Nečekaná zklamání
Harry nebyl schopný usnout. Pořád se převracel, jeho myšlenky se pořád točily kolem očarovaného zrcadla a velšského nápisu. A snažil se vybavit si, odkud zná ten zvláštní amulet. Věděl jistě, že ho zná, už ho viděl…
‚Áááá!‘ zařval v duchu a na obličej si připlácl polštář. ‚Proč si nemůžu vzpomenout!‘ Už ho to štvalo. Není divu, že si nepamatuje důležité věci z lektvarů, když si nemůže vzpomenout na něco tak jednoduchého.
No vážně, mělo by to být snadné, vždyť v životě přišel do styku jen vzácně se šperky a každou z těch událostí si vybavuje. Rozhodně to nemělo nic společného s Dursleyovými, ti by v domácnosti neměli nic, co nějak souvisí s čaroději. ‚Stačilo, že tam měli mě,‘ pomyslel si jen mírně hořce. Pak potřásl hlavou. Už na ně nemusí myslet. Nikdy. Už se tam nevrátí.
‚Derbyn, y rhai sy'n gwisgo cymeriad mage.‘
Tohle znělo mladému Nebelvírovi hlavou, když se ho konečně zmocnil spánek. Protože si předtím celou dobu představoval ten podivný amulet, bylo jen logické, že ho spatřil i ve snu.
Seděl na koberci. Pokoj plný světla z rozevřeného okna zněl hlasitým mužským smíchem. Harry se rozhlédl… a strnul. Poznal otce, Remuse a… Siria. Stáli kolem něj a šťastně se na něj culili. Pak zaslechl jasný ženský hlas. Nevnímal, co říká, pouze si uvědomil, že byl zvednut a svírá ho voňavá náruč zelenooké rudovlásky. Muži je obstoupili a cosi říkali. Nerozuměl jim, ale byl šťastný. Sama atmosféra zářila štěstím a Harry se cítil… milovaný. Když Sirius natáhl prsty a jemně vzal Harryho za tvářičku, málem se rozplakal. Najednou byl tak naplněný emocemi. Pohlédl na matku, zářivě se usmívala a nakláněla se k němu. Upoutalo ho cosi lesklého na ženině krku. Světlo se odrazilo na povědomém přívěsku a záblesk ho nakrátko oslepil.
Najednou mu někdo zacloumal ramenem, probudil se.
„Harry?“ Ron na kamaráda užasle zíral.
„Kámo, co se stalo?“ hlesl zrzek. „Něco se ti zase zdálo?“
Harry se rozhlédl. Zamrkal, uvědomil si vlhké oči. Otřel si je, zjistil, že má mokré i tváře. „Harry?“ Teď už zněl Ronův hlas vysloveně nervózně.
„Co?“ zašeptal. „To už je ráno?“
„Jo, je čas vstávat,“ zamumlal Ron. „Hele, fakt jsi v pohodě? Brečel jsi, dost nahlas. Koukej…“ ztišil hlas a naklonil se blíž, „zdálo se ti o Ty - víš - kom? To proto jsi…“
„Ne!“ přerušil ho Harry. „Ne, Rone, mně se zdálo…“ usmál se, trochu smutně, „o rodičích. A Removi se Siriusem. Myslím, že se mi vybavila stará vzpomínka.“
„Myslíš tu vzpomínku, co ti prvně připomněli mozkomoři? Proto jsi…“ ukázal zrzavý chlapec na kamarádův obličej. Harry jen potřásl hlavou. „Ne. Tohle byla dobrá vzpomínka.“
Ron se s tím spokojil, ale i tak po něm házel u snídaně a později po celou dobu vyučování ustarané pohledy. Když to sdělil Hermioně, přidaly se k Harryho pozorování ještě jedny oči.
Černooký lektvarista zamyšleně míchal svou kávu a klouzal pohledem po Síni. Když vešel mladý rozcuchaný Nebelvír, ve společnosti svých dvou nerozlučných přátel, zadíval se na něj. Připadal mu ztracený v myšlenkách, ale ne nešťastný, nebo ustaraný… na rozdíl od mladého Weasleyho a vševědky Grangerové. Severusovi neuniklo, jak Harryho znepokojeně sledují a… že on to naprosto nevidí. To muži prozradilo, že mu musí v hlavě ležet něco vážného. Napadlo ho, jestli to nesouvisí s včerejší výpravou s Albusem do Tajemné komnaty.
Nijak zvlášť ho nepřekvapilo, že vlastně neobjevili nic důležitého. Nebo spíš… nijak nepokročili v úspěšnosti se k tomu důležitému dostat.
Severus si v duchu povzdechl a pohlédl na ředitele. Ten, jak si všiml, hleděl stejným směrem – na Harryho. Modré oči byly skryté za brýlemi a ustaraně pokrčeným obočím.
Když Brumbál odtrhl pohled od nebelvírského stolu, otočil se na lektvaristu. Severus si nebyl jist, co mohl z jeho očí starý čaroděj vyčíst, ale tak nějak tušil, že oba došli ke stejnému závěru – Harrymu něco dělá starosti. Měl chuť do něčeho praštit, protože dnes neměl žádnou hodinu s Nebelvírskými sedmáky, to bude až zítra. A on si tolik přál mít toho zadumaného Nebelvíra na očích. Při vyučování by na něj dohlédl.
„Severusi, rád bych tě o něco požádal,“ řekl Brumbál najednou. „Tonksová musí dnes odcestovat na Ministerstvo, tudíž její odpolední hodiny Obrany se sedmými ročníky potřebují suplovat… Vím, že v pondělí odpoledne nic nemáš, myslíš, že by ses pro dnešek mohl ujmout jejího vyučování?“
„Sedmé ročníky?“ zavrčel Severus a v jeho hrudi se zažehlo cosi, co překvapeně rozeznal jako naději.
Brumbál kývl. „Nebelvír a Zmijozel. Začínají po tvé poslední hodině lektvarů. Doufám, že nemáš nic neodkladného?“
„Pracuji sice na lektvaru,“ pronesl profesor chladně, nedal na sobě znát potěšení, „ale v této fázi nepotřebuje dohled. Odučím to.“
„Výborně,“ rozzářil se ředitel. „Ještě si promluvím s Minervou… Přijdeš před vyučováním do ředitelny?“ požádal ho ještě a vstal, aby dostihl svou zástupkyni, která už se chtěla vzdálit ze Síně.
Harry Potter samozřejmě neměl o rozšíření starostlivosti o svou osobu ani tucha. Vlastně si skutečně nevšímal ani svých nejlepších přátel. V hlavě mu ležel ten sen. Už si nebyl tak jist, že šlo o vzpomínku, vzpomněl si na známé mudlovské úsloví – ‚Přání otcem myšlenky‘ a to jeho přesvědčení trochu nahlodalo.
Nevěděl, jak si domněnku potvrdit, i když se podvědomě klonil k myšlence na zasutou vzpomínku. ‚Bylo by mi líto, kdyby to byly jen moje představy…‘ myslel si. ‚Byla by to krásná vzpomínka.‘ Povzdechl si a konečně začal věnovat trochu pozornosti okolí.
Nebelvíři jako obvykle halasně brebentili, propírali důležité věci, jako příští famfrpálový zápas se Zmijozelem, kdo si s kým začal, kdo byl Snapem či Filchem přistižen v pozdních nočních hodinách na Astronomické věži…
„Buď rád, Neville, že nikoho nemáš,“ prohlásil Seamus nad talířem ovesné kaše. „Tobě nehrozí, že tě Snape odchytne při důvěrnostech.“
Oslovený chlapec se začervenal, což nikoho nepřekvapilo. Na moment zachytil Harryho pohled… a vrátil mu úsměv. Těšilo ho, že i když se nemůže se svou zmijozelskou láskou ukazovat, někdo to ví a přeje mu štěstí. Byl rád, že si má s kým promluvit.
Vzápětí mu ale zaskočila topinka, protože Levandule Brownová mu položila ruku na loket a nečekanou otázku: „Proč si někoho nenajdeš, Neville? Všimla jsem si, že po tobě pár holek kouká… Třeba Střelenka z Havráspáru, nebo i Sára Connersová z Mrzimoru. Ta mi dokonce říkala, že šla včera odpoledne kolem skleníků a viděla tě bez košile. Zajímalo ji, proč se schováváš v hábitu, když máš postavu, jako David Markowitz* z Wilbourských vos.“
„Sára Connersová? Odpoledne u skleníků?“ hlesl Neville slabě, úplně rudý. „Říkala ještě něco?“
Dívky kolem se rozchichotaly, Levandule potřásla dlouhými vlasy. „Ne, jen tohle. Tak co? Nemám jí něco vyřídit?“
Neville chtěl odmítnout, ale pak střelil pohledem ke stolu Mrzimorů. Odnaproti se podobně jako u nebelvírského stolu, chichotala skupinka děvčat, z jejíhož středu na něj mávala dlouhými řasami přírodou bohatě obdařená dívka s černým mikádem.
„Můžeš jí vyřídit, že s ní chci mluvit,“ kývl na spolužaččinu nabídku. „Dneska po Přeměňování, v učebně, než půjdu na Formule.“ Levandule se ušklíbla a šla tu novinu zatepla vyklopit Sáře.
Harry se nestačil divit. Nenápadně se podíval ke zmijozelskému stolu, zpozoroval, že jistý mladý muž se světlými vlasy přivřenýma očima putuje od nebelvírské tabule k mrzimorské. Když si všiml, že ho Harry sleduje, podíval se na něj. Harry v jeho modrých očích rozeznal nejistotu. A chápal taky, z čeho pramení.
Draco sám sebe považuje za zločince, technicky vzato jím je… Dopustil se zločinu. S Nevillem se k sobě vrátili, ale stále si jeho láskou není jistý. Pochybuje o sobě tolik, že nevěří, že si mladého Nebelvíra i přes svůj atraktivní zevnějšek a jejich intimní vztahy dokáže udržet, možná vezme v úvahu i mezikolejní drby… Které se bohužel šíří školou jako ničivý požár a zhruba stejné následky mívají.
Harry se zamyšleně vrátil pohledem k očividně žádanému Nebelvírovi. Rozhodl se, že si s ním ještě před vyučováním promluví a řekne mu svou teorii o Dracovi. Nerad by, aby se jeho kamarád a zpovědník zase trápil… A Dracovi to taky nepřeje.
„Neville, počkáš na mě?“ zavolal na kamaráda, když vstával od snídaně. Mladík se zarazil a čekal, až k němu Harry dorazí. Společně vyšli ven, Harry se tiše zeptal: „Nic mi do toho není, ale chci se zeptat, co tím sleduješ? Nemusíš přece pokoušet něčí žárlivost.“
Neville pochopil. „Nesnažím se o nic takového,“ namítl. „Jde o to, že Sára Connersová mohla ve skleníku vidět víc, než říká. Chci jen zjistit, co všechno ví.“
„Aha,“ hlesl Harry. „Tys tam… nebyl sám.“
„Jemně řečeno,“ broukl Neville. „Nebyl jsem sám a fakt jsme se nehlídali. Mohla nás slyšet a pokud mě viděla napůl svlečenýho…“ Odmlčel se a polkl. V náznacích toho řekl dost, aby Harry pochopil, že se s Dracem rozhodně nevěnovali přesazování mandragor. A moc se ovládal, aby zahnal vzpomínku na to, jak tvrdě plenil tělo svého milence, nemůže přece přijít na první hodinu vzrušený.
„Jo, chápu,“ začervenal se i Harry. Byl rád, že to Neville tak zaobalil, nepotřebuje slyšet detaily… Ale měl by mu říct… „Myslím, že bys mu to měl vysvětlit dřív, než vezme vážně některej z drbů, který se tu teď začnou roznášet. Uvědom si, jak se musí cítit.“
„Nenapadlo mě, že by to bral vážně…“ zamumlal Neville, když vešli do učebny Přeměňování. „Nepodvádím ho přece, nemusí si myslet… To mi nevěří?“
„Spíš myslím, že nevěří v sebe. Že o sobě teď pochybuje, myslím, že tušíš, proč… Dokaž mu, že pochybovat nemusí.“
„Jo,“ přikývl Neville. „Řeknu mu to. Díky, Harry.“
Mladý Zmijozel se dokázal ovládat natolik, aby na sobě nedal znát své duševní rozpoložení, ale i tak v jeho nitru zuřila bouře.
Pochyby a nejistota. Láska a žárlivost. A trocha hněvu. A ždibec strachu. To vše tam vířilo v husté bublající kaši. Draco napjatě očekával konec hodiny. Ze své zadní lavice sledoval týl hlavy svého Nebelvíra a snažil se udržet svou žárlivost na uzdě.
Když po zazvonění opustili studenti učebnu, šel Draco poslední. Celou dobu sledoval, jak se jeho přítel schválně zdržuje. Došel ke dveřím a kouzlem je zamkl. Neville jen zvedl obočí. Snažil se zůstat v klidu, když se k němu Draco blížil, ale srdce mu divoce bušilo.
„Proč to děláš?“ vydechl Zmijozel nešťastně. „Nestačím ti?“ Škubl sebou, když si ho Neville přitáhl do náruče, ale z pevného sevření se nevytrhl. „Tak to není. Věř mi, Draco. Viděla mě včera ve skleníku, pravděpodobně v době, kdy jsme…“ naznačil, že myslí tu dobu, kdy se mezi květinami divoce milovali. Draco pochopil, po bledých tvářích se rozlila slabá červeň.
„Budeme ty skleníky muset vynechat,“ šeptl, „a najít si jiný místo. Zase Komnata nejvyšší potřeby?“
„Pokud bude volná,“ přikývl Neville. „Popřemýšlím, jestli mě něco nenapadne. A teď, Draco…“
„Jo, už jdu,“ usmál se smutně blonďák a otočil se ke dveřím. Vtom se mu kolem pasu omotaly dvě silné paže. Na krku ucítil něžný kousanec. Už jen to ho vzrušilo, toužebně zakňoural.
Stále nedokázal pochopit, jak on, chladný Malfoy, dokáže být v něčích rukách tak tvárný a manipulovatelný. Nikdy v životě pro něj nebyl tak důležitý názor někoho jiného, nikdy mu na nikom tak nezáleželo… Potřeboval, aby někomu záleželo na něm a teď toho někoho měl. A představa, že Nevilla ztratí, ho děsila. Byl jedinou jistotou v jeho bezcenném životě. To nejcennější v jeho bezcenném životě. Povzdechl si.
Mladý Nebelvír ho otočil čelem k sobě.
„To jsem nemyslel,“ zašeptal, než se zmocnil růžových rtů. Chvilku mu trvalo, než se od nich dokázal odtrhnout. „Věř mi, Draco, ano? Chci jen tebe. Tohle není rande, jen zjistím, co ví… A pak ti všechno řeknu.“
„Dobře,“ přikývl Draco, trochu klidnější. „Nechceš pro dnešek obědvat se mnou? Nikdo si nevšimne, že chybíme…A kdyby jo, svět se nezboří. A v tý době bude Komnata nejvyšší potřeby k mání…“ Takové očividné pozvánky si Neville považoval, nehledě na to, že ‚vyzyvatel‘ měl pozoruhodně tulivou náladu, tu u něj zbožňuje.
Draco si ukradl ještě jeden polibek, pak vytáhl hůlku a zrušil zamykací kouzlo na dveřích. Téměř okamžitě vešla vyvinutá Mrzimorka.
Při spatření mladého Malfoye s hůlkou v ruce se zamračila, hodila po Nevillovi zmatený pohled. Draco udělal krok ke dveřím, k Nevillovi prohodil: „Ještě jsme neskončili, Longbottome.“ Řekl to chladně, vážně, ale Nebelvír v jeho očích viděl hřejivé jiskření, slibující modré z nebe. Přikývl. Vražedný pohled, který Draco věnoval Sáře, když ji míjel, ovšem vidět nemohl.
Jakmile osaměli, otočil se k dívce. „Sára?“ oslovil ji nejistě. Přikývla, usmála se a popotáhla si svetr dolů. Zjevně spoléhala na svou vnadnost a čerstvé líčení, které u snídaně určitě neměla, to si Neville všiml. Nehledě k tomu, že o téhle dívce kolovala v pánské části nebelvírské koleje jistá pověst.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o včerejšku,“ začal rychle, aby jí nedal příležitost ke slovu. Údiv na dívčí tváři mu prozradil, že slečna Connersová čekala cosi jiného. „Proč?“ pípla váhavě.
„Chci si ujasnit to, co u snídaně říkala Levandule,“ vysvětlil a sedl si na roh lavice. „Prý jsi mě viděla ve skleníku. Šla jsi snad za mnou?“ nadhodil teorii a doufal, že dívka opravdu nic důležitého a riskantního neví.
„Ne, vlastně jen okolo,“ zavrtěla hlavou, „občas si takhle zkracuju cestu… Nešmírovala jsem tě, jestli myslíš tohle. Bylo to pro mě vlastně překvapení…“ přejela ho hodnotícím pohledem. Uznalým pohledem. „Ale vědět, jaké jsou následky práce ve skleníku… To ses tak opálil při práci s rostlinama?“
„Jo, o prázdninách,“ přitakal Neville. „Dobře, jsem rád, že mám jasno. Děkuju, žes přišla.“ Sára se zatvářila zmateně. „Počkej, já myslela…“
„Co?“ vzhlédl chlapec, i když tušil, o čem bude řeč.
„No,“ teď dívka přešlápla a s hranou rozpačitostí si žmoulala kraj sukně, „napadlo mě, jestli bys… nešel bys třeba… do Prasinek? Se mnou?“
Neville si rozpačitě pročísl vlasy. Ale tohle udělat musel. „Promiň, Sáro, ale tohle nejde. Nemůžu s tebou jít nikam, nebo spíš, nemůžu jít kamkoli S TEBOU.“
„Proč? Co je na mě špatnýho?“ prohlédla se Mrzimorka uraženě. „Všechny holky říkaly, že s žádnou nechodíš…“
„To je pravda,“ souhlasil Neville. „Já s holkama nechodím. Líbí se mi kluci. Tak se nezlob, ale tohle nejde. Už musím, jdu pozdě na Formule.“ S tím prohlášením si hodil přes rameno svou brašnu a nechal užaslou dívku o samotě. Probralo ji až zvonění na hodinu.
U oběda Harry pozoroval ‚cvrkot‘ u ostatních kolejních stolů. Nebelvíři – hluční a divocí jako vždy, nic nového pod sluncem – Harry si bezděčně vzpomněl na kultivovanost svého lektvaristy. Připadalo mu to osvěžující.
Zmijozelové – chladní, rezervovaní, tady ho napadlo, jestli jsou Zmijozelové vůbec v něčem vášniví. Taky si všiml, že Draco – stejně jako u nebelvírského stolu Neville – chyběl. Tušil, že jsou spolu, i když mohl jen hádat kde. ‚Ve sklenících sotva,‘ pomyslel si pobaveně, ‚po dnešní zkušenosti.‘
Mrzimorský stůl – tam to jen přelétl, všiml si tmavovlasé dívky z dnešního rána. Tvářila se poněkud… dotčeně. Harry si domyslel, co ji asi tak zdrtilo. Pokud chtěla Nevilla a zjistila, že jí není přáno… ‚Smůla holka, ti dva se k sobě hodí,‘ říkal si. ‚Jsou pro sebe jako stvořený.‘
„Slyšel jsi to, Harry?“ šťouchl mu najednou do ramene Dean, až upustil lžíci. „Neville odmítl Sáru Connersovou!“
„Já to taky nechápu,“ vmísila se Ginny. „Ne, že by si Neville nemohl vybírat, vypadá docela zajímavě… Ale odmítnout JI? Tu nikdo neodmítá.“
„Možná, že to ho odradilo,“ nadhodil Harry, nedal ani mrknutím najevo, že je mu jasné, proč byla svůdná spolužačka odvržena jako týden leklá ryba. „Slyšet o někom, že se líbí a je populární, je normální. Ale slyšet, kolik už měla holka kluků… To může u někoho vyvolat dojem, že je snadno dostupná a dělá si jen čárky nad postelí. Mě osobně by taky nelákalo, být jen další v řadě.“
„Cože?“ nechápala většina Nebelvírů. „Jaký čárky nad postelí?“
„Myslíš zářezy na hůlce,“ poopravila ho Hermiona a ostatní si s pochopením oddychli. „Je fakt, že přesně tohle se o ní říká… Na to, že je z Mrzimoru, Sára netrpí kdovíjakou stydlivostí.“
„Tichá voda,“ broukl Harry. A uvědomil si, jaká je to pravda. Od nesmělého Longbottoma by taky nečekal, že bude mít zjevně žhavý vztah s jeho bývalou Nemesis. ‚To jen dokazuje, že někdy to jde, dát rozdíly stranou.‘ S vlastně nevědomou nadějí pohlédl k profesorskému stolu, kde se k němu za moment stočily jedny černé oči.
„Jo, ale vemte si, PROČ ji odmítl!“ nedal se Dean, který toho evidentně věděl víc než jiní. „Carrie - Caroline Sumersová s ní kamarádí a víte, co jí Sára řekla?“
„Cože, ty se vídáš s Caroline Sumersovou?“ chytil se toho Seamus a Dean okamžitě zrudl. Ron ho přispěchal zachránit: „Tak co řekla, vyklop to! Chceme podrobnosti!“
Dean se naklonil ke středu stolu a mírně ztišil hlas: „Prý jí řekl, že se mu líbí kluci a proto…“ Teď měl Harry možnost sledovat různé reakce na tu bombu.
„Neville je gay?“ vyjekla Ginny. „Páni!“
„No, to dost vysvětluje,“ poznamenala Levandule a nandala si na talíř kuřecí stehýnko. „Viděli jste ho snad někdy s holkou? Jakoukoli? Nebo jen vzdychat po holce?“
„Děláš si srandu, Deane, že jo,“ pousmál se Ron pochybovačně. „To není možný. Všimli bysme si… To přece není možný, vždyť je to…“ Nedořekl, ale Harrymu stejně zatrnulo. ‚Tak, teď se dozvíš, co si o tom tvůj nejlepší kámoš myslí,‘ říkal si a v duchu se klepal. Odvážil se zeptat: „Tobě by to vadilo, Rone? Kdyby byl…“
Zrzek na něj pobouřeně pohlédl. „Nechtěj mi tvrdit, že se takových lidí zastáváš?“ zeptal se chladně a Harry jen polkl. Srdce se mu sevřelo. Tak přece…
„Myslím, že to není normální,“ odpověděl Ron. „Dva chlapi spolu… Je to… je to… odporný. Nepřirozený. Holky jsou lepší.“
„To je věc názoru, Rone,“ odsekla jeho sestra a rozhlédla se kolem sebe. „Ještě někdo podporuje omezenej názor mýho bratra?“ zeptala se výhrůžným tónem a nic nedbala pohoršených pohledů zmíněného sourozence.
„No…“ zapřemítal Seamus a vykvikl, když od vytočené zrzky obdržel kopanec do holeně. Ublíženě se na ni podíval. „Přece jenom… Takový lidi můžou za to, že kouzelnický populace je míň, než… Chlapi nemůžou mít děti.“
„Vlastně můžou,“ pronesl Harry, aniž si uvědomil, že ho poslouchají. „Potřebujou sice lektvary, ale otěhotnět a porodit můžou.“
„Jak to víš?“ zeptal se podezíravě Ron a přimhouřenýma očima si kamaráda prohlížel.
„Slyšel jsem o tom mluvit madam Pomfreyovou,“ pokrčil Harry rameny a věnoval se svému talíři. „Brumbál prý zvažuje zavedení sexuální výchovy.“ Nechal si pro sebe, kdo by měl být profesorem, tohle překvapení jim nezkazí… „A nikoho nesoudím. Člověk nemůže za to, co mu dala do vínku příroda. Zkus se na to koukat takhle, Rone. Za tohle nikdo nemůže. Nikdo si to nevybere. Prostě to tak je.“
„To nemyslíš vážně, Harry! NENÍ to normální! Nechápu, jak to můžeš schvalovat!“ vyštěkl mladík pobouřeně a poprvé za svůj pobyt v Bradavicích znechuceně odstrčil napůl plný talíř a zvedl se. „Ale věř si, čemu chceš. Nechtěj totéž po mně.“ a vyrazil od stolu.
Harry si smutně povzdechl a sklonil hlavu. ‚No, tak máme jasno, zdá se,‘ pomyslel si sklesle. ‚Doufal jsem, že to vezme líp. Rozhodně mě nepochopí, když takhle odsuzuje Nevilla. Takže mu to nemůžu říct.‘
„Teda…“ hlesla Hermiona po chvíli, „myslela jsem si, že má na tohle… trochu liberálnější názor. Není na tom přece nic špatného. Měli bysme se za Nevilla postavit, aby se před Ronem necítil zle…“
„Myslíš, že by Ron nemohl změnit názor? Časem?“ nadhodil Harry skoro zoufale. Nechtěl ztratit kamaráda kvůli něčemu, co nezmění, co se změnit nedá.
„Myslím, že potřebuje čas,“ mínila Hermiona. „Tohle byl pro něj šok a pokud má našeho kamaráda přijmout takového jaký je, musí si uvědomit, že je to pořád NÁŠ Neville.“
„Jo,“ přidal se Dean. „Když uvidí, že my se k Nevillovi chováme pořád stejně, probere se.“
„Tobě to nevadí?“ zajímalo Harryho. „Myslím… gayové?“
„No, vlastně… Mámy bratranec je gay. Tátu to taky dost šokovalo, nejdřív mu zakázal se k naší rodině přiblížit, ale máma mu promluvila do duše, tak mu dal šanci. Je fajn. A není na něm poznat, že je na chlapy…“
„A jak mu promluvila do duše?“ zajímalo Hermionu. „Třeba by se to dalo aplikovat na Rona.“
„To pochybuju,“ odvětil mladík rozhodně, ale zároveň se na chodící knihovnu vědoucně culil. „Táta totiž musel spát dva týdny na gauči.“
„Tak tohle se… nedá aplikovat,“ poznamenala zrudlá Nebelvírka a zírala do polévky. „Přijdem na něco jiného.“
Harry přestal poslouchat, vrátil se k přemýšlení o své záhadné vzpomínce. ‚Zatraceně, potřebuju Myslánku!‘ zasténal v duchu.
„Kde myslíte, že teď Neville je?“ rozhlédl se Seamus.
„Nejspíš oblbuje nějakýho kluka,“ ozvalo se jim za zády zavrčení. Všichni se ohlédli. Ron se vrátil pro brašnu, kterou nechal vedle svého místa. „Vyřiďte mu, ať se ke mně nepřibližuje,“ dodal ještě a zase zmizel.
„Vzalo ho to víc, než jsem myslel,“ poznamenal Harry. „Nevilla to sebere, jestli se mu bude Ron takhle vyhýbat. Co si myslí, že udělá, odstěhuje se z ložnice?“
„Nejspíš to bude požadovat,“ napadlo Hermionu. „S tím byste měli počítat. Těžko říct, jak vážně to může brát.“
‚Skvělý,‘ vzdychl Harry. ‚Za chvíli bude chtít, abych se odstěhoval já.‘ Rozhodl se promluvit si s Nevillem a Dracem. Zauvažoval, kde asi tak jsou… ‚Kam všichni mizí, když chtějí soukromí? Jasně, Komnata nejvyšší potřeby… Vyrazím tam hned. Musejí být připravený na to, co se teď děje.‘ Odstrčil talíř a z Velké síně mazal nenápadně do sedmého patra.