla to magie, kdo přiděloval naše spřízněné duše – věřící v bohy věřili, že to je práce bohů, konkrétně Erase, boha Temnoty a osudu – a byla to tedy magie, kdo je dokázal poznat. A kolik v Alderianu existovalo obyvatel, kteří zvládli vidět jakoukoli magii?

Jeden.

Jen jeden.

A nebyl to nikdo jiný než samotný císař Alderianu.

Allain věděl, že jeho otec měl spřízněnou duši. Netušil, proč jí jeho otec nevyhledal a co se s ní stalo. Měl tušení, že zemřela – jako menší myslel, že jeho matka byla otcova spřízněná duše. Mezi šlechtou kolovali pomluvy, e jeho spřízněná duše je mrtvá a dokonce, že jí zabil on sám. Někdo tvrdil, že jeho spřízněná duše je osoba, kterou nesnáší… verzí je spoustu, ale nikdo netuší, jaká je pravda.

Ani sám Allain netušil, co je pravda.

Vyšel z paláce a nasedl na svého jednorožce, kterého dostal od svého otce k jedněm z předchozím narozeninám a cuknutím otěží se rozjel k sídlu Amélie.

Svou milovanou neviděl již několik týdnů. Protože oslavy jeho plnoletosti byly únavné a Allain s plnoletostí získal povinnosti, vysvětlil své milované, že se s ní nebude moci do bálu setkat. Naštěstí si dnes udělal čas, když za ním přišel jeden z Národa s jeho objednávkou a on otce požádal, zda by mohl být uvolněn.

S úsměvem seskočil z jednorožce, jakmile se hřebec zastavil a prošel bránou k sídlu bez jakýchkoli problémů. V jeho kapce od pláště měl sametovou krabičku, která mu připadala až nesmírně těžká. Byl v ní smaragdový zásnubní prsten. Doufal, že když jí požádá o ruku, pochopí Amélie, jak moc pro něj znamená.

Stiskl krabičku a vešel do sídla.

Za normálních okolností, ho služební vítali s úctou a úsměvy, ale tomu tak dnes nebylo. Služební na prince hleděli s šokem a strachem. Všiml si, že několik z nich se dokonce třásli strachy. Rozbušilo se mu srdce a začal v něm hlodat špatné tušení. Rychlím krokem předběhl komorníka a rozeběhl se k Améliiným komnatám, kam s rychlím zaklepáním vstoupil.

„Řekla jsem, že nechci být rušena!“ roznesl se rozzuřený hlas Amélie – takovou ji nikdy neviděl. Seděla na posteli, ke dveřím zády, vlasy rozpuštěné, od boků dolů byla zakryta jemně průhledným pláštěm, který jí spadl z ramen. Co však připoutalo jeho pozornost byl muž, na kterém seděla. Zmateně se otočila ke dveřím – kde předpokládala byl komorník nebo nějaká služebná, co nechápala rozkaz NERUŠIT – jakmile si všimla, že muž pod ní zbledl. Oči se jí šokem rozšířily a ona sama zbělela.

Allain polkl a otočil se na patě, rychlím krokem odcházejíc od komnaty.

„Allaine!“ ozval se křik Amélie, „můžu to vysvětlit,“ pokračovala a vyběhl z komnaty, spěchající za ním. Allain se zastavil, stále se neotáčejíc na ní, ale zastavil. Chytila ho za ruku a on sebou cuknu. Představa, že se ho dotýká těma rukama, kterými se dotýkala jeho…

„Poslouchám,“ řekl chladným hlasem, který myslel, že nikdy nepoužije a který slýchával často jeho otce použít. Už chápal, proč otec nedával najevo své pocity tak snadno. Byl to jeho obranný mechanizmus.

„Já,“ nenacházela slova. Allain kterého znala byl vždycky stydlivá. Čekala by, že z komnaty uteče a ona ho dožene až v paláci, kde by mu to všechno vysvětlila, jakmile by se uklidnil. Ale místo toho, tady stál, hrdě narovnaný, neschopen na ní pohlédnout, takže ani její lehká manipulace pomocí své krásy nemohla zafungovat. Nahrnuli se jí slzy do očí, „moc mě to mrzí,“ zašeptala, snažíc se znít co nejvíce zničeně.

„Mělo by,“ ozval se hlas nad ní a ona prudce zvedla pohled ze země na Allaina. Byl k ní čelem, hrdě narovnaný, s ledovým pohledem. Vyškubl ruku, kterou do té doby drtila v sevření a jakoby ho jen představa, že se ho dotkla znechucovala, si ruku otřel o plášť. Hodil jí k nohám krabičku, která se s dopadem otevřela a jí se naskytl pohled na prsten. Amélie hleděla na prsten s šokem – chtěl jí požádat o ruku? „Tohle je konec,“ oznámil jí a rozešel se pryč. Potom co byl svědkem toho, jak ho zradila žena, se kterou si plánoval celý svůj život, která mu neustále tvrdila, jak moc ho miluje – Říkala to tomu muži taky? Hlodala ho mysl – nechtěl s ní mít nic společného. S jeho odchodem se krabička vznítila a po ní zbyl jen prach a vzpomínky.

Amélie měla celou dobu skloněnou hlavu ke krabičce, která tam již nebyla jakoby v hanbě.

Ve skutečnosti se jen snažila skrýt její výraz, který již po takových letech nedokázala ovládat.

TAK ONA MOHLA BÝT MANŽELKA BUDOUCÍHO CÍSAŘE?!

Allain slyšel i venku její křik vzteku.

Tu noc okolní domy byly osvětleny, když sídlo lady Amélie padlo popelem a rodina byla odvedena do Paláce v řetězech.

Vévodkyně Serine Beast, konkubína Diana a slečna Lily!“

Všichni přítomní hleděli na tři osoby, které procházeli sálem k trůnu jako supy. Nechápali, jaké čáry mohla Diana použít, aby byla předvolána před jeho výsost. Tušili však, že to má, co společného s malou dívkou, po jejím boku. Holčička vypadala jako Diana v menší verzi a bez jejích Ferumských prvků a s Císařovýma očima.

Teď se však naskytla otázka.

Jak to, že nikdo o mladé dívce nevěděl? Nebyla ani představena jako princezna. Znamenalo to, že nebyla uznána jako krev císaře?

Přítomní šlechtici měli spoustu otázek a myšlenek, ale ani jeden si je nedovolil vyslovit.

Když ženy s dívkou zastavily, zhruba dva metry od schodů, Lily pohlédla na vršek schodů, kde seděl její otec a vedle něj stál muž s dlouhými blonďatými vlasy, které mu spadaly podél těla v jemných vlnách až po pás.

Lily se nervózně rozhlédla. Netušila proč nikdo nic neříká…

Serine se k Lily naklonila, „musíte pozdravit jeho výsost, slečno,“ zašeptala. Od doby, co vkročili na území Paláce, neodvážila se Lily oslovit jako princeznu, jako tomu bylo tak v Onyxovém sídle, když si uvědomila, že na předvolání byla Lily oslovena jako slečna.

„Ah!“ Lily se narovnala a udělala pukrle, jak jí to Serine učila, „Lily zdraví jeho výsost!“ usmála se na Harrisona, který nad jejím pohledem pozvedl obočí, Allain vedle něj si zakryl pusu, aby zakryl a zastavil svůj smích.

„Jaká ostuda,“ ozvalo se od některých šlechticů.

„Neumí ani základní pozdrav.“

„Zdá se, že nebyla patřičně vychována,“ naklonil hlavou císař. Serine, která nevydržela jeho pohled padla na kolena a položila si ruce čelo na položené ruce.

„Moc se omlouvám, vaše výsosti!“ cítila, jak se k ní Lily přitiskla, ale ignorovala to pro Lilyinu bezpečnost – nechtěla riskovat, co by jeho výsost udělal, kdyby dala najevo další Lilyinu chybu. „Protože slečna Lily nemá titul, nepokládali jsme to za nutné zatěžovat její hlavu věcmi, které jsme mysleli, že nebude potřebovat. Do nedávna ani nevyšla z Onyxového sídla,“ vysvětlila a lehce se zhostila šance, když poukázala, že dědic císařské krve nemá titul. Věděla však, že si hraje s ohněm. Kdyby to císař bral jako útok na jeho osobu…

Harrison přimhouřil oči. Poznal její cíl. A podle toho, že zvedl ruku, pravděpodobně aby dal povel k něčemu, nehodlal její drzost nechat nepotrestanou.

„Konkubína Diana je mimo Palác víc jak šest let a nikdy nepožádala o uvolnění z harému,“ ozval se hlas a davy se rozestoupily, aby uvolnily cestu Serafíně, paní Harému a císařově nejmilovanější ženě. „Mě však zajímá, proč jsme nebyli informování, že konkubína Diana porodila potomka císařské krve,“ naklonila hlavu na stranu, „nebo její dcera snad není…?“ bylo slyšet pár zalapání po dechu nad jejími slovy. Představa, aby se konkubína dostala do postele s kýmkoli kromě mužem, kterému byla zaslíbena…

„Není!“ zahřměl Dianin hlas. Byla pohoršena, že si kdokoli myslel, že by jeho výsost podvedla takhle.

„Tak proč nebyl harém informován o tvém těhotenství?“ zvýšila hlas i ona. Nikdo se k ní takhle nechoval… a nikdo nebude. Už vůbec ne, když byli v přítomnosti císaře.

„Byla jsem krutě odsunuta do Onyxového sídla, bez jakékoli podpory, všechny služebné jsou placeny z mého minimálního budgetu, nemáme ani na opravu sídla! Když jsem zjistila že jsem těhotná, šest měsíců té noci, měla jsem v plánu poslat zprávu do Paláce, ale s myšlenkou, že to bude bráno jen jako moje lest, abych se dostala zpět do harému, jsem to vzdala,“ svěsila hlavu. Serafína nad jejími slovy a pravdou v slovech se zarazila. Netušila, co jí na to říct. Je pravda, že první, co by si pomyslela bylo přesně to, co řekla. Ale poté by to prověřila a kdyby se ukázalo, že je skutečně čeká potomka jeho výsosti. Nikdy by nenechala krev Slunce jen tak. Dědicové jeho výsosti jsou to nejcennější, co Alderian má, hned po jeho výsosti. O tomhle by nikdy nevtipkovala.

Harrison znaven jejich rozhovorem, a přesto potěšen Serafínou, zeptala se na všechno, co chtěl také vědět a nemusel ani zvednout prst.

Jeho pohled se zaměřil na Lily.

„Mě jsi pozdravila, ale co,“ nedořekl a jen ukázal rukou na Allaina po svém boku. Nechápal, proč jeho syn po zradě jeho přítelkyně měl potřebu měnit barvu vlasů, ale radši mlčel. Je to jeho tělo. On ho bránil jen tím, že celou rodinu označil jako zrádce, když po jejich rozchodu dal vědět o jejich unikání daní a několika podezřelých společností. Celou tu dobu to skrýval a neřešil, protože to byla rodina přítelkyně jeho syna… samozřejmě, nikdy by Allainovi nedovolil vzít si ji. Nebyla šance, aby dovolil někomu jako je ona usednout na trůn.

Lily naklonila zmateně hlavu. Koho? Nechápala.

Serine se potichu ozvala z pozice, ve které stále byla, s hlavou položenou na rukou na zemi, „pozdravte prince,“ Lily se na Serine šokovaně podívala. Netušila, že má bratra!

Rychle se otočila k trůnu a zahleděla se na muže stojícího vedle jejího otce. Vážně v obličeji připomínal císaře!

„Lily,“ odmlčela se,“ zdraví prince?“ udělala další pukrle. Harrison zakroutil lehce hlavou, mělo to daleko od správného pozdravu jeho krve, dokonce i všichni prostí lidé ten pozdrav uměli, co je těžkého na přiložení pravé ruky k srdci, zatímco druhou rukou si drží ženy sukně a muži pokleknou? Bylo mu jasné, že Diana a Serine nikdy neplánovali pro dívku, aby se s ním setkala.

Allain se na jeho malou sestřičku usmál – čímž zamaskoval bolest v hrudi, když si uvědomil, že ani nevěděla, že má bratra – sestoupil schody.

„Allain Amaliel Harrison Alderian, první Hvězda Alderianu zdraví Lily,“ sklonil hlavu, pravou rukou držíc na srdci, jakmile se zastavil jen metr před ní. Jeho volná ruka, kterou měl za zády, mu cukala. Tak moc ji chtěl obejmout. Vždycky chtěl sourozence. Jen ho mrzelo, že netušil o ní od jejího narození.

Poklekl před ní, počkal až k němu dívka dojde, byla zvědavá, než řekl: „Vítej do rodiny Lily,“ a políbil jí čelo.

Šlechtici zalapali po dechu, ale stále si nedovolili říct ani slovo. Allain se narovnal, ale zůstal nablízku k jeho sestřičce.

Harrison se postavil a připoutal tak pozornost všech.

„Dnešním dnem, Alderian získává první princeznu,“ pohlédl na dívenku stojící bok po boku jeho synovi, „Arianu Auel Lily Alderiania!“