Lekce pro Mistra lektvarů

Harry se nejistě zadíval na mladou ženu a než odpověděl, pozval ji na kávu. V malé kavárničce u nádraží se neochotně vrátil do okamžiku, kdy ztratil svého nejlepšího kamaráda.

Zabrali si malý box v koutě kavárny a objednali si horký punč. Pak Harry zahalil jejich box kouzly diskrétnosti a chtěl začít mluvit... Jenže... najednou ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.
„Harry?“ oslovila Ginny svou někdejší lásku, „vypadáš nervózně. Vždyť mě nehodláš žádat o ruku, ne?“ zavtipkovala.
Harry se uchechtl. „Ne, Gin, to fakt ne. Jsi skvělá holka, ale pro mě jsi vždycky byla jako Hermiona. Prostě sestřička. Neuraž se, prosím.“
„V pořádku,“ culila se zrzka pobaveně. „Pamatuju si, cos mi řekl. Gay nemá důvod být se ženou. Nemám ti to za zlé, tak to prostě je.“
„Musím se ti k něčemu přiznat, Ginny,“ vzdychl Harry. „Nepamatuješ si to, ale... Důvod, proč se mnou Ron přestal mluvit, je něco, co jsem udělal... tobě.“
Mladá žena se zarazila. „Mně? A já si nevzpomínám, protože...“
„Protože jsem ti na to vymazal vzpomínku,“ zašeptal Harry provinile. „Omlouvám se.“
„Cože?“ vydechla Ginny. „Počkej, něco to vysvětluje... Vždycky jsem měla pocit, že jsem na něco v souvislosti s tebou zapomněla... Vysvětlíš mi to? Co se opravdu stalo?“
„O tom posledním Valentýnu sis na mě počkala a pomocí Pravdivého doušku jsi mě přiměla vyzradit moje tajemství. Chtěla jsi to říct Brumbálovi, protože sis myslela, že jsem v průšvihu.“
„V jak moc velkém průšvihu? Chodil jsi snad s Ty-víš-kým?“
„S ním ne,“ vzdychl Harry. „Se Severusem.“
„Snapem?!“ vyjekla Ginny nahlas.
„Pššš!“ udělal Harry, nějak pozapomněl na svá tišící kouzla. „Ano. Byl jsem šíleně zamilovaný, Ginny. To ti připadalo neuvěřitelné, tak jsi mi chtěla pomoct. Ale...“
„Kdybych to řekla, všechno bych zničila, mám pravdu?“ zeptala se Ginny. „A tvůj syn... je i jeho, viď?“
„Ano,“ kývl Harry úlevně. „Za to ale vděčím tobě. Víš, ten lektvar, který jsi mi dala a Bezbolestný, který jsem vypil předtím... se smíchal do kombinace, která mi dala Jamieho.“
„To jsem ráda,“ usmála se Ginny.
„Ty se... nezlobíš?“ nechápal mladík.
„Když o tom přemýšlím, Harry, měla bych se zlobit, přehnal jsi to, ale... Vypadá to, že bych věci spíš zhoršila, kdybys to neudělal. Ve výsledku, ne, Harry, nebudu se zlobit.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Je ti odpuštěno, Harry.“
Zelenooký muž na ni chvíli němě zíral. Očekával hurikán, jakým Ginny Weasleyová bývala, ale... I tato mladá žena zjevně dozrála. Opravdu už je to dlouho. Najednou měl dojem, že jediný, kdo nedospěl, je on. I Ginny mu připadala moudřejší. Připadal si po těch letech zase jako puberťák. Co to s ním je? Potřásl hlavou, odkašlal si a pronesl: „Tedy, Ginny... Čekal jsem jinou reakci. Vlastně jsem očekával, že mě stáhneš z kůže.“
„I tohle jsem zvážila, věř mi,“ prozradila mu dívka. „Víš, co jsem k tobě cítila. Určitým způsobem tě mám stále ráda, ale měla jsem dost času strávit tvou orientaci. A myslím, že jsem dostatečně... dospěla, abych všechno neřešila ječením a netopýřími kletbami. Ale pokud o nějakou stojíš...“ nevinně pohupovala hůlkou v prstech a usmívala se na mladého muže, ten se neklidně ošil.
„Myslím, že kletby vynecháme, co říkáš, Gin?“ navrhl rychle. „Stejně se jich asi dočkám, když přijdu na oči Ronovi.“
„Předpokládáš, že tě nerad uvidí?“ nadhodila Ginny a dopila svůj punč. „Vsadím se, žes mu chyběl, jako nám všem.“
„No, nevsadil bych si na to,“ zamumlal Harry. „Víš, jaká je horká hlava. Nebo se to zlepšilo, těmi lety?“
„Mívá světlé chvilky,“ přikývla Ginny pobaveně. „Je to přece taky otec. Rosie je úžasná. Je jí teprve sedm, ale Ron je bezva táta. Hermiona je starostlivá, tak jak byla vždycky a Ron... někdy nás překvapuje tím, jak je zodpovědný. Když si s ním promluvím, že je to mezi námi v pořádku, bude přístupnější. Doufám,“ špitla nakonec, ale i tohle Harry slyšel. Moc ho to neuklidnilo.

Ten večer, v Doupěti
„Tak, děti už spí?“ zeptala se Ginny Hermiony, která se vrátila do kuchyně. Molly se otočila od plotny a položila na stůl konvici s čerstvým čajem. Arthur odložil knihu a zadíval se na přítomné ženy. „Kam jste uložily toho Vivina kamaráda?“
„Ke dvojčatům,“ odpověděla Hermiona a střelila pohledem ke stropu. Georgova a Angelinina dvojčata Fred a Gideon se neskutečně podobala svému otci a zesnulému strýci. Byli to úplně stejní uličníci, jak vždycky říkala Molly. V říjnu jim bylo devět, takže byli Jamiemu věkově nejblíž, z přítomných dětí. V další ložnici Hermiona uložila Vivian a svoji Rose. Letos blahořečila tomu, že Bill a Fleur tráví svátky ve Francii, afektovanost své švagrové by právě letos špatně snášela. Kromě obvyklých těhotenských nálad byla napjatá, jak se vyvine celá ta věc s Harrym, protože odpoledne zjistila, že Arthur a Molly pozvali na zítřejší oběd Severuse. Tušila, že dnes v noci neusne. Doufala, že až Harry přijde, tak se ti dva nepohádají. Už kvůli chlapci, který právě spal nahoře. Povzdechla si a opět pohlédla vzhůru.
„Je hrozně milý,“ poznamenala Molly. „Rodiče ho zjevně dobře vychovali. Nemůžu se dočkat, až poznáme jeho otce. Už aby bylo zítra.“
„Všichni jsme zvědaví, Molly,“ klidnil ji manžel. Hermiona mlčela.

Když se Ginny konečně vrátila, sedla si po obědě s ní a s Dracem a důkladně si promluvili. Každý řekl své, k téhle záležitosti a tak si vzájemně doplnili bílá místa... no, skoro. Draco se nepodělil o to, co mu svěřil Severus. Řekl si, že na to bude čas a radši to nechá na těch dvou, zvlášť, když zjistil, že na inkriminovaný oběd se dostaví oba někdejší milenci.
Hermioninu poznámku: 'Snad to nebude jako Show Jerryho Springera' napřed nepochopil, ač byl už několikrát donucen shlédnout pár mudlovských pořadů. Hermiona mu to stručně vysvětlila, než se jejich spiklenecká trojice rozešla.

„Bylo by hezké, kdyby se děti přátelili tak, jako vy ve škole. Víš, jak to myslím,“ usmála se Molly na svou mladší snachu. Hermiona jí úsměv opětovala, dobře věděla, jak to myslí. Harry jí chyběl stejně jako Fred. Rozuměla tomu, že potřeboval odejít, ale to neznamenalo, že to po všech těch ztrátách pro ni bylo snadné. Harryho objevení se pro ni bude pravý vánoční dárek. A jeho syn je už teď jako další vnouče a to Molly nezná pravdu. Hermiona si byla jista, že ani Severusovo otcovství toho milého klučiny nebude na překážku.
Hermiona s Ginny si vyměnily všeříkající chápavé pohledy. Zítřek bude... velký den.

Ve stejnou dobu, na Potter Manor
„Jak se cítíš, Harry?“ zajímal se Remus. Dobře si pamatoval matku Weasleyovic rodu a zdá se, že z rodiny měl mladík největší nervózu, než ze setkání s otcem svého syna.
„Jsem nervózní,“ zamumlal Harry. Radši ani nevečeřel, žaludek měl jako na vodě. „Nejenom, že půjdu k Weasleyovým. Ale ještě k tomu uvidím Severuse. A nemám ponětí, jak budou všichni reagovat... Nechci, aby to nějak zle ovlivnilo Jamieho.“
„Harry,“ poplácal ho po rameni Regulus, „s každým si upřímně promluv. Byl jsi dlouho pryč a oni budou chtít všechno vědět. Považoval jsi je za rodinu. Chceš, aby to tak zase bylo?“
„Myslím, že ano,“ hlesl Harry. „Chci je zpátky. Vím, že budou mít Jamieho rádi.“
„Kdo by neměl,“ prohodil Regulus. „Jamieho má rád každý. A co jsem od tebe a Remyho slyšel o Weasleyových... Ti ho budou zbožňovat. Neboj se, Harry. Jsi přece už velkej chlap. Je to hořký sousto, ale takových má každý v životě dost. Kousni do něj, já se vsadím, že všechno dobře dopadne.“ Harry tušil, že tím má na mysli i Severuse. Nechtěl si to přiznat, ale jedna jeho část si zoufale přála, aby měl Regulus pravdu i v tomhle.

Druhý den dopoledne se Harry přemístil před Doupě. Nejistě se zadíval na budovu, o níž si odjakživa myslel, že stačí silnější poryv větru, aby spadla. Očividně za sebou měla rekonstrukci, nevypadala tak hrozně zchátrale... Nehledě na to, že se v základu trochu rozrostla. Harry se pousmál, vzpomněl si na děti svých přátel. Celá rodina se rozrůstá...
Pak zase zvážněl a s novou odvahou vykročil kupředu.
Ochrany ho vpustily, ucítil jemné pohlazení magie, vítající ho, ochrany ho poznaly, stejně jako v Bradavicích. Weasleyovi zřejmě nevyňali z ochran jeho magický podpis, ani poté, co odešel. Jakoby doufali, že se ještě vrátí. Dojalo ho to.
Pomalu se přibližoval ke stavení.
Náhle se zastavil, zpoza Doupěte se vynořily dvě postavy v zimních pláštích. Okamžitě je poznal.

Jednoho viděl už včera, když mu předával svého synka, který se nechtěl nechat oddělit od své nové kamarádky... Draco vyrostl, stal se přitažlivým mladým mužem. Když ho Harry viděl naposled, stál ve skupině studentů v hale, když Harry odcházel bojovat.
Včera na nástupišti 9 a ¾ spatřil skutečně dospělého a štěstím a zdravím zářícího otce, který miluje svou dceru. Harry se na moment zasnil. Vždy toužil mít velkou rodinu, přál by si ještě aspoň jedno dítě, holčičku... Pokud by jejím otcem mohl být ON...
Ten, kterého poznal jako druhého. Zastavili se hned, jak ho spatřili. Harry vnímal Dracův úšklebek jen okrajově, nedokázal se dívat jinam než na Severuse...
'Je pořád stejný,' táhlo mu hlavou, když se díval do těch temných, překvapených očí. 'Vůbec se nezměnil.' Muž v černém zimním plášti vykročil k němu.
Jejich pohledy se vpíjely do sebe, když Severus zastavil krok před ním.
„Harry,“ pronesl tiše.
Oslovenému zvlhly oči, když uslyšel své jméno z těch milovaných úst... Zamrkal, nechtěl propustit slzy. „Severusi,“ zašeptal stejně potichu.
„Vyrostl jsi,“ konstatoval muž. Prohlížel si ho pečlivě, jako by jej hodnotil... Nebo spíš porovnával vzpomínky s realitou.
„Zato ty vypadáš pořád stejně,“ usmál se Harry. „Jakoby neuběhl ani den, od...“ tady se úsměv z jeho tváře vytratil. Vzpomněl si, co mu Hermiona nasadila do hlavy. O čem přemýšlel celou dobu.
„Možná bychom si měli promluvit,“ pronesl lektvarista, právě ve chvíli, kdy to chtěl Harry sám navrhnout. „Aspoň z mého pohledu... máme o čem.“
„Nemohl jsem zůstat,“ zachraptěl Harry náhle. „Po tom, co jsem slyšel, tehdy na ošetřovně. Jak Brumbál říkal, že to všechno byla součást plánu. Že mě už můžeš opustit, protože válka skončila. Že tvoje PRÁCE skončila. Celé ty roky mě tenhle rozhovor strašil ve snech.“
Severus zavřel oči.
„Proto jsi napsal, jak jsme tě mohli zradit oba,“ otázal se mdle. „Věřil jsi, že by mi to Albus schválil, takhle ti ublížit?“
Harry přikývl. „Věřil jsem, že jste to celé zpunktovali s ředitelem, aby jste mě mohli řídit a zároveň mě mít pod dohledem. Řekneš mi, jak to bylo doopravdy?“ požádal. Už věděl, co tímto plánem zamýšlel Albus – když naposledy mluvil s Brumbálem, který mu také nabídl, aby mu říkal jménem. Ředitel mu přiznal, jaký měl plán a ten vyšel jen díky profesorovi lektvarů... To mu dal Harry za pravdu. Severus skutečně udělal vše, aby to vyšlo... Ale potřeboval pravdu slyšet i od něj.
„Většinu znáš, není moc co vysvětlovat. Začalo to tím, že Pán zla začal věřit, že má možná ředitel pravdu a tebe posilují ty emoce, kterými on pohrdal,“ začal Severus vyprávět. „Tak tě chtěl oslabit. Mně, jakožto jeho věrnému, který je ti nejvíc nablízku, nařídil poplést ti hlavu. Spřátelit si tě, pak tě svést, připoutat k sobě city... A potom opustit, abys zůstal zranitelný a nechráněný. Aby tě mohl snadněji porazit, když bys byl zlomený. Albus souhlasil, abych se ti stal přítelem. Měl jsem tě naopak posílit, na celou tu dobu, než bude Temný pán poražen. Nevěděl o detailech, které po mě žádal Pán zla a já mu neřekl, že si přeje, abych z tebe udělal svého milence. To by mi nedovolil... a já to původně neměl v plánu. Ale to už jsem ti kdysi řekl... Vzpomínáš?“ zašeptal naléhavě. Věděl, že si vzpomíná. Viděl mu to na očích.
„Takže jsi mi tehdy říkal pravdu... Jen s tím rozdílem, že jsem nevěděl, že s tím nápadem přišel Voldemort?“ šeptal Harry dojatě. „Tys mě opravdu... miloval?“
„Miluju tě stále,“ vydechl starší čaroděj. „A nikdy jsem ti nechtěl ublížit... Je mi jasné, že to nejspíš říkám pozdě. Uběhlo tolik let... Snažil jsem se tě hledat, říct ti to... Ale nenašel jsem tě na žádném známém místě, ani u tvé tety, ta mi řekla, žes odjel. Netušil jsem, kde jinde bys mohl být... Tak jsem se rozhodl čekat, až se vrátíš sám.“
„Mockrát jsem se chtěl vrátit,“ Harry sklonil hlavu, „celou tu dobu mi Británie chyběla... Bradavice... Ty...
Žil jsem s Remusovou rodinou v Americe. A tolik jsem se bál se tu ukázat. Že zjistím, že to pro tebe byl opravdu jen rozkaz, jen další úkol... A že se do tebe znova zamiluju, až tě uvidím...“ Teď vzhlédl, díval se do černých očí. „A víš co?“
Severus zavrtěl hlavou, neschopen slova.
„Bál jsem se zbytečně.“ Muž ztuhl, srdce mu sevřelo cosi bolestivého a chladného. Hleděl na mladého muže, který se k němu náhle přiblížil, zblízka se mu díval do tváře.
„Nemyslím, že tě můžu milovat víc než v tuhle chvíli, Seve,“ šeptal známý hlas a zelené oči se mu dívaly až na dno duše. „Až teď, když před tebou stojím, mi dochází, že jsem tě nikdy milovat nepřestal.“
„Harry... ty... říkáš,“ koktal nejistě, zelenooký muž se jen usmál a řekl to místo něj: „Říkám, že tě pořád miluji, Severusi Snape. Je mi tak líto, že jsem promrhal 12 let obavami, že jsem tě ze strachu připravil...“ Tady se zarazil a kousl se do rtu.
„O jediného syna?“ doplnil Severus. Jeho srdce naplnila radost, když si uvědomil tu nejdůležitější věc: Harry se vrátil, Harry ho miluje!
„Mrzí mě, že jsem přišel o jeho první krůčky, první slova... Ale ještě není pozdě, být mu otcem,“ šeptal, zatímco se Harryho oči rozšiřovaly šokem.
„Ty...ty víš...?“ vypadlo z něj po chvíli. Severus přikývl. Natáhl ruku ke tváři mladého muže a jemně ji pohladil. Pod prsty ucítil na pohled neznatelné počínající strniště, najednou si uvědomil, že jeho malý lvíček opravdu dospěl. Ano, stal se z něj nádherný mladý muž.
„Od začátku jsem měl jisté podezření, ten kluk je ti přece tak podobný,“ usmál se. „Koneckonců, tohle si myslel téměř celý profesorský sbor. Pouze tvůj bývalý přítel odmítal věřit, že by tvůj syn skončil ve Zmijozelu. Pak jsem si vzpomněl na svůj rodokmen. A rozhodl jsem se uvařit jistý lektvar... Určitě si na něj pamatuješ.“
„Jak ses dostal k Jamieho krvi?“ zajímal se Harry znepokojeně. „Byl snad znova zraněný?“
„Nepoužil jsem jeho, ale svou,“ vysvětlil Severus. „Nemyslím, že ti musím říkat, co se tam objevilo.“
„Nemusíš,“ šeptl Harry. Sklonil hlavu. „Omlouvám se. Zachoval jsem se jako zbabělec a upřel ti právo...“
„Právo dohadovat se o jméno pro našeho syna?“ přerušil ho muž. „Ano, to ti samozřejmě hned tak neodpustím... No vážně, Harry... James?“
„James Ellis,“ upřesnil Harry. Opatrně se pousmál, protože v Severusových očích neviděl hněv. „Chtěl jsem ho s tebou nějak spojit a vyprávěl jsem mu o tobě. Ví, že svůj talent na lektvary má po svém druhém otci. V něčem se ti povahově podobá, i když je to občas rošťák.“
„Je to syn, na jakého můžu být pyšný, Harry,“ ujistil ho Severus. „Děkuju ti za něj. Jen bych rád byl součástí jeho života... nejen jako učitel.“
Harry přikývl. Rozuměl. Tím přáním dal Severus najevo dost.
„Nechci ti dál bránit,“ hlesl. „Jen tě prosím... neber mi ho.“
Severus se zarazil, pátral v zelených hlubinách Harryho pohledu, po chvíli... mu to bylo jasné. Hlavně proto se nevrátil dříve. Harry se bál nejen odpovědí, ale i toho, že přijde o syna, že se on bude chtít pomstít... Nedivil se mu, i když ho to ranilo. Harry dobře věděl, jakou má tendenci držet zášť, že dlouhá léta dokáže nenávidět... Nemohl ani tušit, že Severusova láska k němu nikdy nevyprchala.
„Nerozumíš mi, Harry,“ pohladil ho něžně po tváři, která se k němu zdvíhala. Kdy se vlastně tak těsně přiblížili? „Chci mít právo na svého... našeho syna... Ale chci i tebe. Tak, jak jsem o tom snil kdysi. Chci, abyste vy oba byli moji. Oficiálně.“
Slzy v zelených očích ho nepřekvapily... Harry byl vždy hodně citový. Chtěl mu říct, že na něj netlačí, že má čas... Ale vzápětí byl ohromen, když se k němu Harry prudce přitiskl a vášnivě ho políbil. A bylo to stejně krásné, jako kdysi.
Bylo jen přirozené, že zareagoval. Vpletl prsty do jeho tmavých vlasů a začal mu polibek oplácet. Tiskli se k sobě, nevnímajíc mrazivý vzduch a nechali vášeň, aby je opanovala a rozehřívala krev... Po chvíli povolila a změnila se v opatrnou něhu. Lehce se hladili ústy, doteky motýla by nebyly něžnější... Nakonec se jen objímali.

„Kde je Severus?“ otočila se Molly Weasleyová od vaření na svého blonďatého zetě. „Myslela jsem, že jste přišli spolu.“
„Přišli,“ přikývl Draco, „Sev si ještě chtěl... něco zařídit. Hned přijde.“
Náhle jako povodeň přiběhla sedmiletá Rosie a zatahala Hermionu za sukni: „Mami, mami! Strýček Severus venku pusinkuje nějakého pána!“
„Cože?!“ vyjevila se Molly, když slyšela vnučku. „Nikam!“ okamžitě zaječela na zbytek dětí, které vystřelily ze svých míst, aby se aspoň podívaly z okna. „Necháte profesorovi soukromí!“
Draco se okamžitě rozesmál. Hermiona na něj hodila pohled a podotkla pro sebe: „To šlo rychle...“ Draco jen pokrčil rameny. Pochopila, že nejspíš ví víc, než jim řekl. Ale podobné tajnůstkaření ji u něj nepřekvapovalo. Zmijozel se v něm nezapřel ani po svatbě s Weasleym.
„Neříkej, žes mu zase někoho dohodila, Miono,“ vložil se do toho její manžel a sáhl po talíři s čerstvě ozdobeným cukrovím. Žena ho pleskla po ruce, ale stejně něco málo ukořistil. Pak se jal manželku znova poučovat: „Měla bys toho nechat. Někoho si najde sám, když bude chtít, ne? Že ty máš pořád potřebu ho s někým seznamovat.“
Hermiona uraženě potřásla hlavou. Ale nahlas pronesla: „Jestli je to ten, co myslím, tak už si Severus nikoho hledat nebude. Tenhle je ten pravý... A jsou pro sebe stvoření.“
„Tos říkala i minule,“ zahuhlal Ron Weasley s pusou plnou cukroví a zamířil k otci a bratrům, kteří mezi sebou měli další mísu Mollyina cukroví. Jeho žena jen protočila oči.
„Já se divím, že na ty děti vůbec něco zbyde,“ prohlásila Ginny a uzmula své švagrové pod rukou dalších pár mandlí.
„Já taky,“ rozhořčila se Hermiona. „Pořád mi někdo něco bere, takhle to nedodělám! Už nech ty mandle, Ginny a radši mi pomoz!“
Zrzavá dívka neprotestovala a už si uvazovala zástěru. Draco vykoukl z okna a zeptal se: „Nemám pro ty dva radši dojít?“
„Dej jim ještě chvíli, vždyť se neviděli dvanáct let,“ přimlouvala se Ginny pobaveně. „Jamie ještě ani neví, že táta dorazil.“
„Jak myslíš, že to tvůj bratr vezme?“ zajímalo blonďáka. Strčil lžičku do misky s roztopenou čokoládou, za což ho Hermiona zpražila pohledem, ale neřekla nic. Má co dělat, aby ovládla své vlastní chutě. Zpropadené těhotenství.
„Nejdřív bych mu měla říct, že už všechno vím a Harrymu jsem odpustila. Ronovi to dá zabrat, dokáže být jako beran...“ mínila zrzka, zručně natírajíc čokoládu na slepené cukroví. „A věci kolem Jamieho asi taky jen tak nevydejchá... Hm, proto pečeš navíc,“ napadlo ji najednou a podívala se chápavě na švagrovou. Ta jen zrudla, což Ginny vzala jako potvrzení. Pokývnutím jí to schválila. Jestli její tvrdohlavý bratr na něco zabírá, tak je to jídlo, jakékoliv.
„Hodně štěstí, Harry,“ zašeptala směrem k oknu. Všimla si, že se oba muži blíží k domu. „Připravte se, už jdou dovnitř,“ šeptla.
Hermiona a Draco se jen nadechli a zamířili k ostatním, aby byli spolu s Ginny ochraným valem pro ty dva zamilované.
„Co se děje?“ všimla si Molly jejich nervózních pohledů na hlavní dveře.
„Severus jde dovnitř,“ vysvětlila Hermiona.
„I s tím novým objevem?“ zajímal se Ron a přisunul se blíž. „No, snad to tentokrát bude lepší než ten pitomec z Odboru záhad... Au!“ ohradil se, když mu ctihodná matka rodu vlepila lehký záhlavec. Školou povinní přítomní se rozhihňali, stejně jako Ronova a Hermionina dcerka a její bratranci.
„Dávej si pozor na jazyk, před těmi dětmi, Rone!“ zasyčela na něj matka Weasleyová. Ginny se přitočila k bratrovi, který se stále cpal posledním cukrovím, co mu nebylo odebráno, a tiše řekla: „Chci, abys věděl, že už vím, co mi tehdy před lety Harry udělal. Řekl mi pravdu a vyříkali jsme si to. Odpustila jsem mu.“
Ron vytřeštil oči. Pak zasyčel: „Vymazal ti paměť!“
„Vzal mi jedinou vzpomínku a z dobrého důvodu. Já mu to schvaluji,“ odvětila mladá žena přísně. „Kdyby to neudělal, ublížila bych mu. Zničila bych nejen jeho štěstí, ale taky život dobrého člověka. Čeho bys byl ty schopen, na ochranu těch, které miluješ?“
Na to Ron neměl co říct. Jen chvíli lapal po dechu, než se z předsíně ozvalo zadupání.

„Kdy mu to řekneš?“ zajímal se Severus, jak kráčeli k domku.
„Mohl bych mu to říct jako dárek k Vánocům,“ uvažoval Harry. „Vždycky chtěl druhého tatínka.“
„Snažil se tě seznamovat?“ vyzvídal muž. Vybavil si Hermioniny snahy ho s někým zajímavým seznámit... I když to ne vždy byla katastrofa, na každém viděl jednu podstatnou chybu... Žádný nebyl jeho Harry.
„Nijak zvlášť. Prostě mi jen občas říkal, že by chtěl být jako jeho kamarád Sirius, mít dva táty... Tohle jsem mu dát nedokázal. I když jsem jednu dobu... nebyl sám.“
Severus si všiml jeho zkoumavého ostražitého pohledu, když to říkal. Usmál se. Aby Harryho uklidnil, řekl: „Mne zase neustále seznamuje tvá nejlepší kamarádka. Zdá se, že trpí jakousi párovací obsesí. Nemohu říct, že jsem strávil těch dvanáct let jako mnich. Občas se jí zadařilo a představila mi někoho zajímavého.“
„A teď?“ zeptal se Harry a zastavil. „Máš... někoho?“ Severus taky zastavil a potřásl hlavou, na kterou se začal snášet nový sníh.
„Nikdy to nevydrželo,“ zašeptal. „Každého jsem musel srovnávat s jistým lehkomyslným, zbrklým, nesnesitelným, sexy nebelvírem...“ Tady už mu znova ucpal Harry pusu svým jazykem a chvíli mu nedal ani myslet, natož promluvit.
Když ho pustil, vyrazil napřed. U dveří se otočil a počkal, až ho Severus dojde.
„Připravený?“ zeptal se Mistr lektvarů, než otevřel dveře.
„Ne,“ řekl Harry. Usmál se. „Ale s tebou... se bojím o něco míň.“ A vykročil po jeho boku, vstříc nové budoucnosti.