Alderian

Harrison nikdy neviděl nic špatného na konceptu konkubíny. Nikdy nebyl svázán sňatkem a konkubíny byly vyhrazeny pouze pro císaře a případně jeho potomky. Nemluvě o jeho aktivní potřebě využít svou tělesnou energii – a bylo mu jedno, zda to bude na bojišti, nebo v posteli.

Potomci, to byla další věc, nad kterou nejčastěji přemýšlel. Vždy chtěl mít spoustu dětí, a přestože by mu mělo dělat problém, že jeho děti budou pravděpodobně mít rozdílné matky, nikdy ho ta představa neodradila od představy dětí.

Jako císař, měl povinnost vůči svým lidem, aby jim dal spoustu dědiců, ze kterých vybere svého nástupce, který bude po něm vládnout s pevnou rukou, s myslí čistou a srdcem na správném místě. Samozřejmě před tím, než se tak stane bude muset zařídit, aby jeho nástupce mohl vládnout s klidem a nic by jeho vládu neohrozilo.

Pokaždý když strávil noc s konkubínou doufal, že po jejich noci vznikne dědic, ale každým dnem se setkal jen se zklamáním. Až do doby, kdy přišla Sarah. Popravdě to již začal vzdávat, myslel si, že s jeho spřízněnou duší, mu magie vzala i schopnost zplodit potomka, ale potom přišla Sarah a jeho život nabral opět na barvách.

Pohled na těhotnou Sarah, které v břiše roste jeho dítě. Ano, jeho. Protože je císař a Sarah konkubína – i když konkubína porodí císařova potomka, nestane se členem rodiny, ale dítě ano. Takže Harrison je otcem, ale konkubína ve společnosti není brána jako matka, protože není členem rodiny.

Bylo to nefér, vůči ženám? Ano, ale ony věděly, do čeho jdou, když jim před vstupem do Harému byly vysvětleny pravidla a souhlasily s nimi. Samozřejmě je tu fakt, že konkubína se stane členem rodiny, když její potomek usedne na trůn a z ní se stane královna matka, ale to bude až za dlouho.

„Můj pane,“ vyrušil ho z přemýšlení hlas konkubíny, která byla jednou z jeho pravidelných nočních partnerů. Jako vždy, byl to on, kdo byl hostem v komnatě konkubíny – jen Sarah jako první konkubína spala v jeho komnatě při jejich první noci, ale poté již nikdy – a ona stála ve svůdném negližé rudé barvy ve dveřích od koupelny. Jeho oči po jejím svůdném těle projížděli s hladem. Již několik měsíců nevypustil páru, vždy když byl u některé konkubíny v komnatě, buďto se přihnala těhotná Sarah, nebo se jí něco stalo, a jindy přiběhl ministr, že jsou nějaké potíže.

Přistoupila k němu a sklonila se, aby mu mohla věnovat hladový polibek. Lehce zavzdychala a nechala se stáhnout na císařův klín, kde bylo jeho vzrušení znát.

„Vaše výsosti!“ ozval se hlas za dveřmi od komnaty a na dveře začal někdo bouchat. Konkubína si povzdychla a vztekem stiskla pěsti, které byly skryty za zády císaře.

„Co je?“ zavrčel a položil se frustrovaně čelo na její rameno.

„Konkubína Sarah začala rodit!“

S tím konkubínu ze sebe strhla a hodil jí na postel magií, než se postavil a jen ve svém hábitu, který měl obvázaný kolem pasu vyrazil z komnaty.

Za dveřmi stál Jun s Derian, kteří se tvářili provinile za vyrušení – i oni věděli, že jejich pán potřebuje klid – než se za ním rozešli chodbou, „jestli to je jeden z jejích dalších planých poplachů,“ zavrčel Harrison.

„Císařský lékař jí zkontroloval, než jsme se za vámi vydali a souhlasil, že je již otevřená na osm prstů,“ ujistila ho Derian, která byla u kontroly, aby se někdo nepřidal na stranu konkubíny a nebyla to jen lest, jak císaře dostat ze společnosti konkubíny, což by nebylo poprvé, co by to Sarah udělala.

Ve společnosti s Junem se rozešel do Velkého sálu, kde se v tichosti sálu posadil na svůj trůn a nechal paprsky světla které pronikala přes prosklenou střechou nad trůnem a osvětlovali tak Harrisona jako zcela nadpřirozenou bytost, zatímco Derian se rozešla do komnaty Sarah, aby pomohla s porodem.

Těsně po půlnoci se celým Alderianem rozeznělo odbití zvonů, značící narození prvního císařova potomka. Bylo to kouzlo, které Harrison vytvořil, když zjistil, že je Sarah těhotná – kouzlo bylo uvaleno na trůn, který měl v sobě Harrisonovu krev, a tak věděl o jeho potomcích. S každým novým potomkem s jeho krví, zazní zvony a Palác bude zářit Hvězdami, oslavující narození Hvězd – titulu jeho potomků.

Do trůnního sálu vstoupila žena s malým uzlíčkem, který byl zabalen do další teplé deky – koneckonců byl leden a nikdo nechtěl riskovat, aby jejich první Hvězda nastydla a po jejím boku šla Derian. Žena předstoupila až před schody vedoucí k trůnu, kde se poklonila.

„Lady Sarah porodila prince, vaše výsosti,“ řekla s lehce se třesoucím hlasem.

„Chlapec,“ zašeptal Harrison a sešel schody k ženě, kde na malého prince shlížel. Jeho první dítě… oči mu zářili radostí a v té tmě, ve které byl Velký sál, nepřirozeně zářili.

„Jak se bude malý princ jmenovat, vaše výsosti?“ zeptala se žena, Marie – vzpomenul si, kterou vybral jako pravou ruku Sáře, aby jí pomáhala při těhotenství a po narození dítěte, aby byla chůvou prince nebo princezny. Nemohl říct, že by ženu měl zcela rád, dost často pomáhala Sarah vymýšlet, jak ho vyrušit od jeho povinností a snažila se zařídit, aby trávil veškerý svůj volný čas se Sarah i když on o to nestál. Samozřejmě, pozice pravé ruky ženy, která porodí prince nebo princeznu byla vážená, ale byla by více kdyby byla pravá ruka matky dědice… což nepochyboval, že o to se Marie snažila.

Harrison převzal mlčky novorozence.

Byl on takhle maličký? Pamatoval si, že Teddy byl o trošku větší… usmál se a rozešel se ke dveřím vedoucí z Velkého sálu, zatímco kolem nich použil zahřívací kouzlo, aby maličký nenastydl. Podvědomě zaregistroval, jak se mu o nohu otřel Bakari, který se velmi zajímal o mladou krev svého pána. Při chůzi mu připadalo, jako by se malé děťátko mělo každou chvíli v jeho náručí rozpadnout v prach.

Při cestě jednou málem zakopl, když zaregistroval množství magie, co jeho syn měl. Jeho syn… viděl v chlapci obrovskou magii a byla natolik čistá a mocná, jakou u jeho obyvatel ještě nikdy neviděl.

Usmál se, chlapec byl skutečně po něm.

S chlapcem v náručí vyšel z Velkého sálu až se zastavil před schody, kterými mohl sejít na obrovské nádvoří Zlatého paláce, kde se sešlo nespočet lidí, když zaslechli zvony z Paláce. Usmál se, ale z jeho myšlenek ho vyrušila Derian, která k císaři přistoupila se sklopenou hlavou.

„Lady Sarah,“ zašeptala, „nepřežila porod. Byl příliš namáhavý a magie proudící kolem byla pro její tělo moc. Byla to pohotovost porodní lékouzelnice, která po smrti konkubíny Sarah použila kouzlo a vytáhla prince z konkubíny…“ dořekla a sklonila se ještě níž.

Harrison se nad jejími slovy zamračil, představa, že mohl přijít o uzlíček v jeho náručí ho zachmuřila. A i když ho zcela nemrzela Sářina smrt, litoval, že chlapec nikdy nebude mít matku. Byla by dobrá matka – o tom Harrison nepochyboval. Lepší matka než konkubína…

Z jeho tváře smazal zamračený výraz, než si jeho poddaní všimnou, že je něco v nepořádku a potlačil rozrušení do pozadí mysli, aby cítil jen radost ze syna a na tváři se mu vyčaroval upřímný úsměv. „Truchlit budeme zítra, dnes je den oslavy – nedovolím, aby narození mého syna bylo spojováno se smrtí,“ po jeho slovech Derian přikývla a oddálila se, aby dala příkazy služebným, které byly přítomny u porodu.

„Poklekněte před první Hvězdou Impéria, Allainem Amalielem Harrisonem, prvním princem Alderianu!“ s jeho slovy ze špičky Zlatého paláce vystřelilo světlo, které na nebi vybouchlo, udělalo nádherný ohňostroj a když se světlo na nebi ustálilo, objevila se polární záře zlaté barvy.

Poddaní po jeho slovech padli na kolena, poklekli a sklonili hlavy, než je zase zvedli při vystřelení světla na oblohu.

„Ať žije první Hvezda Alderianu!“ ozvalo se z davu, „ať žije princ Allain!“ ozval se další.

Harrison se spokojeně smál na své poddané, než si všiml, jak se kolem začala hromadit magie a teplota prince se zvýšila. S přikývnutím se otočil a zašel zpět do paláce.

S princem v náručí vešel k sobě do komnaty, a jen co za sebou zabouchl dveře, komnatou se rozezněl princův pláč a řev. Harrisona bodlo u srdce, když sledoval, jak jeho syn mu v náručí vříská bolestí. Za chůze k posteli, uvolnil svůj hábit, magií svlékl novorozence do plenky a s ním položeným na holé hrudi ulehl do postele. Chlapec byl tak maličký, že sotva zabral malou polovinu jeho hrudi a byl tak lehký, že nezpůsoboval problémy s dýcháním.

Uvědomil si to, jen co chlapce vzal prvně do náruče. Princ měl velké množství magie, a i když to v normálních případech je dobrá věc, pro takhle malé tělíčko je to smrtelné. Kdyby Allain neměl za otce Harrisona, císaře schopného magie, byl by zemřel. Ale naštěstí je Harrison schopný magie a není pro něj problém vysát ze syna magii dostatečně, než bude dost starý aby se mohl provést rituál, který mu zabrání používat magii v celém svém potenciálu, dokud mu nebude jedenáct let a nenastoupí do školy.

Spokojeně si oddechl, když ucítil pramínek magie, která putovala z princova těla do jeho a z jeho těla zase ven, do okolí. I přesto princ však nepřestal brečet, přenos magie byl nepříjemný pro dospělé, pro malé miminko muselo být bolestivé…

Zamyslel se, jak by mu mohl ulehčit, než se odhodlal.

„Tichoučko buď… píseň začíná(*),“ pokojem se rozezněl tichý hlas – ani svůj hlas nepoznal. Nikdy nezpíval, nemyslel si, že to bude znít dobře. Ale byl překvapen, jak jeho hlas zněl klidně.

„Zavři očka a spinkej dál,
Tančení v lesích
a potápění v hlubinách,
hvězdy jasně září,
v pozdních hodinách,
šepotají slova
z dlouho ztracených… ukolébavkách.“

Netušil, co vlastně zpívá. Vymýšlel si slova a ani netušil, jestli to dává smysl. Nedošlo mu, že to jeho jednodenního syna zajímat nebude. Všiml si, jak se zběsilý buchot srdíčka jeho syna zklidňuje a hlasitý brekot se změnil na tichounké fňukání.

„Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde ti význam pro život dám…
kde jsou hvězdy ze zlata,
a v raním slunci
budeme plavat v potokách.
Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde se Slunce s magií setkává,
a mraky skrývající je… na to vzpomínám.
Budeme zpívat píseň tu, která nám zůstává…“

Zahlédl, jak Allainovi těžknout očka, a tak se rozhodl pokračovat.

„Včera večer, měl jsem,
ten nejkrásnější sen.
Uslyšel tvůj smích
a viděl v očích tvých,
to nejjasnější světlo,
co ty nejvzdálenější… květiny rozkvetlo.
Všechna magie v lese,
žije v plné své kráse.
Zdá se, že už je na čase,
abyste šli spát…“

Jeho syn již v klidu dýchal i přestože jeho magie byla stále vysávána do Harryho těla. Harrison si oddechl, ale neodvážil se přestat zpívat.

„Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde ti význam pro život dám…
kde jsou hvězdy ze zlata,
a v raním slunci
budeme plavat v potokách.
Oh, nepůjdeš se mnou tam,
kde se Slunce s magií setkává,
a mraky skrývající je… na to vzpomínám.
Budeme zpívat píseň tu, která nám zůstává…“

Když dozpíval, byl si jist, že magie, která byla v Allainově těle byla pryč a jeho syn zhluboka spal. Takhle princ Allain usínal po dva roky, dokud jeho tělo nebylo dost vyspělé, aby přežilo rituál, který mu omezil používat mocnou magii do jeho jedenáctých narozenin a Harrisonova pomoc již nebyla potřeba. Přesto však, když Allain nemohl usnout a šel za Harrym, vždycky mu zpíval tuhle ukolébavku.

Diana byla spokojená, když se dozvěděla o smrti první konkubíny. Doufala, že tím získá císařovu pozornost. Ale od narození prince si císař nenavštívil jedinou konkubínu, neboť noci strávil s princem.

Byl to skoro rok od jeho narození a Impérium slavilo nový rok.

První Hvězda seděla na Harrisonově klíně a nadšeně tleskal, když sledoval tanečnice, které tancovali pod pódiem, kde stálo císařovo křeslo, na kterém Harrison seděl.

Letošní oslava se konala na náměstí před Zlatým palácem, kde byly stoly s jídlem a pitím a obyvatele města tancovali a oslavovali nový rok. Nedaleko od Harrisona tancovala Diana, která doufala, že na sebe strhne vládcovu pozornost, ale jak již zjistila, Harrison věnoval všechnu svou pozornost jeho synovi. Derian, která si byla vědoma pocitů její dcery byla zostuzena jejím chováním… všichni věděli, že Diana byla ráda za smrt princovi matky, o které se rozhlásilo, že zemřela druhý den po narození prince na poporodní horečku.

„Pap-a!“ Harrison pohlédl na Allaina, který nadšeně zatleskal, když zatahal Harrisona za jeho náhrdelník, který měl na dnešní příležitost.

Všichni utichli a sledovali malého prince.

„Papa!“ vykřikl nadšeně a zahihňal se, když si všiml pozornosti, která na něm byla. Na Harrisonově tváři se rozprostřel hrdý úsměv a všichni obyvatelé připíjeli nad nadaností jejich prince. Litoval, že Allain nemá matku a nejednou zvažoval, že mu někoho z harému přidělí, ale nechtěl riskovat, aby jeho syna někdo zmanipuloval. Harrison pohladil dítě po tváři, když vtom zpozoroval cosi v dáli na obloze.

Vyšlo slunce.

Harrison s princem v náručí povstal z křesla a šokovaně sledoval východ slunce. Stejně na tom byli i ostatní. Někteří zažili východ slunce poprvé za život, jiní se na slunce dívali se slzami v očích, když v nich slunce vyvolalo staré vzpomínky z jejich rodného světa.

„Papa?“ Allain pohladil Harrisona po tváři, když viděl, jak mu po nich stékají pramínky slz. Neboť Harrison patřil mezi ty, ve kterých slunce vyvolávalo již dlouho zapomenuté vzpomínky.