Alderian

Ten den, kdy se Harrison probudil se stal dnem, kdy celý Alderian poznal, jaký dokáže být jejich vládce. Přesto byl Harrison stále jejich milovaným vládcem, který je dostal do bezpečí, a kromě tichých protestů ze strany šlechty, nebyly žádné námitky na jeho vládu. Všichni si uvědomovali, že jeho chování vůči šlechtě způsobovalo zvětšení jejich chamtivosti a začali si velmi dovolovat na prostý lid. Samozřejmě potrestání bylo trochu drastické, ale on byl jejich vládce – a když se rozhodl, že to je trest, který jim náleží, pak kdo jsou oni, aby mu to vyvraceli?

Koneckonců bez něj by již všichni byli mrtví. Proto poddaní a prostí lidé na Harriosna názor nezměnili a stále ho uctívali jako jejich vládce.

Naproti tomu to šlechta nesla hůře. Mohla skutečnost, že spoustu šlechticů vidělo popravu z první ruky, ale od toho dne se nikdo neodvážil císaři postavit. Alespoň ne přímo a když už, tak musel mít velký vliv.

Mezi šlechtici jsou tací, kteří se k Alderianu přidali jen z nouze, když byli loveni lidmi a ti většinou nepodporovali rovnoprávnost všech ras v Alderianu. Proto bylo jen dobře, že císař dokázal, že nebude trpět žádné zrady a jakékoli porušení magických zákonů v Alderianu a které se týkali všech magických ras.

Harrison seděl ve své pracovně v Mračném křídle, ve Zlatém paláci.

V Pontemu, stály tři paláce.

Nejvýše postavený je Zlatý palác, který jak jeho jméno vypovídá je ze zlata – pokud je to pravé zlato, nebo byl tak vytvořen magií neví ani Národ, který paláce postavili, neboť po dokončení stavby si nechali odstranit paměť, aby nikdo kromě Harrisona nevěděl tajné chodby a tajemství Paláce. Slouží jako hlavní palác a místo, kam mají šlechtici volný přístup – samozřejmě jen na omezená místa – a kde jsou ubytováni všichni služební paláce včetně stráží a rytířů, kteří většinu času tráví v Paláci a nechtějí se každý den vracet do jejich domovů anebo jim přijde zbytečné vlastnit dům, když tráví tolik času v Paláci. Palác sám o sobě je rozdělen na několik křídel.

Nejobydlenější křídlo je Západní křídlo, kde jsou zabydleni všichni služební se strážemi a rytíři. Součástí Západního křídla je Nemocniční křídlo, kvůli častým zraněním, které jsou u rytířů a stráží na denním pořádku. Východní křídlo je přezdíváno jako Ministerské křídlo, neboť tam pracují všichni úředníci a hlavní ministr, Jasper Redfox. Jižní křídlo je pro veřejnost, hosty a v případě bálu jsou tam ubytováni šlechtici, kteří v paláci přespávají, aby si nemuseli zařizovat ubytování někdy v hotelech, pokud nemají sídlo ve městě.

Srdcem paláce je Velký sál, na který navazuje císařova pracovna a hned za ní Severní křídlo jinak známé jako Mračné křídlo, osobní prostor Harrisona. Je to jediné křídlo, do kterého smí vstoupit jen ti vybraní – kapitáni stráží a rytířů, správce Paláce a Harryho osobní služební. Dokonce ani stráže a rytíři nesmějí do Mračného křídla, a i Králům je zakázán vstup.

Harrison si tak zařizoval klid, když ho chtěl mít – ne že by si vládce Alderianu mohl dopřát den klidu, neboť se na něj denně kupila hromada papírů, čekající na jeho podpis, nebo zamítnutí, které Jun nosil do jeho pracovny.

Kolem Zlatého paláce byl ještě Smaragdový palác a Prosklený palác, které dosud neměli využití. Ve městě se ještě nacházelo nespočet sídel a domů, které patřili Slunci.

Slunce, ušklíbl se nad tím oslovením Harrison. Jak ironické, že svět, do kterého je přenesl žádné slunce nemělo. Stejně jako měsíc, nebo hvězdy. Zdálo se, že jejich nový domov byl vcelku nový… Přesto k Pontemu dosahovalo slabé světlo, které podle Stínů, sálalo ze dvou stromů, které byly na ostrově, který obývaly jakési osoby.

S přenesením do nového světa, začal v Alderian nový kalendář: První Imperiální kalendář a když se Harrison podíval na datum dokumentu, na který zrovna psal, byl 20. prosince, 99.

Dopsal poslední slova na dokumentu, podepsal ho svým podpisem a ten překryl svou pečetí, což je i znak Alderianu jen s tím rozdílem, že jeho pečeť, má v magických kruzích napsáno jeho celé jméno v magickém jazyce. Dokument zazářil, jak ho magie označila jako platný a položil ho na hromadu, která již byla podepsána a vzal poslední dokument, který musel projít.

Zamračil se nad zněním pergamenu. S povzdychem ho odložil stranou. Byla to další petice od šlechticů, kteří požadovali, aby se založil harém – všichni chtěli vidět co nejdříve císařova dědice.

Pohlédl z okna v jeho pracovně a sledoval, jak sníh pomalu padá k zemi. Mimo hranice Alderianu se roční období nestřídala – pravděpodobně to mělo co dělat s tím, že neexistuje slunce – ale v Alderianu, kde se roční období řídí pomocí magie, kterou generuje Pilíř Ročních Období, bylo střídání období zcela normální a zapotřebí.

Se sněhem se všichni obyvatelé těšili na Yule – Zimní slunovrat, kdy Harrison bude s průvodem projíždět městem na oslavu Zimního slunovratu a konec roku, čemuž se říkalo „Ua", což je jediné období, kdy je v Alderianu povolen ohňostroj, který byl zakázán, před přesunem, kvůli lidem. Překvapivě nikdo z občanů neprojevil zájem připravovat vlastní ohňostroje a každý v Alderianu sledoval ohňostroj, který vždy vyčaroval Harrison spolu s vílami, které žili po celém Alderianu.

Víly… další rasa, která byla pod ochranou Harrisona. Víly jsou v Alderianu považovány za menšinu. Většinou bylo možné zahlédnout malé víly, které jsou velké zhruba do dlaně a o těch obyvatelé věděli. Víly jsou však normálním očím neviditelné a jsou je schopni zahlédnout jen skutečně mocní kouzelníci, ti, co dostanou jejich požehnání anebo rasy vnímavější na magii: Ferumové, démoni a andělé.

Střední víly, které dosahovali po pás Mágům, se stranili společnosti na rozdíl od jejich menších přítelkyň, které byly prakticky všude. Na rozdíl od malých víl, střední víly nebyly neviditelné a měli silné kouzlo, které nedokázali ovládat, které vyvolávalo v Mázích touhu po nich. Pokud Mág nezíská vílu, stává se čím dál šílenější, je tím nebezpečný jak pro víly, neboť se je snaží získat živé nebo i mrtvé, tak pro ostatní kolem sebe. Bohužel jediný způsob, jak zlomit vliv víly je smrt. Naštěstí je tu možnost, jak předejít onu vlivu, a to díky požehnání víl, ale aby víla dala své požehnání někomu musí si tu osobu velmi oblíbit (i když jen nedávno se řešil případ, že jedna malá víla dala požehnání každému, komu ukradla sušenku…) anebo vlastnit šperky vyrobené Národem, které mají imunitu vůči magii, která ovlivňuje mysl a duši.

Většinou se však střední víly drží svých vyhrazených území, jako je Vílí les pod Palácem anebo dalších míst v Alderianu.

Nejméně časté víly jsou Prastaré víly, které je nemožné potkat.

Překvapivě víly nejsou moc populární mezi věřícími, přestože byly přezdívány ‚služebníci boží‘.

Ano. Alderianští obyvatele věřili v bohy. Ne však v jakékoli bohy… v magické bohy.

Šest bohů, každý vládce nad jedním elementem –stejně jako druhy víl.

Harrison vstal z křesla, vzal do ruky pergamen s peticí na založení harému a vyšel z pracovny.

Před pracovnou stál Erik Bloodfallen, kapitán Palácových stráží a osobní strážce císaře.

„Můj pane," pozdravil Harrisona skloněním hlavy ve znaku úctě. S překvapením zíral na pergamen, který Harrison předložil před jeho obličej.

„Zanes to Jasperovi, ať se o to s Junem postarají," řekl a zamířil do své komnaty, kde hodlal sledovat bezhvězdnou oblohu a vzpomínat na jejich starý svět, který – jak doufal – po jejich odchodu lidé přestali ničit.

I když pochyboval.

Erik sledoval vzdalující se tělo jeho pána a až když se mu ztratil z dohledu pohlédl na pergamen v ruce. Co měl hlavní ministr a správce Paláce, co s dočiněním s císařovým harémem?

Hned druhý den se celý Alderian ocitl v chaosu. Císař založil harém a každý vysoce postavený šlechtic chtěl, aby jeho dcera byla v harému a měli tak větší šanci na lepší život.

Harrison však stanovil jasnou podmínku: první konkubínu si vybere on sám. Všechny dívky dospělého věku se připravily a naparádily, než s jejich otci navštívily Zlatý palác… na co všichni zapomněli, byl Zimní slunovrat, takže když se většina šlechticů dostala do paláce, nikdo ze služebných jim nevěnoval pozornost, zatímco se vše chystalo na průvod a císař byl v jeho komnatě, v Mračném křídle, kam nikdo z nich neměl přístup.

Harrison si užíval příjemnou koupel, zatímco mu jedna z jeho osobních služebných masírovala ramena a druhá se chystala mu pomoci s koupelí.

„Hotovo, vaše výsosti," řekla služebná, zatímco odstoupila od jeho ramenou a začala se připravovat, aby mu mohla umýt vlasy.

Harrison pozoroval, jak jeho služebné pracovaly. Ze začátku byl šokován, jakým tréninkem museli služební projít, aby se mohli stát jeho osobními služebnými. Trénink je naučil, jak zůstat profesionální za jakýchkoli okolností a vždy vykonat vše tak, aby jejich vládce nemusel nic ani říct – museli být ‚napojeny‘ na jeho mysl, aby věděli, co chce, dřív, než to ví on sám. Navíc před nástupem, museli podepsat smlouvu, ve které se zaručovali, že vše, co uvidí ve zdech Paláce zůstane ve zdech Paláce.

Když vytvořil Alderian, soustředil se jen na zlepšení podmínek všech obyvatel, poté přišla třetí světová válka a pak neměl ani zájem o něčí společnost, obzvlášť, když v jeden den přišel jak o kmotřence, tak o svou spřízněnou duši. Ale poslední dobou začal toužit po společnosti. Chtěl to, o co přišel… osobu, která ho bude milovat.

Samozřejmě, nedělal si žádné naděje – věděl, že do harému přijdou ženy a dívky, které nebudou milovat Harrisona, ale císaře. Proto chtěl první konkubínu vybrat sám. Kdyby bylo po jeho, vybral by osobu, která by k němu necítila žádné city, ale takovou, která by byla schopná se starat o harém.

První konkubína byla Paní harému a starala se o chod harému.

Již teď přidělil Smaragdový palác pro harém. Byl dost velký – ne tak velký jako Zlatý ale dost, aby v něm mohla bydlet stovka žen.

Obdivoval jeho služebné. Byly v přítomnosti císaře a podle obyvatel Alderianu, nejmocnější bytosti, a přesto si zachovaly klidnou hlavu a jemný úsměv… zatímco jiné vznešené dámy se mu div nehodily do náruče.

Služebná dokončila jeho mytí, uklonila se a odešla z místnosti, aby přinesla jeho oblečení, zatímco první služebná namočila jeho vlasy a začala mu je umývat. Jenže když mu je chtěla opláchnout, vylila na něj vodu ze špatné strany a všechna pěna se slila z vlasů přes jeho obličej.

Harrison se předklonil, spíš šokem než bolestí, a co nejrychleji si opláchl obličej a oči čistou vodou. Bolest to byla malá – oproti jeho zkušenostem – ale pocit to byl nepříjemný a on ho nepotřeboval zažívat dlouho, děkuji pěkně.

Nechápavě se otočil na služebnou. Jenže když na ní pohlédl dívka se klepala strachy a měla slzy na krajíčku. Poznal, že dívka není Ferum – všichni jeho osobní služební jsou Ferumové, protože jsou dlouhověcí, a tak se nemusí tak často střídat služebnictvo – ale dívka před ním byla Mága… mladá Mága.

„Omlouvám se, vaše výsosti!" vykřikla dívka a první slzy jí již stékaly po tvářích.

„Promiňte jí to, můj pane," přispěchala Derian, kterou přivolalo vyděšené vypísknutí, které ze sebe dívka vydala, když císaři vlila pěnu do očí. Derian poklekla vedle dívky a společně položili hlavy až na vyleštěný kámen, kterým byla koupelna pokryta, „je zde jen dočasně, neboť jedna z vašich služebných otěhotněla a musely jsme za ní najít záskok," vysvětlila.

Harrison mávl na znak, že je vše v pořádku a opět se opřel, načež mu Derian začala včesávat do vlasů přírodní vůni a olej, pro lesk a lehké rozčesání.

„Děkuji, můj pane," zašeptala dívka s ruměncem – když její pohled padl na jeho tělo – a co nejrychleji se z koupelny vypařila pod pokynem Derian.

„Prošla výcvikem?" zeptal se se zájmem Harrison. Derian kývla.

„Začali jsme jí trénovat okamžitě, co jsme zjistili, že je Ohma těhotná, ale je Mága…" odmlčela se, „nemá stejný klid mysli jako my a není tak trpělivá," vysvětlovala, zatímco svou pozornost nepustila z jeho vlasů, „ale je to hodné děvče, snaží se pomáhat, kde se dá i přestože se vyčerpá rychleji než mi a do teď udělala jen málo potíží."

„Potíže?" zajímal se.

„Je nešikovná a snadno zakopne na rovině," povzdychla si s dobrosrdečným úsměvem, „ale co se týče služby, byla věrná, ani se nepokusila jakkoli porušit pravidla Mračného křídla a na rozdíl od ostatních Mágů nemá nutkání po vás skočit."

Harrison se zamyslel a zasmál se, „ale zrudla při pohledu na mě."

„Kdybych neměla potřebnou sebe-vůli a svého manžela i já bych zčervenala, můj pane," zasmála se, „navíc je nevinná," řekla, jako by to vysvětlovalo všechno.

„Nevinná?" zarazil se, „takže jsem…"

„První muž, kterého viděla nahého," přitakala a vysušila mu vlasy ručníkem a odstoupila od Harrisona, který se zarazil nad novinkou. Všechny jeho služebné již panny nebyly, a spousty z nich již byly vdané. Jeho pohled zvážněl a on se postavil z velké vany – která vypadala spíše jako bazén – a nechal Derian aby ho oblékla do lehkého županu, který měl nasáknout všechny zbylé kapky vody na jeho těle.

„Jak se jmenuje?"

„Sarah Dimitri, třetí dcera Barona Dimitriho. Baron jí do Paláce poslal s nadějí, že by vytvořila šanci pro jeho první dceru, kdyby se otevřel harém," odvětila zcela automaticky. Ona osobně opovrhovala každým, kdo se snažil využívat vlastní děti pro zvýšení statusu – připadalo jí to jako kdyby rodiče ždímali vlastní děti do poslední kapky krve… byla ráda, že ona s bratrem byli vyděděni, když se přestěhovali do Alderianu, a tak za sebe rozhodovali oni sami – přestože jejich rodina se do Alderianu přestěhovala na poslední chvíli také...

„Sarah…" zašeptal a v jeho očích mu zableskla rebelská jiskra.

„Užijte si průvod, vaše výsosti," Rozloučily se s ním všechny jeho služebné. Harrison v hloučku žen a dívek vyhledal hnědovlasou dívku s modrýma očima.

„Hm…" přitakal, „brzy se vrátím," usmál se na Derian a Juna, než nasedl na svého koně. Přestože jeho hřebec nebyl jednorožec, byl to ten nejkrásnější kůň, kterého si mohl přát. Byl jedinečný svého druhu – alespoň v Alderianu, protože byl jediný, koho dostali do Impéria, než začala třetí světová válka. Nebyl to však obyčejný Akhal Teke – těch v Alderianu bylo několik – ale tenhle byl jedinečný svou barvou. Jeho srst byla perleťově zlatá, která odrážela odlesky světla a díky jeho překrásné srsti nemusel být nijak vystrojený a stačila stříbrná ohlávka a stejnobarevné sedlo. Kůň se jmenoval Dail a byl skvělým hřebcem.

Tedy… jak pro koho. Dail miloval Harrisona, ale bohužel služební, kteří se starali o stáje ho nezvládali, a tak pokud se o něj nestaral Harrison, byl Dail mezi jednorožčím stádem, kde překvapivě byl uznáván, jestli služebníci něco pochopili z chování jednorožců… očividně se hřebec stal vůdcem stáda. Ani to ho však nepřimělo k rozmnožování a rozsévání jeho potomků, po kterých tolik šlechticů toužilo – jako by Harrison dal pryč potomky jeho milovaného koně. Pche!

Naznačil mu, aby se rozešel a Dail se bez problému rozklusal, tam kam jeho pán chtěl.

Služebné jejich pána sledovaly s úsměvem. Ano. Ne jenomže císař miloval Daila, ale i Dail miloval císaře.