Halloween 2.část
Právě, když odstavil poslední kotlík, aby jej nechal vychladnout a mohl ho nalít do lahviček, začalo odbíjet půl třetí. Severus unaveně vzhlédl. V duchu si pogratuloval, jak měl dobrý odhad. S drobnostmi kolem odevzdání lektvarů bude skutečně hotov asi ve tři hodiny. Pak se přenese rovnou do domku, připraví se a odtamtud pošle zprávu Albusovi.
Stejně ho musí upozornit na plány Temného pána… ‚Surrey… Co mi to připomíná?‘ zapřemítal.
Nic zásadního se mu nevybavilo, tak nad tím mávl rukou. Každé podobné Voldemortovo ‚oslavování‘ bylo zlé. Záchranné akce se musí zařídit tak jako tak. Severus zadoufal, že Brumbála nenapadne, aby jej stáhl z večeře s Harrym. Temný pán stejně nevyrazí dřív, než kolem půlnoci. To už budou oba zpět ve škole.
Už vychladlé lektvary postupně nalil do lahviček, opatřených nerozbitným kouzlem. Naskládal je do krabice a po rychlém uklizení laboratoře se odebral k Voldemortovi.
Dobře si pamatoval zákaz vstupovat bez jeho souhlasu, tak si zavolal skřítka. Ten mu přišel vzápětí oznámit, že Temný pán se nenachází v trůnním sále, ale ve své pracovně. Severus zamířil rovnou do přijímacího pokoje. Nikdo nesměl vstoupit do Voldemortovy pracovny, či dokonce do zbytku jeho osobních komnat. Veškeré důvěrnější hovory se Smrtijedy se odehrávaly zde, nebo v komnatách, které byly přiděleny členům nejužšího kruhu. A těch bylo málo. Přímo k Voldemortovi se dostalo jen velmi málo kouzelníků… a Severus už dávno nebyl pyšný, že je jedním z nich. Teď své někdejší ‚skvělé‘ postavení považoval za svou osobní hanbu. Někdy se cítil tak špinavý, že mu sebedelší koupel nepomohla cítit se lépe a čistší.
Až v poslední době sám sobě připadal jiný. Lepší. Od chvíle, kdy začal opravdově poznávat Harryho Pottera. Konečně někomu otevřel svou zakázanou komnatu – duši Severuse Snapea. Co na tom, že ta duše momentálně nosí cizí tvář. Harry ho nemusí mít rád jen kvůli tváři, ne? Sám říká, že mu nejde o vzhled, to by mu vadilo, že je starší a nepříliš hezký. Rozumí si, mají dost společného… to nesouvisí s fyzickými přednostmi.
‚Kdyby se přenesl přes fakt, že ho takto vlastně podvádím, jak moc by mu záleželo na tom, že to jsem skutečně já?‘ S tím si lámal hlavu, zatímco čekal, až přijde Temný pán.
Trvalo dobrých dvacet minut, než se Voldemortovi uráčilo.
„Výborně, Severusi,“ pochválil ho Zmijozelův dědic. „Jsem rád, že jsi splnil mé pokyny tak rychle.“
„Nedovolil bych si tě zdržovat svou liknavostí, můj Pane,“ skláněl Severus hlavu s (opět) mastnými vlasy. Doufal, že už ho brzo propustí, čas ubíhal a on měl rozhodně lepší věci na práci, než se klanět tomu zatracenému hadímu…
Voldemort se zasmál. „Jsi tak zábavný, Severusi,“ řekl pobaveně. „Teď běž, vrať se do Bradavic. Splň mé příkazy ohledně mého malého nepřítele. A příště chci slyšet, že máš nějaké výsledky. Snaž se, nebo tě potrestám.“
‚Dnes mě snad nechá?‘ podivil se Severus v duchu.
Temný pán, jakoby mu četl myšlenky, dodal: „Dnes tě trestat nebudu, třebaže jsi mě zklamal svou nedochvilností. Potřebuješ být v dobrém stavu a při síle na… dnešní večer. Mladý Harry je dozajista plný energie.“
Mistr lektvarů sice neviděl Voldemortovi do znetvořené tváře, ale v hlase cítil pobavený úsměv a chlípnost z jeho tónu doslova kapala. Dával si pozor, aby se neotřásl odporem.
Temný pán lusknutím přivolal skřítka a nařídil mu, aby krabici lektvarů přenesl do Trůnního sálu, pak už si Severuse nevšímal a odešel do své pracovny.
Severus se nijak nezdržoval, třebaže měl v sídle své přidělené komnaty a mohl si dopřát luxusní koupel už tam, ale dal přednost bezpečí a útulnosti Útočiště, jak jejich víkendový domek nazval Harry. On to slovo sice taky použil… ale pouze jako letmé označení místa, kam se někdy utíká, Harry to ovšem vzal jinak… Líbilo se mu to.
Chápavý a oddaný skřítek od Severuse převzal smrtijedský oděv a uschoval ho tam, kde by ho jeden zvídavý Nebelvír nenašel a připravil svému pánovi koupel.
Tally už měl svá léta, narodil se krátce před svatbou své budoucí paní, Severusovy prababičky Elizabeth. Ta se dožila téměř stočtyřiceti let a jemu táhlo na stodvacátý druhý rok, když zemřela. Severusovi připadl před osmnácti lety, i tak byl ale na skřítkovské poměry mladík.
I kouzelníci se dožívali vyššího věku, ale u skřítků bylo naprosto běžné, že zemřeli stářím až někdy kolem třístovky. Pokud je neoslabovalo kruté zacházení jejich pána a nelidské podmínky, v nichž někdy čarodějové skřítky drželi, nemuseli se bát, že zemřou mladí.
Elizabeth Lloydová byla laskavá, stejně tak její vnučka Eileen Prince-Snapeová. Tallyho nynější pán Severus, který si před tím milým panem Harrym Potterem, který se s ním okamžitě chtěl spřátelit, nechával říkat Ellis, byl jediným hodným a ohleduplným mužem v rodině Lloydů, jak je za svůj život poznal.
Tally se moc divil, že ho nelítostná dědečkova výchova zanechala příliš nepoznamenaného. Třebaže byl osamělý, byl to dobrý muž, schopný lásky… To nakonec dokazovalo jeho něžné chování k Chlapci, který přežil. Tally na nich viděl víc, než si ti dva mysleli. Oba k sobě chovají intezivní city, i když si je na každém kroku nevyznávají a co se týče fyzického sbližování, drží se spíše zpátky.
Tally poznal jiné takzvané ‚vztahy‘ svého pána. Byly mnohem tělesnější, každé setkání zahrnovalo spoustu fyzického kontaktu. Nebo spíš… hlavně ten kontakt. S málokterými svými známostmi se pan Severus vybavoval, nehledě na to, že nikdo z nich nebyl tak mladý.
Ne, v tomto vztahu šlo o skutečné city.
Vůči Harrymu byl jeho pán něžný a opatrný a naopak, Harry byl nejistý a zdrženlivý. Kdyby to bylo pouze o sexu, ani jeden z nich by to tak neprotahoval. Třebaže došlo na dotýkání a mazlení, dýchala z toho láska.
Elizabetin syn Jeremiah byl krutý a chladný, jako jeho otec. Nemiloval nikoho, ani svou ženu, pouze dcerka Eileen byla jeho rozmazlovanou princezničkou… dokud neodmítla provdat se za staršího čaroděje. Tímto otce a rodinu zostudila, Jeremiah ji vyhnal. Tajná podpora babičky jí pomohla v začátcích, než poznala otce pana Severuse.
Tally byl rád, že ho nikdy nepotkal. Jak slyšel vyprávění Eileen poté, co od násilnického, věčně opilého muže utekla, nebylo o co stát. Ještě si pamatoval ten večer, co se vrátila do rodného domu, jak ošetřoval rány od kovové spony opasku na zádech tehdy čtrnáctiletého Severuse… Nebyla jediná, kdo přišel do domu zraněn. Trpěla v krutém manželství dlouho. Ale dokázala říct dost, až ve chvíli, kdy její manžel sáhl na syna.
Aby ho ochránila, odhodila svůj manželský slib a s několika málo cennostmi a zraněným synem utekla do Irska.
Že by ji manžel hledal, neočekávala. Po pár měsících se dozvěděli, že zmizel. Vlastně jí to bylo jedno. S životem, jaký vedl, nemohl skončit dobře.
Ona i její syn si zasloužili nový, lepší život. Ten starý ovšem zanechal na Eileen Prince-Snapeové své stopy, jejichž tíhu nakonec vyřešila sebevraždou. Severus zůstal sám, občasnou duševní prázdnotu a touhu po lidském kontaktu si hojil letmými známostmi, kterým si ani nedovolil důvěřovat. Proto byl Tally tak rád, že má jeho pán konečně někoho, komu nejde jen o tělesné rozkoše. Dobře na mladém Harrym poznal, že mu na jeho pánovi skutečně záleží.
Severus si naordinoval horkou koupel, dovolil si uvolnit, vlastně skoro usnul. Po příchodu do domku poslal zprávu Brumbálovi a varoval ho ohledně Voldemortových plánů na noc. Vaření večeře nechal na skřítkovi, však si to vynahradí. Uvaří Harrymu při jiných příležitostech, je více než obstojný kuchař. Teď měl vlastně jen čas se zušlechtit a ‚nasadit‘ jinou tvář. Třebaže byl z pobytu u Temného pána nejdřív značně otrávený, pouhé pomyšlení na zelenookého Nebelvíra mu zlepšilo náladu.
Byli dohodnuti na půl sedmou. Severus dal Harrymu trochu času navíc, věděl, že jakmile se začnou všichni scházet do Síně na slavnostní večeři, přijde na řadu neviditelný plášť. Harry bude v Útočišti možná už po šesté. Snad prvně byl profesor lektvarů za tento kdysi proklínaný ‚kus hadru‘ vděčný.
‚Konečně ho používá k něčemu užitečnému,‘ pomyslel si, když ‚Ellisovi‘ Harry existenci a současné užití pláště prozradil.
„Tally se omlouvá, pane,“ uslyšel najednou u svého levého ucha. Neochotně otevřel oči.
„Pán řekl, že ho mám upozornit, až bude šest hodin,“ připomněl mu věrný skřítek. Severus si povzdechl. Díky Voldemortovi neměl dost času, aby si pořádně odpočinul. Probudil ho brzo a pak hodiny poletoval kolem lektvarů… Aspoň že ho osvěžila koupel a večer stráví se svým Harrym. Takto si představuje ideální večer.
Zatímco se oblékal, vrátil se v myšlenkách ke svému změněnému Patronovi.
Mladý lev.
Severus nebyl idiot. Dobře věděl, co podobné změny vyvolává. Intenzivní city, které se v něm probudily, daly jeho stříbřitému ochránci podobu toho, k němuž ty city chová.
Vždycky – dřív – nazýval Harryho potřeštěným Nebelvírem. Už jeho podvědomí ho vnímalo jako lva. Teď, když měli vztah, byl mladík pro Severuse ‚jeho lvíčkem‘. Změna se dala očekávat. On ji jen nečekal tak brzo. Dalo se z toho usuzovat, že ty emoce jsou silné. Říkal si, že by ho to mělo aspoň trochu děsit. Místo toho cítil radost. Svého času měl i stavy, kdy pochyboval, že je těchto čistých citů schopen.
Sotva se dooblékl do obvyklého Ellisova oděvu (čili bez strohých snapeovských hábitů s miliony knoflíčků), ucítil, jak kdosi prošel ochranami pozemku.
Usmál se. Jeho lvíček byl tu.
Vyšel ven, jen aby se málem srazil se spěchajícím mladíkem. Když k němu Harry zvedl tvář, postřehl, jak se výraz znepokojení mění v úsměv. Uvědomil si, že porušil jejich malou tradici – vždy Harryho očekával na zápraží. A tento Nebelvír skoro pokaždé dělal ukvapené závěry. Sklonil se k němu a něžně ho políbil.
„Promiň mi, Harry,“ zabroukal, když se dokázal odtrhnout, „Zdržel jsem se v koupeli. Dopoledne jsem ještě dělal narychlo několik zakázkových lektvarů. Dorazil jsem se teprve před hodinou.“
Harry se zarděl. „Napadlo mě, jestli nejdu moc brzy… Nebo nevhod,“ zamumlal.
Severusovi bylo jasné, co si opravdu myslel. Ani nebylo divu. Harry si o něj dělal starosti, jeho ohrožení už probírali tolikrát… logicky hned pomyslel na nejhorší.
„Jdeš… velice vhod, můj Harry,“ řekl uklidňujícím tónem a přivinul si mladíka do náruče. Oba si uvědomovali rizika a nebezpečí toho světa za ochranou Fidelia, ale právě zde to vypadalo tak absurdní a neskutečné…
Chvíli jen tak stáli.
Po chvíli se konečně pustili a vešli do domku.
Harry tušil, že jeho výmluva Ellise neobalamutila. Jakoby mu viděl až do žaludku, určitě poznal, že si o něj Harry dělal starosti, když ho neviděl přede dveřmi. A tak moc se mu ulevilo, když mu vběhl přímo do náruče. Nijak zvlášť nemiloval objímání… do jisté doby. Teď se toho nemohl nabažit. A co teprve polibky. Po těch doslova hladověl. Takže sotva se dostali do předsíně a Ellis mu pomohl z teplého hábitu a šály, stoupl si na špičky a nesmlouvavě si přivlastnil jeho ústa.
„Strašně… rád… tě vidím,“ sdělil svému staršímu příteli mezi polibky. Muž je více než ochotně opětoval. Přidržel si Harryho hlavu v týle a druhou rukou ho objímal v pase. Harry netušil, jak dlouho tam stáli a líbali se, naprosto ztratil pojem o čase. Teprve když jim rapidně docházel kyslík, odtrhli se od sebe.
„Chyběl jsi mi,“ přiznal lektvarista. Neochotně chlapce pustil, ale ne zcela. Drže ho za ruku, zamířil do jídelny. Tam se vzápětí ukázal skřítek. S úsměvem a mírnou úklonou pozdravil Harryho a oznámil, že večeře se bude podávat za dvacet minut. Pak s tichým puknutím zase zmizel.
„Jsem rád, že ti to vyšlo,“ řekl Severus. Stále ještě cítil na rtech Harryho chuť a toužil si ho zase vtáhnout do náruče. Ale ovládl se. Pobídl Harryho, aby usedl, prozatím na gauč.
Najednou nevěděl, čím začít, o čem mluvit. Tak se zeptal: „Dáš si před večeří čaj, Harry?“
Mladík zavrtěl hlavou. „Čaj spíš po večeři,“ poznamenal. „Mohl bych dostat vodu, nebo džus?“ požádal místo toho.
Muž jen přikývl. Přivolal skřítka, za okamžik si on vychutnával lehký aperitiv a Harry dýňový džus.
Harry jej chvilku pozoroval přes okraj sklenice. Pak se zeptal: „Můžu se zeptat… Co to je?“ ukázal na jeho sklenku, s dlouhou stopkou, naplněnou tekutinou podobnou jeho džusu. Všiml si kostek ledu a plátku pomeranče.
Severus se pousmál. Přisunul se blíž k chlapci a nabídl mu svou sklenici. „Je to trochu hořké,“ upozornil ho.
Po tomto varování Nebelvír nejdřív opatrně přivoněl. Do nosu mu vnikla vůně bylinek. Usmál se. Připomínala mu právě lektvary. Čili i Ellise, s kterým bude mít tuhle vůni jednou provždy spojenou. Pak se odvážil a mírně naklonil sklenku, aby mu do úst vteklo trochu zářivě oranžové, chladné tekutiny. Všiml si přitom, že ho Ellis s pobaveným úsměvem pozoruje.
Jazyk opatrně ochutnal nahořklou chuť, zaznamenal i slabou stopu pomerančové šťávy. Ale překvapilo ho, že necítí žádnou pálivou chuť, značící alkohol.
Odtáhl sklenici od rtů, se zadumaným pohledem si je olízl. „Není to špatné. Ani moc hořké. Jen trochu. Ale myslel jsem, že to je alkohol?“
„To je Crodino, Harry,“ odpověděl lektvarista vesele. „Italský aperitiv, nealkoholický. A jediná mudlovská věc, kterou si dovolím pít. Jinak dávám přednost kouzelnickému, nebo skřítčímu vínu. Nebo irské whiskey. Má rodina měla palírnu. Vlastně ji teď vlastním já…“ zamyslel se. Pak si povzdechl. „Už jsem moc dlouho nebyl na rodinném panství,“ vysvětlil Harrymu své zadumání. „Myslím, že by se ti tam líbilo.“
„S tebou určitě,“ poznamenal Harry. Znovu si olízl rty, pořád cítil hořko-pomerančovou chuť Ellisova likéru.
„Chutná?“ usmíval se muž. Harry přikývl, začervenal se.
„Jak jsi na tom se zkušenostmi s alkoholem?“ zajímal se Ellis. „Jsi přeci adolescent, ti všelicos zkouší a poznávají…“
„No,“ ošil se Harry trochu rozpačitě, „bylo mi patnáct, když mi bratři mýho kamaráda Rona dali ochutnat Ohnivou whisky…“ potřásl hlavou. „Nechutnalo mi to,“ přiznal. „A víno jsem nikdy nezkusil. Vlastně jen máslový ležák.“
„Ve vinných sklepech na Niwlog je víno, které by ti mohlo chutnat,“ usoudil nahlas. „Je lehké a sladké.“
„A Niwlog je…“
„Panství Lloydů,“ vysvětlil muž. Převzal si sklenici, kterou mu Harry podával. „Malý hrádek. Zdědil jsem ho po babičce Elizabeth. Stojí na malém ostrově na jezeře Llygaiddall, v nezakreslitelném kraji v Irsku.“
„Zní to krásně,“ zasnil se Harry. Úplně to před sebou viděl: ranní mlhou nostalgicky zahalené jezero, kde se pod paprsky slunce vypíná vzhůru hradní věž.
Severus hleděl na usmívajícího se mladíka, očividně si něco představoval. Pak si vzpomněl. V pokoji pro hosty je obraz Niwlogu za úsvitu. Odložil sklenici, chtěl vstát a pozvat Harryho, aby se šel podívat… Vtom se objevil Tally a oznámil: „Večeře se podává, pánové.“
Harry otevřel oči, zrudl, když viděl výraz svého přítele. A mužův úsměv se rozšířil, při pohledu na rozkošně zčervenalého Nebelvíra.
Podal mu ruku a vytáhl ho s sebou. Ruku v ruce zamířili ke stolu. Posadili se proti sobě a skřítek je rychle obsloužil.
Oba si vychutnávali trochu svátečnější menu. Severus vysvětlil skřítkovi, že pro Harryho to bude něco jako smuteční tryzna pro rodiče a tak by to chtělo decentní ráz, spíše než slavnostní, pro tento večer.
Po večeři, zahrnující dýňovou polévku a krůtí plátky s pečenými bramborami, se dočkali i dezertu – dýňovo-ananasového koláče.
Pak si sedli před krb na pohovku. Zahřívali se čajem a po chvíli mlčení se muž zeptal: „Jak ses vymluvil té své kamarádce?“
„Nejdřív jsem myslel, že to bude problém,“ zamyslel se Harry. „Víš, když jsem se od tebe vracel posledně, čekala na mě po večeři v společenské místnosti. Snažila se mě vyslýchat,“ zasmál se.
Severusovi zatrnulo. Slečna Grangerová – přes její šprtkovskou otravnost – byla velmi inteligentní. Harry nikdy halloweenské večeře nevynechal, Zlaté trio bylo nerozlučné… Do tohoto roku.
Jako první rušivý element přišel on, už před začátkem školy. Pak mladý Weasley, to pokazil svým neuváženým útokem. Teď byl Harry celý jeho, pouze slídění slečny Grangerové vypadalo jako problém. Severus doufal, že ji ředitel skutečně nějak zaměstná, jak slíbil.
„A dozvěděla se…“ napovídal. Harry se na něj usmál.
„V kostce jsem jí vysvětlil, že co dělám je moje věc. Teď jsem jí jen řekl, že budu na koleji, že nemám chuť slavit. Celkem rychle zmizela, ředitel jí svěřil nějakou práci kolem výzdoby, či co… Na tom se vyřádí. Ani nebude mít čas si ověřit, jestli jsem opravdu v ložnici.“
Severusovi se ulevilo. Brumbál byl docela nápomocný, jak slyšel.
Večer plynul v tichém porozumění.
Čaj už dávno dopili, provedli malý rituál k uctění Potterovic památky. Harry přinesl jednu z fotografií ze svého alba a zapálili před ní svíčky. Severus navrhl tichou modlitbu, to Harry s povděkem odsouhlasil. Když ho přešla chvíle smutku, povídali si o všem možném, teď byla ta tichá chvilka, kdy se obvykle mazlili.
Severus nechtěl na chlapce tlačit. Od chvíle, co před fotkou ve svitu svíček vzpomínal na své rodiče, mu připadal trochu vážnější. I jeho úsměv nebyl tak veselý a nadšený jako vždy, když přišel. Jak se objímali, Harry mu připadal napjatý. Nakonec se odhodlal a zeptal se: „Harry, tebe něco trápí? Nechceš se mi svěřit?“
Harry k němu vzhlédl a zrudl. To Severuse ohromilo. Co mohl mít ten chlapec v hlavě, že byl nervózní a červenal se?
„Ne, že by… mě to zrovna trápilo,“ špitl mladý muž v jeho náruči. Po očku se podíval na Severuse, když viděl jeho pohled, zase sklopil hlavu. „Já jsem jen trochu…“
„Nervózní?“ napomohl mu lektvarista. „Není proč, Harry. Děje se snad něco?“
„Já…“
Severus z toho byl zmatený. Ono napětí mu nepřipadalo nijak nepříjemné, spíš… plné očekávání. Jakoby se Harry na něco chystal.
„Víš, chtěl bych…“ Ať šlo o cokoli, ten mladík zjevně nevěděl, jak začít.
Harry se během povídání před krbem trochu otřepal a uvolnil se. Jenže… vlivem své nezkušenosti taky neměl ponětí, jak svádět. Povzdechl si.
‚Asi bude jednodušší začít od začátku,‘ rozhodl se a naklonil se k muži, který si o něj očividně dělal starosti. Políbil ho.
Tahle akce Severuse trochu zaskočila, ale nemínil se ničemu bránit. Objal chlapce a oplácejíc jeho dychtivý polibek, tiskl jej zády na opěradlo. Harry mu ovinul ruce kolem krku.
Po chvíli se poodtáhl. Trochu překvapeně se zahleděl do zelených očí. Vypadaly omámeně a zároveň zmateně.
„Jestli chceš přestat, řekni to,“ zašeptal Harry.
„Ne, nechci přestat,“ zavrtěl hlavou Severus. „Ale… myslel jsem, že ti něco dělá starosti, tak…“
„Nejsou to starosti,“ řekl Harry. Uvolnil sevření, položil dlaně svému příteli na hruď. „Já jen chtěl… Merline, nevím, jak to říct,“ zašeptal a sklopil hlavu. Opřel si čelo o Severusovo rameno.
„Prostě to řekni,“ povzbudil ho jemně muž. „Sem s tím.“
„Prostě jsem chtěl… udělat další krok,“ zamumlal Harry, stále pohledem zavrtaný někam do Severusovy košile.
„C-cože?“ udělal Severus. Myslel si, že špatně slyšel.
Harry vzhlédl. „Říkal jsem, že chci - další – krok,“ opakoval, tváře úplně rudé.
„Vážně?“ Tuhle otázku pronesl lektvarista tak potichu, že si sám nebyl jist, že promluvil. „Ty si se mnou chceš být… blíž?“
Harry rozpačitě přikývl. „Přemýšlel jsem o tom. Myslím… chodíme spolu, ne? A mně… se fakt líbí, co děláme, když…“ nedomluvil, ale Severus pochopil. Něžně pohladil rozpačitého mladíka po tváři, prsty mu projel neposlušné vlasy.
„Záleží jen na tobě, jak daleko zajdeme, Harry,“ prohlásil upřímně. Pak se k němu sklonil, sundal mu brýle a s láskou políbil ty rozechvělé rty.
Harry se víc než ochotně zapojil, vzájemně si prozkoumávali ústa, dlaně vpletené ve vlasech toho druhého.
Severusovy ruce po chvíli sklouzly na štíhlé Harryho boky. Mladík tiše vzdychl a objal ho kolem krku. Trochu se nadzvedl, když mu začal muž vyhrnovat svetr. Za chvilku skončil pletený výtvor od Molly Weasleyové s bílým jelenem na zemi, Harry už ležel na pohovce a Severus mu pomalu rozepínal košili. Každičký odhalený kousíček hebké kůže políbil a nespouštěl oči ze zčervenalých tváří.
Harry přivíral oči a zrychleně dýchal. Když ucítil horký dotek na nahém břiše, otevřel oči. Shora na něj shlížely černočerné, žhnoucí uhlíky. Posadil se a natáhl prsty ke knoflíkům lektvaristovy košile.
Muž neodolal, přitáhl chlapce k sobě a vysadil si ho na klín. Zatímco mu jeho nezkušené, hbité ruce rozepínaly knoflíčky, přisál se k růžovým ústům a hladil tu nahou, zlatavou pokožku.
Mladý Nebelvír se v tom pevném sevření svíjel, jeho sténání tlumily polibky. Lektvaristovu košili už porozepínal, teď se ji snažil stáhnout přes bledá ramena. Opustil dychtivé rty, přesunul se na krk a jemně ho oždiboval.
„Och, Harry…“ vyšlo ze rtů staršího z milenců. Pevněji Harryho sevřel a znovu ho vtiskl do polstrování. Tentokrát ho mladík objal rukama i nohama, přitiskl klín ke klínu. Muž vzrušeně vydechl, když ucítil jeho tvrdost. Málem ho to omráčilo. ‚Oh, Harry!‘ málem vykřikl, ale právě měl rty zaměstnané jinak.
Po chvíli se od něj odtrhl, díval se do jiskřivých zelených tůněk a prudce oddechoval. Takhle vzrušený snad nikdy nebyl. Ten mladík ležící pod ním se na něj díval s takovým ohněm a nevypadalo to, že chce v nejbližší době přestat… To drobné, vzrušení křesající mazlení se dnes změnilo v hladové ochutnávání, které by mohlo vést k čemukoli.
Harry zvedl ruku a přitáhl si černovlasého muže zpět k polibku.
Severus využil toho, že je ‚ten nahoře‘, sevřel Harryho zápěstí, jemně, aby v něm nevyvolával pocit uvězněnosti a položil mu ruce nad hlavu. Pak s něhou pohladil hladkou hruď bez chloupků a začal po té jemné kůži rozsévat polibky. Když se poprvé dotkl ústy bradavky, uslyšel hlasité zajíknutí. Lehce ji jazykem obkroužil, s nekonečnou opatrností skousl a pak vsál. Nemohl si nevšimnout, jak Harryho vzrušení mezi jejich těly roste. Chlapec se svíjel, mňoukavě vzdychal… Severus si matně uvědomoval, že zní jako koťátko. A když se přesunul k druhé bradavce, jeho koťátko zakňučelo potěšením.
Rozhodl se dovést ho až na vrchol, polovina byla hotová. Harryho vzrušení viditelně napínalo látku a už tvořilo vlhkou skvrnku na kalhotech.
Jednou dlaní mu přejel po stehně vzhůru, z růžových rtů se ozvalo zasténání. Pak lehce pohladil v džínách ukrytou erekci. Harry vyhodil boky vzhůru. „Ahhannooo…“ zakňučel. To Severuse tak navnadilo, že ho znova přišpendlil k pohovce a zuřivě políbil. Nevadilo mu, že mu Harry zatnul nehty do ramen, když přitiskl dlaň k tomu napjatému místu a začal hladit.
Hladově plenil sténající ústa, volnou rukou vnořil do černých kučer, zatímco tou druhou přiváděl svého sladkého lvíčka k šílenství.
Harry se svíjel, mysl naprosto zatemněnou rozkoší. Vnímal pevné, rytmické pohyby ve svém klíně, který pulsoval potřebou a žhavé polibky ho tlumily. Najednou cítil, jak se v něm rozpíná něco obrovského a horkého. Začal se třást, měl pocit, že padá, přestože ležel… Jeho tělo se napjalo, jak se z jeho podbřišku rozlila líbezná bolest. Vybuchl ve slastné závrati, ještě jednou se otřásl, než se uvolnil. Když ucítil něžné pohlazení po tváři, uvědomil si zmáčené kalhoty a prádlo. Otevřel oči. Pod láskyplným pohledem zčervenal.
„Jak se cítíš, Harry?“ zeptal se Severus. Opíral se o loket a hladil mladíka po zrudlé, horké tváři.
„Nepopsatelně,“ zašeptal Harry. Pak zrozpačitěl. „Promiň, já… Nemohl jsem si pomoct. Netušíš, co se mnou děláš…“
„Vážně?“ podivil se naoko Severus. „Já měl za to, že vím, co dělám…“ Usmál se, když Harryho blednoucí tváře znova znachověly.
Něco zamumlal, Harry ucítil zalechtání Čistícího kouzla. Unaveně vzhlížel ke svému příteli, ale usmíval se. Byl blažený a šťastný. Pak si uvědomil…
Mírně pokrčil nohu, okamžitě pocítil jeho nezměněné vzrušení. Usmál se… a zvedl se. Ellisův tázavý pohled se změnil v překvapený, když ho Harry vmanévroval do sedu a uchvátil jeho ústa v dravém polibku. Uvelebil se mu na klíně, objímajíc muže kolem krku. Cítil, jak mu ovíjí pas dvě silné mužské paže.
Jemně poposedl, z Ellisových rtů zaznělo přidušené zasténání. Harry se pousmál, když ucítil rostoucí tvrdost.
Horce ho líbal, mírně houpal boky, pak sklouzl přes čelist na krk a chtivě okusoval zvlhlou horkou kůži svého lektvaristy, stále níž… a níž…
Olízl levou bradavku a opatrně ji sál. Pravou jemně žmoulal mezi prsty. V uších mu zněly vzrušené vzdechy.
„Och, Harry,“ zasténal muž, popadl chlapce za hlavu a přisál se k jeho ústům. „Jestli nepřestaneš, nevydržím to…“
„Přesně to mám v úmyslu,“ uculil se Harry a políbil ho zpět. „Chci, abys to nevydržel. Chci, aby ses cítil stejně krásně jako já.“
„Tak tobě bylo krásně?“ zamumlal muž mezi polibky.
„Hm-hm,“ přitakal Harry. „Nádherně.“ Pohupoval se a hleděl přitom do černých očí. Pak sklonil hlavu a něžně ho políbil. Nenápadně sjel rukama k jeho klínu a rozepnul knoflíky. Nešlo to snadno. Mohutná erekce napínala látku kalhot k prasknutí.
„Harry!“ zalapal muž po dechu, když ucítil na svém mužství štíhlou dlaň. „Merline… Ach bože… Anooo…“ zasténal.
Harry zručně popotahoval a masíroval jeho nemalou chloubu, zatímco hladově hltal dychtivá ústa. Najednou cítil, jak pevná mužská dlaň ovinula tu jeho a pomáhá mu s oním rytmickým pohybem. Společně pevněji stiskly a zrychlily.
„Harry…“ zasténal tiše do chlapcových úst a vzápětí se zatřásl. Jejich spojené dlaně pokryla horká tekutina.
Teď byla řada na Harrym, aby použil Čistící kouzlo. Závan magie je omyl, Harry si chtěl přesednout, ale mužovy pevné ruce ho udržely na místě.
Severus otevřel oči, když postřehl, že Harry má v úmyslu z něj slézt. Chytil ho za boky a znovu přitáhl k sobě. „Snad neutíkáš?“ zavrněl.
Harry se přitulil. „To by mě ani nenapadlo,“ zněl trochu překvapeně. „Jen jsem myslel, že je to pro tebe takhle nepohodlné.“
„Předtím se ti nezdálo, že je to nepohodlné,“ namítl pobaveně. „Byls úžasný, můj Harry,“ políbil ho. „Nečekal jsem, že budeš tak odvážný a takto mě potěšíš.“
„Takže se ti to líbilo?“ rozzářil se Nebelvír. „Já vím, že jsem strašně nezkušený, měl jsem v úmyslu tě svádět, ale vlastně nevím, jak…“
„Harry, dnešní večer je krásný,“ usmíval se Severus. „Jsem nadšený. Můžu jen doufat, že to bylo krásné i pro tebe.“
„Můj nejhezčí večer v životě,“ přikývl Harry upřímně. „Jsem takhle šťastný, víš? Myslím, s tebou.“
„To je dobře, můj Harry,“ zašeptal lektvarista. „Chci, abys byl šťastný. Pak budu šťastný i já.“
Něžně mladíka objal a když si po chvíli všiml, že usíná, vzal ho do náruče a přenesl do pokoje pro hosty, který pro něj před časem nechal připravit.
Přikryl ho a na závěr ho něžně políbil do vlasů. „Dobrou noc, můj Nebelvíre,“ zašeptal.
Skřítek Tally obdržel od svého pána nezvyklý příkaz. Měl na mladého pana Harryho umístit své Monitorovací kouzlo, které mu řekne, kdy se mladík probudil. Severus věděl, že bude po probuzení v cizím prostředí zmatený a chtěl být včas upozorněn. Nerad by, aby právě po této noci Harry přišel na to, kým je doopravdy. Řediteli dal letaxem vědět, že Harry spí v domku a je v pořádku. Slíbil, že se oba vrátí ráno.
Usnul s neodbytným pocitem, že jeho vztah s Harrym se stává vážnějším. Že skutečně udělali další krok… který vede někam, odkud nebude cesty zpět.