Lekce pro Mistra lektvarů

Konec listopadu, Bradavice
Severus Snape znuděně poslouchal poradu ve sborovně a toužil po klidu svých komnat. Vytušil, že důležité věci už byly probrány a zájem všech profesorů se přesunul k méně akademickým záležitostem.
Například k jeho synovi.

Severus si na tu myšlenku stále zvykal, ale už mu nedělalo problém o chlapci tak přemýšlet. Byl na něj velice pyšný, natolik, že se ani nezlobil, jaké jméno mu Harry dal. Jak se zdálo, synek podědil jeho odpovědnost ke studiu a zároveň přátelskost svého druhého otce. Harry byl mezi svými spíše oblíbený, lidé ho skutečně měli rádi... Nakonec, když si Harry dokázal získat i jeho vlastní, tak dlouho chladné srdce, které ve svých špionských letech považoval za neschopné citu...
A chlapec byl podobně jako Harry vstřícný a kamarádský, bez ohledu na koleje. Byl schopen najít si kamarády všude... v každé koleji. Dracovou dcerkou to jen začalo. Že mu někteří starší Zmijozelové říkali, že si má na Nebelvíry dávat pozor a radši se s nimi nekamarádit, odpálkoval malý James slovy, že jeden z jeho otců byl Nebelvírem a on polovinu svého dědictví nemíní popírat. Když se pak ostatní ptali na toho druhého rodiče – hovor Severus vyslechl, než studenty vpustil na hodinu lektvarů do učebny – odpověděl, že ten byl Zmijozel. To pochybovače umlčelo a už se do chlapce nenaváželi.

Severus si ohledně svého synka neměl nač stěžovat... Jen mu lezlo na nervy, jak se ho ostatní profesoři pořád ptají – a to i Brumbálův portrét – jestli už o chlapci něco bližšího ví!
Začínal se těšit na Vánoce. Podruhé v životě (poprvé to byly Vánoce s Harrym) se nemohl dočkat, až se hrad vyprázdní a on bude mít chvíli klid. A aby se vyhnul té nebetyčné kolegovské zvědavosti, hodlal na svátky odjet. Mohl by zkontrolovat Niwlog... Proč ne. Stejně by měl babičce Elizabeth oznámit, že se stal otcem. Sice před jedenácti lety, ale co... Bylo to fuk, má přece synka a jak skvělého! Chlapec byl milý, snaživý a především... potomek jeho dávné lásky k Harrymu.
A Harry... Severus na něj od letošního září myslel stále častěji. Dokonce od doby, co si potvrdil otcovství, už ho ty vzpomínky tolik nebolely. Vlastně se v něm stále víc ozývala touha. Touha ho najít, obejmout a zlíbat... A pak s ním zatřást, proč se sakra nevrátil a nevzal si ho! Severus po manželství s Harrym nepřestal toužit. Snil o tom, jak se zelenooký Nebelvír vrátí do jeho náruče a už nikdy neodejde...
Oči se mu široce rozevřely náhlým nápadem. Malý James už v Anglii je. Je pravděpodobně jen otázkou času, než sem přijede i jeho otec. Severus se jen modlil, aby byl stále svobodný a nezadaný. I když... soka nebral jako překážku. Dokázal by o Harryho bojovat, kdyby měl znovu šanci. Ale jak na to?
Začal přemýšlet. Blíží se Vánoce. Když zjistí, jak to bude s chlapcem na svátky, jestli pojede domů, ať to bude kdekoli... Severusovi bylo jasné, že se nemůže vyptávat Lupina či Poppy, pokud něco vědí, pokud jim Harry prozradil byť jen jedinou věc... (v tom případě se divil, proč ho vlkodlak ještě nezabil) bylo by jim podezřelé, proč se zajímá, když k tomu vlastně nemá důvody. Tedy... oficiální důvody.
Zbývá mu jediný zdroj, malý James.

Než si ale mohl začít promýšlet propracovaný plán, byl vyrušen. Ihned poté, co se vrátil do svých komnat, v jeho krbu vzplály zeleně plameny a známý hlas volal jeho jméno. Povzechl si.
„Pojď dál, Draco,“ řekl a uvolnil příchozímu krb. Jedna část jeho mysli se ještě věnovala synovi, ale když jeho kmotřenec vylezl z krbu a letmým kouzlem ze sebe odstranil zbytky popela, snažil se soustředit pouze na něj.
„Rád tě vidím,“ usmál se na mladého muže. Draco se rovněž usmál a hned se zeptal: „Neruším tě od něčeho?“
„Ne, nerušíš. Teď jsem přišel z porady,“ odvětil Severus a zamířil se do svého kuchyňského koutu, aby udělal čaj. Ne vždy vše nechával na skřítcích, byl taky rád samostatný. Vřelou vodou zalil čaj v konvici a odlevitoval ji na stolek před gaučem. Všiml si, že Draco už rozestavil šálky, on sám tedy už jen poslal skříka pro něco malého k zakousnutí do kuchyně. Jeho malá kuchyňka neoplývala velkými zásobami. Do malé misky vložil zázvorové sušenky a nalil kmotřenci čaj. Pak posloužil sobě a usadil se.
„Tak povídej, co tě přivádí?“ zajímal se. „O Vivi tě určitě informuje tvůj manžel a švagrová. Pokud jde o Lektvary, dobře víš, že je zvládá.“
„Vím, Charlie a Hermiona mi o ní všechno říkali,“ uklidnil ho mladík. „A nezlobím se, žes' mi neřekl, že s sebou přivezla tu užovku, i když měla přísný zákaz...“
„Sarpe je u mne,“ vysvětlil Severus. „Nedovolil bych jí, aby měla nepovolené zvíře na koleji. Chceš ji snad odnést? Proto tu jsi?“
Draco ale zavrtěl hlavou. „Ne, jde o něco jiného. Když jsme si psali, právě kvůli Sarpe, Vivi se zmínila, že její nový kamarád Jamie toho hada viděl ještě ve vlaku a rozuměl mu. Chápeš? Ten kluk je Hadí jazyk! A pak jsme byli u Weasleyových na obědě a probíralo se tam, jak je šíleně podobný Harrymu! Severusi, ten kluk je ve tvé koleji. Kamarádí s MOU dcerou, s Nevillovou dcerou! Prosím tě...“
Severus pochopil.
Kdyby si tyhle těhotenské hysterie nezažil už před lety, vyděsila by ho Dracova panika, ale taky chápal, z čeho vznikla. Jeho kmotřenec zažil oba Hadí jazyky poslední doby. Harryho a Temného pána. A teď se bojí, čemu je jeho milovaná dcerka vystavena. Věděl, že ho může uklidnit, ale nevěděl, jak říct to podstatné, aby nemusel mluvit o jistých detailech... A taky ho překvapilo toto hadí odhalení, nevěděl to.
Ale jak se díval do vyděšených očí otce své kmotřenky, řekl si: 'K čertu s tím!' a nahlas řekl: „Chápu tě, Draco. Taky bych se bál, kdybych o tom chlapci nic nevěděl.“
„Takže víš, kdo je? Jak to, že má tu schopnost?“ ujišťoval se blonďák.
„Podědil ji po jednom ze svých otců,“ odvětil Severus nevzrušeně. „A přestaň se tolik rozrušovat, ve tvém stavu to není dobře. Jedno vystresované těhotenství už sis prožil. Uklidni se.“
„Víš, pobavilo mě, jak všichni hádali, že je to Harryho syn, protože se mu prý podobá... Ale pokud víš, kdo jsou rodiče, je to v pořádku.“ Draco se uklidnil jako mávnutím hůlky.
'To těhotenství', povzdechl si v duchu Severus a na moment zatoužil prožít ty chvíle s Harrym.
„Chtěl bych ho vidět,“ ozval se Draco, když se lektvarista právě probral ze zasnění. Zasmál se, když viděl, jak muž překvapeně zamrkal.
„Prosím?“
„Tvého studenta,“ vysvětloval Draco. „Nakonec, měl bych znát přátele své dcery, ne? Vivi ho v dopisech hodně zmiňuje.“
„Tráví spolu dost času, jak jsem si všiml,“ připustil Severus. „Skutečně se spřátelili.“
„Takže... myslíš, že bych mohl?“ navrhl Draco nevinně.
„Co, zkontrolovat ho?“ usmál se Severus. „Vydrž, okamžik.“ Vstal, odešel na chodbu a tam se mu poštěstilo odchytnout jednoho zmijozelského prefekta. Ten jen odkýval, co po něm jeho profesor chtěl a zmizel směr zmijozelské prostory.
„Za chvíli tu bude,“ oznámil Mistr lektvarů svému hostu.

Jamie se kousal do spodního rtu a pečlivě vypisoval všechny ingredience pro Čistící lektvar, když do společenky vletěl prefekt z pátého ročníku, Zane. Chvilku se rozhlížel, než mu padl pohled na malého chlapce, kterého si oblíbil. Byl trochu jinačí, než děti z čistokrevných zmijozelských rodin, ty, ačkoliv taky v prváku, se nijak nerozpakovaly dělat si z jeho jména legraci. Nehledě na to, že nebyl tak úplně čistokrevný. Jeho matka byla mudlorozeného původu. Ani mezi vrstevníky to neměl jednoduché, ale nestěžoval si a snažil se vypracovat.
„Evansi,“ přistoupil ke stolku, kde chlapec psal své úkoly, „máš hned jít k profesoru Snapeovi. Zaklepej u bytu, v kabinetu už není.“
Jamie poněkud překvapeně poděkoval a sesbíral své věci. „Nech si to tu, já ti to pohlídám,“ nabídl se prefekt. „Stejně jsem si chtěl něco přečíst.“
„Vážně?“ usmál se váhavě Jamie. „Tak děkuju... Pospíším si, snad to u Snapea nebude nadlouho. Dík!“ Nechal ležet úkoly na stole a vystřelil z místnosti. Za pár minut už ťukal na známý kámen vedle vchodu do lektvaristova osobního bytu.

„Měl bych tě varovat,“ pronesl Severus, když uslyšel první zaklepání. „I když nenosí brýle, je ta podoba úplně neskutečná. Sám jsem byl v šoku.“
„Tak to ho vážně musím vidět,“ utvrdil se Draco v rozhodnutí. Severus jen pobaveně pokrčil rameny. Věřil mu a pokud jde o chlapce, bránil by ho, jako správný otec. Ještě když otvíral dveře, naposledy zvažoval, že se Dracovi svěří se svou minulostí... Možná to nakonec bude i nutné, chce-li se jednou k Harrymu vrátit... a hlásit se k synkovi.
Zelenooký Zmijozel za dveřmi vypadal trochu nejistě, ale nechoulil se jako zbabělec. Se vztyčenou hlavou svého představeného pozdravil.
„Dobrý večer, pane. Poslal jste pro mě?“
„Ano, pane Evansi. Pojďte dál.“ Zavřel za ním dveře a dodal: „Někdo se s vámi chce seznámit.“
Neušlo mu, že se chlapec zarazil a nejistě na svého učitele pohlédl, ale neříkal nic. Nechal se odvést do obýváku. Tam na gauči spatřil poměrně mladého muže, no zhruba ve věku jeho vlastního táty a hned věděl, na koho se dívá. Vivian byla svému otci dost podobná. Ale zaskočil ho výraz, jaký ten muž měl. Šokovaný. Nevěřícný.
„Neskutečné,“ hlesl blonďák a pomalu vstal. Jamie si i přes svou nejistotu povšiml rýsujícího se břicha pod jeho hábitem... Vivian asi bude mít sourozence a na moment jí to záviděl, přál si druhého tatínka a malého brášku. I svému nejlepšímu kamarádovi záviděl malou sestřičku, ale stejně vnímal rodinu svého kmotra jako vlastní. Takže vlastně sourozence měl.
„Dobrý večer, pane...“ pozdravil rozpačitě, ale zdvořile.
„Dobrý večer, chlapče,“ pokývl hlavou Vivin otec a podal mu ruku. „Já jsem Draco Black-Weasley. Jsem manžel zdejšího profesora Péče o kouzelné tvory,“ dodal, když Jamie otevřel pusu k otázce. Zřejmě to byla správná odpověď na nevyřčenou otázku, protože ji chlapec ihned zavřel.
„Chtěl jsem poznat kamaráda, o kterém mi má dcera tolik píše,“ řekl Draco. „Možná bychom se setkali i jindy, ale protože jsem chtěl zaskočit za svým kmotrem, využil jsem situace.“
„James Ellis Evans, moc mě těší, pane Weasley,“ představil se Jamie. A dodal v rozpacích: „Netušil jsem, že o mě Viv píše domů...“
Draco si všiml Severusova výrazu při pohledu na chlapce a zmátlo ho to. Pro náhodného pozorovatele by měl svou obvyklou kamennou tvář, ale Draco svého kmotra znal. Třebaže byla zmírněna čímsi neznámým, ta bolest v očích se nedala přehlédnout. Zaujalo ho to. Ale rychle obrátil pozornost zpět k chlapci: „Vivian mi psala o všech svých přátelích, ale o tobě nejvíc. Snad by bylo vhodné, abys někdy – myslím, mimo školní rok – přišel na návštěvu. Třeba i s rodiči, rád bych je poznal. Třeba letos mezi svátky?“
„T-to by bylo milé, pane... díky,“ koktal Jamie trochu zaskočeně. „Já to tátovi vyřídím.“
„Výborně,“ usmál se Draco. Severus mezitím vstal.
„Myslím, že byste se už měl vrátit na kolej, pane Evansi,“ pobídl chlapce jemně, až to Draca překvapilo. Nikdy nezažil, aby takto se svým studentem mluvil, snad někdy s ním, ale s cizím...
Harrymu tak podobný hoch se otočil ke svému profesorovi a s úsměvem pokývl. Pak pozdravil Draca: „Nashledanou, pane Weasley. Těšilo mě...“ a nechal se profesorem zase vyvést ven.
Někdejší Zmijozel se za nimi díval a uvažoval. Jeho kmotr má pro toho hocha, zdá se, slabost, jakou rozhodně neměl pro Pottera, když byli děti. Zajímalo ho, čím to je. Zkoumavě pohlédl na Severuse, když usedl do svého křesla proti němu a opatrně ho oslovil: „Severusi, řekni, že se mýlím, ale připadá mi, že ten klučina tě nějakým způsobem zajímá. Obvykle nejednáš se svými hady tak mile, když s tebou nejsou... spříznění.“
A znovu byl překvapen, protože muž naproti němu si povzdechl.
„Občas zapomínám na tvou bystrozrakost,“ posteskl si lektvarista. „Nemýlíš se, ale... neobávej se, moje pocity vůči němu nejsou nijak nevhodné.“
„Je to kvůli té podobě?“ zeptal se Draco jemně. „Potter v tobě vždy vyvolával prudké emoce a ten kluk se mu tak hrozně podobá... Měl jsi pravdu, je to skoro šokující.“
„Je to ta podoba a částečně i něco jiného,“ připustil Severus. „Nikdy jsem to nikomu neřekl... Tedy, právě tohle jsem zjistil nedávno. Ale to ostatní... Možná je načase.“
„Severusi?“ zeptal se zneklidněně mladý muž. „O co jde? Řekl jsi, že znáš rodiče, je to proto? Je snad opravdu další Potter?“
„Draco... ten chlapec... James...“ začal Severus váhavě, „je... Harryho syn.“ Když Draco vykulil oči, on ty své zavřel a tišeji dodal: „A můj.“
Chvíli bylo ticho. Místností znělo jen praskání ohně v krbu a tikání velkých stojacích hodin.
„Seve, ty... Řekl jsi...“ koktal Draco užasle.
„James je můj syn,“ opakoval Mistr lektvarů. Otevřel oči, byly plné úzkosti. „Jak jsem to počítal, počali jsme ho s Harrym o tom Valentýnském víkendu před dvanácti lety.“
„Počkej, počkej...“ snažil se v tom Draco vyznat, „chceš říct... tys během našeho sedmého ročníku měl něco s Potterem?“
„Scházeli jsme se spolu od konce předešlých prázdnin, byl to regulérní vztah,“ hájil se Severus. „Nebylo to vhodné, vzhledem k tomu, že jsme byli učitel a žák, to připouštím. A zpočátku jsem ani neměl v úmyslu, udělat z toho něco víc. Nevím, kdy jsem se do něj zamiloval, ale pamatuju si, kdy mi to došlo.“
„Nechápu, jak tě k sobě Potter vůbec dokázal pustit, nesnášeli jste se...“ Dracovi to pořád nedávalo smysl.
„Stýkal jsem se s ním pod... jinou identitou,“ přiznal Severus zahanbeně. „Ode dne, kdy tě unesli ale věděl pravdu. Trvalo mu, než můj podvod překousl, jsem vděčný, že mi dokázal odpustit, bez toho by nebyl James... Nezachoval jsem se zrovna správně, ale neměl jsem v úmyslu mu ublížit. Na počátku stálo jen přátelství. Až když jsem ho víc poznal, stala se z toho láska. Do té doby jsem věřil, že jí už nejsem schopen.“
„Tys ho vážně miloval?“ musel se zeptat Draco. Severus přikývl a upřesnil: „A nikdy jsem nepřestal. Chci ho zpět, Draco. Jeho a našeho syna.“
„Ještě něco mi vysvětli,“ zadumal se mladík. „Pokud Harry věděl pravdu od února a vrátili jste se k sobě... Proč po válce utekl? Pohádali jste se?“
„Nebyla to hádka,“ zavrtěl hlavou muž, „ale v době, kdy byl na ošetřovně, chodil jsem za ním a Albus mi jednou přišel něco říct. Nevěděli jsme, že se probral a slyší... co nikdy slyšet neměl. Už dávno to nebyla pravda, ale já nedostal šanci mu to vysvětlit.“
„Víš, že nemám rád, když mluvíš v hádankách, Seve,“ upozornil ho kmotřenec a dolil si čaj.
„Původně to byl plán Temného pána, jak Harryho oslabit. Měl jsem pod jinou tváří hrát jeho přítele a svést ho a pak mu svým odhalením zlomit srdce. Voldemort předpokládal, že ho zlomené srdce učiní slabším. Ale já to nechtěl udělat, ne tak, jak to plánoval on. Albus v tom naopak viděl šanci, jak naše vztahy s Harrym napravit. Měl jsem tedy hrát přátelství a pak, až bude po všem, nechat Harryho jít. Protože jsem však Harryho konečně poznával, zlepšily se naše vztahy i oficiálně, možná sis toho všiml.
Jenže tu noc na ošetřovně Albus mezi řečí zmínil pravou podobu plánu a Ellisovy role a Harry to tehdy pochopil tak, že jsem skutečně vše hrál, že nic nebyla pravda. Proto utekl. Věřil, že jsem ho opravdu zradil. Nechal po sobě jen dopis plný výčitek.“
„To mě podrž,“ zamumlal Draco ohromeně. Takovýto příběh by ho nikdy nenapadl. Zato ho napadlo něco jiného. „Jak jsi přišel na to, že je ten kluk tvůj? Když s tebou jeho otec celá léta nekomunikuje?“
„Právě fakt, jak je Harrymu podobný, vyvolal v profesorském sboru přímo záchvat přesvědčení, že je Potter. Protože je James Zmijozel, pověřili mě vyšetřováním. Neustále se ptají, co už vím.“
„A tys jim řekl?“ uculil se Draco, už předem tušíc odpověď.
„Nic. Nehodlám se s nimi o svého syna dělit,“ řekl Severus rázně a majetnicky. „Nejdřív chci mluvit s Harrym, až pak... se uvidí.“
„Takže? Neříkej, že ti stačila jen podoba?“ nedal se Draco odbýt.
„Jistěže ne. Protože k početí bychom tehdy potřebovali lektvar, nedávalo mi to napřed smysl, ale pak jsem si na něco vzpomněl. Já jsem ten den dal Harrymu lektvar proti bolesti a jak jsem se později dozvěděl, krátce poté do něj Ginny Weasleyová nalila Pravdivý doušek z dílny svých bratrů. Kombinace obou lektvarů vytvořila... ty správné podmínky a pomohla stvořit... Jamese. Dlouho jsem nevěděl, jak na to přijít, jak si to ověřit. Až když došlo k té nehodě s Potloukem u tribun, napadlo mě uvařit Lektvar původu, jaký jsem kdysi vařil už kvůli Harrymu.“
„A proč? On chtěl vědět něco o své rodině?“ podivil se blonďák.
„Vlastně to bylo kvůli Albusovi. Dostal se k jistému nálezu, ale aby mohl zjistit víc, bylo zapotřebí najít dědice Nebelvíra. Ani já, ani Albus jsme nevyhovovali a Harry byl vlastně favorit... Ale taky to nesedělo. Harry není spřízněn s Nebelvírem.“
„Hermiona tehdy při útoku vysvětlovala, že Harry při ochraně hradu vyslovil kouzlo, podle nějž je Merlinovým potomkem...“ nahodil Draco udičku.
„Je,“ přikývl Severus a mladému muži málem padla čelist na zem. „Rod Potterů pochází od Merlinova vnuka Taliesina. A prokázalo se, že Lily byla z dlouhé řady motáků, nikoli mudlorozená.“
„Takže Potter - Merlinův dědic? Síla,“ neubránil se Draco komentáři.
„Tak jsem nedávno opět uvařil Lektvar původu. Protože jsem se nedostal k chlapcově krvi, použil jsem svou. Ostatně, podívej se sám.“ Severus použil svou stínovou magii, aby si z ložnice přivolal svitek poslední verze svého rodokmenu. Podal ho kmotřenci a dolil si čaj. Nechal Draca, ať si rodokmen prohlédne a nové informace stráví.

Netrvalo moc dlouho, než Draco promluvil. Opatrně pergamen svinul a zajistil stuhou a poznamenal: „Tak já mám... něco jako synovce, dá se říct.“
„Chceš říct, že s tím nemáš problém?“ užasl Severus. „Řekl jsem ti přece...“
„Že ses před lety zamiloval? S tím bych měl mít problém?“ podivil se mladík opět. „Seve, vždycky jsem chtěl, abys byl šťastný. No, tak jsi měl poněkud... neortodoxní vztah. A že z něj máš syna... Vypadá jako fajn kluk a pořádně vychovaný. A Vivi si ho oblíbila. Ty víš, že jsem s Harrym nakonec vycházel dobře. Mám ho rád, zachránil mě před nejhorším osudem, Voldemortovou postelí. Nemám s tvou rodinou problém.“
„Rodinou...“ zašeptal Severus zasněně. „Netušíš, jak moc si přeju, aby to jednou byla pravda.“
„Věřím, že ti dá Harry šanci, když mu to vysvětlíš. Pokud... teď není zadaný.“
Severusovi na moment ztuhl úsměv, pak zaryl prsty do područek křesla. „Pak ho přesvědčím, že šťastný bude jen se mnou a nikým jiným,“ prohlásil. Na to se Draco jen zašklebil. Nepochyboval, že proti případné konkurenci jeho kmotr obstojí. Pamatuje si Harryho zamilovanost před dvanácti lety. Stačí mu to jen... připomenout.

Druhý den
Hodiny Dějin magie byly pro Jamieho stejně nudné, jako kdysi pro jeho otce. Seděl naproti Vivian, na druhém konci třídy, takže neměl možnost si s ní promluvit o návrhu jejího táty. Už málem usínal, když konečně zazvonilo.
„Uff,“ oddechl si a zamával na Vivi, na znamení, že s ní chce mluvit. Kývla, cosi špitla dívce po svém boku a přede dveřmi se připojila ke kamarádovi.
„Ahoj,“ pozdravili se. U snídaně se jen letmo zahlédli, navíc každý u jiného kolejního stolu... „Něco se děje?“ ptala se dívenka. „Od rána vypadáš... jako že ti něco leží v hlavě.“
„Trefa, Viv,“ povzdechl si Jamie. „Hele, nevím, jestli to víš, u profesora Snapea včera večer byl...“
„Taťka? Jo, vím to, viděla jsem ho před večerkou. Jak to víš ty?“
„Zavolal si mě profesor, že mě chce někdo poznat. Tvůj táta se zmínil, žes o mně psala a tak mě chtěl poznat. Pozval mě a mého tátu k vám, teď kolem svátků. Asi chce vědět, jestli na tebe nemám špatný vliv,“ zašklebil se.
„Já už přemýšlela, že taťku požádám, abych tě mohla pozvat k nám – třeba na Novoroční večírek. Dneska mu napíšu a ty bys měl taky napsat domů, aby s tím tvoje rodina počítala.“
„Dobře,“ hlesl Jamie. V Síni do sebe rychle naházel oběd a běžel napsat dopis otci. Pak zamířil do kabinetu profesora Obrany. Věděl, že jeho kmotr má možnost odeslat dopisy tak, aby nemusel hnát svou nebohou sovu přes půl světa.
Nevydržel, aby se svému kmotrovi nesvěřil se svým včerejším seznámení s Viviným otcem. Trochu ho překvapila jeho reakce, ale nezneklidnila. Starší muž jen při padnutí jména Draco Black zpozorněl, Jamie si řekl, že ho možná zná.
Remus dopis převzal, chlapce poslal na další hodinu, která začínala za chvíli a než zavřel poštovní krabičku, přiložil tam vlastní krátký vzkaz, krom dopisu pro manžela, který už měl připraven.

O pár hodin později, San Francisco, USA
Harry se věnoval své snídani, když o sedmé vtrhly do jídelny dvě halasící děti. Nejdřív pozdravily svého oblíbeného strýčka a usedly ke stolu.
„Dobrýtro, Harry,“ pozdravil ho Regulus. „Pošta,“ strčil mu něco pod nos. A být tebou, napřed si přečtu ten malý papír.“
Mladý muž zmateně zamrkal, ale poslechl. Rozbalil přeložený kousek papíru a četl: 'Ahoj, Harry. Prosím, nepanikař předčasně, Remus.'
„Co to...?“ zmateně vzhlédl, ale Regulus jen pokrčil rameny. „Asi to souvisí s dopisem, jinak mi to taky nedává smysl.“
Harry spěšně rozvinul dopis, zjistil, že je od Jamieho. Začetl se do drobného synkova písma.
'Ahoj, tatí!' znělo oslovení. 'Hádej, co se stalo! Profesor Snape mi včera představil Vivina tátu! Jmenuje se Draco Black-Weasley a prý mě chtěl poznat, protože se o mě Vivi v dopisech hodně zmiňuje. Asi se mu líbím, protože mě (a tím pádem i tebe) pozval na návštěvu k nim, teď kolem svátků. Mám ti to vyřídit. Půjdeme, tati? Prosím, prosím! Aspoň o tom přemýšlej.
Vivi je po Siriovi moje nejlepší kamarádka, je moc fajn. Chci, abys ji poznal, takže doufám, že brzy přijedeš a oslavíme Vánoce. Stýská se mi... Dej vědět, jak ses rozhodl, tati. Pozdravuj všechny doma. S láskou Jamie.
P.S. A nevíš, co bych jí měl dát? Co se dává pod stromeček holkám?'
Harry odložil svitek a zadíval se do prázdna.
„Harry? Něco se děje?“ zeptal se Regulus tiše, aby neznepokojil děti, které snídaly.
„Severus představil Jamieho Dracovi. Zdá se, že ta kamarádka je Dracova a Nevillova dcerka. A Draco nás zve o letošních Vánocích na návštěvu. Co když Sev něco tuší?“ povzdychl si mladý muž.
„Na tohle jsme ti názor řekli, Harry,“ poznamenal Reg. „Za týden odjíždíme do Británie, máš ještě čas si udělat plán. Promluv si s ním. Nebude lepší, když se to dozví od tebe?“
„Máš pravdu, já to vím,“ hlesl Harry. Vzal dopis, kávu a zamířil ven. „Budu v pracovně.“
„Nebudeme tě rušit,“ slíbil Regulus.
„Vyrušte mě na oběd,“ zavolal Harry přes rameno a odešel z jídelny.
V pracovně se posadil do křesla a stále dokola čtouc synkův dopis, opravdu o jeho prosbě přemýšlel.

Následující den v Bradavicích
Na dveře kabinetu ředitelky Nebelvíru se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ vyzvala mladá profesorka návštěvníka.
Vešla blonďatá prvačka v nebelvírské uniformě.
„Dobrý den, profesorko,“ pozdravila zdvořile. Pečlivě za sebou zavřela. „Můžu mít malou prosbu?“
„Vivian!“ usmála se Hermiona na neteř. „O co jde?“
„Táta mi dnes napsal, že Vánoce strávíme v Doupěti. Protože ale pozval na návštěvu Jamieho a jeho tátu, myslíš, že by babi Molly nevadili? Já bych ho chtěla na Vánoce u nás.“
„Ale co když má jeho rodina vlastní vánoční plány?“ snažila se ji Hermiona mírnit.
„Aspoň na jeden den, teto,“ prosila dívenka. Hermiona už zjistila, že je během těhotenství přecitlivělá a tak rychle podlehla. A v duchu proklela ty své hormony.
„Víš co, napřed se zeptáme Molly, jestli by jí to nevadilo. Přece jen tam bude hodně lidí a to by Evansovým nemuselo být vhod. Molly se domluví s tvým otcem a pak napíšeme otci tvého kamaráda, ano?“
„Mohla bys mu napsat ty? Víš, přimluvit se. Prý to byl taky Nebelvír... Třeba jsi ho znala.“
'Kdoví,' pomyslela si Hermiona a podívala se na fotku v rámečku na stole. Byl to ten snímek jí, Harryho a Rona v prvním ročníku. Povzdechla si. „Uvidíme, Vivi, ano? Dozvíš se, až budeme něco vědět.“
Zdálo se, že s tím není dívenka úplně spokojená, ale poslechla. Usmála se na tetu a odešla z kanceláře.
Hermiona jen zakroutila hlavou. „Po kom tohle má?“ pronesla jen tak do vzduchu. Pak poklekla u krbu, aby zavolala Molly do Doupěte.