Lekce pro Mistra lektvarů

Harry složil dopis od syna a usmíval se. 'Zmijozel,' říkal si. 'To není zlé. Bude v dobrých rukách.' Z nějakého důvodu se neobával, že by si na Jamieho Severus zasedl, kvůli podobě. Podobá se jemu, podobá se Harryho otci... Až na brýle. Ty nikdy nepotřeboval, naštěstí. Harry doufal, že si Jamie v Bradavicích dobře povede. Už jen proto se rozhodl dát tomu stěhování čas do Vánoc... Kdyby bylo ve škole něco v nepořádku (možná další Temný pán, nebo kámen mudrců), vzal by ho odtamtud. Ale tušil, že Jamie je po něm a nebude utíkat.

Před ním se zhmotnil skřítek a uklonil se.
„Pán Harry má sbaleno. Co ještě může Trudi pro pána udělat?“
„Už nic, děkuji. Po obědě zase odjedu. Během podzimu se vrátím a přichystáme stěhování. O Vánocích už bysme tu mohli být doma.“ Rozhlédl se po salonu. Potter Manor byl veliký, ale ne přehnaně. Reprezentativní sídlo čistokrevné rodiny.
Hned ten první den, co sem před lety (Jamiemu byly zrovna dva roky) vkročil, zjistil, že se jeho rodiče nestačili před smrtí dát vymalovat. Bylo mu to hrozně líto, ale narazil na obrazy otcových rodičů. Strávil s jejich portréty hodiny vypravováním o svém životě. Když odjížděl, Charlus požadoval, aby příště přivezl Jamieho. Harry se rozhodl místo toho odvézt s sebou do Ameriky načas portréty, aby si taky užili pravnuka. Oba se do Jamieho hned zamilovali, vyprávěli mu o Jamesovi a Lily, s Harrym, Remusem a Regem vedli dlouhé hovory po večerech... Teď je Harry přivezl zpět do galerie rodinných portrétů, protože byl čas na návrat domů... Dědic Potterů se vrátil zpět.

Před obědem Harry ještě napsal odpověď synovi a nechal pozdravovat Remuse a Poppy. Po jídle vyrazil na letiště. Jediné, co mu na tomhle cestování vadilo, byla délka cesty. Ale nesnášel přenášedla. Pořád.

Bradavice, první školní den
Severus Snape vešel svým obvyklým rázným krokem do učebny. Třída zmijozelských a nebelvírských prvňáčků čekala, co bude.
Severus se rozhlédl, až utkvěl na dvou žácích. Jen mírně ho překvapilo, že sedí vedle sebe, už při zařazování si povšiml, že se jeho kmotřenka s tím Harryho dvojníkem zřejmě spřátelila. Zadoufal, že chlapec nebude chodící pohroma a začal se svým obvyklým proslovem: „Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů,“ pronesl. Spíš jen šeptal než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo – jak už Jamie na koleji slyšel, tento profesor si dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho. „Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“

Jamie se musel hodně snažit, aby nedal najevo, jak ho toto prohlášení pobavilo. Pozorně poslouchal, nakonec slíbil tátovi, že se bude snažit. Jak věděl, strýc Regulus v Lektvarech vynikal a občas o nich vyprávěl. A jeden tátův přítel – indiánský šaman – taky mluvil o lektvarech zajímavě. Považoval to za zajímavý a užitečný předmět, tak se na něj moc těšil.
„Pane Evansi, kde byste hledal, kdybch vám řekl, ať najdete bezoár?“ uslyšel řízný profesorův hlas. Překvapilo ho, že byl vyvolán, ale odpověděl: „V žaludku kozy tibetské, pane profesore.“
„Jaký je rozdíl, mezi šalamounkem a mordovníkem?“ pokračoval profesor a pozorně si ho prohlížel.
„Oboje jsou názvy jedné rostliny, oměje, pane, takže žádný rozdíl není...“
„Dobře,“ kývl profesor trochu překvapeně. „Dva body pro Zmijozel.“ Pak se odvrátil a zamračil se na zbytek třídy. „Otevřete si učebnice na straně 8! Slečno Longbottomová, přečtěte úvod. Ostatní si dělají zápisky!“ okřikl dva malé Nebelvíry, kteří si něco špitali a o učebnici se nezajímali. „Studenti, v těchto hodinách si musíte pamatovat, že lektvary jsou jak fascinující, tak nebezpečné! Zvláště, když se jim nevěnuje řádná pozornost! Proto každý, kdo bude nepozorný a způsobí sobě či spolužákům cokoli od lehkého zranění po smrt, bude potrestán!“
Žáci opět ztichli a pod jasným hlasem své nebelvírské spolužačky si dělali výpisky. Severus bedlivě sledoval jistého zelenookého Zmijozela. Jak mu podoba bolestně připomínala Harryho, tak chlapcova pozornost v hodině byla odlišná. Harry se často nechal strhnout svým kamarádem Weasleym, oba byli nepozorní studenti. Mladý pan Evans bude možná pečlivější student... Zeptá se ostatních profesorů, jak se projevuje v jejich hodinách.

Před večeří se profesoři sešli ve sborovně. Severusovi to na moment připomnělo Harryho začátky ve škole. Už tehdy Harryho vychvalovali a Severus jen němě zuřil... Dnes by s nimi souhlasil. Minerva tentokrát byla na místě Albuse a vyzvídala. Ještěže nenabízela citronové bonbony...
Profesorka Prýtová Jamese Evanse pochválila, že se snaží a zjevně doma s bylinami přišel do styku a něco si zapamatoval.
Hermiona poznamenala, že má zřejmě na přeměňování talent. Její manžel zatím neměl co říci, jeho třídu dosud neměl. Ale připomněl všem, že pokud je ten kluk Harryho, dost možná podědil jeho letecký talent... Rozhodl se, že ho na hodině vyzkouší. Hermiona ho napomenula, ať to nepřehání. Remus už byl přítomen, ale chlapce na hodinách taky neměl, nemohl to posoudit. Ale vypadal potěšeně, když profesoři nešetřili chválou...
Kratiknot ho taky chválil za snahu. Pak přišla řada na Severuse. Svým strohým způsobem je seznámil s chlapcovým chováním při jeho hodinách. Ostatní zajímalo, jestli ví ještě něco víc, ale to popřel.

Později toho večera
Remus odložil brk, na právě napsaný dopis seslal kouzlo na osušení inkoustu a ještě jednou si ho přečetl.
'Milý Harry, jsem si jist, že Jamie ti napsal, kam byl zařazen. A jak tě znám, nevadí ti to, ale určitě si děláš starosti kvůli Severusovi. Neviděl jsem je spolu, ale právě dnes měl Jamie své první Lektvary a podle toho, jak Severus mluvil ve sborovně, tvůj chlapec si vede dobře.
Zdá se, že po Jamesovi podědil talent na přeměňování... A představ si, učí ho tvá stará kamarádka Hermiona! Že je Minerva už ředitelka, to víš. Hermiona to přebrala po ní, stejně jako post ředitelky Nebelvíru.
Já ho na Obranu ještě neměl, ale nepochybuji, že geny se projeví. Ty i Severus jste schopní bojovníci a duelanti.
Většina profesorů ho chválí, vlastně jen pár z nás ho zatím neučilo. Mimochodem, Ron tu učí létání! Prý se na něj při hodině zaměří, zajímá ho, jestli má nadání k létání, protože a tohle ber jako varování, skoro všichni si myslí, že je tvůj. Nakonec, vezmi si, jak se ti tvůj syn podobá! Snad jedině Ron protestuje, že nemůže být tvůj. Má absurdní námitky, ale to je Ron.
Větší problém je, že Minerva i ostatní tlačí na Severuse, aby zjistil o Jamiem podrobnosti. Všichni chtějí vědět o jeho rodičích. Severus se zjevně do žádného pátrání nepustil a tváří se, že ho teorie jeho kolegů nezajímají...
Ale... já viděl jeho reakci, Harry. Při Zařazování. Byl to šok pro všechny, pro něj ale obzvlášť. Bylo to jako vidět tebe... jen bez brýlí.
Dobře víš, jak je Severus inteligentní. I kdyby Jamieho nevyslýchal, může si to dát dohromady. Myslím... možná bys měl přijet... a promluvit s ním. Měl by to vědět od tebe, ne na to přijít pokoutně. Promysli si to, já tě podpořím v každém případě.
Jinak, Jamie je v pohodě, zdá se, že už si našel kamarádku. Ona je sice v Nebelvíru, ale Jamie si na koleje očividně nehraje... Zítra mám prváky poprvé, jako za vás, Nebelvír společně se Zmijozelem. Až budu vědět víc, napíšu. Přikládám jeho rozvrh. Kdyby se cokoli dělo, dám ti vědět, neboj se. Na svého kmotřence dohlédnu.
Uvidíme se o Vánocích. Opatruj se, s láskou Remus.'
Na pergamen položil druhý s chlapcovým rozvrhem hodin, svinul pergameny dohromady a společně s druhým, pro svého manžela, vložil do malé truhličky.
Byl to dárek od Albuse, používali ji už za války... Když nejznámější bradavický ředitel zemřel, zdědil i druhou poštovní truhličku. Tu teď měl s sebou, tu původní svěřil Regulusovi. Byla to snadná a pohodlná komunikace.
Po krátké chvíli znovu nakoukl do krabičky. Svitky zmizely.

Harry dočetl a ustaraně dopis odložil. Ponořil se do vzpomínek. Ano, on dobře znal lektvaristovu inteligenci. 'Možná nebyl dobrý nápad, pustit Jamieho do Bradavic,' pomyslel si. 'Sev si to dá dohromady rychle...' Povzdechl si. Nechtělo se mu čelit rozlícenému Mistru lektvarů. Byl to sice on, kdo ho obelhal, ale on sám jemu zatajil existenci syna... Pamatoval si, že Severus chtěl děti. Ale byla vůbec pravda, to všechno, co mu říkal?

O týden později
Konečně skončila poslední dvouhodinovka Lektvarů tento týden. Byl pátek a profesor Snape si dělal bilanci. Výjimečně žádný přiotrávený, popálený či jinak postižený prvák. Nejlepší byla Dracova Vivian… a tajemný James Evans. Snad poprvé za svou kariéru učitele odměnil body i Nebelvír, stejně jako Zmijozel. Vděčen Merlinovi děkoval, že nemá letos v žádné třídě lektvarové nemehlo jako byli Longbottom, Weasley a Potter. I když ten poslední se ke konci studia trochu zlepšil, to ochotně uznal už dávno. V duchu.
Každý den, co měl prváky, se pak ve sborovně samozřejmě ocitl u výslechu. Jak si vedl domnělý Potterův syn a jestli už ví něco o rodičích.
Všechny překvapil oznámením, že chlapec má nesporně talent na Lektvary, to byla voda na Weasleyho mlýn, který stále pochyboval, pak všechny najednou zklamal, když přiznal, že zatím nic neví.
Do sklepení se vrátil zamyšlený.
Věda, že musí chladně uvažovat, chce-li se dobrat faktů (bez toho, že by si zahrál na bystrozory a vyslýchal malé dítě), sedl si ke stolu v kabinetu a na kus pergamenu psal následující slova: James Ellis Evans, rodiče, narození, možnosti.
Z myšlenek ho vyrušilo klepání na dveře. Nespokojeně zavrčel, to bohužel na klepajícího za dveřmi nemělo účinek (vzhledem k tomu, že to neslyšel), tak nakonec vstal a rozrazil dveře. Okamžitě roztál. Za dveřmi stála jeho malá kmotřenka Vivian. Rozrušená, se slzami na krajíčku. Vrhla se mu náruče. „On je zraněný, strýčku Seve,“ vzlykla tiše. „Měla jsem pro tebe dojít. Máš jít na ošetřovnu a donést Kostirost.“
„Tak jdeme,“ rozhodl se rychle, přivolal si láhev s lektvarem, cestou na ošetřovnu už z dívenky dostane víc. „Povídej, co se komu stalo?“
„Můj kamarád z vlaku, Jamie Evans,“ zatrnulo mu, když to uslyšel, ale dívka pokračovala: „Seděl s ostatními prváky na tribuně. Dívali se, jak jejich tým trénuje s naším, když mezi ně vletěl Potlouk!“
„Předpokládám, že zraněných je víc,“ nadhodil jemně. „Tobě nic není?“
Uklidnilo ho, když Vivian zavrtěla hlavou. „Já jsem byla s holkama na nádvoří, když za mnou přiběhl váš chytač, abych tě přivedla na ošetřovnu.“
Snape pochvalně přikývl. Mladý Bletchley byl vždycky pohotový. Jeho starší bratr Miles byl před lety brankářem zmijozelského týmu, ale Lucas se projevil jako rychlý a mrštný – skvělý chytač. Škoda, že je tohle jeho poslední rok.
Napadlo ho, že pokud má jeho malý zraněný had Potterovu krev, mohl by být budoucím chytačem… ‚Skvělým chytačem, jestli…‘ To ‚jestli‘ už profesor lektvarů nedomyslel, protože už dorazil k ošetřovně, kde madam Pomfreyová běhala okolo zraněných studentů. Bleskově popadla láhev Kostirostu a jen mu rukou ukázala na lůžka, obsazená jeho Zmijozely. Pak rychle zamířila ke skupině Nebelvírských. Několik studentů téhle koleje se taky nacházelo na tribunách a čtyři byli zraněni.
Snapeovi se ulevilo, jeho hadi tu byli jen dva. Oba prváci, jmenovec svého strýce, který zemřel pár týdnů poté, co nastoupil jako bystrozor, Blaise Zabini a chlapec, který Snapeovy myšlenky okupuje od chvíle, co ho spatřil – James Evans.
„Pánové,“ oslovil je přísně. „Jsou vaše zranění natolik vážná, že musím okamžitě informovat vaše rodiče?“
„Ne, pane, já už můžu odejít,“ informoval ho Zabini. „Mám jen natlučené koleno. Madam Pomfreyová mi to namazala.“
„A vy, pane Evansi?“ otočil se Snape na malého černovláska. Ten k němu provinile zvedl smaragdově zelené oči, jen silou vůle se Severus přinutil nezavřít oči nad tou podobou. Stejný výraz, jakým se na něj kdysi díval Harry, když si myslel, že něco provedl… Ten pohled Severuse bolel.
„Pan Evans má zlomenou ruku,“ ozvala se za ním madam Pomfreyová starostlivě. „Kdyby pana Zabiniho neodstrčil z cesty, dokázal by se Potlouku vyhnout. Takhle to schytal naplno. Otce kontaktovat nemusíš, Severusi, jeho kmotr je zde. O oznámení se postará sám.“
„Kmotr?“ podivil se lektvarista. „Nevěděl jsem, že za vámi někdo přijel, pane Evansi. O tom bych měl být informován.“
„Ne, pane,“ zavrtěl chlapec hlavou, „můj kmotr tady učí. Mám zakázáno to rozhlašovat, aby si ostatní studenti něco nemysleli. Nenadržuje mi.“
„To je v pořádku, pane Evansi,“ uklidnil ho profesor, trochu udiveně. „Já tu mám rovněž kmotřenku. Příbuzenské vztahy profesorů se studenty tu nejsou nezvyklé… ale není radno jich zneužívat.“
„Mluvíte jako můj táta, pane profesore,“ poznamenal Jamie pobaveně. „Říkal to samý… Jen ne tak šroubovaně.“ Na to Severus jen zvedl obočí.
„Jamesi!“ ozvalo se ode dveří. K lůžku se hnal rozčilený profesor Obrany.
„Ó bože,“ zamumlal Jamie a nervózně poposedl. Sotva muž přistoupil k posteli, zvedl obranně zdravou ruku a pustil se do ujišťování: „Nic mi není, vážně ne! Jsem v pořádku!“
„Zlomená ruka není v pořádku, pane Evansi,“ upozornil ho Snape. „Nicméně vás musím pochválit za pohotovost, s jakou jste ochránil svého spolužáka. Ale nebuďte lehkomyslný, nejste nezranitelný.“
„Ano, pane profesore,“ řekl chlapec poslušně, ale oči mu svítily radostí. Přísný ředitel jeho koleje ho pochválil!
Snape se zatím otočil ke svému kolegovi: „Vyrozuměl jsem, že jsi chlapcovým kmotrem, Lupine. Pokud ti nevadí informovat rodiče…“
„Postarám se o to, Severusi,“ přikývl Remus, už vypadal klidněji. „Bez obav.“ Pak se otočil ke svému kmotřenci a jak profesor Snape odcházel, slyšel ho malého Zmijozela něžně plísnit: „Jsi tady teprve týden a už jsi zraněný! Co mám čekat zítra? Napíšu tvému otci předem, aby nebyl překvapený!“
„Musíš?“ zeptal se Jamie. „Já přece nejsem zraněný schválně! Nepočítal jsem s tím, že mezi nás ten Potlouk vletí!“
Snape se pousmál a vyšel ze dveří.

Cestou do sklepení ještě vyslechl mladého Zabiniho, ohledně podrobností, doporučil mu, aby se držel přátel, jako je Jamie a přidělil zraněnému chlapci na ošetřovně body za pohotové jednání při ochraně spolužáka.
V soukromí svého kabinetu se nahlas vsadil sám se sebou: „Jestli tohle není poloviční Potter, tak pověsím Lektvary na hřebík. U Salazara, nějak to ověřit musím! Ale na Lektvar původu potřebuji jeho krev…“ Zamračil se, tohle byla nejlepší možnost…
Lektvar původu… Co mu to připomíná? Najednou si vzpomněl. Jeho vlastní rodokmen, který udělal v Harryho posledním ročníku, když hledali Nebelvírova dědice…

‚Byla by to ironie,‘ myslel si tenkrát pobaveně, ‚kdyby ředitel Zmijozelu byl Nebelvírův potomek…‘ Po válce uložil svůj rodokmen mezi ostatní rodinné dokumenty ve svém trezoru.

‚Takže musím ten lektvar stejně uvařit,‘ povzdechl si.
Protože neměl žádné eseje na opravu, využil toho a přešel do své laboratoře, aby připravil Lektvar původu. O tom, jak bude na výsledek reagovat, se prozatím neodvážil ani přemýšlet. V duchu se stále více přikláněl k možnosti, že ten malý statečný Zmijozel JE jeho synem… Znal Harryho. Nevěřil, že by ho podvedl, byli spolu šťastní… I když se na něj Harry v té krátké době po Prasinkovém útoku zlobil (a jemu to připadalo jako věčnost), Nebelvíři jsou tak neskutečně čestní… No nic. Do týdne bude znát pravdu. Do té doby bude malého zelenookého Zmijozela pozorně sledovat.
Ačkoliv teď věděl, že Remus Lupin, poslední blízký přítel Harryho rodiny, je kmotrem záhadného chlapce, tudíž musí vědět! kdo jsou Evansovi rodiče, nechtěl na něm vyzvídat. Natož aby ostatním profesorům prozradil tento potenciální zdroj informací. Nechtěl se o žádné informace dělit. Pokud se jeho podezření potvrdí... musí napřed mluvit s Harrym.
Jak byl zabraný ve svých plánech, neuvědomil si, že i Poppy Pomfreyová ví víc, než by teoreticky měla.

San Francisko, USA
Další dopis od Remuse Harryho zvedl ze židle. Regulusovi dalo práci, aby ho přesvědčil, že nemusí okamžitě odjet do Skotska a zkontrolovat syna. Je přece v dobrých rukách, Poppy i Remus jsou u něj... Harry to uznal, až když mu Regulus připomněl, jak by Jamiemu bylo před spolužáky, kdyby tam okamžitě po každé takové věci přicestoval. Remus je tam přece jako jeho zástup.
Tak Harry s povzdechem kapituloval a omezil se na starostlivý dopis. Ale ještě než ho stačil odeslat, přišel mu krátký dopis od syna. Ujišťoval ho, že je v pořádku.
'Ahoj, tati!' začal dopis jásavě.
'Určitě od strejdy Remuse víš, co se stalo. Vážně to byla nehoda! Já jsem jen seděl na tribuně, ani nejsem jediný, kdo skončil u tety Poppy. Už jsem v pořádku, tak sem nemusíš jezdit (to předpovídal strejda Remus). A ředitel naší koleje, profesor Snape, mi dokonce dal body, protože jsem před úrazem pomohl Blaisovi, taky je prvák ve Zmijozelu.
Profesor Snape je moc zajímavý. Remus říkal, že učil Lektvary i tebe, ale nepamatuju si, že bys mi o něm vyprávěl... To proto, že ti Lektvary nešly? Vypadá to, že mně půjdou, snažím se a zatím jsem vždycky dostal body. Dneska jsme poprvé vařili Lektvar proti nadmutí. Známku ještě nemám, ale myslím, že můj lektvar byl docela v pořádku. Jeden z Nebelvíru ho měl úplně růžový! Divím se, že mu to nebouchlo. Nemusíš si dělat starosti, já se snažím a dávám pozor.
Budeš na mě pyšný, tati. Mám tě rád, tvůj Jamie.'

Harry se usmíval. Už teď je na svého chlapce pyšný.
Pak zase rozbalil svůj dopis a přepsal ho. Do méně... ustarané formy.

O týden později, v Bradavicích
Konečně, hotovo. S napjatým nadechnutím Severus Snape přistoupil k vychladlému lektvaru. Vzal připravený štětec, omočil v čiré, jiskřivé tekutině a jal se natírat kus pergamenu, který si už před chvílí rozložil na stole. Když byl hotov, nechal pergamen schnout a na kovový hrot pera kapal svou krev. Odpočítal sedm kapek, pak napsal na potřený pergamen své plné jméno.
Pak se odvrátil.
Nedokázal se dívat, čekal těch pár potřebných minut na druhém konci místnosti a aby se zaměstnal, myl a uklízel použité nástroje a zbytky přísad.
Když se zdánlivě klidným krokem vrátil k výsledkům svého snažení, jen letmo přelétl začátek výpisu, jména odpovídala těm, která si pamatoval. Pak sklouzl pohledem ke svému jménu. Rychle usedl, když spatřil dvě jména v těsné blízkosti svého. Onyxové oči se v šoku rozšířily. Jeho jméno spojovala stříbřitá linka s druhým a od ní vedla, provázaná se zlatou, ke třetímu.
„Merline,“ zašeptal. „Je to pravda. Já to věděl… Mám syna.“
Tento hrdý muž, kterého nezlomilo ani kruté zacházení Temného pána, si jen vzpomněl, že naposled plakal, když zemřel jeho jediný přítel, Albus Brumbál, když ucítil cosi vlhkého na tvářích.