Bitva začíná ráno
Dvanáct let po pádu Voldemorta, San Francisco, USA
„Dobře,“ Remus si odkašlal, když se Harry na chvíli odmlčel. „Asi si dáme pauzu... Rád bych některé ty věci... pochopil... a strávil.“ Mladý muž jen chápavě přikývl. Regulus se s tím ale srovnal rychleji a zeptal se: „Jestli jsem to dobře pochopil... Ty jsi chodil celý sedmý ročník se Severusem?“
Hary se začervenal, ale odpověděl: „Jednoduše řečeno... Ano.“ Blýskl pohledem po vedle sedícím vlkodlakovi a tišeji dodal: „Tuším, že tvůj bratr by to nikdy nerozdýchal. Neskutečně mi chybí, ale jsem rád, že to s ním nemusím řešit.“
„Jsi si tak jistý, že by nesouhlasil?“ Remův hlas zněl zamyšleně.
„A ty?“ opáčil Harry smutně. „Mohl bys s čistým svědomím říct, že by mi to Sirius nerozmlouval? Že by mi prominul, že jsem miloval jeho někdejšího nepřítele? Víš, jak to vždycky vypadalo na Ústředí. Provokovali se, jen aby se mohli minimálně jednou proklít, nebo aspoň poprat.“ Harry vstal a došel k baru, aby si dolil bourbon, který si zde v Americe oblíbil.
„Potvrdit to nemůžu,“ vzdychl Remus upřímně. „Znal jsem Siriuse dobře. Byl zatvrzelý a zaslepený nenávistí vůči Severusovi.“
„Nikdy jsem nepochopil, proč jsou na sebe od začátku tak vysazený,“ zamumlal Regulus a gestem odmítl další drink.
„Takže Jamie je Severusův,“ pronesl Remus. Neznělo to jako otázka.
„Ano, Sev je jeho otec,“ potvrdil Harry. „Je sice podobný mně, ale talent k Lektvarům zdědil po něm... A rozhodně jeho zatvrzelost.“
„Osobně si myslím, že tvrdohlavý by mohl být i po tobě,“ poznamenal Remus s úsměvem. Po malé chvilce se podíval do očí otce svého kmotřence a dodal: „Severus je dobrý člověk. Jamie má dobré geny po vás obou. Nebudu ho milovat o nic míň, když teď vím pravdu.“
„Já vím,“ zašeptal Harry. Sklopil oči. „Nepochyboval jsem... No, možná malinko,“ připustil. „Ale ty jsi s ním vždycky vycházel poměrně... dobře. Tolik ti... nevadil, mám pravdu?“
Remus jen mlčky přikývl. Jeho manžel rychle přispěchal se svou troškou: „Já Severuse znal docela dobře a i když vím o jeho roli mezi Smrtijedy, považoval jsem ho za jednoho z těch morálnějších. Ne že by jich tam bylo moc...“ Povzdychl si. „Vždycky jsem si ho určitým způsobem vážil. A když teď vím, že byl dvojitým agentem... Neměl to snadné. Překvapuje mě, že by tolik riskoval udržováním vztahu se studentem, natož s tebou. Vědět to školní rada, šel by bez soudu do Azkabanu, jen za to, že si dovolil na tebe sáhnout. V tomhle směru jeho jednání nechápu.“
„Nechápeš jeho motivaci?“ usmál se Harry smutně. „Věř, že to ani já. Ale... Jamie nemůže za to, kdo ho zplodil. A já toho nelituju, svého syna miluju... bez ohledu na všechno.“
„Toho se bojíš?“ zeptala se bradavická lékouzelnice. Odložila svou sklenku a pokračovala: „Harry, dobře víš, že Jamieho milujeme. Opravdu nezáleží na tom, kdo je jeho otcem. Je to skvělý kluk. Pravda, jak jsme ji slyšeli, nám názor na něj nezmění. Spíš nám odpoví na některé otázky. Například já jsem si vždy kladla otázku, po kom promerlina podědil sklon ke čtení, protože se v tomto podobá spíše mladé paní Weasleyové...“ Harry se při vzpomínce na Hermionu pousmál. „Ten talent na Lektvary jsem přisuzovala genům po Lily. Ale tady nejspíš zaúřadovala Severusova krev...“ podotkla zamyšleně ošetřovatelka.
„Neřekneš mu to, že ne?“ zpanikařil Harry, když si náhle uvědomil, že Poppy druhého chlapcova otce co nevidět zase uvidí. Uklidnila ho: „Nemám právo prozradit takovou věc. Dobře víš, že mi můžeš věřit, Harry. Tuhle věc nechám plně na tobě. Sám rozhodni, zda mu to prozradíš, nebo ho necháš v nevědomosti.
Ale pokud se s Jamiem setká... Mohl by si to domyslet. Severus je nebezpečně inteligentní a to víme všichni. Nemohu schvalovat, že udržoval zakázaný vztah se studentem...“ na to si Harry povzdechl, „ale byl jsi dospělý a jak jsi sám řekl, miloval jsi ho. Věřím, že tě k ničemu nenutil.“
„Nenutil,“ přiznal Harry. „Všechny kroky kupředu v našem vztahu nechával na mě. Já... byl šťastný... velice šťastný. Jamie byl obrovským překvapením, to víš. Jak jsem se tvářil, když jsi mi to řekla. Jakkoli byl náš vztah nepovolený, dělal mě šťastným a v té době jsem moc možností, jak být šťastný, neměl.“
„Nikdo tě nesoudí, Harry,“ řekla žena měkce. „Nelze ti vyčítat, žes' miloval.“
Tři muži a žena ještě chvíli rozprávěli, když je vyrušil příchod skřítka.
„Pinky se omlouvá,“ zapištěla roztomilá skřítka v jednoduchých bílých šatečkách a s růžovými mašlemi. „Pinky přišla oznámit, že večeře být hotová.“
„To už je tolik hodin?“ podivil se Harry. „Dobrá, přejdeme do jídelny. Pinky, prosím, svolej děti.“
Poppy se omluvila, že si odskočí do koupelny. Harry sám se odešel osvěžit, všichni se dohodli, že se za okamžik sejdou v jídelně. Remus a jeho manžel osaměli.
„Vážně ti to nevadí?“ zeptal se Regulus Remuse. „Pamatuju si to Pobertovské hašteření se Severusem. Tys býval nejmírnější a mnoha těch zlomyslností ses neúčastnil, ale Severus vás nenáviděl všechny stejně.“
„Nevím, jak bych reagoval, mít teď tady Severuse samotného, ale nehodlám nic vyčítat Harrymu, natož dávat vinu chlapci... Je to můj kmotřenec a já ho miluji. Je to dítě. Jak řekla Poppy, nemůže za svého otce. Nemusím to chápat, ani schvalovat. Harry věděl co dělá, když to zjistil. Ať už měl Severus jakýkoliv důvod, udržovat s Harrym vztah...“ Remus potřásl hlavou a zamířil ven z pracovny. Regulus ho mlčky následoval.
Po večeři, během které si dospělí hleděli hlavně dětí a jejich nadšeného žvatlání, otcové své potomstvo uložili k spánku a pak se opět sešli u Harryho v pracovně. Všem bylo jasné, že s vyprávěním neskončil.
„Před večeří jsme se shodli, že tvého chlapce máme rádi a nesoudíme tě,“ začal hned Regulus. „Budeš teď vyprávět dál, nebo je to všechno, cos nám chtěl svěřit? Nakonec, jak dopadla Závěrečná bitva, už víme.“
Harry se usmál a potřásl hlavou. „Neskončil jsem. Jen asi něco přeskočím, jako svatbu tvého synovce Draca a Velikonoce, které jsem opět strávil na Sevově hradě.“
„Co kdybys rovnou přeskočil k Bitvě?“ navrhl Regulus vážně. „Pokud se něco zajímavého nestalo už předtím...“
Harry se zadíval kamsi do prázdna. Pak začal tiše mluvit...
4.květen 1998, neděle ráno, Útočiště
Mladý černovlasý Nebelvír se zavrtěl, sluneční paprsky mu svítily přímo do tváře, budily ho. Nespokojeně zavrněl, vtom ho kolem pasu objala silná paže. Harry se usmál.
„Škoda, že už je ráno,“ zamumlal majitel té paže. Přimkl se k štíhlému mladíkovi vedle sebe. „Jak ses vyspal?“
„Málo,“ zamumlal Harry, „ale skvěle.“ Otočil se v náruči svého milence a položil mu hlavu na prsa. Prstem kreslil kroužky na bílou pokožku. Zadíval se na předloktí, které měl Severus položené na břiše, částečně viděl jeho gryfí tetování.
„Proč sis nenechal to původní tetování jen smazat? Proč sis pořídil nové?“ zeptal se najednou Harry.
Severus pootočil ruku, aby bylo tetování vidět celé. „Nevím... Vymazání mě vlastně nenapadlo... Považoval jsem zakrytí za jediné řešení.“ Na chvilku se odmlčel a když Harry nic neříkal, pokračoval: „Nezajímá tě spíš něco jiného?“
„Myslíš obrázek?“ usmál se Harry. „Možná se pletu, ale řekl bych, že jsi rozhodl podvědomě.“
„Asi ano,“ souhlasil Severus. „Gryf, lev... Ty... Mám to propojené. A za tohle tetování se aspoň nemusím stydět.“
Harry chvíli mlčel... Pak řekl: „Vážím si tě. Myslím, že jsem ti nikdy ani nepoděkoval. Udělal jsi toho tolik... Nejen pro mě.“
„Jsi napjatý,“ všiml si muž. „Co se ti honí hlavou?“
Harry pootočil hlavou, aby mu viděl do očí. „Spousta věcí,“ řekl tiše. „Víš... Občas mám pocit, že se blíží konec... A chtěl bych toho tolik stihnout. Tolik říct.“
„Mně?“ zašeptal Severus a přitiskl ho těsněji k sobě.
„Ano, i tobě,“ přikývl Harry. Znovu složil hlavu na jeho hruď a zaposlouchal se do rytmu srdce. „Chtěl bych, abys věděl, že tě miluju... Věřím ti.... Obdivuju tě. Myslím, že jsi nejsilnější, nejstatečnější člověk, jakého znám. Chci, abys tohle věděl, Seve. Jak tě vidím.“
„Nejsem dokonalý,“ zachraptěl lektvarista, ohromený Harryho doznáním. „Nesmíš si mě idealizovat.“
„Nemyslím, že to dělám. Nikdo není dokonalý, ani já. Každý má nějakou chybu. Já tvé chyby znám, Severusi Snape,“ tady se Harry nadzvedl, opřel o loket a naklonil se nad milence. „A i přes ně – nebo možná i díky nim – tě miluju a vážím si tě.“
„Já na tobě obdivuju tvou nezdolnost,“ řekl Severus. „Pokaždé, když ti něco podrazí nohy, chvíli ležíš, pak se zvedneš a bojuješ do dalšího úderu. Obdivuju tvou víru v dobro v každém z nás. Dal jsi novou šanci mně, Dracovi. Snažíš se ochránit každého, o kom si jen trochu myslíš, že si to zaslouží. Žasnu nad tvou vnitřní silou. Stalo se tolik věcí, které tě zranily... a žádná tě úplně nezlomila. Jsi silnější než já, Harry.“
„Prostě jsme dokonalý pár,“ poznamenal Harry a líbl Severuse na nos. Muž se tiše rozesmál.
Následující večer
Z Harryho unavených prstů vyklouzl brk. Mladík se protáhl a bylo slyšet, jak mu v zádech zakřupalo. Promnul si oči.
„Snad nejsi unavený?“ ozvalo se posměšně. Harry vzhlédl... k obrazu svého předka na stěně. Usmál se na něj. „Blíží se konec školy, OVCE- to jsou ročníkové zkoušky,“ upřesnil, když postřehl na Taliesinově namalované tváři něco jako zmatený výraz.
„Když tyhle zkoušky složíš, budeš považován za dospělého muže?“
Harry se znovu zasmál, ale kývl. „Něco v tom smyslu, ano. Nebudu už školou povinný, můžu dál studovat, nebo si najít práci... Nebo se oženit.“
„Myslíš na toho svého?“ usmíval se chápavě předek.
„Ano,“ přitakal Harry vážně. „Když přežiju Voldemorta.“
„Toho se nebojím,“ mínil Taliesin. „Pečlivě studuješ, cvičíš, máš velmi dobrou průpravu už zdřívějška... V této knihovně jsou rady a kouzla našeho mocného rodu. Vím, že to zvládneš. Máš to v krvi.“
„Bojím se o Severuse,“ řekl Harry najednou. „On bude chtít bojovat. Hledal jsem nějaký štít, který by zastavil i neodpustitelné.“
„Tohle vaše novodobé označení kouzel moc nechápu,“ řekl zamyšleně muž na obraze. „Už jsi je zmínil, ale...“
„Imperius je kouzlo ovládající. Zmanipuluje vůli a mysl prokletého, dokud není odvoláno,“ citoval Harry učebnici. „Dost silný kouzelník je schopen mu odolat. Mám kliku, že jsem jeden z nich.“
„To je výborné,“ pochválil ho Taliesin. „A ty ostatní?“
„Cruciatus. Mučící kouzlo. Odporný, musím říct. Měl jsem pocit, že se mi vaří krev a kosti, že se v bolestech rozpustím... Nedivím se, že z toho Nevillovi rodiče zešíleli. Kouzlo je silné jen tak, jak je silný čaroděj, který ho sešle... a i tak je to kouzlo omezené tím, jestli ON CHCE skutečně ublížit.
Avada Kedavra. Kletba smrtící. Jsem oficiálně jediný člověk, který přežil kletbu, kterou by neměl přežít nikdo. Vysvětlení, jak mi ho podal ředitel mi nestačí. Pochybuji, že mě ochránilo jen maminčino sebeobětování.“
„To by si zasloužilo pořádný průzkum,“ poznamenal namalovaný muž. „Ale na tvém místě bych si napřed určil, co je přednější.“
„Hm,“ pokývl Harry unaveně. „Porazit Voldyho. To je nejpřednější.“
„No, hlavně, že v tom máš jasno,“ souhlasil předek.
Harry rozhodně zavřel knihu, posbíral popsané pergameny a po krátkém rozloučení se svým předkem se odebral do Nebelvírské věže. Byl čtvrtek a zítra mají písemnou zkoušku z Přeměňování. Doufal, že to zvládne. Učil se, i když nevíc dřel v Obraně, Tonksová mu na minulé schůzce ohledně záležitostí rodu naznačila, že pokud OVCE složí s takovým počtem bodů, jaký ona předpokládá, dostane zároveň diplom Mistra Obrany proti černé magii. To Harryho velice potěšilo... a znervóznilo. Vlastně se cítil víc pod tlakem než dřív, dokonce se vyhýbal i Hermioně, která už opravdu bláznila a učit se spolu s ní bylo o nervy. A s Ronem už spolu téměř nepromluvili. Jen krátké pozdravy, omezený kontakt pouze na nejdůležitější témata a jinak nic. Harrymu to bylo neskutečně líto... ale chápal svého někdejšího přítele a nezazlíval mu to.
Taky záviděl svým dalším dvěma přátelům. Draco se sice v poslední době honosil jemně nazelenalým odstínem pleti, jak mu bylo pořád špatně, ale on i Neville se na svého potomka velice těšili. Hned po malém, soukromém obřadu v ředitelně, se přestěhovali do pokojů, které jim ředitel přidělil. Harry byl dojatý a záviděl. Při letmém Severusově pohledu, ve chvíli, kdy si mladí snoubenci řekli ano, se rozhodl, že se po škole zeptá Severuse, jak to s nimi vidí dál. Přál si, jednou stát před oltářem s ním. Říct mu ano a nechat se svázat v tom láskyplném poutu. A pořídit si s ním rodinu. Nemohl tušit, že o pořadí už nerozhoduje on.
O pár dní později
Páteční zkoušky na OVCE z Přeměňování zvládl dobře. Ale byl vystresovaný, tak si chtěl vyčistit hlavu. Po zkoušce popadl koště, aby se prolétl.
O půl hodiny později se probral na ošetřovně.
„Co zase dělám tady?“ zasténal.
„Spadl jste z koštěte, pane Pottere,“ oznámila mu ošetřovatelka tiše. Harry si všiml, že je mírně zrůžovělá. „Naštěstí jsem neobjevila žádné zranění... ale i tak je tu něco... co s vámi musím prodiskutovat.“
„Nejsem zraněný, ale něco mi je?“ zneklidněl Harry.
„Jak se to... vezme,“ připustila žena. „Už jsem se s tím setkala a poměrně nedávno. Jako by se s tím roztrhl pytel,“ povzdechla si pro sebe a podala mu jakýsi lektvar.
„Tak ven s tím,“ ztratil Harry trpělivost. „Na co umírám tentokrát?“
„Ale Harry, neumíráte,“ rozesmála se žena. „Jste v jiném stavu.“
Harry zrovna pil ten lektvar, takže ho vyprskl a rozkašlal se.
„Cože jsem?“ vykoktal ze sebe po chvíli.
„Jste těhotný, Harry,“ usmívala se madam Pomfreyová něžně. „Podle vašeho překvapení ale soudím, že to nebylo plánované.“
„Trefa,“ zamumlal Harry. „Plánoval jsem to mnohem později.“
„Necháte si ho?“ zeptala se. „Tedy... musím vám říci, že na přerušení těhotenství je pozdě...“
„Jak dlouho jsem...“
„No, výsledky naznačují, že jste otěhotněl někdy v únoru. Vlastně zhruba ve stejné době jako váš bratranec,“ dodala překvapeně. „S rozdílem maximálně dvou dnů. Což odpovídá...“
„Valentýnu,“ hlesl Harry. „Ó můj bože.“ Rychle mu došlo, že těch několik letvarů, které pozřel poté, co se smířil se svým milovaným lektvaristou, se muselo postarat o tohle... překvapení.
„Předpokládám, že budete chtít informovat druhého otce,“ pokračovala léčitelka, nevšimla si, jak Harry skousl ret. Tak tímhle si jist nebyl.
Severus chtěl děti stejně jako on, ale dovedl si představit, jak by ho teď kontroloval a ovlivňoval. Povzdechl si. „Myslím, že si to nechám jako překvapení, až složím zkoušky. Už takhle jsem ve stresu, nepotřebuju, aby mě úplně rozhodila jeho reakce. Mluvili jsme o dětech a vím, že rodinu chce. Jen jsme to plánovali později. Bude dost... zaskočený.“
„Ale Harry,“ ozvala se žena, „musel jste pozřít lektvar. Máte představu, jak se do vás dostal a kdo vám ho případně podal?“
„Ano,“ kývl Harry. „Ten den jsem vypil několik letvarů, ty mohli vytvořit kombinaci, která umožnila... tohle...“ položil si dlaň na bříško. Ucítil zachvění magie, rozhodilo ho to. Rychle dlaň odtáhl. Pomfreyové to neušlo.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se starostlivě a zdvihla hůlku ke kontrolnímu kouzlu.
„Ne, to...“ Harry ji zarazil. „Je to... strašně divný pocit, vědět... a cítit.“
„Rozumím vám,“ usmála se. „Je to zvláštní.“
Harry věděl, že musí mlčet, aspoň do doby, než bude poražen Voldemort. Neměli to nijak potvrzené, Řád neměl už žádného špeha... Ale Harry to tak nějak cítil. Konečný střet s jeho Nemesis se blížil.
A kdyby teď Sevovi vyklopil, že čeká dítě, nenechal by ho bojovat. Snažil by se sám... s ostatními. A Harry ví, že by to nedopadlo dobře. Severus je skvělý kouzelník, vzdělaný a odhodlaný... Ale Harry má moc, jakou Voldemort nezná. Předpokládal, že to je jeho dědictví po Merlinovi. Moc, kterou cítil protékat svými žilami... Musí se vrátit do knihovny a najít a naučit se ještě víc. Stejně chce informovat Taliesina o budoucím potomkovi. Když už je u toho...
„Madam?“ otočil se na ošetřovatelku, „víte už, co to bude?“
„Chcete to vědět?“ usmála se. Přikývl. Podala mu pergamen s výsledky. Harry jel očima po sloupcích čísel, až...
Úplně dole byl malý odstavec.
Stáří plodu: 3 měsíce, 3 týdny a 5 dní
Zdraví plodu: Norma
Zdraví nositele: Norma
Pohlaví plodu: mužské
Termín porodu: 4 – 10. prosince
Harry se zajíkl, teď se najednou neubránil slzám, které mu vhrkly do očí.
„Je to kluk... A narodí se v prosinci. Můj nejhezčí vánoční dárek,“ usmíval se zářivě.
„Blahopřeji, Harry,“ stiskla mu Poppy ruku a vstala, aby uklidila výsledky do složky a přinesla nové lektvary. „Dám vám výživové lektvary, Harry. Taky byste měl vysadit věci, jako je káva, máslový ležák... Přestat létat. Ještěže už nehrajete.“
„Hm...“ zamumlal Harry. Usmíval se jako zfetovaný. Zíral do stropu, ale vypadal šťastně. Pak ho zničehonic napadlo...
„Proč mi není špatně?“ řekl do ticha. „Dracovi je v jednom kuse zle... Já ani nemám závratě, jím všechno... Dokonce i to, co jsem jindy nechtěl,“ uvědomil si najednou.
„Váš bratranec měl odlišnou výchovu a je proto citlivější,“ poznamenala Poppy. „Domnívám se, že vy jste v tomto směru odolnější. Navíc, na každého působí těhotenství jinak.“
„No, zvracení oželím,“ podotkl Harry pobaveně.
Cestou z ošetřovny zvažoval návrat do Nebelvírské věže, ale druhá možnost, Merlinova knihovna, mu taky strašila v hlavě. Třetí eventualitu – návštěvu Severuse – zamítl hned. Páťáci píšou testy z Lektvarů na NKÚ, nebude ho rušit. Zadoufal, že se k němu nedostane zmínka o jeho pádu z koštěte... A vtom si uvědomil: nedohodl se s Pomfreyovou na mlčení a tak by mohla něco říct ona... Kruci. Rychle se otočil a vracel se na ošetřovnu.
Jakmile si pojistil ženino mlčení, uklidněn se vrátil do knihovny předků. Informoval Taliesina o dítěti – vidět překvapený obraz stálo za to – a začal hledat knihy, které mu pomohou ochránit život v jeho nitru.
O pár týdnů později Harry složil poslední zkoušku, z Obrany. Zkoušející se nevyjádřili, ale tušil, že to má v kapse. I kdyby nakonec nedostal diplom, OVCE určitě zvládl. Protože měl po zkouškách, mohl se uvolnit a nechat svou mysl zabývat se budoucností. Už dávno sepsal několik dopisů pro své nejbližší a dokonce závěť. Myslel na svou rodinu (dokonce i tu mudl- tedy motáckou), své přátele, včetně Rona.
A samozřejmě myslel na Seva. Nevěděl, co by mu měl odkázat, kromě svých vzpomínek a lásky. Tušil, že o majetek Potterů či Blacků nebude dvakrát stát, nakonec ale našel jistou nemovitost v Irsku, Lily ji dostala jako svatební dar od Jamesových rodičů. Harryho napadlo, že její vilku Severus neodmítne. Samozřejmě mu napsal láskyplný dopis a nezapoměl se zmínit o dítěti. Chtěl, aby to Sev věděl, kdyby... Voldemorta nezvládl. Doufal, že bude mít dost času říct mu to sám, že mu dá jeho nepřítel dost času, aby mohl svého syna porodit, užít si ho... A zanechat ho v péči jeho druhého otce.
Že to bylo bláhové přání, Harry pochopil, když se ve středu ráno, jakmile se všichni studenti a učitelé sešli u snídaně, celým hradem rozezněly poplašné zvony. Profesoři vyskočili, studenti se zmateně rozhlíželi. Jen několik z nich pochopilo, o co jde. A každý z těchto studentů byl členem Brumbálovy armády. Ti se zvedli a jako první šla ke stolu profesorů Hermiona. Na něco se zeptala ředitele Brumbála, ten tiše odpověděl. Hermiona se vrátila ke stolu s poněkud ztuhlou tváří.
„Hermiono, co se stalo?“ zeptal se Ron.
„Útok na Bradavice,“ zasykla. „Nevyděs prváky.“
„Zdá se, že přišel tvůj čas, Harry,“ pronesl Ron se znatelnou jízlivostí. Harry k němu zvedl oči. Necítil strach... Pouze lítost. Toužil se s Ronem smířit, ale vypadalo to, že on o to nestojí. 'Ani nastávající boj s ním nepohne?' pomyslel si smutně. „Ano, zdá se,“ odpověděl a ohlédl se ke profesorskému stolu. Zachytil pohled nejen pomněnkových očí, ale i černých. V obou vyčetl obavy a odvahu. Vstal. Musí udělat to, na co se připravil.
Ředitel Brumbál si přiložil hůlku ke krku a pod kouzlem Sonorus pronesl ke studentům: „Milí studenti, zachovejte klid. Bradavice jsou pod útokem Voldemorta. Prefekti, vy doprovodíte své spolužáky na koleje, profesor Kratiknot a profesorka McGonagallová na vás dohlédnou a přivolají posily z Ministerstva. Já a ostatní učitelé půjdeme ven.“
Harry znova střelil očima k černě oděnému profesorovi. Jen na okamžik se zaklesl černý onyx do zářivých smaragdů. Pak se Severus připojil k Brumbálovi a vyšli z Velké síně, následováni zbylými kolegy. Za nimi pomalu vyšli prefekti se svými kolejními stády. Harry, Hermiona, Ron, Neville s Dracem a ostatní z Brumbálovy armády šli v čele.
V hlavních dveřích se ředitel a Severus otočili k žákům, kteří se na ně dívali.
„Běžte do svých kolejí, děti,“ pronesl nejstarší čaroděj. Sklouzl pohledem k Harrymu a zavrtěl hlavou. Ještě ne. Nejsi připraven. Pak se otočil a vyšel do svěžího rána. Kdoví, jak bude vypadat večer?
Harrymu se sevřelo hrdlo, když mu černooký muž pohlédl do tváře. Nepřál si to. Nechtěl, aby Harry šel s nimi. Harry to věděl... Ale musí jít. Vykročil, Severus zvedl ruku, s dlaní otočenou k němu. Stůj. Nechoď. Harry viděl tu prosbu v jeho očích. V duchu ho žádal o odpuštění, že neposlechne.
Když se otočil k odchodu, Harry na něj namířil hůlku a mlčky seslal ochranné kouzlo, které před několika týdny nalezl v jednom grimoáru. Pak mu Severus zmizel z očí, odešel bojovat místo něj.
Profesorka Přeměňování začala popohánět prefekty, aby konečně odvedli spolužáky do bezpečí. Připojil se k ní malý profesor a něco jí pošeptal. Výraz profesorky ztuhl, tvář zbledla. Harry pochopil. Pomoc nepřijde. Voldemort pravděpodobně zaútočil i na Ministerstvo. Můžou počítat maximálně s Řádem...
'Musím jít. Musím to ukončit...' táhlo mu hlavou. A nechtěl tam nechat Seva samotného. Vykročil kupředu, hůlkou před svýma nohama opsal kruh a zvučným hlasem řekl: „Datgelodd sêl y genws!“ Za sebou zaslechl, jak se Kratiknot prudce nadechl. A pak se ozval šum hlasů, když paprsek z hůlky dopadl najednu z dlaždic před vchodem, na krátko rozzářil její povrch a ukázal se obrys jakéhosi erbu. Harry k ní přistoupil, řezným kouzlem si poranil dlaň a skápl pár kapek své krve na její povrch. Pak opsal tvar trojúhelníku od dlaždice ke dveřím a pronášel při tom formuli, která zněla starobyle, dlouze a podle výrazů spolužáků jí nikdo z nich nerozuměl.
„Yn enw'r Emrys gwaed ac Pendragon
Rwy'n galw ar ei rinwedd
Yr wyf yn gofyn amddiffyniad ar gyfer y lle hwn.
Agosáu gelyn a'r teulu o olau
Rwyf etifedd Elfenau ac yn gofyn helpu!“
Harry ukončil svůj proslov, ignorujíc Kratiknotovo šokované zalapání po dechu, ještě jednou hůlkou opsal trojúhelník od dlaždice na zemi k oběma zárubním u hlavních dveří a dlaždice se rozzářila. Nebo spíš ten znak, který se na ní znovu objevil. Do zárubní odshora dolů stejná záře vpálila runy, jak později podotkl sám Brumbál, runy ochranné. Od teď byly Bradavice chráněny silnou magií, ještě silnější, než by byly současné štíty v plné síle.
Pak se ohlédl na shromážděné spolužáky a profesory, určené k jejich ochraně. „Jdu to skoncovat,“ řekl. Usmál se na přátele, k Nevillovi prohodil: „Neve, když se mi něco stane, vezměte k sobě Dobbyho. Chtěl být v mých službách, zaslouží si dobrý domov.“
Tmavovlasý chlapec jen dojatě přikývl, ale nahlas řekl: „Radši se koukej vrátit...“ Harry na to neodpověděl a vyšel ze dveří. Jemné zlatavé zamihotání prozradilo, že kolem hradu je ochranná bariéra. Harry mohl projít, ale když se ke dveřím rozběhla Hermiona, aby přítele následovala, bariéra ji projít nenechala. Okamžitě zpevnila, na lehký dotek jemná, jako vodní hladina, ale při pokusu jí proniknout se stala nepropustnou.
Otočila se na profesora Kratiknota, protože si vzpomněla, že byl šokován čímsi, co Harry řekl. „Pane, vy jste rozuměl tomu, co Harry říkal? Zněl jste překvapeně. A co ta bariéra, abychom nemohli projít?“
Malý profesor v odpověď pronesl:
„Ve jménu krve Emrys a Pendragon,
dovolávám se svého práva,
žádám ochranu pro toto místo.
Blíží se nepřítel rodu i Světla
jsem dědic Elfenau a žádám pomoc!“
Když viděl zmatek ve tvářích studentů, ještě trochu vykolejeně vysvětlil: „To byla stará velština a zaříkání, které pronesl, byla prastará ochranná inkantace, platná pouze, když ji pronesl dědic rodu a místa. Ta jména, ke kterým se hlásil...“
„Ale Harry není dědic bradavických zakladatelů,“ namítla Hermiona. Kratiknot ji ale zmátl, když poznamenal, že nemluvil o rodech Zakladatelů.
„Neumím sice velšsky,“ ozval se Draco, „ale vyrozuměl jsem jména Emrys, Pendragon a Elfenau. Jakto, že se hlásí právě k těmhle?“
„Protože magie jeho zaklínání vyslyšela, je jasné, že pan Potter musí být dědicem těchto rodů,“ řekl profesor, ohromený tímto faktem.
„A co je to za rody, že jste z toho všichni tak na větvi?“ zajímal se Ron zamračeně. Vůbec profesorovu šoku a novému ohromení své přítelkyně nerozuměl. Draca ignoroval.
Hermiona na něj překvapeně pohlédla, pak si ale uvědomila, že Ron, který prostě nečte, to nemůže vědět... Jala se tedy vysvětlovat: „Jeden z dávných anglických mudlovských králů byl Uther Pendragon. Z jeho krve vzešel král Artuš, Rone. Název Emrys byl zase původní označení rodu Ambrosius...“
Ron na ni koukal a čekal. Dívka odolala nutkání protočit oči a dokončila myšlenku: „Ambrosius je novější příjmení čaroděje Merlina. Harry musí být potomek jeho a krále Artuše, jinak by ta inkantace nefungovala... Kdysi jsem četla, že k sobě měli zvláštní, velmi osobní vztah, i přes Artušovo manželství s lady Guineverou.“
Ronovi a většině studentstva spadla čelist někam k podlaze.
„A ten Elfenau? Co je to za rod?“ zajímalo ho dál.
„To není rod, pane Weasley,“ ozval se Kratiknot. „Je to původní název místa, na němž byly postaveny Bradavice. Býval tu hrad, když sem přišli Zakladatelé, ale jeho dědici už ho neobývali, věřilo se, že rod vymřel... Tehdy to nebylo nic neobvyklého. Mnoho rodových sídel bylo opuštěných. Sídlila tu výjimečná magická energie, což nyní chápu... Merlin tu musel kdysi sídlit a jak místo, tak sídlo samotné se jmenovalo Elfenau. Pan Potter je tedy potomkem velmi starého a mocného rodu. Začínám věřit, že přežijeme. Bradavice jsou pod ochranou Merlinova dědice.“