Lekce pro Mistra lektvarů

„Harry? Vstáváš?“ uslyšel a někdo mu třásl ramenem. „Přijdeš pozdě na snídani a pak máš Lektvary!“
„Neve?“ zamumlal.
„To jsem já, Harry,“ ozval se povzdech. Konečně ho poznal. Ron. Otevřel oči, zamrkal a tápal po brýlích.
„Čau, Rone,“ zívl. „Ty už se mnou mluvíš?“
„No, měli bysme si asi… promluvit,“ řekl zrzek neochotně.
„Ale tobě se do toho moc nechce, co,“ uhodl rozespalý Harry. ‚S těma vážnýma hovorama se nějak roztrh‘ pytel.‘ „Hele, Rone…“
„Ne, Harry, nech mě to říct,“ zarazil ho kamarád. „Já… přehnal jsem to. Omlouvám se. Fakt jsem to přepísk‘, s těma tvýma dopisama. Ale kdybys mi něco řek‘… Připadám si, že už ve tvým životě nejsem potřebnej! Vždycky jsi mi říkal všecko a najednou máš tajnosti!“
Harry na Rona zíral, spánek už ho kompletně přešel. ‚Asi mu Hermiona promluvila do duše,‘ odhadoval.
„Rone, ty si to nenecháš vymluvit. Nejde o žádnou holku. To jen ty prostě vidíš v každým dopise tajnou přítelkyni.“
„Tak kdo ti to píše, když ne holka?“ nedal se špion Weasley.
„Známej,“ pokrčil Harry rameny. „Poznali jsme se v Londýně. Je mu asi jako Snapeovi. Ale na rozdíl od toho si s ním rozumím.“
„A co dělá?“ zajímal se Ron.
„Lektvary,“ odvětil Harry. Zrzek pobaveně vyprskl. „Nechechtej se,“ napomenul ho. „Třeba mi to vysvětlí líp, než Snape. S ním se dá aspoň mluvit.“
„Tak fajn,“ povzdechl si Ron, trochu úlevně. „Hele, Harry, ještě jednou se ti omlouvám, ale… řekneš mi, kdyby se něco…?“
„Spolehni se,“ slíbil Harry, ale za zády si nenápadně překřížil prsty. ‚Promiň, Rone. O tohle se dělit nebudu… O tohle ne. A ne s tebou.‘
„Hm… Kam se poděl Neville? Měli jsme jít spolu na snídani?“ rozhlížel se. Ron zase zvážněl.
„Poslal jsem ho napřed, abychom si mohli promluvit,“ vysvětlil. „Zdá se, že si teď víc rozumíte,“ prohodil nenápadně.
„Měl složitý prázdniny a potřeboval si pokecat… A já byl ochotnej poslouchat,“ pokrčil Harry rameny. „Neville je fajn a je to přece náš kámoš.“
„Jasně, Harry,“ přikyvoval zrzek. „A co to bylo za těžkosti? Problémy s holkou?“
Harry protočil oči.
„Rone, ty za každým problémem vidíš holky,“ vzdychl. „Vztah s Hermionou na tobě zanechává následky. A ne tak pozitivní, jak jsem doufal.“
„Heeej!“ Ron se hned ohradil: „Náhodou je to super! Hermi je skvělá a dvojčata se mě už přestaly ptát, jestli tenhle rok konečně někoho sbalím a Bill s Charliem mi píšou rady, jak na holčičí...“ tady se zarazil a zrudl, takže tvář zdatně konkurovala vlasům.
„Tělesný partie?“ pomáhal mu Harry pobaveně. „Hele, buď na ni hodnej. Je to skvělá holka, nechci ji kvůli tobě vidět brečet.“
„Neboj,“ sliboval Ron. „Hele, nelezu ti do zelí, že ne? Hermiona totiž neříkala, že bys…“
„Ne, to je v pohodě,“ zamítal Harry kamarádovu domněnku. „Beru ji jako Ginny. Kamarádka, skoro sestra. Nikdy jsem to na ni nezkoušel, ani ji tím způsobem prostě nevnímám. Mám z vás radost, vážně.“
„Fajn, fajn…“ culil se Ron. „Takže si nemusím dělat starosti. Nepřebereš mi ji.“
„Přísahám,“ zvedl Harry pravou ruku. „Tak jdem na snídani? Padám hlady.“

U nebelvírského stolu bylo veselo. Harry a Ron na sebe konečně normálně mluvili, Hermiona se spokojeně usmívala.
Sotva se Ron pustil do jídla (a tím pádem nevnímal okolní svět), naklonil se Neville k Harrymu a zeptal se: „O čem chtěl mluvit?“
„Smířili jsme se,“ odpověděl černovlásek potichu. „Omluvil se za ten dopis. Mimochodem, teď si nejspíš bude myslet, že máš problém s holkou TY.“
„Proboha, PROČ?“ zděsil se Neville, ale usmíval se u toho.
„No, zajímalo ho, jak to, že si teď tak rozumíme,“ vysvětloval Harry tiše. „Řekl jsem mu, že jsi měl těžký prázdniny. On za tím samozřejmě vidí holku.“
„To už hraničí s paranoiou,“ poznamenal Nebelvír. „Ale nic víc jsi…“
„Není to moje tajemství,“ uklidnil ho Harry. Neville ho s úlevným zasmáním krátce objal kolem ramen. Pak mu šeptl do ucha: „I tvý tajemství je v bezpečí.“
Harry se usmál a pustil se v klidu do snídaně. Dík dobré náladě mu unikly kradmé pohledy jistého blonďáka od stolu Zmijozelů.
‚Měl jsem si s ním promluvit o Nevillovi,‘ pomyslel si Draco. ‚No, je vidět, že je Nev šťastnej… A to jsem chtěl. Takže je vlastně všechno v pořádku.‘ S naprosto opačným pocitem odstrčil talíř a vyrazil od stolu. Vzápětí za sebou uslyšel: „Pane Malfoyi.“ Zastavil a ohlédl se.
„Pane profesore?“ podíval se na Snapea, který se nad ním tyčil jako černá socha.
„Po večeři se opět dostavte do ředitelny,“ informoval ho. „A po vyučování přijďte za mnou do kabinetu. Mimo jiné, pokud mi máte co říci, budete mít možnost po hodině Lektvarů. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano, pane,“ přikývl Draco a profesor spokojeně odvlál ze Síně. Blonďák ho pomalu následoval.

„Myslíš, že má průšvih?“ zamumlal Neville k Harrymu, poté, co mladší Zmijozel konečně zmizel z jeho zorného pole. Snad si ani neuvědomoval tu starost, kterou ovšem Harry v jeho tónu rozeznal snadno.
„Ne,“ potřásl černovlásek hlavou. „Poslouchal jsem, co Snape říkal. Znělo to, jako že má problémy, ale řekl bych, že ve zmijozelštině to znamenalo: ‚Jestli máš problém a potřebuješ si promluvit, já tě vyslechnu po hodině lektvarů.‘ Nic víc v tom určitě není.“
„Tak proč by měl chodit do ředitelny?“ nechápal to Neville.
„Protože s ním Brumbál něco řeší,“ vysvětlil mu Harry tiše.
„Myslíš…“ šeptl Neville a nenápadně si ukázal na levé předloktí. Zmátlo ho, když jeho kamarád a zpovědník zavrtěl hlavou.
„Nemá ho,“ řekl. „Vím to od Brumbála. Draco je na naší straně. Opustil rodinu.“ Tohle všechno Nevillovi říkal šeptem, navíc seděli blízko u sebe. V některých osobách to zřejmě vyvolalo podezření a jedna z nich neodolala, aby se nevydala na výzvědy.

„Pane Pottere,“ ozvalo se vesele nad hlavou chlapců, oba vzhlédli. „Máte chvilku? Nebo ještě snídáte?“
„Uhm, ne, pane. Už jsme dojedli, že jo, Neve,“ řekl Harry a vzhlížel k Brumbálovi, dnes navlečenému do pomněnkově modrého hábitu. Dost mu to zvýraznilo oči, o to jiskřivější Harrymu připadaly. A vyvolávaly dojem, že ředitel má něco za lubem.
‚Už jsem paranoidní jako Snape,‘ pokáral se v duchu. „Něco se děje, pane profesore?“
„Ne, to ne,“ usmál se ředitel. „Pojď se mnou, Harry.“
Chlapec se podíval na kamarády. „Tak se uvidíme na hodině,“ řekl jim, popadl své věci a vyrazil za Brumbálem. Dohonil ho až u dveří.
Celou cestu ke schodišti do sklepení mlčeli. Harry dost dobře nechápal, proč ho muž vede právě tam, ale řekl si, že chování tohoto čaroděje často pochopil až později. Takže úvahy, co a proč, nechal zatím na později.
Když dorazili ke kabinetu mistra lektvarů, Harry poprvé zneklidněl. Tady už nebyl hodně dlouho. ‚No, přinejmenším nepřijdu pozdě na Lektvary,‘ pomyslel si chlácholivě, ale v žaludku cítil podivnou tíseň. Ředitel zvedl ruku a zaklepal. Zřejmě byli očekáváni, protože dveře se ve vteřině rozlétly.
Harry jen sklopil oči, když viděl, jak ho černé oči přejely od hlavy k patě. Vzápětí je lektvarista pustil beze slova dovnitř. Brumbál odvedl Harryho k pohovce, posadil ho vedle sebe a počkal, až se usadí i Snape.
Jeho strohá pozice i způsob, jakým si zakládal paže na hrudi, zřejmě ježily vlasy pouze mladému Nebelvírovi. Brumbál se sice neusmíval, ale očividně se cítil dobře.
„Tak?“ prolomil ticho Snape, když mu připadalo nepříjemné. „Co jste chtěl probrat, řediteli?“
„Zaprvé mě zajímalo, jestli jste vy dva nezměnili názor… Ohledně pokračování výcviku.“
Harry a Snape se podívali na sebe… Pak na ředitele a oba naráz řekli jediné slovo: „NIKDY.“
Starý čaroděj si povzdechl, kupodivu pobaveně. „Tušil jsem to,“ podotkl a pokračoval: „Vím dobře, Severusi, že nesouhlasíš, ale toto se Harryho týká, takže ho hodlám zasvětit. Harry,“ otočil se ke zmatenému chlapci, „za hodinu odcestuji, ale do večera se vrátím. Ty po vyučování odvedeš profesora Snapea a Draca do Tajemné komnaty. Neptej se proč, to se dozvíš tam. Po večeři se všichni sejdeme v ředitelně a tam se, můj chlapče, konečně dozvíš podrobnosti. Nikomu nic neříkej, v nejhorším si něco vymyslíš… Rozumíš mi?“
„Ano, pane profesore,“ řekl Harry poslušně, i když ve skutečnosti věci moc nechápal. „Po vyučování do Tajemné komnaty a nikomu nic neříkat. Večer v ředitelně.“
„Výborně,“ zatvářil se Brumbál spokojeně. „Dobrá. Teď, Severusi… dovolil bys na okamžik? Chci se Harryho ještě na něco soukromě zeptat.“
Chlapce pobavilo, jak profesor zvedl obočí, ale vstal a nechal je o samotě. Pak se podíval na ředitele. „Pane?“
Brumbál se pousmál a řekl důvěrně: „Nic mi do toho není, Harry, ale leží mi na srdci dobro všech mých studentů. Proto bych se tě rád zeptal… Všiml jsem si, že si jste blízcí s panem Longbottomem. Mluvíte spolu víc, než v dřívějších letech a naopak s mladým panem Weasleym si nerozumíte. Mýlím se, pokud se domnívám, že je vaše přátelství s panem Longbottomem… intimnějšího rázu?“
Harry na ředitele koukal široce rozevřenýma očima, až po chvilce si uvědomil, na co se starý kouzelník ptá a zrudl. Pak se začal bránit: „Ne, pane, tohle… Já mám Nevilla rád, ale ne takhle! I když je hezkej, ale já… já už mám někoho rád, pane,“ vysvětlil a úplně červený sklopil hlavu.
„Aha,“ udělal Brumbál překvapeně. „Nezlob se, chlapče, připadalo mi to tak, když jsem vás viděl u snídaně. Váš hovor vypadal velmi… důvěrně.“
„Byl důvěrný,“ řekl Harry. „Týkal se něčeho, o čem se se mnou chtěl Neville před časem poradit a nechtěli jsme, aby to slyšeli ostatní. Ron naštěstí při jídle nevnímá,“ ušklíbl se.
„Dobrá,“ povzdechl si Brumbál. „Předpokládám, že mi nemůžeš říct, čeho se Longbottomova záležitost týkala.“
„Promiňte, pane profesore, ale není to moje tajemství,“ zavrtěl hlavou Harry. „Svěřil mi ho, když jsem mu já svěřil své. Nemůžu o tom mluvit bez jeho souhlasu.“
„Dobře, dobře, v pořádku,“ klidnil ho ředitel, zdálo se mu, že je Harry rozčilený. „Ale nejde o nic nezákonného, nebo…“
„Ne, pane. Vysloveně soukromé, osobní věci.“
„Aha!“ dovtípil se muž. „Milostné záležitosti! V pořádku, chlapče. Tak, myslím, že je čas, abych šel.“ Vstal, vtom se ozvalo zaklepání na dveře, kterými zmizel lektvarista.
„Promiňte, řediteli, je čas, abych otevřel učebnu,“ oznámil chladně. „Pokud už jste skončili…“
„Ano, už jsme domluvili,“ přikývl Brumbál. „Harry, jdi s profesorem a hezký den oběma.“
„Vám taky, pane,“ popřál mu Harry a zamířil ke Snapeovi, který už stál u dveří do učebny. Rychle se kolem něj protáhl a usadil se na svém místě. Snažil se nevnímat pohled, který ho provázel.

‚Přestaň s tím,‘ okřikl se Severus v duchu, když pozoroval štíhlou postavu mladého Nebelvíra, jak míří ke svému místu. Zhluboka se nadechl, když ho ve dveřích míjel, té nahořklé vůně chlapcova bylinkového šamponu. ‚Ovládej se! Teď mysli na důležité věci!‘
‚A co je důležitější, než mladý Harry?‘ otázal se sám sebe. Stále měl plnou hlavu večerních představ, které ho nakonec dovedly ke strhujícímu orgasmu a vědomí, že se blíží den, kdy ho bude smět obejmout a možná políbit, mu v sebeovládání nepomáhalo.
Stírat Harryho při hodině mu připadalo jako nadlidský úkol, takže aby ho mohl po zbytek doby ignorovat, hned na začátku ho posadil vedle jeho nebelvírské kamarádky a Longbottoma, který si samozřejmě okamžitě po příchodu sedl k Harrymu, výjimečně k Malfoyovi. Zarazilo ho, jak všichni tři zareagovali.
Longbottom zbledl a polekaně se podíval na Harryho, jakoby u něj hledal záchranu. Malfoy naopak lehce zrůžověl a zíral do lavice. A Harry… Napřed profesora probodl vyčítavým pohledem, pak se podíval na Nevilla a ústy naznačil: ‚Buď v klidu.‘ O to víc Severuse zajímalo, co to mezi sebou mají.
Kdyby znal původní ředitelovo podezření, teď by si řekl, že na něm asi něco je.

Sotva Draco uslyšel, že jeho nebelvírský miláček si má sednout k němu, srdce se mu splašeně rozběhlo. Ale než zabořil pohled do lavice, všiml si, že Neville z toho nadšený není, pohled, který upřel na Harryho, byl příliš polekaný. Ale Potter se ho snažil uklidnit.
Poprvé od návratu do Bradavic Draca napadlo, že by mohl Harryho přemluvit, aby mu to u Nevilla vyžehlil. Že o jejich společné minulosti asi něco ví, mu došlo, jakmile včera Harry zmínil Nevillovu podobu se zabitým Rubenem.
Nečekal, že by mu Neville odpustil natolik, aby se k němu vrátil. Vlastně může doufat jen v to, že pochopí, proč ho odehnal. Že je Nev chytrý, už zjistil. Chytrost by mohla stačit na to, aby chlapec pochopil a mohl mu zkusit odpustit.
I když teď to tak nevypadalo. Neville přišel k Dracově lavici a s podivně zatvrzelým chladem na něj kývl. „Malfoyi.“ Dracovi se sevřel žaludek.
„Longbottome,“ opětoval ten pseudopozdrav, zdánlivě klidně. Přes Nevillovo rameno pohlédl na Pottera. Díval se na něj varovně. Draco si v duchu povzdechl, varování pochopil. Neznatelně na Pottera kývl. Tomu to asi stačilo, protože se věnoval výkladu profesora, který rozhodně nečekal, až svou němou komunikaci ukončí.

Harry byl překvapen, že se hodiny se Snapem tentokrát lišily. Lektvarista ho důsledně ignoroval, kromě příkazu k přesednutí na začátku. Dokonce kolem něj procházel bez povšimnutí a bez poznámky.
Sem tam po nerudném profesorovi hodil očima, v duchu si kladouc otázku, proč se do něj Snape nenaváží, jak má ve zvyku. Ale o to líp se zase soustředil na lektvar.
Sice to nebylo dokonalé, ale aspoň mu to nebouchlo. Výjimečně ani Nevillovi, což Snape neopomenul při odevzdávání vzorků komentovat: „Zdá se, pane Longbottome, že vám to vedle pana Malfoye svědčí. Konečně hodina bez výbuchu. Příště si sednete zase stejně.“
Za to se dočkal vražedných pohledů od dvou Nebelvírů, poté, co setřený Neville vyslal SOS pohled k Harrymu. Oba se na něj podívali tak, že už mu to nedalo a rozhodl se vypátrat, proč obvykle neschopný Longbottom hledá u Harryho útěchu před Dracem. Že v tom hraje roli i žárlivost, si vůbec neuvědomil.

„To udělal naschvál,“ vztekal se Neville, když konečně opustili sklepení. „Samozřejmě,“ vzdychl Harry, „všechno, co Snape dělá, je naschvál. Nejspíš mu neušlo, jak jsi nervózní. No, ale zase ti to nebouchlo,“ rozvíjel Harry teorie. „Asi ti to tam fakt svědčí. Mimochodem, jak to šlo, sedět vedle něj?“
„No, kupodivu se nic nedělo,“ zamyslel se Neville. „Nebyl protivnej, moc nemluvil a když už, tak jen o lektvaru. Harry… všim‘ jsem si, jak se po tobě kouká. Nemohl by…“
„Myslíš, že by mohl mít v plánu ‚Lov na Nebelvíry‘?“ pousmál se Harry. „Pochybuju. A i kdyby, u mě by stejně neměl šanci. Vždyť víš… já dávám přednost starším… a trochu tmavším typům.“ Kamarádův pobavený úsměv ho potěšil. Zamířili do učebny Obrany proti černé magii, Harry si vzpomněl, že chtěl Tonksovou požádat o ‚doučování‘. Slíbil si, že to zkusí po hodině.

Profesorka Tonksová vstoupila na svou hodinu jako obvykle – málem se přerazila o roh první lavice, když se jí povedlo přežít schody do svého kabinetu. Zčervenala a třídou proběhlo tiché chichotání, dokonce i z řad Zmijozelů. I tam byla některým zřejmě mladá bystrozorka sympatická.
„Tak, třído,“ pustila se do výkladu, „v minulé hodině jsme se věnovali teoretické části obranných kouzel. Dneska to zkusíme v praxi. Hlásí se dobrovolník?“ rozhlédla se.
K úžasu všech se přihlásil Draco Malfoy. I Tonksová překvapeně zamrkala. „Tak pojď, Draco,“ pokrčila rameny. Už si zvykla, že se při hodinách Obrany její bratránek nijak zvlášť neprojevoval. Nadšení dávaly najevo hlavně tři ze čtyř kolejí. Čili všechny, kromě Zmijozelu. Jejich hadí chlad jim nedovolil projevovat potěšení příliš zjevně.
„Tak… Já budu útočit, Draco a ty použij všechna obranná kouzla, které znáš. Ale jen obranná!“ zdůraznila. Blonďatý Zmijozel přikývl a připravil se.
Harry a Neville seděli vedle sebe stranou na lavici a sledovali, jak si Malfoy vede. Nepřekvapilo je, že se dokázal bránit. Harry dokonce poznával některá kouzla, jaká ho učil Snape o prázdninách. ‚Přece jen jsem si něco zapamatoval,‘ pousmál se v duchu. ‚Že bych zkusil znova i Nitrobranu? Aspoň sám? Ještě si pamatuju, co mi Snape říkal.‘
I přes svou vrozenou nemotornost byla Tonksová v souboji úžasná. Dle Harryho vzpomínek byl absolutně nejlepší profesor lektvarů, ale tyhle vzpomínky byly spíše připomínkou špatných chvil. Až příliš dobře si Harry vybavoval bolest z kleteb, které ho zasahovaly, když už se nedokázal bránit a stejně zraňující poznámky. Dokázal přiznat, že je Snape v soubojích nepřekonatelný a pohled na něj si Harry dokázal užívat, ale bohužel… jedním dechem zároveň říkal, že je to mizera. Sexy, ano, ale přesto hajzl. Tohoto názoru se Harry ještě nevzdal.

Neville se neklidně ošíval. Jako si Harry vychutnával pohled na rozhicovaného lektvaristu, jemu souboj Malfoye s profesorkou připomněl, jak přitažlivě může Draco vypadat, když je zčervenalý a udýchaný. Hábit si odložil už před soubojem, v košili a kalhotách, které ukazovaly až příliš jasně štíhlou, vypracovanou postavu, dokázal působit tak, že si Neville málem položil otázku, jestli by nestálo za to, znova riskovat.
Vlastně se dokázal vzpamatovat jen díky Harrymu. Ve chvíli, kdy začal myslet na noc v Komnatě nejvyšší potřeby, mu pevně stiskl rameno. Neville se na něj podíval… a v zelených očích uviděl pochopení… a starost. Nadechl se, vzduch mu pročistil mozek a bylo mu, jakoby se probudil.
‚Díky,‘ vyslovil bezhlasně a Harry se uklidněně pousmál. Dělal si o svého kamaráda snad příliš velké starosti… ale věděl, že Neville by se staral stejně pečlivě o něj.
Jejich tichá komunikace neušla mladšímu z bojujících a dík žárlivosti, která odvedla jeho pozornost, se Tonksové povedlo ho konečně zasáhnout. Žihadlová kletba pronikla zesláblým štítem a odhodila Draca na skupinu chichotajících děvčat. Učebnou se rozezněl pobavený smích, především nebelvírských. Neville a Harry se teprve teď rozhlédli, jak se nesoustředili na dění kolem, zaujatí tichým hovorem.
Když spatřili Zmijozela na zemi a rozesmáté spolužáky, měli jasno. A Draco taky. Uvědomil si, že Neville nebyl očitým svědkem jeho prohry a to mu trochu zvedlo náladu.
Znova vstal a zahleděl se na profesorku. Usmála se na něj.
„Výborně, Draco. Když si udržíš soustředění, budeš vynikající. Dál trénuj. Deset bodů pro Zmijozel.“ Obrátila se k ostatním studentům a požádala o dalšího dobrovolníka.
Ani nevěděl, proč a co ho přimělo zvednout ruku, ale že tak učinil, si Harry uvědomil, až když stál před Tonksovou. Uculila se i na něj.
„Vím, žes bral hodiny u Severuse,“ řekla tiše. „Takže tě nebudu šetřit, Harry.“ Potlačil nutkání se ušklíbnout. „Ale horší než on nebudeš,“ odpověděl stejně potichu.
Bystrozorku to zmátlo, Harry tak měl čas se připravit. Rychle shodil hábit, aby mu nepřekážel. V duchu si poznamenal, že to není špatný nápad, snažit se vykolejit soupeře hned na začátku. Vždycky se hodí, získat si nějaký čas navíc.
Když Tonksová vypálila první kletbu, Harry ji odrazil obyčejným ‚Protego‘ štítem. Jak se profesorčiny kletby stávaly drsnější a většině studentů neznalé, měnil i Nebelvír obranná kouzla. V nitru aspoň částečně vděčný za Snapeovu výuku, jakkoli krutá mu připadala, odrážel kletby Tonksové stejně dobře jako Malfoy, u nějž tušil, že nejspíš bral hodiny jak u otce, tak u Snapea.
Soustředění mu narušil teprve pocit, který už dobře znal. Pocit, že ho propalují čísi oči. Snažil se neohlédnout, nezjišťovat, kdo ho rozptyluje, i když podvědomě… věděl.
Odrazil poslední kletbu, Tonksová unaveně vydechla a sklonila hůlku. Harry si uvědomil, že jejich souboj trval déle, než ukázka Dracova talentu. Připadal si vyždímaný a rozhodně toužil po sprše.
„Výborně, Harry. Deset bodů pro Nebelvír,“ řekla Tonksová. Otočila se ke studentům a zadala domácí úkol, dřív než se rozprchli: „Do příště každý napište deset útočných kleteb a k nim odpovídající obranné kouzlo a důvod, proč na všechny kletby nestačí jedno. Pokud jich znáte víc, tím líp, ale deset stačí. Zdravím, Severusi,“ kývla na pozdrav kolegovi, který stál u dveří zjevně už nějakou dobu. A Harry zatraceně dobře věděl, jak dlouho.
„Nymfadoro,“ kývl Snape. „Rád vidím, že se ti vyučování nesype pod rukama.“
„Každý máme své metody,“ odsekla mladá žena, dotčená oslovením, které hned první den všem kolegům zakázala.
„Pottere,“ řekl Snape tím svým tónem, který říkal: ‚Je mi jedno, co chceš, teď poslouchej mě.‘ Harry na něj pohlédl, stále rozechvělý vypětím, na zádech a čele cítil pot.
„Pane?“ opáčil klidně.
„V souvislosti s příkazem, který vám ráno udělil ředitel Brumbál,“ začal chladně, „místo odpoledne, se dostavte do mého kabinetu už po obědě. Místo hodiny Péče o kouzelné tvory budete dělat to, co po vás chtěl ředitel.“
„Ano, pane,“ řekl Harry neochotně. Zamrzelo ho to, na Hagridovy hodiny chodil rád, taky ho těšilo, že je má skoro každý den. Kromě pátku, kdy neměli odpolední vyučování. Hagrida měl vždycky rád, už od prvního dne a uvědomil si, že ho trochu zanedbává. V dřívějších letech míval čas za ním zajít na čaj a nepoživatelné sušenky, letos za ním nebyl ani jednou… Slíbil si, že to napraví, co nejdřív.

„Teď můžete jít,“ propustil Severus Harryho a tím ho i vytrhl ze zamyšlení. Neodpustil si malé rýpnutí: „Řekl bych, že potřebujete nutně sprchu. Nymfadoro,“ rozloučil se s bystrozorkou a rychle odešel.
Musel. Řekl sice, že Harry potřebuje sprchu, ale sobě měl sto chutí naordinovat koupel v ledových fjordech v Norsku. Ale kde je ledové jezero, když ho potřebujete? Takto musela vzrušenému profesorovi stačit studená sprcha, která, dík čerstvým vzpomínkám na mladé pružné tělo jistého Nebelvíra, mu byla platná asi jako zimník v tropech.
Stačilo, aby si vybavil pohled na Harryho, jak se vyhýbá kletbám, odráží je, jak mu září oči a byl ztracený… a znova vzrušený. Nemohl se dočkat Prasinkového víkendu. Poprvé od dob svého vlastního studia se na ten den těšil.
Když vešel do učebny Obrany, nevěřil svým očím. Harry používal všechno, co ho o prázdninách učil. Nic nezapomněl a dokonce to téměř dokonale ovládal. V duchu ho musel pochválit… a ptát se sám sebe, proč neměl chlapec takové výsledky, když bojoval s ním. Na odpověď nepřišel… i když se mu stále otravněji vnucovala myšlenka, že to bylo právě jím. Harry Tonksové věří a proto pro něj bylo snažší se uvolnit a soustředit. Tohle pomyšlení bylo nepříjemné.
Severus čekal, až hodina skončí, aby mohl Harryho informovat o změně plánu, mezitím doslova hltal chlapcovu postavu pohledem. Při souboji vypadal nádherně, už o prázdninách a teď ani nebyl rozpálený hněvem a nenávistí. Doufal, že bude mít šanci vidět v těch zelených očích zářit touhu. Tolik si přál, aby na něj Harry přestal hledět s nenávistí. Ani si neuvědomil, že nenávist to už nějakou dobu není…

Po hodině Obrany si Harry odskočil do koupelny, než se vydal na oběd. Při jídle přemýšlel, co může ředitel chtít objevit v Tajemné komnatě. Bazilišek už je mrtvý a nic jiného tam k vidění nebylo… Nebyl schopen přijít na logické vysvětlení, i když mu něco říkalo, že to může souviset s Voldemortem. Jak Brumbál řekl už ráno, Snape s Harryho zasvěcováním nesouhlasí a on nikdy nesouhlasil, aby se cokoli dozvídal. ‚Takže to bude souviset s Voldemortem,‘ usoudil a pustil se do jídla.

Po jídle zavolal Dobbyho a požádal ho odnést Hagridovi vzkaz. Věrný skřítek ochotně slíbil, že to udělá a Harry vyrazil do sklepení. Pouze jednou klepl na dveře Snapeova kabinetu a lekl se, když se rozletěly. Vzbuzovalo to dojem, že profesor Snape prostě pokaždé stojí u dveří a čeká, až Harry přijde, aby ho mohl aspoň trochu vyděsit.
„Milé, že jste se ráčil dostavit, pane Pottere,“ poznamenal Snape kousavě. Harry protočil oči (v duchu) a jen řekl: „Posílal jsem Hagridovi omluvenku.“
„Milé od vás,“ odtušil lektvarista. „A co jste dělal před obědem, že jste si nenašel čas?“
„Dal jsem na vaše doporučení a šel jsem do sprchy,“ vysvětlil Nebelvír a ušklíbl se na Draca, který na pohovce umíral smíchy (potichu, samozřejmě).
Harrymu neušlo, že ho profesor znova přejel pohledem od hlavy k patě, ale hodil to za hlavu. Mnohem víc ho zajímalo, co se bude dít.
„Tak jdeme,“ zavelel Snape. „Pane Malfoyi.“ Blondýn vstal, popadl brašnu a hodil si ji přes rameno. „Můžeme,“ oznámil.
Ředitel Zmijozelu vyrazil první, jeho dva studenti ho rychle následovali… dokud se Snape nezarazil a oni mu přistáli na zádech. Kouzelník se se zavrčením otočil.
„Pardon, pane. Nedalo se poznat, že zrovna zastavíte,“ zavrčel Harry na Snapeův vražedný pohled. „Proč vlastně…“
„VY nás musíte vést, Pottere!“ zasyčel muž. „Já sakra nevím, kde to je!“
„Myslel jsem, že vám Brumbál něco řekl,“ podivil se Harry. „Tak jdem. Naštěstí jste šel správným směrem.“ Vykročil a bez ohlížení mířil do druhého patra. Zmijozelové mu byli v patách.
Snapea dost překvapilo, že mu ředitel neřekl, kde Komnata vlastně je. Ale myšlenka, že to Brumbál udělal naschvál, aby je s Potterem přiměl spolupracovat, ba co víc, aby Snape byl nucen se na chlapce spolehnout…
‚Co tím ten stařec zase sleduje?‘ lámal si hlavu, zatímco je Harry vedl do prázdné chodby.
„Pottere!“ sykl najednou Malfoy, když vešli do koupelny. „Tohle je holčičí umývárna!“
„Loni ti to bylo jedno,“ broukl Harry dozadu a šel přímo k umyvadlu. Pak se zarazil. Otočil se k blonďákovi, který se tvářil trochu… dotčeně? „Hele, Draco, omlouvám se. Použil jsem kletbu, o který jsem netušil, co dělá… Neměl jsem v úmyslu ti ublížit… tak moc,“ dodal tišeji… a zahanbeně. „Rozhodně se nemělo stát tohle.“
„Nech to plavat, Pottere,“ zavrtěl Draco hlavou. „Možná, kdybys mě tehdy opravdu zabil…“
„Asi bych se zbláznil z vědomí, že jsem to udělal,“ řekl Harry zadumaně. Pak se podíval na Snapea, který je zkoumavě pozoroval se založenýma rukama. „A vy byste si dneska musel Komnatu otevřít sám,“ uculil se na něj a otočil se zpět k umyvadlu. Pátral po kohoutku s hadí ozdobou, našel ho a zadíval se na něj.

Oběma Zmijozelům naskočila husí kůže, když uslyšeli sykot vycházející ze rtů mladého Nebelvíra. A vzápětí poprvé spatřili otevření Tajemné komnaty.
Oba mlčeli, neschopni slova… dokud se Draco nenaklonil nad temný otvor. „Tak do toho mě nedostaneš, Pottere,“ řekl suše. Harry pokrčil rameny.
„Tak si tu zůstaň. Profesore, jdete?“ ohlédl se na muže. Sám na víc nečekal, seskočil do tmavé díry, aby po krátkém, žaludek kroutícím sešupu, skončil v malé jeskyni. Rychle ustoupil, aby nestál v cestě tomu, kdo se odváží za ním. Jak očekával, následoval ho profesor lektvarů. A na rozdíl od něj doskočil tak, aby nepadl přímo na podlahu, pokrytou kostmi baziliškových dávných večeří. ‚Mistr elegance,‘ pomyslel si Harry závistivě. Překvapilo ho, když se jako poslední dostavil i blonďatý Zmijozel. Stejně jako Harry předtím, dopadl na pozůstky sežraných zvířat a se zhnuseným vyjeknutím vyskočil. „No fuj!“ vykřikl. „Co to je za hnus?!“ Vytáhl z kapsy kapesník a otíral si ruce.
„Předpokládám, že ostatky baziliščích obětí,“ pronesl Snape chladně. „Ovládejte se, pane Malfoyi. Pane Pottere? Veďte nás,“ pobídl černovlasého chlapce.
„Za mnou,“ zavelel oslovený a vyrazil tunelem kupředu. Až na další Malfoyovo hlasité leknutí, když spatřil seschlou hadí kůži, se cesta napůl zasypanou chodbou obešla bez problémů.
Harryho dohonili u kulatých dveří, vypadajících jako sejf. Až na tu fůru kovových hadů.
„Doufám, že tohle umíš taky otevřít,“ poznamenal Draco. Harry si jen odfrkl.
„Otevři se,“ zasyčel hadím jazykem. Hadi na dveřích se začali pohybovat a jeden se přeplazil po obvodu dveří. Cvaklo to a dveře se otevřely. Harry vytáhl hůlku, Draco a Snape se na něj jen tázavě podívali.
„Co?“ zeptal se. „Nevím, co všechno tam po druhým ročníku zůstalo. Od tý doby jsem tam nebyl.“
„Což je jedině dobře, pokud tam ještě něco je,“ prohodil lektvarista. Ale následoval Harryho příkladu a sáhl po své hůlce. Malfoy protočil oči, ale udělal totéž.
Když slezli po krátkém železném žebříku, zatajili dech. Vznešenost tajného baziliščího doupěte na ně zapůsobila, že byli chvíli potichu. Harry se rozhlédl po děsivých sochách a bezmyšlenkovitě se přibližoval k mrtvole hadí nestvůry. I po těch letech a přes fakt, že je mrtvý, vyvolával bazilišek téměř posvátnou bázeň.

Severus Snape byl víc než ohromen. Rozhlížel se po moumentálně vystavěné Komnatě, dokud si nevšiml, kam jde Potter. Draco se zmateně ohlédl na svého kolejního ředitele, když ho poprvé v životě uslyšel vydat překvapený zvuk.
Profesor zíral na dokonale zachovalé pozůstatky obrovitého hada. Jeho nitro se plnilo šokem a obdivem k dříve opovrhovanému chlapci. ‚Panebože,‘ táhlo mu hlavou. ‚A téhle potvoře se postavil ve dvanácti letech? Co kdyby to tehdy nepřežil…‘ Na moment zavřel oči. Do reality ho vrátil hlas mladého Zmijozela: „Pane profesore, ten had je sice neuvěřitelně zachovalý, ale mám dojem, že mu chybí zub, tady vepředu…“ Snape sebou trhl, zrak mu padl na Nebelvíra. Zrovna si promnul pravé nadloktí a říkal: „Ten mi zůstal v ruce, když jsem mu meč vrazil do tlamy. Pak jsem s ním probodl Voldemortův deník.“
„Neměl bys v tom případě být mrtvej?“ zajímal se Draco. „Baziliščí zuby jsou plný jedu. Jak jsi…“
„Fawkesovy slzy,“ odpověděl Harry. „Zahojily mi ránu a zřejmě zlikvidovaly ten jed, jinak bych tu nebyl. Bolí to, když ti ten jed koluje žilama…“ vzpomínal. Pak se podíval na profesora. „Pane? Dozvím se, proč jsme tady?“
Snape zamrkal, jakoby se probral z transu. Pohlédl na Harryho, ten se zachvěl, když si uvědomil, že se na něj černé oči dívají se zvláštním ohněm. Rozbušilo se mu z toho srdce.
„Profesor Brumbál nařídil přinést z baziliška vše, co se dá upotřebit,“ vysvětlil. „Podrobnosti toho upotřebení se dozvíte večer od něj, ale já vám můžu prozradit, že některé části baziliška se dají použít jako přísady do lektvarů.“
„Protože můžou napomáhat konzervaci,“ usoudil Harry nahlas. „To dává smysl.“
Tahle poznámka lektvaristu překvapila. Odpověď vytušil, ale přesto se zeptal: „Odkud to víte, Pottere? Tyhle věci bych u vás obvykle neslyšel.“ Všiml si, že se mladík zarazil.
„Nedávno jsem to někde četl,“ odvětil Harry po chvilce váhání. Nezmínil Rukověť od Ellise, ale lhát taky nechtěl. Chvíli odolával pohledu profesora, když se ten odvrátil a vyzval Malfoye, aby mu pomohl zpracovat hadí ostatky, odpoutal se od nich a začal se porozhlížet po Komnatě.