Malé světy
Tohle ráno bylo sídlo tiché.
Severus hleděl z okna Harryho pokoje, čekal, až se jeho lvíček vzbudí. Vzduchem poletovaly chuchvalce sněhových vloček, vítr je hnal sem a tam. Tmavé mraky napovídaly, že bude sněžit dlouho a hustě. Dokonce i proházená cesta, kterou včera s Harrym prošli kvůli stromku, už byla znovu zavátá.
Sám spal krátce, když se ujistil, že Harry tvrdě spí, zdříml si vedle něj. Procitl před více než hodinou, stačil zkontrolovat, jak skřítci uklidili salón a vydat nové denní příkazy.
Teď nechal mysl bloumat. Byl šťastný. Nepotřeboval přemýšlet o složitostech svého vztahu. Posledních několik hodin v něm vyvolalo pocit, že ustrnul v čase. Že uvízl s Harrym v čase a prostoru, že svět ani čas kolem neběží… Snažil si udržet ten pocit, že jsou na světě jen oni dva, spolu.
Zavřel oči a zkoušel si to tak víc vychutnat. Vtom se z postele ozvalo tiché zavrnění budícího se mladíka. Ohlédl se.
Harry se pomalu probíral ze spánku, který po dlouhé době nerušily noční můry. Se zavřenýma očima vnímal obvyklé ranní zvuky. Tichý křik jestřábů nad věží, vítr ve větvích stromů… Všechno tohle slýchal, co byl zde. Přesto se mu to zdálo podivně tišší. Tlumené.
Skoro nerad otevřel oči. Protáhl se, vzápětí sykl. Nepohodlí v bedrech se citelně ozvalo.
„Dobré ráno,“ ozvalo se měkké zavrčení. Harry se ohlédl po hlase. Ellis stál u okna, za kterým poletoval sníh. V černém županu, s poloodhalenou hrudí a rozpuštěnými vlasy… I na něm byla vášnivě prožitá noc znát. Nesnažil se o to, přesto působil svůdně. Stále to měl v očích, hlad a dychtivost. Upřeně hleděl na chlapce v posteli, ten okamžitě zrudl a sklopil oči.
„Jak se cítíš?“
„D-dobře,“ zajíkl se. Černovlasý muž neslyšně přešel po hustém koberci a sedl si na pelest. Jemně, ale pevně vzal Harryho za bradu a přiměl ho vzhlédnout. V zelených očích rozeznal rozpaky.
„Nelži mi, Harry,“ domlouval mu něžně. „Bolí tě to?“
„Ne, vlastně nebolí,“ zašeptal mladík. „Jen to… prostě cítím. Je to jen citlivé, nic víc. Jsem v pořádku.“
„Dobře,“ povzdechl si muž nespokojeně. Natáhl se k nočnímu stolku, podal Harrymu malou lahvičku. Ten ji bez otázek vzal a vypil.
‚Tak důvěřivý, můj Harry. Jak snadné by bylo využít tvé důvěry… Poslechnout rozkazy, odvést tě k NĚMU… To se ale nestane. Nedostane se k tobě, dokud bude v mé moci tě ochránit…‘ Takové myšlenky táhly muži hlavou, když sledoval znechucený výraz ve tváři svého mladého milence, jak pil lektvar proti bolesti.
„Nelituješ toho?“ musel se zeptat. Skoro se zachvěl pod užaslým pohledem ve smaragdových zorničkách.
Mladík jen zavrtěl hlavou. „A ty?“ vydechl po chvíli. Bledé prsty se znovu natáhly k jeho opálené tváři, přivřel oči, aby si vychutnal pohlazení. Překvapeně zamrkal, když se vzápětí na jeho rty snesl polibek. Vpil se pohledem do černých očí, které ho sledovaly. Zkoumavě. Možná i trochu nejistě.
„Nelituji. Miluji tě, Harry.“
Zachvěl se a skryl tvář na mužových prsou. Nedokázal nic říct. Dojetí, radost, láska, to všechno mu v jediné chvíli sevřelo hrdlo. Dlouho snil o tom, že bude mít někoho, kdo mu to řekne. Nikdy ho nikdo nemiloval, jen Sirius, ale toho ztratil příliš brzy a rodiče… a na ty si téměř nepamatuje. Snad proto ho tohle vyznání tak sebralo. Třebaže v něj doufal, když ho minulou noc sám vyslovil.
Nechal se objímat. Pak zvedl hlavu a s vlhkým třpytem na řasách políbil hebké úzké rty. Chtěl toho tolik dát najevo. Své pocity, obavy, naděje. Neměl pro to ale slova. Tak mlčel a líbal svého milovaného, dokud mu stačil dech. A když se nakonec odtáhl… ze všeho nejvíc se mu chtělo brečet.
Jeho milenec ovšem v tuto chvíli neměl na slzy náladu, po chvilce se vrátil k Harryho sladkým ústům. Pomalu pokládal mladíka na záda, stínovou magií si z nočního stolku přivolal Hojivý balzám, připravený speciálně pro tyto příležitosti… Hladovými rty postupoval stále níž a níž, až mu uši naplnily hlasité steny. Neodolal, jazykem poškádlil chlapcovu ranní erekci, díky čemuž se dočkal vzrušeného zajíknutí. Něžně polaskal varlata, roztáhl mu nohy a odhalil jeho citlivou branku slasti. Až příliš citlivou, jakmile se místečka dotkl, Harryho slastné vzdechy nahradilo bolestné syknutí. Z toho poznal, že to přece jen trochu bolí. Další tiché zakňourání ho v tom ujistilo.
„Pšš, jen tě prohlédnu, Harry,“ uklidňoval. „Na druhé kolo je moc brzy. I když tě znova chci. Lektvar začne působit za chvíli, teď tě namažu. Chci mít jistotu, že jsem tě nezranil. Vydrž to, ano?“
Harry přikývl. Mlčky snášel trochu nepříjemné pálení, jak muž nanášel na bolavé místo balzám. Když dlouhé prsty kluzce pronikly dovnitř, zasykl, ale to byla jediná reakce. Jediná hlasitá. Jinak bylo znát, že Harrymu se to ‚ošetřování‘ docela líbí. Kombinace balzámu a lektvaru se postarala o bolest a nepohodlí, teď už mladík zase vnímal vzrušující pocity, při pohybu šikovných prstů ve svém nitru. Ze rtů mu znova uniklo několik vzdechů, které i jeho milenec rozeznal jako vzrušené.
Mladé, horké tělo se pod ním opět svíjelo na pokrývce, kdo by si nedal říct? On se ale ovládl, teď si Harryho prostě nemohl jen tak vzít… Ignorujíc svou vlastní touhu, sevřel ty úzké boky v dlaních a pohltil připravené vzrušení do úst. Výkřik překvapení a slasti mu byl dostatečnou odpovědí. Použil veškeré zkušenosti, aby svého milovaného Nebelvíra dokonale potěšil, Harry se v jeho rukách zmítal, prostěradlo svíral v dlaních jako poslední lano k záchraně a když ho sebrala smršť prudkého vrcholu, rozkřičel se na celou ložnici.
Když se Harry dostatečně vzpamatoval z dalšího nezapomenutelného orgasmu, uvědomil si, že si ho muž, ležící vedle něj, pozorně prohlíží. Než se stačil poněkud hloupě zeptat, co se děje, muž ho políbil. Pak zašeptal: „Půjdu do sprchy, Harry. Odpočívej, pak si dáme snídani… a rozbalíš si dárky.“
Ani nevěděl, kde se v něm vzala odvaha, když se zeptal: „Smím jít s tebou?“
V černých očích se zablesklo překvapení, žádostivost i zaváhání. Muž si neuvědomil, že si je mladík jeho vlastního vzrušení vědom, dost možná i toho, že ve sprše měl v úmyslu dojít uvolnění, které mu teď rozcitlivělé tělo jeho mladého milence ještě nemohlo dopřát… Nedokázal odmítnout, jen němě přikývl.
Pokud starší kouzelník očekával, že ve sprše bude šéfem stejně jako v posteli (nebo na kožešině), mýlil se. Harry ho následoval tak jak byl, nahý, mírně rozechvělý po posledním vrcholu, ale už naprosto při smyslech. A jak se ukázalo, měl i své plány.
Sotva za sebou zavřel dveře a v rohu se rozšuměla sprcha, připojil se k lektvaristově snaze o svlečení. Něžně ho políbil, pak ho vzal za ruce, aby mu je vrátil podél těla. Očividně si chtěl svého milovaného svléct sám. Netrvalo to příliš dlouho, muž pod černým županem nic neměl, ale ten nezkušený, ještě nedávno stydlivý lvíček z toho dokázal udělat vzrušující hru. Líbal každý kousíček těla, kam dosáhl a nepřestal ani pod sprchou. Když konečně dokázal odtrhnout rty, nechal pracovat ruce. Něžně i pečlivě zároveň muže namydlil, očistil a omyl, taky mu umyl vlasy… Jeho svalnatá záda poctil dokonce příjemnou masáží. Pak znovu začal s uctíváním toho vzrušeného těla svými ústy. Po krátké chvíli klesl na kolena, Severusovi konečně došlo, co má v plánu.
Byl si vědom, že to Harry nejspíš dělá poprvé, ale protože už ho takto potěšil, nebyl překvapen, když v práci nebelvírova jazyka poznal vlastní techniky a že je ten mladý muž dokázal použít zručně! Už v ložnici byl příliš vzrušený, tohle překvapivě talentované mučení nevydržel dlouho. Nestačil ze sebe vypravit slůvko, aby ho varoval, tak se pokusil odtáhnout jeho hlavu od svého klína, ale Harry se nedal, dokud se koupelnou nerozlehlo hlasité zasténání.
Když si nakonec klekl vedle svého těšitele, který se na něj stále zdola zářivě usmíval, dokázal ho jen políbit a zašeptat: „To bylo dokonalé, Harry…“ Potěšilo ho, když se mladík znova usmál. Zdálo se, že zapomněl na své vlastní vzrušení, ale muž ho přiměl vstát, vyhoupl si ho kolem pasu a za horečného líbání pod teplou sprškou ho dlaní dovedl k dalšímu vrcholu. Pak ho zabaleného v osušce odnesl do postele. Oba byli unavení novým vydáním energie, ani nepomysleli na jídlo, natož dárky pod znovu postaveným stromečkem. Unavení a propletení si prostě usnuli v náručí.
O pár hodin později, kolem poledne, Severuse vzbudilo klepání na rameno. Opatrně pootočil hlavu, aby neprobudil chlapce, který se k němu tulil.
Skřítek Tally se mírně uklonil a šeptem svému pánovi sdělil: „Tally vás nerad budí, pane. Ale přál jste si informovat, hned jak přijde dopis od Mistra LeVanu.“
Lektvarista rozespale zamrkal, pak mu to došlo a přikývl. Poslal skřítka pryč a začal se soukat zpod Harryho. Chlapec zavrněl.
„Nechoď pryč…“
„Zase se hned vrátím, můj Harry,“ zašeptal. „Klidně spi. Přijdu brzy.“ Políbil ho na čelo, mladík se usmál a zase usínal.
Severus nad ním chviličku stál, s úsměvem na rtech a radostí u srdce. Pak se zahalený v županu, který si přivolal s koupelny, vzdálil, rychle, aby se mohl co nejdříve vrátit zpátky.
Když v pracovně usedl ke stolu a skřítek mu naservíroval obvyklou kávu, uvědomil si, že vynechal už dvě jídla a vůbec mu to nepřijde. Ale s Harrym spálili spoustu energie při milování, přinejmenším on se najíst musí.
Nařídil skřítkovi, aby do salónu, kde strávili včerejší večer, přinesl něco k obědu pro dva. Pak otevřel očekávaný dopis od svého váženého staršího kolegy. Mistr LeVanu nejen, že byl uznávaným Mistrem lektvarů, ale především stál v čele Lektvarové posudkové komise.
Před několika dny mu poslal k posouzení svůj nový vynález, speciální oční kapky. Vyrobil je pro Harryho a teď si hověly v jednom z balíčků pod vánočním stromkem. Ale rozhodl se dát mu je jako Snape. Bude předstírat, že balíček přišel soví poštou ze školy.
Starý Mistr poslal poměrně strohou odpověď, z níž Severus vyrozuměl jediné, po Velikonocích se sejde Komise a on by tam měl být a obhájit svůj nový lektvar. Samozřejmě musí přinést vzorek a přivést případného pacienta, na němž byly kapky použity.
Zadoufal, že bude Harry dost ochotný jeho vynález dosvědčit. Ale do Velikonoc má dost času, aby ho přesvědčil. ‚Komise by se mohla sejít v Bradavicích, aby Harry nemusel ven,‘ napadlo ho dokonce.
Napsal zdvořilou odpověď, že se na setkání těší a navrhl setkání v Bradavické škole, protože budoucí uživatel onoho výtvoru je jejím studentem. Pak předal dopis skřítkovi, aby jej poslal po Isis, jeho oblíbené sovici a vrátil se do postele k Harrymu.
Nespokojeně zaznamenal, že pokoj je prázdný.
Vzápětí Harry vešel dovnitř, v županu a s opět vlhkými vlasy. Usmál se na lektvaristu. „Dobré rá…“ střelil pohledem za jeho záda, kde byly na stěně hodiny, „ehm, odpoledne.“
„I tobě, Harry,“ muž se k němu rozešel a políbil ho. „Šel jsem tě vzbudit. Bylo by dobře, kdybychom něco snědli. Přece jen jsme vydali hodně energie,“ narážel na jejich minulý večer, „a ty jsi navíc ještě přijal svou plnou magii. Potřebuješ se dobít ještě víc než já.“
Harry trochu zčervenal, ale statečně hleděl svému milenci do očí. Říkal si, kdy si asi zvykne, než přestane rudnout při jakékoli zmínce o sexu. S pozváním k jídlu souhlasil a honem se oblékl.
Tedy pokoušel se rychle obléknout, stačil si jen rozvázat župan. Když ucítil ruku kolem pasu, vzdychl… neprotestoval. Jak by mohl. Už od probuzení byl nadržený. Že si ve sprše pomohl rukou mu sice chvilkově pomohlo, ale jen slabý dotek jeho milostného protějšku mu prozradil, že stačí opravdu málo, aby se v něm zase začaly bouřit hormony.
Severusem projel vítězný záblesk, jakmile ucítil, že se Harry podvoluje. Přitiskl se k jeho zádům, vymámil tak z chlapce chraptivé zasténání. I jeho vzrušení nabíralo na síle.
Vklouzl svou velkou dlaní pod provlhlou látku županu na hrudi, rozehřátá kůže ho uchvátila. Prsty něžně sevřel jeden z růžových hrbolků Harryho prsou. Harry zaklonil hlavu a vzdychl. A znovu, když se mu Severusovy horké rty přisály na krk.
Druhá ruka se vydala na průzkum nižších partií. Severus byl nadšený z Harryho reakcí. Jeho lvíček se zadečkem otíral o jeho napjatý klín, zatímco jeho vlastní vzrušení se cukalo v lektvaristově dlani. A tiché vzdychání mu znělo jako rajská hudba. Vždy v posteli nesnášel přehnaně hlasité a znatelně falešné zvuky, což dělali milenci hlavně z řad profesionálů… Věděl, že většina lidí upřednostňuje hlasité potvrzení rozkoše, ale jemu to vždycky hrozně vadilo.
Že Harry není z těch, kdo vydávají své potěšení tak extrémně najevo, ho potěšilo. Několikrát se při vyvrcholení neovládl, ale to ani on minulou noc, což u něj nebylo obvyklé. Prostě si s Harrym ohledně sexu tak skvěle sedli.
Harry znovu vzrušeně vydechl, když začal jeho chloubu masírovat. Měl neskutečnou chuť ho prostě ohnout a znovu se vnořit do žhavých hlubin mladého těla. Jejich první sex byl nádherný. Jen to, že byl pro Harryho opravdu první, ho teď drželo zpátky. Nechtěl mu ublížit, kdyby na něj naléhal ohledně pokračování.
Mladý nebelvír otevřel oči, i když se mu před nimi z těch úžasných pocitů dělaly mžitky. Byl neskutečně vzrušený a ze všeho nejvíc toužil cítit Ellisovu horkou tvrdost uvnitř sebe. Když muž odtáhl rty z jeho krku, pootočil hlavu a zadíval se mu do očí. Z ramen setřásl župan, malé zatáhnutí za pásek u toho jeho, smyčka se rozvázala a stáli před sebou oba nazí.
Zdálo se, že Ellis pochopil. Pustil Harryho mužství, objal chlapce kolem pasu a žhavě ho políbil.
„Je brzy, mohlo by tě to bolet,“ upozornil ho jemně, když mu Harry dovolil se odtáhnout kvůli nadechnutí. Mladík jen zavrtěl hlavou.
„Neublížíš mi,“ prohlásil s důvěrou a pro jistotu se přitiskl těsněji k jeho tělu. Zavrtěl spodní částí těla… ta Ellisova část rozhodně souhlasila.
Harry se rozhodl svého milence popohnat. Sám před sebou si připadal jako neukojitelné zvíře, ale chtěl ho, strašně moc. Klekl si na pelest, svůdně se ohlédl přes rameno.
„Harry, netušíš, co se mnou děláš,“ zasténal muž užasle.
„Myslím, že to vidím,“ podotkl Harry, klouzaje očima po jeho bledém vzrušeném těle.
Víc už toho Mistr lektvarů nevydržel. Sáhl po lubrikantu na nočním stolku a jal se připravovat Harryho nitro pro svůj vpád.
Znovu mladíka políbil, položil mu dlaň na kříž a přiměl ho klesnout na všechny čtyři. Jen ten pohled byl tak vzrušující. Vzrušené zlatavé tělo na temně modré přikrývce zářilo a vábilo… Najednou si nedovedl představit, že bude schopen tuto postel vůbec opustit. A tenhle obrázek tak nestydatě vystaveného mladého Harryho bude mít před očima nadosmrti. ‚Umřít hned zítra, odejdu jako šťastný muž,‘ ušklíbl se v duchu a polil si prsty vonící tekutinou.
Třebaže Harry ještě nebyl zvyklý na sex, přijal jeho prsty dobře, bez projevu bolesti či nepohodlí. Ráno aplikovaný Hojivý balzám zřejmě fungoval, jak měl.
„Vydrž, Harry,“ zamumlal, když mu mladík vzrušeně přirazil na prsty a slastně zavrčel, jak se otřely o prostatu. Na okamžik zakoketoval s myšlenkou, že svého nadrženého lvíčka uspokojí napřed takhle a vezme si ho napodruhé, ale jeho vlastní vzrušení se opět hlásilo o slovo. ‚Možná později,‘ rozhodl se a opustil chlapcovo připravené tělo, aby si jej mohl znovu přivlastnit tím nejintimnějším způsobem.
Jemně stiskl Harryho boky, aby mu zabránil v pohybu, který by jej mohl zranit a opatrně své lubrikantem opatřené mužství vtěsnal dovnitř. Mladík se prohnul, uniklo mu zasténání, tiché, rozkošné, jako zamňoukání.
„Promerlina, pohni se…“ Harryho žádost možná mohla být příkazem, ale byla vyslovena příliš rozechvělým hlasem.
Poslechl. Pomalu rozvlnil boky, těsnost, která ho svírala, mu nedávala příliš prostoru pro sebeovládání, ale i tak se snažil tohle milování prodlužovat. Líbal Harryho po šíji, ramenou, klouzal rty po pravidelných hrbolcích páteře. Už nedržel úzké boky, přirážely k němu samy, s dychtivostí mladého těla, které teprve okusilo tělesných rozkoší.
Hlazení horké Harryho kůže opájelo smysly, občas se k němu naklonil, políbil vzdychající rty, zatímco se ho stále prudčeji zmocňoval.
Jen pár minut před závratí vyvrcholení si omámeně uvědomil, že se ho něco jemně dotýká, po celém těle. Jemné hladivé doteky, vnímal je na hrudi, břichu, pažích, cosi mu hladilo i záda a hýždě. Přinutil se zpomalit a otevřel oči.
S úžasem zpozoroval stejnou nazlátlou mlhu, jen ne tak intenzivní jako včera, jak ovíjí Harryho i jeho tělo, oba je laská. Harry zasténal hlasitěji, sevřel jeho boky a znovu přirazil. Vrátil se ke svému předešlému tempu, nějak tušil, že to, že vnímá, dokonce vidí Harryho magii, není špatné a už vůbec to není důvod, aby se přestali milovat.
Zrychlil, Harry už před chvíli klesl na lokty a v pěstech mačkal přikrývku. Severus přiklekl za něj, vnikl hlouběji a Harryho nitro jej těsněji sevřelo. Přimělo ho to párkrát tvrdě přirazit a vzápětí oba zároveň zasténali.
Severus pevně svíral úzké boky svého milence, který se na kolenou zmítal v orgasmu a prudce oddechujíc čekal, až se mlha rozkoše, kterou měl zahalený zrak, zvedne.
Když se tak stalo, uvolnil sevření, opatrně opustil Harryho tělo, které se svezlo na bok a položil se vedle něj. Chlapec se na něj unaveně usmál.
„To bylo skvělý,“ poznamenal.
„To bylo,“ souhlasil Severus. „Jsem rád, že jsi mě svedl.“
„Nemyslím, žes potřeboval moc,“ uchechtl se Nebelvír. „A řekl bych, že ty sis začal. Nejdřív jsem myslel, že to takhle brzo nezvládnu, ale když jsi pro mě přišel, jen v županu, dokázal jsem myslet jen na to, že tě strašně chci cítit v sobě. Je to zvláštní, když mě opustíš, mám pocit prázdnoty.“
„To jsou normální pocity, můj Harry,“ pročísl mu Severus vlasy nad čelem. „Mimochodem, všiml sis něčeho zvláštního, když jsme… se milovali?“
„Kromě toho, že to bylo úžasný?“ culil se Harry. „No, měl jsem pocit, že se mě dotýkáš po celém těle najednou. To se mi ale zdálo, ne?“
„Ne, já měl stejný pocit, Harry,“ přiznal Severus. „To byla tvá magie. Viděl jsem ji. Byla krásná, celá zlatá. Zřejmě se samovolně uvolnila, když ses nesoustředil. Tvá magie je obrovská, Harry. Viděl jsem už několik probuzení, včetně svého a žádné z nich nemělo sílu vyrazit v místnosti všechna okna.“
„Cože?“ Nebelvír vykulil oči. Opřel se o loket. „Tak já mám takhle silnou magii? Ale jak ji zvládnu?“
„Jako když si byl dítě, Harry,“ konejšil ho Severus. Ač to věděl, neuvědomil si, že Harryho dětství neprobíhalo ideálně a nemůže tedy aplikovat staré způsoby. Proto nejdřív nechápal, když chlapcova tvář pobledla, výraz ztvrdl.
„Copak to nejde jinak?“ zašeptal Harry. „Dal bych přednost něčemu jinýmu, než hladovění, bití a zavírání do přístěnku.“
„Cože?“ lekl se muž. „Zaví…“ Najednou si vzpomněl. Tohle všechno přece viděl v myslích Harryho příbuzných… Jak mohl navrhnout tohle? Copak nepřemýšlí? V duchu si vynadal do idiotů. Rychle popadl do náruče mladíka, který se smutně schoulil do klubíčka. Vypadal jako opuštěné, zraněné kotě…
„Omlouvám se, lásko,“ zašeptal a poprvé v životě takto někoho oslovil. „Nenapadlo mě… Samozřejmě, že to nebude takhle. Budu tě učit, nebudu tě trápit, slibuji. Tohle bych ti nikdy neudělal. Harry? Podívej se na mě.“
Poslechl. Zvedl zelené oči k těm černým, poprvé v nich rozeznal strach. A lítost. Lítost nad tím, co ho nechal si myslet, třeba jen na chvilku. Vrhl se muži kolem krku.
„Nezlob se na mě,“ šeptal lektvarista.
„Nezlobím,“ odpověděl Harry taky šeptem. „Jen jsem na chvilku… si vzpomněl… a nechci to prožít znova.“
„Tohle bych ti nikdy neudělal, Harry, miluju tě.“
„Já vím… já vím,“ hlesl Harry a přitiskl své rty k jeho. „Věřím ti, ano? V pořádku. Ty za to nemůžeš, to ty vzpomínky.“
„Dobrá,“ vydechl Severus a pevně k sobě svého Nebelvíra přitiskl. Když ho Harry znovu políbil, opětoval to s nově probuzenou vášní. Mladík ho stáhl na sebe, i to přivítal. Znovu ho líbal, hladil, Harry ho znova ochotně přijal.
Milovali se pomalu, něžně se houpali na vlnách své lásky. A když jeden po druhém dosáhli vrcholu, stulili se k sobě a jen se něžně líbali.
Chvíli vedle sebe leželi mlčky. Pak se Severus donutil promluvit: „Myslíš, že máš dost energie, abychom se došli najíst? Vynechali jsme snídani i oběd. Pomalu bude čas na večeři.“
„Myslíš, jestli dokážeme na pár hodin vylézt z postele?“ opáčil Harry a opět hladovým pohledem sklouzl po nahém lektvaristově těle.
Severus zatajil dech. Ne, že by ho Harryho dychtivost po sexu příliš překvapila, ale byl ohromen, jak rychle se otřepal ze šoku, který mu nerad způsobil.
„Aspoň to zkusíme, co říkáš,“ přemlouval ho. „Půjdeme něco sníst, ty si rozbalíš dárky, co na tebe už pár hodin čekají a pak se uvidí. Máš přece prázdniny, můžeš je strávit, jak chceš…“ naznačil, jakým směrem se může další trávení volného času ubírat a k dalším slovům se nedostal, umlčely ho žhavé rty.
Nakonec se Harry přemohl a k tomu jídlu se dostali. Přesto po svém milenci po očku pokukoval, ale zdálo se, že je lektvarista náhle imunní. Tvářil se nezaujatě, vypadal, že ho zajímá pouze jídlo…
Pak se přesunuli k sezení u stromečku. Muž, pravděpodobně, aby unikl Harryho blízkosti, která ho stále sváděla, usedl do křesla a chlapci navrhl, aby se podíval na dárky.
Harry si v duchu slíbil, že mu to odtahování vrátí a vrhl se na krásně zavázané balíčky. Jako první popadl svůj dárek pro Ellise a předal mu ho, doufajíc aspoň v letmý polibek. Neopouštěla ho mučivá touha po tulení a mazlení. Muž se na něj vesele usmál, poděkoval a pokývl zpět k hromádce. Harry sklopil uši (obrazně) a vrátil se pro dárky. Poctivě je přebral, našel ještě několik menších balíčků pro lektvaristu, zbytek byl jeho.
Každý se posadil ke své hromádce, Harry trval na tom, že Ellis začne první.
„Proč já?“ usmíval se muž. „Nejsi zvědavý, cos dostal?“
„Od Hermiony určitě knížku,“ odvětil Nebelvír a culil se. „No tak… Chci vědět, co budeš říkat na můj dárek. Otvírej, otvírej!“
„Dobrá,“ vzdal se Ellis argumentů a sáhl po balíčku od Harryho. „Trochu bych řekl, že je to jako kniha, ne moc velká a tenká,“ komentoval to, když rozbaloval papír.
„Nech se překvapit,“ usadil ho chlapec. Jakmile muž vybalil jakýsi v kůži vázaný zápisník, tázavě pohlédl na Harryho. Ten pokývl zpět k dárku.
„Koukni se dovnitř,“ napověděl.
Pohled do rozevřeného zápisníku lektvaristovi prozradil, že je psaný rukou – nějaký deník? – a písmo připomíná to Harryho. Ale není tak… naškrábané. Zápisy byly úhledné a – což byl další zázrak – čitelné. Tak se začetl.
Vzápětí zalapal po dechu.
Zběsile listoval zápisníkem, četl nové a nové zápisy, ano, byly to seznamy lektvarových přísad a postup při vaření. Jak se zdálo, recepty ztracené a napůl zapomenuté, poznával názvy některých lektvarů, o nichž slýchal od starých mistrů, když se učil na svou mistrovskou zkoušku.
„Harry?“ pohlédl užasle na usměvavého Nebelvíra, „jak jsi přišel k takové vzácnosti?“
„Před pár měsíci jsem našel sbírku knih svých předků…“ vysvětlil Harry. „Jenže některé nejsou anglicky, tak potřebovaly přeložit, hlavně ty o lektvarech. Tak jsem jednu přeložil. Tohle je první polovina.“
„Polovina?“ podivil se muž. ‚A kde je druhá?‘
„Já… tu druhou jsem dal… k vánocům profesoru Snapeovi,“ zrozpačitěl Harry.
„Tvůj profesor lektvarů, vzpomínám si,“ přikývl Ellis. „Zdá se, že je tvůj oblíbený, mám pravdu?“
„No,“ Harry zaváhal, nevěděl, jak má svůj vztah k profesorovi popsat. „Už nějakou dobu můžu říct, že nejsme nepřátelé… konečně. Je skvělý lektvarista, využije ty recepty stejně jako ty. V obou vašich případech je odkaz mých předků v dobrých rukou. Já nejsem v lektvarech dobrý, ale když mohou pomáhat, byla by blbost je před světem schovávat.“
Severus mlčel. Díval se na zápisník ve svých rukou, uvědomujíc si, že je to písemný důkaz Harryho důvěry a především náklonnosti k oběma jeho identitám. Udělalo mu to obrovskou radost. Položil zápisník na stolek ke svým zbylým dárkům a natáhl k chlapci ruku. Harry se mu ocitl v náručí tak rychle, že nestačil nic říct. Hladově ho políbil, oba zapomněli na rozbalování a tiskli se k sobě. Po dlouhé chvíli se od sebe celí udýchaní odtáhli.
„Děkuji, Harry,“ zašeptal Severus.
„Já taky,“ vydechl mladík. Ještě jednou lektvaristu lehce políbil a sklouzl mu z klína. Vrátil se ke své hromádce. Severuse to trochu překvapilo, čekal, že se Harry bude tulit dál. Najednou se těšil, až se spolu vrátí do postele. I kdyby se Harry nechtěl prozatím znovu milovat, jemu bude stačit, že ho sevře v objetí a nepustí.
Díval se, jak Harry otvírá své balíčky, jeden po druhém. Nejdřív se zeptal, který je od něj. Severus ukázal na balíček ve stříbrném papíře. Doufal, že se trefil a jeho dárek chlapce potěší.
Z papíru vykoukla velká dřevěná krabička. Harry tázavě vzhlédl.
„Otevři to,“ poradil mu Severus a přivolal skřítka. Zjevila se jedna ze skřítek. Uklonila se oběma kouzelníkům, vyslechla pánovu objednávku čaje a zmizela. Harry zatím otevřel skříňku ze světlého dřeva. Spatřil úplný akvarelový set, řadu barevných pastelek, štětce, několik per, tužky a lahvička s černou tuší.
Opatrně se každé z těch věcí dotýkal, pak vzal do ruky jedno z per. Nebyl to brk, připomínal spíš stará mudlovská inkoustová namáčecí pera. Násadka z nějakého černého dřeva, stejně černý, ale naostřený hrot. S otázkou v očích se podíval na svého milence.
„Ty pera jsou z mého bambusu,“ vysvětlil Severus. „Násadky z mladších prutů a ze starších jsou hroty. Protože jsou pevnější a tvrdší, lépe se ostří a protože je to magická rostlina, výrobek z ní déle vydrží. I některé štětce tam jsou z bambusu,“ upozornil ho a nalil do dvou šálků čaj.
„To je úžasné,“ zašeptal Harry. Jeho láska ke kreslení se v něm vzedmula, už se těšil, jak sadu vyzkouší. Opatrně skříňku odložil a šel Severusovi osobně poděkovat.
„Je to nádherný dárek, děkuju,“ šeptal, než ho políbil. Muž ho šťastně objal.
„Ani netušíš, jak jsem rád, že se ti líbí,“ zamumlal mu do vlasů. „Trochu jsem se bál, že to nebude to pravé.“
„Žertuješ?“ podivil se Harry. „Víš přece, že kreslím. Rozhodně ho brzy vyzkouším. Mohl bych si něco nakreslit i tady?“ zajímal se.
„Cokoliv si přeješ, můj Harry,“ přikývl Severus. „Už se těším, až tvé práce uvidím. Mohli bychom je pak zarámovat a dát do obrazárny.“
„Tak dobré asi nebudou,“ začervenal se Harry. „Ale stejně díky.“ Po dalším polibku se vrátil ke zbylým balíčkům. Ještě nerozbalil dárky od svých přátel. Sáhl po jednom tlustém a placatém, odhadl, že to bude očekávaná kniha od Hermiony.
Spletl se, když ho rozbalil, zjistil, že je to zásoba skicáků. Vytušil, že to patří k předešlé sadě. Usmál se.
„Říkal jsem si, že se ti budou hodit,“ podotkl muž. Mávl rukou k Harryho hromádce dárků, jeden z nich se zvedl a snesl se Harrymu do klína. „Ještě tenhle je ode mne,“ vysvětlil. „Taky trochu patří k tomu prvnímu.“
Třetí balíček skrýval nevelkou dřevěnou krabičku s vyrytým obrázkem na víčku, krásný velký brk ležel položený přes pergamen.
Obrázek měl Harrymu zřejmě napovědět o obsahu skříňky, ale mladík se nad tím nezamýšlel. Zvedl víko, spatřil hromádku čistých dopisních papírů, několik obálek, lahvičku modrého inkoustu a druhou naplněnou čirou tekutinou. Kromě dvou brků tam ležela i dvě pera, stejná, jako v první krabičce. V rohu byla ještě menší krabička, zvědavě do ní nahlédl. Temně červená, vosková tyčinka a dvě pečetidla ho překvapily. Nadechl se k otázce.
Než ji ale stačil položit, Severus řekl: „Ta pečetidla na sobě mají erby rodů, jichž jsi teď hlavou, Harry. Stejně jako dopisní papíry. Mají hlavičky s erby.“
Harry užasle vytáhl pečetidla, první, na které pohlédl, byl erb Blacků. „Blackovic erb působí trochu depresivně,“ ohodnotil jej. Tři ptáci v dolní části pole, to mu nevadilo. Ve vrchní části ruka s dýkou, nebo krátkým mečem, to nedokázal odhadnout. Ale ta lebka nahoře, to mu připadalo moc. A nápis dole ‚Toujours pur‘ (Vždy čistý) se ho dokonce dotkl. Značil až příliš jasně zmijozelské lpění na čisté krvi tohoto kouzelnického rodu. Připomněl si, že ho krátce viděl na rodokmenu na Grimauldově náměstí, tenkrát se Siriusem... Potlačil bodnutí stesku u srdce.
„Souhlasím,“ připustil Severus. „Rozhodně nepůsobí vesele.“
Potterovic erb už byl příjemnější. Harry z něj pochopil, proč byl jeho otec Nebelvírem. Lev kráčející na zadních nohách a nesoucí před sebou meč, špicí vzhůru.
Pak si prohlédl i hlavičky dopisních papírů. Nahoře uprostřed Potterovic erb se lvem, vpravo erb Blacků.
„Má to nějaký zvláštní smysl, že jsou na těch papírech erby umístěné takhle?“
„Většina šlechtických kouzelnických rodin používá jediný erb, je vzácné být hlavou dvou rodů najednou,“ řekl Severus. „Ale v případě, že to tak je… Hlavní erb, tedy znak rodiny, do které se dědic narodil, se umísťuje doprostřed vrchní části listu, jako je tady. Protože nejsi pokrevní dědic Blackových, je erb umístěn napravo a menší. Kdyby šlo o dědictví získané sňatkem, byl by erb nalevo.“
„Aha,“ zamumlal Harry. „Budu si muset o těchhle příbuzenských a rodových věcech něco přečíst. Blackovi jsou čistokrevní a já jsem Black z jedné čtvrtiny, dík tátově matce.“
„Většina starých kouzelnických rodin je spolu nějakým způsobem provázána, Harry, pokrevně, adopcemi, skrze sňatky,“ poznamenal Severus. „Náš svět není kdovíjak velký, mudlů je mnohem více, jsme sice rozeseti po celém světě, ve všech zemích, ale i tak je nás méně.“
„A Voldemort tomu nepomáhá,“ zamumlal Harry. Jak se natahoval po dalším balíčku, nevšiml si, že vyslovení jména Temného pána v jeho milenci nevyvolalo žádnou reakci. Kdyby se nad tím zamyslel, mohlo by mu to přijít divné, protože každý na tohle jméno nějak reaguje… Kromě dvou mužů, které zná.
„Říkal jsem to, Hermiona mi vždycky dá knížku,“ podotkl Harry, když si přečetl přání.
„A o čem je?“ zajímal se lektvarista. „Třeba bude zajímavá.“
„Třeba jo, ona mívá dobrý vkus,“ pokrčil rameny. Pořádně se zadíval na desky, bez nápisu. Otevřel knihu, přečetl nadpis: „Souhrn šlechtických čistokrevných rodů kouzelnické Británie. Páni!“
„Domnívám se, že takovou knihu teď upotřebíš,“ prohodil Ellis s úsměvem. „Nechtěl sis o tom právě před chvílí něco přečíst?“
„Musím jí poděkovat,“ řekl Harry. „Tentokrát se mi její dárek vážně hodí.“ Odložil velkou knihu v kůži a sáhl po dalším dárku. Usmál se, když odstranil papír. Bylo jasné, že tohle… je od Rona. Nejnovější sada na údržbu košťat, to by mu nedal nikdo jiný, než famfrpálem posedlý kamarád.
Když odkládal ozdobný papír, snesla se k zemi bílá obálka.
Ellis ji zvedl. Letmo pohlédl na kocouřím stylem naškrábaný rukopis a řekl: „Od tvého přítele Rona, Harry.“
„Už aby se vrátil,“ zabručel Harry. „Chybí mi. Hermiona se pořád učí, já se učím… Kromě návštěv u tebe,“ usmál se muže. „Ron vždycky znamenal zábavu. Jen doufám, že se stačil vzpamatovat a smířil se s Dracem.“
„Dost možná o tom píše v dopise,“ poukázal Ellis. „Proč ho tak nesnáší? Protože je ze znepřátelené rodiny?“
„Myslím, že Ron má hodně zakořeněný ochranitelský pud, vůči své rodině, zdá se, že i ke mně,“ mínil Harry. „Vždycky si všechno hodně bral a nejdřív se naštval, až potom uvažoval. A Malfoyové si nebrali servítky, když měli možnost se o Weasleyovy nějak otřít. Draco se pozměnil až teď.“
„A co ho podle tebe změnilo?“ vyzvídal lektvarista.
Harry se usmál. „Obvykle s Brumbálem moc nesouhlasím,“ připustil, „ale v tomhle se asi trefil, přinejmenším v Dracově případě.“
Ellis jen tázavě zvedl bočí.
„Láska,“ pokrčil Harry rameny.
Severus vyzvídal, aby Harryho ozkoušel. I minule, když Harry přiznal, jak se choval v jeho věku James a Sirius, zeptal se proto, aby zjistil, jestli mladík svému milenci jeho tajemství prozradí. Ano, potěšilo ho, když zjistil, že Harry bere svůj slib mlčení vážně.
Takže ho nepřekvapilo, když se Harry nijak nezmínil o Dracově setkání s Temným pánem a jeho zločinu.
„To, že si Draco začal s Nevillem, bylo myslím to nejlepší, co ho kdy napadlo,“ řekl Harry. „Oba jsou šťastný. A teď je všude tolik smutných věcí, nějak se to musí vyvážit.“
„Souhlasím,“ přikývl Severus. „Rád přispěji svou hřivnou pro dobrou věc,“ culil se na mladíka, který mu úsměv okamžitě oplatil.
„Šťastný lidi udělají svět hezčí,“ dodal Nebelvír. „Merlinví, že svět potřebuje očistu.“
„Přinejmenším ten náš,“ souhlasil Severus. „Ale ne tu, kterou hlásá ten temný šílenec.“
Harry přitakal. „Myslí si, že největší problém jsou mudlové, kteří mění svůj svět. Určitým způsobem má pravdu, ale řeší to špatně. Mudlové svými změnami ovlivňují i náš svět, ale je přece na nás, jestli ty změny přijmeme taky.“
„To máš pravdu,“ Severus byl trochu překvapení vážností Harryho názoru, ale plně s ním souhlasil. Pak se podíval na stolek vedle Harryho místa. „Ještě tam máš jeden,“ pokývl ke zbylému balíčku. Poznal ten svůj. Ten, který tak dlouho vynalézal a testoval. Teprve před necelým měsícem byl lektvar konečně hotov.
Harry ho rychle rozbalil. Velká obálka ho trochu zmátla, ale když ji otočil, uviděl k papíru připevněnou lahvičku, jako lektvarovou. Když se ji ale pokusil odendat, nešlo to.
„Možná Lepící kouzlo,“ navrhl lektvarista. „Ty tu ale nesmíš kouzlit, takže… dovolíš?“ Když Harry kývl, klepl svou hůlkou na lahvičku, okamžitě sklouzla Harrymu do dlaně.
„Co myslíš, že to je?“ zeptal se, obraceje lahvičku v prstech. Tekutina jemně vířila, průzračná jako voda, opalizující při každém pohybu.
„Osobně bych řekl, že lektvar,“ usmíval se Severus. „Podívej se, od koho je a pak nejspíš budeš vědět.“
Harry otevřel obálku, rozložil jediný pergamen, hustě popsaný známým elegantním písmem. Překvapeně vyjekl: „To je od Snapea!“
Kromě úžasu Severus rozeznal v jeho hlasu i radost. Zauvažoval nad tím objevem, zatímco Harry četl jeho dopis.
‚Pane Pottere, třebaže jsem nepočítal s dárkem od Vás, potěšil mě. Předpokládám, že ty vzácné recepty jsou z knihovny Vašich předků. Je to velice cenný dar. Jste si jist, že chcete, abych toto dědictví měl já? Pokud ano, přijímám jej s velkou radostí a velmi si Vaší důvěry vážím.
K dopisu přikládám můj dárek Vám.
Tento lektvar jsou oční kapky. Trvalo, než jsem přišel na to správné složení, ale konečně je to to pravé. Už jsem o tom mluvil s madam Pomfreyovou, aby podle svého rozhodla o dávkování. Tyto kapky Vám vyléčí oči, Harry. Zatím je nepoužívejte, dokud Vám Poppy neřekne, kolik a jak často.
Tenhle lektvar jsem našel teprve nedávno, proto jsem s ním nepřišel dříve. Ale jsem si jist, že zanedlouho budete vidět jako rys. Doufám, že si užíváte prázdniny a že se k Vám příbuzní chovají slušně. Uvidíme se ve škole. S pozdravem, Severus Snape.‘
Harry užasle zíral do dopisu. „Páni…“ hlesl po chvíli. Znovu obrátil lektvar v ruce. „Páni,“ zašeptal znova. ‚On pro mě udělal kapky… Kapky, co mě uzdraví.‘
„Harry?“ vyrušil ho Severus ze zamyšlení. „Co je v tom dopise?“
Mladík mu ho beze slova podal.
„Máš radost, jak vidím,“ řekl, když si ho přečetl. „Je to skvělý dárek, Harry. Proč to nenapadlo mě?“
„Tvoje dárky jsou taky skvělé,“ uklidňoval ho Harry. „Nesmíš si myslet, že je tohle přebilo.“
„Já si to nemyslím,“ bránil se Severus a myslel si: ‚Sakra, to hraní falešných identit už mi leze na nervy!‘
Harry do něj zřejmě viděl. Odložil dárek od profesora a vklouzl svému milenci na klín. Ten jen překvapeně hlesl: „Harry, co…?“ než ho umlčel žhavým polibkem.
Harry si uložil dárky do kufru, kromě knihy od Hermiony. Dal si ji na noční stolek, i když pochyboval, že se k přečtení dostane ještě tady. Ale hodlal do ní aspoň nakouknout. A taky zauvažoval, co by mohl namalovat svými krásnými novými barvami.
‚Co třeba Ellise?‘ navrhl sám sobě. Převlékl se do pyžama, natáhl na postel, a jak nechal myšlenky bloumat, začal přemýšlet, jak ho nejlépe namalovat. Se zavřenýma očima si muže představoval, takže nepostřehl, když se s tichým vrznutím otevřely dveře jeho pokoje a vešel jeho přítel.
„Harry?“ ozval se po delší chvíli, když mu došlo, že ho jeho láska nejspíš nevnímá.
Mladík se vylekal. „Kdy jsi přišel?“
„No, už tu chvilku stojím,“ poznamenal muž v dlouhém, temně zeleném županu a s úsměvem přešel k Harryho posteli. „Jdu ti dát dobrou noc. Přemýšlel jsi o něčem zvláštním?“
„O dárku od tebe,“ přiznal Harry. „Uvažuju, co tady namaluju. Dovolils‘ mi to.“
„Pamatuji si to,“ přikývl Ellis. „A přišel jsi na něco?“
„Chtěl bych namalovat tebe,“ překvapil ho Harry.
„Vážně?“
„Řekl jsi cokoliv,“ zaváhal Harry. „Nesmím tě malovat? Nevadí, najdu si něco jiného.“
„To jsem neřekl,“ klidnil ho Ellis. „To je v pořádku, jsem jen… překvapený. Pokud chceš malovat mě… Můžeme to zkusit. Detaily probereme zítra, ano?“ Sklonil se k mladíkovi a políbil ho. „Dobrou noc, můj Harry.“
„Nezůstaneš?“ navrhl Nebelvír. „Myslel jsem…“
„Chceš, abych zůstal?“
Harry přikývl. „Ano. Pokud tedy chceš. Nechci tě nutit, jestli…“ Další slova mu sebral polibek.