Lekce pro Mistra lektvarů

Podzim v Bradavicích ubíhal, září se rychle přehouplo v říjen. Harry už neměl tolik volného času jako v jiných letech. Kromě normálního učení, kterého jim nakládali i tak dost, protože sedmý ročník čekaly OVCE, mu čas zabíral trénink s Tonksovou a tajné učení Merlinových kouzel pod vedením Taliesina. O ještě tajnějších pravidelných víkendových schůzkách v Útočišti nemluvě.
Chvíle s Ellisem zbožňoval. Stále ho překvapovalo, že mají o čem mluvit, četli spolu knihy, podnikali procházky po Ellisově pozemku, překvapivě velkém… a samozřejmě se fyzicky sbližovali. Stále častěji se Harry vracel do školy s červenými znamínky vášně na krku a hrudi, ještěže je mohl skrýt pod košilí.

Díky zkušenostem s Hermioninými učebními plány si dokázal Harry své povinnosti zorganizovat. Když se po pár týdnech svěřil s jednou věcí (samozřejmě pečlivě zaobalenou), kterou se ho Taliesin pokouší naučit a která mu nejde, lektvarista mu po mírném úžasu vysvětlil, kde dělá chybu. Konečně se mu začalo dařit a postupoval zase o něco rychleji. Tajemnou knihu o přírodní magii, kterou ředitel ani Severus opravdu nerozluštili, už téměř dočítal.

Nastala poslední říjnová neděle. Harry se po obědě vytratil na Astronomickou věž, odkud se přenášedlem přenesl do Útočiště.
Jako obvykle na něj čekal Ellis před domkem a uvítal ho objetím. Okamžitě postřehl, že mladík není ve své kůži, i když se snaží nedat nic najevo, aby mu nezkazil náladu… Nedalo mu to, zeptal se: „Harry, něco se děje?“
Harry se usmál. I když se snažil, Ellis ho prokoukl. „Jsem v pohodě, vážně.“
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, Harry, určitě nejsi v pohodě. Nejsi ve své kůži, vidím to. No tak, mně přeci můžeš říct cokoliv,“ něžně Harryho přemlouval.
„Nic se nestalo… Jenom… se blíží Haloween. Nemám ten den rád.“
„Z nějakého podstatného důvodu, předpokládám,“ nadhodil Ellis. Harry si povzdechl.

Severus ho k sobě přitáhl a objal. Dobře věděl, že pro Harryho je těžké vnímat poslední říjen jako normální, nebo dokonce výjimečný den, jak jej vidí ostatní. I on tento den nedokáže oslavovat. Ani pro jednoho z nich není výročí smrti Harryho rodičů svátkem.
Proto jen vtiskl něžný polibek na čelo, když mu Harry do košile zavrčel: „Je to výročí smrti mých rodičů. Pro mě to není svátek. Ale nechci to kazit ostatním, oni si to užívají… Nemůžou za to, že to pro ně znamená něco jiného než pro mě.“
„Posledního října je pátek,“ pronesl Severus zadumaně, když ho vedl do domku. „Co kdybys přišel na večeři?“
„Nevím, jak bych vysvětlil, že s ostatníma nejdu do Velké síně… I když, mohl bych říct, že zůstanu ve věži. Vím, že Hermiona by to pochopila… Ale nerad jí lžu.“
„Možná jí budeš moci… časem… říct pravdu,“ nadhodil lektvarista. „Z toho, cos o ní říkal, se dá soudit, že je rozumná a určitě by ti přála, že jsi šťastný.“ Přál si zůstat v chlapcově životě. I za cenu toho, že se nezbaví jeho nebelvírských přátel. S dobrým přichází i to zlé a Harryho považuje za to nejlepší ve svém životě. Kde je doba, kdy jej považoval za své prokletí?
„Ne dřív, než bude po Voldemortovi,“ odpověděl Harry vážně. Zahleděl se do tmavých očí a pokračoval: „Nestydím se za náš vztah. Vážím si tě a záleží mi na tobě. Takže s pravdou nevyjdu na světlo, dokud tě moje city budou ohrožovat. Vážně si uvědomuješ, že to, že se scházíš se mnou, z tebe dělá terč?“
„Věř nebo ne, Harry,“ prohrábl mu Severus černou čupřinu, „dovedu se o sebe postarat. Můj dědeček Jeremiah…“ na okamžik se odmlčel, „býval nepřekonatelný v kouzelnických soubojích. Součástí mé přísné výchovy bylo i to, abych se naučil dobře bránit… i zaútočit, kdyby to bylo nezbytné. V době, kdy zemřel, vrcholila první válka s Voldemortem a já do světa dospělých vstoupil dobře vycvičený. I když jsem z dědovy strany nepoznal žádnou velkou vřelost, dal mi dobré základy. Dokážu se bránit, Harry. A odmítám se tě vzdát jen proto, že svět kolem nás není přívětivý. Pokud mě chceš opustit, udělej to proto, že chceš, protože ke mně nic… necítíš.“

Harry se mlčky odvrátil. Nebyl naivní, dobře poznal, že dostal ultimátum pečlivě zabalené do sametového přehozu.
Měl na vybranou. Odejít, skončit vztah, který ho dělá šťastným, ač riskuje, že jeho přítel časem bude následovat jeho rodinu – rodiče, Siriuse… Nebo ho nechat jít a čelit Voldemortovi sám, se zlomeným srdcem. Najednou nevěděl, co je horší.
„Tolik jsem toho ztratil…“ zašeptal, mrkáním zaháněl vlhkost v očích. „Od dětství se mi zdává o mámině smrti. Viděl jsem umřít mého spolužáka, potom kmotra. Já prostě nechci, abys byl další. Další, kdo umře proto, že mě měl rád.“
„Harry,“ uslyšel za sebou, „já věřím, že smrt má mít smysl. Kromě toho…“ povzdechl si lektvarista, „i když přežijeme válku, dá se čekat, že zemřu dřív než ty.“ Harry se prudce otočil.
„Zase mi chceš namlouvat, jaký jsi stařec?“ zeptal se jízlivě, ale Severus v tónu cítil i hněv. Potěšilo ho to. Tím, že se Harry naštval, mu dokazoval, že k němu opravdu něco cítí.
Mladému Nebelvírovi vždy vadilo, jak zdůrazňoval svůj věk v porovnání s jeho mládím. Harry uznával pouze jeho zkušenosti, znalosti, ignoroval dvacet let v podobě vrásek a jizev. Ne, že by jich viděl mnoho, i přestože se před ním nesvlékl, zakryl Severus jizvy po péči Temného pána na svém těle, i většinu těch, které mu způsobil otcův opasek s kovovou sponou. Ale například jizvičky na rukou, po říznutích při přípravě lektvarů, nebo bílé čárky na pažích a hrudi, coby památka na cvičné souboje, nebyly příliš nápadné.
Severus byl dojatý, rozpolcený a pyšný. Pyšný, že to jeho si Harry vybral, když měl na výběr mezi celou mladou mužskou populací bradavického hradu. Dobře věděl o mnoha studentech, na které by se stačilo Harrymu jen podívat a byli by jeho… Kdyby je chtěl. Ale on chtěl… jeho. Severuse.

„Jsem sobecký,“ řekl Harry najednou. Severus překvapeně zamrkal. Tohle nečekal. „Jsem sobec, protože se tě nechci - nedokážu - vzdát. Ani proto, abych tě ochránil. Máš právo mi to vyčíst, když ti bude něco hro…“ Víc nestačil říct, tmavovlasý muž jej popadl do náruče a jaksepatří zlíbal.
„Já myslel, že bys se mnou opravdu…“ přiznával, když o pár chvil později seděli v objetí na pohovce.
„Skončil?“ doplnil Harry. Sklopil hlavu, když se doznával: „Zvažoval jsem to. Vážně. Ve škole už si všimli, že jsem z nějakého důvodu šťastnější… Já jsem tak šťastný, jak jsem nikdy v životě nebyl, Ellisi. Ale… ve škole jsou děti Smrtijedů. Sledují mě. Kdyby si něčeho, čehokoli, všimli… Nechci je přivést k tobě,“ šeptal, když ho muž zase začal líbat.
„Nikdy dřív by mě nenapadlo, že povedu vztah v takovém utajení,“ pronesl po chvíli upřímně. „Ale každá minuta s tebou, Harry, mi za to stojí. Přestaň si s tím lámat hlavu. Jsme opatrní, oba. Hrozí nám to, co v této době každému. Já jsem polokrevný. Už jen proto by po mě mohli jít.“
Když k němu Harry zdvihl tvář, aby něco řekl, rychle mu položil prsty na pusu.
„Myslím, že o tom moc přemýšlíš, můj Harry,“ políbil ho. „Víš co, místo předpovědí neštěstí, zkus zvážit to mé pozvání na večeři. Můžeme si udělat příjemný večer, zároveň vhodný k uctění památky tvých rodičů. Co říkáš?“
„Dobře, promyslím to,“ usmál se na něj Harry. „Dám ti včas vědět.“ Zavrtal se do náruče vonící po bylinkách a zavřel oči. Po chvíli družného mlčení tiše pronesl: „Přál bych si takhle trávit víc času. Škoda, že ho mám tak málo.“
Severus si užíval, jak se k němu jeho lvíček tulí, takže souhlasil, že by to chtělo více společných chvil. Najednou ho něco napadlo. A ještě než nad tou myšlenkou stačil užasnout, poznamenal: „Jak trávíš Vánoce, Harry? Jezdíš za rodinou?“
„Hm, ne,“ broukl mladík. Byl příjemně ospalý, tak mu otázka došla až za chvíli. Pak zamrkal, potřásl hlavou a vzhlédl. „Proč se ptáš na Vánoce?“
„Budu mít volno,“ řekl muž jakoby nic. Probíral se černými pramínky svého miláčka, tváře se, jakoby nic. Pak se na něj podíval. „Když nejezdíš za příbuznými, to jsi celé prázdniny ve škole?“
„Prvních pár let ano. Potom, dokud to bylo bezpečné, jezdil jsem k Ronově rodině. Nevím, jak si to ředitel představuje letos. Víš, on… dost se angažuje v mé ochraně.“
Severus si uvědomil, že mu Harry říká dost důvěrných věcí, znamená to tedy, že mu důvěřuje… I když si občas všímá, že si něco nechává pro sebe. Předpokládal, že to by tedy neřekl nikomu. A o to víc ho ta tajemství zajímala.
„I já tě dokážu ochránit,“ řekl po chvilce mlčení. „Ale zřejmě by byl problém tvůj odjezd ke mně utajit.“
Cítil, jak ho zelené oči, sledují, hodnotí, mysl za nimi jeho nápad zvažuje. Náhle si říkal, co ho to promerlina napadlo?
„Ty bys chtěl… být o Vánocích se mnou?“ zazněl tichý, váhavý hlas a muž zpozorněl. Vycítil v těch slovech tolik nejistoty. ‚Stále o mně pochybuješ?‘ říkal černý pohled zelenému. ‚Nejsi si mými city jistý?‘
„Nejen o Vánocích,“ ujistil ho jemně. „Taky o Velikonocích. A letních prázdninách, každý všední den… Rád jsem s tebou.“
„Kdyby mi Brumbál dovolil jet za příbuznými, cestou už bych se mohl přemístit sem,“ přemýšlel Harry nahlas. „Jen stačí, aby mi dovolili odjet. Jenže když to bude můj nápad, přijde to Brumbálovi podezřelý. Celé roky jsem ho prosil, aby mě neposílal zpátky. Byl jsem ochotný si pobyt ve škole přes léto i odpracovat…“ uchechtl se.
‚Až tak zlé to u těch mudlů máš?‘ podivil se Severus v duchu. ‚Albus se o takových prosbách nikdy nezmínil…‘ Procházel vzpomínky, každou schůzku, kde se řešily Harryho prázdniny a nikdy – opravdu nikdy – nebylo ani naznačeno, co si mladý Nebelvír přál. Ředitel vždy vážně zdůrazňoval důležitost pokrevních ochran a tudíž Harryho pobyt v Zobí ulici. Teď si vybavil, jak se na Brumbálovo rozhodnutí vždy tvářila Minerva… Rozhodl se jí nenápadně zeptat. Ta žena byla navzdory své upjatosti vášnivou ochranitelkou svých nebelvírů, především Harryho. I když uměla být přísná.

Harry usínal. Jen okrajem mysli vnímal něžný pohyb prstů ve vlasech. Najednou ho probralo známé cinkání, zvuk, který mu vždy oznamoval konec hezkých chvilek – a Harry se ho rychle naučil nesnášet.
„To už musím jít?“ zasténal, když se klín pod jeho hlavou pohnul. „Proboha, jak dlouho jsem spal?“
„Chviličku,“ pohladil ho Severus po vlasech. „Klidně spi dál, Harry. Tohle byl jen budík, musím na chvilku k jednomu lektvaru. Hned se vrátím. Odpočívej.“
„Jen chvilinku,“ zamumlal usínající Nebelvír. Polibek na čele už necítil, spokojeně oddychoval.

Severus neochotně zamířil do malého sklepa pod domkem, kam umístil laboratoř. Tenhle lektvar byl sice důležitý a nechtěl ho pokazit, ale nelíbilo se mu vzdalovat se od Harryho.
Tak zatím, dokud jeho chlapec spal, pracoval na výrobě dárku pro něj.

„Harry… vstávat…“
Černovlasý Nebelvír se probouzel s úsměvem na rtech. Ještě na nich cítil horký dotek. Když otevřel oči, spatřil usměvavého lektvaristu. „Ahoj…“ zamumlal. „Tak takhle bych se chtěl probouzet častěji…“
„A já bych tě tak rád budil,“ šeptal muž toužebně. Znovu mladíka políbil a pomohl mu vstát. „Dáme si svačinu?“
„Jo,“ souhlasil Harry, „docela bych si něco dal.“
Nad malou svačinou si hleděli do očí.
Harry se usmíval. Byl tak… neskutečně šťastný. Nechtěl se vracet do školy, kde byly starosti, učení, dřina při výcviku, příprava na válku… Tady v Útočišti ten venkovní svět neexistoval. Tento svět měl pouhé dva obyvatele.

Severus se topil v zelených očích, které na něj zářily zpoza brýlí. Jasně viděl, že Harry je velice spokojený. Tím pádem byl i on.
Znovu se v myšlenkách vrátil ke své pozvánce na společné Vánoce. Najednou si nebyl jist, že to byl dobrý nápad… Pokud nenajde způsob, jak zařídit Harryho nenápadné přemístění… A zařídit to tak, aby si Brumbál ani nikdo z Řádu ničeho nevšiml.
Ale být stále zavřený zde, to by pro mladíka Harryho temperamentu bylo těžké, i kdyby byli spolu. Co kdyby… Ano, co kdyby ho nevzal sem, ale někam, kde může ven, létat, procházet se, bez rizika, že ho někdo uvidí a pozná?
Niwlog.
Vezme ho na své panství. Dědictví po milované prababičce, která ho naučila milovat lektvary, nezakreslitelné sídlo, které bylo domovem rodu Lloydů skoro šest set let… A majetek, na který nemohl dosáhnout Temný pán, protože ani Jeremiah na něj neměl nárok.

Prababička Elizabeth Lloydové dostala Niwlog, malý hrádek na ostrově uprostřed nezakreslitelného jezera Llygaiddall v Irsku, jako svatební dar a od té doby se dědilo pouze po ženské linii.
Jeho poslední majitelkou byla Severusova matka Eilleen, ale protože ta zemřela o málo dříve než Elizabeth samotná, stal se pánem sídla Lloydů Severus. Elizabeth tušila, že její pravnuk bude potřebovat úkryt před zlem, které se tehdy rozmáhalo a polapilo do svých spárů jejího syna Jeremiaha. Pouze jí musel slíbit, že bude mít potomky, kterým Niwlog předá.
Severus si děti přál, ale slíbil si, že nejdřív musí padnout Voldemort, než vůbec rodinu založí.

„Na co myslíš?“ zeptal se Harry najednou. Už chvíli zkoumal výraz svého přítele, ale měnil se tak rychle, jak pádily jeho myšlenky, takže Harry jej nedokázal rozluštit. Tak se zeptal. A odpověď ho ohromila.
„Na tebe. A na Vánoce.“
„Přemýšlíš o tom… i když to asi nevyjde?“
„Nevzdávám se naděje, můj Harry,“ usmál se Severus. Pak vzhlédl, zamračil se. Ozvalo se cinkání, které oběma zkazilo náladu.
„Tohle asi už není lektvar, co?“ ozval se Harry zklamaně. Odložil šálek od čaje. „Omlouvám se. Přišel jsem na schůzku a naprostou většinu jí prospal. Zasloužíš si, abych se ti věnoval, ne abych…“
Muž vstal a přešel k Harryho židli. Políbil ho, pak se odtáhl a zadíval se mu zblízka do očí. „Harry, pro mě je důležité, že sis na mě vůbec našel čas. Je přece jedno, že jsi usnul, líbilo se mi, držet tě v náručí a užívat si náš společný klid. Nejsem nijak zklamaný. Jen se zase budu víc těšit na příští víkend…“ Domluvil, ani nenechal chlapce promluvit a znovu si přivlastnil jeho rty.
Harry se stále cítil provinile, ale byl vděčný, že se na něj Ellis nezlobí. Vpletl prsty do černých vlasů a horce polibek opětoval.
Nové vyrušení přivítali nespokojeným povzdechem. Harry poznamenal: „Tyhle hodiny vážně nemám rád.“
„Jednou ti přestanou vadit, Harry,“ zašeptal Severus. „Doufám. Jednou přestanou určovat, jak dlouho spolu smíme být.“
Nebelvírovy oči se rozšířily překvapením. ‚Až takhle vážně to myslí?‘
„Doufám,“ odpověděl nadějně. Taky si to přál… jen neměl tolik odvahy, aby to řekl první. Ani nedoufal, že by to Ellis viděl stejně. „Vlastně mě nenapadlo, že plánuješ tak dopředu.“ Muž okamžitě zvážněl.
„Pokud v tobě vyvolávám dojem, že na něco tlačím, řekni to,“ řekl. „Nechci tě do ničeho nutit. Tempo udáváš ty, Harry.“
„Netlačíš na mně, vážně ne,“ ujistil ho mladík. Schoulil se do Severusovy náruče a dodal: „Já jsem s tebou rád a přeju si, aby toho času bylo víc… Nerad se vracím do toho světa venku,“ zašeptal a sklopil hlavu.
„Já taky,“ odpověděl Severus. „Tady nemusím myslet na to, co je mimo tento dům v nepořádku…“
„Víš…“ začal Harry nejistě, „i když si to snažím nepřipouštět… Existuje věštba, Ellisi, která… mě předurčuje k boji s Voldemortem. Na ten souboj trénuju. Ale i když budu připravený, nemusím to přežít. Až skončí válka… možná nebudu já ani on.“
„Tím se mi pokoušíš říct, že se na tebe nemám vázat? Na to je trochu pozdě, nemyslíš?“ opáčil jemně lektvarista. Vstal. „Myslíš, že si nevšimnu, že už nejsi?“
„Já ti nechci ublížit,“ odvětil Nebelvír smutně. „Vím, jaké to je, když po někom zůstane prázdno.“
„Myslíš své rodiče?“ zeptal se Severus, i když tušil, že půjde o někoho jiného. Věděl, že kromě těch darovaných vzpomínek na Potterovy, nemá Harry na rodiče své vlastní.
„Na rodiče si skoro nevzpomínám,“ zavrtěl hlavou Harry. „Určitě mi chyběli, když se to stalo, ale ani tu dobu si nepamatuju, kromě té noci, kdy zemřeli. A kéž bych právě tu zapomněl. Ale teď jsem myslel na svého kmotra. Vlastně jsem ho nestačil dobře poznat, nebyl dokonalý, zodpovědný, přehnaně lpěl na minulosti, ale za to mohl Azkaban. Sirius neměl možnost pořádně dospět.“
„A ty jsi naopak dospěl příliš brzo,“ zašeptal muž chápavě. „Harry… Nejsem Sirius… ani tvá rodina. Ale jsem tu pro tebe. Ano?“
„Jsi sám sebou, nechtěl bych, abys byl náhrada za někoho,“ rozzářil se Harry. „Škoda, že tu nesmím zůstat. Právě teď nechci odcházet.“
„Nikdy nechceš odcházet, můj Harry,“ usmál se Severus. „Ten týden uteče jako voda. Vlastně je to jen pět dní.“
„Jo,“ usmál se Nebelvír. „Jen pět dní. Budou pryč, než si všimnu.“
„Až na ten pátý den – Halloween,“ připomněl mu Severus. Harry se zarazil. V příjemné blízkosti lektvaristy na to pozapomněl. Povzdechl si. „Pořád platí tvoje pozvání na večeři?“ zeptal se zničehonic.
Muž překvapeně přitakal.
„Přijdu,“ zašeptal Harry odhodlaně. „Dostanu se ven a přijdu.“ Rychle si stoupl na špičky a přitiskl ústa na ty jeho. „Konečně ten den strávím tak, jak chci já.“
‚Jak chceme oba, Harry,‘ usmál se muž v myšlenkách. Objal chlapce, než se mu vymanil z náruče. „Budu se na tebe těšit,“ zašeptal.

Zamyšlený mladý Nebelvír rychle přešel od okraje Zakázaného lesa k Hagridově boudě.
„Ahoj, Harry,“ uslyšel najednou.
„Hagride!“ lekl se.
„Je pozdě, neměl bys být venku… a tak blízko Lesa,“ zněl poloobr starostlivě. „Ani jsi nebyl u večeře. Nemáš hlad?“
„Ne, Hagride, nemám hlad,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ani jsem nebyl v Lese… Jen jsem se procházel.“
„A nedáš si aspoň čaj?“ pozval ho Hagrid. „Ještě je dost času, než bude večerka.“
Harry ochotně přijal, následoval svého obřího profesora do domku.
Ani jeden si nevšiml, že tmavě oděná postava prošla vzdálenými ochranami a zamířila ke škole.

Severus sledoval, jak skřítek uklízí po jejich krátké svačině a uvažoval.
„Pane? Máte další pokyny pro Tallyho?“ zeptal se skřítek. Muž chtěl napřed zavrtět hlavou, ale pak ho něco napadlo.
„Tally, přeji si, abys tento domek před Vánocemi zazimoval a připravil vše na několikadenní pobyt v Niwlog. Já a Harry tam strávíme Vánoce.“
‚Jen musím vymyslet, jak to utajit před Albusem,‘ říkal si. ‚Domluvím se s Harrym, budou to krásné Vánoce. Konečně budou tyhle svátky za něco stát. Harry ale nejspíš bude čekat stromek a dárky…‘ uvědomil si. ‚Co bych mu měl dát?‘
Ani nepostřehl, kdy se skřítek vzdálil a sám se přichystal k odchodu. Sotva čtvrt hodinky po Harryho odchodu sám překročil hranice školy.

Hermiona byla napůl neklidná a napůl pořádně naštvaná. A ta druhá polovina už nabírala stále větší grády. Posledních pár týdnů si všimla Harryho víkendové nepřítomnosti a očividného klidu profesorstva, když Harry chyběl u večeře, což bylo skoro pokaždé, když byl odpoledne kdovíkde…
Klid ředitele Brumbála a ostatních ovšem neznamenal, že je klidná i ona. Znala Harryho a to dobře. Často vypadal zamyšleně, nebo zasněně a záhadně se usmíval. Jedním slovem zamilovaně. Skutečně doufala, že si jen někoho našel a má rande, ale nemohla přijít na nikoho, každou dívku, která připadala v úvahu, stejně musela ze svého seznamu postupně vyřadit… už jen proto, že se někdy objevila v době, kdy Harry zmizel.
A protože si o Harryho, svého nejlepšího přítele, dělala starosti, rozhodla se promluvit si s ním. I kdyby jí nic nevysvětlil, nebo se na ni dokonce utrhl, musela něco zkusit.
Harry nepřišel k večeři ani dnes. Proto teď seděla v křesle před krbem v nebelvírské společence a čekala na něj. Jen doufala, že se udrží, že na něj nezačne ječet. Považovala to jeho mizení za nezodpovědnost, dost se divila, že při svých tajemstvích ještě dokáže držet krok s výukou. Měl skvělé známky, oproti jiným letům. Dokonce i lektvary mu šly mnohem lépe, možná i proto, že se do něj Snape skoro vůbec nenavážel. I to si neuměla vysvětlit, ale nebyla sebevrah, aby se šla Snapea zeptat.

„Ahoj, Harry,“ pronesla co nejvíc klidně, když konečně prolezl obrazem. Složila do klína knihu, na kterou se stejně nedokázala soustředit a zadívala se na kamaráda. Všimla si, že ho zaskočila.
„Ahoj, Hermi,“ pozdravil ji, trochu překvapeně. Chvilku si ji zkoumavě prohlížel. Pak si vzdychl a přešel k ní. Usedl na gauč a zeptal se: „Tak, co se děje?“
„Cože?“ zajíkla se. Nečekala, že ji prokoukne. Asi by ji už mělo přestat překvapovat, že se Harry chová rozumněji, tak… dospěle. Jinak, než dřív. ‚Co ho tak změnilo?‘ pomyslela si, než odpověděla: „Proč myslíš, že se něco děje?“
„No tak, Hermiono,“ vzdychl Harry, „nedělej se. Čekáš tu očividně na mě, tak nechoď kolem horké kaše. Máš něco na srdci, sem s tím.“
„Netušila jsem, že jsem tak průhledná,“ zabručela Nebelvírka, ale rozhodla se přejít k věci.
„Harry, prosím tě… Nevykládej si to špatně. Víš, že jsem tvoje kamarádka, záleží mi na tobě. Jen… víš… všimla jsem si, že každý víkend někam mizíš a…“
„Je to moje věc, Hermiono,“ upozornil ji Harry mírně. Nebyl naštvaný, jen trochu dotčený. Uvědomoval si, že dívka je kamarádka a vždycky byla starostlivá.
„Já ti nechci lézt do soukromí, tak to neber,“ vysvětlovala rychle. „Jen si dělám starosti. Docela se divím, jak při všech svých povinnostech zvládáš mít čas pro sebe. Přeju ti to, vypadáš šťastně.“
Harry zvážněl. Jeho podráždění zmizelo. Chápal svou kamarádku, těšilo ho, že respektuje, že se změnil. Ale pokud jí nedá skutečně pořádné vysvětlení, bude do toho pořád strkat nos… A on se opravdu nechce o své tajemství příliš dělit. To málo, co řekl Nevillovi, bohatě stačilo.
„Jsem takhle šťastný, Hermi,“ ujistil dívku. „Všechno, co dělám, mě připravuje na Voldemorta… a na budoucí život. Pokud se ho dožiju,“ dodal šeptem a sklonil hlavu.
„Harry!“ vyskočila Hermiona a přisedla k němu. Prudce mladíka objala. „Ty se ho určitě dožiješ, vždyť nejsi sám! My všichni jsme na tvé straně. Nebudeš bojovat sám.“
Harry ji objal zpátky. Horečně uvažoval, co by mohl říct, aby nevěděla moc a stačilo jí to. Málem se vysmál sám sobě. ‚Ani to co už ví, jí pořád nestačí…‘
Pak ho napadlo, jestli by jí neměl říct o svém rozhodnutí nestrávit Halloween s ostatními, po chvíli uvažování to zavrhl. Bude lepší, když ji postaví až před hotovou věc a nenechá ji o tom moc dlouho přemýšlet. Teď litoval, že tu ještě nemůže být Ron, ten by ji zaměstnal…
„Už si půjdu lehnout, Hermi, zdržel jsem se u Hagrida,“ řekl a jemně se jí vymanil.
Nepřekvapilo ho, že si ho podezřívavě prohlíží. „Hagrid byl u večeře…“ řekla, slyšel tu skrytou výtku, jakoby tušila, že se jí chystá lhát.
„Potkali jsme se venku, když se vracel k sobě,“ přikývl Harry. Věděl, že jí musí dát něco pravdivého, ať se o to může opřít. „Byl jsem z toho všeho utahaný. Když jsem si venku pročišťoval hlavu, viděl mě a pozval mě na čaj.“
„Nemáš hlad?“ zeptala se, už mileji. „Hagrida mám ráda, ale žádné jídlo, které by ti nabídl, není poživatelné.“
„Kromě dortů,“ podotkl Harry pobaveně. „Ty se vždycky dají jíst.“
„Tím chceš říct, žes měl k večeři dort?“
„Ne, nesu si večeři z kuchyně,“ poplácal si jemně kapsu Harry. „A není to nic sladkýho. Jen sendvič.“
Přísnost z Hermionina výrazu se zase vypařila. ‚Opravdu to už přeháním,‘ řekla si. Radši se zvedla a vzala si z křesla knihu. „Ráno vstáváme,“ poznamenala, „radši si už půjdu lehnout. Dobrou, Harry.“
„Dobrou noc, Hermi,“ popřál jí a díval se za ní. Málem ani nevěřil, že se to obešlo bez křížového výslechu. Vtom se dívka otočila a zeptala se: „Harry… kdyby se něco vážného dělo… řekl bys mi to, že jo?“
Tohle Harryho zaskočilo, zmohl se na kývnutí. Hermiona nevypadala, že jí to stačí, ale kývla nazpět a už beze slova odešla do dívčích ložnic.
Harry se s úlevným zafuněním opřel a vytáhl si od skřítků vyprošenou večeři. Ani neměl moc hlad, ale potřebuje zesílit. Pořád o sobě pochyboval. Viděl se jiný, než jak ho vnímá… třeba Ellis. Moc mu nevěřil, když mu lektvarista říkal, jak je okouzlující.
Pustil se do sendviče s kuřecím masem a usmíval se ve vzpomínkách. Spát se mu zatím nechtělo. Ellis ho nechal spát dlouho.
Začal přemýšlet o té páteční večeři. Byl rozhodnutý se ze školy vypařit. Prostě jen řekne, že se mu nechce jít slavit, Hermiona to pochopí… ‚Hlavně, aby se mnou nechtěla zůstat,‘ napadlo ho najednou. Na tuhle možnost doteď nepomyslel. ‚Když to řeknu Nevillovi, mohl by mě krýt?‘ Chvilku to zvažoval. Pak pro sebe přikývl, zítra to nadnese svému nebelvírskému zpovědníkovi. ‚Stejně by mě zajímalo, jak se má… Doufám, že to mají s Dracem pořád dobrý.‘
Harry si najednou uvědomil, že od chvíle, co se poprvé sešel s Ellisem v Útočišti, všední dny skoro nevnímal. Myslel na učení a na Ellise. Věci a vztahy ostatních kolem sebe vůbec nevnímal. V tom oparu blaženosti by nejspíš propásl i Voldemorta… Ušklíbl se. ‚Jako by mě nechal… Ten by se o souboj přihlásil.‘

V následujícím týdnu se vlekla snad každá vteřina. Čím více se Harry nemohl dočkat pátečního večera, tím pomaleji čas ubíhal. I tak ale byl dost mimo. Například čtvrteční famfrpálový zápas Zmijozelu s Havraspárem mu nějak ušel. Ano, byl na něm. Seděl vedle Hermiony, sledoval hráče… ale neviděl je. Celou hru doslova prosnil.
Před jeho vnitřním zrakem se odehrávaly vzpomínky na schůzky s Ellisem. A v představách si maloval další. Halloween. Společné Vánoce. Valentýna… Takže když se ozvalo konečné zapískání madam Hoochové a oznámení vítězného týmu, teprve se vzpamatoval.
Pomalu se loudal v chumlu Nebelvírů, kteří si povídali a sázeli se, jestli vítězný Zmijozel vyběhne i s Nebelvírem, teď, když je pryč Ron a Harry od začátku školního roku nehraje.
Najednou se Seamus a Dean, jsoucí před Harrym, zarazili a otočili se. Sotva stačil zabrzdit.
„Co zase začít hrát, Harry?“ navrhnul Dean a Seamus přikyvoval. Chvilinku na ně zíral, než si uvědomil, že řeč je o famfrpálu. Jen potřásl hlavou.
„Promiňte, kluci,“ odpověděl. „Nestíhám. Mám toho vážně moc. Proč myslíte, že jsem letos vůbec nenastoupil. Protože bych toho stejně musel nechat.“
Seamus se ale naježil. Přistoupil blíž a zasyčel: „A co děláš tak důležitýho, že nemáš čas na náš tým?“
„Trénuju,“ zasyčel Harry zpět. Nové Seamusovy pochyby ho vytočily. „Pamatuješ, jak ses ptal, co dělám, aby byl Voldemort konečně poraženej? Trénuju a učím se. Nemám skoro žádnej čas pro sebe, natož na hraní!“
Rychle odkráčel, cítil, že by brzy vybouchl. Hermiona ho dohonila až u obrazu Růžové dámy.
„Harry!“ lapala po dechu. „To jste se zase hádali? Co ti vyčetl tentokrát?“
„Chtěl, abych zase hrál,“ odvětil Harry, snaže se nevyjet na ni. Vztek v něm ještě kypěl.
„A tys odmítl, protožeee…“ napovídala Hermiona.
„Mám toho moc. Věděl jsem už o prázdninách, že musím přidat, proto jsem s tím letos vůbec nezačal.“
„No… je to… zodpovědné,“ poznamenala Hermiona váhavě. Nechtěla se Harryho dotknout. „Opravdu bys to nestíhal… Ale myslela jsem, že je pro tebe famfrpál hodně důležitý, tak…“
„Bylo pro mě důležitý hlavně lítání,“ vysvětlil Harry. „Famfrpál až tak podstatný není. Nakonec, mám na starosti dost důležité věci…“
„Ron měl v jedné věci pravdu…“ zamumlala dívka, „nějak ses změnil, Harry. Ale myslím, že k tomu dobrému. Vždycky jsi byl dobrý člověk. Teď jsi prostě zodpovědnější.“
„Doufám, že to stačí,“ zašeptal Harry pro sebe, ale Hermiona to slyšela.
„Cože?“ zeptala se zmateně, moc Harrymu nerozuměla.

Ve společenské místnosti Harry zjistil, že Seamus jeho rozhodnutí nehrát, stačil vykecat celému – no, přítomnému – Nebelvíru. On a Hermiona vstoupili do místnosti, která po dlouhé době zase vřela nespokojeností.
Ginny se k nim vrhla, celá rozrušená. „Tým je dost rozzlobený,“ sdělila jim poměrně zbytečně. Harry se rozhlédl.
„Fakt, jo?“ opáčil. „To bych si nevšiml, díky za upozornění.“ Ginny uraženě našpulila rty.
„No, Harry…“ pokárala ho Hermiona, ale koutky jí cukaly. Nebelvír si povzdechl. „Jako bych toho měl málo…“ Jako před pár týdny prošel davem studentů, vystoupil na schodiště a rozhlédl se po přítomných.
„Tentokrát se na mě zlobíte proč?“ zeptal se jednoduše. Všichni oněměli.
„Harry…“ ozval se Colin Creevey, „Ty vážně nebudeš hrát? Ani teď, když tu nemáme Rona jako kapitána?“
„Vážně ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Pokuste se mě pochopit. Sotva stíhám učení. Mám famfrpál rád, ale abych poslední ročník zvládl a mohl se jednou postavit Voldemortovi, musím něco obětovat.“
Věděl, že není až tak upřímný. Další věc navíc, která mu ubírala čas, byl vztah a schůzky s Ellisem. Ale tohohle není ochoten se vzdát. Konečně byl šťastný.
Otočil se a odešel do ložnice. Doufal, že teď za ním nikdo nepoleze… Omyl.
„Harry?“ ozvalo se ode dveří. Neville. „Jestli chceš být sám, pochopím to,“ řekl a čekal. Harry se usmál.
„Chci být sám,“ přikývl. „Ale vyslechnu tě, jestli něco potřebuješ.“
„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě,“ vysvětloval Neville. Zkoumavě pozoroval svého kamaráda a zpovědníka. On, na rozdíl od všech ostatních, chápal, proč Harry vypadá v poslední době tak zasněně a zamilovaně, proč se vzdal famfrpálu, když by se mohl vzdát randění… Tohle by po něm ale nežádal. Onen Ellis, ať je to kdokoli, dělá Harryho šťastným a to si zaslouží.
„Jsem v pořádku,“ usmíval se na něj Harry. „Vážně, Neville. Vlastně jsem rád, že jsi přišel. Chtěl jsem tě poprosit o laskavost. Víš, zítra mám rande.“
„Ve školní den?“ podivil se Neville. „Ale…“
„Ellis mě pozval na večeři,“ řekl Harry tiše. „Nesnáším Halloween, Neve. Je pro mě těžký oslavovat den, který je výročím smrti mých rodičů. Řekl jsem si, že se vymluvím, že zůstanu na koleji… a pak odejdu. Nikdo si toho nevšimne.“
„Chceš, abych tě kryl?“ dovtípil se Neville.
„Mohl bys?“ poprosil Harry. „Víš, Hermiona už si všimla, že jsem trochu mimo a že o víkendech mizím, řekl jsem jí, že trénuju na Voldemorta… Ale víš, že není blbá. Je moc chytrá, jak dlouho jí může trvat, než…“
„Chápu, chápu,“ zvedl dlaně Neville, nepotřeboval kdovíkolik argumentů. „Jasně, že ti pomůžu. Jen mi řekni, co přesně…“
„Zmizím, až všichni půjdou na večeři,“ svěřil se černovlásek.
„Budeš tam přes noc?“ mrkl na něj Neville.
Harry okamžitě zrudl. Ihned se začal bránit: „Vždyť se scházíme teprve měsíc! Nejsem připravenej začít… u něj přespávat,“ červenal se.
„Copak vůbec nic neděláte?“ dobíral si ho Neville. Na to se Harry ušklíbl… a odtáhl si okraj límečku od krku. Pomalu tam bledla poměrně velká skvrnka.
„Fíha,“ hvízdl Neville. „Očividně jen neposedáváte nad šálkem čaje.“
„Věř mi,“ ujistil ho Harry, „není to studenej čumák. A sotva se mě dotkne, hořím.“
„To znám,“ kývl Neville chápavě. „A co teprve, až…“
„Až zůstanu přes noc?“ napověděl Harry a zasmál se. „Z toho jsem nervózní.“
„Nemusíš být, Harry,“ poučil jej o něco zkušenější kamarád. „Dělej, co cítíš. Jen se nech vést citem. On je určitě dost zkušený, bude ti pomáhat.“

Harry byl rád, že si s Nevillem promluvil. A nejen proto, že mu slíbil, že ho bude krýt. Harry si uvědomoval, že jeho milostný život oproti Nevillovu postrádá tu fyzickou část, takže byl vděčný za každou radu. Nechtěl s Ellisem nic pokazit, měl ho vážně… moc rád. Jeho city k němu se velmi podstatně lišily od někdejšího pobláznění havraspárskou chytačkou.
Tohle okouzlení zralým, zkušeným mužem šlo až na dřeň. Harry měl pocit, že jsou dokonce spřízněné duše. Měli dost společného. Smutné dětství, o němž oba neradi hovořili, osamění či dokonce nenávist svých bližních… Když mu Ellis vyprávěl o svém otci a dědečkovi Jeremiahovi – Harry tušil, že skutečnost byla drsnější, než jak ji lektvarrista popsal – pochopil, že nejen on trpěl v rukách vlastních příbuzných. Cítil se svým přítelem, ale dal si pozor, aby mu nedával najevo lítost či soucit. Muž byl hrdý, nepřijal by to dobře. Stejně jako Harry, nechtěl být litován. Proto mu Harry po takovém vyprávění dal najevo pouze své pozitivní emoce.
Kromě povídání, během kterého se poznávali, si dokazovali náklonnost fyzicky. Třebaže to nedošlo dál než ke žhavým polibkům a něžným dotekům, někdy měl Harry co dělat, aby se neudělal při pouhém líbání. Ellis mu zatraceně dával znát, že po něm touží… a Harry si přál, udělat ho stejně šťastným z vědomí, že je chtěný.
A taky mu vadilo, jak o sobě muž stále prohlašoval, jak je oproti němu starý… Což on sám nevnímal. Ellis měl vždy tolik energie, trpělivosti a laskavosti, nemluvě o chuti k mazlení, ta byla snad nekonečná u nich obou.

‚Na co vlastně čekám?‘ napadlo Harryho, když po večerní sprše ležel v posteli. ‚Vím, co chci a vím, že on to chce taky… Nejsem připravený na všechno, ale aspoň něco dělat můžeme, ne? Nakonec, chodíme spolu, je normální postupovat takhle. A už je to měsíc. Řekl bych, že je správná doba…‘
Harry se hlouběji zavrtal do peřin a spokojeně se usmíval. Ještě jeden den… a večer půjde na večeři se svou láskou a pokusí se Ellise přivést na hranu tak, jak to on dělá jemu. Střihne si malé svádění. Jedno malé potěšení.
S touto lákavou myšlenkou Harry usnul.

V chladných komnatách bradavického profesora lektvarů se pozdě večer konala malá porada. Severus při večeři naznačil řediteli, že by si rád pohovořil o zítřejší Halloweenské slavnostní večeři.
Ředitel dorazil krátce před večerkou. Severus se chystal na obchůzku, takže byl celkem netrpělivý. Přesto svému představenému nabídl jeho oblíbený čaj.
„Tak, drahý Severusi, copak máš na srdci?“ posadil se starý čaroděj do křesla.
„Předem bych ti měl vysvětlit, proč to oznamuji s takovým zpožděním,“ řekl Severus. „Čekal jsem, že se vyskytne něco, co může plány narušit. Ale od pana Pottera jsem dnes večer dostal vzkaz, že naše dohoda pro zítřek platí. Jde o tu slavnostní večeři, Albusi.“
„Moc nechápu, jak to souvisí s mladým Harrym,“ poznamenal ředitel.
„Ty nevíš, jaký má vztah k Halloweenu?“ opáčil Severus netrpělivě. „Pro celý kouzelnický svět to je den, kdy Temný pán poprvé padl. Ale taky je to den, kdy ztratil svou rodinu a byl odsouzen strávit dětství u těch příšerných mudlů. Jako Ellisovi mi přiznal, že pro něj to není den vhodný k oslavám. Chce mít klid a možnost uctít své rodiče. Proto jsem ho pozval na večeři do domku.“
Ředitel odložil šálek, zamyšleně si svého profesora lektvarů prohlížel. Byl překvapen. Rozhodně netušil, že Harry tento den snáší tak špatně, ale chápal ho a byl ochoten respektovat chlapcovo rozhodnutí strávit oslavu Halloweenu tak, jak chtěl sám.
„Nikdy jsem si toho nevšiml,“ přiznal téměř zahanbeně. Když Severus poznamenal, že to pravděpodobně nikdo, protože pro ostatní ten svátek znamená něco jiného, smutně se usmál. Pak přikývl. „Bylo to od nás bezohledné. Dobře. Není problém tě ze slavnostní večeře omluvit před ostatními. Předpokládám, že Harry si už nějakou výmluvu pro spolužáky vymyslel?“
„Řekl, že bude na koleji, že chce být sám. Ale Albusi, domnívám se, že slečna Grangerová by na něj mohla naléhat, či jej dokonce kontrolovat. Bude v bezpečí, proč mu to nedopřát.“
„Já slečnu Grangerovou zaměstnám,“ slíbil Brumbál poťouchle. „Jen mi slib, že bude chlapec skutečně v bezpečí. Stejně byste se zase v sobotu odpoledne sešli, ne?“
„Předpokládám, že ano,“ pokrčil rameny lektvarista. „O víkendu jsme vůbec nemluvili, ale zvykli jsme si na víkendové schůzky. Domnívám se, že když to nezmíním já, on jistě. Tato pravidelnost vyhovuje nám oběma. Přes týden máme dost práce.“
„Ale potřebujete se i odreagovat,“ přikývl ředitel. „Přede mnou nemusíš nic obhajovat, Severusi. Jsem tak rád, že spolu konečně vycházíte. Řekni, jak mu jdou v tomto roce lektvary? Od ostatních profesorů jsem zjistil podstatné zlepšení známek, dokonce se zmínili o Harryho lepším soustředění.“
„Nenadržuji mu,“ upozornil ho Severus, „možná by to tak někomu připadalo, ale díky tomu, že si přečetl některé knihy o lektvarech, nehledě na to, že se mne, jako Ellise, ptá na to, čemu nerozumí, je logické, že prospívá. A to, že na něj v hodinách ani jinde nekřičím, si naštěstí moji hadi vysvětlují tak, že plním příkazy Temného pána.“
„Dobrá,“ zamračil se ředitel. Nerad slyšel, že jsou mezi studenty Voldemortovi sympatizanti. Už bylo ověřeno, že nikdo ze studentů nemá Znamení, Severus si to vysvětloval tím, že Voldemort považuje za rozumné, neoznačit následovníky, dokud jsou ve škole… Což se ale stane, až vyjdou ze školy, nebude-li Temný pán do té doby poražen. A Severus se na ten den těšil a zároveň se ho děsil. Možnost, kterou mu nedávno Harry nastínil, mu otravovala myšlenky a jeho zamilované srdce plnila zoufalstvím. Ale byl odhodlaný bojovat za Harryho, udržet ho naživu.

Poté, co ředitel Brumbál opustil sklepení, se profesor lektvarů vydal na své obvyklé noční toulky hradem. Samozřejmě načapal několik neopatrných párečků, odebral množství bodů každé koleji – kromě Zmijozelu, to dá rozum.
Krátce po půlnoci se vrátil do svých komnat. Ještě zbývá páteční vyučování, naštěstí má odpoledne pouze jednu dvouhodinovku s třetími ročníky. Pak už bude mít čas připravit se na večer.
Přemýšlel o způsobu, jak by Harry mohl vyjádřit úctu svým mrtvým rodičům. Žádný složitý obřad, to zamítl, ale obyčejné zapálení svíček u fotografie… Rychle napsal vzkaz pro Harryho a vložil jej do poštovní skřínky. On sám žádnou fotku Potterových nevlastní, Harry ji musí přinést.
Přitom ho napadlo, co dát chlapci k Vánocům.
Myslánku. Harry mluvil o vzpomínkách, které mu dali Lupin a Black, zmínil i to, že polovinu těch vzpomínek ještě neviděl… Sám pro sebe si přikývl. Tohle je dobrý nápad, pochválil se.
Ráno předá letaxem pokyny Tallymu, nedal mu je minule kvůli případnému zrušení plánů… Teď jen doufal, že se v nevhodnou dobu neozve Voldemort, už jim pokazil jedno rande…+
Osprchoval se a vklouzl do postele. Usnul rychle, ale k ránu ho probudila známá bolest z předvolání.
„To se mi snad zdá!“ zaskučel vzteky i bolestí. „Ten zatracený hadí zmetek… Zrovna dnes!“
‚Ale lépe teď, než večer,‘ uvědomil si. ‚Snad mě moc nezdrží. A nezřídí.‘ Rychle se oblékl, když však chtěl po Patronovi poslat řediteli zprávu, že odchází, užasle zazíral na obrovité stříbřité zvíře. Nebyla to Lilyina laň, jakou měl od chvíle, kdy vytvořil Patrona poprvé. Jeho Patron se nyní změnil.
Severus Snape hleděl na obrovského mladého lva, bez sebe šokem. Majestátní lev se k němu přiblížil, poté, co obkroužil místnost a nenašel žádného mozkomora. Severus se ani nehnul. Samozřejmě věděl, že Patron na něj nezaútočí, ani v podobě takového dravce.
Byl ohromen jeho podivně známým půvabem. Vláčné kočičí pohyby, živé oči. Byl jako Harry. Ještě neměl hřívu, teprve mu začínala růst… Ale i tak působil hrozivě. Přísahal by, že může cítit jeho horký dech… Neodolal, natáhl k němu ruku, lev k němu naklonil hlavu, že se nechá pohladit… Ale než se ho stačil dotknout, zachvátila jej nová bolest, silnější, než ta první. Stříbřité zvíře zmizelo.
Severus si povzdechl. Místo vyvolání nového Patrona vhodil do krbu letaxový prášek. Měl štěstí, ředitel byl už vzhůru a pracoval.
„Albusi, musím jít, povolal mě. Odučíš mé hodiny?“
„Tak brzo?“ podivil se Brumbál. „To se mu moc nepodobá. A proč jsi neposlal Patrona? Takto se zdržíš.“
„Můj Patron se změnil,“ odpověděl neochotně. Nevěděl, jak bude ředitel na toto odhalení reagovat. „Teď je to lev, ne laň. Až se vrátím, ukážu ti ho. Prosím, pokud nepřijdu do pěti hodin, zdrž pana Pottera. Netuším, co má Temný pán v plánu.“
„Dobře, můj chlapče, jdi. O tvé hodiny se postarám, buď bez obav."
S poděkováním se Severus neobtěžoval, spěšně opustil své komnaty a pádil k hranici pozemků, aby se přemístil. Celou cestu v duchu proklínal Temného pána, který ho povolával v době, kdy se mu to nejméně hodilo, nehledě na to, že se od něj vracel v takovém stavu, že by stejně nic nezvládl.
A v jednom měl ředitel pravdu, nebylo to obvyklé. Voldemort měl jeho vyučovací plán, nepovolával ho, když měl učit. Takže se muselo něco stát, nebo, což je horší, se něco plánuje.

„Severusi,“ protáhl nepříjemný slizký hlas jeho jméno, sotva vstoupil do sálu, na jehož konci Voldemort seděl na čemsi, podobném trůnu. „Opět jdeš pozdě. Snad jsem tě dokonce nevzbudil?“ Několik okolostojících Smrtijedů se zasmálo.
„Pokoušel jsem se spánkem nabrat síly, které se mi budou hodit večer na plnění úkolu, jež jsi mi zadal, můj Pane,“ uklonil se Severus. Poklekl, očekával agonii Cruciata, za svůj pozdní příchod.
„Oho,“ podivil se Voldemort. „A co že jsi plánoval na večer, můj drahý mistře lektvarů?“
„Pan Potter se rozhodl, že nebude trávit halloweenskou večeři s ostatními studenty ve Velké síni, protože mu oslava dne, kdy zemřeli jeho rodiče, připadá nevhodná,“ vysvětloval Severus. „Proto mu ředitel dovolil, aby se oslavy neúčastnil. Protože tvůj nápad, abych navázal s klukem přátelství, ho zaujal, nařídil mi, abych mu dělal dozor. Předpokládá, že se v tento, pro chlapce smutný den, více sblížíme.“
„Ten starý milovník mudlů toho kluka tak rozmazluje,“ zavrtěl Temný pán svou hadí hlavou. „Neskutečné. Tak on můj plán dokonce podporuje? Tuším, že nezná všechny odstíny tohoto plánu, že, Severusi?“
„Ne, můj Pane. Kdyby znal tvé skutečné úmysly, raději by mi usekl ruce, abych se chlapce ani nedotkl. Věří, že pouze navazuji přátelství.“
„Dobrá, můj drahý Severusi. Původně jsem tě chtěl pozvat, aby ses zúčastnil naší noční zábavy v Surrey, ale když máš takovou šanci naplnit mé cíle, nebudu tě rušit. Dnes večer bude kluk dostatečně zranitelný, pokus se ho svést. Protože teď je ráno, máš pár hodin, abys mi připravil několik lektvarů. Tady máš seznam.“ Pokynul rukou s dlouhými nehty, jeden ze Smrtijedů přistoupil a převzal od Voldemorta kus pergamenu. Podal ho Severusovi, ten ho s úklonou přijal a když ho černokněžník propustil, odebral se do své zdejší laboratoře.
Lektvarů nebylo moc, zato byly časově trochu náročné. Bude hotov nejdříve ve tři odpoledne. Se štěstím se vrátí do Bradavic do čtyř hodin. Pokud ho Voldemort nepotrestá, bude i ve stavu, kdy zvládne Harryho energii při mazlení.
‚Pokus se ho svést,‘ vybavil si Voldemortův příkaz. ‚Tohle nezáleží na mně, ty Hadí zrůdo,‘ pomyslel si. ‚V této věci velí Harry. On musí udělat první krok.‘
Pečlivě si pročetl seznam lektvarů a začal si chystat kotlíky a přísady. Musí vařit několik lektvarů najednou, aby si ušetřil čas. Povzdechl si a pustil se do práce.