Alderian

„Slyšeli jsme tu novinu!“ do skleníku, který byl vyhrazen jen pro Harrisona, aby měl dostatek klidu, vrazil snědý muž s tmavě hnědými vlasy, které měl svázané do vysokého culíku a přední prameny, které byly uvolněny byly spleteny do dvou copánků, každý po jedné straně obličeje a na hlavě mu seděli stejně zbarvené lví uši, měl příjemné hnědé oči, které vyzařovaly radost a velmi pohlednou tvář. Postavu měl velmi vypracovanou a oblečen byl do zlatě zbarveného kimona, přes které měl přehozený hnědý plášť. Kimono bylo na hrudi otevřené, takže byl vidět obvaz kolem břicha. Na nohou měl dřeváky a tabi.

Zpoza jeho těla se nadšením mihotal tenký ocas s chocholkou na konci. Jedna ze služebných, která zrovna Harrisonovi nalévala čaj, poskočila leknutím, když muž dveře od skleníku rozrazil a bylo to jen díky kouzlu, které použila její společnice, že se čaj nevylil na ni a Harrisona.

Harrison si po odložení papíru, který zrovna pročítal, který popisoval nejnovější zjištění ze svaté země, odkud Morwen s Nerdanel a jejím manželem pocházeli, všiml nervozity přítomných služebných a poslal je pryč. Nebylo to poprvé, kdy z muže byli nervózní. I mezi Ferumy je jistá hierarchie a je to posuzováno podle feromonů. Čím silnější feromony, tím silnější Ferum a tím těžší bylo v jeho přítomnosti být. Muž, který vrazil do skleníku byl jeden z nejsilnějších Ferumů a jediný důvod proč nebyl Králem, byl, že nechtěl být králem.

Hnědovlasý muž bral jeho čin, jako svolení a usadil se na nejbližší křeslo od jeho a přes opěrku ho objal. Harrison lehce zamrzl na místě. Samozřejmě, za ta léta si více zvykl na dotyky, ale i tak mu dotyky, které nezačal on sám dělali problémy. Věděl, že za to může jeho nešťastné dětství a následně studium v Bradavicích, ale nedokázal se zbavit zvyku, aby byl vždycky na pozoru, ať už se ho dotýkal kdokoli.

„Slyšel jsem, že budeš otcem!“ zahřměl mužův nadšený hlas a po objetí ho poplácal po ramenou, „jak se těšíš na svou roli? Hmm? Být vladařem je snadné, ale počkej až budeš muset vyměnit pleny děcku,“ zasmál se.

Harrison se nad jeho slovy pousmál. Jen před třiceti sedmi lety se Zeusovi a jeho manželce narodil jejich prvorozený potomek, dcera Leona a šest let nato jejich syn, Leon. Obě děti byly šťastné a kvůli pomalému stárnutí u Ferumů, byly stále děti. Leona byla mentálně, a i vzhledově na deset let a až jen za zhruba sedm let nastoupí do školy, pokud si pamatoval dobře…

Ferumové stárnou jinak než lidé. Každé čtyři roky člověka jsou jako jeden rok pro Feruma. Navíc ferumové přestávají stárnout, když dosáhnou osmdesáti let – tudíž 18 let v lidském počítání.

Harrison si stále pamatoval, jak Zeus nadšeně vtrhl do Paláce – velmi podobně jako dneska – a dožadoval se pozornosti, aby mohl vyprávět, jak je jeho žena úžasná, a že i když byla jen v druhém měsíci, on si byl jist, že již vidí bříško… Vega, jeho manželka, ho musela domů odtáhnout za ucho, když v paláci strávil tři dny vyprávěním o ní a jejich nenarozeném dítěti.

Povzdychl si.

Nepochyboval, že to skončí stejně, jen tentokrát to bude jeho dítě, o kterém bude lví Ferum mluvit.

Napil se ze šálku s čajem a tím zkušeně zakryl úsměv, který se mu rozlil na tváři. Byl rád, že i přes všechny ztráty svých přátel a rodiny aspoň někteří mu stále zůstávali.

Ozvalo se naléhavé zaklepání na dveře od jeho kanceláře a Harrison zvedl oči od papírů, které zrovna procházel. Chtěl pozvat osobu dál, ale dveře se najednou rozrazily a do kanceláře vtrhla Sarah.

Říct, že byl šokován, jejím vpádem do kanceláře, by bylo zlehčování situace. Chtěl jeho první konkubínu pokárat za to, že vtrhla bez vyzvání a vůbec za to, že se přiblížila k jeho pracovně, kam měli přístup skutečně jen málo osob, když hned za Sarah vpadla Derian, která se hluboce poklonila, než se omluvila a stáhla Sarah z pracovny. Harrison se na to všechno zmohl jen dívat s nepochopením a lehkým zmatkem.

Když se asi po půl hodině ozvalo poklepání na dveře znovu, tentokrát dostal šanci vyzvat osobu dále a sledoval, jak do místnosti vstoupila Sarah, se slzami na krajíčku a lehce se klepající.

Padla na kolena a položila čelo na ruce, které byly položeny na mramorové podlaze, „velmi se omlouvám, za svou neukázněnost a za drzost pouze pomyslet, že mám svolení vstoupit do vaší pracovny obzvlášť, když mi byl prominut můj poslední vpád do pracovny, můj pane.“

Její hlas byl rozklepaný a bylo vidět podle jejích klepajících se ramen, že má jen kousek do toho, aby nezačala brečet.

„Vstaň,“ pokynul jí a odložil papír, než mávl na služebnou, která stála za ním, po jeho levici, aby připravila čaj a nějaké zákusky k tomu. „Věřím, že jsi za mnou přišla se záměrem.“

Nad jeho slovy Sarah kývla a na jeho pokyn se posadila na sedačku která byla před jeho stole, načež se Harrison posadil na další sedačku, naproti ní. Služebná postavila čerstvě připravený čaj se šálky na stolek mezi ně a nějaké zákusky.

„Cítila jsem, že děťátko kopalo. Chtěla jsem s tím jít hned za vámi, abyste to mohl pocítit také,“ usmála se nad vzpomínkou nad pocitem, když jí vzbudilo jemné kopnutí zevnitř. Byla tolik nadšená a chtěla to okamžitě oznámit svému císaři. Udělala však obrovskou chybu a teď toho litovala. Ani to, že je matkou budoucího dědice jí neomlouvá z drzosti a neslušnosti vůči císaři. „Byla jsem tak nadšená, že konečně dostanu svému titulu,“ špitla a první slzy jí přetekly, „lord Jun mi oznámil význam titulu drahokamu jeho výsosti a byla jsem tak nadšená, že budu užitečná a vyplním svůj úděl.“

Harrison se nadechl, „pleteš se,“ oznámil, „není to úděl ženy jen plodit dědice. Je spoustu žen na vysokých pozicích a nikdo po nich nechce, aby měli děti. To že na ženy mezi šlechtou jsou vykládány větší nároky pro dědice, neznamená, že žena do toho může být donucena. Proto máme určité zákony,“ připomněl jí.

„Pravda,“ usmála se, „ale to nemění nic na tom, že pro mě to je můj úděl. Jsem vám vděčná, skutečně jsem. Kdybyste si mě nevybral jako konkubínu, byla bych provdaná, za bohové ví, koho a věřím, že bych nebyla šťastná. Jsem vám tolik vděčná a nemohu vám vaši laskavost oplatit. Nevlastním nic – všechno co mám, je vaše – a jediné co vám skutečně mohu dát, je dědice.“

Přikývl, že rozumí. Chápal, jak se cítila, a i když věděl, že on v takové pozici nebyl, věděl že i on byl dříve donucován, do něčeho, co nechtěl a jeho tehdejší přátelé, byli schopni ho zmanipulovat, tak, že si myslel, že jim je dlužný.

Dlouhou chvíli mezi nimi panovalo ticho. Pro Harrisona bylo příjemné – byl ve společnosti nositelky jeho dítěte a ženy, kterou si sám vybral, aby byla po jeho boku. Pro Sarah bylo ticho lehce nepříjemné, ale viděla, jak je její císař v klidu a věděla, že ho nenaštvala. I když věděla, že císař nevztáhl ruku na žádnou ženu ve Smaragdovém paláci, a každý kdo na sebe strhl jeho vztek si to více než zasloužil, byla nervózní a snažila se, aby nějak Slunce jejího života nenaštvala. Nechtěla být první žena v harému, která na sebe přivolá vztek jeho výsosti.

Harrison se postupně všiml, jak Sarah sebou začala šít, ale snažila se to nedat najevo a rozhodl se ticho prolomit, „co myslíš, že to bude?“ zajímal se s pohledem upřeným na již lehce se vyplňující se bříško. Sarah jeho hlas vytrhl z nervozity a objala svůj poklad, který nosila pod srdcem.

„Chlapec,“ řekla s takovou jistotou, že tomu i Harrison uvěřil.

„Nechceš dívku?“ zajímal se.

„Tak to není,“ zavrtěla hlavou, „ale když to bude chlapec, nikdo nebude pochybovat o jeho dědictví.“

Harrison přimhouřil oči. Nikdy nevěřil na to, že vládnout by měl muž. A možná že jen, aby naštval šlechtu by korunoval Sluncem dceru – jestli nějakou bude mít. Bylo očekávající, že Sarah, která se bála o svou pozici si přála chlapce, který by její pozici více posilnil.

„Přála bych si, aby vypadal jako vy,“ pokračovala, „bílé vlasy se smaragdově zbarvenýma očima, které dokážou okouzlit všechny kolem sebe.“

Nedal se sobě znát znepokojení nad jejími slovy, ale slova z něj vypadly dřív, než se zvládl zastavit, „pokud bude po mně, bude mít černé vlasy.“

Nad jeho slovy se Sarah zarazila.

„Cože?“ nechápala.

„To je jedno,“ odmávl její otázku, dopil šálek čaje a postavil se. Jako na povel vešla Derian, která pokynula Sarah k odchodu, zatímco se Harrison usadil zpět za stůl a začal pracovat na dalších důležitých papírech.

Netušil proč, ale to, že Sarah netuší, že jeho vlasy nejsou přirozeně bílé, ale původně černé, ho naštvalo. Nebylo to tak, že by si přál bílé vlasy. Samozřejmě, naučil se s nimi žít, ale i tak mu chyběly černé vlasy, které každému připomínaly jeho otce. Za ta léta se tolik změnil, že již nevypadal jako James Potter a ty černé vlasy by ho s ním aspoň trochu spojovaly. Škoda, že magií mu přebarvit vlasy zpátky na černo nejdou.

Aspoň mu zbyly oči po matce… i když ani ty, nejsou stejné jako dřív. Získali nadlidský vzhled a ten zlatý prsten uprostřed duhovek byl takový rozdíl, že už mu nikdo nikdy neřekl, že vypadá jako otec anebo že má matčini oči.

Je tu taky důvod, že všichni, kdo si Jamese a Lily Potterovi pamatovali, byli už dávno mrtví. Lidé v Alderianu ani nevěděli jména jeho rodičů, protože jejich památku schoval pod kouzlo utajení – dost podobné, jako staré kouzlo Fidelius, ale vylepšené, schopno ochránit nejen objekty a osoby, ale i vzpomínky. Jediný kdo, byl zasvěcen do památky byla McGonagallová a Draco a Neville Longbottom-Malfoyovi. Jenže všichni tři již dávno byli mrtví a on se nikdy nepřinutil, aby do tajemství zahrnul své nynější přátele.

S tou myšlenkou si Harrison vložil hlavu do dlaní a zahnal slzy, které se mu draly ven. Jun, který vystřídal služebnou z pozice, hned po odchodu Sarah, se s diskrétností vytratil z pracovny, aby dal jeho vládci prostor truchlit nad ztrátou minulosti.