Alderian

„Již se vrátili, vaše výsosti," odkašlal si, „spal jste padesát let, můj pane."

Harrison, který přešel k Junovi se zarazil, když Jun domluvil. Padesát let? Kdyby neměl společnost, byl by zalapal po dechu…

V jeho transu Jun pomohl Derian obléct Harryho do oblečení, které donesla z šatny.

Byl oblečen do perleťově zbarvené látky, která byla sestavena na jeho těle do románském stylu, a která mu sklouzávala z ramen a odhalovala tak jeho, za léta vypracovanou, hruď. Oděv byl v pase zavázán čistě bílou látkou, která byla dlouhá a Harrison si jí přehodil přes ruku, aby jí netahal za sebou po zemi. Nohy měl bosé – i přes veškerou Derianinu snahu si odmítl boty nasadit – a na pravé ruce měl na ukazováčku zlatý prsten, který měl slunce v magickém kruhu, za sluncem byla skryta šesticípá hvězda a v kruhu byly magické runy – znak Impéria.

Harrison se s otázkou v očích otočil na Juna, který se při pohledu na jeho pána přikrčil a vysvětlil.

„Králové spolu s radou žádají o audienci, vaše výsosti," Harrison nevědomě přikývl a vyšel ze svých komnat se zdviženou hlavou.

Jenže hned přede dveřmi ho zastavila osoba s krvavě zbarvenými vlasy, a stejně zbarvenýma očima. Muž před Harrym padl na koleno a zabodl svůj meč před jeho pokrčenou nohu, do mramorové podlahy, pokryté tmavým kobercem.

„Selhal jsem ve vaší ochraně…" zašeptal muž. Jeho hlas byl tichý, ale v Mračném křídle, kam směli jen vybraní lidé, kde nebylo v tu chvíli ani živáčka, ho bylo slyšet až příliš, „jsem připraven přijmout jakýkoliv trest," zvedl ruce nad hlavu, aby mohl Harrison bez problému převzít mužův vlastní meč. Když ho Harrison převzal, sklonil hlavu očekávající okamžitý trest.

Místo trestu, na který čekal, však uslyšel řinčení železa o mramor, jak meč dopadl na zem mimo koberec. Rudovlasý muž zvedl hlavu a sledoval jak se jeho vládce a pán vzdaluje od něj.

Zatímco Harrison odcházel od muže, který mu slíbil věrnost od doby, kdy usedl na trůn a rod Bloodfallenů se jako první mezi upíry připojil k Alderianu, přemýšlel.

Uvažoval, co všechno se za léta změnilo… jeho nejlepší přátele se mu otočili zády, vyrostl na 6.4 stop (zhruba 193.5 cm) a jeho tělo se díky rokům tréninku, životu bez příbuzných a magii uzdravilo a posilnilo.

Byl klidnější, když si byl jist, že neztratil spojení s magií, přesto mu trhalo srdce, když si vzpomněl na svou spřízněnou duši.

Ne každý má spřízněnou duši a ti kteří mají jí většinou ani nepotkají, protože nemají šanci vidět zlatou niť osudu vedoucí k jejich osudovému partnerovi… a přestože on ji viděl a celá ta léta mohl trávit s jeho polovičkou, teď, kvůli jeho hlouposti, již nemá žádnou šanci jí potkat a poznat.

Zavrtěl hlavou, aby vytěsnil bolestivé myšlenky z hlavy a zaměřil se na své okolí. Derian s Junem kráčeli za ním se sklopenými hlavami a ani jeden z nich neměl tušení co se honí v hlavě jejich pána.

Harrison se zastavil před velkými zlatými těžkými dveřmi, které vedli do Velkého sálu, trůnního sálu a jedno z mála míst v Paláci*, které nemělo omezený přístup, největší místností na celém pozemku.

U dveří, jeden z každé strany, stáli muži s meči u pasu, oblečeni do uniforem stráží, kteří byli pod vedením rudovlasého muže, který před Harrisonovou komnatou žádal o trest.

Uniformy byly v tmavě modré barvě (představující noční oblohu), tunika měla zlaté lemy, kolem pasu tmavě zbarvenou látku (barva látky značila hodnost), zlatě zbarvené kovové boty a rukavice. Přes ramena plášť stejné barvy jako látka kolem pasu a ve vnitřku pláště bylo vyšito souhvězdí z jejich rodné země, na ramenou zlaté chrániče, na kterých bylo vyznačeno slunce (důkaz že slouží v císařově, Zlatém paláci) a jejich plášť spojovala zlatá spona ve tvaru slunce.

Takhle vypadali jen a pouze stráže, kteří měli službu ve Zlatém paláci, který byl osobním palácem císaře a v úplném středě hlavního města.

Stráže se narovnali, jakmile jejich zrak zachytil přicházejícího Harrisona a když došel až k nim, padli na kolena a s levou rukou na srdci řekli: „Ať žije Slunce Impéria!"

Harrison nad jejich pozdravem přikývl a nechal magii, aby otevřela těžké dveře a vešel do Velkého sálu.

Velký sál… dostál svému jménu. Celý sál byl prosklen okny od stopu až k prvnímu patru, kde v případě bálu byly postaveny stoly s křesly a sedačkami pro odpočinek, ze kterého bylo perfektně vidět na celý Velký sál. Patro končilo kousek od trůnu, který stál vyvýšený, vyšší než patro, naproti velkým dveřím, které vedli ven z paláce na nádvoří Zlatého paláce. K trůnu vedli dlouhé schody a plošina s trůnem byla vysoká minimálně čtyři metry. Vedle schodů stály dvě sochy – jedna z každé strany, muže a ženy, oba dva v náručí měli uzlíček a na podstavci měla každá postava vyryto jen jedno slovo. U muže: James a u ženy: Lily. Nad trůnem byl kopulový strop, který byl také ze skla a osvětloval tak trůn a dovoloval slunci – kdyby nějaké bylo – zářit přímo na trůn.

Jak napovídalo jméno paláce, všechno bylo ze zlata, kromě podlahy, která byla z bílého mramoru.

Harrison se rozhlédl po přítomných, načež se rozešel a vyšel schody, aby usedl na svém zlatém trůnu.

Jakmile Harrison usedl, obyvatelé sálu se vzpamatovali – mysleli si, že ještě stále spí – hleděli na jejich vládce a sedm osob vystoupilo z hloučku, načež předstoupili před schody vedoucí k trůnu.

Nikdo ze sedmi osob nevypadal stejně, každý byl „jedinečný".

Každý z nich byl Králem jejich rasy.

Sálem se rozeznělo ticho, které bylo přerušeno, až poté co jako jeden řekli: „Ať žije Slunce Impéria, jeho výsost, císař Harrison!"

Jakmile to Králové dořekli, šlechtici v sále následovali jejich příkladu, a i oni se poklonili.

Harrisona při pohledu na Krále bolelo u srdce. Byla to jeho chyba, že minulí Králové přišli o životy a vyčítal si to. Nikdy si neodpustí, že kvůli němu zemřel Teddy…

Než stihl cokoli říct, Králové se opět ujali slova.

„Varrius Blackwood, Král Mágů je přítomen," řekl a poklekl na koleno. Muž měl blonďaté vlasy, zářivě modré oči a světlou pleť.

„Král upírů, Nicholas Bloodfallen, je zde," řekl jemným hlasem další, který padl na koleno vedle Varriuse. Muž měl nepřirozeně bledou pokožku, lehce zašpičatěné uši, krvavě rudé oči a černé vlasy, které splývaly se stíny. Když promluvil, odhalil tak nepřirozeně dlouhé špičáky, které přímo volaly po pozornosti.

„Ragnuk druhý, dává svou loajalitu Slunečné hvězdě," muž, který byl přes dva metry vysoký, měl světle zelenou pokožku, na ramenou a rukách černé tetování, dlouhé špičaté uši, dva spodní tesáky vykukovali z jeho pusy a jeho hnědorudé vlasy byly z poloviny svázány do culíku. Kromě volných kalhot, které drželi díky rudé látce kolem pasu, neměl na sobě nic jiného. Slunečná hvězda, byl titul, kterým ho oslovoval Národ.

Jako další předstoupil muž, který od pasu nahoru vypadal jako zcela normální člověk, kromě čistě černých rukou a ramenou, zatímco od pasu dolů měl místo nohou hadí ocas, který byl minimálně čtyři metry dlouhý. Vlasy měl uhlově černé, oči stejné barvy a na tváři se mu lesklo několik černých šupin, „Gabriel Salvi," sklonil hlavu ve znaku poklony.

„Xarrol Agresti, pán ledu a Král démonů," řekl snědý démon, který měl havraní vlasy, ze kterých vedly černé rohy a který měl ledově zbarvené oči a úšklebek na tváři.

„Claud Winter, vlkodlačí Král," obrněný vlkodlak, který měl sněhově bílé chlupy a na zádech nesl meč, který byl stejně velký jako on sám. Když poklekl, jeho brnění zařinčelo, ale jinak nevydal žádný další zvuk.

Jako poslední předstoupila žena s bílo-růžovými vlasy, které nad hlavou levitovaly dvě svatozáře a ze zad jí vedl pár překrásných bílo-růžových křídel. Měla oranžové zbarvené oči, světlou pokožku a ruce spínala, jako by se modlila k bohu, „můj pane," řekla se slzami v očích, „Ráchel Creighton předstupuje před vás jako Král andělů," padla na obě kolena a ruce položila na místo, kde má srdce.

Harrison si nové Krále opět prohlédl. Vybírání Králů není snadné ale ani obtížné. Král slouží jako zástupce rasy, jako jejich ochránce, a každá rasa má své vlastní požadavky a způsoby, jak vybrat Krále. Samozřejmě, kdyby Harrison rozhodl, mohl by je všechny odstranit z funkce a dosadit tam kohokoli jiného – jen on může korunovat a uznat Krále. To byl jeden z důvodů proč za celá léta, co byl v hlubokém spánku a kdy se jeho tělo vzpamatovávalo z šoku, Králové neopustili Palác, dokud nejsou uznáni císařem, nemají žádnou moc nad jejich rasami. Proto padesát let byli všichni přítomni ve Zlatém paláci.

Kývl jejich směrem a nad nimi se objevila záře, která se zhmotnila do znaku, každé rasy – meč s křídly nad andělem, lebka s rohy nad démonem, hůl s mečem nad mágem, kladivo s drahokamem nad Ragnukem, dýka v plamenech nad upírem, meč v náručí ostrých drápů nad vlkodlakem a růže nad hadím ferumem.

Tím byli přijati Sluncem jako Králové Impéria.

„Vaše výsosti! Není moudré přijmout zrovna barona Wintera!" ozval se první šlechtic ke kterému se začali přidávat další.

Harrison přikrčil obočí. Nejenže nazval Krále baronem, přestože jeho titul byl již zvednut na Krále (protože se titul Krále nedědí, ale vybírá se pod určitými podmínkami, může se Králem stát i Baron, což je nejnižší status šlechty v Impériu a v zákonech dokonce není nic proti Králi, který byl původně prostým občanem…), ale ještě zpochybňuje jeho rozhodnutí… usmál se. Zdá se, že na ně byl až příliš dlouho milý, uvědomil si.

Nikdy se nepovažoval za jejich vládce, přestože založil Alderian, proto nechával šlechtě prostor se vyjádřit.

Ale on kvůli jejich ochraně přišel o svou spřízněnou duši. Zatnul ruce v pěst. Obětoval kvůli jejich bezpečnosti to nejdůležitější v jeho životě… a jim to nepřijde dost?

Celý sál byl v chaosu, šlechtici se dohadovali jeden přes druhého a on se rozhodl.

Do teď byl milostivým císařem, když věděl, že jednou potká bytost, která ho bude milovat. Ale na něj již nikdo nečeká, a i kdyby ano, nedokáže zjistit, jestli to je jeho spřízněná duše. Proto už nemusí být milosrdným.

A nebude.

„TICHO!"

Třískl s jeho rukou do trůnu, načež se ve zlatě objevila prasklina a postavil se.

Všichni šlechtici poskočili, Králové nevyjímaje, když zařval. Bylo to poprvé kdy slyšeli jejich císaře zvýšit hlas.

„Vy…" třásl se vzteky.

„Vaše výsosti…" zašeptal Jun. Věděl, že s jeho pánem je něco v nepořádku. Doufal jen, že mu dokáže pomoci.

„Obětoval jsem kvůli vašemu bezpečí a životům mé přátele! A takhle mi mou oběť oplácíte? Nesouhlasem a výčitkami?!" Jun zalapal po dechu, když si uvědomil, že jeho pána muselo bolet ztráta přátel, což první Králové jistě byli. Znal Harrisona dost dlouho, ale i tohle ho překvapilo. Jeho pán se vždycky tvářil tak odvážně a nebojácně… „JESTLI USLYŠÍM JEN JEDINÝ PROTEST VŮČI MÉMU VLÁDNUTÍ BUDE TA OSOBA OKAMŽITĚ POPRAVENA!" zahřměl jeho hlas celým sálem a všichni sebou trhli. Ani to však nezastavilo protesty.

„Ale vaše výsosti!" vykřiklo několik šlechticů.

„Kapitáni!" ozval se jeho unavený hlas, když po projevení protestů od šlechticů usedl zpět na svůj trůn. Najednou byl znaven fňukáním, co slyšel a konečně si připadal, že ho jeho věk dohání…

„Ano, vaše výsosti?" ozvaly se hlasy. Dva muži předstoupili před schody. Jeden byl muž, který před Harryho komnatou žádal o trest: Upír, Erik Bloodfallen – Kapitán Palácových stráží, syn Nicholase Bloodfallena a druhý byl muž s hnědými vlasy, které měl dlouhé pod ramena a měl jantarově zbarvené oči: Vlkodlak, Dorian McGonnagall – Kapitán Palácových rytířů.

Harrison kývl směrem ke skupince šlechticů, která byla proti jeho rozhodnutí – když si je prohlédl blíže, uvědomil si, že to nebylo poprvé, kdy s jeho vládnutím nesouhlasili a kdy se ho snažili poučovat.

Kapitáni se na nic neptali, a pokynuli ke šlechticům – kteří se ani nehnuli, neboť stále věřili, že je císař chce jen zastrašit. Než se však kdokoli ze šlechticů mohl vzpamatovat, byli dotaženi před schody k trůnu strážemi a rytíři pod vedením velitelů, kde byli donuceni do pozice, kdy klečeli na zemi a jejich hlavy se dotýkali země a u každého stál jeden rytíř a jedna stráž.

„Dlouhá léta jsem snášel vaše protesty vaše vymrzování… je na čase, aby všichni pochopili, že Alderian má vládce a jeho slovo je zákon," jeho hlas byl ledový, bez emocí, a tak mocný, že se nikdo kromě stráží a rytířů nedokázal pohnout.

Šlechtici a králové šokovaně sledovali akt před sebou. Nemohli tomu uvěřit, nikdo nikdy neviděl, aby se jejich Slunce chovalo agresivně vůči Alderianskému lidu…

Chtěli protestovat, že ať už je potrestá jakýmkoli trestem, neměl by je nechávat klečet tak potupně neboť to nebylo dobré pro jejich šlechtickou čest, ale neodvážili se, byť jen promluvit. Přesto Harrison viděl, co mají na srdci, co tak moc touží říct. Ušklíbl se a kývl na jeho kapitány.

Čest?

Hned poté vzduchem zasvištěly meče.

Tu po smrti potřebovat nebudou.

Na zemi se začaly tvořit jezera krve a šlechtici zbledli při pohledu na všechny šlechtice, kteří stále byli v klečící poloze, jen s tím rozdílem, že jejich hlavy byly odděleny od těl.

Většina přítomných se klepala strachy a někteří již z pohledu na mrtvé začali zvracet.

Harrison se postavil a tím upoutal pozornost všech ve velkém sále.

„Ať všichni ví, co se stane těm, když odporují vůli císaře."