Jak to všechno začalo
Ani netušil, jak se to stalo. V jedné chvíli k němu letěla bezová hůlka po porážce Voldemorta a v druhé cítil neuvěřitelnou bolest.
Když poté otevřel oči, připadalo mu, jako by se vše kolem něj změnilo a trvalo mu, než si uvědomil, že je to on, kdo se změnil. Kolem sebe viděl zlatavě zbarvené proudy, které ho objímaly a procházely kolem něj. Jen jediný dotek od zlatavého proudu mu připadal jako to nejjemnější pohlazení.
Další, čeho si všiml, bylo, že všechno kolem něj vyzařovalo barvy a netrvalo mu dlouho, než pochopil, že to, co vidí, nejsou přeludy, ale magie – jak magie ostatních, tak jeho vlastní i divoká magie.
„Pane Pottere!" výkřik profesorky McGonagallové se roznesl po nádvoří a on se s její pomocí postavil na nohy, „co se vám stalo?" ptala se rozklepaným hlasem profesorka a jemně mu prohrábla vlasy, její brýle někde ztraceny v bitvě. Jeho vlasy byly delší, poté co byl na útěku a neměl čas se ostříhat a padaly mu do očí. Jen díky tomu si všiml, že jeho uhlově zbarvené vlasy se změnily na sněhově bílé.
Kolem nich se začali shromažďovat studenti a nedaleko zahlédl závan zrzavých vlasů, a proto se od profesorky odrazil, aby se postavil – i když mu spíše pomohla vstát, odstoupil od ní až když se jistotou držel na nohou a byl si jist, že se mu nepodlomí.
„Očekávejte ode mě dopis, paní profesorko," Usmál se na profesorku, která mu úsměv opětovala, načež se s hlasitým PRÁSK přemístil z Bradavic pryč.
Když se po třiceti čtyřech letech vrátil zpět do Británie šokoval všechny.
Některé svým vzhledem, když si uvědomili, že muž, který vypadal maximálně na pět a dvacet let je Harry Potter. Jeho sněhově bílé vlasy za léta vyrostly až pod záda a on je měl svázané do volného hustého copánku, který měl přehozen přes rameno. Jeho smaragdově zbarvené oči, které zářili magií měli v sobě zlatý prsten, který mezi smaragdy zářil jako samo slunce. Jeho pleť byla zdravě snědá a tvořila tak jemný kontrast k jeho sněhově bílým vlasům. Na sobě měl smaragdově zbarvenou látku, která tvořila jednoduché antické šaty. Na ramenou byla látka spojena zlatou sponou, v pasu byl zlatý tlustý pásek a zbytek látky vedl volně dolů až k zemi. Na ramenou byla spona skryta pod tmavší zelenou látkou, která sloužila jako plášť, jenž byl k ramenům připevněn pomocí zlatých ozdob, které připomínaly křídla tak reálně, že zlaté peří ve větru skutečně vlálo. Kolem krku měl zlatý náhrdelník, který připomínal zlaté slzy, které sahaly až k jeho hrudi a vyplňoval tak prázdné místo, na hrudi, kde látka odhalovala jeho vypracovanou hruď. V uších měl náušnice, které byly zlaté slzy, visící na zlatých nitkách a ve vlasech, kolem hlavy měl zlatý kruh ze kterého ‚pršely‘ zlaté kapky, které sahaly těsně nad jeho oči. Kolem rukou silné zlaté náramky a na pravém prsteníčku zlatý prsten se sluncem v magickém kruhu.
Ti vnímavější, kteří si všimli znaku na jeho prstenu zírali na nejznámějšího čaroděje jako přikovaní a nikdo z nich se neodvážil jen pohnout.
„Harry!" pištivý výkřik se rozlehl sálem a k bělovlasému muži se hnala rudovlasá žena s modrýma očima a pihami na tváři, „netušila jsem, že dnes dorazíš," řekla, když došla k muži a nervózně se otočila k její rodině, kde stál jeden tmavovlasý muž, který se na ní mračil, „chci abys věděl, že jsem tě nikdy nepřestala m-"
„Nenamáhej se, Ginny," usmál se na ní Harrison, „Mimochodem gratuluju ke svatbě… i když pozdě," s tím jí obešel a došel až ke světlovlasému muži, který se s ním přátelsky objal a nedlouho poté se k nim připojil hnědovlasý muž s úsměvem.
„Netušil jsem, že dnes přijdeš," zasmál se muž.
„Konečně," dodal světlovlasý.
„Kámo, co děláš s Malfoyem a Longbottomem?!" zeptal se hlas za nimi. Tři muži se otočili za hlasem a spatřili zrzavého muže.
Harrison se zasmál, „Proč bych neměl být ve společnosti mých přátel?"
„Ale Harry…" zašeptala Hermiona zpoza Rona, „my jsme tví přátele."
„Kdybyste byly, pokusily byste se mě před lety zkontaktovat," usmál se na ní, a jeho pohled sklouzl na její vypouklé bříško „mimochodem, i vám gratuluji."
Nadále pár ignoroval a dal se do debaty s Dracem a Nevillem.
„Očekávala jsem od vás dopis, vaše výsosti," zazněl za Harrisonem pobavený hlas. Harrison se s úsměvem otočil, jen aby čelil profesorce, nyní ředitelce Bradavic, Minervě McGonagallové.
„Lady McGonagallová," uklonil se jejím směrem a jemně jí políbil na hřbet ruky.
„Minerva stačí," zasmála se nad jeho chováním, „jsem ráda, že vás zase vidím," řekla upřímně, „slyšela jsem o vás spoustu informací."
„Jsem si jist, že víte o mě více než já o sobě," zasmál se Harrison.
„Pravděpodobně," přitakala Minerva, „ale ráda bych to slyšela od vás," upila ze sklenky očarovaného vína, „jak se vám vede? Jak to zvládáte?" odmlčela se a Harrison věděl, na co se chce zeptat, „jak se vede, císaři prvního magického Impéria?"