Lekce pro Mistra lektvarů

Draco se pod přikrývkou zavrtěl, vzdychl. Natáhl ruku, aby jako vždy nahmatal manželovo rameno... Ale když se dotkl nočního stolku, probralo ho to z polodřímoty. Otevřel oči. Neležel ve své posteli, v bytě, který dostali s Nevillem po svatbě ve škole k obývání...
Protože Neville už tu nebyl.
Draco zůstal sám. Skoro... Pohladil si mírně vzduté bříško a vzlykl. Slzy se vsákly do polštáře. Jemně vrzly dveře. Na rameno se mu snesla dlaň.
„Severusi,“ zavzlykal a zabořil mu tvář do ramene. „Chybí mi!“
„Já vím,“ zašeptal muž. Objal kmotřence, mírně jím houpal, aby ho trochu uklidnil. „Já vím, Draco. Vždycky ti bude chybět. Ale jeho část teď roste v tobě a potřebuje tě. Vím, že to teď moc bolí, ale musíš se vzchopit. Neville by si určitě přál, abys myslel na vaše dítě a netrápil se. Věděl, že ho miluješ.“
Mladý muž v jeho náručí už přestal vzlykat a přikyvoval. Pak zahučel: „Už se nikdy neožením.“ A popotáhl.
„Nikdo tě do toho nemůže nutit,“ slíbil mu Severus. „Zůstaneš u mě.“
„Nemůžeš si mě uvázat na krk,“ zamumlal mladík. „Sice nevím, co budu dělat, jak to zvládnu sám s dítětem...“
„Já tě neopustím. Nebudeš na to sám. Možná ti to tak připadá, ale sám nejsi.“
„Děkuju...“ zašeptal mladičký vdovec a už zase usínal. Severus počkal, dokud Draco pořádně neusnul a zase ho uložil. Vrátil se do laboratoře, dokončit lektvar pro Kratiknota, než půjde na ošetřovnu. Monitorovací kouzlo, které na Draca večer umístil, se už ale až do rána neozvalo.

O 12 let později, San Francisco, USA
„No, bitva byla drsná,“ okomentoval to Regulus. „Jsem vážně rád, žes ji přežil ve zdraví. I Jamie. Kdy mu dáš dopis?“
Harry si povzdechl. Pohlédl na desku stolu. Ležela tam obálka z pevného pergamenu, s bradavickou pečetí.
„Dám mu to na noční stolek. Najde ji, až se ráno probudí. Pamatujete, jak se kluci dohadovali, jestli půjdou do Bradavic oba a kam...“
„Přemýšlel jsi někdy o tom, kam by mohli Jamieho zařadit?“ ptal se Remus.
„Jo, po té jejich hádce. Víš, jak jsme klukům říkali, že je fuk, kam půjdou, budeme je mít pořád rádi. U Jamieho musíme počítat i se Zmijozelem. Tím pádem bude hodně blízko Severusovi.“
„Já bych spíš čekal Nebelvír, je uličník, jaký jsem já nikdy nebyl,“ mínil Harry.
„Protože tys měl jiné dětství,“ poznamenala Poppy. „Jsi přísný otec, ale ne tyran. Svého syna miluješ. Jamie má dětství, jaké si zaslouží a pokud nebude ve škole pokračovat ve stopách svého dědečka...“
„Jestli ano, má se na co těšit,“ slíbil Harry. „Nebudu mít syna Pobertu. Nechci, aby byl jako táta a Sirius, který si našli obětního beránka hned v první den a pak ho sedm let mučili.“
„Může být Pobertou i bez podobných výstřelků, Harry,“ vložil se do toho Remus. „Myslím, že jsme jim o Pobertech řekli dost, aby kluci pochopili, co jim neprojde. I legrace má své hranice.“
„Možná budou spíš jako Weasleyovic dvojčata,“ pousmál se Harry a náhle zesmutněl.

Na Fredově pohřbu nebyl, ale když se dozvěděl o té tragédii – v době bitvy byly dvojčata na Ministerstvu, něco si zařizovali... Když přišel útok, logicky přispěchali bystrozorům na pomoc. Harry poslal Weasleyovým srdceryvný dopis s velkou účastí a na pohřeb poslal veliký věnec. Molly a Artur mu samozřejmě odepsali, že by ho rádi přivítali zpět, ať se vrátí. Že přece jen patří k nim. Vysvětlení, že mu to současný zdravotní stav nedovoluje a že se vrátí, až bude připraven, ale pochopili a přestali naléhat.
Od té doby se Harry vrátil do Británie jen párkrát. O Halloweenu přišel uctít své drahé zesnulé, zkontrolovat panství Potterů a Blacků, to druhé nabídl Dracovi a když odmítl, tak Tonksové. I ta odmítla, tak tam jen nasadil pár domácích skřítků, aby dům předělali a udržovali. Napadlo ho, že možná... Pokud se on sám jednou vrátí, Remus a Reg pojedou taky. A v tom případě budou mít Lupinovi kde bydlet. Sám ale ještě nevěděl, co by bylo lepší. Bojoval sám se sebou.
Pustit Jamieho do Bradavic, nebo mu najít dobrou školu zde? I v Americe jsou skvělé školy magie a měl by syna blíž... Faktor stesku a citů k jeho otci se snažil ignorovat, nemínil mu přiznat žádné hlasovací právo. Pak se rozhodl. Nechá to na synovi. Když bude chtít do Bradavic, půjde do Bradavic.

„Harry?“ vytrhl ho vlkodlakův hlas ze zamyšlení. „V pořádku?“
„Jo,“ zašeptal Harry. „Jen jsem myslel na to, jak tu bude prázdno, když děti nakonec odjedou... Zůstane nám prázdný dům.“
Oba otcové chápavě přikývli. „No a co se vrátit do Anglie všichni?“ usmála se Poppy. Muži se na sebe podívali. „To bysme museli probrat,“ pronesl Remus opatrně. „A pokud možno s odpočatou hlavou. Měli bysme jít spát.“
„Jo, taky mám pro dnešek dost,“ souhlasil Harry. „Zkontrolujem děti a půjdem spát.“ S tím vstal a na odchodu sebral ze stolu bradavický dopis pro svého syna.

Všechny děti měli své pokoje oddělené. Na hraní měli společnou hernu, ale ložnice jen své. Harry popřál dobrou noc jak Poppy, tak oběma mužům a zamířil k pokojíku svého chlapce.
Nastávající student už tvrdě spal, nakonec celý den strávil rošťačením se svým nejlepším kamarádem... Ani necítil, že ho otec políbil na čelo a pak odložil velkou obálku na jeho noční stolek. Bude to první věc, kterou Jamie po probuzení uvidí.
S posledním pohledem na chlapce Harry přivřel dveře a odešel do své ložnice.

Ráno už seděli tři muži v jídelně u čaje a čekali se snídaní na děti a léčitelku. A jakmile se z chodby ozvalo dupání a dětský halas, usmáli se na sebe.
„Tati!“ Dveře se rozletěly, do jídelny vpadli dva rozjívení chlapci a pak vešla roztomilá dívenka v doprovodu Poppy Pomfreyové. Malý James vběhl do otcovy náruče.
„Přišel, tati!“ oznamoval nadšeně. „Podívej!“ Strčil mu pod nos popsaný pergamen, Harry se do něj znovu začetl a rozjásaný chlapec objal vedle sedícího kmotra. Remus mu objetí vrátil, zatímco se k němu z druhé strany tulila malá Lily. Regulus si přál dobré ráno se Siriem.
Harry si povzdechl. „Tak... A už víš, jakou jim pošleme odpověď? Víš, že bys mohl studovat i tady. V Údolí smrti je známá Magická akademie. Není to úplně blízko, ale Británie je mnohem dál.“
„Já vím, tati, ale... Vždycky, když jste mluvili o Bradavicích, představovali jsme si,“ podíval se Jamie na svého nejlepšího kamaráda, „jak tam jedeme... Jak nás zařazujou. Já o to nechci přijít, tati,“ udělal psí oči na Harryho. „Prosím tě, pusť mě do Bradavic! Tatí!“
Harry nemohl než se usmát. Co by za to jako kluk dal, takhle moci prosit svého tátu. A tak nějak věděl, že přijde čas, kdy se bude muset vrátit a čelit minulosti. A začne to tím, že jeho milovaný syn nastoupí do Bradavic.
„Dobře,“ zašeptal a objal svého synka. „Pošlu jim sovu a v srpnu pojedeme do Anglie. Stejně jsem chtěl v létě zkontrolovat panství.“
„A věci do školy si můžeš koupit na Příčné,“ usmíval se Remus. Jamie se rozjásal, znova tátu objal a pak začal šťastně skákat dokola. Sirius se trochu závistivě díval na dopis v Harryho rukách.
„Já chci taky do Bradavic!“ prohlásil rezolutně.
„Jsem si jistý, že za rok přijde i tobě, Siri,“ poznamenal Harry. „Bradavice asi zůstanou v rodině.“
„Mohl bys odmítnout a přihlásit ho v akademii, to víš,“ poukázal Regulus na jasný fakt. Hary se na něj podíval, pak na Jamieho a kývl.
„Vím. Ale nechci, aby mi to zazlíval. Ty snad Sirimu chceš Bradavice odepřít?“
Vlkodlak si vyměnil pohled s manželem. „Kdyby nebylo Jamieho, tak asi ano, zapsali bysme ho tady.“ Chlapec ho zjevně slyšel, protože reagoval zděšeným: „Ale tati!“
„Klid, Siriusi, ano?“ těšil synka Regulus. „Když ti přijde dopis, půjdeš do Bradavic.“
„Slibuješ?“ dožadoval se chlapec. Podíval se prosebně i na druhého tátu.
„Slibuji,“ povzdechl si Remus, nemohl odolat těm psím očičkům svého syna, „a teď se děti konečně posaďte ke snídani. Nebo nikdo nikam napojede,“ dodal přísně. Maličká Lily už dávno způsobně seděla vedle Reguluse a snídala. Ještě moc dobře nechápala, proč kluci vlastně vyvádí.
Hoši se nahrnuli ke svým místům a za tichého brebentění slupli snídani jako malinu. Jamie se pak ptal otce, jestli si nemá už teď začít balit, na to se všichni dospělí rozesmáli. Harry jen potřásl hlavou. Vysvětlil synovi, že na balení na cestu, která se odehraje až za měsíc, vážně nemusí spěchat a poslal ho si hrát s ostatními. Pak pozval všechny ostatní zpět do své pracovny.

„Něco jsi nám nedořekl?“ vyzvídal Regulus. „Víme, jak dopadla bitva, vyhrál jsi. Pak jsi odjel sem, to víme už dlouho, takže... cos nám neřekl?“
„Proč jsi odjel. Tos nám neřekl,“ rozluštila to Poppy. „Utekl jsi z ošetřovny uprostřed noci a naposledy jsem tě viděla v bezvědomí... Pak až, když jsi mi poslal sovu s prosbou o pomoc u porodu. Ale nikdy jsi nikomu z nás neprozradil, proč jsi odešel.“

„Nebylo to snadné,“ řekl Harry. „A taky jsem se trochu styděl.“ zhluboka se nadechl a pokračoval ve vyprávění své minulosti.

Dva týdny po pádu Voldemorta
Severus hleděl na něžnou postavu svého milence, zachumlaného pod přikrývkou. Panika, jaká ho zaplavila, když viděl uprostřed bojiště, jak se Harry hroutí, už dávno zmizela.
Statečný mladík, vítěz nad Temným pánem, se z bezvědomí probral pouze na okamžik, za úsvitu, před necelým týdnem. Otevřel oči, rozhlédl se, když uviděl Severuse na židli u své postele, usmál se… a zase usnul. Od té doby tvrdě spal.
Celých pět dní.
Po celou tu dobu se od něj Mistr lektvarů skoro nehnul. Tedy… pouze v noci. Přes den byla ošetřovna okupována většinou Weasleyových, nebelvírskou vševědkou a několika Harryho fanoušků, tajně proniknuvších na členy Řádu stráženou ošetřovnu. On, Severus, si ochotně bral ‚noční směny‘.
Ulevilo se mu, když madam Pomfreyová jemu a řediteli vysvětlila, že Harry, ač magicky velmi silný, přece jen vydal obrovskou část své moci, aby ochránil všechny a zároveň zničil to největší zlo. Prostě bude dlouho spát, aby nabral sil.
Všem jeho blízkým se ulevilo, když se dozvěděli, že Harry je nezraněný, jen magicky vyčerpaný.

Dvanáct dní po bitvě krátce po půlnoci Harry procitl, v polospánku slyšel hlasy. Nejdřív mu trochu splývaly, ale po chvilce se probral úplně, když si uvědomil, že slyší mluvit Brumbála se svým Severusem. Vzpomněl si, že jeho milenec u něj seděl, když se probudil poprvé. Protože byl k mužům otočený zády, nemohli si všimnout, že je vzhůru a zaposlouchal se do hovoru.

Černě oděného profesora už bolely záda od sezení na nepohodlné židli, ale nehodlal odejít, dokud se ošetřovnou nerozlijí první sluneční paprsky. Protože už byl od věčného ponocování ospalý a unavený, tak mu uniklo, kdy vstoupil do místnosti jeho nadřízený… dokud neucítil stisk na rameni.
„Stále si děláš starosti, můj chlapče?“ zazněl tichý Brumbálův hlas. „Poppy nás přece ujistila, že je pouze vyčerpaný. Na tvém místě bych si dělal starosti s něčím jiným.“
„S čím?“ otázal se lektvarista vlažně. Nic kromě Harryho jej nezajímalo.
„Už ses rozmyslel, jak ho opustíš?“
Severus se na něj prudce otočil. Široce rozevřenýma očima divoce pohlížel na svého letitého mentora. V prvním momentě jej napadlo… Ale ne, starý kouzelník myslel od začátku plánovaný Ellisův odchod. Nevěděl…
Proto se dokázal opanovat. Mlčky se odvrátil, upřel pohled na černou čupřinu, vykukující zpod deky. Rychle uvažoval, co odpovědět, když ředitel pokračoval: „Byla to přece součást plánu, Severusi, snad jsi nezapomněl? Válka skončila, Voldemort je pryč, zničen. Ellis může odejít.
Je dobře, že jsi ho dokázal hrát tak dlouho, aby se Voldemortův plán, zlomit Harryho srdce a oslabit ho, obrátil proti němu. Kdyby Harry přišel o Ellisovo přátelství příliš brzy, kdoví, jak by to nakonec dopadlo.
Je skvělé, že jste dokázali najít společnou řeč i ve svých skutečných vztazích, chlapče. Nech Ellise zmizet. Jeho práce skončila. Rozluč se s Harrym, ale tak, aby ho to příliš neranilo. Něco jsi mi slíbil, Severusi,“ připomněl Brumbál profesorovi a obrátil se k odchodu. Po pár krocích se ještě zastavil: „Dej mi vědět, jak to šlo.“ Pak odešel, ošetřovnou se rozlehlo tiché klapnutí dveří.

Severus si povzdechl. Pak se zvedl, naklonil se nad Harryho, na rozcuchané vlasy se sneslo letmé pohlazení.
„Představuješ si to moc jednoduše, Albusi,“ zašeptal a taky odešel. Aniž to věděl, zanechal za sebou mladíka v šoku, se slzami ve smaragdových očích.

‚Už ses rozmyslel, jak ho opustíš?‘
‚Byla to přece součást plánu, Severusi.‘
‚Ellis může odejít… Jeho práce skončila…‘
Horké slzy stékaly na Harryho polštář, prsty přitisknuté na ústa, aby nevzlykal nahlas. V mladíkově hlavě zněly slova, odhalující neskutečný podvod, který ho udělal nakrátko šťastného a navěky mu změnil život.
‚Byla to lež,‘ říkal si otřeseně. ‚On to celé opravdu hrál… Lhal mi… Jak mohl… A jak mohl Brumbál? JAK MĚ MOHLI ZRADIT OBA?‘ Měl chuť křičet na celou školu nad tou odpornou zradou.
Opatrně se posadil, trochu se mu motala hlava. Otřel si uslzené oči a tváře a rychle se oblékl do šatů, které našel v nočním stolku. Nejvíc se děsil toho, že jeden nebo druhý z ‚těch zrádců‘ přijdou a přistihnou ho. Nevěděl, co má dělat, dokázal myslet jen na to, že musí pryč.
Odejít.
Zmizet.
Aspoň, dokud si nedá myšlenky do pořádku. Věděl, že takhle rozrušený se nemůže s nikým setkat a řešit tak důležitou věc, jako zradu lásky a přátelství. A taky… Kousl se do rtu. Opatrně si položil dlaně na břicho. Dítě bylo v pořádku. Ulevilo se mu. Celou svou magií cítil ten pulsující, silný život. Pousmál se, maličko.
Byl zrazen, krutě. Ale nezůstal sám. Má to nejcennější, své dítě, jeho důvod žít mu zůstal. Jen proto to nevzdá.

„Dobby!“ zašeptal tiše, ale důrazně. Skřítek se k němu tiše přemístil a tentokrát byl tichý, žádné hlasité projevy. Jen Harryho nadšeně objal a dal mu najevo, jak je rád, že je v pořádku.
„Dobby, chceš se stát mým domácím skřítkem? Patřit k mému domu a rodině?“
Dobby nadšeně souhlasil.
„Dobrá. Tak, aby si tě nikdo nevšiml, sbal všechny moje věci, co mám v ložnici a následuj mou magickou stopu. Přemístím se odsud a pak půjdeme do mého domu.“
„Pán Harry odchází z Bradavic? Teď v noci?“ podivil se skřítek.
„Já musím, Dobby. Podvedli mě. A tak potřebuji tvou pomoc.“ Šeptem mu vysvětlil, co od něj přesně potřebuje. Věrný skřítek přikyvoval, přinesl Harrymu jeho věci a přemístil ho z ošetřovny na Astronomickou věž.
Harry použil náramek od Severuse, aby se dostal z hradu. Objevil se blízko Útočiště. Nepřekročil ochrany. Nemohl. Nechtěl, aby ho tu Severus našel. Musel dál. Jediné další místo, kde mohl zůstat do rána, bylo v Zobí. Odešel trochu dál a znovu se přemístil. Znovu skončil v parku v Kvikálkově.

Odemkl si klíčem, který měl od zimy a potichounku odešel do svého pokoje. Rodině se ukáže až ráno. Potřeboval si odpočinout.
Do rána zbývalo jen pár hodin, ale Harry byl po téměř dvou týdnech naspaný, tak jen odpočíval. Po několika přemístěních byl už vyčerpaný. A chtělo se mu brečet. Byl zoufalý, zklamaný a naštvaný. Lidé, kterým věřil – a jednoho z nich miloval – ho podvedli, zradili. Lhali mu. Harry nevěděl, na koho se má obrátit. Být Sirius naživu, šel by k němu, ale takhle...
Remus!
Harry se na posteli prudce posadil. V předposledním dopise mu Remus psal, že se zasnoubil a přeje si, aby o prázdninách přijel na svatbu. Harry to samozřejmě slíbil, měl radost za Remuse. Taky vyzvídal, kdo je nevěsta. V odpovědi se dozvěděl, že nevěsta je taky ženich a obdržel letenku do Spojených států. Kouzelnickou letenku.
Harry do té doby netušil, kolik o kouzlenickém světě neví. Začal se tedy víc zajímat. Někteří kouzelníci – hlavně po sňatku s mudly či mudlorozenými – došli k názoru, že pokrok by jejich světu prospěl. Takže s pomocí svých drahých poloviček se angažovali v turistickém ruchu a podobně – a tohle byl výsledek.
„No, tak přijedu dřív, než o prázdninách,“ rozhodl se Harry. „Potřebuju vypadnout a tahle cesta mi pomůže. I když je to všechno narychlo. Snad s tím nebudu mít moc velký problém. Musím napsat Gringottům, aby mi převedli nějaké peníze do Ameriky. Udělám to ráno.“ S úlevou, že má konečně nějaké řešení, na něj padla únava. Pomalu usnul.