Alderian

Celou zemí se ozvala obrovská rána. Obyvatelé pohlédli za ránou, k ostrovu Valinor, ale to, co viděli je zděsilo.

Dva stromy, které dříve osvětlovaly svět poblíž Valinoru, a které bylo možné zahlédnout z Pontemu, byly pryč a celý Valinor byl ponořen do tmy a zlověstných plamenů.

Harrison, který v tu dobu byl na vyjížďce s Dailem pohlédl na Stíny, kteří ho sledovali při jeho projížďce. Beze slova se uklonili a vpili se zpět do stínů.

Byla hluboká noc, téměř rok po pádu Valinorských stromů, když na komnatu kdosi zaklepal.

Harrison zamručel a znaveně se převalil na posteli. Jen před chvílí sebou praštil do peřin postele.

On spánek potřeboval!

Znaveně se zvedl z postele a nechal Derian – která vešla v okamžiku, kdy se posadil na postel – obléct do jednoduché sametové bílé látky, která mu téměř padal z ramenou, přes ruku přehozenou a kolem pasu uvázanou smaragdově zbarvenou látku s vyšívanou zlatou nití. Jeho sněhové zbarvené vlasy mu volně spadávaly podél těla pod boky a na nohou měl zlaté náramky se smaragdy.

Když se mu pokusila Derian nasadit další šperky, odmávl jí a vyšel z komnaty Sarah, s Derian a Junem za sebou.

Spolu s nimi došel do Velkého sálu, kousek od trůnu stály dvě osoby v plášti, kolem kterých byla stráž v plné zbroji s připravenými zbraněmi. Osoby, které měli tváře skryty pod kápěmi pláště se otočily za zvukem kroků a se zatajeným dechem sledovaly, jak Harrison ladně vystoupal po schodech a usadil se na svůj zlatý trůn.

V sálu se kromě Harrisona, Juna, Derian a kapitánů stráží a rytířů nacházeli ještě králové, alespoň ti, kteří byli přítomni v Pontemu a Sarah s mladou konkubínou Dianou, dcerou Derian, která byla jen před pár měsíci přijata do harému.

„Čemu vděčím, za nečekanou návštěvu z Valinoru?“ zeptal se Harrison hlasem, který se roznesl po celém sále.

Osoby pod plášti se oklepaly pocitem nebezpečí, který v nich jeho hlas vyvolal. Již, když je stráže vedli městem, věděly, že se setkají s osobou, která je v této zemi důležitá. A když viděli palác, který byl se zlata – ZLATA! – pochopily, že ta osoba musí být hodně důležitá. Ale teď, když viděli osobu na vlastní oči, pochopily. Přestože muži před nimi nerozuměli ani slovo.

Jedna z osob předstoupila.

Ale zastavila se, když jeden ze stráží jí přiložil ke krku meč ve varovném gestu.

„Mime héru…“ začala osoba elfským jazykem, podle hlasu Harrison poznal, že osoba je žena. „Ni maquen- tye ana save mine nosse.“

Harrison musel přejít v hlavě z angličtiny do jazyka, aby mohl s jeho hosty komunikovat.

„Ni’ll consider -yes ve soon ve ni sinte your storime, mime héri,“ řekl ve stejném jazyce jako ona, neboť pochyboval, že je schopna rozumět Angličtině a mávnutím ruky dal povel stráži, aby dal meč pryč. Muž tak udělal a odstoupil od ženy.

Žena, která prvně promluvila se zhluboka nadechla a sundala si kápi, čímž odhalila ohnivě rudé vlnité vlasy, bledou tvář, na které vynikaly světlé pihy. Na čele měla zlatou čelenku a jen díky čelence byly vidět její špičaté uši.

Elf – problesklo všem hlavou, jakmile si toho všimli.

„Jmenuji se Nerdanel, můj pane,“ začala žena, Nerdanel, poté co čekala na reakci na její vzhled. Ona sama si všimla, že osoby kolem ní, měli někteří špičaté uši – upíři a démoni, nebo zvířecí uši – Ferumové anebo kulaté – Mágové, Andělé. „Do nedávna jsem se svou přítelkyní-“ pokynula rukou k druhé osobě, která sklonila v pozdrav hlavu, „žili ve Valinoru. Jenže před rokem, se ve Valinoru stalo neštěstí – jsem si jistá, že o tom víte. Stromy Valar byly zničeny Melkorem… Morghotem. Jenže můj manžel byl při útoku okraden,“ stekla jí první slza a osoba stále skryta kápí jí stiskla ruku v tiché podpoře, „můj manžel požádal Valar o pomoc v získání jeho ukradeného majetku, ale Valar odmítli. Tak se rozhodl vzít osud do svých rukou a naši synové ho následovali. Přísahali, že získají Silmarily – ukradené drahokamy – za každou cenu a zničí každého, kdo se jim postaví do cesty i kdyby to byl jejich vlastní přítel. Valar zavrhli mého muže a mé syny a pokud zemřou-“ hlas se jí zlomil.

„Stačí,“ nepotřeboval slyšet více – nemluvě o tom, že žena očividně trpěla jen z pomyšlení na to. Vše věděl, díky jejich špehům a Stínům ve Valinoru, takže byl dost informován, „nepotřebuji slyšet víc,“ lehce si povzdychl, ale hned to zamaskoval, „ale řekněte mi, má paní, proč jste přišla za mnou?“

Nerdanel se nad jeho slovy zasekla a jemně jí zrůžověli tváře, „ve Valinoru kolují příběhy…“ odmlčela se, aby si setřela slzy a slovo si vzala její společnice.

„Příběhy, které vyprávějí o takové kráse a magii, že v ně jen málokdo věří,“ usmála se a stáhla svou kápi. I ona měla světlou pleť, přirozeně narudlé rty, černé havraní vlasy, které se jí ztrácely pod pláštěm a žluto-zelené oči, které upřeně sledovaly císaře.

„Oh…?“ usmál se Harrison a zaklonil se na trůnu, kde se pohodlně posadil a hodil nohu přes nohu.

„Příběhy, které vypráví o mocné bytosti. Bytost, která chrání svůj lid tělem i duší a byl odhodlán bojovat se samotným osudem, aby je ochránil,“ řekla klidně a její ruce se přesunuly na její levou hruď, kde se chytla za místo, kde měla srdce, „bytost, muž, který je tak mocný, že porazil osud, který mu byl udělen a postavil se na vrchol, kde září jasněji než první hvězda, kterou Varda poslala na nebe.“

Harrison nenápadně poslal pohled Erikovi, kapitánovi stráže, který se pod pohledem jeho pána přikrčil. Co to jen jeho otec vyvádí? Pomyslel si, protože král upírů byl bývalým členem Stínů, který se čas od času vydá na výzvědy, aby si zpestřil denní program a všichni věděli, že současní členové Stínů – přestože nikdo nikdy neviděl jejich tváře a neví jejich identitu… nikdo kromě Harrisona – jsou Harrisonovi zcela věrní, spoustu lidí si myslelo, že členové jsou pod neporušitelným slibem, ale jen členové věděli, že žádný slib neexistuje a do pozice Stínů jsou vybírání jen ti skutečně věrní a nikdo z nich by takové příběhy mimo Alderian nevyprávěl.

„Pokud příběhy jsou pravdivé, jsem si jistá, že to vy jste ta bytost, která stojí na vrcholku – Slunce,“ řekla jasně a všichni si uvědomili, že oslovení jejich císaře vyslovila v angličtině.

Harrison se nemohl přinutit ženu neobdivovat – byla obklíčena nespočtem mužů, kteří ji mohli kdykoli probodnout meči a ona bylo odhodlaná zvýšit hlas v jeho přítomnosti a udělat nečekaný pohyb.

Postavil se z trůnu a sešel pomalou a klidnou chůzí schody. Když byl metr od žen, promluvil v angličtině, aby mu rozuměli všichni jeho lidé.

„Vítejte do Alderiánského Impéria.“

Po jeho slovech všichni kromě elfích žen, poklekli a s rukou na srdci pronesli: „Ať žije jeho výsost, Slunce Impéria!“

Jak se Harrison dozvěděl, Nerdanel měla sedm synů, když mu vyprávěla všechno, co se stalo v soukromí jeho pracovně, aby nebyla nervózní z více očí a uší.

„Takže se stanu členem Alderianu, aby proti vašemu rozhodnutí mi pomoci, nemohl nikdo nic namítat,“ zamyslela se Nerdanel. Podle jejích myšlenek se jí jeho argumenty zdály rozumné a chápala jeho požadavky.

„Přesně,“ usmál se. Nerdanel nemusela vědět, že kdyby někdo protestoval, nebyl by problém ho popravit. Usmála se, vstala z křesla, na které do teďka seděla a poklekla na koleno, jak viděla ve Velkém sále.

„Bude mi ctí stát se součástí vašeho Alderianu,“ řekla vážně a Harrison se nad jejími slovy ušklíbl.

„Věřím, lady Nerdanel, že budete pro Impérium užitečná…“ pokynul, aby vstala, „až do smrti,“ s tím Nerdanel objala zlatá záře a nad její hlavou se objevilo znamení Impéria.

V Harrisonových očí cosi zablesklo a Nerdanel pocítila studený pot na zádech. Náhle měla pocit, jako by se právě upsala samotnému Moghotovi…

Pontem slavil první přijetí do Impéria z Ardy. A když se řekne slavit, znamená to bezesné noci plné pití a jídla, které trvají několik týdnů.

Samotné přijetí trvalo několik minut, když Harrison stál před palácem, ve středu náměstí a před ním klečela Nerdanel s její přítelkyní Morwen. Harrison na jejich čela položil ruce a pronesl několik slov v jazyce magie – jazyk, který se Harrison naučil, po poražení Voldemorta, když jeho magické jádro prvně vybuchlo. Jediné slovo bylo tak mocné, že bylo schopné zničit celý Pontem… proto jen Harry, znal ten jazyk a nikoho ho nenaučil.

Jakmile domluvil, nad jejich hlavami se objevily znaky Impéria. Dělo se to u každého obyvatele Impéria – jakmile se narodilo dítě nad jeho hlavou zlatě zazářilo Imperiální slunce, které ho přijalo jako člena a obyvatele Alderianu. Byl to takový rituál, který začal od založení císařství. Navíc… obyvatele to měli rádi, dokazovalo to, že jsou hodni – nehledě na jejich stav a titul – mít nad sebou po narození Imperiální slunce. Byl to pro ně důkaz, že ať jsou jacíkoli a kdekoli, vždy nad nimi Harrison bude dávat pozor.

Harrison oběma ženám pokynul, aby se postavily, což udělaly a otočily se k obyvatelům města.

„Představuji vám lady Nerdanel a lady Morwen, nové obyvatele našeho domova,“ usmál se Harrison a kouzlem vyčaroval na nebi zlaté slunce, kolem kterého se začali vybuchovat ohňostroje v různých tvarech, které byly povoleny, jen kvůli jedinečné události, která se zatím ještě nestala.

Hned poté se obyvatele začali věnovat oslavám a mnoho z nich se odvážilo přivítat Nerdanel s Morwen mezi nimi.

Ve Zlatém paláci byl zmatek.

Všichni v Ministerském křídle běhali po paláci a snažili se uklidit, vyřešit, rozluštit anebo roztřídit spousty a spousty pergamenů, které se nahromadily s koncem roku. Byl to téměř rok od přijetí Nerdanel s Morwen a obě elfky se spolu se Sarah procházely po Paláci. Protože ani jedna z elfích žen neměla vlastní sídlo, byly ubytovány u hlavního ministra, Jaspera Redfoxe, se kterým každý den chodily do Paláce, kde se střetávaly s hlavní konkubínou, která si je velmi oblíbila – nebylo to nakonec časté, aby Alderian přijal nové obyvatele a kteří jsou jediní zástupci jejich druhu zde.

Sarah měla v plánu jejím novým přítelkyním ukázat vznešenost Zlatého paláce. Netušila však, co za chaos se děje v Ministerském křídle.

Jak jim Sarah vysvětlila, s příchodem konce roku, se Palác chystal na kontrolu. Bohužel jak to vypadalo, Ministerské křídlo letos všechno nechalo na poslední chvíli a teď div nevypustili duši, jak spěchali. To, co ani jedna z přihlížejících žen netušila, bylo, že takhle na tom v tu chvíli bylo celé Impérium, protože kontroly se konaly všude, nejen v Paláci a byly zcela spontánní.

Ženy si všimly, jak se k nim blíží kapitán Palácových stráží, který zrovna vstoupil do místnosti. Tedy… jak se k nim snaží dostat, neboť kvůli pobíhajícím pracovníkům, neměl šanci se k nim dostat – koneckonců, jediný důvod, proč ony ještě neodešly z Ministerského křídla, byl, že všechny jejich únikové pokusy selhaly.

Náhle všichni přítomní Upíři a Vlkodlaci se prudce podívali ke dveřím z místnosti, odkud byl cítit pach krve.

„Kapitáne!“ vykřikl Jasper, který byl jeden z upírů a všichni ostatní zaměstnanci zamrzli v pohybu, a zděšeně zíral na kapitána. „Snad jeho výsost nezměnil datum?!“ kdyby Jasper nebyl upír, byl by omdlel z šoku. Nebylo by to poprvé. Všichni již předpokládali, že datum kontroly se určuje jen a jen podle císařovi nálady, prostě se jednoho krásného dne probudí a rozhodne se, že ten den je perfektní pro kontrolu a zabití všech, kteří okrádají lid a jeho samotného, nebo tak nějak.

„Jeho výsost si přeje vidět lady Nerdanel a lady Morwen,“ řekl kapitán a otočil se směrem k elfkám. Když si všiml přítomnosti Sarah uklonil se jejím směrem, „přítomnost madam Sarah bude jistě vítaná,“ jako na povel se všichni pracovníci rozestoupili a utvořili tak uličku, aby mohly ženy projít přímo ke dveřím.

„Ah…“ oddychl si Jasper, „tak ať máte hezký den,“ usmál se a všechny ženy spolu s kapitánem vyhodil z místnosti, aniž by si někdo z nich všiml, kdy se vlastně objevili na chodbě. Elfky lehce poskočily, když se za nimi zabouchli dveře.

Nerdanel s Morwen se na dveře nevěřícně podívaly. Ministr k nim nikdy nebyl hrubý a bylo pro ně těžké uvěřit, že jen před chvilkou je vyhodil. Zavrtěly hlavou a následovaly kapitána Erika a Sarah, kteří se rozešli do hlubin Zlatého paláce, aby našli jejich císaře.

„To normální?“ zeptala se Morwen angličtinou. Ještě stále jim nešlo jí perfektně mluvit a pletla se jim slova – obzvlášť, když byly šokované či nervózní. Jak již věděly, Ministerstvo se připravuje na kontrolu, ale připadalo jim jejich chování přehnané.

„Není se čemu divit,“ zamyslel se Erik, s ledovou tváří, „každý se bojí každoroční kontroly.“

„Proč?“ zeptaly se elfky nastejno. Od Sarah věděly, že kontrola zjišťuje, jestli někdo z úředníků neokrádá poddané či neznesvěcuje císařský majetek a finance. Ani Sarah netušila, proč se toho tak bojí. Jako konkubína něco takového nepotřebovala vědět.

„Je to událost, kdy jeho výsost a jím pověření prohledávají a zkoumají informace a smlouvy a vše společného s císařským majetkem mezi Imperiálními zaměstnanci po celém Alderianu. Kontrolují se všechny papíry, smlouvy a pergameny, takže všechna úřední místa v Alderianu jsou teď v chaosu,“ vysvětlil, „podle mého úsudku měl Baron Dimitri větší chaos, než máme letos v Paláci…“ zamumlal si pro sebe, když si vzpomněl na otce hlavní konkubíny, který se rozhodl že když je jeho dcera konkubína, může si dovolit uzurpovat veškeré finance, které císař posílal na podporu jeho obyvatel na jeho území. Baron Dimitri byl popraven s každým členem rodiny, který s baronem spolupracoval jen pár let zpátky.

Zavrtěl hlavou. Pro většinu obyvatel byl císař bohem, ale šlechta, která se jakkoli prohřešila ho viděla jako anděla smrti – proto se ho všichni báli. A ti, kteří něco podnikli proti zákonům byli buďto neuvěřitelně odvážní nebo nemožně hloupí… někdy obojí.

Každý rok se však našel někdo, komu to nedalo a pokusil své štěstí. Spousty šlechticů si myslelo, že teď, když jsou v Harému ženy, tak císař nebude mít čas na takové ‚maličkosti‘.

Ušklíbl se – jako by ho cokoli dokázalo zastavit v popravě zrádců. Překvapivě se Harrison vyžíval ve vraždění zrádců a provinilců. Navíc… kontrola byla jediná doba, kdy si mohl dovolit popravit kohokoli chtěl a nemusel zveřejňovat důvod.

Netrvalo dlouho a došli ke skleníku, kde seděl Harrison, kterého v tu chvíli obsluhovala jedna z konkubín, Diana.

Harrison příchozím ženám pokynul, aby se posadily a Diana jim pohotově nalila šálky čaje. Když Diana obsloužila ostatní, Harrison jí pokynul, aby se posadila na poslední volné křeslo, zatímco kapitán zůstal stát u dveří.

Ve skleníku se nacházelo spoustu květin a pět křesel, které byly postaveny do kruhu, kolem stříbrné velké misky, která byla postavena na zemi, ve které byla tekutina podobná mlze, která se však chovala jako voda.

Když Nerdanel pohlédla do mlhy, zalapala po dechu.

„To-“

„Ano,“ přitakal Harrison a hleděl spolu s ostatními na muže, který byl smrtelně raněn a byl kamsi přenášen. Muž měl černé dlouhé vlasy, šedé oči a na sobě červenočerné oblečení, které již bylo prosáklé jeho krví.

Nerdanel se při pohledu do mlhy rozplakala a Sarah s Dianou pochopily, že muž, na které byla mlha fixovaná byl její manžel a muži stojící kolem jejího manžela musí být jejich synové.

Při myšlence na syna Sarah s Dianou nasucho polkly. Obě toužily dát život císařově dítěti. Sarah, protože doufala, že to Harrisonovi udělá radost, zatímco Diana ve víře, že tím získá císařovu pozornost.

„Co se mu stalo?“ zeptala se přes vzlyky a pohlédla na Harrisona.

„Bojoval s…“ pohlédl na pergamen, kde měl sepsanou zprávu od jeho Stínů, „Bal-ro-gem. Podle všeho souboj vyhrál, ale jeho zranění jsou natolik vážná…“ nedopověděl a povzdychl si. Odhodil pergamen za sebe, který se před dopadem proměnil na zlatý prach a pergamen se uschoval v palácovém archívu.

Morwen objala svou přítelkyni a podívala se na Harrisona, „není nějaká naděje, že-“ nedořekla svou myšlenku, neboť pozornost všech upoutala mlha.

Muž, Fëanor, který pohladil nejstaršího syna po tváři se usmál.

„Jestli potkáte vaši matku…“ rozkašlal se a z pusy mu začala vytékat krev, „řekněte jí, že lituju toho, že jsem jí opustil… že jsem dal přednost Silmarily před ní,“ z oka mu stekla jedna jediná slza, „že jí miluju,“ zašeptal, načež vydechl naposledy a jeho tělo se rozpadlo v prach.

„NE!“ vykřikla Nerdanel a chtěla se postavit, ale její nohy se jí podlomily a kdyby nebylo Harrisona, byla by spadla. Jen sotva přes slzy viděla, jak její synové brečí nad smrtí jejich otce a sledují, jak vítr rozfoukal prach Fëanora.

Harrison stál ve Velkém sálu, před schody k trůnu, dveře do sálu byly otevřené a dovnitř foukal příjemný západní vítr. Sarah stála nedaleko od něj a Nerdanel s Morwen stále nedorazily. Derian stála u stěny ve stínu, spolu s Junem, Erikem a dalšími strážemi.

Blížila se noc a obyvatele se chystali ke spánku a lampiony, které přes den nahrazovaly sluneční světlo změnily intenzitu, takže celý Pontem byl ponořen do tmy.

Nikdo se v sálu neodvážil pohnout a jen se zmohli sledovat, jak jejich císař vyhlíží cosi v dáli. Všichni sebou trhli, když se vedle jejich císaře objevilo malé kotě. Kotě bylo ve skutečnosti kříženec Nebeského lva a Posvátného tygra, kterého Harrison dostal od víl z lesa a ligr se stal císařovým mazlíčkem, Bakari.

Harrison se ohlédl na malého ligra, které bylo bíle zbarvené s černými pruhy, které se vtíravě otíralo o nohy svého pána. Harrison se sehnul a vzal lvíče do náruče, přičemž ho jemně hladil po hlavičce. Ligr začal spokojeně vrnět a přitiskl se do náruče císaře.

Na nebi se cosi zablesklo a Erik, který si toho všiml spolu s Harrisonem dal povel strážím a spolu s nimi se postavil před císaře. Ten se však nad jejich počínání jen usmál a prošel mezi nimi – jejich nohy kouzlem zmrazil, aby se nemohli pohnout z místa.

„Vaše výsosti!“ vykřikli zděšeně.

Ze záblesku se stalo světlo, světlo, které se nebezpečnou rychlostí přibližovalo. Do sálu se přiřítila bytost, která zářila jen o odstín tmavěji než císařovi vlasy, která byla v podobě bílého ptáka.

Pták se zastavil před Harrisonem a sklonil v úctě hlavu.

„To je Nebeský fénix a královna všech magických zvířat,“ řekla s úžasem v hlase Derian. Prohlédla si královnu fénixů a zahleděla se na ocasní peří. A v tu chvíli jí to trklo. To peří! Stejné peří měla Sarah na svých svatebních šatech! Podle výrazu na konkubínině tváří si to také uvědomila. Nikdo z těch, kdo si to uvědomili, nedokázali pochopit, že něco tak cenného se použilo jako ozdoba na šaty!

Nebeský fénix je jedna z Imperiálních legend, protože ho nikdy nikdo neviděl a jen se o něm vědělo z knih a prastarých pergamenů. Bylo o nich spousty legend, ale přesto o nich bylo známo v podstatě nic.

Derian o fénixovi věděla jen díky obrazu, který byl vystaven v Mračném křídle v obrazové místnosti, kde na něm fénix pózoval spolu s Harrisonem, který seděl na trůně, zatímco fénix byl usednutý na opěrce trůnu a osvětluje je oba světlo, pronikající přes prosklenou kopuly nad trůnem, takže to vypadalo, jako by ho sami bohové osvětlovaly jako jejich vládce… obraz byl vyhotoven ještě v jejich rodné zemi – jak naznačovalo slunce.

Fénix mával křídly tak ladně, že nikdo nebyl schopen cítit ani nejmenší větřík, a přesto se kolem fénixova těla cosi lesklo.

Harrison se usmál na jeho dlouholetou společnici, která ho doprovázela při jeho toulkách po porážce Voldemorta a mávnutím ruky se metr od něj objevilo zlaté bidýlko, na které fénix usedl a na zem před bidýlko se nashromáždil stříbrný prach – což muselo být to, co se třpytilo kolem fénixe.

„Filoméno,“ přešel k ní a pohladil jí přes její bílou hlavu. Fénix natáhl hlavu a opřel si čelo o Harrisonovo čelo. Dlouhou dobu bylo ticho, nikdo se neodvážil ani pohnout, neboť scéna před nimi byla dechberoucí. Fénixové jsou překrásná stvoření, podle některých nejkrásnější stvoření, které magie či bohové stvořili a lidé Alderianu si rádi mezi sebou šuškali drby, jakého fénixe vlastní jejich císař – protože jejich Slunce prostě musí mít nějakého fénixe!

Když se Harrison odtáhl s úsměvem na tváři, Filoména se sklonila k hromádce prachu, načež mávla křídlem, ze kterého vypadlo jediné bílé peříčko.

Když peříčko klesalo k zemi, Harrison mávl rukou a zářivé peříčko vzplálo a s dopadem na kupičku prachu byla celá kupa byla pohlcena ohněm, který postupem času začal uhasínat. Když byl oheň téměř pryč, fénix se znovu sklonil a nechal spadnout do ohně jedinou jeho slzu. Jakmile se slza dotkla ohně, oheň jako by oživl a postupem času začal brát na sebe podobu.

Když plamen již neměnil podobu, Filoména se vznesla do vzduchu a mávla křídly proti ohni. Oheň se okamžitě uhasil a na místě ohně, stál urostlí muž s černými vlasy, který na sobě neměl vůbec nic.

„Fëanore?“