Lekce pro Mistra lektvarů

Jak Harry synovi slíbil, odepsal do Bradavic, že se jeho syn dostaví 1.září. Současná ředitelka, Minerva McGonagallová samozřejmě nemohla tušit, kdo je H.P. Evans, který podepsal dopis.
Harry si samozřejmě všiml, že v seznamu doporučených učebnic je i jeho poslední kniha a to ho potěšilo. Cítil i jistou hrdost, že škola jako Bradavice, považují jeho práci za vhodnou k učení dětí.
Navíc se mu ulevilo, když o pár dní později Remus obdržel taky dopis z Bradavic. Profesorka McGonagallová mu psala, jestli nemá zájem opět učit, protože potřebují zástup za profesora na nemocenské, a v Británii se opět změnily podmínky pro bytosti, jako je on. Severus Snape dovedl Vlkodlačí lektvar téměř k dokonalosti, díky experimentování s lektvary, jejichž recepty mu dal kdysi k Vánocům jeho milovaný Nebelvír...
Díky tomuto (a i tomu, že jistá Dolores Umbridgová ztratila svůj vliv) se pro mnoho magických tvorů změnilo prostředí. Registrovaní vlkodlaci byli povinni brát lektvar a prováděly se kontroly. Severus Snape se stal výhradním dodavatelem Vlkodlačího lektvaru pro Ministerstvo kouzel a vlkodlaci, kteří za války nebyli na té zlé straně, měli o něco lehčí život. Bylo trochu lehčí získat práci, i když ne všude. Ale změny chtějí čas.

Remuse těšilo, že se opět může vrátit do Bradavic, kde toho tolik prožil a navíc bude nablízku svému drahému kmotřenci, i když to znamenalo, že bude daleko od své rodiny... Nakonec si s Harrym a Regulusem sedli a všechno podrobně probrali.
Remus a Jamie nastoupí ve škole a Harry s Regem všechno připraví na přesun do Británie. Do Vánoc by se mohli kompletně přestěhovat. Ještě, že mají kam jít.
Remus tedy Minervě odepsal, že nastoupí a Harry začal chystat syna do Bradavic. Jakkoli se v duchu snažil oddálit den, kdy Jamie opustí rodný dům na skoro celý rok, léto letělo jako na křídlech.

A už tu byla druhá půle srpna a čas odjezdu do Británie. Za týden měl Jamie nastoupit do vlaku směr Bradavice. Svého oblíbence – vlka jménem Tichošlápek - si chlapec nemohl vzít s sebou, ale když ho otec vzal na Příčnou, povolil mu dalšího mazlíčka.

Jako první nákup Harry rozhodl hůlku. Nejdříve ji sice chtěl koupit už v Americe, ale když se Jamie rozhodl pro Bradavice, proč mu nedopřát i kompletní nákupy na Příčné. Remus je doprovázel, aby se pak dostavil na pohovor s ředitelkou Bradavic.
Příčná ulice vypadala pořád stejně. Všude spousta dospělých i dětí, křiku a brebentění, prostě normální stav. Harry se na okamžik ponořil do vlastních vzpomínek. Pak se zastavili před omšelým krámkem s nápisem Olivander – hůlky. Tichým zacinkáním dal zvonek u dveří najevo, že vešel zákazník.
„Vítejte, mladý muži,“ objevil se před nimi vetchý stařík, na okamžik upřel vševědoucí pohled na otce, který měl ruce položené na synových ramenou. Harry ho jen pohledem varoval...
Nikdy svému synovi neprozradil, že ten věhlasný Harry Potter, o němž se dostalo povědomí i k nim za moře, je jeho táta. Hned, jak se Harry usadil ve Státech, změnil si jméno, vzal si to matčino. Remus i Reg mu to schválili, chápali jeho potřebu nechat svou slávu za sebou. V Americe ho nemohli najít.
Harry se jen zamračil na ten splašený metr, který měřil Jamieho – ten se tím bavil – a náhle už nesl pan Olivander první krabičku.
Jamie ji vzal do ruky a jemně mávl. Skleněná váza na vedlejší komodě se rozprskla na střepy. Pan Olivander se prudce nadechl.
„Tak tuhle zjevně ne,“ poznamenal jakoby nic.
„Pardon,“ hlesl Jamie rozpačitě.
„To nic, chlapče.“ muž mávl vlastní hůlkou, váza se složila zpět do původního stavu. Harry se v duchu podivil. Neměl tušení, že je tento kouzelník natolik mocný, aby zvládal neverbální kouzla. Ale jeho vševědoucnost ho vždycky děsila, takže... Rozhodl se ho nepodceňovat a dál věnoval pozornost synkovi.
Druhá hůlka srazila ze stěny obraz.
Podobně se vedlo i se třetí a čtvrtou. Až pátá hůlka, z tmavého dřeva, vypustila ze své špičky modrozelené a stříbrné jiskry. Harry si vzdychl. Tušil, že ty barvy ukazují na Zmijozel.
„Tak, opatrujte svou hůlku, pane Evansi. Mahagonové dřevo, jádrem je pero zlatého fénixe, dlouhá jedenáct palců. Je to silná hůlka. Pamatujte... správná hůlka v rukou správného kouzelníka může vykonat velké věci.“ Starý kouzelník na moment pohlédl na chlapcova otce. Rozuměli si i beze slov. Harry zaplatil a odváděl Jamieho ven.
Na ulici se chlapec oklepal z podivného vlivu, který mistr hůlkař na každého měl a zeptal se otce: „Hm... tati... ten pan... Olivander, není trochu... zvláštní?“
„To je,“ přisvědčil Harry se smíchem. I jemu už otrnulo. „Působí tak na každého. Máš pocit, jako by o tobě všechno věděl. Ukaž mi hůlku, Jamie.“ Vzal do ruky hnědé dlouhé dřevo, přímo cítil, jak se mu hůlka vzpouzí. Ne. Tahle je určená jen pro jeho chlapce.
Vrátil mu ji a řekl: „Můj otec měl taky mahagonovou, jen už nevím, jaké jádro. Ale ta jeho mi nevzdoruje. Ta tvá je zřejmě tvrdohlavá... už teď je ti věrná. Dobře se o ni starej.“
„Ukážeš mi dědečkovu hůlku?“ žadonil Jamie.
„Doma,“ slíbil Harry. „Teď ještě musíme koupit učebnice, věci do Lektvarů... a koukneme se po nějakém mazlíčkovi.“

Knihy v Krucáncích a Kaňourech koupili rychle, stejně tak potřeby pro hodiny Lektvarů. Pak zamířili pro zvířátko.
Jeho Hedvika se už dávno odebrala do sovího nebe a on si od té doby žádnou další sovu nepořídil. Když ale vešli do obchodu se zvířaty, zatrnulo mu. Na jeho rameno slétla veliká sova sněžná. Moudrýma očima si ho prohlížela, Harry měl pocit, jako by se mu Hedvika vrátila.
„Tuhle si vezmu,“ oznámil rozpačitému mladému prodavači, kterému při krmení uletěla. „A klec s přehozem, krmení a vitamínové kapky. Budeš se jmenovat Hedvika,“ řekl sově. „Co říkáš?“
„Tati,“ zatahal ho Jamie za rukáv. „Já nechtěl bílou sovu...“
„Ta je moje, Jamie,“ usmál se na synka. „Ty se ještě porozhlédni. Můžeš mít sovu, kočku, nebo žábu. Měl jsem kamaráda, který měl krysu, ale...“ Harryho pohled zesmutněl, Jamiemu to asi ušlo, protože se otřásl. „Fuj, krysa... Krysu ne, tati. A kočku by Tichošlápek viděl doma nerad... Proč nemůžu mít psa?“
„Protože pes vyžaduje hodně péče a pozornosti. Neměl bys na něj ve škole čas. Navíc tam bude mít určitě hodně spolužáků kočky. To by nešlo dohromady,“ mínil Harry. „Takže?“
„Sova bude asi fajn,“ zamumlal Jamie. Na žábách neviděl nic zvláštního a Harry neměl zatím to srdce vypravovat mu o Nevillovi. I o jeho smrti se dozvěděl později, od Draca, kterému napsal kvůli panství. Zpráva o kamarádově smrti ho zdrtila a zároveň ho naplnila hrdostí. I Neville byl dost statečný Nebelvír, aby dosáhl na zakladatelův meč. Že současně zničil i poslední Viteál a tím pomohl Harrymu, nemohl tušit.

Nakonec si Jamie vybral mladou sovici krahujovou. Harry se na ni díval... připomínala mu něco. Jinou sovu. Jen už si nevybavoval... Potřásl hlavou. Však si vzpomene.
Spokojeně se vrátili na Potter Manor. Remus dorazil krátce po nich. Jamie se seznamoval se svou sovou. Pojmenoval ji Maeve.
Harry a Remus si sedli ke kávě a probírali návštěvu ve škole. Remus vyprávěl, kdo všechno byl přítomen a jak pohovor šel. Prý mluvil i s Brumbálovým portrétem... Harryho zajímalo, jestli se zúčastnil i Severus, ten prý vůbec nebyl ve škole. Minerva se zmínila, že si něco zařizoval.

časový skok – 1.září
„Rozběhni se,“ poradil Harry synovi před přepážkou na Kings Cross. Jamie sevřel pevněji svůj vozík a rozběhl se proti sloupu. Ani netušil, že jeho táta na moment zadržel dech, jak čekal, že neprojde přepážkou...
Prošel. Harry si oddechl a vyrazil za ním. U vlaku pomohl Jamiemu naložit zavazadla a sovu. Pak syna objal a rozloučili se.
„Pamatuj si, že když bude Remus na škole, o všem se dozvím,“ připomněl mu. Chlapcův kmotr se přemístil do školy už ráno, aby se stačil zabydlet. „Tak žádné průšvihy! A napiš mi, až tě zařadí. Z Manor odjíždím až zítra odpoledne, tak klidně napiš ráno.“
„Napíšu,“ slíbil chlapec a znovu tátu objal. „Pošlu ti taky dopis pro Siriuse a strejdu Rega. Předáš ho, že jo?“
„Jistěže,“ řekl Harry a chtěl něco dodat, když ho přerušilo zahvízdání. „Měl by sis najít kupé, Jamie.“ Chlapec přikývl a zmizel v útrobách vlaku. Harry se rozhlédl. Neviděl nikoho známého a nezdálo se, že by někdo poznával jeho.
„Taati!“ uslyšel zleva. Podíval se, jeho syn našel volné kupé a teď mu mával z okna. Rychle tam přešel.
„Nezapomeň psát,“ připomínal mu. Poučováním se snažil udržet vážnou tvář, byl hrozně dojatý. Vzpomínal na vlastní první cestu a doufal, že si jeho zbožňovaný synek rychle najde přátele. A zároveň mu bylo líto, že Jamie tak rychle vyrostl.

Jamie si uklidil kufr nahoru, klec se sovou položil pod okno. Chvíli se díval z okna a snažil se strávit svůj náhlý strach z neznáma. Čekalo ho něco nového, velkého. A tentokrát do toho šel sám, bez táty, kmotra, bez svého nejlepšího kamaráda. Bál se. Ale tento chlapec nebyl syn dvou statečných mužů jen tak. Po chvíli hrdě zvedl hlavu a zařekl se, že bude ten nejlepší a tátovi nebude dělat ostudu.
Víc už si myslet nestačil, dveře kupé se odsunuly a dovnitř nakoukla blonďatá dívka ve světle modrém svetříku a černé skládané sukni. Asi taky prvačka.
„Ahoj,“ pozdravila nejistě. Jamie si všiml kufru u jejích nohou. „Máš tu volno? Můžu si sednout?“
„Jasně, pojď dál,“ pokývl Jamie. Gentlemansky jí pomohl s kufrem dovnitř. Pak k ní natáhl ruku. „James Evans. Doma mi říkají Jamie.“
„Vivian Longbottomová,“ představila se dívka a mile se usmála. Chlapec se zelenýma očima a roztomilým rozcuchem vypadal zajímavě. „Jdeš taky do prvního?“
Jamie přikývl. O chvíli později už byli ponoření do hovoru o Bradavicích. Jamie se dozvěděl, že její kmotr tam učí Lektvary, tak jí přiznal, že jeho kmotr letos nastoupí jako učitel OPČM. Dál si povídali o zájmech, Vivian sice řekla, že famfrpál ji nijak nebaví, ale jeden její strýček ho závodně hrával, než měl úraz. Jamie jí na oplátku vyprávěl o kamarádovi Siriusovi, jeho mladší sestře a dětství v San Fancisku. Vivian se zase zajímala o kouzelnickou společnost v Americe.
Po chvíli zpozorněl. Měl pocit, že něco slyší. Utišil svou novou kamarádku, ta ho nechápavě pozorovala.
„A co slyšíš?“ zajímala se.
„Někdo říká, že je mu zima a má hlad...“ Pak si všiml, jak se Vivian pohnula kapsa u svetru. „Něco se ti hýbe v kapse,“ ukázal.
Dívenka si povzdechla. „Nech si to pro sebe, ano?“ poprosila ho. Sáhla do kapsy a vytáhla... malou roztomilou užovku. Jamie vytřeštil oči.
„Ty máš hada?“ zeptal se závistivě. Taky ho chtěl, ale hady mu táta do školy nepovolil... Stejně nejsou na seznamu povolených zvířat.
„To je Sarpe. Je to užovka popelavá. Je ještě hodně mladá. Prosím tě, neříkej to na mě!“ prosila ho. „Taťkové mi zakázali ji vzít s sebou, ale já si ji schovám u strýčka Seva.“
„Ty máš taky dva táty?“ ožil Jamie. Na hada na moment pozapomněl.
„No, vlastně tři, když se to tak vezme,“ ošila se dívka. „Táta, s kterým mě taťka má, umřel dřív, než jsem se narodila. Prý bojoval v bitvě o Bradavice. Taťka se mnou byl potom tři roky sám, než si vzal taťku Charlieho. A ty?“
„No, táta mě vychoval sám. Teda pomáhal mu můj kmotr a jeho manžel, Siriovi tátové. Ale druhého otce jsem nepoznal. Táta vždycky říkal, že ho ztratil za války. Nevím, jestli to znamená, že umřel. Možná se jenom rozešli. Táta o tom nechtěl nikdy moc mluvit. Bylo na něm vidět, že ho to trápí.“
„V Americe v tu dobu žádná válka...“ namítla Vivian, ale Jamie jí skočil do řeči: „Ne, my jsme vlastně Angličani. Já jsem se jen narodil ve Státech. V mý rodině všichni studovali v Bradavicích. Já jsem chtěl taky.“
„Možná tvůj táta byl taky v bitvě o Bradavice,“ nadhodila dívka. Pohladila svou hadí kamarádku a pak si uvědomila: „Tys jí rozuměl? Máš hadí jazyk?“
Jamie se zatvářil zaskočeně. Pak trochu ostražitě odpověděl: „No, jo... mám. A co?“ zatvářil se bojovně.
„Buď v klidu,“ tišila ho Vivian, „je to přece užitečný. Můj taťka říkal, že má bratrance, který je taky hadí jazyk a je prý fajn. Jen žije daleko, nikdy jsem ho nepoznala.“
„Já to mám po tátovi,“ přiznal Jamie. „Prý to máme v rodě.“
„Hm, kdoví, třeba je ten bratranec zrovna tvůj táta,“ zasmála se Vivian. „Do který koleje bys chtěl?“ změnila téma.
„Táta i strejdové byli v Nebelvíru. Můj druhý otec ale byl Zmijozel. A táta říkal, že je jedno, kde budu, neztratím se a on na mě bude pyšný,“ dodal tišeji.
„Hm, můj taťka byl Zmijozel taky, ale zbytek mojí rodiny jsou všichni Nebelvíři,“ smála se zase dívka. „Asi bysme měli počítat s tím, že u nás hrozí tyhle dvě koleje.“
„Ale bude fajn, když budeme my dva pohromadě,“ poznamenal Jamie. Vtom u jejich dveří zaklepala paní s vozíkem sladkostí. Jamie sáhl do kapsy. Táta mu dal s sebou kapesné...

Bradavice, Zařazovací hostina
Severus se na dnešní Slavnostní večeři poprvé po dlouhých letech těšil. Malá Vivian dnes nastupovala do školy.
Dobře si pamatoval, jak mladý Ron Weasley zlomyslně prorokoval, že skončí taky ve Zmijozelu, jakožto zpoloviny Blacková. On, Draco a dokonce i Charlie se tehdy na sebe jen pobaveně podívali. Tušili, že dívenka je po svém druhém otci Nebelvírka.
Když ho měl Severus ve své třídě, odpřisáhl by, že je Neville Longbottom pouze lektvarová pohroma, s neuvěřitelným talentem na bylinkářství. Ale během rozhodující bitvy s Voldemortem své skutečné kvality prokázal. Odhodlání a statečnost, s jakou bránil svého těhotného manžela, přičemž se mu povedlo zničit poslední Voldemortův Viteál – Nagini – prokázal své hodnoty. Třebaže za to zaplatil svou smrtí, která Draca téměř zlomila. Nebýt malfoyovské pevné vůle a nového života, který spolu s Nevillem počali, nevěděl by mladý Zmijozel, kde vzít sílu pokračovat.
Severus se mu snažil být oporou, i když vzápětí - a vlastní blbostí - přišel o Harryho… Začal pečovat o ovdovělého kmotřence a jeho nenarozenou holčičku. Stali se jeho novou rodinou. Přesto… nedokázal zapomenout na zelenookého Nebelvíra, který ho osvobodil od Temného Pána a naučil jeho srdce znovu milovat. A Severus si neodpustil, že ho tak zranil. Byla jeho chyba, že Harry odešel a věděl to.
Později, když zhruba po třech letech Draco přestal truchlit a podlehl vytrvalému dvoření Charlie Weasleyho a odstěhoval se od Severuse, začal se cítit osaměle. Byl rád, že mu Draco často svěřoval dcerku k hlídání, aby měl čas na svého nového manžela. Holčička začala časem projevovat talent na lektvary (to se ví, že si Severus oddechl, že ho nezdědila po Nevillovi), takže ji začínal pomalu učit. A teď, když nastupovala do Bradavic, si byl jist, že jednou bude uznávanou lektvaristkou, možná dokonce Mistryní. Už teď na ni byl pyšný.
Rozhlížel se po veliké skupině prváků. Byl to silný ročník. Nedivil se. Tato populační exploze byla následkem konce války s Voldemortem. Tyto děti byly nová 'osvobozeňátka'.

Z hlubokého zamyšlení ho vytrhl jemný dotek na paži. Pohlédl vedle sebe, mladá paní Weasleyová mu jemným úsměvem připomněla, že Síň je plná studentů a začíná Zařazovací obřad. Pokývl na poděkování a zadíval se na chumel částečně vzrušených i vyplašených prváků. V záplavě černých hábitů prváků hledal bělovlasou dívenku. Mimoděk si uvědomil, že Hermionina a Ronova dcera Rose bude před profesorským stupínkem stát brzy taky - tak za pět let. Prozatím věnoval pozornost své kmotřence.
Po chvilce ji konečně zahlédl – v blízkosti povědomého černovlasého chlapce. Zamračil se. Nebyl to žádný z kluků, které mohla znát z dřívějška, ale jemu připadal tak hrozně… známý. Neviděl mu naplno do tváře, byl k němu otočený bokem a povídal si s Vivian. ‚Možná jsem učil rodiče,‘ pomyslel si Severus a pokrčil nad tím v duchu rameny. Rozhodl se věnovat pozornost jí. Proto příliš neposlouchal profesorku Prýtovou, která četla jména, bloudil po mladičkých tvářích a odhadoval, kdo skončí v jeho koleji. Nakonec se trefil jen jednou – u synovce jeho bývalého studenta Zabiniho, u toho to čekali všichni.
Nadšeně tleskal, když byla Longbottomová Vivian zařazena do Nebelvíru. S Hermionnou Wesleyovou si vyměnil spokojený pohled.
Teprve, když zaslechl jméno: „Evans, James Ellis!“ něco se v něm prudce pohnulo, pohlédl směrem k vyvolanému chlapci… a poprvé toho večera strnul šokem, s pocitem, že se propadl zpět v čase.
Jako zkamenělý zíral na mladší kopii muže, který opustil Bradavice před dvanácti lety… Poté, co mu on sám zlomil srdce.
Kdyby s ním ta podoba tolik neotřásla, všiml by si, že oněměl téměř každý u stolu, všichni tři Weasleyovi, ředitelka McGonagallová, její zástupkyně Prýtová, profesor Kratiknot, prostě každý… Snad kromě Poppy Pomfreyové a nového profesora Obrany. Ti dva se na sebe jen s úsměvem podívali. Když Moudrý klobouk nahlas vykřikl: „Zmijozel!“ a zařazený chlapec se otočil ke stolu, aby se usmál na dva jediné neužaslé, mohl Severus odpřisáhnout, že má před očima buď omládlého Harryho Pottera, nebo ten nejdokonalejší klon. Neslyšel obvyklý halas studentů, klidné a kultivované vítání ostatních zmijozelských, šepot překvapených profesorů. Jen se díval do jemu tak známé tváře, zatímco v jeho nitru se při pohledu do smaragdových zorniček otevírala stará rána. Teprve, když ho začaly pálit oči, dokázal odtrhnout pohled.
Zhluboka se nadechl, ruce pevně sevřel v pěst, pak zase vzhlédl. Jeho sebeovládání bylo zpět.
V dobře skrývaném rozrušení si nepovšiml, že jeho nový kolega a lékouzelnice chlapci zamávali zpět, protože mu došlo, že tato ‚Harryho kopie‘ byla zařazena do JEHO koleje.
Náhoda? Severus na ně nikdy nevěřil.

Během večeře, aniž věděl, co vlastně jí, sem tam házel očima po zmijozelské tabuli. V hlavě se mu rojily teorie.
Je to jen náhoda?
Je to omládlý Harry Potter?
Je to Harryho syn?
Severus z toho byl úplně rozhozený, ale skrýval pocity, jak jen uměl. Jak měl plnou hlavu vzpomínek, takže nevnímal rozhovory svých kolegů... Vybavilo se mu, kdy viděl Harryho naposledy.

(Vzpomínka)
Severus Snape v duchu hudroval na nepořádnost své téměř šestileté kmotřenky – Dracovy dcery Vivian, která si na jedné z židlí po smutečním obřadu zapomněla baret. I když nahlas by nic z toho neřekl… Měl je oba rád, obohatili jeho život, když po válce zůstal sám… A dobře věděl, že to není vina nikoho jiného než jeho. Protože udělal chybu, jedno jediné špatné rozhodnutí ho stálo to nejlepší v jeho zatraceném životě. Kdyby vlastnil obraceč času, okamžitě by to napravil a doufal… Provinil se na jediném člověku, který mu (kromě Draca a Brumbála) uvěřil a měl ho rád, takového, jaký je… Dnes už nevěděl, jestli bylo větší chybou to, že se do něj zamiloval, nebo to, že ho nechal odejít. Nedostal možnost mu to vysvětlit. Po pádu Temného pána už se neviděli, Harry utekl z ošetřovny, jakmile se probudil a jediné, co mu poslal, byl dopis s výčitkami. Neměl možnost mu to vysvětlit. Co by za to dal, aby dostal ještě jednu šanci…

Vzhlédl, jak se blížil k místu, kde teď byl pochován jeho starý přítel. Zaskočilo ho, když tam uviděl jakéhosi muže v tmavém plášti. Než stačil něco říct, muž se změnil v ptáka a vzlétl. Snape se nechápavě podíval na Fawkese, usazeného na náhrobku. Na moment pocítil nutkání se zeptat, ale v duchu se vzápětí okřikl: ‚Neblázni, vždyť ti neodpoví!‘
Fénix ale vydal tichý skřek, sklonil hlavu k záplavě květů na bílém kameni a podíval se na lektvaristu. Pak to gesto zopakoval. Muž se dovtípil a šel se podívat na co mu ‚ten zpropadený pták‘ ukazuje.
Pohlédl na květiny, poznal kytici svých černých tulipánů, červené růže od Minervy McGonagallové, krásné věnce od Weasleyových… Až se dostal pohledem ke kytici, která tam předtím nebyla, on dával kytici jako poslední, tak to věděl…
Dovedně uvitá kytice z různých květů v různých odstínech modré barvy … Několik pomněnek mu připomnělo Albusovy oči. Úzké rty na moment ozdobil úsměv, když si Snape pomyslel, že dárce Albuse zjevně dobře znal - než si povšiml, že kytici svazuje široká, modrostříbrná stuha s nápisem.
Sklonil se, aby na nápis viděl… a zajíkl se. Na stuze četl: ‚Byl jste první, kdo mi ukázal správnou cestu. S láskou, úctou a vděčností – Harry Potter.‘

„Severusi,“ dotkla se Hermiona lokte muže vedle sebe, „Minerva chce, abychom se po večeři všichni sešli v ředitelně. Přijdete, až budete hotov se svými hady?“
Lektvarista přikývl. „Dostavím se,“ řekl jen a dolil si čaj. Po kávě by neusnul... stejně pochyboval, že se mu to dnes zdaří. Ještěže je zítra neděle, říkal si.

V ředitelně bylo tohoto večera rušno.
Severus seděl v rohu a napůl ucha poslouchal, jak se ostatní dohadují o tajemném chlapci, který je tak neuvěřitelně podobný Hrdinovi, který porazil Toho, jež se stále nikdo neodvažuje jmenovat. Dvojník jejich Zlatého chlapce… Mimoděk si vzpomněl na Brumbála. ‚Co by na to asi řekl on?‘ Momentálně byl rád, že je obraz toho starého všetečky kvůli opravě rámu mimo ředitelnu.
Zaujalo ho, že si všichni myslí totéž: že to JE syn Harryho Pottera. Tedy skoro všichni.
„Nejmenuje se Potter,“ namítal právě Ron Weasley, který měl na starost výuku létání. Díky zranění ze svého posledního zápasu musel po šesti letech opustit dráhu profesionálního famfrpálisty, tak zpočátku pomáhal Georgeovi v obchodě, to ho ale nebavilo. Takže když se Hermiona po mateřské vrátila do Bradavic jako profesorka Přeměňování, využil toho, že profesorka Hoochová odešla do důchodu, nastoupil na její místo.
„Může mít jméno po matce,“ oponovala mu jeho žena. „Vždyť Harry po válce zmizel. Mohl si taky vzít jméno své ženy, nebo si změnit své. Vždycky svou popularitu nesnášel, změna jména byl jen logický krok.“
Pomyšlení na Harryho manželku Snapeovi zvedlo žluč. Nechtěl si připustit, že se Harry prostě jen tak po tom všem oženil a ještě k tomu se ženou. Býval přece tak šťastný v jeho náruči. V mužské náruči… Mimoděk ho napadlo, že Harryho přátelé tedy neznají pravdu o jeho orientaci… Pochyboval, že by jeho lvíček skončil se ženou. A on, Severus, by si ho přeci vzal, klidně v minutě po převzetí diplomu, jen kdyby Harry neutekl a dal mu šanci vysvětlit… Chtěl si ho vzít, miloval ho. Upřímně... miluje ho pořád.
Zavřel oči a potřásl hlavou. Je už dlouho pozdě, Harry odešel, ze školy, z jeho života, zmizel bůhví kam a bůhví s kým…
Navíc, tomu chlapci dole v Hadím domě už muselo být jedenáct, jinak by nedostal dopis. Harry by musel otěhotnět ještě ve škole, nebo těsně poté… ‚Pokud by rodil on,‘ uvědomil si vzápětí se šokem a zároveň věděl, co to znamená: že Harry – pokud se jedná skutečně o jeho dítě – by v tom případě měl po dobu jejich vztahu ještě někoho. Teď už dokonale vyburcovaná žárlivost se mu zakousla do srdce, nenápadně špicoval uši a poslouchal další pravděpodobné či absurdní návrhy o skutečné identitě malého Zmijozela.
„Harryho dítě by nešlo do Zmijozelu!“ vypálil nakonec Weasley svůj poslední argument. Když mu manželčin loket promasíroval bránici, zalapal po dechu. Pak střelil očima po svém někdejším profesorovi lektvarů. „Nic ve zlém, kolego,“ řekl s mírným ušklíbnutím, aby mu dal najevo, jak to skutečně myslí. Což Severus pochopil. Rozhodl se mu bombu vrátit: „Budete překvapen, pane kolego,“ zdůraznil oslovení jízlivě, „ale Harry sám by byl zařazen do mé koleje, kdyby nepřemluvil Moudrý klobouk, že chce kamkoliv jinam. A teď, pokud mě omluvíte, půjdu se připravit na zítřek. Vy se dál věnujte svému absurdnímu… dohadování.“
„No tak, Severusi, vás nezajímá, kdo jsou rodiče toho chlapce?“ užasla Hermiona. „Co když je to skutečně Harryho syn?“
„Pak stačí, abych před něj postavil kotlík,“ ušklíbl se Snape. „A budeme mít jasno.“ V tomto trochu přeháněl, to věděl, v posledním roce se Harrymu Lektvary dařily…
„V tom případě by Vivian měla stejný problém, když byl její otec Neville,“ broukl Ron. „Takhle to nepoznáme.“
„Časem se to možná dozvíme,“ vložila se do toho ředitelka McGonagallová. „Je přece ve tvé koleji, Severusi. Jistě lze nějak nenápadně zjistit detaily o rodičích. Ty víš o svých studentech vždy všechno.“
Jako by její prohlášení bylo vyzváním k odchodu, začali se zvědaví profesoři zvedat a trousit ke dveřím. Kdyby byli přítomní Poppy a Remus, zřejmě by neušli otázkám, takto ale shromáždění ‚staré gardy‘ unikli a Harryho sladké tajemství bylo stále ještě tajemstvím.

„Opravdu vám nevadí, že je Vivian u mě?“ zeptala se Hermiona Snapea, když scházeli po schodech. Nepřekvapilo ji, když muž odpověděl: „Už léta jsem přesvědčen, že je duší Nebelvírka. Doufám, že po panu Longbottomovi podědila i ostatní kvality, nejen tu nebelvírskou bezhlavou odvahu.“
‚Stejnou odvahu, s jakou Harry uvěřil mně…‘ pomyslel si sklíčeně, ale navenek si udržel kamennou tvář. Když mladá žena nadhodila další téma, jeho sebekontrola na moment zakolísala: „Víte, pořád si myslím, že ten chlapec JE Harryho dítě. Vezměte si to jméno… Evans. Jméno jeho matky. A James po jeho otci. Jen nevím, jak by přišel na jméno Ellis…“ zamyslela se.
Severuse bodlo u srdce. Tohle zase věděl on. Ano, sakra, on samozřejmě chce taky vědět, jestli to není Harryho syn! Je přece možné, že on je druhým otcem! To jméno to přímo naznačuje… Musí to nějak vykoumat, nenápadně. Nebýval přece špehem nadarmo, nadto je Zmijozel!
„Severusi,“ oslovila ho opět Hermiona, „pokud zjistíte pravdu, mohl byste…“
„Budete první, komu to řeknu, Hermiono, slibuji,“ pronesl a dodal: „Dobrou noc,“ a s obvyklou elegancí odkráčel. Mladá profesorka se za ním jen usmívala. Věděla, že pokud někdo dokáže zjistit pravdu, pak je to tento muž.
Až později té noci, když uléhala vedle svého manžela, si uvědomila, že v ředitelně poprvé slyšela profesora Snapea mluvit o jejím dávném kamarádovi jako o Harrym.