Alderian

„Sláva první hvězdě!“

„Blahopřejeme vaše výsosti!“

Allain s jemným úsměvem vstoupil do velkého sálu, kde se konal bál na počest jeho vystudování Rastabanu. Bylo mu čtrnáct let a on akademii vystudoval jako premiant a prezident školní rady. Jeho přátele z akademie se bálu účastnili také a všichni se radovali, že jejich studijní povinnosti jsou u konce – samozřejmě, stále se museli rozhodnout, zda nastoupí do Nekonečné věže, ale to bylo vedlejší.

Princ měl blonďaté vlnité vlasy. Daniell mu je upravila kouzlem, aby se jejich barva změnila na přirozený blond a vypadalo to, jako by měl takovou barvu vždy a nebyla to jen magie. Daniell s Allainem byli jediní, kdo věděli na 100 %, že nastoupí do Nekonečné věže. Přes levé rameno měl přehozen plášť, který měl u krku černou kožešinu a sám plášť byl bílé barvy. Na rukou měl černé rukavice a kolem hlavy měl stříbrný řetízek, který nad čelem držel drahokam podobný připomínající hvězdu – korunku, kterou mu Harrison dal, když ho pojmenoval.  

Bylo to poprvé od doby, co se účastnil bálu a byl lehce nervózní. Úsměv, který mu věnoval Harrison ze svého trůnu, kde popíjel vílí víno, ho jistil, že ať udělá sebemenší chybu, tak mu vždy pomůže.

Za tu noc tancoval s mnoha dívkami různých věků. Přesto jedna dívka se mu do náruče dostala velmi často. Tak často, že se mu vryla do paměti a nemohl jí z ní vytlačit, ať se snažil sebevíc.

Allain, který začal být zoufalí z dívky, která ne, a ne opustit jeho mysl, navštívil ministerské křídlo, kde požádal jednoho z pracovníků, aby mu pomohli vyhledat onu dívku.

Jen o pár dní později se Allain přistihl, jak stojí před menším sídlem, kde dívka, Amélie, měla bydlet.

„Čemu vděčím, že první Hvězda Alderianu navštívila náš prostý domov?“ zeptala se s úklonou Amélie.

„Já-“ zasekl se. Celou cestu sem si představoval, jak bude probíhat jejich rozhovor a teď ztratí řeč?! „Já-“ začal znovu, když našel slova. Jen aby byl přerušen, když mu na rty byl položen prst.

„Nemusíte nic říkat, vaše výsosti,“ řekla Amélie s jemným úsměvem. „Cítím to stejně,“ naklonila hlavu a pomalu ho vzala za ruku a vyvedla ho z místnosti, než ho zavedla do jejích osobních komnat.

„Neměl bych,“ chtěl odejít – bylo to poprvé, co byl s dívkou, ženou, která nebyla součástí otcova harému, sám v místnosti – a přesto se ani nehnul.

„Jste princ,“ řekla vážně, „vy můžete cokoli,“ ujistila ho a posadila se na postel.

„Je mi-“

„Čtrnáct,“ přitakala Amélie. „Perfektní věk, pro hledání vaší manželky,“ poznamenala s vášní v hlase. Rukama si ho přitáhla k sobě a do jeho rtů mu zašeptala: „Stačí si to užít, vaše výsosti,“ než ho políbila.

„Slyšel jsem, že jsi si našel milenku,“ pověděl Harrison, když jednoho dne vzal prince na lov, aby otec se synem strávili společný čas, který se ztenčil poté co Allain nastoupil do Nekonečné věže, a ještě věnoval většinu svého volného času jeho milované.

Allain na svého otce pohlédl šokovaně. „Neudělal jsi nic, že ne?!“ vykřikl vyděšeně, nad představou, co by jeho otce, co smí všechno. Harrison vypustil natažený šíp a ten jen o pár vteřin později narazil do kořisti. Císař se pousmál.

„Nepotřebuju vědět, s kým můj syn přišel o panictví,“ ujistil ho. Allain lehce zčervenal, ale oddechl si. Jeho otec se nikdy nestyděl odpovídat mu na jeho otázky – ať už to bylo o vládnutí nebo o sexu. „Jen doufám, že sis vybral dobře. Nechci abys toho litoval,“ řekl upřímně.

„Tati,“ zasmál se princ, „jsem kluk, ne holka.“

„To je jedno,“ řekl vážně. „Panicem jsi jen jednou, a i když to my muži bereme jinak než dívky, je to pro nás stále důležitý zážitek,“ varoval ho.

„Kdy ty jsi měl první sex?“ zeptal se rudý Allain.

Harrison se zamyslel, když si procházel své vzpomínky, „bylo mi… šestnáct. Se sestrou mého tehdy nejlepšího přítele. Tehdy jsem si myslel, že bude moje první, jediná a poslední. Ale tehdy jsem si taky myslel, že se nedožiju osmnácti let,“ zamumlal poslední část potichu, ale Allain ho stejně slyšel.

„Lituješ toho?“ zeptal se princ zvědavě.

„Popravdě?“ Allain přikývl, „občas uvažuju, že jsem mohl ještě počkat.“

„Proč?“

„Myslel jsem, že mezi sebou něco máme,“ začal, „ale ukázalo se, že se mnou byla jen kvůli penězům.“ Allain byl překvapen. Podle něj – a podle většiny obyvatel Alderianu – byl Harry nejatraktivnějším mužem v Impériu. Nikdy ho nenapadlo, že by s jeho otcem byl někdo kvůli penězům.

Kvůli vzhledu? Jasně.

Kvůli moci? Dost pravděpodobně.

Kvůli lásce? Některé otcovi konkubíny byly důkazem, že ano.

Ale kvůli penězům? Nikdy. Samozřejmě peníze jeho otce, byly pro konkubíny jen malým bonusem…

„Jen doufám, že ty nebudeš stejně zklamán,“ usmál se na svého syna, prohrábl mu vlasy a vystřelil další šíp. Allain se zmohl jen na šťastný úsměv, když slyšel jeho slova. Další důkaz, že ho otec velmi miluje.

„Princi,“ pozdravila ho Diana. Když byla Diana odsunuta do Onyxového sídla, Allain jí začal navštěvovat a společně popíjeli alespoň hodinku čaj a bavili se o událostech, které se staly od jejich posledního setkání.

„Teto,“ usmál se na ní. Už nebyl malým chlapcem – už netoužil po Dianině lásce, jako dřív. Ale stále byla ženou jeho otce a on jí měl rád – i když ona jeho ne.

„Chci abys přestal chodit,“ řekla a upila z čaje.

„Prosím?“

„Slyšel jsi mě.“

„Proč?“ nechápal. Věděl, že ho nemá ráda, ale navštěvoval jí, aby se necítila v Onyxovém sídle sama. Nechtěl, aby se cítila zcela odříznuta od Harrisonova života, protože věděl, že Diana jeho otce miluje nadevše.

„Pokaždé když tě vidím…“ odmlčela se, „připomínáš mi to, co jsem mohla mít,“ řekla, a přestože potlačila všechny její pocity, jedna osamělá slza jí stekla po tváři. „Už nemám šanci získat přízeň jeho výsosti,“ zašeptala a setřela si slzu. Poté se zasmála. „Vždyť se ani nepodívá mým směrem,“ Zakroutila hlavou a se smutným pohledem vyhlédla z okna.

„Můj princi!“ zasmála se Amélie, která od jejich společné noci trávila často svůj volný čas v paláci. Společně seděli v Allainově oblíbeném skleníku.

Allain si nervózně odkašlal a usmál se na ženu, kterou miluje, „připravil jsem pro tebe dar,“ postavil se a magií přivolal sametovou krabičku, kterou když otevřel, Amélie zalapala po dechu.

„Ten je nádherný!“ řekla okouzleně při pohledu na náhrdelník, který byl celý ze smaragdů – stejného odstínu jako Allainovi oči. „To nemohu,“ zakroutila hlavou.

Allain jí pohladil po tváři, přičemž se vtiskla do jeho doteku. „Musíš,“ řekl vážně a vyndal náhrdelník a pomohl jí ho nasadit.

„Děkuji,“ usmála se a políbila ho.

Kdyby je nevyrušilo odkašlání stráže, kteří stáli u dveří skleníku venku, nezůstali by jen u polibku.

„Dal jsi jí smaragdový náhrdelník,“ zopakoval slova svého syna Harrison. Allain pod jeho pohledem zrudnul. „Víš, co to znamená?“ ujistil se Harrison. Allain přikývl.

„Já ano… ona asi ne,“ Povzdychl si. Harrison pokrčil obočí: netušil, že v Alderianu žije někdo, kdo neví o významu smaragdů jako dar osobě, se kterou má romantický vztah.

Ne pro nic za nic byl palácem konkubín Smaragdový palác…

„Ať žije Slunce Alderianu,“ uklonila se Diana. Měla na sobě to nejlepší oblečení, které si mohla jako vyhnaná konkubína dovolit a všichni přítomní viděli, že její úmysl nebyl oslnit Slunce pomocí elegance, ale pomocí jejího těla, které bylo z velké části vyzývavě odhaleno, ale dostatečně zahaleno, aby jí to nikdo nemohl vytknout. Měla na sobě bílé šaty s velkým výstřihem, které měli na pravé straně rozparek. Vlasy měla zvednuté do drdolu, aby odhalila krk a ramena a na hlavě se jí nadšením tetelily její uši, které sebou každou chvíli radostí škubli ze strany na stranu. Její ocas, se za ní kmital ze strany na stranu a na tváři měla radostný úsměv. Harrison na konkubínu shlížel ze svého trůnu a nic jí na její pozdrav neopověděl. „Jsem vám vděčná, za tuto audienci,“ řekla s úsměvem a vzhlédla od země na jejího milovaného.

„Za to bys měla být vděčná princi,“ řekl s ledovým hlasem, „byl to on, kdo mě požádal, abych tě vyslechl,“ když souhlasil s audiencí, doufal, že když ji přijme, požádá ho o něco a vzdá jakékoli naděje na její budoucnost v harému a požádá o uvolnění – všechny konkubíny, které byly do harému přijaty dobrovolně mohli požádat o uvolnění z harému, pokud neporodili potomka císaři.

„Hned jakmile prince potkám, poděkuji mu,“ přitakala upřímně. Jak by mohla nepoděkovat, když jí od sebe domluvil audienci u jejího milovaného. Dal jí šanci získat zpět císařovu přízeň! Harrison nepřítomně kývl hlavou – nevěřil jejím slovům, ale nechtěl jí z toho nařknout a už vůbec jí nechtěl nahlédnout do její mysli. Už takhle vypadala, že by se po něm nejraději vrhla a svlékla ho osobně.

„Co tedy chceš? Myslel jsem, že je to naléhavé, když vezmu v potaz nespočet žádostí o audienci, které jsem do dneška ignoroval.“

„Vaše výsosti, prosím,“ zašeptala a po tváři jí stekla první slza, po které následovaly další, „jsem stále vaše konkubína.“

„A?“ pokrčil obočím.

„A přesto jsem již jedenáct let nebyla zavolána,“ celým sálem se roznesl šum, jak mezi sebou přítomní začali šuškat. Skutečně přišla kvůli tomuhle? Jak mohla být takhle drzá?!

Nikdo kromě pár vybraných netušil důvod Dianina vyhnání – většina si myslela, že jí moc stoupla do hlavy a udělala něco nežádaného vůči císaři.

„Pointa?“ nezujímal se Harrison, ale konečně Dianě pohlédl do očí.

„Prosím,“ nadechla se, „věnujte mi vaši dnešní noc.“

Harrison se zamračil, ale souhlasil. Cokoli, jen aby to Diana vzdala. Dokáže jí, že vztah s ním pro ni nebude dobrý a ona bude chtít odejít. Věřil, že Dianě by bylo líp s kýmkoli jiným. Vždycky byla dost žárlivá a podle všech jí život konkubíny nesvědčil.

Diana zase věřila, že touhle nocí dokáže císaři, že je pro jeho život důležitá. Možná ne, jako matka jeho syna, možná ne jako Serafína, která ač doposud neporodila císařského potomka, byla císařovou oblíbenkyní, ale jako někdo, koho má císař aspoň trochu rád.

Druhý den, byla Diana vzbuzena Derian, která jí přikázala, aby se vrátila do Onyxového sídla a požádala po týdnu o propuštění z harému. Nabádala jí, že mimo harém se jí povede lépe.

„Netušíš, o čem mluvíš!“ zakřičela na svou matku Diana, „já jeho výsost neopustím! On je moje spřízněná duš-“ její slova byla zastavena, když se chytila za rychle rudnoucí tvář. Diana nevěřícně zírala na svou matku, která na ní poprvé stáhla ruku.

„O tomhle se nikdy nevtipkuje, mladá dámo!“ zvýšila hlas i Derian. Milovala svou dceru, o tom nebyl nikdy pochyb, ale i ona věděla, že Diana nemá na to být konkubína. Byla vždy příliš temperamentní. „Tohle nejsi ty, co se to s tebou děje?!“

„Jak ty bys měl mohla znát!“ zakřičela Diana a ukázala na ní prstem, „jak můžeš vědět, že tohle nejsem já? Nikdy jsi s námi nebyla! Nikdy jsi nebyl přítomna u mého prvního slova, u mých prvních kroků, u mého přijmutí do společnosti! Vždy jsi byla tady, po boku jeho výsosti. Co je tak špatného na tom, že chci to samé?!“ odstrčila svou matku kouzlem a vstala z postele, kde v tu noc strávila nejlepší noc svého života. „Nikdy jsi s námi nebyla a najednou chceš být matkou?“ zasmála se. „Vždyť ani nevíš, že otec má milenku,“ zakroutila hlavou a rozešla se k východu z císařových osobních komnat.