Alderian

Když se probudil cítil se, jako by ho pošlapalo jeho vlastní stádo jednorožců. Chtěl se zvednout, ale jakmile se pohnul celým jeho tělem projela ostrá bolest.

Zasyčel bolestí, a i přestože jeho tělo protestovalo zatnul zuby a pokusil se opět vstát.

Jak zjistil s otevřením očí, byl ve své ložnici ve Zlatém paláci.

V tom si vzpomněl na události, které se stali předtím, než ztratil vědomí. Náhle bolest zmizela a přehlušil jí strach a zoufalství. Opět se ponořil do svého nitra, ve snaze najít své magické jádro a opět, jako předtím nenašel nic. Trhaně vydechl – magie byla jeho nejvěrnějším spojencem od doby, kdy zjistil, že je čaroděj!

Zavzpomínal na uplynulá léta a připomněl si, souboj s Voldemortem. Tehdy mu jeho magické jádro vybouchlo, ale tenkrát se po chvíli vrátilo do původního stavu. Tentokrát to však bylo jiné… tentokrát jeho jádro nevybouchlo. Jeho jádro se roztříštilo jako skleněná koule, se kterou se hodíte o zem.

Při výbuchu jádra mu zbělali vlasy a v očích se mu objevil zlatý kruh. Časem se mu uzdravilo tělo a po zanedbávání ze strany jeho rodiny nebyly ani památky a na jeho těle byste našli jen jizvu od Baziliška – dokonce jizva na jeho čele zmizela a v den kdy si uvědomil plakal radostí.

Než založil Alderian cestoval a setkal se s nejrůznějšími kouzelníky a mágy a učil se od nich magii. Navštívil všechny knihovny světa a přepsal si je do své vlastní sbírky – za což byl nesmírně vděčný, neboť lidé zničili všechno, co považovali za nenormální, knihy nevyjímaje. Knihovna v jeho paláci byla největší v celém Alderianu a tehdejším světě a měla vědění z celého světa – Harrison byl na ní pyšný.

Samozřejmě, že si uvědomil, že s přibývajícím časem jeho tělo přestalo stárnout. Všichni, koho potkal to přisuzovali jeho obrovské magii – protože mágové věří, že čím více májí magie, tím déle mohou žít. Ani mu nevadilo, že se zasekl v těle pět a dvacetiletého muže. Lepší, než aby mu bylo stále sedmnáct…

Vzpomněl si na rituál, který vytvořil, aby zachránil obyvatele Alderianu. Byl to rituál, který ovládal samotnou magii – MAGII! – a on se nedivil, že byl za jeho akt potrestán zničením jádra.

Přesto byl zmaten. Jeho jádro bylo zničeno, ale on stále cítil, jak se magie kolem něj ovíjí, objímá ho, uklidňuje a pomáhá bolesti odejít z jeho těla. Zamračil se a pokusil se aktivovat jeho schopnost vidět magii a Nitky osudu.

Trvalo mu to chvíli, než si jeho tělo zvyklo na přítomnost magie v těle – protože v jeho těle již nebylo magické jádro a magie neměla místo, kam se ukrýt, proudila v jeho těle, v žilách spolu s jeho krví.

Když se mu povedlo napojit se na magii, jeho tělo nabralo přirozenou barvu a z mrtvolně bledé kůže měl opět snědší pleť, která nádherně kontrastovala jeho sněhově bílým vlasům. Tělo, které bylo pokleslé a unavené získalo s magií zpět i sílu a on zase vypadal jako pohledný pět a dvacetiletý muž.

Jakmile otevřel oči odhalil tak smaragdy, které již nepřipomínali smrtící kletbu, ale ty nejčistější smaragdy, jaké kdy, kdo spatřil, které ve středu duhovek měli zlatý kruh, který připomínal tekuté zlato. Zlaté kruhy se vpili do smaragdů a on začal vnímat magii, která plula kolem něj, vtékala do jeho těla a zase ven.

Usmál se, když si uvědomil, že ho magie neopustila, ale pouze se přizpůsobila jeho stavu.

Jeho klid však dlouho nevydržel, když si všiml, že jeho zlatá nit, která se dříve táhla z jeho hrudi do dáli, byla obmotaná kolem jeho hrudi a on mohl vidět přetrhnutý konec, který vysel sklesle na jeho levém rameni.

Vystřelil z postele, načež se mu podlomily nohy a on by spadl na zem, kdyby se nestihl zachytit za postel.

Nemohl tomu uvěřit. Jeho spřízněná duše. Osoba, která byla stvořena a existovala jen a jen pro něj, stejně jako on existoval jen a jen pro ni… byla pryč.

Sebral všechnu svou sílu v těle a postavil se na nohy a pomalým krokem sešel schody, které vedly do přízemí jeho komnaty.

Jeho komnata byla kruhová místnost, která měla poloměr deset metrů. Podlaha byla z černého mramoru, stěny z bílého se zlatými ornamenty. Jeho postel byla na vyvýšené plošině, patru, které zabíralo malou část komnaty a na kterou vedli schody, které se v polovině rozdělovali do stran a v mezipatře bylo malé bidélko, které sloužilo pro velkého opeřence. Jen kousek před schody stál těžký stůl s křeslem. Podél celé komnatě se táhla okna, které rozdělovaly sloupy, každé okno bylo zataženo těžkým královsky modrým závěsem. Naproti schodům a stolu byly hlavní dveře, které vedli na chodbu a do útrob paláce, které byly ze zlata a vedle kterých byly další čtyři dveře, z každé strany dvoje.

První vedli do koupelny, druhé do šatny, třetí to jeho lektvarové laboratoře a čtvrté do jeho osobní knihovny, kde uložil knihy a svitky s informacemi, které věřil, že není dobré ukazovat světu.

Jakmile jste vyšli schody do patra, ze kterého byl nádherný výhled na celou Harryho komnatu, jediný nábytek, který tam byl, byla obrovská postel, ze stejné královské modři jako závěsy, zpoza které vedly obrovská mramorová křídla, která vedla před celý strop až ke dveřím a obvíjeli tak zlaté slunce, které bylo přesně ve středu stropu.

Křídla byla vytvořena Národem a připomínala živá bílá křídla se zlatými konci, která se ve větru skutečně jemně chvěla. Zlaté slunce, které křídla objímala, vydávalo ve dne zář, zatímco v noci bylo skryto za křídly. Celá komnata, díky spoustě oken byla osvětlena přírodním světlem – jak ve dne, tak v noci.

Kromě postele a pracovního stolu v komnatě nebyl žádný jiný nábytek a zbytek prostoru byl prázdný. Okna v přízemním patře vedla na balkón, který se točil kolem jeho komnaty a bylo z něj vidět na celé hlavní město Alderianu: Pontem*.

Hned jakmile sešel schody, odhrnul závěs a vstoupil na balkón.

Jeho tvář pohladil jemný vítr, který zavál i do jeho komnaty a on kouzlem otevřel všechny dveře a okna, aby se vzduch v jeho komnatě vyměnil.

Jeho dech, který byl zrychlen z šoku, se uklidnil při pohledu na temnou oblohu, která na sobě neměla ani jednu hvězdičku a ani lucernu noci, měsíc. Lehce se zamračil ale i ten výraz zmizel, jakmile pohlédl kousek níže, na město, které bylo osvětleno magickými lampiony, které létali ve vzduchu a osvětlovali celé město. Jeho pohled se opět zaměřil na bezhvězdnou oblohu a uvědomil si, že to je důkaz, že se jeho kouzlo skutečně povedlo, že zachránil jeho lid, přenesl Alderian do bezpečí… přenesl celé jeho císařství do zcela jiného světa.

Náhle pochopil…

Trestem za ovládnutí samotné magie nebylo zničení jeho magického jádra.

On přišel o něco, co pro něj mělo daleko větší cenu – jeho spřízněnou duši. Nevěřil, že magie zabila nevinou duši jen kvůli jeho sobeckosti, ale vzala mu jedinou možnost, jak najít a poznat svou druhou polovičku… a to byl daleko horší trest než zničení magického jádra.

„Můj pane," zaslechl za sebou v komnatě zalapání po dechu a šokované hlasy. Pomalu, jak jen mu to jeho stále bolavé tělo dovolovalo, se otočil a do jeho zorného pole vstoupil tmavovlasý muž, který měl po boku blonďatou ženu.

Oba měli narůžovělé oči, světlou pleť, chlupaté uši a každý měl svých devět ocasů, které vykukovali zpoza jejich zády.

Muž měl na sobě bílé kimono, na něm černé haori (plášť přes kimono) a na nohou černé geta (dřeváky) s bílými taby (ponožky).

Žena měla černé šaty, které byly dlouhé až na zem a na nich měla bílou zástěru. Na nohou měla kožené boty, na rukách hnědé rukavice, vlasy měla v drdolu, ve kterém měla zasazenou velkou bílou mašli.

Oba dva hned jak vstřebali, že jejich pán je na nohou a vzhůru, padli na kolena a hluboce se uklonili.

„Jste v pořádku!" řekl s úsměvem muž a jeho ocasy, stejně jako ženy vedle něj, sebou radostně máchaly.

„Neměl bych být?" zeptal se s jemným úsměvem. Nechtěl, aby si o něj dělali ještě větší starosti, a tak se rozhodl neříct jim o ztrátě jeho spřízněné duše.

Poznával oba dva – muž byl liščí Ferum, který zastával funkce Harrisonova komorníka, již od doby, kdy se Ferumové připojili k Alderianu: Jun Tempest a žena byla Junova sestra a Harrisonova hlavní osobní služebná: Derian Tempest.

Oba jeho otázka natolik vykolejila, že ztratili slova. Až po několika minutách se Jun zhluboka nadechl a promluvil.

„Všichni Králové…" odmlčel se a Harrison již tušil to nejhorší, „zemřeli na vyčerpání magie. Jejich těla byla po přesunu Impéria nalezena u Pilířů Alderianu," vysvětlil Jun.

„Báli jsme se, že dopadnete stejně, vaše výsosti," doplnila svého bratra Derian.

„Jakmile se obyvatelé uklidnili, dovolil jsem si vyslat vaše Stíny prozkoumat náš nový svět, ve kterém se nacházíme," Začal Harrisona zasvěcovat Jun.

Harrison kývl na pochopení, „kdy se vrátí?" zeptal se. Chtěl se o jejich novém domově dozvědět co nejdříve.

Derian odešla do jeho šatny, přinést oblečení a Jun se zarazil, „již se vrátili, vaše výsosti," Odkašlal si, „spal jste padesát let, můj pane."