Taliesin
Harry dorazil k večeři poslední, ale ulevilo se mu, že si toho víceméně nikdo nevšiml. Mrkl k hlavní tabuli, tam si ho nevšímali, ředitel rozmlouval s černě oděným profesorem. Oddychl si a uvelebil se vedle zářící Hermiony.
Naproti němu sedící Neville si ho jen mlčky prohlédl… a pak se chápavě ušklíbl. Harry si toho všiml a zrůžověl. Když si všiml, že kamarád otvírá pusu k otázce, pro jistotu ho pod stolem kopl do kotníku. Zabralo to.
Ale šťastná Hermiona nevyhnutelně neznamená nevšímavá, takže se výslechu nevyhnul: „Kde jsi byl Harry? V Prasinkách jsem na tebe vůbec nenarazila! Musel ses vrátit s poslední skupinou, že jdeš až teď.“
„Jo, já… byl jsem v Medovém ráji a pak jsem se trochu coural… neviděný,“ dodal tišeji. Hermiona pochopila narážku na neviditelný plášť a zjevně jí to jako vysvětlení stačilo. Nevillovi, který ale věděl víc než ona, tohle ale nestačilo. Vrátil Harrymu kopanec a když se na něj mladík zamračil, jen tázavě zvedl obočí. Harry znova zčervenal, pak neznatelně kývl. Na rtech se mu usídlil zasněný úsměv.
„Zdá se, že Harry prožil hezké odpoledne,“ prohodil ředitel, když vedle něj usedl profesor Snape. Ten se podíval směrem, kam se jeho mentor díval a jeho srdce se znova zatetelilo. Samozřejmě, dobře věděl, že mladý Nebelvír byl spokojený, ale onen šťastně – zasněný úsměv a ruměnec ho v tomto přesvědčení ještě utvrdil.
Když o jejich schůzce zpětně přemýšlel, uvědomoval si, že zašel příliš daleko příliš brzy. Neměl původně v úmyslu se na Harryho vrhnout hned na prvním rande. Pokud kdy vůbec.
Věděl, že až dojde na slyšení u Temného pána, bude mu muset ukázat, jak je daleko se získáváním chlapcovy důvěry, tohle by jej ujistilo, jak to jde snadno. A závěrečnou fázi Voldemortova plánu by to příliš urychlilo. A strana Světla potřebuje víc času.
‚Musíme trochu zpomalit,‘ rozhodl se. ‚Jde to moc rychle. Doufám, že se tímhle Harryho nedotknu. Říci mu o sobě všechno, je jedna věc, být si fyzicky blízcí, je věc druhá. To, co k němu cítím, by mě nemělo tak ovládat. Když se k sobě moc připoutáme, dokážu ho pak opustit?‘
Už dlouho Severus věděl, že nakonec to nebude verze ‚nechat Harryho jít‘, ale ‚opustit Harryho‘. Z dopisů, které mezi nimi kolovaly téměř denně, mu bylo jasné, že ho Harry začíná mít opravdu rád. ON bude ten špatný. I když to nechtěl, konec chlapce stejně zraní…
Neměl se do toho vůbec pouštět… Ale copak šlo Temnému pánu říct: ‚Tohle dělat nebudu, udělej si to sám?‘ Dovedl si představit, že pak by úkol zadal jinému Smrtijedovi a ten by chlapce zneužil kdovíjak… A rozhodně by jeho city nebyly opravdové, jako jsou Severusovy. ‚Takže je u mě vlastně v bezpečí,‘ pomyslel si sarkasticky. ‚Salazare, to je ale ironie.‘
Po večeři Brumbál vytáhl Severuse do ředitelny, kvůli podrobnému výslechu.
„Jak chlapec strávil odpoledne u tebe?“ zeptal se Brumbál otevřeně. Lektvarista zamrkal, než pochopil, nač se ředitel ptá. Jak přemýšlel, ztratil nit.
„Svačinou, povídáním… Dozvěděl se o Ellisově výchově v rodinném sídle Lloydů. Dal jsem mu knihu o kreslení. Je až překvapivé, jak se zajímá o lektvary, teď, když jim víc rozumí. A Albusi,“ vzpomněl si ještě, „dal jsem panu Potterovi nouzové přenášedlo. Odnese ho pouze do domku, nikam jinam… A tam bude v bezpečí, pokud odtamtud sám neodejde.“
„Přenášedlo?“ podivil se starý čaroděj. „Domníval jsem se, že je nemá rád?“
„Nemá,“ přitakal Severus. „Očekával jsem, že můj dárek s tímto vysvětlením odmítne… Ale přijal ho. Myslím, že ho to uklidnilo.“
„Pocit bezpečí je důležitý,“ souhlasil Brumbál. „Chtěl jsem se zeptat, Severusi… Nehrozí, že si Harry uvědomí, s kým se to přátelí? Teď, když jsi mu odhalil své rodinné vzpomínky?“
„Jak jsem mluvil o své a Ellisově rodině, vyzdvihl jsem rozdíly. Pan Potter má za to, že mí rodiče brzy zemřeli, i když ví, že jsem i jako Ellis polokrevný… A zalhal jsem mu v tom, kde jsem studoval. Že jsem já byl ve Zmijozelu, ví, ale myslí si, že Ellis studoval doma, pod vedením dědečka.“
„Řekl jsi mu o Jeremiahovi?“ zamračil se ředitel.
„Nepříliš podrobně,“ uklidňoval ho profesor. „Jen jsem naznačil, že to byla přísná výchova.“
„Dobrá,“ přikývl Albus. „V tomhle tématu asi bude lépe, když vynecháš detaily.“
„Buď bez obav,“ zamračil se lektvarista. „Nemám v úmyslu mu dopodrobna vyprávět, že mě vychovával cynický a chladný Smrtijed. I když můj otec byl o mnoho horší. Hodně jsem mluvil o babičce Elizabeth a její zálibě v lektvarech. Když jsem mluvil o sobě dříve, zmínil jsem se, že talent na lektvary jsem podědil po matce.“
„Rozumné,“ přikývl ředitel. „Zdá se, že víš, jak na to. Kdy se hodláte znovu sejít?“
„Jako Ellis jsem navrhl další schůzku na zítra,“ oznámil mu Severus. „Odpověděl mi, že si požádá o povolení jít ven, i když to zítra platí pro nižší ročníky.“
„A ty jsi pro, aby povolení dostal?“
„S ohledem na ostatní studenty, ne,“ řekl mladší profesor. „Je možné, že přeci jen žádost vznese, ale divil bych se. Není hloupý, musí mu být jasné, že by to bylo podezřelé. Tuším, že by očekával, že budeme chtít vědět, proč chce znovu ven a tak odhaduji, že se pokusí odejít tajně. Myslím, že by mohl využít přenášedla.“
„Z Bradavic se nemůže přemístit,“ namítl Albus. „Musel by jít za hranice hradních ochran a to snad nebude po vašem posledním setkání se Smrtijedy riskovat. Nehledě na to, že ho ochrany ani projít nenechají, bez doprovodu.“
„Přesto se na tu schůzku dostaví, Albusi,“ trval na svém Snape. „Dokázal proklouznout nesčetněkrát. Nepochybuji, že si nějaký způsob najde.“
„Jsi si nějak jistý,“ poznamenal ředitel. „Ale budiž. Nebudu se do toho plést, jen tě prosím, abys na něj dal pozor.“
„Dám,“ slíbil profesor Snape a vstal. „Se mnou je v bezpečí, Albusi.“
„To vím, můj chlapče,“ usmál se Brumbál. „Jinak bych s tím plánem už na začátku nesouhlasil. Neuvažoval jsi, že bys ho něco učil? Třeba lektvary?“
„Obávám se, že bych se přepnul do učitelského módu, který dobře zná. Poznal by mě. Najdu si svůj způsob, jak mu něco vštípit. Navíc, o lektvary se teď zajímá sám od sebe. A otázky, které mi k tomu tématu položil, jsou překvapivě rozumné. Myslel jsem, že na ně vůbec nemá talent. Očividně to chce jen jiný přístup.“
„Dobrá,“ přikývl starší čaroděj. „Nechám to na tvém úsudku.“
Severus si oddechl (nenápadně).
Vrátil se do svého sklepení a první, co udělal, byl pohled do poštovní skříňky. A malý svitek na dně mu udělal radost. Rychle ho rozvinul a přečetl si krátký vzkaz: ‚Ellisi, zítra přijdu, po obědě. Použiju přenášedlo od Tebe. Čekej mě tak kolem jedné. Mimochodem, nenapadá Tě, jak se dostanu zpátky? Myslím, že nazpátek nemůžu projít hlavní bránou.‘
„To vážně ne,“ utrousil Severus pobaveně. „Něco vymyslím.“
‚Kdybych nedorazil, znamená to, že mi v odchodu někdo na poslední chvíli zabránil, ale neboj se o mě. Vysvětlení Ti napíšu. Hezké sny, Tvůj Harry.‘
„Tobě taky, Harry,“ zašeptal Severus.
U snídaně pečlivě pozoroval nebelvírský stůl.
Harry byl očividně ztracený v myšlenkách. Zasněně míchal ovesnou kaši a koukal do blba, bradu podloženou volnou dlaní.
„Domnívám se, že pan Potter je zamilovaný,“ šeptla madam Pomfreyová, když si sedala vedle profesorky McGonagallové. „Během posledního pobytu na ošetřovně dostal dopis a tvářil se úplně stejně.“
Severus nenápadně mrkl zmíněným směrem. Lékouzelnice měla pravdu. Mladý muž, kterého před pár hodinami držel v náruči, vypadal, že se rozplyne.
‚Sakra,‘ pomyslel si, ‚pokud upoutá pozornost mých hadů… Je to nápadné!‘ Nahlas – tedy jen tak, aby ho slyšela jeho nebelvírská kolegyně – poznamenal: „Pak by toho zasněného nebelvíra měl někdo upozornit, že pokud si mí Zmijozelové něčeho všimnou, budou po té vyvolené pátrat… pak si i on uvědomí, že by se neměl tvářit tak šťastně na veřejnosti!“
„Sice nepříjemně řečeno, ale bohužel pravdivé,“ uznala Minerva a zamračila se. „Promluvím s ním.“
„Ne,“ vložil se do toho Brumbál. „Promluví s ním Severus.“
Třebaže nebyl proti, tohle profesor lektvarů nečekal a zaskočila mu káva. Chvilku kašlal a pak se vražedně podíval na Brumbála. „Proč já?“ zasípal.
„Protože tebe nemá rád,“ vysvětlila McGonagallová, předpokládajíc, že tento důvod k tomu vedl i ředitele. „Bude ohledně svého vztahu podezíravý a začne si dávat pozor. Jistě chce svou přítelkyni ochránit.“
Severus pohlédl na ředitele. Při pohledu do jeho modrých očí pochopil, že tohle je dobrá argumentace. Nevěděl, jak si má o těchhle věcech s chlapcem promluvit – jako Snape. Ale nápad to byl dobrý.
Problém s Harrym byl ten, že nosil své srdce na dlani, jeho emoce na něm byly jasně vidět. ‚Ten kluk by se nemohl živit jako herec,‘ pomyslel si.
Ještě jednou probodl ředitele pohledem a neochotně řekl: „Dobře, já mu to řeknu. I když si myslím, že Minerva – jako jeho vedoucí…“
„Ty jsi lepší volba, Severusi,“ trval na svém ředitel.
„Jemně, Severusi,“ dala se slyšet Minerva. Muž po ní šlehl pohledem, ale neřekl slovo. Nepřekvapovalo ho, že tato skotská lvice se snaží chránit svého oblíbence, před ním, starým, zlým Mistrem lektvarů. Ušklíbl se a vstal.
Pohlédl směrem k nebelvírské tabuli. Harry se už vzpamatoval – nejspíš proto, že se vedle něj posadila Grangerová.
Na tváři se snažil udržet svou kamennou masku, zatímco v hrudi ho hřálo. Nikdo se kvůli němu nikdy netvářil šťastně. S vědomím, že to on je důvod, proč je tento mladý lev šťastný, se cítil skvěle.
‚Šťastný a zamilovaný,‘ připomněl si poznámku školní sestry. ‚Je opravdu zamilovaný? Do mě?‘ Tentokrát mu dalo víc práce než jindy, nevpustit si na tvář úsměv. Nevšímavě procházel kolem místa, kde seděl jeho lvíček, ale pak se zastavil a vrátil se.
„Pane Pottere,“ oslovil ho chladně. „Po snídani se dostavte do mého kabinetu. Mám pár otázek k vašemu poslednímu testu.“
Harry zmateně polkl. Netušil, o čem je vlastně řeč, myslel si, že test napsal v pořádku, dokonce byl dokonale připraven a nemusel se spoléhat na Hermionu.
‚Ale možná nejde o ten test,‘ napadlo ho. ‚V pátek jsme přece byli v Dole, možná chce ještě něco probrat,‘ takže poslušně kývl a odpověděl: „Ano, pane.“
Snape kývl a odebral se do sklepení.
„Tvrdil jsi, žes ten test napsal dobře, že jsi připravený,“ pustila se do něj Hermiona. „Co jsi tam mohl nasekat za chyby?“
„Možná právě to se mu nezdá,“ řekl Harry a vzal si toust. „Copak jsem někdy napsal něco, za co bych nedostal Trola? I když jsem od tebe opisoval?“
Ostatní, co je poslouchali, se rozesmáli. Když se po jídle zvedal, dočkal se samozřejmě malého kázání od Hermiony, ať se ovládá a neztratí Nebelvíru body… po té nešťastné Ronově akci začínali zase na nule.
Harry byl klidný, když chvátal chodbou ke Snapeově kabinetu. Ještě nedávno by se klepal strachem, co ho zase čeká. Teď byl jen zvědavý. Jeho hovory se Snapem v poslední době probíhaly v jiném duchu a týkaly se jiných věcí, než je vyučování.
Než se otevřely dveře kabinetu, na které zaklepal, napadlo ho, co asi způsobilo, že se s nerudným profesorem dá konečně mluvit.
„Jste tu rychle, pane Pottere,“ podotkl Snape, když chlapce spatřil. Vpustil ho dovnitř a ukázal mu na židli před stolem.
„Posaďte se.“
„Díky, pane,“ pípl Harry nejistě. „Ehm, pane… Můžu se zeptat, o co jde? Týká se to opravdu testu nebo… něčeho jiného?“
Severus zvedl obočí a usedl proti němu.
„Ne, váš test byl v pořádku,“ připustil. „Pan ředitel mě o něco požádal, mám si o tom s vámi promluvit.“
„O čem?“ zneklidněl Harry a hlavou mu táhly čím dál horší scénáře. ‚Někomu se něco stalo? Remusovi? Nebo… mě snad včera někdo viděl s Ellisem? Když mě přenesl zpátky k Prasinkám, mohl nás někdo zahlédnout…‘ Při představě, že by ho některý z profesorů viděl, jak se nechá líbat dospělým mužem… Vzdychl a snažil se nečervenat. V rozrušení si ani neuvědomil, že vidět něco takového, vyslechli by Harryho okamžitě a nečekali až do rána.
Severus sice netušil, co se honí v chlapcově mysli za představy, ale poznal na něm, že je neklidný a rozrušený. ‚A to téma taky není nevýbušné,‘ řekl si a proklel Brumbála, za to jeho vměšování. Jako by nestačilo, aby si s ním promluvila McGonagallová… Vždyť může očekávat, že se Harry rozčílí a uteče odsud.
Povzdechl si a začal: „Pane Pottere, část profesorského sboru došla k názoru, že…“ ‚Proboha, jak mu mám tohle říct?‘ zaklel v duchu. Chlapec na něm visel pohledem, v záři zelených zorniček se mu špatně soustředilo. Zatoužil po klidu jejich společného útočiště, jediném místě, kde ho může beztrestně vzít do náruče.
„Madam Pomfreyová při snídani poznamenala, že vypadáte… zamilovaně,“ řekl nakonec jednoduše a čekal.
Harry na něj vytřeštil oči a zrudl. Vzpomněl si na nedávné objasnění jistých intimních detailů kouzelnického milostného života a nevěděl, co má říct. Tohle téma rozhodně nečekal.
„A proč… se mnou o tom máte promluvit? Pane?“ odhodlal se nakonec. „I kdybych byl… nikomu do toho nic není,“ snažil o obranu. Severus to chápal. Až příliš mnoho voleb bylo tomuto mladému kouzelníkovi sebráno, je logické, že se snaží uchránit svůj (jejich) vztah v tajnosti, aby se mu do toho nemohl nikdo jiný plést.
„Pan ředitel vyslovil názor, že vaše emoce jsou na vás příliš vidět, s čímž souhlasím. Jste jako otevřená kniha. Všímavější lidé, zvláště ti, kteří mají za úkol vás pozorovat, tomu brzy přijdou na kloub. Začnou pátrat po osobě, která vás upoutala. Ředitel předpokládá, že ji budete chtít ochránit.“
„Jakože ji takhle vystavuju nebezpečí?“ hlesl Harry a Severus se zarazil. Tohle téma už ve svých dopisech probrali. Ale pokud Brumbál v Harrym vyvolá dojem, že je příliš velkým nebezpečím pro svůj milostný protějšek, je jasné, co bude následovat. Severus si dovede představit, že kvůli Ellisově bezpečí by Harry jejich vztah klidně obětoval. Už takhle žije s přílišnou vinou. Pokud k němu něco cítí, bude ho chtít chránit.
„Domnívám se, že Albus by se minimálně pokusil zajistit dané osobě bezpečí, pane Pottere,“ řekl nahlas a modlil se, aby si to Harry nerozmyslel. Sledoval, jak se mladý Nebelvír červená a váhá s odpovědí.
Pak ale stiskl rty a pevně se zadíval učiteli do tváře.
„Nezlobte se, pane, nechci o tom mluvit. Myslím, že můj vztah, ať ho mám nebo ne, je moje věc. Uvědomuju si, že mít vztah se mnou je pro ostatní lidi riskantní a neberu to na lehkou váhu. Kdyby se vás ředitel ptal, můžete mu říct tohle?“ zeptal se a snažil se nevybuchnout. Rostl v něm vztek, jak se mu Brumbál zase snaží kontrolovat život.
„Ano,“ přikývl lektvarista. „I když myslím, že vynechám fakt, že se na pana ředitele zlobíte.“
Harry rozšířil oči. Pak sklopil hlavu.
„Je to tak vidět?“
„Jen proto, že jsem tuto vaši reakci předpokládal,“ klidnil ho Snape. „Taky nemám rád, když mi jiní lidé kontrolují či dokonce zasahují do soukromí. Náš milovaný ředitel prostě strká nos všude,“ posteskl si, na moment zapomněl, s kým mluví.
Když vzhlédl a uvědomil si to, Harry se na něj usmíval.
„Už můžu jít, pane?“ zeptal se po chvilce.
Muž přikývl. Díval se, jak mladík odchází, neodolal, aby ještě neřekl: „Pottere… Vaše matka… tam, kde je… je určitě šťastná za vás.“
„To doufám, pane,“ usmál se Harry. „Díky.“
„Není zač,“ pokývl profesor. Za chlapcem klaply dveře.
„Tak, co ti chtěl ten netopýr?“ vyzvídal Seamus, sotva Harry prolezl portrétem.
„Ále,“ mávl rukou Harry, „měl jsem pravdu. Připadalo mu podezřelý, jak to, že jsem konečně napsal test dobře. Tak si mě prozkoušel, jestli jsem tomu vážně rozuměl, nebo opisoval.“
„Třeba ti teď dá pokoj,“ nadhodil Colin Creevey.
„Haha, vtipný, Coline,“ ucedil jeho bratr Dennis, jak procházel kolem jeho stolku. „Někdo jako Snape se nezmění.“
‚Co když jo?‘ napadlo Harryho. ‚Lidi se mění. I když nevím, co by mohlo změnit Snapea. Ať je to, co je to, jsem rád, že se ke mně chová líp.‘
Po chvíli přestal dumat o svém profesorovi a šel zabít čas domácím úkolem. Doufal, že mu tak rychleji uteče do oběda, po kterém se mínil přenést do Útočiště. Hrozně se těšil.
„Tak, co ses od našeho chlapce dozvěděl, Severusi?“ vyzvídal ředitel. „Nepochybuji, že svůj vztah zapíral.“
„Ve skutečnosti řekl, že pokud má vztah, je to jeho věc a nikomu do toho nic není,“ odpověděl Snape pobaveně. „Což je taky pravda. A požádal mě, abych ti v případě, že se budeš zajímat, vyřídil, že si nebezpečí uvědomuje a nebere ho na lehkou váhu.“
„Víc ses nedozvěděl?“ protáhl Brumbál zklamaně. „Neřekl ti, o koho jde?“
„Ne,“ odvětil lektvarista. „Dokonce mi ani podezření o vztahu nepotvrdil. Schválně mluvil nejasně.“
„No, znamená to, že pokud skutečně má vztah, snaží se jej ochránit, i před námi,“ usoudila McGonagallová. „Pokud by si myslel, že je ta šťastná v jakémkoli ohrožení, jistě by požádal o pomoc.“
„Doufejme,“ souhlasil Brumbál a smířlivě si povzdechl.
Když z ředitelny odešli všichni, kromě Snapea, nastalo řešení jiné záležitosti.
„Kdy Harry psal, že dorazí?“
„Po obědě. Takže bych ho tam rád očekával, Albusi. Ale dohlédnu, aby byl zpět nejpozději na večeři.“
„Spoléhám na tebe, můj chlapče,“ přikývl ředitel. „Zatím jsem uvažoval, kdy začneme s pátráním, teď, když máme pravděpodobný klíč k řešení té věžní záhady,“ narážel na tajuplné zrcadlo.
„Sám jsem zvědavý, kam nás to dostane,“ prohlásil Severus. „Doufejme, že to bude k něčemu dobré.“
„Ano,“ vzdychl Brumbál, „když už hledání Godrikova dědice bylo takové fiasko.“
„Škola je plná dětí, Albusi,“ upozornil ho lektvarista. „Kterýkoli z nich může být Nebelvírovým potomkem."
„Možná kdybychom požádali Poppy, aby nám pomohla,“ začal zase ředitel spřádat sítě, „můžeme přece začít u studentů, kteří se nějak zraní…“
„Ať začne Minervinou kolejí,“ doporučil Snape a vstal. „Tam bych Nebelvírova dědice hledal nejspíš.“
„Na tom něco je,“ kývl ředitel. „Promluvím si s Poppy. Měl bych ji zasvětit?“
„Pokud to uznáš za nezbytné,“ pokrčil černý profesor rameny. „Už bude poledne, Albusi. Půjdeme na oběd?“
„Pane Pottere,“ zastavila Harryho profesorka McGonagallová, když mířil před polednem na oběd, „chci s vámi o něčem mluvit.“
„O tom, co se mnou už probral profesor Snape?“ zeptal se Harry, s podezřívavě přivřenýma očima.
„No, vlastně ano,“ zakoktala zaskočená profesorka. Harry si všiml, že trochu zčervenala. „Jen jsem vám chtěla říct, že za mnou můžete přijít, kdyby jste potřeboval.“
„Děkuju, madam,“ zrudl i Harry, pomyslel si, že kvůli svému milostnému životu za ní určitě chodit nebude…
‚Co je to se všema?‘ vrtalo mu hlavou, když při vstupu do Velké síně postřehl zvědavý pohled ředitele Brumbála. ‚Panebože…‘ zakroutil nad tím hlavou a šel si sednout vedle Nevilla.
Severus se po obědě vrátil do svých komnat. Přemýšlel, co bude s Harrym dělat dnes. ‚Chceš se držet zpátky,‘ připomínal si. Netušil, jak to zvládne. Už jen ta chvíle v kabinetě, kdy Harry seděl před ním a bál se mluvit o jejich vlastním vztahu, mu dala zabrat.
Teď, když zná chuť Harryho úst a jeho chuť se sbližovat, nevěděl, jak se ovládat.
Připadal si jako opilý. Je to tak dlouho, co cítil emoce, spojené se vztahy a intimitou, že mu tyhle pocity připadaly nové... Mimoděk ho napadlo, jestli byl kdy vůbec opravdu zamilovaný. Přitažlivost a touhu zná, ale to, co cítí k mladému Nebelvírovi, je o mnoho intenzivnější a obohacené o majetnickou touhu. Nikdy si na nikoho nedělal nároky. Jeho známosti byly založené pouze na fyzické rovině.
Tohle je něco jiného. Severus si uvědomoval, že vztah s Chlapcem, který přežil, ho naplňuje a dělá šťastnějším. Doufal, že pokud zmíněný Chlapec zjistí pravdu, záleží mu na něm dost na to, aby mu dokázal odpustit jeho podvod.
A právě v této chvíli se mu z levého předloktí rozlila do těla známá oslepující bolest. ‚To snad ne!‘ zasténal v duchu.
Severus procházel rychlým krokem chodbami školy. Jeho černý hábit mu vlál, bílá maska skrytá v záhybech ho tlačila do žeber. Jakmile překročí hranici, přemění své oblečení do smrtijedského hávu.
Zprávu o svém povolání Albusovi poslal po Patronovi, Znamení žhnulo, takže se v zájmu zachování svého života nezdržoval osobním oznámením. Nějak tušil, že Temný pán nemá dobrou náladu.
Nemýlil se. Sotva dorazil do trůnního sálu, uvítalo ho zběsilé vřeštění. Před stupínkem se divoce svíjela zakrvácená postava, v které teprve po chvíli poznal Igora Karkarova. Soucítil s ním. I když netušil, čím se jeho kolega provinil, bolest, které byl právě podrobován, přál málokomu.
Když Temný pán usoudil, že byl kruvalský ředitel potrestán dostatečně, propustil ho. Čímž bylo myšleno, že pokynul dvěma krajním Smrtijedům, aby bezvědomého Karkarova odtáhli ze sálu.
„Severusi, přistup,“ rozlehlo se sálem. Členové vnitřního kruhu se rozestoupili a nechali bradavického lektvaristu projít.
Severus poklekl před černokněžníkem s rudýma očima a hadí tváří, s pokorně skloněnou hlavou.
„Můj milý mistře lektvarů,“ zapředl Voldemort téměř laskavě. „Dnes jsi dorazil o něco dříve, než jindy. Tvá dochvilnost mě těší.“
„Nacházel jsem se právě o samotě, můj pane,“ vysvětlil lektvarista. „Nezdržoval mě žádný student či profesor od pocty posloužit vám.“
„Dobře. Chci, abys mě informoval o stavu tvého úkolu, Severusi. Už jsi nějak pokročil ve vztahu s tím nečistokrevným klukem?“
„Snažím se, můj pane,“ odpověděl Severus, snažíc se o skleslý tón. „Bohužel, v předchozích letech mé chování k němu mezi námi nadělalo hodně zlé krve. Stále má problém mi plně důvěřovat. Navíc mi zazlívá smrt svého kmotra, když jsem na jeho tehdejší žádost o pomoc nereagoval. Zachraňovat toho čokla…!“ prskl znechuceně, ale k vlastnímu údivu zjistil, že už mu to nejde tak snadno, jako ještě nedávno. Harry ho pomaloučku, polehoučku měnil, ani to nepostřehl.
„Ale, Severusi, stále ta stará zášť?“ zněl Voldemortův hlas pobaveně. „Jsem zklamán, můj milý. Chci, aby ten kluk byl oslaben, než dojde na naše závěrečné střetnutí! Je mi jedno, jak to uděláš, ale připoutej ho k sobě! Je to mladý a nezkušený puberťák, snadno ovlivnitelný. A ty jsi zkušený, jistě najdeš způsob, jak si ho naklonit. Je mi lhostejné, zda to bude temné kouzlo nebo lektvar, nebo jeho vlastní rozhodnutí, ale sbliž se s ním! Co nejdůvěrněji to jde! Sveď ho! Příště chci slyšet dobrou zprávu. Takže, víc se snaž, milý Severusi a začni hned. Běž!“
„Stane se, jak poroučíš, můj pane,“ pronesl Severus poslušně, neschopný uvěřit, že vyvázl bez trestu. Se stále skloněnou hlavou vstal a začal couvat ve z kruhu ostatních černooděnců.
„Samozřejmě,“ odtušil Hadí tvář. „A Severusi?“ zastavil jeho ústup a lektvaristovo srdce se neklidně zhouplo. „To, abys nezapomněl, že se máš víc snažit. Crucio!“
Severus byl na mučicí kletbu psychicky připraven, stejně se ale neovládl a v marné snaze nevykřiknout si prokousl ret. Jeho srdcervoucí křik zněl místností celou věčnost – celé dvě minuty.
Nakonec jeho mysl zahalilo blažené nevědomí.
Už bylo po večerce, když se zmučený profesor konečně dovlekl do ředitelny. Ředitel ho jako vždycky očekával. Jakmile spatřil svého profesora lektvarů, přivolal odkudsi několik lahviček, Severus je do sebe okamžitě překlopil.
„Bylo to hodně zlé?“
Snape zavrtěl hlavou. „Ne víc, než jindy. Dnes to bylo jen Crucio… za to asi dvouminutové. Igor na tom byl o mnoho hůř. Když jsem dorazil, už krvácel.“
„Chudák,“ povzdechl si Brumbál. „Přežil?“
„To ano,“ přikývl Severus sklesle. „Je mu zle, ale bude v pořádku. Albusi, ONchtěl vědět, jak jsem daleko. Požaduje, abych se víc snažil a chlapce k sobě připoutal.“
„A tys mu řekl…“
„Že má pan Potter problém mi důvěřovat, kvůli mému dřívějšímu chování a averzi k jeho kmotrovi.“
„A proto tě potrestal,“ usoudil jeho mentor a lektvarista přikývl. „Jsem rád, že to není nic horšího.“
„Samozřejmě, kdo by ti pak dělal špeha,“ ucedil Severus. Lektvar proti následkům Cruciatu zabíral pomalu, tělem mu místy stále probíhal třes. Jeho nervová zakončení dostala slušně zabrat.
„Severusi!“ okřikl ho jemně Albus, „víš velice dobře, že mi nezáleží pouze na tvém špehování!“
Ano, dobře to věděl.
„Omlouvám se,“ řekl pokorně. „Samozřejmě, že to vím. To ze mě mluví ten Cruciatus. A jsem frustrovaný z toho jeho příkazu.“
„Nedivím se,“ poznamenal Brumbál. „Ale osobně si myslím, že ve vztahu k Harrymu postupuješ dobře.“
„Taky myslím,“ broukl Severus. „Ale Temný pán to nemusí vědět. Tlačil by na mne, abych ho co nejdříve zradil. A pak by chtěl hned zaútočit. Ne, pokud bude po mém, Ellis z života toho chlapce odejde tak, aby to nebylo příliš bolestné.“
„Děkuji, Severusi,“ řekl Brumbál měkce. „Harry už si zakusil tolik zlého… Nechci, aby se trápil ještě víc.“
„Já mu nechci ublížit, Albusi,“ namítl Severus. „Vlastně… já mu nedal vědět! Co si asi myslel, když mě nenašel v domku…“
„Nenechal jsem ho odejít, Severusi,“ klidnil ho ředitel. „Jakmile jsi mi poslal zprávu, zavolal jsem ho a šli jsme se podívat do věže.“
„A na co jste přišli?“ zpozorněl Severus.
„Především na to, že Harry je jediný, kdo může tím zrcadlem projít,“ odpověděl Brumbál frustrovaně. „Ale řekl mi, že je tam knihovna. Jednu knihu mi přinesl ukázat. Tamhle.“ Ukázal na velikou bichli s koženou vazbou, opatřenou dvěma pásky.
Severus na ni ohromeně koukal.
„Četl jsi ji?“
„Díval jsem se dovnitř,“ pokrčil ředitel rameny. „Ale zdá se, že není anglicky. A není to žádný jazyk, který znám. Podívej se sám.“
Lektvarista knihu opatrně otevřel, poté, co si na ruce seslal kouzlo, aby knihu nijak nepoškodil, a nakoukl.
Podivné smyčky mu připadaly známé, ale nevzpomínal si, odkud. Obrátil pár listů, několik geometrických obrazců připomínalo obrazce, které se při rituálech kreslí na zem, ale místo normálního písma samé klikyháky. Zamračil se a zase knihu zavřel.
„Může to být i šifra,“ prohodil nespokojeně. „Ani já to nepoznávám, Albusi.“
„Škoda,“ starý čaroděj očividně doufal, že jeho špion si bude vědět rady. „No, už tě nebudu zdržovat, jdi si odpočinout. A rád bych, aby ses podíval s Harrym do věže i ty. Možná ti bude dovoleno projít a zjistíš něco víc. A já zkusím pomocí kouzel odhalit tajemství téhle knihy.“
„Albusi…“ napadlo lektvaristu, „co jestli je ve věži právě Merlinova knihovna? Možná ta hrobka pod Tajemnou komnatou je něco jiného.“
„Možná,“ zamumlal ředitel zamyšleně. „Stojí to za úvahu. Ale proč by směl vstoupit právě jen Harry? Souvisí to s tím Lilyiným medailonem? Mimochodem, když jsme u Lily… Harry mi řekl, když jsi skončil na ošetřovně, že máš její hůlku. Jak jsi k ní přišel?“
„Pan Potter ji objevil zároveň s medailonem,“ vysvětlil Severus unaveně, už si vážně potřeboval odpočinout, „a dal mi ji. Doslova řekl, že by Lily chtěla, aby ji měl jeden z nás. A protože on má otcovu, nechal mi její. Asi jako upomínku na naše dávné přátelství.“
„Je to od něj moc hezké,“ podivil se ředitel. „Očividně se jeho vztah k tobě změnil. Teď, když je jeho kmotr mrtvý, jsi kromě Remuse posledním spojením s jeho rodinou, především s matkou. Máš vzpomínky na společné dětství… Remus je teď navíc mimo jeho dosah. Voldemort netušil, co spouští, když ti nařídil navázat přátelství s Harrym!“ prohlásil s úlevou.
„To nepochybně,“ souhlasil Severus upřímně. ‚Kdybys jen věděl, Albusi,‘ kmitlo mu hlavou.
Měl by se cítit provinile. Za to, jak podvádí svého starého učitele i chlapce. Ale zároveň věřil v karmu. Pokud svému lvíčkovi ublíží, nepochyboval, že ho to přijde draho.
Toto měl na paměti, když ho ředitel konečně nechal vrátit se do sklepení a když otvíral svou poštovní truhličku, aby nalezl omluvný vzkaz od Harryho: ‚Drahý Ellisi, moc se omlouvám, že jsem nepřišel. Odchytil si mě ředitel Brumbál a dal mi úkol. Nemohl jsem ho odložit, byl pořád se mnou. Nevím, kdy se zase uvidíme, ale zkusím přijít za týden, v sobotu. Už teď mi chybíš a to jsme se viděli včera… Doufám, že se nezlobíš, vážně jsem chtěl být s Tebou. Dobrou noc, Tvůj Harry.‘
Severus neodolal a okamžitě odepsal.
„Můj milý Harry, nezlobím se. Nemůžeš za to. Velice rád bych strávil tohle odpoledne s Tebou, jako každé další… Ale chápu, že nám nebylo přáno. Těším se na příští víkend, budu Tě netrpělivě čekat. Naše včerejší schůzka byla příliš krátká.
Čekám Tě v sobotu po obědě, do té doby se opatruj. Tvůj Ellis.‘
Svou odpověď vložil do truhličky a těšil se na ráno. Uvidí Harryho sice jen u snídaně, ale uvidí ho. Se sedmáky má lektvary až v úterý…
V duchu opětovně proklel Temného pána, který mu bezohledně zabránil strávit několik krásných hodin se svým Nebelvírem.
Harry v tu dobu ještě nespal.
Po návštěvě podivné místnosti v ‚Zrcadlové věži‘ jak ji pro sebe nazval, byl stále plný dojmů. Kromě počátečního vzteku, když mu Brumbál zabránil odejít za jeho lektvaristou, ho ohromil objev za zrcadlem… Neméně zjištění, že Brumbálovi nebylo dovoleno vejít.
Harryho napadlo, že jediný kdo mohl projít, byl Merlinův potomek a prokázat se musel tím medailonem. Dávalo mu to smysl, ale řediteli to říct nemohl, pokud mu nechtěl odhalit pravdu o svém původu. Rozhodl se pro delší utajení.
Odhadl, že věžní místnost, plná polic s knihami je něco jako knihovna a vzal jednu z knih, ukázat řediteli. Nezkoumal, o čem je a ředitel mu to neřekl. Harry mu ji nechal, aby ji prohlédl, z ředitelny odcházel s Brumbálovým slibem, že později se dozví víc.
Ale byl zvědavý. To, co se z té krátké návštěvy dozvěděl, mu ani zdaleka nestačilo. Takže, jakmile mu došlo, že samým napětím neusne, vytáhl ze svého kufru plánek a plášť po otci a vyrazil směr Tajemná komnata.
Rychle ji otevřel, vystoupal schody k zrcadlovým dveřím a znovu vešel.
Sotva vstoupil, na stěnách po obou stranách vzplály pochodně. Harry odhadoval, že jsou nějak očarované, plály modrým ohněm a nestoupal od nich žádný kouř, který by mohl uškodit všem těm knihám.
Tajuplná místnost se mu líbila. Ve skutečnosti byla větší, než se ode dveří zdálo. Kamenné stěny byly plné polic, zaplněných knihami, ale když se propletl mezi několika stoly s křesly, na nichž ležely knihy v hromádkách vyšších než on, dostal se k nejvzdálenější stěně. Stůl, který před ní stál by téměř prázdný, pokrývalo ho jen několik archů pergamenu.
Nejvíc ho zaujala malba na stěně. Nebyl to obraz, malíř použil jako plátno samotnou zeď.
Na velké louce, plné květů, před jakýmsi hradem, se procházel muž v dlouhém plášti, pošitém peřím. Delší černé vlasy mu spadaly na ramena.
Harryho nepřekvapovalo, že se obraz pohybuje. Jen ho trochu zaskočilo, že muž, když ho spatřil, přišel blíž a oslovil ho.
„Zdravím tě, chlapče. Ty jsi současný majitel Dračího talismanu?“
„Myslíte tenhle?“ povytáhl si Harry medailon zpod košile. „Mám ho po matce.“
„Pak jsi z mé krve. Kolikátá generace? Jsem tu už dlouho sám, nemám přehled, jak venku plyne čas. Jsem Taliesin.“
„Taliesin? Ten básník?“ užasl Harry. „Jste kouzelník? Já myslel, že jste byl bardem krále Artuše?“
Muž se rozesmál. Harry si ho zvědavě prohlížel. Odhadl, že je na malbě starý, asi jako by byl dnes Sirius… Ignoroval píchnutí u srdce a věnoval pozornost tomu neznámému. Něčím mu připomínal otce…
„Ne, mladíče. Narodil jsem se v roce 534, čtyři roky před bitvou u Camlannu. Tam Artuš Pendragon zemřel, jak jistě víš,“ dodal zachmuřeně.
Harry přikývl. Pak se odvážil zeptat: „Je pravda, že on a Merlin… měli syna?“
„Ano,“ přikývl muž. „Jacka Warlocka… To byl můj otec. A ty, protože nosíš Merlinův amulet, musíš být jedním z našich potomků. Řekl jsi, že jsi jej zdědil po matce?“
„Ano,“ přikývl Nebelvír. „Ale myslím, že ho dostala od táty. Ona… nebyla čistokrevná, narodila se mudlům.“
„Měl bys lépe znát svůj rodokmen,“ pokáral ho Taliesin.
„Měl bych líp vědět spoustu věcí,“ povzdechl si Harry. „Ale víte, mám trochu složitý život. Kdy jste s někým mluvil naposledy?“
„Je to příliš dávno, chlapče,“ povzdechl si muž na obraze. „Nevím, jak dlouho přesně, ale onen mladý muž se představil jako Charlus Potter.“
„To mohl být můj dědeček,“ řekl Harry zadumaně. „Oh, omlouvám se, nepředstavil jsem se. Jsem Harry Potter.“
„Těší mě,“ pokývl Taliesin. „Jak jsi to myslel, že bys měl vědět spoustu věcí? A jak je tvůj život složitý?“
„Začnu takhle,“ řekl Harry a lehkým pohybem zápěstí si přivolal nedaleké křeslo. „Teď je rok 1997 po Kristu. Čili od vašeho narození uplynulo 1 463 let.
Dnešní kouzelnický svět sužuje černokněžník, který si říká Voldemort. Před mým narozením byla vyřčena věštba, že se blíží narození toho, který ho může porazit. Buď šlo o mě, nebo mého kamaráda Nevilla. Věštba říká, že Voldemort svého protivníka označí jako sobě rovného. Snažil se nás s Nevillem zabít už jako děti, abychom ho nemohli ohrozit. Nevillovy rodiče mučil, dokud nezešíleli. Vyrostl s babičkou. Když se moji rodiče ukryli, našel je a zabil. Zkusil zabít i mě, ale nepovedlo se, já to přežil. Tím způsobem si mě tak nějak označil, jako svého osobního nepřítele.“
Harry dál svému předkovi vyprávěl současné dění, stejně jako vysvětlení, proč o svém původu neví mnoho podrobností… Přiznal, že si nechal udělat rodokmen, ale ještě ho moc nestudoval. V duchu si slíbil, že to ještě napraví. A zvlášť se podívá po jménu Taliesin.
„Takže jsi poslední naší krve,“ poznamenal Taliesin smutně, když se Harry dostal k posledním událostem a odmlčel se. „Merlinův rod tedy vymře s tebou, pokud toho Voldemorta neporazíš.“
„Nehodlám umřít a nechat ho vyhrát,“ zavrtěl hlavou Harry. „A rozhodně chci rodinu a děti.“
„Ale při svém mládí nemůžeš tak mocného černokněžníka porazit s tím, co znáš,“ pokračoval bard. „Musíš vědět více a pokud se učíte stále totéž, co vaši rodiče, není divu, že ještě nebyl poražen. Víš co, pomůžu ti. Tahle knihovna obsahuje všechno možné vědění o kouzlech a magii, jako takové. Merlin měl jediného učně a jen krátce, mého otce. Ten mě naučil i to málo, co se naučil, ale znalosti mého děda nezmizely. Nacházejí se zde. Znalosti a zkušenosti generací, které přišly po mě. Jsem jejich strážcem celé věky. Budu tě učit, chlapče. Je načase, aby byly dobře využity… a bude jen dobře, když je předám své vlastní krvi.“
„Děkuju,“ hlesl Harry. „Rád se budu učit. Můžu se zeptat…“
„Jistě,“ pobídl ho muž.
„Jak se sem dědeček dostal? Musel by být hadí jazyk, aby otevřel Tajemnou komnatu.“
„Zřejmě byl. Hadí jazykové se v našem rodě vyskytovali,“ vysvětloval Taliesin. „Na tvém místě bych se nebál, že to na tebe přenesl ten temný čaroděj. Jeho útok na tebe dost možná jen probudil to, co máš vrozené.“
„Merlin byl taky?“
„Pokud vím, tak ne,“ zavrtěl hlavou muž. „Ale má matka uměla mluvit se zvířaty.“
„O téhle schopnosti jsem neslyšel,“ podivil se Harry. „Ale had je taky zvíře. Jen jsem se nesetkal s čaroději, kteří by uměli mluvit s jinými zvířaty. Leda zvěromágové, ti se ve zvířecí podobě domluví.“
„Setkal jsi se s čaroději, kteří byli schopni se přeměnit ve zvíře?“ užasl Taliesin. „V mé době to bylo spíše mýtem, než faktem. I když jsem se od svých potomků během těch mnoha let, co jsem zde, dozvěděl mnoho.“
„Můj otec se měnil v jelena,“ usmál se Harry. „A kmotr v černého psa. Naučili se to kvůli svému příteli, aby mu ulehčili jeho přeměny ve vlkodlaka.“
„Tak my máme v rodě zvěromágy,“ Taliesin zněl potěšeně. „Těší mě, že máme tak mocné potomky. Budeš se to rovněž učit?“
„Chtěl bych,“ přitakal Harry. „Ale prozatím se chci soustředit na to, abych přežil Voldemorta.“
„Dobrý nápad, chlapče. Teď bys měl jít spát, i já na obraze poznám, že je hluboká noc.“
„Už jdu,“ Harry vstal a poslal křeslo zpět. „Ještě mám jednu otázku, smím?“ Po pobídnutí se zeptal: „Dnes odpoledne jsem odtud odnesl knihu. Půjčil jsem ji zdejšímu řediteli školy, profesor Brumbál je velký čaroděj. Ale vlastně nevím, čeho se týkala.“
„Jak vypadala?“ zajímal se bard.
„Hnědá kožená vazba, obtočená dvěma pásky. Vypadala staře.“
„Pokud tvůj ředitel není hadí jazyk, moc si nepočte,“ pousmál se Taliesin. „Jestli je to ta, co myslím, napsal ji jeden z mých pravnuků. Zabýval se čistě přírodní magií. Tu by sis měl přečíst, Harry. Až tvůj profesor zjistí, že to nepřečte, přečti si ji ty. Ale bude lépe, když se budeš učit tady. Nerad bych, aby mocné znalosti našeho rodu padly do špatných rukou. Z nepřítele, který by věděl, jak tyto vědomosti využít, by byl příliš mocný protivník.“
„Dobře, přinesu ji,“ slíbil Harry. Rozloučil se s legendárním básníkem a zase se potichu vytratil.