Mírové rozhovory
Teprve v chodbě s Komnatou nejvyšší potřeby si Harry uvědomil, co se chystá udělat. Hodlá rušit své přátele… při něčem. Začervenal se, ale zůstal. I kdyby tu na ně měl čekat, stejně za chvíli začne odpolední vyučování.
Přecházel podél zdi a čekal. Najednou se začaly ve zdi objevovat dveře. Po chvíli z nich vyšel Neville. Překvapeně na Harryho vykulil oči.
„Harry? Jdeš dovnitř?“
„Potřebuju s váma mluvit,“ sykl Harry. „S oběma.“ Druhý Nebelvír beze slova otevřel dveře a vrátil se dovnitř. Harry vstoupil za ním. Spatřil blonďatého Zmijozela sedět na pohovce, četl tenkou knihu s titulem: Magické artefakty mýtické a skutečné. Harry si vzpomněl na Viteály.
„Harry?!“ Draco udiveně vstal. „Co ty tady? Potřeboval jsi dovnitř?“
„Spíš mluvit s váma,“ oznámil Harry. „Zase si sedněte, protože vám musím něco říct. Zatímco jste tu byli, během oběda se něco stalo.“
Neville a Draco se na sebe znepokojeně podívali. „Tak povídej,“ povzdechl si Zmijozel. „Co tak strašnýho se stalo?“
„Že Neville mluvil se Sárou Connersovou, už víš, ne?“ zeptal se Harry opatrně. Draco kývl. „O všem vím. Oč ti jde?“
„Jde o to, co Nev řekl, když ji odmítl a co ona teď roznáší.“
„To už se to ví?“ podrbal se Neville ve vlasech. Krátce pohlédl na svého přítele. „Rozneslo se to rychle.“
„Dozví se to jedna holka a je to, jako by to slyšely všechny,“ zauvažoval Draco nahlas. Nev do něj šťouchl. „To je sexistický, Draco.“
„Ty přede mnou neříkej slovo sex,“ doporučil mu mladík a Neville zrudl. Aby odvedl pozornost, zeptal se Harryho: „Kdo to vykecal u nás?“
„Dean. Vypadá to, že se vídá s Caroline Sumersovou,“ vysvětlil Harry, „která kamarádí se Sárou. Takže, podle toho, jak rychle se ve škole roznáší drby, už mají celý Bradavice jasno o tvý orientaci. A ne každýmu je to po chuti.“
„S tím jsem počítal,“ namítl Neville. „Na co mám bejt připravenej?“
„Na to, že tě Ron nejspíš vyhodí z ložnice,“ informoval ho Harry. „Zbytek Nebelvíru je při tobě, dokonce i holky.“
„Děláš si srandu?“ vykulil oči Neville.
„To by jsi se smál,“ opáčil černovlásek. „Mluvím vážně. Jde o to, že se můj nejlepší kámoš projevil jako moje vlastní rodina.“
„Ti mudlové?“ vyzvídal Draco. „Jsou proti tvé homosexualitě?“
„Nevědí to,“ odvětil mladík. „Jsou proti gayům všeobecně. U nás v ulici před pár lety jedni bydleli. Teta Petunie o nich roznášela takový věci, že proti nim všechny poštvala. Dokonce se o ně začala zajímat policie…“ po vysvětlení, že policie jsou mudlovští bystrozoři, pokračoval: „Pak se odstěhovali, ale dovedu si představit, že naši ulici a tetu proklínají ještě dneska.“
„Mudlové na to mívají různé pohledy, stejně jako kouzelníci,“ poznamenal Draco. „Je pravda, že nemají povolené sňatky a nemůžou mít děti?“
„V některých kulturách je homosexualita samotná protizákonná,“ řekl Harry. „Někde se za to i popravuje. Natož, aby tam měli povolené se vzít. A děti… Kouzelníci k tomu stejně potřebují lektvary. Mudlové to řeší adopcí, ale ta taky není povolená všude.“
„Nechtěl bych být mudla,“ zavrtěl hlavou Zmijozel. „Já chci potomky. Nemíním se jich vzdát proto, že by si někdo usmyslel, že se to nesmí… Nemůžeme za to, jaký jsme se narodili.“
„Přesně to jsem řekl Ronovi,“ vzdychl Harry. „Že člověk za to nemůže, tohle si nikdo nevybírá… a jeho odpověď byla, že po něm nikdo takový nemůže žádat porozumění. Nemáš se k němu přibližovat,“ podíval se smutně na Nevilla, ten zbledl.
„Až tak vážně to myslí?“ zeptal se sklesle.
„Hermiona si myslí, že jen potřebuje vychladnout,“ utěšoval ho Harry. „Ron je jedinej, kdo takhle vyváděl.“
„Jediný z Nebelvíru,“ pronesl vážně Draco. Oba Nebelvíři k němu stočili pohledy. Všiml si a začal vysvětlovat: „Jak to berou ostatní koleje, nevíš. Zmijozelové to mohou používat k zesměšnění všech Nebelvírů, Mrzimoři jsou spíš stydliví, takže i když to možná odsuzují, nebudou se ventilovat nahlas a Havraspárci… jsou hodně váhaví. Asi si dají pozor na to, co řeknou.“
„A o Nebelvírech bys řekl co?“ byl Harry zvědavý.
„Jste nevyzpytatelní,“ odvětil Draco klidně. „Rozhodně to platí o vás dvou a teď, co jsem slyšel, o Weasleyem určitě. Nikdy jsem nedokázal odhadnout, jak se projevíte, jste jiní, než my Zmijozelové.“
„Já jsem si zase myslel, že vy jste studení jako hadi,“ ušklíbl se Harry. Do toho se vložil, dost prudce, Neville: „To vůbec není pravda, Harry!“
„To mi došlo, jakmile ses zmínil o skleníku,“ zašklebil se chlapec i na něj. Draco se užasle obrátil na svého kluka: „Tak ty vynášíš tajemství naší ložnice? I kdyby kámošovi?“
„Já… ne… to nebylo… chci říct…“ Úplně rudý Neville nevěděl, jak se z toho má vykroutit, ale Harry si naštěstí všiml, že se Zmijozel potutelně usmívá. „Nezlob ho,“ šťouchl do Draca. „já to přece nikomu nepovím. A technicky vzato, skleník není ložnice a Sára Connersová to mohla vědět dřív než já, kdyby vás přistihla. Ale teď vážně, měli byste uvažovat, co s tímhle ‚skandálem‘ uděláte? Neville, čekej, že se na tebe něco určitě sesype a ty,“ podíval se na Zmijozela, „mu buď oporou. Nemáš v úmyslu ho v tom nejhorším nechat, ne?“
„Ne,“ řekl zamyšleně Draco a přitom se díval na svou nebelvírskou lásku. „Vlastně, jestli to bude situace vyžadovat, přihlásím se k němu.“
Tohle prohlášení oba Nebelvíry naprosto připravilo o řeč.
První ticho prolomil Neville. „Cože?“ hlesl. Hleděl na blonďáka jako na blázna. A Harry si v duchu taky myslel, jestli to není ukvapené, mohlo by jim to přitížit oběma…
„Myslíš, že se za tebe nepostavím?“ zeptal se Draco. „Nemám v úmyslu dovolit, aby se ti něco stalo a když na to dojde, přiznám každému, že tě miluju.“
„Draco,“ ozval se Harry do toho vyznání zamyšleně, „jaký máš povědomí o Smrtijedech ve vaší koleji a ve škole vůbec?“
Teď se zarazil Draco. „Noo… Už na začátku školního roku jsem si ověřil, že Znamení nemá nikdo z přítomných Zmijozelů. Ti, o kterých jsem věděl, že budou povoláni, se do školy nevrátili, jména už ředitel má. Ale pokud jde o ty ‚pozůstalé‘… Co mají v hlavách, to už je horší. Myšlenky jim číst nemůžu a většina se mnou moc nemluví, oba víte, proč. V našich společenských kruzích se snadno roznese, když někoho vydědí a mě se otec zřekl, tak jsou opatrní. A co se týče ostatních kolejí, nevím vlastně nic.“
„Z toho by jeden řekl, že jsou Zmijozelové alibisti,“ podotkl Harry. „Bez urážky, Draco.“
„Nezlobím se, jsme takoví,“ souhlasil blonďatý mladík. „Je to výchovou, Harry. Kdyby tě vychovali jako Zmijozela, byl bys stejný. Pud sebezáchovy má každý. V nás ho jednoduše od malička pěstovali. Dělá nás to ale chladné a sobecké, je jen málo věcí, které to překonají.“
„Třeba láska?“ nadhodil Neville s úsměvem. Draco mu úsměv vrátil.
„Ta je podle Brumbála lékem na všechno,“ zabručel Harry. „Doufám, že má pravdu, ale třeba Voldemorta bych zrovna láskou likvidoval nerad.“ Draco a Neville vybuchli smíchy.
Když se rozhodli k odchodu, vzpomněl si Draco na něco: „Mimochodem, kluci, měli byste na to být připravený… Dneska supluje Obranu Severus… chci říct Snape. Tonksová odjela.“
„Jak to víš?“ zajímal se Neville. „A odkdy mu říkáš Severus?“
„Odjakživa, je to můj kmotr,“ pokrčil Draco rameny. „Ojoj,“ uniklo Nevillovi. Pak se na přítele podíval. „Vem to čert, i tak tě miluju.“
„Tomu se říká síla lásky,“ zabručel si Harry pod nos pobaveně. „Takže to víme jen my a zbytek Zmijozelu? U nás to nikdo neví.“
„Ne, jen my tři,“ zavrtěl hlavou Malfoy. „Severus se zmínil jen tak mezi řečí. Nemám důvod se ostatním s něčím svěřovat. Vlastně ve své koleji teď nemám přátele. Když o tom tak uvažuju, vlastně jsem opravdové přátele neměl nikdy. Nebýt vás dvou, Severuse a ředitele, byl bych dost osamělý.“
„Vím, jaké to je, cítit se sám,“ zamumlal Harry. Draco namítl: „Ale tys měl vždycky Weasleyho a Grangerovou.“
„Až tady ve škole,“ řekl Harry. „Do té doby jsem přátele neměl.“
„Jakto?“ zbystřil Neville. „To u vás doma nejsou děti? A máš bratrance, ne?“
„Pro něj jsem byl vždycky jen boxovací pytel,“ odpověděl Nebelvír zahanbeně. „A kvůli němu si se mnou nikdo ze školy nechtěl nic začít, zmlátil by je. Ze začátku to jeden kluk zkoušel, mluvit se mnou, ale Dudley a jeho parta si na něj počíhali. Pak se mi vyhýbal obloukem. A jestli jsou děti v naší ulici, vlastně nevím. Měl jsem moc práce na to, abych si chodil ven hrát.“ Říkal to zamyšleně, trochu překvapeně, jakoby si doteď neuvědomil, že ve skutečnosti strávil dětství naprosto odříznutý od okolního světa.
„Moc - práce?“ opakoval Draco pomalu. „S čím?“ Harry prudce vzhlédl. Trochu zaraženě vysvětlil: „Od malička jsem musel doma pomáhat. Byl jsem přítěž, musel jsem to své rodině nějak vynahradit… Měli se mnou hodně starostí.“ Moc nechápal, proč na něj jeho kamarádi hledí tak užasle a nechápavě.
„Asi mudly nepochopím,“ prohlásil Draco nevěřícně. „V kouzelnické rodině je dítě požehnání, ne přítěž. To jsi byl rváč, nebo tak, že s tebou měli starosti?“
„Jsem kouzelník, to jim stačilo,“ řekl Harry se sklopenou hlavou. „Oni jsou proti kouzelníkům a magii. Nechtěli mě u sebe.“
„Pak buď rád, že už jsi plnoletý a můžeš žít sám za sebe,“ uvažoval Neville nahlas. „Nejsi na nich závislý, ne? A až budeš mít vlastní rodinu, budeš vědět, čemu se máš při výchově vyhnout.“
„Přístěnkům pod schody,“ neudržel se Harry, ale na další tázavé pohledy jen mávnul rukou. Oba chlapci to tedy nechali být, ale hlavou jim to vrtalo i tak.
Protože byli Harry i Neville díky Dracově oznámení připraveni na suplování, netýkal se jich ten šok, když do učebny Obrany nevklopýtala nemotorná a oblíbená bystrozorka, ale vešel profesor Snape, se svou obvyklou elegancí. Sotva vstoupil, místností se rozlehlo ticho.
Lektvarista spokojeně prošel až ke katedře a tam se otočil ke třídě. Jako první stočil pohled k nebelvírské polovině. Přelétl žáky, všichni vypadali ohromeně až otráveně… Na okamžik se setkal pohledem s Harrym a byl si jist, že to, o čem mladík přemýšlel u jídla, teď jeho mysl netíží. Harry mu pohled opětoval klidně, bez obav, dokonce bez překvapení, že ho vidí. ‚Možná ho informoval Albus,‘ pomyslel si a zadíval se na své hady.
Na těch jisté překvapení poznal, z toho pochopil, že jeho kmotřenec není s ostatními natolik zadobře, aby jim to oznámil… Trochu ho to mrzelo a trochu to chápal. Draco byl dle zmijozelského kodexu vyvržencem z rodiny, tedy i své společenské třídy, nemohl svým spolužákům zazlívat, že se ho straní… On je jeho kmotrem, náhradní rodinou, Merlin ví, že on sám je za možnost mít aspoň nějakou rodinu, vděčný. Aspoň bude mít komu odkázat svůj nemalý majetek a Draco ví, že za ním může jít vždycky, když bude potřebovat.
Severus Luciusovi vždy záviděl rodinu, dítě, prostě to, co jemu zřejmě nikdo a především osud, nepřál. A nechápal, jak Malfoy mohl svého syna vychovávat tak chladně a naprosto beze studu a obav ho předhodit strašné službě u Voldemorta. Jakoby si nevážil toho nejcennějšího, co kouzelnický muž má – svého dědice. Lucius ztratil syna svou vinou a Severus teď bude otcem svému kmotřenci.
Přestože doufal, nečekal, že s ním Harry zůstane. Nevěřil si. Po válce, až bude po všem, Ellis ho bude muset opustit. Nemůže svou tvář skrývat po zbytek života… A to riziko, že ho Harry pozná a bude nenávidět víc, než kdy dřív… Tolik se toho bál.
Severus se vzpamatoval a v duchu opět proklel Temného pána. Pak se začal věnovat výuce.
„Tak, protože vaše současná profesorka Obrany proti černé magii není ve škole, budete muset strpět MOU přítomnost,“ pronesl Snape jízlivě a Harry se v duchu zasmál. Najednou mu ten sklepní netopýr připadal hrozně vtipný. Dokázal v té jeho jízlivosti vypozorovat jeho skutečný smysl pro humor. „Dnes budeme mluvit o neverbální magii. Kdo z vás ovládá nějaké neverbální kouzlo?“
Harry si všiml, že ruku zvedli jen čtyři žáci. Vzpomněl si na své Accio, které trénoval o prázdninách u Dursleyových, tak zvedl ruku taky.
Snapeovi se naopak zvedlo obočí málem do nebeských výšin, když to postřehl. „Vy umíte neverbální kouzlo, Pottere?“ ozval se nevěřícně. Harry trochu rozpačitě kývl. „Ano, pane…“
„Tak to mi ukažte, to musím vidět. Pojďte sem.“
Harry se nadechl a vstal. Pomalu se přešoural ke Snapeovi, najednou si nebyl jistý, že to zvládne, jeho obvyklá nejistota v lektvaristově blízkosti se vrátila. Teď nebyli sami, ani s Brumbálem. Mohl ho před ostatními zesměšnit. Stará nedůvěra se v něm najednou probudila.
„Tak, co jste se naučil?“ vybídl ho profesor.
„No, zkoušel jsem Accio… pane,“ hlesl Nebelvír. Snape kývl. „Tím je dobré začít, když se učíte neverbální kouzla. Něco jednoduchého. Tak ukažte, Pottere.“
Harry se trochu uklidnil, když v mužově hlasu nevycítil škodolibost. Znova se nadechl a zadíval se na první lavici. Natáhl ruku, vzápětí mu do ní vklouzla Seamusova učebnice. Třídou se rozlehlo užaslé zašumění.
Harry mrkl po profesorovi. Překvapilo ho, že vypadal stejně užasle jako ostatní. ‚Asi mi to nevěřil,‘ pomyslel si. Chápal to, málokdy se mu něco povedlo… I tohle se vlastně naučil náhodou, potřeboval se ubránit Dudleyho přátelům. Zrovna ležel na zemi a snažil si krýt hlavu, zatímco ho rváči mlátili do zbytku těla. Harry zahlédl kousek dál silnější klacek. Nemohl na něj dosáhnout, ale potřeboval ho… Soustředil se a o pár ran později svíral prsty kolem klacku. Poslepu se jím rozmáchl, na něco (nebo někoho) narazil, ozvalo se vzteklé zaúpění. S námahou se vyškrabal na nohy a jak nejrychleji mohl, utíkal pryč, klacek stále v ruce. Pro jistotu, kdyby ho chtěli pronásledovat.
Od té doby, samozřejmě poté, co ho Dudley prásknul rodičům a strýc ho potrestal, si trénoval tohle kouzlo za zavřenými dveřmi ve svém pokoji. Byl rád, že umí další kouzlo.
Teď se tázavě podíval na Snapea, který jen koukal na Harryho a na učebnici a zpět. „Pottere, víte, co jste udělal?“ zeptal se nakonec.
„Myslel jsem, že jo,“ hlesl Harry. „V čem je problém?“
„Ví to někdo? Co ve skutečnosti pan Potter udělal?“ Ticho.
Po chvíli zvedla ruka. Snape protočil oči. ‚Že já se vůbec ptám…‘ „Ano, slečno Grangerová?“ zeptal se odevzdaně.
Hermiona povstala a nervózně řekla: „Tedy, nevím, co to přesně bylo, ale ne obyčejné neverbální kouzlo. Harry vůbec nepoužil hůlku, takže…“
„Správně, slečno. Tady jste udělal chybu, pokud jste chtěl provést neverbální kouzlo, Pottere. K takovému kouzlu potřebujete hůlku. A neverbální se tomu říká proto, že inkantaci pronášíte v duchu. Jinak kouzlíte normálně, jen beze slov.“
Harry se zatvářil zklamaně. Snape ho poslal do lavice se slovy: „Sedněte si, Pottere a sledujte své spolužáky. Slečno Parkinsonová, teď vy.“
Zmijozelka s tmavým mikádem bezchybně provedla své kouzlo, z pera změněný pohárek naplnila vodou a když se vracela na své místo, ušklíbla se škodolibě na Harryho. Po ní šel Draco. I jemu se to povedlo: neverbálně zapálil hromádku papírů na katedře. Profesor si povzdechl a uhasil je. Draco se na Harryho taky zašklebil, ale od něj to Harry bral, věděl, jak to myslí. Další student, Nebelvír, udělal povedené Accio.
Severus sledoval své studenty a střídavě Harryho. Chápal jeho skleslou náladu. Chlapec se sice zmýlil, když věřil, že provádí neverbální magii, ale očividně nepochopil, že ovládá něco ještě úžasnějšího. Severus si ani nepředstavoval, že je chlapec tak mocný. Musí mu to říct, po hodině ho vezme k sobě do sklepení. A informovat Albuse. Jen aby to nedošlo ostatním studentům, co ve skutečnosti viděli. Lepší, když je nepřítel neinformovaný. Ano, Severus stále uvažoval jako bojovník, kterým byl už tak dlouho. Takový talent je lepší tajit, aspoň zatím.
Po zbytek hodiny Severus probíral neverbální magii a její užitečnost. Aby odvedl pozornost od Harryho ukázky, nezmínil bezhůlkovou, ani stínovou magii. Napřed si promluví s Harrym.
Když zmijozelsko-nebelvírské shromáždění rozpouštěl, oslovil ho: „Pane Pottere, vy ještě zůstaňte.“ Hermiona se na kamaráda usmála a šeptla, že počká venku a Pansy Parkinsonová se na Nebelvíra ušklíbla: „Nejspíš potřebuješ podrobně vysvětlit, co neumíš tentokrát, Pottere. Aby ses netlačil někam, kam nepatříš!“
Teď už byl Harry opravdu skleslý a rozhodně netušil, že Snape se kouše do jazyka, aby se za Harryho nepostavil. Stále ještě nemohl dát najevo svou věrnost Světlé straně.
Severus se zadíval na Harryho, tvářil se zdrceně. Než stačil profesor něco říct, hlesl: „Mrzí mě to, pane.“
„A co?“ zněl Snape překvapeně. „Že jste nepředvedl neverbální kouzlo, ale něco jiného?“
„Očividně jsem byl pyšnej na něco, co ve skutečnosti neumím,“ odpověděl Harry zklamaně.
„Umíte, Pottere a to velmi dobře,“ namítl Snape. „Je to něco jiného, ale ne méněcenného. Ale bude lepší, když si promluvíme jinde. Pojďte se mnou.“
Když vyšli z učebny, poslal Snape Hermionu na nebelvírskou kolej, že Harry se připojí později. Dívka se nejistě podívala na kamaráda a po krátkém zaváhání odešla.
Cestou do sklepení ani jeden z nich nemluvil, Snape si snažil v duchu promyslet, jak to Harrymu vysvětlí a Harry naopak uvažoval, co vlastně udělal dobře, když se spolužáci jeho neschopnosti vysmívají.
Teprve ve Snapeově kabinetě přestal přemýšlet a po pobídnutí následoval profesora dál, do jeho soukromých prostor.
„Čaj?“ navrhl Snape. Harry překvapeně souhlasil. Mezitím se rozhlížel, teď poprvé mohl vidět soukromý byt temného profesora.
Líbil se mu. Při představě Snapeových komnat si vždycky vybavil černou, maximálně zelenou barvu, ale místnost, ve které se ocitl, působila útulně a mužsky zároveň. Závěsy sice byly zelené, ale hezky ladily s nábytkem ze světlého dřeva. Pokoj nevypadal nijak temně a to se Harrymu líbilo. Dík péči Dursleyových se naučil nesnášet tmavá místa bez oken, která tu taky viděl, vzhledem k umístění komnat určitě očarovaná.
„Pottere?“ hlas profesora ho vytrhl ze zamyšlení. Otočil se na něj a usmál se. „Myslel jsem, že…“ Když Snape tázavě zdvihl obočí, zrozpačitěl. „Že co?“ Vzápětí se dovtípil. Zřejmě ho zaskočil vzhled komnaty. Povzdechl si. Dobře věděl, co se o něm říká, pověsti, že jeho komnaty jsou ve skutečnosti mučírna, kolovaly od chvíle, co začal učit.
„Bez ohledu na to, co se říká, mé pokoje nejsou kobky s řetězy a mučírnou. Dávám přednost určitému pohodlí,“ informoval chlapce studeně. Harry zčervenal. „Přímo to o té mučírně jsem si nemyslel, pane profesore,“ řekl tiše. „Ale čekal jsem o hodně tmavší barvy. Myslel jsem, že je máte rád.“
„Tmavé odstíny nepůsobí nijak útulně,“ řekl Snape už mírněji, chlapcova upřímnost ho zviklala v předchozí nevlídnosti. „Myslím, že takhle je to lepší.“
„To je,“ souhlasil Harry a vykročil k pohovce na kterou mu Snape ukázal.
Profesor mezitím přivolal skřítka, kterého už Harry znal od včerejška, Fillyho. Objednal čaj a lehkou svačinu, po očku sledujíc Nebelvíra, který se stále rozhlížel, s mírným úsměvem na rtech. Když skřítek přinesl objednané jídlo a zmizel, vzal Severus do ruky jednu z knih a přešel ke svému křeslu. Postavil se za opěradlo a řekl: „Mohl byste to udělat znovu, Pottere?“ Na otázku v mladé tváři jen ukázal knihu, Harry pochopil rychle. Nadechl se a pohlédl na knihu v lektvaristových rukou.
Vzápětí se kniha vytrhla z mužových rukou, i přes svou tíhu dolétla rychle k mladíkovi. Ten se podíval na obal, pak na Snapea. „Tuhle jsem četl,“ poznamenal tiše. Severus opět nechal své obočí zmizet ve vlasech, které mu spadaly do čela. „Základy přírodní magie? Skutečně? Kdy?“
„O prázdninách, na Grimauldově náměstí,“ odpověděl Harry, až po chvilce se zarazil. O prázdninách… Když zaslechl prudké nadechnutí, vzhlédl. Snape ho propaloval očima. Harry ten pohled dlouho neustál, sklopil oči. Opět ta stará nejistota…
„Omlouvám se, Pottere,“ zašeptal muž a posadil se do křesla. Pocit viny z letošního léta v tuto chvíli už přetekl přes okraj. „Příliš jsem chtěl… vás naučit to, co potřebujete a neuvědomil jsem si, že potřebujete jiný přístup, než já, když jsem se učil. Vybral jsem špatný způsob – velmi špatný. Nechoval jsem se k vám jako učitel, ale nepřítel – a neříkejte, že to není pravda,“ dodal rychle, když si všiml, že Harry chce něco namítat, tak chlapec zase pusu zavřel. „Víc jsem vás trápil, než učil, uvědomuju si to. Je mi jasné, že mi nebudete věřit, ale chci, abyste věděl, že mě to mrzí. Tehdy to tak nevypadalo, ale ublížit jsem vám nechtěl, Pottere.“ Odmlčel se a postřehl, že se Nebelvír kouše do spodního rtu.
Harry poslouchal Snapeovu omluvu, zatímco v něm rostl zmatek. Nečekal, že se téhle chvíle dočká a bál se věřit, že je omluva upřímná… V očích ho navíc začalo pálit. Kousl se do rtu, aby se tu před Snapem nerozbrečel… Nechtěl být za malého kluka. Když na rameni ucítil dotek, lekl se a vzhlédl.
Severus zatajil dech, při pohledu do zelených smaragdů, které se podezřele leskly. „V pořádku?“ zeptal se. Harry se začervenal a kývl. Nadechl se a znova sklopil hlavu.
„Musím říct, letos v létě… to nebylo příjemný,“ připustil. „Ale co jsem utekl, si říkám, že jsem to měl vydržet, pořád to nebylo tak zlý, jako to, co by mi udělal Voldemort… A moc bych chtěl věřit, že to myslíte vážně, pane…“ podíval se zpět na muže, který se vrátil do křesla naproti němu.
„Něčí důvěru si člověk musí zasloužit,“ poznamenal profesor, „a já si u vás během let vypěstoval její pravý opak. I někdo jako já cítí vinu, Pottere. I když to tak mnohdy nevypadá, mám srdce. Ale život mě naučil nedávat pocity najevo.“
„Já… vaší omluvy si vážím, pane,“ zašeptal Harry. „I když mi nedává smysl, proč by jste stál o mou důvěru.“
„Přinejmenším proto, že jsme na stejné straně, proti stejnému nepříteli,“ odvětil Snape. „Jsme spolubojovníci. Těžko bojovat vedle sebe, když si nevěříme. Netvařte se tak, uvažuji jako bojovník,“ dodal, když viděl Harryho pochybovačný pohled. „Nikdy jste neslyšel, že lze změnit názor, dát své rozdíly stranou?“ Muže zmátlo, když se chlapec usmál. Pak přikývl. „Dneska při obědě mě to napadlo.“
„Ale?“ to Severuse zaujalo. „A jakpak to?“ „No…“ Harry se poškrábal na nose, „za chvíli to asi bude vědět každej, jestli… nemůžu vám říct všechno, ale asi stačí naznačit… Pamatujete, jak jsem po návštěvě u ředitele jednou večer, mluvil s Dracem? Tenkrát, jak mě chytil školník, když jsem se vracel na kolej.“
„Já se vracel ze sídla Řádu, vzpomínám si. Předal jsem vám dárek od toho… vašeho kmotra,“ ovládl se Severus. Neskutečné. Co kvůli tomu klukovi není schopen udělat… „Smím se zeptat, co to bylo? Nebyl to zrovna velký balíček.“
„Sirius a Remus… oni mi… chtěli dát… vzpomínky. Na mé rodiče,“ šeptl Harry. Trochu ho trápilo, že je ještě neviděl. „Jen se na ně ještě nemůžu podívat. Nemám Myslánku.“
„Jejich pořízení je sice snadné, ale drahé,“ pronesl profesor. Neuvažoval jste o půjčení?“ Harrymu bleskla hlavou vzpomínka na jistou Myslánku… Podíval se na Snapea. „Nenapadlo mě to,“ přiznal se. „Navíc neznám tolik lidí, o kterých vím, že ji mají.“
„Aha,“ hlesl Snape, trochu hloupě, plně zaujatý jistou myšlenkou. „Jak jsme k tomu vůbec došli? Ano, přes Draca. Tak jste to myslel? Že jste dokázali dát stranou své staré spory? Všiml jsem si, že se k sobě už nechováte tak nepřátelsky.“
„Dá se to říct i o našem vztahu, to jo,“ kývl Harry, „ale měl jsem na mysli někoho jiného. Pamatujete, jak jste s ním chtěl mluvit a já vás prosil, ať mu dáte chvíli, protože není sám.“
„Ah, tohle,“ vzpomněl si Severus. „Mluvili jsme o té Dracově lásce. Asi mi nepovíte, o koho jde. Draco se mi zmínil pouze o své orientaci. I přesto, že jsem…“ „Jeho kmotr?“ doplnil Harry a usmál se. „Zmínil se dneska po obědě. Tak jsem věděl, že místo Tonksové budeme mít vás. A myslím, že by mi ani jeden nepoděkovali, kdybych je takhle prásknul. Ale naznačím, jak to souvisí s těma změnama názoru… Draco chodí s Nebelvírem.“
„Asi jsem to měl tušit,“ podotkl profesor poněkud zklamaně.
„Pane,“ oslovil ho Harry, „nerad bych zněl jako Brumbál, ale koukněte se na to takhle… Draca před službou Voldemortovi zachránila právě jeho láska. Kdyby se ten mrtvej kluk nepodobal jeho vyvolenýmu, možná by Draco dokázal překonat sám sebe a poslechl by, místo, aby ho ušetřil toho nejhoršího. Pořád je to Zmijozel… a pořád mi přijde pyšnej a povýšenej, to je ale jeho výchovou… Ale ten vztah ho dělá lepším, pane. Jsou ze soupeřících kolejí, ale jim na tom nesejde. Dali stranou svoje rozdíly a začali stavět na něčem jiném. Přál bych si, aby jim to vyšlo. Oba vypadají tak šťastně a zaslouží si to. Na tomhle světě už je dost bolesti, samoty a zklamání, pane. Nemyslíte?“
Severus zamyšleně hleděl do zelených očí. Musel s ním souhlasit, jakkoli se vždy ošklíbal Brumbálově přesvědčování, že ‚láska zmůže všechno‘, na vlastní kůži se poučil, že jestli něco dokáže převrátit něčí život, přesvědčení a zatvrzelost naruby, je to právě tenhle cit. Mimoděk ho napadlo, že opovržení vůči ‚té pošetilé lásce‘ možná chytil od Voldemorta. ‚Kolik z jeho šílených teorií jsem nevědomky přijal za své?‘ napadlo ho najednou.
„Pane?“ vyrušil ho najednou chlapecký hlas. „Profesore?“ Severus zatřepal hlavou a vrátil se do přítomnosti. Zadíval se na černovláska na pohovce. Oči se mu stále leskly, ale po slzách ani stopy. Chlapec se očividně uklidnil, dobře.
„Ano, pane Pottere?“ zeptal se. Harry mírně zrůžověl, ale odpověděl: „Chtěl jsem se zeptat, pane… Co jsem udělal? Myslím, ve třídě,“ upřesnil, když spatřil zákmit nepochopení v ebenových očích.
„Ano, to…“ vzpomněl si Snape. „Slyšel jste někdy o bezhůlkové magii?“
„To bylo ono? Bezhůlkové kouzlo?“ podivil se Harry. „Četl jsem o tom, v jedné knížce z Blackovic knihovny… Už si nevzpomínám na název. Byla to jen zmínka, nic to nevysvětlovalo.“
„Blackovic knihovna je pozoruhodně zásobená, určitě se tam dá najít mnoho věcí, které byste mohl použít k dodatečnému studiu… V učebnicích nebývá zdaleka vše. Školní osnovy vás na všechno nepřipraví,“ pohlédl na chlapce. „Ale bezhůlkové kouzlo to nebylo. Ukáži vám to.“ S těmi slovy profesor vstal, mávl rukou nad tácem s čajovou konvicí a pronesl: „Infudere!“ Konvice se mírně vznesla, naklonila a do šálku natekla hnědavá tekutina. Pokojem se rozvonělo aroma čaje.
„Tohle, pane, Pottere, je bezhůlkové kouzlo,“ vysvětlil Snape a podal chlapci šálek. „Je opakem neverbálního. Pronášíte inkantaci bez hůlky. A stejně jako jiné se musí cvičit. Nikdo to nezvládne napoprvé. Zkuste si to – jen vynechte můj porcelán,“ požádal ještě, když se Harry zadíval na stolek.
Pak se rozhodl. Knihu, kterou před malou chvíli položil vedle sebe, vrátil do profesorových rukou, pak na ni upřel pohled a zavelel: „Accio!“ a mávl rukou směrem k lektvaristovi. Nic se nestalo. Harry se zamračil. Pohlédl na Snapea.
„Bezhůlková magie vyžaduje přesnou formulaci,“ poznamenal muž. „Kouzlo je jinak zmatené, neví, na co se zaměřit.“
„Jo, to mě mohlo napadnout,“ zabručel Harry rozpačitě. Zkusil to znova. „Accio Základy přírodní magie!“ Vzápětí k němu kouzlo přineslo knihu. To Harryho rozveselilo. „Povedlo se!“ podíval se rozzářeně na profesora. Už ho ani nepřekvapilo, že se usmíval. Jakoby z něj měl radost. Pak zase zvážněl, zadíval se na Harryho a řekl: „Teď vám povím, co bylo to, co jste udělal ve třídě.“ Když viděl, že má chlapcovu plnou pozornost, začal vysvětlovat: „Jak klasická hůlková, neverbální, tak bezhůlková magie používají něco, co ji nasměruje na to, co po ní chcete. Klasické kouzlo provádíte jak, Pottere?“ zeptal se.
„Hůlkou a inkantací,“ odvětil Nebelvír a pozorně poslouchal. Připadalo mu to ohromně zajímavé. Profesor pokračoval: „Dobře. Jak už jste zjistil, i neverbální magie používá hůlku. Bezhůlková se zase opírá o magickou formuli, kterou pronášíte nahlas.“
„Takže já udělal co?“ zadumal se Harry. „Nějak divně pokroucenou zkomoleninu toho všeho?“
„To vůbec ne,“ zarazil ho Snape. „Vaše kouzlo bylo provedeno stínovou magií. Svým způsobem je to kombinace neverbální a bezhůlkové magie, ale zároveň něco jiného.“
„Stínová magie?“ opakoval Harry nechápavě. „O tom jsem v životě neslyšel.“
„Mnoho kouzelníků ji nepoužívá,“ přikývl muž. „Ne každý ji zvládne. Máte být na co pyšný, pane Pottere. I kdyby to bylo jen to Accio, je to důkaz, že tuto mocnou formu magie zvládáte. I ona ale vyžaduje cvik. Jak se vám to povedlo poprvé?“ zajímal se. Neušlo mu, že se Harry zarazil. Znovu se kousl do rtu, jak rychle přemýšlel, co říct…
Harry popravdě nevěděl, jak odpovědět. Nechtěl lhát, ale říct skutečnou pravdu… Nakonec ze sebe vysoukal: „Já… v tu chvíli jsem si potřeboval něco rychle podat… a normálně to nešlo. Soustředil jsem se… a tak se mi to povedlo.“ Neodvážil se vzhlédnout, říkal to se sklopenou hlavou, aby ničím neprozradil okolnosti probuzení tohoto svého nového talentu. Snape ale nebyl tak trpělivý.
Severus tušil, že šlo o něco rozrušujícího, možná nepříjemného, zoufale chtěl vědět… Byla tu možnost. Užuž měl na jazyku Legilimens, když se v posledním okamžiku ovládl. Tohle ukojení zvědavosti nestálo za ztrátu rodící se Harryho důvěry k němu. Nakonec jen pronesl: „Obvykle se to poprvé stane v okamžiku silného emocionálního vypětí, v rozrušení ze silného zážitku. Bylo to něco takového?“
Harry se na něj podíval, rozeznal v jeho očích jistou ostražitost. „Ano, dá se to tak říct,“ přikývl chlapec. „Vadí, že si chci podrobnosti nechat pro sebe?“ Severus potlačil ten pocit zahanbení při vzpomínce na dřívější útoky na Nebelvírovu mysl. „Ne, to je v pořádku,“ ujistil ho. Pohodlněji se usadil a jal se vysvětlovat princip stínové magie: „Určitě jste při některém předmětu slyšel, že magie je v každém z nás. A tato kniha poukazuje i na to, že je všude kolem nás,“ ukázal na Základy přírodní magie. Harry přikývl. „Stínová magie čerpá jak z moci kouzelníka, tak z okolního světa. Kouzelník směr, jakým se má vydat a provést kouzlo, udává svou vůlí. Rozumíte mi?“ ujistil se. Mladík to chvilku stravoval, pak se zeptal: „Znamená to, že každý kouzelník s dostatečně silnou vůlí stínovou magii zvládne?“
„Přesně tak, pane Pottere,“ přitakal Snape. „Jsem rád, že mi rozumíte.“
„Takže, teoreticky, bych mohl zvládnout i náročnější kouzla?“ zajímal se Harry.
„Máte-li dost silnou vůli a při pečlivém cvičení,“ připomněl mu Snape. „Nakonec vám tento druh magie přejde do krve natolik, že ho budete používat tak snadno, jako dýcháte. Je to jen o cviku. Teď mi řekněte, napadá vás důvod, proč jsem o tomto nezačal mluvit při hodině?“
„Nepřemýšlel jsem o tom, ale řekl bych, že je lepší to moc neukazovat, jako můj hadí jazyk,“ pokrčil Harry rameny. „Není to špatný druh magie, že ne?“
„Ne, to vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Je to vaše výhoda. Ale mezi studenty může být stále někdo, kdo by pravdu o vašem talentu mohl sdělit nežádoucí osobě. Dokud si myslí, že je to vaše neschopnost, proč je přitom nenechat? Je lépe, když vás nepřítel podceňuje, nemyslíte?“
S tím Harry souhlasil. Pak ho něco napadlo: „Pane, vytaste na mě hůlku. Prosím. Chtěl bych něco zkusit…“
Severus si snadno domyslel co. Potterovo Expelliarmus už bylo známé po celé škole i mezi Smrtijedy, říkalo se, že tímto kouzlem si ve čtvrtém ročníku zachránil život… Samozřejmě mu ochotně vyhověl, rád by věděl, co v tomto oboru netrénovaný mladík zvládne…
Postoupil do středu pokoje, vytasil hůlku a namířil na chlapce. A znovu žasl, ani se nenadál a byl odzbrojen, jeho hůlku svíral v dlani Nebelvír. Nemohl si pomoci, měl ohromnou radost za něj.
Harry byl nadšený. Uměl něco nového, přirozeně Snapeovi slíbil, že bude dál cvičit a před lidmi mlčet. Vlastně byl překvapen, když Snape dodal: „Snad jedině, kdyby mezitím slečna Grangerová něco zjistila, promluvte si s ní o tom. Vaši přátelé jsou vám oddaní, dokáží doufám, udržet tajemství.“
„Myslím, že ano,“ kývl Harry. „Nikdy mě nezradili. I přes to, že teď s Ronem nevycházíme… Není to tak zlé.“
„Žádný vztah není bez mráčku,“ poznamenal profesor. „V každém to čas od času skřípe. Myslím, že vaše přátelství je velmi pevné, muselo by se stát něco vážného, aby vzalo zasvé.“
„Děkuju, pane,“ špitl Harry a zadíval se do svého šálku čaje. „Můžu se zeptat…“
„Jistě, ptejte se,“ pobídl ho profesor.
„Napadlo mě, kolik znáte čarodějů, co ovládají stínovou magii,“ zajímal se Harry. „Jestli mi to teda můžete říct.“
„No, myslím, že vás nepřekvapím, když započítám Voldemorta,“ začal Snape se zamračením. Když Harry připustil, že to překvapení není, pokračoval: „Samozřejmě Brumbál. Občas mě udivuje, kolik toho opravdu umí. Já taky něco ovládám… Pak můj starý mistr, který mě připravoval ke zkouškám na Mistra lektvarů. Před několika lety zemřel, bylo mu 139 let…“
„To je úžasnej věk!“ zvolal Harry. „Zajímalo by mě, kolika bych se mohl dožít já… Když přežiju Hadího ksichta,“ zavrčel ještě.
„A vy jste zatím poslední,“ dořekl muž, jakoby chlapce neposlouchal. „I když doufám, že s takovým talentem zažiju více studentů, nedělám si iluze. Dnešní mládež jako by si vědomostí nevážila,“ povzdechl si.
„Myslím, že se v nich mýlíte, pane,“ odvážil se Harry. „Protože se na ně teď díváte z pozice učitele, připadají vám jiní, než za dob vašeho studia. Ale něco se nikdy nemění. Řekl byste o prázdninách, že spolu budeme někdy takhle mluvit? Bez toho, abychom po sobě metali kletby?“ Ulevilo se mu, když tváří profesora probleskl úsměv.
„Musím říct, že tehdy by mě to nenapadlo,“ přiznal. „I teď stěží věřím, že tu sedíte a necháte si něco vysvětlit.“ Harry prostě pokrčil rameny. „Ať je to cokoli, jsem rád, že neválčíme. Takhle je to lepší.“
„Máte pravdu,“ souhlasil profesor. „Měli jsme s tím začít dřív. Mimochodem, chcete, aby o vašem novém talentu věděl ředitel? Nebo to budete raději tajit?“
„Co by bylo lepší?“ zeptal se Nebelvír jednoduše a strašně tím lektvaristu překvapil.
‚Chce můj názor?‘ podivil se. ‚Kam se poděl ten tvrdohlavý Nebelvír, který chtěl o všem rozhodovat sám?‘ Nahlas řekl: „I když jsem říkal, že byste měl před ostatními mlčet, s ředitelem přece sdílíme ještě větší tajemství. Ale je to vaše schopnost, vy se rozhodněte.“
Harry se usmál. „Děkuju. I když se můžete mýlit, váš názor je podpořenej zkušenostma. Asi dám přednost tomu, říct řediteli ještě o jednom tajemství. On to o vás ví?“ Severus přitakal. Hodiny v rohu náhle odbily, ohlédl se.
„Je pět hodin, pane Pottere,“ podotkl. „Jste tu dost dlouho, vaši přátelé budou mít otázky.“
„To určitě,“ povzdechl si Harry. „A já jsem vás připravil o spoustu času, pane.“
„Nebyl to ztracený čas, něco důležitého jste se naučil,“ odpověděl profesor. „Já teď musím něco opravit.“ Neochotně se zvedl, pomyšlení, že přijde o Harryho společnost se mu nelíbilo… Těšilo ho, že se shodli na svém smíru. Což mu ještě připomnělo: „Pane Pottere!“ zavolal na něj, když už byl chlapec u dveří. „Něco si musíte uvědomit, včas, než dojde k nedorozumění.“
„Ano, pane?“
„Před ostatními na vás musím být přísný,“ připomněl mu a zář v Nebelvírových očích pohasla. „I kdyby to nebyli Smrtijedi, někteří studenti mají mezi nimi rodiče. Donášejí na mě i na vás, oba jsme pod drobnohledem. Nerad bych vzbudil Voldemortovo podezření. Zprávy, které přináším, jsou důležité. Pamatujte si, že nejsem váš nepřítel.“
„Já vím, pane,“ šeptl Harry. „Stačí, když nebudete takový, jako v létě. Zbytek zvládnu.“
„Nebudu,“ slíbil Snape tiše. Nebelvír se znovu pousmál a tiše za sebou zavřel dveře.