Lekce pro Mistra lektvarů

Když bradavická ředitelka prošla krbem do své někdejší kanceláře, setkala se s úsměvem své nástupkyně a nejistým pohledem vysokého mladého muže.
„Něco se stalo, Hermiono?“ zeptala se. „Zněla jste dost vážně.“
„No, je to celkem vážné, Minervo,“ usmála se mladá žena. Ustoupila bokem a představila jí návštěvníka: „Pamatujete si Harryho?“
Šedovlasá žena vykulila oči a pošoupla si brýle na nose.
„Pane Pottere?!“
„Zdravím, madam,“ usmál se Harry, pořád nejistě. „Rád vás vidím.“
Vzápětí byl překvapen na nejvyšší míru, protože jakkoli dokázala být Minerva McGonagallová chladně střízlivá a upjatá, teď podlehla emocím. Vrhla se ke svému bývalému studentovi a rychle ho objala. Ani si to nestačil uvědomit a už se zase ovládala. Ustoupila o krok a věnovala mu vřelý úsměv.
„Vítejte zpět, pane Pottere,“ přivítala ho. „Copak vás přivádí, po tolika letech?“
Hermiona jí nabídla křeslo a s tím, že musí na hodinu se vzdálila. Harry počkal, až se ředitelka usadí a sedl si taky.
„Hermiona mi napsala dopis, v souvislosti s mým synem,“ odpověděl a sledoval, kdy to ženě dojde. Začínalo ho to bavit.
Netrvalo to dlouho.
„Tím chcete říct, že ten chlapec... James Evans... skutečně je... váš syn? U Merlina, všichni jsme tomu věřili!“ vyhrkla profesorka vzrušeně.
„No, jak jsem slyšel od Hermiony, ne úplně všichni,“ opáčil Harry.
„Nuže, hádám, že Hermiona už to tedy ví. Jinak nikdo, kromě mě?“
„Ještě Remus, jako Jamieho kmotr a Poppy. Starala se o mě v době těhotenství. Nesnášel jsem ho dvakrát dobře, ale to bylo stresem. S Jamieho otcem jsme se po pádu Voldemorta rozešli,“ vysvětlil Harry.
„Oni to oba věděli a nic neřekli?“ žasla Minerva. „A my se celé pololetí dohadujeme... Ani Severus na nic nepřišel!“
„To není tak jisté...“ povzdechl si Harry tiše, ale ředitelka mu rozuměla.
„Jak jste to myslel?“
„Remus a Poppy mlčeli, protože chtěli mě a Jamieho chránit. Nechtěl jsem, aby můj syn vyrůstal jako syn Harryho Pottera. I proto jsem si vzal maminčino jméno.“
„To se dá celkem pochopit,“ souhlasila Minerva. „Ale ptala jsem se...“
„Je možné - a mě to celkem děsí – že Severusovi to došlo a své závěry vám nesdělil, protože by... toho musel hodně vysvětlovat,“řekl Harry rozpačitě.
„Vysvětlovat co?“ nechápala.
„No, jak je možné, že je... Jamieho otcem,“ přiznal Harry.
„CO PROSÍM?“ nevěřila profesorka svým uším.
„Věřte nebo ne, ale základem našeho vztahu v sedmém ročníku byly plány Voldemorta a Brumbála.“
„Nevím, co mě šokuje víc,“ přiznala Minerva. „Ale je vám jasné... Že váš vztah byl... nepovolený? V naprostém rozporu s pravidly školy? Ještěže jste byl už plnoletý!“
„Tehdy jsem po jistou dobu nevěděl, s kým vlastně chodím,“ řekl Harry a stručně ředitelce objasnil hlavní body tématu. Pak se odmlčel a nechal profesorku, aby jeho letité tajemství strávila.

„Nuže, pane Pottere,“ začala ředitelka po delší chvíli a vzápětí se opravila: „Nebo Evansi? Co je vám milejší?“ zeptal se usmívajícího se mladého muže před sebou.
„Zvykl jsem si používat jméno Evans, ale myslím, že nejlepší bude Harry,“ mínil vesele. „Mohu vás požádat, abyste mi říkala křestním?“
„Jen budete–li mi říkat Minervo,“ rozzářila se skotská lvice na svého někdejšího oblíbence. „Stejně, pokud mi kývnete na můj návrh, požádala bych vás o to.“
„Jaký návrh?“ zajímal se Harry. „To jsem moc zvědavý.“
„Víte, že Remus je tu jako suplent, než se vrátí náš bývalý profesor Obrany ze zotavené. Když jsem ho přijímala, naznačil mi dost jasně, že chápe, že už máme stálého učitele.“
„Ano, zmiňoval se, že je to místo vlastně obsazeno. Vím, že se rád vrátil k učení. Chtěl jsem se taky zeptat, z čistě profesionálního zájmu,“ dodal ještě, „jak moc kompetentní je Remyho předchůdce?“
„Hádám, že se ptáte kvůli synovi, Harry,“ uhodla ředitelka a usmála, když muž kývl. „Abych byla upřímná… Od dob vašeho nástupu do školy tu byli jediní kompetentní a zkušení v Obraně pouze dva: Tonksová a právě Remus. A vlastně ještě Severus, když vezmeme v úvahu jeho suplování v tom roce. A od té doby se to příliš nezlepšilo. Začínám si myslet, že je to místo opravdu prokleté. Nedaří se nám – za celá ta léta! – sehnat opravdu dobrého profesora. Tak mě napadlo, až Remus skončí, nabídnout to místo vám, Harry. Co říkáte?“
„A ten stávající učitel?“ nechápal Harry. „Chcete mu dát výpověď?“
„Právě dnes ráno mi od profesora Brodericka přišla sova. Jeho zdravotní následky mu prý nepovolují psychickou zátěž, jakou přináší vyučování dětí. Díky Remusovi máme čas najít si nového učitele, pokud odmítnete, Harry, ale upřímně mě děsí, kdo by to mohl zase být. Věříte, že se asi před třemi lety znovu přihlásil Zlatoslav Lockhart?“ dodala ustaraně. „Přirozeně jsme ho nepřijali, někomu, kdo na své okolí používá Paměťová kouzla, bych děti nesvěřila… A druhá žadatelka se mi zdála o dost zodpovědnější.“
„Co se s ní stalo?“ zajímal se Harry. „Pokud byla dobrá…“
„Pocházela z čistokrevné rodiny,“ povzdechla si žena, „ačkoliv ne přívrženců Vy-víte-koho…“
„No tak, Minervo,“ usmál se na ni Harry, „Voldemort už je léta mrtvý. Proč ten strach ze jména.“
Zarazila se.
„Asi máte pravdu,“ zamyslela se. „Říkám to už tak dlouho, že mi to nepřijde a prostě o tom neuvažuji… Zvláště, když vím, že je opravdu pryč.“ Na chvíli se odmlčela a začala znova: „Profesorka Venettiová pocházela ze starobylé rodiny, která nikdy nesympatizovala s V-Voldemortem a jeho úmysly, ale hodně dbá na staré tradice. Původně se nechtěla vůbec vdát a jen být učitelkou, ale když zemřel její bratr, jediný dědic postu Hlavy rodu, poslechla přání rodičů a provdala se, aby zachovala rod. Poté samozřejmě nemohla dál učit, podle jejich tradice nesměla pracovat, její povinností se stala rodina.“
„Je to staromódní,“ poznamenal Harry, „ale pochopitelné. Po dobu, co žiju ve Státech, jsem poznal spoustu tradic, které mi připadaly zvláštní, ale uznávám, že každý má právo žít podle svého přesvědčení... zvlášť, když nikomu neubližuje.“
„Jistě,“ souhlasila ředitelka. „Proč nectít tradice, které neubližují.“
„K vaší nabídce, Minervo,“ Harry si promnul kořen nosu, jak se náhle zamyslel, „neuvažovala jste o tom, nabídnout to místo Remusovi? Učí rád a jde mu to. Nikdy jsem neměl obavy, pokud jde o Jamieho. Když se nebojím já svěřit mu svého syna...“
„Musím říct, že mě to napadlo,“ přiznala, „ale přitom, jak se Remus tolikrát zmínil o své rodině, jsem pochopila, že mu chybí a už takhle je pro něj těžké být dlouho pryč. Přirozeně jsem s ním nabídku pro vás konzultovala. Naznačil, že se sám navracíte do Anglie a tohle by byl další důvod.“
„Myslím, že si budu muset napřed promluvit s Remym a jeho manželem,“ řekl Harry, „něco mě totiž napadlo. Jen se zeptám… jak jste na tom v Bradavicích se Studiem mudlů?“
„Je to nepovinný předmět, to víte, Harry,“ připomněla mu. „A stará profesorka Burbageová uvažuje o důchodu už delší dobu. Má svoje léta a k tomu její stará zranění…“ Minerva narážela na následky kletby, které byla zmíněná profesorka vystavena několik měsíců před Voldemortovým pádem. Pak pokračovala. „Sondujeme společně, kdo by se na ten post hodil… Ale mnoho lidí o to zájem nemá, zvláště bývalí studenti. Zdá se, jakoby ten předmět vůbec nepovažovali za důležitý.“
„Možná je to tím, že pohled profesorky Burbageové na předmět samotný v žácích nevyvolal velký zájem. Zkusil jsem tam chodit, ale jako vychovaný u mudlů jsem zjistil, že mi to nic nepřinese, navíc se fakta mnohokrát rozcházela s výkladem. Myslím, že profesorka se nám snažila sdělit hlavně jedno, že mudlové pro kouzelníky nejsou nepřátelé a je v pořádku, když se mísíme.“
„Navrhujete snad Studium mudlů úplně zrušit?“ napadlo McGonagallovou. Ohromilo ji, když Harry přikývl.
„Jestli to tak mohu říci, dosavadní Studium mudlů vlastně o mudlech nic podstatného neříkalo. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že já nepotřeboval ani tak učit se o mudlech, jako spíš o kouzelnících. Jakmile jsem nastoupil do Bradavic, každý bez výjimky předpokládal, že jako Vyvolený budu vědět, co obnáší být kouzelníkem. A mnoho mudlorozených má podobný problém. Ne každý má pravděpodobně tak netolerantní rodiče, jako byli mí pěstouni, ale kouzelníci z mudlovských rodin se nemají jak dostat k důležitým informacím. Ne každý je Hermiona Grangerová. Ještě v sedmém ročníku mě některá kouzla uváděla v úžas…“ usmál se Harry, myslí mu prolétla vzpomínka na rajskou zahradu v sídle Prince - Lloydů.
Když si ředitelka jemně odkašlala, vzpamatoval se. Omluvně se na ni usmál.
„Takže… co tedy navrhujete, Harry?“ zeptala se po chvíli, naplněné pouze cinkáním čajových šálků.
„Dvě věci,“ řekl mladý muž. „Natrvalo přijmout Remuse Lupina jako profesora Obrany a změnit Studium mudlů na Studium kouzelnické kultury… nebo to nazvat jinak, ale myslím, že hlavní smysl je jasný.“
„Řekla bych, že chápu,“ přikývla žena, „nerada studenty rozděluji podle čistokrevnosti, ale pro žáky z mudlovských rodin by v tom případě mělo být toto studium povinné. Rozhodně pro první, možná i druhé ročníky.“
„Souhlasím,“ kývl Harry. „Možná by bylo dobře, aby tyto hodiny povinně platily pro první tři ročníky, vždycky se to dá ještě rozšířit o ty další. Příští ročník by mohl být zkušební, co?“ navrhl. „A vlastně... Co vytvořit něco jako nultý ročník? Takovou přípravku pro mudlorozené, kteří by sem přišli už o rok dřív. Je víc věcí v kouzelnickém světě, které se potomci kouzelníků učí ještě doma a mudlorození se k tomu nedostanou. A tady v prvním ročníku jsou prostě hozeni do vody a plav, jak umíš. Základy lektvarů jsem pochopil až v sedmáku, protože až tehdy se mi do ruky dostala Rukověť lektvaristy. Možná by to byla i skvělá učebnice pro pochopení toho nejpodstatnějšího, do té doby jsem nechápal, proč se některé přísady musí krájet a míchat jen tak a ne jinak...
Taky bych ocenil jisté základy o kouzelnických zákonech a podobně. Celým svým studiem jsem se vlastně probíjel jako neznámým pralesem. Na každém kroku bylo něco.“
Ředitelka byla víc než překvapená. „Máte pravdu, Harry. Navíc, když máme přijmout mudlorozené studenty, dělá se to tak, že je některý profesor osobně navštíví a předá jim kolekci knih, které by si měl přečíst, ať ví, do čeho jde. Ale ne každý student má na to čas, krátce na to nastoupí do školy a musí se věnovat ostatním předmětům. Děti mudlů k nám často přijdou nepřipraveni na tento svět. Nejmenší problém se začleněním mají asi jen Havraspárští... Proberu to se školní radou a jsem si jista, že budou souhlasit, je to skvělý nápad, Harry. Děkuji,“ usmála se na muže proti sobě.
„Já rád, Minervo,“ pokývl Harry. „A napadlo mě, bylo by dobré, aby každý učitel tohoto předmětu byl sám mudlorozený nebo poloviční krve, potřebuje mít zkušenosti s oběma světy. A aby si připravoval výuku, sám si potřebuje některé věci osvěžit, případně toho víc zjistit, mudlovský svět se neustále rozvíjí. Prospěje to i jemu. A taky... Neuvažovala jste někdy o zařazení cizích jazyků do výuky? Jazyky jsou v dnešní době třeba.“
Ředitelka užasle hleděla na toho mladého muže. Cítila k němu nový obdiv, tentokrát nezaložený na jeho snaze vypořádat se s otřesným proroctvím a nevyžádanou slávou, či na boji proti jednomu z největších zel, které tento svět postihlo.
Někdejší hrdina kouzelnického světa s ní probíral obyčejné, zdánlivé drobnosti, ale Minerva McGonagallová si jasně uvědomovala, že i tyto drobné změny mohou být pro další generace důležitým přínosem. A tento mladý muž by byl perfektní osobou, která by ty generace měla připravit na budoucnost.
„Byl byste ochoten, Harry, vrátit se a převzít tuhle nesnadnou látku?“ zeptala se.
Harry jen přikývl. „Vrátím se rád… a ještě raději budu učit něco, co má smysl.“
„I Obrana proti černé magii má smysl,“ poznamenala.
„Ale pro tu už skvělého učitele máte,“ usmíval se muž. Mlčky souhlasila a sáhla po čistém kousku pergamenu. Napsala kratičký vzkaz, který vzápětí za tichého lupnutí zmizel.
„Pozvu sem Remuse,“ pronesla vážně. „Teď mu končí poslední hodina. Bude lépe, když to probereme ihned. Nezdržuji vás od něčeho?“ zeptala se Harryho. S úsměvem potřásl hlavou. „Mám pro vás celý den, Minervo,“ odpověděl.

Večer, na Grimauldově náměstí
„Strejdo Harry! Koukej, co mi táta koupil na Příčné!“ přiřítil se ke svému kmotrovi desetiletý Sirius, sotva vešel a pyšně natáhl ruku a zavolal: „Athéno!“
Odněkud z patra slétla mladá sova pálená, se zlatavým peřím, na hrudi a hlavě jemně kropenatá. Tmavé oči na něj hleděly ze srdčité 'tváře' a jak její mimika působila skoro děsivě, zároveň vypadala sova chytře.
„Vypadá úžasně, Siri,“ uznal Harry a prohrábl chlapci vlasy. „Pamatuj si, že když se o své mazlíčky budeš dobře starat a budeš jim věřit, oni tě budou mít rádi a nikdy tě nezradí. To jméno jsi vybral ty?“
„Vlastně napadlo tátu,“ přiznal chlapec. „Říkal, že Athéna bývala zpodobňovaná se sovou, protože byla jejím symbolem moudrosti. Proč s tebou nepřijel Jamie?“
Harry byl na moment ušetřen odpovědi, protože do předsíně přišel i Regulus společně s malou Lily. Harry se s maličkou jmenovkyní své matky ihned přivítal a pomazlil. Na tázavý Regův pohled řekl: „Jamie chce jet zpátky zítra vlakem. Půjdu mu naproti, chci mluvit s otcem jeho kamarádky. Pozval mě a Jamieho na návštěvu.“
„Jamie si tam našel holku?“ vyprskl Sirius smíchy.
„Já si v prváku taky našel kamarádku,“ opáčil Harry a vrátil Lily zpět do otcovy náruče. „A nakonec chodila s naším společným kamarádem. A dneska jsem zjistil, že budou mít už druhé dítě. Na mém odchodu odsud mě vlastně mrzí hlavně to, že jsem přišel o jejich svatbu... I když není jisté, že by mě Ron pozval...“ zamumlal.
„A proč?“ zajímalo Siriuse. Na svou krásnou sovu zapomněl, cítil, že dospělí teď mluví o 'těch dospěláckých' věcech. Harry se vzpamatoval a usmál se na zvědavého chlapce.
„Před koncem školy jsme se hodně pohádali a než jsem odjel do Ameriky, už jsme to nestačili srovnat. Snad budu mít možnost teď. Vivin nevlastní otec je totiž starší Ronův bratr. Naše rodiny se asi budou stýkat. Byl bych rád. Chybějí mi. Vlastně mi nahrazovali rodinu.“
„Takže Jamie přijede zítra?“ ujistil se Sirius. Už se bez svého nejlepšího kamaráda strašně nudil. „A můžu jít s tebou na nádraží?“
„Víš co, zeptáš se svých rodičů,“ usmál se na něj Harry. „Remus by měl na večeři dorazit.“
„Opravdu ti nevadí, že zatím budeme u tebe na Manor?“ zeptal se Regulus tiše, když se děti vrátily do kuchyně. „Mělo by?“ opáčil Harry. Pak si povzdechl. „Už jsem to říkal. Jste moje rodina, Regu. Tyhle první Vánoce budou asi ještě trochu zmatečné, ale máme dost času, abychom si postupně vytvořili vlastní tradice. Já vlastně normální rodinné Vánoce nezažil, pokud nepočítám ty s Weasleyovými. Pak až s vámi a Jamiem. A měl bych se taky o něco podělit. Počkáme na Remyho, ať to nemusím opakovat. Mluvil jsem s Hermionou a s Minervou. Udělala mi... jistý návrh.“
„Tak na to jsem zvědavý,“ pokývl Regulus a v kuchyni podal Harrymu kávu. Čekali sotva půl hodiny, než plameny v krbu zezelenaly a do kuchyně jimi prošel mírně prošedivělý vlkodlak. Napřed se bouřlivě přivítal se svými dětmi, pak vtáhl do náruče i manžela.
„Bože, chyběls mi,“ zašeptal a nasál Regovu vůni. „Neumíš si ani představit, jak dlouhý mi připadal každý den.“
„Teď už to nebude tak komplikované,“ pronesl Harry. Nechal manžele, ať se přivítají, jak se patří a šel pro děti, které hlídal skřítek v salonu. Pak se rychle přesunuli na Potter Manor.

U večeře se Harry svěřil s nabídkou bradavické ředitelky a požádal oba muže o názor. Protože nabídku ještě nepřijal, i když ho lákala, potřeboval se poradit. Jak Regulus, tak Remus (který byl překvapený, že mu tohle všechno neřekli s Minervou už ve škole) byli touto možností nadšení. Remus se vyjádřil, že by mu bylo potěšením, mít Harryho jako kolegu, Regulus navíc vyzdvihl fakt, že takto by Harry viděl častěji svého synka... Harry je samozřejmě pobavil přiznáním, že už jen proto o tom uvažuje.
„Takže budeme kolegové?“ ujišťoval se nakonec Remus, když už poslali děti do postelí a sami se chystali spát.
„Myslím, že ano,“ pronesl Harry zamyšleně. „Já... napevno se rozhodnu, až se setkám se Sevem. Podle toho, jak to bude mezi námi... Nechci, aby byl Jamie vystaven našim neshodám.“
„A co když Severus... nebude chtít...“ tady se Regulus odmlčel, nevěděl, jak citlivě podat myšlenku, která ho zrovna napadla. Remus do něj šťouchl loktem, ale Harrymu to uniklo, protože... se nad nedořeknutou otázkou opravdu zamyslel.
„Když nás nebude chtít... Jamie se nedozví, kdo je jeho druhý otec a já Severusovi nedovolím, aby náš syn musel snášet jeho nenávist. I kdyby to znamenalo vrátit se do Států.“ S tím zamířil ke dveřím panských komnat, osobních pokojů hlavy domu. „Dobrou, kluci,“ usmál se na oba muže a zavřel za sebou dveře.

„Harry má zdá se, plán,“ poznamenal Regulus, když se svlékal do postele. Remus si povzdechl. Pamatoval si, jak Harry vypadal, když ho byl vyzvednout na letišti. Stejně jako po Siriově smrti. Snažící se skrýt smutek a lítost, ale ve zjevné depresi. A co teprve, když svým vlkodlačím citem pro tyhle věci, rozpoznal Harryho stav... To bylo spousta překvapení najednou.
„Bojím se, že konečné vyjasnění mezi těma dvěma – pokud špatně skončí – Harryho úplně zlomí,“ řekl neklidně. „Nepřiznal to, ale on Severuse stále miluje. A myslím, že uvnitř... pořád doufá.“
„No, když to špatně dopadne... Tak má Harry ještě nás. Budeme mu oporou, co říkáš.“ Regulus si byl jist, že všechno dopadne dobře, to na něm jeho manžel poznal.
„Máš pravdu,“ povzdechl si vlkodlak. „Počkáme a zařídíme se podle toho.“ Vklouzl do postele a přitiskl k sobě Rega, který se k němu roztouženě tulil.
„Tady bysme neměli...“ zamumlal, jakmile ucítil na hrdle jeho rty.
„Odříkali jsme si skoro půl roku,“ zavrčel Regulus. „A já mám dojem, že jsme kouzelníci.“
Na tohle už neměl Remus co namítat a rychle strhl Rega pod sebe. Pak bleskem popadl svou hůlku a obsadil pokoj všemi odhlučňujícími a tišícími kouzly, jaká znal.

Druhý den, nástupiště 9 a ¾
Harry nenápadně prošel portálem na kouzelnické nástupiště a rozhlédl se. Vlak tu ještě nebyl, ulevilo se mu, nejde pozdě. A rozhodně nebyl poslední, ač bylo na perónu spousta čekajících rodičů, další stále přicházeli. Ustoupil, aby nepřekážel příchozím a znova se rozhlédl. Chtěl najít Draca, doufal, že si promluví dřív, než děti přijedou.
Díval se po plavých vlasech, ale vyrušil ho povědomý dívčí hlas: „Harry?“ Ohlédl se.
Stála za ním štíhlá mladá žena, poměrně vnadných tvarů a s ohnivými vlasy. Podíval se do jejích hnědých očí a byl doma.
„Ginny?“
Odpověděla mu širokým úsměvem a objala ho. „Vítej zpátky,“ zašeptala a políbila ho na tvář. Ten polibek Harryho trochu zneklidnil, tak se jemně vyvlékl ze sevření, ale usmíval se.
„Moc rád tě vidím, Gin. Vyrostlas' do krásy.“
„Taky tě vidíme rádi,“ ozval se hlas mladého muže. Harry ho poznal jen podle barvy vlasů a očí. Když hledal Draca, vlastně podvědomě očekával druhého Luciuse Malfoye. Ale tento mladý muž vypadal trochu jinak, než čekal. Kde by se starý Malfoy tvářil nadutě a nepřístupně, tam se Draco přátelsky usmíval a jak se ukázalo, nebál se Harryho veřejně obejmout. Při tom krátkém kontaktu ale Harry stačil zpozorovat jisté zaoblení na těle svého bratrance.
„No, Draco... Ty taky?“ zeptal se překvapeně a nenápadně udělal pokyn směrem k mužově břichu. „No... jo,“ usmál se Draco. „Jsem v šestém měsíci. Charlie je hrozně nervózní, je jak kvočna... Ale je to jeho první dítě. Zvykne si.“
„To určitě, pokud hodláš překonat svou tchýni v počtu dětí,“ poznamenal Harry nevinně. A tiše se rozesmál, když se Draco zatvářil zhrozeně. „Myslím, že to nebudu přehánět,“ odpověděl.
„Gratuluju, Draco,“ dodal Harry. „Víš, chtěl jsem si s tebou promluvit...“
„Hermiona mi už něco vysvětlila,“ uklidnil ho bratranec. „Víš, do Doupěte beru Vivian už dneska, takže pokud by ti nevadilo, můžeš pustit chlapce k nám už dnes. Zítra by sis ho mohl vyzvednout. Kde je Doupě, to víš. Jen by ses měl připravit na to, že tam budou všichni... No kromě Billa a Fleur, letos jsou u jejích rodičů ve Francii. A kromě Freda, o jeho smrti asi víš, ne?“
„Ano, to vím,“ přikývl Harry se smutkem. Podíval se na Ginny, její tvář byla vážná. „Omlouvám se, že jsem nezůstal na pohřeb, ale...“
„Měl jsi své důvody, Harry, chápali jsme to,“ mávla nad tím rukou dívka. „Ale uvidíš, všichni budou nadšený, že jsi zpátky. Doufám, že se hodláš zdržet?“
„Asi ano, i když to záleží na reakci jistých osob...“ povzdechl si Harry. Z dalších hovorů je vyrušil pískot lokomotivy...
„Konečně,“ vydechl Harry. Uvědomil si, jak byl nedočkavý. Všiml si Dracova chápavého úsměvu. „Je to divný pocit, když najednou nejsou doma, co?“
„Přesně,“ usmál se Harry. „Pocit prázdného domu... I když prázdný není.“

Vlak zastavil a když se rozptýlila obvyklá pára, začaly se otevírat dveře vagonů. Ven se hrnula mládež, především těch mladších, Harry tipoval, že studenti od pátého ročníku výš dají přednost poloprázdným Bradavicím...
Pak se najednou ozvalo dvojhlasné: „Taatii!“ Dvě děti v zimních kabátech seskočily ze stupátka a vrhli se k rodičům. Malá blondýnka se nechala obejmout i od rusovlásky a pak se hned otočila ke kamarádovi: „Jamie, tohle je moje teta Ginny. Je sestra taťky Charlieho. Teto, můj kamarád, Jamie Evans.“
„Těší mě, mladíku,“ potřásla mu rukou Ginny. Pak mrkla na Harryho. „Hermiona mě sice varovala, ale fakt je to neskutečná podoba.“
„Ehm, tati?“ zatahal Jamie otce za ruku, „už jsi s panem Weasleym mluvil o tom pozvání?“
„Ano, mluvili jsme o tom,“ podíval se Harry na Draca.
„No, vlastně jsi neodpověděl, zamluvili jsme to...“ podotkl Draco vesele. „Takže odpověď zní...?“
„No, určitě to nebude Molly vadit?“ vypadal Harry pořád nerozhodně.
„Neblázni, Harry, bude tam fůra dětí,“ ujišťovala ho Ginny, „Georgova dvojčata, Ronova a Mionina Rose, Viv... Jedno navíc není žádný problém. Zítra přijď do Doupěte na oběd, všichni tě rádi uvidí. Uvidíš starou partu a vyzvedneš si synka.“
„Tati? Ty znáš Vivinu rodinu nějak víc?“ špitl Jamie, který v tom už začínal mít zmatek.
„Ano, o hodně víc,“ kývl Harry. „Tví učitelé, Ron Weasley a jeho žena byli mí nejlepší přátelé už od prváku. A tady Draco...“ podíval se na blonďáka, „je vlastně můj vzdálený bratranec. Můžeš tedy považovat Vivi považovat za sestřenici...“
„Super,“ podivil se Jamie a zavadil pohledem o Ginny. Ta se na něj usmála. „Harry byl vlastně naší rodinou prakticky adoptovaný. Já do něj byla na škole dokonce zamilovaná...“ Když viděla, jak se Jamie zajíkl, zasmála se. „Neboj se. Tvůj táta se na mě takhle nikdy nedíval.“
„Dobře, tak, pokud to opravdu nebude vadit...“ rozhodl se Harry, poklekl k synkovi. „Jamie, chceš s Vivi jet už teď? Já si tě zítra vyzvednu, jo? A svátky si užijeme jako rodina. Sirius se na tebe už těší.“
„Pozdravuj ho,“ požádal chlapec, když na otcovu nabídku nadšeně kývl. Harry to slíbil a otočil se k Dracovi. Šeptem mu sdělil: „Jamie neví, kým jsem byl tady. Než zítra přijdu, neměli by ostatní vědět, že je můj. Je to dost složité i bez toho šílenství kolem slávy. Nechci, aby musel procházet něčím podobným, pokud tomu můžu zabránit.“
„Rozumím,“ kývl Draco. „Domluvím se s Hermionou. Tak, mládeži,“ otočil se k dětem, které si povídaly, „vyrazíme. Pořádně se držte, půjdeme přenášedlem.“
Harry chňapl Ginny za rukáv: „Gin, mohla bys mi věnovat ještě pár minut? Musíme si o něčem promluvit.“ Přikývla a křikla na Draca: „Běžte sami, já dorazím později!“
Jamie se přišel ještě rychle rozloučit a rychle doběhl svou kamarádku, která už se držela otce za ruku. Společně prošli zpět na hlavní nástupiště Kings Cross a zmizeli Harrymu z očí.
„Tak, cos chtěl probrat?“ zeptala se Ginny s úsměvem. Harry se nejistě zadíval na mladou ženu a než odpověděl, pozval ji na kávu.
V malé kavárničce u nádraží se neochotně vrátil do okamžiku, kdy ztratil přátelství svého nejlepšího kamaráda.