Lekce pro Mistra lektvarů

Mistr lektvarů se probudil s úsměvem. To se mu nestalo snad nikdy. Pohlédl vedle sebe, na sousedním polštáři spočívala hlava s černými rozčepýřenými vlasy. Smaragdové oči byly zavřené, ty sladké růžové rty se mírně usmívaly… Severus si ještě dobře pamatoval, jak z nich včera unikaly vzdechy, jak se otvíraly k výkřiku při orgasmu.
S láskou si ho prohlížel. Jemně klenuté obočí, malý nos, líbilo se mu, jak ho vždycky krčí, když se mračí, nebo se pokouší o něčem dohadovat. Je tak šťastný, že spolu vychází i coby učitel a žák…
Už poněkolikáté vážně zauvažoval, že mu řekne pravdu. Riskuje, že to Harryho velice raní a nesměl by se to dozvědět Temný pán, mohl by si myslet, že přišel čas útoku. Ale upřímnost by mohla pomoci k tomu, aby mu Nebelvír odpustil.
Pročísl hebké černé vlasy prsty a dál přemýšlel. Ví, že by se měl přiznat, bude pro jeho dobro, udělá-li to dříve než později, ale nedokázal se přinutit. Ty krásné chvíle, kdy se mu Harry vinul k srdci a říkal, že ho miluje, mohou skončit mrknutím oka a jednou provždy. Toho se bojí nejvíc a proto mlčí.
Voldemort má největší strach z lásky samotné.
On se nejvíc bojí právě její ztráty.

„Dobré ráno,“ uslyšel tichounký hlas. K rameni se mu přitulila horká tvář.
„Dobré ráno, můj Harry,“ vzdychl Severus. Přitáhl svého lvíčka k sobě. „Jak ses vyspal?“
„Skvěle,“ zamumlal mladík rozespale. „Vlastně bych řekl, že jsem v životě tolik nespal, jako posledních pár dní.“ Přetočil se z boku na záda a vyzvídal: „Jak se tobě spalo, se mnou?“
„Báječně,“ odpověděl lektvarista. „Proč se ptáš? Čekal bys, že se mi bude spát špatně?“
„Sice už nějakou dobu nemám noční můry, takže bych tě nerušil, ale večer jsi vypadal, že plánuješ spát u sebe,“ teď zněl Harry trochu nejistě. „Jestli jsi nechtěl…“
„Zůstal jsem tu, nebo ne?“ usmíval se muž. „Kdybych nechtěl, šel bych spát k sobě. Moc o tom přemýšlíš, Harry. Věř mi, že se mi vedle tebe spalo nádherně. Jen už je to dlouho, co jsem s někým sdílel lože. A je to hezký pocit.“
„Já se o postel nedělil nikdy,“ řekl Hary tiše. „A vážně je to hezký. Probudit se vedle někoho, koho mám rád… Myslím, že když jsme spolu usnuli včera ráno, bylo to trochu jiný, než dneska v noci.“
„Vážně?“ Severus se podivil. „V čem ti to připadá jiné?“
„Nevím,“ zamumlal Harry. „Cítil jsem se prostě jinak, vlastně ještě líp. Najednou nevím, jak usnu v Bradavicích. Cítím se s tebou bezpečně jako nikdy.“
„To jsem rád,“ hlesl Severus. Sklonil se, políbil Harryho na čelo a zeptal se: „Rád bych dnešek věnoval tvému ovládání magie. Souhlasíš?“
„Hm,“ Harry souhlasil poněkud váhavě, toho si Severus dobře všiml. Pohladil ho po spánku. „Nebudu ti ubližovat, Harry, slibuji. Našel jsem pár knih, které se zabývají tématem nabytí plné magické moci. Zajímalo se o to dost kouzelníků, protože se to týká každého z nás. Mimoto, pomohly by ti rady od někoho, kdo už plnou moc nabyl. Od někoho mocného.“
„No, já se ptal kamarádů,“ zrozpačitěl Harry. „Ale říkají, že si moc nepamatují, protože hned ztratili vědomí.“
„Rozhodně jsi magicky silnější, než oni,“ soudil Severus. „Byl jsi při sobě déle, než je obvyklé.“
„No, Nevillovi teď jde líp Přeměňování, snadněji se soustředí. A co se týče Draca…“ povzdychl si Harry, „vždycky jsem měl dojem, že mu jde všechno. Takže u něj zlepšení nepozoruju.“
„Možná by pomohlo, kdyby ses zeptal na něco jiného. Třeba, jak se učili během dětství ovládat svou divokou magii. Rozhodně nedám přednost žádnému bití či týrání,“ řekl přísně.
„Já vím,“ řekl Harry vážně. „Ani jsem si to nemyslel, to přece víš!“
„Jistěže vím,“ sklonil se k němu Severus. „A ty musíš vědět, že na tebe nikdy nevztáhnu ruku, či hůlku. Na tebe ne, Harry.“
Na to mu Harry odpověděl jednoduše, polibkem.

Po snídani se odebrali do knihovny, tam předložil lektvarista před svého mladého milence hromádku knížek. Harry je přejel pohledem. Pak vzhlédl.
„Nic proti čtení, ale… rád bych se tě zeptal… Teda, jestli ti to nebude nepříjemné…“
„Ptej se, Harry,“ pobídl jej Severus, i když už tušil, co se jeho lvíčkovi honí hlavou. Že se bude chtít zeptat na jeho poprvé a přijetí moci. Nebyl si jist, jak mu to má říct. I když jako Snape býval zastáncem toho, aby se mu říkala pravda polopatě a hned. A on mu lže už v tolika věcech… Nehledě na to, že se mu nechce ani v myšlenkách vracet k noci, kdy byl násilně zbaven své nevinnosti.
„No, já teda… vlastně…“ Harry zřejmě nevěděl, jak má tak delikátní otázku položit. Severus nemohl tušit, že Harry sám pochybuje, jestli chce slyšet o prvním milenci svého přítele.
„Máš na mysli mé přijetí plné moci, že?“ otázal se zdánlivě klidně.
„Já… jo,“ přiznal Harry rozpačitě. „Nemusíš mluvit o NĚM, jen mě zajímá, jak jsi zvládal svou magii.“
„Děkuji,“ zamumlal Severus. „Na NĚJ,“ jako Harry zdůraznil, co myslí, „nechci myslet, ani o něm mluvit. Ale zbytek ti povím. Stalo se to na konci mého pátého ročníku, takže má divoká magie se projevovala během prázdnin. Jeremiah nebyl nadšen, když viděl, jak špatně ji ovládám. Používal dost drsné metody k vycvičení mé sebekontroly. Asi bych měl být rád, že matka u toho už nebyla…“
„Strýc Vernon pokaždé hrozně vyváděl, když se mi stalo něco magického,“ zašeptal Harry, Severus mu něžně sevřel prsty, které nevědomky zatínal do opěradla křesla. „Třeba, když mě teta ostříhala, protože moje vlasy byly hrozný, do rána mi zase dorostly… Nebo když jsem ze strachu z poznámky obarvil učiteli vlasy na modro… málem ho trefil šlak. Celý víkend jsem nesměl z přístěnku a byl jsem o hladu. A když jsem se poprvé přemístil, pouštěli mě jenom do školy. Takže jsem nedělal úkoly, domácí práce, vůbec jsem nesměl ani do koupelny… myslím, když jsem potřeboval…“ naznačil v rozpacích, ani se muži nedíval do očí.
„Tohle se už dít nebude, můj Harry,“ šeptal Severus. „Už nikdo na tebe nesáhne. Nikomu to nedovolím.“
Zahanbený mladík se nechal obejmout. Styděl se, že něco ze svého nezáviděníhodného dětství vůbec vyslovil.
„Harry…“ uslyšel. „Chápu, že se o své nepříjemné zážitky nechceš dělit… Jen chci, abys věděl, že mi můžeš říct cokoliv. Jsem tvůj přítel, Harry, tvůj partner. Miluju tě. Kdybys potřeboval mluvit, já tě budu poslouchat.“
„Já vím,“ zabručel Nebelvír. „Děkuju... A taky tě miluju.“

Harry svého přítele sice ujistil, že je v pořádku a připravený, ale Severus na něm i tak dokázal rozeznat, že je nervózní a nejistý. Nevěděl, jak ho uklidnit, mazlení ho sice dokázalo ukonejšit, ale kdyby celý čas strávili pouze v posteli, nikam by nepokročili. Sám sobě připomínal, že se nesmí zapomenout a přepínat do učitelského módu, aby se neprozradil.
Posadili se proti sobě, Severus do křesla, Harry se uvelebil na gauči v tureckém sedu. Nejdřív začal mluvit o tom, co přečetl.
„V dětství nechávají rodiče dětem dostatečnou volnost v hraní, protože při něm se nejčastěji projevují první známky magie. Moje matka říkávala, že jako první jsem rozpohyboval dřevěného koníka.“
„Jako, že začal běhat?“ podivil se Harry. Tohle mu připadalo dost náročné, vlastně to spadalo do oživování neživých předmětů, které s nimi McGonagallová probírala teprve vloni…
„Ne, neoživil jsem ho,“ usmál se Severus. „Jezdil na kolečkách a to měl vlastně jen tři. Ale jezdil sám od sebe. Matka mě posadila do židličky, aby mě nakrmila, já si chtěl hrát. Jak jsem natahoval ruce po koníkovi, který zůstal na druhé straně místnosti, nějak jsem ho přiměl, aby se ke mně rozjel.“
„To je úžasný,“ usmíval se Harry. „A tvá máma?“
„Byla nadšená,“ usmíval se i Severus při vzpomínání. „Pamatuju si, že měla velkou radost a říkala mi, že ze mě bude velký čaroděj…“ Nolstagie hrozila se ho zmocnit, rychle potřásl hlavou. Podíval se na Harryho, ten ho pozoroval s chápavým výrazem. Ulevilo se mu, že nevidí v očích svého mladého milence lítost, takže pokračoval: „Ty už nejsi dítě, Harry, takže stejné postupy, jako u dětí, používat nemůžeš. Používáš hůlku, musíš si začít procvičovat kouzla. Tvá moc je teď větší, je tedy nutné, abys ji usměrnil a ovládl.“
„Pomohla by v tomhle Nitrobrana?“ napadlo Harryho. Všiml si, že jeho společník se zamračil.
„Moc ne,“ odpověděl Severus. „Nezapomeň, že nejde o to, abys svou novou moc potlačil či zablokoval. Máš se s ní naučit zacházet.“
„Tak jak se…“ zeptal se Harry už zoufale. Neviděl žádný způsob, jak svou magii ovládnout, bez toho, aby ji potlačoval.
„Když ji v sobě budeš dusit, neuvolňovat, nakonec bouchneš jako přetlakovaný kotel,“ upozornil ho muž. „Neovládnutá magie je nebezpečná. Sotva se v tobě probudila, už vyrazila okna. Existuje možnost, jak to zvládnout, nejsi přece první ani poslední kouzelník, který přišel ke své plné moci. Jen musíme přijít na vhodný způsob. Nebuď netrpělivý.“
Na to Harry nic neřekl, ale pokusil se uvolnit. Tušil, že hledání toho správného způsobu se asi protáhne.

Po přečtení několika knih lektvarista navrhl pauzu, vzhledem k tomu, že už byl čas na oběd. Harrymu uvízlo v hlavě při čtení několik poznámek a tak se rozhodl je po obědě prodiskutovat se svým přítelem.
„Našel jsem něco zajímavého,“ prohodil, když se po jídle přesunuli s čajem do salónu.
„Skutečně?“ opáčil Ellis zvědavě. „Poslouchám.“
„V té knize, co jsem teď četl, se píše, že plná moc kouzelníka a čarodějky sice pochází z jediného zdroje, ale aktivuje se jinak. To mi nikdo neřekl,“ trochu se začertil Harry.
„Pravděpodobně proto, že jsi kluk, Harry. Aktivace dívčí plné moci se tě netýká,“ mínil muž. „Že u chlapce se moc probudí po prvním sexu, už víš.“
Harry přikývl.
„Ale dívka svou plnou moc nabude s prvním krvácením, mám na mysli periodu,“ vysvětlil Ellis, pousmál se, když viděl, jak se jeho milenec začervenal.
Tihle kluci. Jakmile přijde na dívky a onu tajemnou funkci jejich těla, ať je kluk gay nebo ne, vždycky upadnou do rozpaků.
„Ženské tělo je ve svých funkcích v mnohém závislé na moci Měsíce, natož tělo čarodějky. Měsíční magie je natolik silná, aby ji dokázaly použít i mudlovské ženy, ale v omezené míře a navíc POUZE! ženy. Měsíční magie je ženská magie. Ale je to složité a ty nejsi žena, takže to nebudeme probírat. Když tě to bude zajímat, něco si o tom přečti, knihy o tomto tématu snadno seženeš.“
„A protože my nekrvácíme, tak jsme odkázaní na sex?“ zeptal se Harry.
„Dá se to tak říct,“ připustil Ellis, „ale neříkej to, jakoby v tom nebylo nic magického. Sexuální magie je velmi mocná. Existuje mnoho rituálů a kouzel, které využívají právě její energii. A co se v té knize píše o tom ‚jediném zdroji‘?“ zajímal se.
„Nic moc, ale zmínila moc základních živlů. Vzpomněl jsem si přitom na knihu o Prvotní magii, kterou jsem četl nedávno,“ řekl Harry, myslíc na onu tajemnou knihu, kterou pro Brumbála přeložil.
„Přírodní magie. Ta nejzákladnější – síla živlů přírody. Mluví o pěti elementech – vodě, vzduchu, zemi, ohni a chaosu. Síla chaosu prý byla základem při stvoření člověka a pochází z ní magie, kterou vládneme.“
Trochu neklidně se ošil, když viděl, jak užasle na něj Ellis zírá.
„Ta kniha by mě velmi zajímala,“ poznamenal, když se vzpamatoval. „Síla chaosu jako základ magie v člověku… Myslím, že s touto tezí bych dokázal souhlasit. Mnoho lidí jedná tak chaoticky, že si jeden říká, kde se to v nich bere a ten emoční zmatek mladých lidí má rozhodně počátek v chaosu,“ uvažoval nahlas. Vyrušil ho Harryho smích.
„Co je na tom k smíchu?“ podivil se. Harry se málem zalykal, jak ho něco pobavilo. Když se dal trochu dohromady, znova se posadil a zahleděl se na lektvaristu. Koutky mu sice cukaly, ale se vší vážností ho ujistil: „Promiň, nesmál jsem se tobě, vážně. To jen… hrozně jsi mi připomněl Snapea. Mluvil jsi úplně stejně!“
Znova se rozesmál, takže mu ušlo, jak šok na okamžik rozbil lektvaristovu tvář.

Severus se vyděsil. Opět se pozapomněl, Harry už si všiml, i když si to nesložil dohromady… Ale jak dlouho může trvat, než si to ten bystrý mladík konečně spojí? Je tu tolik indicií, které ho mohou dovést ke správnému závěru. Zatím mu to ani nepřijde podezřelé, protože ho ta možnost prostě ani nenapadla, ale kdyby se vydal po jediné stopě… Pak… ho ztratí.
Prudce vstal a přesedl si k chlapci, který už se uklidnil a sundal si brýle, aby si otřel slzy smíchu. Když vzhlédl, Severus zatajil dech. Velké jasné oči, zářivě zelené, jako barva smrtící kletby… Opět ho polapily a on se nechal. Sklonil se a hladově uchvátil hebké rty.
Dvě mladé ruce ho objaly kolem krku. S nově probuzenou vášní přitiskl chlapce k sobě a položil ho na pohovku. Roztouženě se dotýkal mladého těla, které se pod ním chvělo.
Harryho ani nenapadlo, aby protestoval, stačil polibek a pár doteků, aby se jaksepatří rozehřál. Za chvíli už byli oba bez šatů, jejich těla se o sebe vlnivě třela, vzrušené vzdechy zněly místností.
Jakkoli chtěl Severus milování protahovat, nemohlo trvat navěky. Nakonec se to mladé žhavé tělo pod ním prohnulo, jak jej zachvátila rozkoš a o vteřinu později ho sám následoval ve vlastní extázi.
Pak odpočívali klidně na pohovce, propletení a zpocení.
Severus se usmíval. Blažený pocit uvnitř v hrudi ho neopouštěl a tíha Harryho těla na tom jeho jej uklidňovala. ‚Ještě pořád je můj,‘ pomyslel si. S pobaveným úsměškem si vzpomněl na své nedávné obavy, ohledně jejich milostných aktivit.
Opravdu si dělal zbytečné starosti.
Harry byl dokonalý milenec. Nenasytný, poddajný i žádostivý. Když se milovali poprvé, Severus mu ukázal tu největší rozkoš, jakou kdy zažil, teď, pokaždé když to šlo, se snažil Severuse svádět a objevoval nové a nové způsoby, jak té rozkoše dosáhnout. Teď si tedy začal on, ale co.
Není to tak dlouho, co pochyboval, jestli s mladým mužem, plným divokých hormonů, vůbec dokáže držet krok. Bál se zbytečně, i přesto, že to často tvrdil, není žádný stařec, je v nejlepších letech a v posteli má svůj apetit. Pozapomněl na něj, protože už dlouho před Harrym nikoho neměl a od stálého vztahu uteklo ještě víc vody.

„Řekneš mi, co tě tak najednou popadlo?“ zamumlal Harry. Líně nadzvedl hlavu, opřel si bradu o milencovu hruď a věnoval mu úsměv.
„Víš, že ani nevím?“ odpověděl Ellis. „Asi záchvat spontánnosti. Nakonec, ty jsi včera večer byl taky více než spontánní…“ narážel na Harryho způsob ukládání k spánku. Třebaže mu pak přiznal, že to nejdřív neměl v úmyslu, Harry svého milence přiměl, aby ho před spaním znovu pomiloval. Ne, že by si muž nějak stěžoval. „Neříkej, že ti to snad vadilo.“
„Ani v nejmenším,“ zazubil se Harry. „Moc se mi to líbilo. Možná i proto, že jsem to vůbec nečekal. Takže, co se týče spontánnosti, palec nahoru, já jsem pro.“ Políbil Ellise doprostřed hrudi a přesunul se více nad něj.
Na zvědavě zvednuté obočí řekl: „Co? Jsem spontánní. Neříkej, že ti to snad vadí,“ opakoval jeho slova. Dráždivě přejel svým klínem přes jeho, ze rtů svého milence tak vyloudil tichý sten. Posunul se výš, aby ho mohl políbit.
Muž toho využil a posadil se. Objal mladíka kolem pasu, vděčný, že není tak starý, aby musel uvažovat o používání vynálezu svého starého mistra, kapek na podporu potence. Protože jakmile ucítil, že se Harryho zmocňuje nové vzrušení, bylo mu jasné, že chvíli potrvá, než se dostanou k původnímu hovoru o magii. Tak se prozatím budou věnovat praktickému cvičení na téma sexuální magie…

(o pár hodin později)
„Asi bude lepší, když se přesuneme jinam,“ poznamenal Harry, dělal, co mohl, aby to znělo zkroušeně, i když se mu na rty dral úsměv. Vzápětí na stolek mezi ním a Ellisem dopadla shora kniha, následovala ji omítka ze stropu.
„Vskutku,“ souhlasil muž, tváře se naprosto klidně. „Svou knihovnu mám velmi rád, nerad bych ji rekonstruoval… Ale toto je má vina, měl jsem počítat s tím, že tvé zvládání magie bude mít podobné následky. Ještě si pamatuji, jak se vedlo mně.“
„Budeme asi potřebovat víc místa,“ podotkl Harry. „A pokud možno minimum nábytku. Abych toho zničil co nejmíň.“ Smutně se podíval na knihu, která při obyčejném levitujícím kouzle narazila bleskovou rychlostí do stropu a to ani nepoužil hůlku. „Omlouvám se.“
„To je v pořádku, Harry,“ těšil ho lektvarista. „Reparo!“ namířil svou hůlku na knihu, poškrábané desky se vyhladily, další kouzlo je očistilo od zbytku omítky a následné mávnutí knihu odeslalo na její místo v regále.
„Pár vhodných míst na hradě je,“ řekl Ellis, když vycházeli z knihovny. „Ale jedno rovnou škrtám.“ Měl na mysli sál na souboje, který Harrymu ukázal, když přijeli.
„Tam bych nešel,“ souhlasil Harry. „Stejně jsou tam zbraně, to bych asi nadělal ještě horší věci. A co ten sál v přízemí?“ vzpomněl si.
„Ano, to je vhodné místo,“ přikývl Ellis. Malý taneční sál, kde jeho předkové pořádali plesy a hostiny, byl dostatečně veliký a momentálně prázdný, i když v něm skřítkové pravidelně uklízeli.
Sešli po schodišti do přízemí, cestou vydal pán domu skřítkům pokyny ohledně večeře. V sále bylo čisto, ale temno. Velká okna byla zatažena těžkými závěsy. Stačilo pár mávnutí hůlkou a místnost zalilo světlo.
Uprostřed – tam, kde dříve stával hodovní stůl – teď ležely dva velké polštáře, na ty se Ellis s Harrym posadili.
„Říkal jsi, že provozuješ Nitrobranu,“ začal muž s novým výkladem. „Domnívám se, že i když tato disciplína samotná nepomůže, některé její části by mohly. Medituješ?“
„Ano,“ kývl Harry. „Musím si před spaním pročistit mysl, než usnu, nechci mít zase noční můry.“
„Včera jsem si nevšiml, že bys meditoval,“ mínil Ellis. Harry se zašklebil.
„Tady jsem zjistil, že vyprázdnit mysl se dá více způsoby, než jen meditací,“ poznamenal. „Například sex je na to skvělej.“
„To ano,“ uculil se i lektvarista. „Rozhodně má mnoho pozitiv. Já po něm obvykle usnu jako zabitý.“
Chvíli se na sebe usmívali, s pochopením… a trochu i s touhou.
Pak se vzpamatovali a věnovali se trénování magie.

„Zkusíme něco jiného, než přímé kouzlení,“ rozhodl Ellis. „Hůlku tady stejně nemůžeš používat. Zkus se uvolnit, Harry. Když se kouzelník soustředí, může svou magii vycítit, nadanější dokonce spatřit. Většinou jde o kouzelníky a čarodějky, kteří vidí a čtou aury.
Když se soustředíš natolik, abys cítil magii ve svém těle, mohl by to být krok k jejímu ovládnutí a usměrnění. Pohodlně se usaď a zavři oči.“
Harry poslechl. Meditaci už měl dokonale zvládnutou a rozhodně měl představu, jak udělat ve své hlavě prázdno. Trochu se na svém polštáři zavrtěl, položil dlaně na kolena a začal se soustředit na své dýchání.
Začínal mít pocit, jako by se nořil do sebe samého. V prvním okamžiku se dostal do svého sálu vědomí, kde ho před několika měsíci uvěznili tři němí kouzelníci. Ale tam se vlastně dostat nechtěl, takže se uvolnil ještě víc, místo vlastního dechu se zaměřil na jakýsi pravidelný zvuk, který k němu doléhal stále hlasitěji.
Teprve za okamžik mu došlo, že to pravidelné tepání je hlas jeho srdce. Zkusil si ho představit a překvapilo ho, že to, co se mu zjevilo za zavřenými víčky, nevypadá jako mudlovský obrázek anatomie, jaký míval v učebnicích biologie na základce. Najednou viděl své tělo, dráhy tepen a žil… Viděl v nich kolovat rudou tekutinu a zároveň cosi barevně zářícího. A všechna ta zářící vlákna, především zlaté, rudé a zelené barvy, se sbíhala – nebo odtamtud vycházela – v jednom bodě uprostřed jeho hrudi.
Harry podvědomě tušil, že to místo není jeho srdce, i když je blízko… Ne, věděl, že se dívá na své magické jádro. Zářilo téměř oslepujícím jasem, pulsovalo… Harry věděl, že je plné magické síly, najednou ji cítil kolovat tělem, skoro to až brnělo. Ten pocit míval, když se jako žáček v mudlovské škole dotýkal magnetu.
Pomalu otevřel oči. Párkrát zamrkal, zadíval se na svého milence, který jej starostlivě pozoroval. Soustředil se, uviděl skoro totéž, co před chvílí, jen s několika malými obměnami. Barva magie, která protékala Ellisovým tělem nebyla zlatá, dominovala zelená a modrá a ač to Harrymu připadalo divné, zdálo se, že muž má dvě magická jádra. V hrudi a ve středu čela. Jejich jas neoslepoval, ale i tak zářily mohutně. Harry cítil v tomto muži velkou moc.
Znova se stáhl, otevřel oči.
Promnul si oči, pak si sevřel spánky v dlaních.
„Bolí tě hlava, Harry?“ uslyšel. Zavrtěl hlavou. Něžný dotek chladné dlaně na svém čele vítal.
„Spíš se mi trochu točí,“ odpověděl. „To, co jsem viděl…“
„Viděl jsi svou magii?“ zaznělo překvapeně. Vzhlédl. Muž vstal ze svého polštáře, teď seděl vedle něj a paží ho objímal kolem ramen.
„Nešlo snad o to?“
„Nečekal jsem takový úspěch už při prvním pokusu,“ vysvětlil Ellis. „Řekneš mi, cos viděl?“
„Viděl jsem, aspoň myslím, že to bylo ono,“ polkl Harry, náhle rozrušený, „moje… magické jádro. Je přeplněné, září… Tady,“ položil si dlaň na hruď v místě srdce. „Viděl jsem magická vlákna v sobě. Jsou hlavně zlatá, ale taky červená a zelená. A ty máš asi dvě jádra…“ poznamenal trochu zmateně.
„Cože?“ Lektvarista byl zjevně překvapen, protože ztuhl.
„Jedno na stejném místě jako já a druhé tady,“ dotkl se lehce Ellisova čela. „A tvoje barvy jsou modrá a zelená. Jsi… silný, podle toho, jak tvá jádra září.“
„Magické jádro má kouzelník pouze jedno, Harry,“ poučoval ho Ellis. „Každý na stejném místě. To, co jsi viděl na mém čele, musí být čelní čakra. Je to poměrně vzácné, ale ne neobvyklé. Mívají ho velmi vzdělaní lidé, často ti, kteří jsou jasnovidně nadáni… Těch ale není moc. Já netušil, že mám čelní čakru probuzenou.“
„Jsi vzdělaný,“ pokrčil rameny Harry, vypadal unaveně. Překvapilo ho, že se cítí zmožený. „Nevím proč, ale chce se mi spát…“
„To je vliv té meditace,“ usoudil muž a vzal svého lvíčka do náruče. „Do večeře si zdřímni, Harry, probudím tě.“
Odnesl mladíka (po jednom nadlehčovacím kouzle) do jeho ložnice, uložil do postele a než odešel, políbil ho do vlasů.
„Jsi samé překvapení, můj Nebelvíre,“ zašeptal a vzdálil se.

Harry se zhluboka nadechl, noční vzduch kolem něj byl chladný, ale ne příliš studený. Vykročil, teprve teď si uvědomil, že je bos. Pod nohama cítil trávu, rozhlédl se.
Místo, kde stál, mu připadalo povědomé. Louka s hustou, zelenou trávou, nedaleko se pod měsíčními paprsky třpytilo jezero… Stébla trávy ohýbal mírný větřík, který povlával i Harryho hábitem.
‚Já to tady znám…‘ říkal si Harry. ‚Ale odkud? Kde to jsem?‘
„Toto je Elfennau,“ ozvalo se za ním. Harry se prudce otočil.
Vykulil oči, když spatřil hrad, který už viděl – na obrazu ve věžní knihovně. Toto byl rodný hrad Taliesinův, tajné sídlo Merlinova rodu. Pohlédl na muže, který mu odpověděl, aniž se zeptal.
Tmavovlasý muž, se skráněmi prokvetlými stříbrem, se naň usmíval. Harry si ho prohlížel, trochu se podobal Taliesinovi.
„Vítej, chlapče,“ řekl a Harry se vzpamatoval. Rozpačitě se usmál.
„Zdravím, pane… ee…“
„Neříkej mi pane, jsem Merlin,“ usmál se na Harryho.
„Merlin ?“ vyjevil se Harry. „Ten Merlin?“ Nějak nebyl schopen tomu uvěřit, vždycky si toho nejslavnějšího čaroděje představoval jinak.
„Zdá se ti to zvláštní?“ Slavný kouzelník byl očividně pobaven.
„Představoval jsem si vás jinak,“ přiznal Harry. „Ale to nevadí. Tohle je stejně sen.“
„To neznamená, že to není skutečné, Harry,“ poučil ho Merlin. „Jsi přeci kouzelník. I sen je svým způsobem kouzlo.“
„Aha,“ zamumlal zmatený Nebelvír. „Moment! Jak víš, jak se jmenuju?“
„Je to tvůj sen.“
„Proč se mi teda tohle zdá?“ zeptal se Harry.
„Zřejmě u tebe došlo k nějaké výrazné změně,“ mínil muž. „K magické změně.“
„Aha,“ Harry věděl, co se změnilo, zrudl. „No, právě se probudila moje plná moc… A zjistil jsem, že vidím magii.“
„Znamená to tedy, že vládneš velkou mocí, chlapče,“ přikývl Merlin. „A tvé podvědomí si zřejmě žádá radu, jak tu velkou moc zvládnout.“
„Asi to tak bude,“ přikývl Harry. „Potřebuju radu, bojím se, že to nezvládnu… Nechci nikomu ublížit.“
„To je dobře,“ pochválil ho muž. „A já ti poradím. Řekl jsi, že vidíš magii.“
„Ano, vypadá jako barevná, zářící vlákna.“
„Tak magie vypadá,“ kývl Merlin pochvalně. „Díval ses, jak vypadá magie kolem tebe?“
„No…“ Harry zaváhal, „vlastně ne. Podíval jsem se na sebe a mého přítele.“
„Takže nevíš, jak magie funguje, že?“ usmíval se Merlin. Harry zavrtěl hlavou. Mocný kouzelník ukázal na velký balvan nedaleko nich. „Posadíme se?“ navrhl. „Zdá se, že potřebuješ něco málo přiblížit.“
Harry si poslušně sedl vedle svého předka a poslouchal.
„Magie je všude okolo,“ ukázal Merlin rukou kolem. „Celý svět jí dýchá. Je naší součástí. Není těžké ji používat, ale už není tak snadné ji ovládnout. Ta barevná zářící vlákna, jak jsi řekl, jsou magické dráhy. Když použiješ mnoho magie najednou, mohl bys je zahltit. Magické proudy se ucpou a nepustí magii ven.“
„Jak mám dokázat použít to správné množství magie?“ zeptal se Harry. Připadalo mu to hrozně těžké, složité.
„Záleží taky na tom, odkud bereš magii, kterou používáš,“ řekl čaroděj. „Je-li tvá osobní, hrozí, že ji vyčerpáš, když vyvoláš náročné kouzlo. Když jsem chtěl uhasit oheň, který měl upálit lady Guineveru, použil jsem živel vody a vyvolal déšť. Nebylo to těžké, technicky.“
„Takže je lepší při náročném kouzle použít magii okolní?“
„Ano. Tak se příliš nevyčerpáš. Ale taky si musíš dát pozor, abys nemíchal neslučitelné. Když dejme tomu chceš uhasit velký požár, co použiješ?“
„No, nejlepší by byl déšť,“ zamyslel se Harry. „Pořádná průtrž mračen. Zvlášť, kdyby hořelo třeba v lese.“
„Přesně tak, to by bylo nejlepší,“ přitakal Merlin. „Takže chápeš, co jsem myslel tím neslučitelným?“
„Těžko hasit oheň ohněm,“ řekl Harry, „a taky vítr by nadělal spíš škodu. Neměl bych kombinovat živly, které by dohromady neudělaly dobrotu.“
„Ano, to jsem měl na mysli. Teď, mluvil jsi o hůlce. Kouzelníci ji používají, ale ne vždy se osvědčí. Hůlka magii kouzelníka usměrňuje, ale taky je to zesilovací kanál. V případě, že je kouzelník velmi mocný, hůlka se přetíží a přestane reagovat. Já ji nepoužívám, dávám přednost využívání magie z okolí. Ale ty si sám musíš vyzkoušet, co ti bude vyhovovat. To je jediná rada, která ti může pomoci, Harry.“
„Děkuju,“ usmál se Harry na muže a vstal. Ohlédl se ke hradu, teď, když věděl, co je to za místo, dovedl si vybavit i budoucí stavbu Bradavic. Pohled mu zabloudil k jediné věži hradu, budoucí Merlinově knihovně. Pak se usmál na svého předka. „Už asi musím jít…“
„Sbohem, Harry,“ pokývl mu Merlin. „A hodně štěstí.“
Harry vyrazil kupředu, když se po pár krocích ohlédl, balvan byl prázdný, velký čaroděj zmizel.

„Harry! Harry?“
„Merline?“ zamumlal Harry, procitaje.
„Nejsem Merlin,“ usmál se Severus. „Něco se ti zdálo?“
Harry zamrkal, posadil se. „Zdálo se mi o Merlinovi,“ zamumlal. Rozhlédl se. „Poradil mi.“
„Poradil s čím?“ nechápal Severus.
„Řekl, že u mě došlo k magické změně a moje podvědomí si ho vybralo jako rádce, asi protože to byl ten nejmocnější kouzelník.“
„Zajímavé,“ pronesl muž. Nevěděl, co si o tomto myslet. Pak se zeptal: „A ta jeho rada?“
„Mám nejdřív zjistit, které používání magie mi vyhovuje a podle toho se řídit. Příliv mojí magie by mi mohl blokovat hůlku, tak možná bude lepší používat bezhůlková kouzla. Musím si to vyzkoušet. Jenže než se vrátím do školy, tak s hůlkou kouzlit nemůžu… Tak si jen otestuju to, co jde.“ Zívl a podrbal se ve vlasech.
„Dobrý plán,“ poznamenal Severus. Byl z chlapcových slov trochu zmatený, ale rychle se otřepal. „Půjdeme na večeři, Harry?“
„Hm-hm,“ přitakal Nebelvír. „Jen si odskočím, hned jsem tu.“
Vyklouzl z postele a zmizel v koupelně.

Severus si u večeře Harryho zkoumavě prohlížel. Vypadal naprosto normálně, i jeho chuť k jídlu byla běžná. Když odcházeli z ložnice, dokonce ho rozveseleně vzal za ruku a oči mu zářily. Bylo mu jasné, že jeho lvíček má radost.
‚Že by ten sen bral tak vážně?‘ zauvažoval Mistr lektvarů. ‚No, evidentně se mu ulevilo. Aspoň k něčemu to je dobré.‘
Fakt, že sen o Merlinovi, jakkoli absurdní, Harrymu trochu pomohl, Severusovi stačil. Hlavně, že si nedělá starosti. Rozhodl se nechat to na něm, Harry vypadal, že má něco v plánu… a nezdálo se, že je to další pokus, jak dostat Severuse do postele.
Po jídle se na něj totiž Harry zkoumavě zadíval a po chvilce se zeptal: „Mohl bych tě o něco požádat?“
Severus napřed zaváhal, ale pak přikývl. „Jistě, Harry.“
„Rád bych zašel do tvé kouzelné zahrady. Chci se na něco podívat.“
„Chceš jít sám, nebo tě můžu doprovodit?“
„Budu rád, když půjdeš se mnou,“ souhlasil Harry. „Nechci tam kouzlit, opravdu se jen podívám.“
„Já ti věřím, Harry,“ ujistil ho Severus. „Ale jsem… zvědavý.“
Nebelvír se na svého milence usmál a vstal od stolu. Zamířil ven s jídelny. Lektvarista ho mlčky následoval, až ke dveřím, vedoucím do Solária a ven, do kouzly opředeného kousku ostrova, kde i uprostřed zimy bylo jaro.
„Pokud tady hledáš magii, Harry, nezapomeň, že tohle místo je očarované,“ upozornil mladíka, když si konečně domyslel, k čemu se může chystat.
Chlapec se zarazil. Pak pokrčil rameny. „Aspoň to zkusím,“ řekl. „Ničemu tím neublížím… Ale budu to teda muset zkusit i venku.“ Trochu se oklepal, při pomyšlení, že to znamená vyjít do těch závějí… Pak si rychle sundal boty a ponožky, když se mu bosé nohy zabořily do voňavé trávy, slastně si povzdechl. Rozhlédl se, pak zavřel oči a soustředil se.
Začal vnímat teplo magie, místo, kde se pokoušel ‚spojit s přírodou‘ bylo opravdu očarované. Kouzlo, které zahradu udržovalo, láskyplně pulsovalo, nezměněné, silné… Harry se divil, že vydrželo od dob Elizabeth do dneška. Ale poznal, že je stále silné a neporušené.
Pocítil rozčarování, když si uvědomil, že dík Elizabetině kouzlu není schopen se soustředit na skutečnou sílu přírody, nebo spíš – není schopen původní přírodní magii odlišit. Zklamaně si povzdechl a otevřel oči.
Rozhlédl se po nádherné zahradě. Mrzelo ho, že jeho teorie se nedala uskutečnit, ale i tak se tu cítil dobře. Sehnul se pro boty.
„Nevyšlo to?“ zeptal se Severus. Doteď mlčel, ale jako vždy na Harrym poznal jeho citové rozpoložení. Nemohlo mu ujít, že je zklamaný.
„Kouzlo, které tohle místo udržuje, je silné. Nedá se odlišit jeho síla od magie přírody,“ hlesl Harry. „Doufal jsem, že to půjde…“
„Určitě by to šlo, kdyby Udržovací kouzlo bylo slabší,“ objal ho Severus. „Že to nejde tady, neznamená, že to nebyl dobrý nápad, Harry,“ těšil ho. Když k němu mladík vzhlédl, sklonil se k polibku.
„Zkusíš to zítra venku, co ty na to,“ navrhl. Harry mlčky přikývl, nechal se políbit.
Milencova něha mu okamžitě zvedla náladu, lehké objetí zesílilo… Jemnost polibků se změnila v dychtivost. Nebránil se, když Severus kousek po kousku odhaloval jeho nahotu v této rajské zahradě. O chvíli později klesli do svěží trávy.

Z Nebelvírových rtů unikaly tichounké vzdechy, když Severus putoval ústy po horké mladé pokožce, od jemně řezané čelisti přes hruď k citlivým bradavkám, při jejichž dráždění se Harry svíjel rozkoší. Když Severus odtáhl rty, aby se na svého lvíčka podíval, Harry se posadil.
Severus ho objal kolem pasu a posadil si ho na klín. Vzápětí ucítil závan magie, ohromeně se zajíkl, kouzlo je oba zanechalo nahé. Zadíval se do tázavého pohledu svého mladého milence, pobaveně potřásl hlavou. Jakoby se musel ptát… Přitom, jak vzrušení byli…
Políbil Harryho, zachvěl se, když se k němu horké tělo přitisklo.
Jak vášeň v jejich propletených tělech rostla a pulsovala, postrkujíc je v tom nejkrásnějším milostném souznění k vrcholu, dokázali vnímat jen jeden druhého, vzájemnou blízkost.
Takže si nemohli všimnout, že zlatavý mlžný opar, magie, které si Severus všiml už včera, se nad nimi chvěla a když dosáhli společné extáze, splynula s půdou, na níž se milovali.

Harry prudce oddechoval, jen pomalu se vzpamatovával. Na jeho prsou spočívala hlava s černými vlasy, nohama stále objímal boky svého milence.
„Tohle bylo krásné,“ zamumlal muž. Chtěl se posunout, aby se mohl vytáhnout, ale Harry ho objal. „Neutíkej,“ zašeptal svůdně. „Aspoň chvíli. Líbí se mi, že tě v sobě cítím. Cítím se tak víc… vcelku.“
Lektvarista se jen pousmál… a zůstal tak. „Na chvíli,“ hlesl. Něžně políbil Harryho zvlhlou kůži v místě srdce.
Hověli si v objetí, na lůžku z měkké trávy a neviděli, jak všechno kolem nich roste a kvete, oživeno silou jejich láskyplného milování.