Důležité volby
„Já jsem těhotný,“ opakoval Draco šokovaně. Seděl na posteli na ošetřovně, nervózní Neville seděl naproti němu na vedlejší posteli.
„Jak je to možný?“ zalomil mladý Zmijozel rukama. Pak se podíval na ošetřovatelku a svého přítele. „To byla řečnická otázka!“ protočil oči, když viděl, jak jim cukají rty.
„Draco, pokud to dítě nechcete...“ začala madam Pomfreyová váhavě mluvit, „musím vás informovat, že přerušení mužského těhotenství mívá tragické následky... Proto je ten lektvar na mužské početí na povolení. Je mužům podán jen s jejich souhlasem a v případě, že dítě chtějí. Potrat je od určitého data zakázán, aby se zabránilo smrti nositele. Magické těhoteství je velmi vážná věc.
Vy jste zhruba na začátku třetího týdne. Teď to ještě mohu provést, plod je velmi malý a mladý. Rozhodněte se. Nechci na vás tlačit, ale nezbývá mnoho času. Po ukončení čtvrtého týdne už bude pozdě.“ Otočila se k odchodu, zarazil ji Dracův odhodlaný, i když rozechvělý hlas.
„Bojím se. Nejsem připravený, být tak brzo otcem... Ale taky... neumím si představit, že bych ten život uvnitř mě jen tak... zahubil,“ objal si rukama ochranitelsky břicho. Pak se podíval na Nevilla. „Oba jsme mladí, Neve,“ oslovil ho. „Já... pochopím, jestli na to nejsi připravený. Ale nemůžu... se ho vzdát. Ani kvůli tobě.“ V očích se mu zaleskly slzy, sklopil oči, trochu zahanbený, že je tak... citový. V duchu proklel hormony, které s ním očividně začínají mávat.
Neville vstal. Pohledem poprosil sestru, aby je nechala o samotě. Pak blonďáčka proti sobě objal. „Ty pitomče,“ zašeptal láskyplně do plavých vlasů. „Jak si můžeš myslet, že bych tě kvůli tomuhle nechal.“ Sklouzl dlaní na jeho ploché břicho. „Je to přece NAŠE dítě. Tohle je důvod oslavovat, ne se rozcházet. Jo, jsme mladí, ale Draco... Já tě stejně miluju. Takže se tě zeptám jen o něco dřív...“
Draco vzhlédl. „Na co?“ zašeptal. Oči se mu ještě trochu leskly, ale byly suché.
„Draco... miluju tě,“ zašeptal Nebelvír, hlas se mu chvěl. „Strašně moc. Miluješ ty mě dost na to, abys se mnou strávil život?“
„Ty myslíš...“ hlesl Draco, „chceš říct... ptáš se...“
„Ptám se tě, jestli si mě vezmeš,“ upřesnil Neville a nejistě se díval do ohromených modrošedých očí. Vyčkával a modlil se, aby jeho milenec neřekl ne.
„Víš, že bych neřekl NE,“ promluvil Draco tiše, hledíc do hnědých očí své lásky. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat sám. Víš, po škole. Tak to přišlo trochu dřív. Myslíš, že to zvládneme?“
„Taky se trochu bojím,“ přiznal Neville. „Budeme hodně mladý rodiče... Ale nejsme první ani poslední. A já si osobně myslím... že spolu… zvládneme všechno.“ Přitáhl svého chlapce blíž k sobě a s pohledem do jeho očí jej políbil.
Když o malou chvíli později madam Pomfreyová vykoukla ze své kanceláře, okamžitě zrůžověla. Dva mladíci, které nechala, aby si promluvili o důležitých životních rozhodnutích, seděli v objetí na posteli a hladově se líbali. Vytušila, že se dohodli a ač nerada, rozhodla se jejich vášnivou chvilku přerušit.
Tiše si odkašlala, chlapci se od sebe polekaně odtrhli a pod pohledem zkušené ošetřovatelky zčervenali. Žena se přesunula k nim a když vyslechla jejich rozhodnutí o nepřerušování těhotenství, pogratulovala jim a ujistila je – a především Draca – že jim pomůže, dohlédne na průběh těhotenství a postará se, aby bylo vše v pořádku. Pak začala oba poučovat, čemu by se měl Draco vyhnout, jaké vitamíny užívat... A Draco neodolal, aby se nezeptal, jestli musí přestat se sexem.
Ujistila ho, že sex nevadí, pokud nebude příliš divoký a hrubý, mohou se milovat až do třetího trimestru. A samozřejmě mu nakázala skončit s létáním, pro těhotné je famfrpál příliš nebezpečný. Draco neochotně souhlasil, létal rád. Ale chápal, že nemůže riskovat, pokud nechce ublížit dítěti.
Po pečlivé prohlídce, dlouhém poučování a převzetí vitamínových lektvarů a taky na nevolnost, se nastávající rodiče vzdálili.
„Tak, co nejdřív?“ ptal se Neville, když procházeli sklepením ke koleji Zmijozelů. Vešli do společenské místnosti, těch několik hadů, kteří tam seděli, se při pohledu na mladého Nebelvíra jen ušklíblo, jiní si těch dvou ani nevšímalo. Zvykli si, že jeden z nich má takovýhle vztah, ani to nekomentovali... Nehledě na to, že v široké povědomí vešlo víc, než jen Dracovo oficiální prohlášení o vztahu s Nebelvírem. Už nebyl Malfoy, tedy ani elita, vůdce mladých čistokrevných této koleje. Neměl tam přátele a dobře to věděl. Snad jediné, co ostatním bránilo se ho dotknout, bylo vědomí, že se jedná o kmotřence hlavy Zmijozelu a člena rodiny Zlatého chlapce. Bylo jasné, že by jim to Harry Potter nedaroval a nemínili ho provokovat – až tak moc.
„Odpočinu si,“ oznámil Draco. Odložil lektvary a natáhl se na postel. „Je legrační, že mě zmohlo obyčejný vyšetření.“
„Myslím, že je to spíš tvým stavem,“ mínil Neville. „Ale těší mě, že jste oba v pořádku,“ přešel k posteli, lehl si vedle svého přítele a opatrně mu položil – po Dracově souhlasném pohledu – dlaň na ploché bříško.
„Hádám, že chceš asi syna,“ mrkl na blonďáka, který právě položil dlaň na jeho. Draco se usmál. „Vlastně je mi to jedno. Nejsem hlava rodu, nedostanu malfoyovské dědictví... Takže nemusím nijak lpět na tom, aby první dítě byl syn. Z dcery budu mít taky radost. Co ty?“
„Taky je mi to jedno, hlavně, aby bylo zdravý,“ kývl Neville potěšeně. Přitáhl si ke rtům Dracovu ruku, políbil konečky prstů. Pak se zeptal: „Kdy se vezmeme? Nechci na tebe tlačit, urči datum sám, jestli chceš. Můžeme počkat po škole, nebo si to vyřídit rychle... Jen bych rád věděl, jak se na to díváš ty.“
„Myslím,“ zadumal se Draco, „co nejdřív. Pojistím si tě, abys mi neutek'.“
„Myslíš, že bych tě opustil?“ skoro se urazil Neville. „To si o mě vážně myslíš, že bych...“ Nedomluvil, Draco ho náhle strhl pod sebe.
„Ne, vím, že mě neopustíš... Nás.“ Díval se mu upřeně do očí. „Dělám si legraci. Jenom... víš, mám pocit, že bude lepší, když se vezmeme dřív, než to bude vidět... A taky... chci, aby se dítě narodilo do manželství, chápeš? Aby nemělo problémy s tím, že je nelegitimní.“
„Jo, chápu,“ usmál se Nebelvír. „Tak už jen zbývá určit datum, dohodnout se na typu svatby, hostech a tak...“
„Vezmeme se brzy,“ začal Draco uvažovat, „ale právě mi umřeli rodiče, tak by to nemělo být moc... víš co, velký. Vždycky jsem nesnášel ty plesy s fůrou lidí, co pořádala matka. Mezi stovkou lidí jsem se cítil hrozně sám. Chci tam naše přátele, rodinu, ale ne cizí lidi. Být pořád Malfoyem, nemohl bych dělat, co chci. I svatba by byla spíš společenská událost, než náš den.“
„Mohl by nás oddat Brumbál, jsi pro?“ prohodil Neville s úsměvem. „I bez spousty lidí to bude hezký, bude to přece NÁŠ den...“ Draco se na něj s láskou usmál.
„Bude to nádherný,“ slíbil. „Jen to musím říct Severusovi, za ním zajdu po večeři, pak Harrymu, je hlava rodiny Blacků. Chci pozvat Tonksovou a její mámu, jsou rodina. Nejdřív ale bude třeba vyřídit pohřeb...“ posmutněl najednou.
Neville si přitáhl svého blonďáčka blíž. „Nejsi na to sám, lásko,“ šeptl a vtiskl do vlasů polibek. „Odteď budeme na všechno dva. A pak tři,“ pohladil ho po břiše. „A teď odpočívej. Ať jste oba silní a zdraví.“ Znova ho políbil, Draco se mu schoulil do náruče a brzy usnul.
Severus se musel v Síni dost ovládat, aby nehypnotizoval svého chlapce. Dost těžko se mu od něj odtrhával pohled a v kalhotech měl pnutí snad od chvíle, co opustili sklepení. Tušil, že si bude muset dát před spaním studenou sprchu.
Na půl ucha poslouchal Tonksové štěbetání, sem tam hodil okem po svých hadech, neušlo mu, že jeho kmotřenec se u večeře opět nenachází... Doufal, že mu není zle, nebo není v depresi. Rozhodl se, že za ním po jídle zajde, alespoň Draca zkontroluje.
Harry vstoupil do Velké síně stále ještě rozechvělý. Byl šťastný. Objevil pravdu o svém milenci, málem se rozešli, pak se zase smířili... A poslední dva dny se skoro pořád milovali. Cítil se tak naplněný, spokojený jako kočka, co právě vypila kbelík smetany.
Odvážil se krátce pohlédnout k profesorskému stolu. V okamžení se do jeho očí vpil jiskřivý pohled černých očí. Naštěstí už z nich dokázal číst, protože Severusova tvář byla vážná, nicneříkající... Ale v očích se objevil ten láskyplný plamínek, který tu obvykle chladnou černou rozzářil jako hvězdy noční oblohu.
Vzápětí Severus ten pohled přerušil, sklonil hlavu ke své večeři. Harry by se cítil dotčeně, nevidět tu lásku v jeho očích. Byť to byl jen okamžik. Chápal, že se musejí krýt, vždyť to není navěky. Takhle ale odtrhl oči od profesora lektvarů a přešel k nebelvírskému stolu.
Posadil se vedle Seamuse, naproti sobě Hermionu. Usmála se na něj, ale neviděla, jak přísný pohled na něj upřel Ron. Harry radši sklopil oči a věnoval se večeři. Ztráta kamaráda ho trápila, i když nelitoval, že má svého Severuse. Napadlo ho, jak by Ron asi reagoval, vědět, že ten, kvůli komu zradil jeho důvěru, je právě nenáviděný Snape. Povzdechl si a věnoval se jídlu. Vybral si místo celých brambor bramborovou kaši, jen malý kousek sekané a hojně polil omáčkou. Pak si přitáhl podnos s dezertem. Nad čokoládovým pudinkem se mu sbíhaly sliny.
Ron překvapeně koukal na bývalého kamaráda. Nikdy ho neviděl, že by tak hodně jedl a obvykle si večer odpustil dezert. Dnes večer toho Harry snědl téměř tolik, co Ron při každém jídle.
Navíc nevypadal, že by ho bolela ta naražená čelist, přitom ráno syčel bolestí...
'Asi zašel za Pomfreyovou,' pomyslel si Ron a v duchu nad tím pokrčil rameny. Večer se opět hodlal věnovat Hermioně, takže doufal, že se Harry zas nějak zabaví.
Jen krátkou chvilku věnoval myšlence, kam to Harry na víkend vždycky zmizí... Usoudil, že ač to popírá, určitě někoho má. A protože zjistil, že Ron na to nemá pozitivní názor, je logické, že se nepřiznal, že chodí s klukem. Krátce nad tím uvažoval... Vlastně mu to ani moc nevadilo. To, co Harry provedl Ginny, mu vadí mnohem víc. Byl strašně zklamaný. Ale nedokáže Harrymu odpustit, teď ne.
Pak už si bývalého kamaráda nevšímal, odešel se svou přítelkyní zpátky na kolej.
Harry se snažil nedat najevo smutek, když odešli bez něj. Chápal je, že chtějí být spolu, nakonec, on taky touží trávit čas se svým milencem. Ale zabral si jeho volný čas na celý víkend, nemůže ho pořád otravovat. Tráví s ním času víc než dost, nemůže být neskromný. Severus určitě potřebuje i čas pro sebe.
Takže mu jen bylo smutno, že bude dnes spát sám. Nemá rád prázdnou, studenou postel. Záviděl svým přátelům, Ronovi, Hermioně i Dracovi a Nevillovi, jejich láska není proti pravidlům... Záviděl jim, že oni se nemusí schovávat.
Severus se chystal k návratu do sklepení. Vrhl poslední pohled na studenty, jak na své hady, tak na Harryho... Neušlo mu, že je náhle z nějakého důvodu smutný, ale přičítal to opět narušenému přátelství s Weasleym, všiml si těch pohledů mezi nimi. Na moment jím protekl pocit viny.
Kdyby Harry chodil s nějakým vrstevníkem, nebylo by třeba tu Weasleyovic holku zaklínat... On sám je pro Harryho nebezpečný, jejich vztah ničí jeho letitá přátelství...
'Naše láska má svá pozitiva i negativa,' pomyslel si. 'Doufám, že ty negativní nepřeváží. Kdoví, jestli by pak nechtěl skončit... Já ho nedokážu opustit. Už je pozdě.'
„Severusi?“ uslyšel ředitelův hlas. „Mluvil jsi dnes s Harrym? Nepřipadal ti smutný?“
„Ano,“ kývl a znovu se posadil. „Dnes ráno přišel na ošetřovnu, když jsem tam byl. Svěřil se mi... On a pan Weasley... jsou poněkud rozhádaní. Jak jsem vyrozuměl, je to kvůli Weasleyho sestře. Jak se zdá, Harry ji hned zrána definitivně odmítl, ona to vzala špatně a pan Weasley si vzal sestřino zlomené srdce osobně.“
„A proto byl Harry na ošetřovně?“ překvapilo Brumbála. „Poprali se?“
„Je zřejmé, že pan Weasley má v ruce pořádnou sílu, Harry to odnesl zraněnou čelistí. Postaral jsem se o něj, pak byl u mne ve sklepení a probírali jsme jisté části jeho tréninku.“
„Nelíbí se mi, že se mladý pan Weasley v tomto roce projevuje tak násilnicky,“ zamračil se ředitel. „Nemám zasáhnout?“
„Harry mě požádal, abych se o tom nezmiňoval a nic nepodnikal,“ řekl Severus a opět ho bodl pocit viny. „Bylo by mu jasné, že jsem mluvil. Nechci přijít o jeho důvěru, Albusi. Harry zřejmě věří, že se to mezi nimi zase spraví.“
„Tak tomu dáme čas,“ povzdechl si Brumbál a vstal. „Děkuji, Severusi.“
„Není zač,“ zamumlal lektvarista a zvedl se taky. Zamířil do sklepení a ke zmijozelské klubovně.
Prošel společenkou, studentům, kteří tam seděli, si nevšímal, šel rovnou ke dveřím primuského pokoje. Mohl dost dobře přijít krbem, ale protože neviděl u jídla ani Longbottoma, tušil, že by mohl dorazit velmi nevhod. Neměl zájem vidět svého kmotřence v jakékoli intimní chvíli... Bohatě mu to stačilo, když před čtyřmi lety přistihl Draca, jak se s mladým Zabinim učí líbat. Od té doby je s neklidem sledoval, naštěstí to byla velmi krátká a nevážná epizoda.
V duchu byl rád, že jeho svěřenec neskončil s ním. Zabini pro něj není rozhodně ten pravý, je příliš nestálý a zlomené srdce by z citlivého Draca udělalo chladnou kopii Luciuse. Doufal, že Longbottom mu nic neprovede, to by mu nedaroval...
Zaklepal, překvapilo ho, že se dveře otevřely skoro ihned. Opět otevřel Dracův přítel. Severuse napadlo, že tam nejspíš je častěji, než v nebelvírské věži.
„Dobrý večer, pane,“ pozdravil ho Neville. Vypadal trochu nervózně, ale neklepal se, jak míval ve zvyku kdysi. Přesto byl jeho neklid zřetelnější, než v poslední době býval, to Severuse upozornilo, že se možná něco děje.
„Draco zrovna večeří, nedáte si taky něco?“ nabídl mu pohostinně.
„Ne, děkuji, zrovna jdu z večeře.“ Severus přešel k malému stolu, Draco právě složil jídelní ubrousek k talíři. Podíval se na kmotra, i u něj rozeznal nervozitu.
„Ahoj, Severusi,“ špitl. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se. Profesor jen zavrtěl hlavou. Přijal nabídnuté místo, pak se podíval na oba neklidné chlapce a řekl: „Tak to vyklopte. Něco se děje?“
Mladíci se na sebe podívali, Nebelvír si sedl vedle svého přítele a pevně mu stiskl ruku. To zřejmě dodalo Dracovi odvahu, protože promluvil: „Chci ti něco říct. Já... dnes jsme se dověděli...“ Pak se zase na chvilku odmlčel. Neville mu přejel dlaní po paži, zřejmě na znamení podpory. Severus se na ně jen zmateně díval. Cítil, že se jedná o něco důležité.
„Zjistil jsem, že... když jsem byl před dvěma týdny doma... dávali mi do pití lektvar. Nejspíš, abych byl připravený pro Voldemorta,“ otřásl se znechuceně Draco.
„Předpokládám, žes to nepoznal,“ poznamenal Severus.
„Nejspíš to bylo v brusinkovém džusu,“ zamumlal Zmijozel. „Já... chci říct...“
„Jsi v jiném stavu?“ zeptal se lektvarista jednoduše. Chlapci na něj vykulili oči, ale po chvilce kývli.
„Dobrá,“ Severus si promnul kořen nosu. „Už jsi byl na ošetřovně?“
„Ano, madam Pomfreyová zrovna přišla od svatého Munga,“ přitakal Draco. „Po probuzení jsem zvracel, tak mě tam Neville odtáhl. Tak jsme se dověděli, co je třeba a tak.“
„Mám tomu rozumět, že ode mě chceš lektvar? Nechceš to dítě?“
„Necháme si ho,“ řekl náhle Neville. „A budeme se brát. Draca jsem ještě na ošetřovně požádal o ruku.“
„Takže...?“ Severus moc nechápal, co po něm chtějí.
„Chceme se vzít co nejdřív,“ oznámil mu Draco. „Takže tě tímto zvu na svatbu. Rád bych, abys mě doprovodil k oltáři. Uděláš to... prosím?“
Severus ohromeně kývl. „Moc rád.“
„Dále, musím přestat s famfrpálem, budeš muset obsadit záložního chytače.“
„To není tak velký problém. Ještě něco?“
„Měl bych se vyhnout přípravě lektvarů, po dobu těhotenství.“
„To je mi jasné. Budu ti dávat písemné práce, u praktické přípravy být nemusíš. Jen si budeš muset po porodu dodělat praktickou zkoušku z lektvarů. Pokud jsi těhotný dva týdny, porodíš někdy...“ chvilku počítal, „v prosinci. Madam Pomfrayová ti doufám řekla, že mužské těhotenství je o něco delší než ženské.“
„Zmínila se. A chtěl jsem tě požádat... jestli bys mi pomohl s přípravou pohřbu rodičů,“ vyklopil ze sebe blonďatý mladík tišeji. Kousal se do rtu, vypadal, že potlačuje pláč... Severus odhadl, že už začínají pracovat hormony. Dříve by Draco neměl problém udržet kamennou tvář. Potěš ho Merlin, užije si těhotenské nálady...
„Jistěže,“ vypravil ze sebe přiškrceně. Ani pro něj nebylo snadné myslet na mrtvé rodiče tohoto chlapce. Přece jen byli léta přáteli. Svářil se v něm smutek, překvapení nad odhalením Dracova stavu… radost. A taky cítil jistou stopu žárlivosti. Ten chlapec tak brzy zakládá rodinu… Musel se otázat: „Draco, nebojíš se přivést dítě do probíhající války? Může se stát cokoliv… Nechci tě strašit, ale promyslel sis to? Přemýšleli jste oba?“ podíval se i na Nevilla.
„Kdybychom dítě plánovali, nejspíš by přišlo později,“ promluvil Nebelvír. „Chtěl jsem si Draca vzít tak jako tak, jen jsem myslel… no, že to přijde později. Ale tohle tak nějak někdo naplánoval za nás. Kdyby Draco dítě nechtěl teď… Chápal bych to. Ale taky jsem rád, že se rozhodl si ho nechat…“ usmál se na blonďáka. „Uvědomujeme si, že je svět kolem nás nebezpečný. Ale i v takových dobách se lidi rozmnožují.“
‚Má pravdu,‘ pomyslel si Severus. ‚Kdybychom se chtěli s Harrym vzít a založit rodinu… Myslím, že by mu bylo jedno, jak je to nebezpečné. I když zrovna on riskuje z nás nejvíc…‘
„Kdybyste vy dva potřebovali, obraťte se na mě,“ řekl nahlas a zvedl se. „Draco, zítra po vyučování za mnou přijď, promluvíme si ohledně toho pohřbu. Al… ředitel už mi navrhl, že by tví rodiče mohli být pohřbeni zde, v Bradavicích. Měl jsem ti to sdělit. Promysli si to. Mám za ním zajít kvůli vaší svatbě? Budete potřebovat povolení z Ministerstva.“
„Bude lepší, když za ním zajdeme my sami,“ poznamenal Draco. „Myslíš, že by nás teď přijal?“
„Myslím, že ano, ještě není moc pozdě,“ kývl Severus. „Mám jít s vámi?“
„Proč ne,“ souhlasili chlapci.
Všichni se zvedli a vyšli do společenky. Tam Severus vhodil do ohně v krbu letaxový prach a když oheň zezelenal, vstoupil do něj. „Ředitelna!“ křikl. Zmizel v zelených plamenech, mladíci jej jeden po druhém následovali.
Ředitel Brumbál se probíral jakýmisi listinami, když v krbu zezelenaly plameny a do místnosti vstoupil černě oděný profesor.
„Severusi!“ zadíval se na něj, „něco se děje?“
„Promiň, že jsem nedal vědět dřív, ale situace si to žádá. Chceme s tebou o něčem mluvit, Albusi,“ řekl lektvarista, vzápětí se z krbu vypotácel blonďatý Zmijozel. Za ním trochu elegantněji dorazil přítel zmíněného Zmijozela. Na bledé tváři svého kmotřence Severus viděl, že cesta krbem mu nedělá v jeho stavu dobře.
„Pan Black a pan Longbottom,“ vypadal ředitel překvapeně. „Copak vás všechny přivádí?“
„Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravili chlapci. „Máme pár věcí, které s vámi musíme nutně probrat, pane,“ oznámil Draco.
Ředitel jim nabídl místo a čaj. Pak mu nad vonícím nápojem mladí snoubenci objasnili svou situaci.
„Nuže, je to překvapení, chlapci. Jste hodně mladí. Ale mě nezbývá jiné, než vám pogratulovat. Samozřejmě mi bude potěšením vás oddat…“ souhlasil vesele. „Zajistím vám dokumenty pro vyřízení povolení. Zítra odpoledne se dostavte sem, podepíšete je a rovnou je odešleme. Pane Longbottome, vy budete muset probrat tuto situaci s Augustou… tedy, vaší babičkou.“
„Už jsem jí poslal sovu. Slíbila, že pozítří sem dorazí, promluvíme si. Doufám, že se nebude moc zlobit,“ povzdechl si Neville. „Ale i kdyby… moje rozhodnutí nijak nezviklá.“
Na rtech plavovlasého mladíka se rozlil šťastný úsměv.
„S babičkou si můžete promluvit zde,“ nabídl Brumbál. „Budete potřebovat soukromí.“
„Děkujeme, pane profesore,“ usmál se Draco a vzápětí zvážněl. „Teď, když za sebou máme příjemnější věci, můžeme si promluvit o pohřbu mých rodičů? Severus mi řekl o vaší nabídce.“
„Dobrá,“ zvážněl ředitel. „Přirozeně u toho bude potřeba ministerský úředník, ale myslím, že dokážu přesvědčit někoho, kdo nebude nijak necitlivý. Přirozeně vaše rodiče nelze pochovat na hřbitově ředitelů, ale našel jsem příjemné místo na pozemcích. Zítra vás tam zavedu. Pak si určíte datum.“
„Děkuju, pane profesore,“ oddychl si Draco.
Chlapci i profesor lektvarů se zvedli a po přání dobré noci řediteli odešli.
Severuse už nijak nepřekvapilo, že mladý Longbottom sešel s nimi do sklepení. Vzápětí si na něco vzpomněl. „Jste si vědomi, že po svatbě nemůžete bydlet na koleji?“ zeptal.
Vida, že se zarazili, pochopil, že to netušili.
„A kde teda?“ zeptal se Neville.
„Budou vám přirozeně dány soukromé komnaty v hostinské věži,“ protočil oči lektvarista. „Budete manželé, takže pobyt na kolejích je pro nesvobodné studenty vyloučen.“
„Budeme mít vlastní bydlení, prima,“ usmál se Draco. „Pak ještě probereme bydlení po škole,“ otočil se na snoubence, ten jen pokývl.
Muž se rozhodl nechat oba mladé o samotě a vzdálil se do svých pokojů. Stejně zítra učí a musí si připravit podklady. Nemá sice sedmáky, ale i tak to budou hodiny učení mučení bandy tupohlavců... Povzdechl si a přešel ke svému pracovnímu stolu. Zbylo mu několik neoznámkovaných esejí...
„Ty nezůstaneš?“ otázal se Draco trochu překvapeně, když viděl, jak Neville sbírá pár svých věcí, jako hábit a učebnice, neboť od pátečních událostí se na nebelvírskou kolej nevrátil...
„Měl bych zajít na kolej, převlíknout se a připravit na zítřejší hodiny,“ usmál se Neville.
„Tak jo,“ pousmál se Draco, trochu smutně. „Uvidíme se u snídaně.“
„Draco, netvař se,“ přešel Nebelvír k němu, „já tě přece miluju a uvidíme se za pár hodin...“
„To jsou jen hormony,“ potřásl Draco hlavou. „Neber to vážně.“
„Vždycky tě budu brát vážně, můj dráčku,“ zašeptal Neville. Přitáhl si chlapce do náruče. „Víš co, já zase přijdu. Před večerkou na mě čekej před společenkou.“
„Neve, já to přece jednu noc vydržím,“ ujišťoval ho Zmijozel, rozpačitý z toho, jak s ním jeho emoce mávají.
„Ale já ne,“ vydechl jeho přítel a uchvátil jeho rty. Pustil ho, až když měl Draco rozklepaná kolena. Nikdy by nevěřil, že si bude tolik užívat ve vztahu podřízenou roli.
„Tak jo, počkám na tebe,“ hlesl, když se vzpamatoval. Neville se usmál a chtěl vyrazit za svými povinnostmi.
„Neve, když už jdeš na kolej,“ ozval se Draco zamyšleně, „promluvíš s Harrym?“
„O svatbě?“
„Jo,“ přitakal Draco. „Řekni mu všechno, jestli chceš. Chci ho tam, nakonec, je to má rodina.“
„Dobře. Už sis vybral svědka?“
„No, Severus mě odvede, myslím, že požádám jeho. Ty?“
„Uvažuju o Harrym. Nevadí ti to, že ne.“
„Jistěže ne,“ Draco snoubence políbil a postrčil ho ke dveřím. „Tak už jdi. Čím dřív odejdeš, tím dřív se vrátíš.“
„Fajn,“ Neville se usmál a konečně odešel.
Harry se zahloubaným výrazem stoupal po schodišti ke vchodu do Nebelvírské klubovny. Uvažoval, co bude dělat dnes večer. Šel si pro věci na zítřejší vyučování, doufal, že Ron s Hermionou ještě nebudou... ehm, se bavit.
Měl štěstí. Sotva prošel otvorem za portrétem Růžové dámy, uviděl je v křesle před krbem. Hermiona seděla Ronovi na klíně, hlavu na jeho rameni, Harry viděl, jak se Ronovy rty pohybují, něco jí povídal.
Nerušil je, zatím si ho nevšimli. Kývl na pozdrav ostatním, co na něj zamávali a rychle došel do své ložnice, vzal si věci a chtěl se pod 'pláštíkem' vytratit, aby ho neviděl zbytek Nebelvírských. Vyrušilo ho klepání na dveře.
'Kdo to... Ron by neklepal,' uvědomil si. Povzdechl si a šel otevřít.
„Neville,“ usmál se. „Pojď dál.“ Ustoupil a nechal kamaráda vejít.
„Byl jsi u Draca,“ konstatoval Harry. „Jak mu je?“
„Fyzicky – docela dobře, psychicky – rozrušený, ale taky v klidu. Nechci ho nechávat samotného, takže tam zase přespím. Jeho kmotr to už ví, ale chtěli bysme, abys to věděl taky. Zjistili jsme to dneska, takže se o to odvíjí ty ostatní věci... A já bych tě rád o něco požádal.“
„O co jde?“ usmíval se Harry. Kamarád mu připadal roztomile nervózní.
„Dracovi na Manor podávali lektvar, nepoznal to, protože byl v džusu,“ vypravil ze sebe Neville na jeden nádech. „Čekáme dítě, Harry.“
„To si děláš...“ užasl Nebelvír. Díval se na Nevilla skoro závistivě. Taky chce rodinu. „Páni, to je... Já nevím, co říct, Neve.“
„Co třeba gratuluju?“ navrhl Neville pobaveně. „Už jsme se dohodli, i se Snapem. Necháme si dítě a vezmeme se. Brzy. Bude to malý a skromný, kvůli Malfoyovým... Draco je chce napřed pohřbít. Přijdeš? Myslím, že Draco tě tam bude chtít.“
„Jasně,“ Harry přikývl. „O tohle jsi mě chtěl požádat?“
„O pohřbu jsme vlastně moc nemluvili. Teď spíš probíráme dítě a svatbu. A já jsem tě chtěl požádat, jestli bys... mi šel za svědka.“
„Neville,“ Harryho zaplavila taková radost, že nevěděl, co říct... Nakonec jen přikývl. „Bude mi ctí. Opravdu. Kdo jde Dracovi?“
„Uvažuje, že požádá Snapea... Už ho poprosil, aby ho odvedl k oltáři... A mluvili jsme s ředitelem, oddá nás. Datum ti pak řekneme, ještě jsme se nedohodli. Je to všechno dost na rychlo a napřed se musí zařídit pohřeb.“
„Páni,“ Harrymu ze všech těch informací šla hlava kolem. „To bych nevěřil, co se stane za jeden víkend.“
'Lháři,' ozvalo se jeho svědomí. 'Během jednoho víkendu jsi se vrátil k Severusovi, přišel o nejlepšího přítele... Fakt bys tomu nevěřil?' Povzdechl si.
„Jo,“ Neville se zasmál, poškrábal se ve vlasech, „mám z toho hlavu jako balón... Tak já jdu. A děkuju, Harry.“
„Za málo... a gratuluju.“ Měl radost za ně oba, šťastně se rozbíhající život jeho přátel ho těšil. Stejně jako byl rád, že ho chtějí u své důležité životní události. A když si uvědomil, že bude na svatbě stát jen pár kroků od svého Severuse... Projelo jím příjemné mrazení.
Neville už bral za kliku, když se otočil zpět na Harryho. „Víš, když jsem ti řekl o dítěti, tvářil ses... Věříš, že úplně stejně jako Snape, když se to dověděl?“
„Jak se tvářil?“
„Překvapeně. A možná... jakoby... nám to záviděl.“
„Možná chce taky rodinu,“ zašeptal Harry zamyšleně. „Není tak starej, aby si ji nemohl pořídit.“
„Možná,“ usmál se Neville. „Ale ukaž mi člověka, kterej by si ho vzal?“ otevřel dveře a než zavřel, dodal: „Dobrou a dík, Harry.“
„Dobrou!“ zavolal za ním kamarád. Pak kleply dveře, osaměl. Zadíval se na dveře. „Já bych si ho vzal hned,“ zašeptal.