Tajemství nejen Zmijozelova
Zatímco se Zmijozelové zabývali ‚pitvou‘ baziliška, Harry procházel obrovským sálem. Jeho pohled i myšlenky stále přitahovala hlava Zmijozela, vytesaná do skály. Nakonec se s povzdechem obrátil k ní a prohlédl si ji.
Na okamžik uslyšel hlas Voldemortovy vzpomínky, jak otvírá kamenná ústa pro vstup baziliška. A z nějakého důvodu podlehl nutkání udělat totéž.
„Sssachass angataass sselithein*!“ zasyčel.
Chvilku se nic nedělo. Pak se Salazarova ústa začala otevírat. Harry s bušícím srdcem stiskl hůlku a zamířil do temného otvoru. Na dva užaslé muže u hadích ostatků se ani neohlédl.
Snape byl stále ohromený a mrtvého hada se dotýkal téměř s úctou… přesto mu úcta nebránila v rychlém odstraňování použitelných částí tohoto magického tvora. Draca nechal vytahovat jedové zuby a sám sbíral to ostatní, jako šupiny, jemnou kůži na břiše a podobně.
„Musím se Pottera zeptat, co se mu stalo s očima,“ zabručel. Všiml si, že Draco tázavě vzhlédl a vysvětlil: „Baziliščí sklivec by se dal využít místo netopýřího, v některých lektvarech. Ne vždy, ale přesto…“ Slova i myšlenky mu přerušil zvuk, jakoby se posouvalo něco kamenného, těžkého. Uvědomil si, že předtím zaslechl zasyčení, ale nevěnoval mu pozornost. Rozhlédl se, spatřil už jen Harryho, jak mizí v Salazarových rozevřených ústech.
„Pottere!“ vykřikl. „Co tam zas děláte! Zůstaň tu!“ přikázal překvapenému Dracovi a rozběhl se za Harrym. Opatrně vlezl dovnitř, ocitl se v jakési chodbě.
Rozhlédl se, byla prázdná, Potter někam zmizel. Severuse to naštvalo. ‚Já toho pitomýho Nebelvíra zabiju!‘ zuřil. ‚Opovaž se někam ztratit, Harry!‘ Že tento hněv je způsoben především strachem o chlapce, který zjevně postrádá pud sebezáchovy, by nepřiznal ani pod Veritasérem, ale byl si svých obav a důvodů k nim vědom. Což ovšem neznamenalo, že toho malého spratka nezaškrtí, až ho najde.
„Pottere!“ odvážil se zvolat. Zacházel dál, stále hlouběji do chodby, po pár krocích si uvědomil, že se mírně svažuje. O pár metrů dál narazil na schodiště. Točité stupně vedly nahoru i hlouběji do nitra skály.
Profesor vsadil na Harryho lenost, která by mu mohla bránit vystoupat nahoru a rozhodl se zamířit dolů. Tentokrát ho instinkt nezklamal, i když nešel dvakrát rychle, brzy před sebou chlapce zahlédl.
„Pottere!“ štěkl rozzlobeně. Černovlásek se ohlédl. Pak ukázal před sebe. Profesorův hněv to ovšem nijak neztlumilo. „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tak najednou zmizel, ty zatracený pitomče?!“
„Něco mě sem táhlo,“ řekl Harry prostě. „A zdá se, že z dobrého důvodu,“ ukázal na místo, kam schodiště vedlo. Snape se jen prudce nadechl, když konečně sešel k Harrymu a tak se mu odhalilo to, nač chlapec ukazoval.
„Salazar Zmijozel měl, zdá se, větší tajemství, než baziliška,“ usoudil Harry. „Napadá vás, pane, co to tady je?“
Místnost se zdála obrovská. V leštěné podlaze se odrážel strop přírodní jeskyně, jako v zrcadle. Profesor se kolem Harryho protáhl a chtěl sestoupit úplně dolů. Ve chvíli, kdy si stoupl před chlapce, si ten všiml, jak špičkou boty shodil ze schodu malý kamínek. Nehlučně dopadl na hladký povrch podlahy – údajné podlahy. Protože kamínek neskončil na leštěném kameni, POTOPIL SE.
Podlaha nebyla z kamene, byla to VODA!
Stačil krok a Snape už měl nohu nad hladinou… Harry naštěstí zareagoval rychle. Popadl Snapeův hábit a rychle ho strhl k sobě. Profesor to nečekal, padl po zádech do Nebelvírovy náruče, který jeho váhu neudržel a bolestivě upadl na schodiště.
Snape si rychle uvědomil, čí ruce ho drží kolem pasu. Záblesk intenzivní touhy ho vylekal stejně jako v létě. Snažil se vymanit ze sevření, přitom zasyčel: „Co si myslíte, že děláte, Pottere?!“
Harry beze slova vzal větší kamínek, příhodně ležící na schodu a hodil kamínek na ‚podlahu‘. Tentokrát se při ponoření ozvalo tiché žbluňknutí.
„Aqua Similiter,“ vydechl Snape. Posunul se, aby se konečně vzdálil z objetí, po kterém toužil a snažil se svou touhu přebít zkoumáním nového nálezu.
Znal to kouzlo. Jeho použití bylo chytré. Fungovalo na principu ‚Nic není, jaké se zdá‘. Zaklínadlo Similiter se dalo použít na různá místa či předměty, ale nikdy ho neviděl použité v takovém rozsahu. Obvykle ho lidé používali omezeně. Zastírali jím malá místa, drobné cennosti… U největšího použití za poslední dobu byl svědkem on sám, pomáhal skrýt dům cenného pomocníka Řádu na Ministerstvu…
Ale tohle bylo ještě větší, než obyčejný rodinný domek. Navíc, nefungovalo to jako obyčejné krytí, ale jako past. Velké podzemní jezero bylo očarováno, aby vypadalo jako vyleštěná podlaha. A v jeho středu… Vypadalo to jako hrobka. Kamenná stavba na malém ostrůvku.
„Hrobka pod školou?“ zamumlal Harry. „Kdo by tu byl pohřbený? Tak, aby se o tom nevědělo?“
Snape se nadechl k odpovědi… ale neodpověděl. Jen potřásl hlavou. Seděl vedle Harryho a hleděl na hrobku uprostřed jezera. Teprve po delší chvíli řekl: „Salazar Zmijozel ne. Jeho hrob je u ostatních zakladatelů, na školním hřbitově.“
„No, odsud to nezjistíme,“ prohodil chlapec a zamračeně hleděl na černou hladinu, která se opět ani nehnula. Vstal, nevšímaje si profesora, který ho sledoval.
Snape byl neklidný. Vzrušení, jaké se ho zmocnilo v chlapcově objetí (které ho navíc i zachránilo) už opadlo. Sál, v kterém se momentálně nacházeli, v něm vyvolával neklid. Všude cítil magii. Starou, mocnou. Ale ne černou. Tohle bylo v pořádku. Tak proč se tu cítil divně?
Podíval se na Harryho. Stál na posledním schodu a zjevně o něčem přemýšlel.
„Pottere?“ oslovil ho. „Co je s vámi?“
„Měla by tu být cesta,“ odpověděl Harry. „Ne? Jak by se přecházelo odsud tam?“
„Pokud to bylo vymyšleno tak, aby se tam někdo dostal,“ mínil Snape. „Stavitel hrobky nemusel počítat s návštěvníky.“
„Něco zkusím,“ podíval se na něj Nebelvír. Když profesor zvedl obočí, pousmál se. „Pokud to tu postavil Zmijozel, bude to možná fungovat stejně jako nahoře.“
„Nenapadlo vás, že by jste mohl vypustit dalšího baziliška? Nebo jinou nestvůru?“ nadhodil Snape a stoupl si vedle něj.
„Co se týče hadů, cítil jsem jen toho baziliška nahoře, jiní tu nejsou,“ odpověděl Harry. Postřehl, že profesor vedle něj ztuhl.
„Jak to myslíte – CÍTIL?“ zeptal se muž nechápavě. Harry si povzdechl.
„Cítím přítomnost hadů poblíž mě. Od druhého ročníku,“ vysvětloval zadumaně. „Brumbál si to vysvětluje tak, že je to baziliškovým jedem. Fawkes ho sice zneutralizoval, ale podle ředitele ho v sobě možná pořád mám… A jsem imunní vůči jedu jiných hadů.“
„To máte ověřené?“ neodpustil si Snape. „Snad jste si to nezkoušel sám na sobě?“
„Z vlastní vůle ne,“ vzdychl Harry tichounce.
„Nechcete to poněkud… rozvést?“
Snape si nemohl pomoct, rozhovor s mladým Nebelvírem ho zaujal… Ale když se na něj zelené oči zadívaly, začal tušit, že ‚kamarádské povídání‘ končí. Proto ho překvapilo, že mladík odpověděl.
„Než mě před třetím ročníkem od Dursleyových odvezli, napadlo mýho bratrance, že mě seznámí se svým kamarádem, co chová hady. A nechali mě s nima chvíli o samotě. Byli hrozně překvapený, že mě nekousli,“ pousmál se chlapec. „Byli to fajn kluci… Ti hadi,“ upřesnil. „Povídali jsme si celý hodiny. Vyprávěli mi, odkud jsou, jak s nima ten Dudleyho kámoš zachází. Naštěstí dobře, zjevně má hady rád. Ale vybral si špatný přátele, doufám, že přijde k rozumu, nebo špatně skončí…“ Teď vyprávěl ztracený ve vzpomínkách, jakoby zapomněl, s kým vlastně mluví.
I Snape byl překvapen, jak uvolněně mu Harry vypráví. Takhle klidně s ním mluvil pouze v podobě Ellise. To, jak si dokázal dělat starosti i o lumpa, který ho dokázal ohrozit na životě, ten pitomý kluk nemohl tušit, že to Harry zvládne… Lektvarista byl čistotou jeho duše okouzlen – opět.
„A jak víte, že jste imunní vůči jedu?“ zeptal se, zajímalo ho to.
„Od těch hadů,“ vysvětloval Harry. „Chtěli vědět, proč mě k nim přivedli. Když slyšeli, že můj bratranec čeká, že mě zabijou, no… Byli docela naštvaný. Říkali, že by útočili, jen kdybych je ohrožoval, což se podle jejich názoru nedělo. Než jsem odešel, jeden z nich mi vysvětlil, že ze mě cítí velkého hada. Domyslel jsem si, že toho baziliška. Pavouci se ho možná bojí, ale ostatní hadi prý tenhle druh ctí, protože je mocný… I kdyby mě kousli všichni, a bylo jich tam asi šest, prý by se mi nic nestalo.“
„No, je dobře, že to ředitel ví…“ zamumlal Snape.
„I když se o to nepodělí, co?“ doplnil Harry. „Občas je frustrující vědět, že někdo ví všechno a nehodlá se o to dělit. Mimochodem, říkal, ať se s tímhle nikomu nesvěřuju… Ale myslím, že by mu nevadilo, že to ví ředitel Hadího domu…“
„Pokud to nevadí… vám?“ nadhodil Snape. Harry se na něj zamyšleně zadíval. Pak tiše řekl: „Můžete mě bytostně nenávidět a vymyslet si pro to milion důvodů. Ale nejste vysloveně zlej, jak jsem si myslel ze začátku. Znáte rozdíl mezi dobrem a zlem, ale nedržíte se ani jedné strany, pohybujete se na hraně. Ale…“
„Vždycky je v tom ‚ ALE‘,“ řekl Snape. „Myslel jsem, že mě nenávidíte. Jste vůbec schopen nenávidět?“
„Ne,“ odpověděl Nebelvír. „A ano.“ Tahle odpověď muže překvapila. Chlapec už se na něj nepodíval. S pohledem upřeným na jezero začal syčet. Chvíli se nic nedělo, Harry začínal vypadat frustrovaně.
„Možná tohle není Salazarova práce,“ poznamenal Snape. „A tak to nemůže fungovat. Nebo tu cestu přes vodu prostě nepostavili.“
„Nebo jen nemůžu přijít na ty správný slova,“ zavrčel chlapec vedle něj. „Sakra.“ Projel si oběma rukama vlasy, tak si je jen víc rozcuchal… a Snape to z nějakého důvodu považoval za hrozně roztomilé… Frustrovaný a rozchuchaný tvrdohlavý lev v něm vyvolával ochranářský pocit, o téměř nemizející touze nemluvě.
„Zkusím to znova,“ prohlásil… ano, tvrdohlavě.
„Hodně štěstí,“ utrousil profesor. Tohle vypadalo nadlouho.
Když Snapea po dalších dvaceti minutách napadlo, že už jsou tady dole moc dlouho a Draco je nahoře sám… Harry něco zasyčel a konečně se začalo něco dít.
‚Podlaha‘ se zavlnila, voda šplouchala. Lektvarista cítil jemné vibrování pod nohama, jak se nad hladinu zvedalo cosi těžkého.
„Co jste teď řekl?“ zajímal se.
„Ukaž mi cestu,“ pokrčil chlapec rameny. „Tohle mě předtím nenapadlo. Zkoušel jsem jen slova, ne celý věty.“
„No, hlavně, že vás něco napadlo. Malý zázrak,“ zabručel Snape a chtěl vyrazit po úzkém mostě z tmavého kamene. Všiml si, jak po něm Harry šlehl dotčeným pohledem, ale neřekl nic. I když ho to zamrzelo. Jen pevné sebeovládání mu pomohlo udržet si kamennou masku necitelného profesora lektvarů, když Harry tiše řekl: „Proč jste pořád takový? Dokážete se chovat i mile. Tak proč se ke mně v jednom kuse chováte, jako bych byl váš nejhorší nepřítel? Už od prváku jste takový!“
„Pottere,“ zamračil se muž, ruce si založil svým typickým způsobem na hrudi, „nevím, proč si myslíte, že je to možné, ale já NEJSEM milý člověk. Uvědomte si to. Žádáte snad po mě, abych vám dělal nejlepšího přítele? To by nenapadlo ani vašeho otce! Chápu, že mě proto nenávidíte, ale já se kvůli tomu nezměním!“
Harry na něj chvíli udiveně koukal. Pak zavrtěl hlavou.
„Bůhví, že tohle bych od vás nežádal. Jen bych si přál, abyste… se mnou přestal zacházet, jako bych měl lepru a mohl vás každou vteřinou nakazit. Měl jste problémy s mým tátou, chápu! Ale proč to musím odnášet já? Jedenáctiletý dítě, který vás vidí poprvý v životě, nepochopí, proč jste na něj zlej a když nedostane vysvětlení, těžko vás bude vnímat jinak než jako nepřítele, před kterým se musí bránit! I když k vám teď už nenávist necítím… Nemůžete aspoň uvažovat o tom, že ve mně přestanete vidět mýho otce? To vám vážně tak moc ublíží, když v kontaktu se mnou vynecháte nenávist a opovržení, který jste cítil k němu? To je tak těžký, přestat bojovat s mrtvým?“
Nečekal na odpověď, profesor vypadal moc překvapený na to, aby mu okamžitě něco vpálil. Nechal muže stát na schodech, na můstek použil sušící kouzlo, protože mokrý kámen podkluzoval a mířil k hrobce. Pomalým krokem, přestože mu bušilo srdce, jak ho nová hádka se Snapem rozrušila, uvědomoval si dost jasně, že neví, co může čekat od místa, kam se vydal.
Profesor stál chvilku jako opařený. Nečekal, že mu ten Nebelvír vmete do tváře obvinění a vzápětí i své přání. ‚To má vážně pocit, že se k němu chovám jako k malomocnému? Opravdu nejsem milý, ale, kruci, tohle po mě nemůže chtít, není to bezpečné!‘ V duchu se hádajíc sám se sebou, vyrazil za chlapcem. Nebyl dotčený, ani uražený. Chápal Harryho rozhořčení, nikdy se k němu nechoval hezky, nebo férově. To krátkodobé příměří před chvílí, skončilo a jeho to mrzelo. Sám ho zničil svou neuváženou poznámkou. Plácl to ze zvyku, jak byl za ta léta naučen s chlapcem jednat… A stejně jako několik posledních týdnů, teď toho litoval. A ještě víc toho, že svou lítost nemůže dát najevo. Že se prostě nemůže jako slušný člověk omluvit za necitlivou poznámku a neriskovat, že to bude mít následky.
‚Promiň, Harry,‘ udělal to aspoň v duchu a konečně vykročil za svou zelenookou Nemesis.
Harry se pomalu blížil ke kamenné stavbičce a mrkáním zaháněl slzy. Už dávno si vynadal, že se neudržel a dal tomu netopýrovi najevo, jak ho jeho chování zraňuje. Nikdy nechtěl, aby věděl, jak je zranitelný. A teď mu lehkomyslně ukázal své citlivé místo… ‚Možná to věděl už dřív,‘ pomyslel si vzápětí. ‚O prázdninách jsem ho přece měl v jednom kuse v hlavě. A já se pokaždý nechám vytočit jako cucák. Jsem vážně idiot. Nesmím si všímat, co říká. I když to tak chvíli vypadalo, ke mně prostě milej nebude. Už bych měl být zvyklej.‘
Zatřepal hlavou, aby z ní vytřásl lítostivé myšlenky. Takovou dobu se snaží potlačit pocity k tomuhle chlapovi a stačí chvilička v jeho blízkosti, aby se znova probudily.
‚Mysli na Ellise,‘ poručil si. ‚Už někoho máš, tak se nezabývej Jím! Záleží ti na Ellisovi, tak si to nepodělej! Teda, doufám, že ho mám,‘ uvědomil si a zastavil se.
Zamyšleně pohlédl na nejbližší stěnu hrobky, zdála se být bez dveří, ale tomu Harry pozornost nevěnoval. Vzpomněl si, že dal v posledním dopisu svému lektvarovému příteli na vybranou. A v hrudi se mu něco sevřelo. Poprvé ho napadlo, že možná nemá… vůbec nic. Pokud se Ellis, vzhledem k riziku, jaké ve vztahu s Harrym podstupoval, rozhodne vycouvat, bude Harry zase sám.
‚Co k němu vlastně cítím?‘ zeptal se sám sebe. A nevěděl, jak si jednoduše odpovědět.
Ellis ho velice přitahoval, to byla jedna věc. Rozuměli si, i když byli naprosté protiklady, to za další. A za třetí, Harrymu na něm… prostě záleželo. Natolik, že ho dokáže nechat jít, když to tak nakonec dopadne. Ale už teď věděl, že to obrečí. ‚To jsem se tak rychle zamiloval?‘ blesklo mu hlavou. Při té myšlence se mu rozbušilo srdce.
Nevšiml si, že ho profesor konečně došel a už vůbec nevnímal jeho zkoumavý pohled.
Snape v sobě dusil pocit viny, když si teď chlapce prohlížel, nemohl nevidět jisté lesknutí v očích. ‚U Merlina, to jsem tě zase dohnal k slzám?‘ Tiše si povzdechl. Pak se zaměřil na hrobku.
„Nemá to vchod,“ poznamenal překvapeně. Připadalo mu zajímavé, že si toho ze schodiště nevšiml. Harry jeho slova ignoroval a vystoupil na ostrůvek. Tři malé schůdky vedly přímo ke stavbě. Až tady byl vidět její pětiúhelníkový tvar.
„Pentagram?“ zamumlal Harry, když zahlédl rytinu tam, kde čekal dveře.
„Kolem té hrobky je magická ochrana,“ oznámil Snape. „Docela silný štít.“
„Já vím,“ broukl Nebelvír. „Kolem ostrůvku taky, ale z nějakého důvodu nás nechal projít.“
„Jak jste proboha poznal…“ hlesl Snape a nevěřícně na Nebelvíra zíral.
„Cítil jsem to,“ pokrčil rameny Harry. „Ale cítím dobrou magii. Ani stopy po černé. Je to jako… hřejivý obal, mám z toho moc dobrý pocit.“
„A jak vnímáte černou magii?“ zajímalo profesora. Pozapomněl, že sotva před chviličkou chlapce ranil, zdálo se, že když se oba soustředí na něco jiného, dokážou spolu komunikovat.
„Je těžká. Dusivá. Jako když stojím ve tmě a dusím se nějakým kouřem. Takový pocit z ní mám.“
„Hm. Ten dojem znám… až příliš dobře,“ posteskl si muž, nevědomky nahlas. Až když zaregistroval chápavý pohled mladého Nebelvíra, uvědomil si to. A jakmile se setkaly černé oči se zelenýma, černovlasý chlapec zrudl a odvrátil se.
Chvilku svorně mlčeli. Ticho mezi nimi bylo téměř ohlušující… a rozpačité. Nakonec ho jako první porušil profesor: „Vzhledem k tomu, že nevidím vchod dovnitř a už jsme tu moc dlouho… Nerad bych nechával Draca nahoře dlouho samotného. TOHLE musí prozkoumat odborníci. Oznámíme to řediteli. Jdeme zpátky, Pottere,“ zavelel a otočil se k odchodu. Harry jen protočil oči a následoval ho.
Přešli můstek, jakmile se ocitli zase na schodech, kamenný můstek se znovu potopil. Ohlédli se, když slyšeli šplouchání.
„Pane Pottere,“ ozval se Snape, „o tomhle se nikomu nezmiňujte. Vaši přátelé přežijí, když před nimi budete mít jedno malé tajemství.“
„Jedno a malé, to myslíte vážně?“ uchechtl se Harry skoro hystericky. ‚Tenhle školní rok je plnej tajemství a to je teprve září…‘ pomyslel si.
„Co je na mých slovech k smíchu?“ naježil se Snape.
„Jen to, že si myslíte, že by to tajemství bylo jen jedno…“ odpověděl Harry pobaveně a vyrazil po schodech nahoru. Když byl z doslechu, muž si povzdechl: „Nejsi sám, kdo tu něco tají, Harry…“
Po návratu do sálu s baziliškem zjistili, že mladý Zmijozel se zdárně chopil ‚obírání‘ hadích ostatků, ale když skončil, začal si dělat starosti. Proto s úlevou vyskočil, když spatřil svého vedoucího, s rozježeným Nebelvírem v patách.
„Pane profesore? Co se…“ začal, ale Snape ho přerušil mávnutím ruky. Blonďák překvapeně zmlkl, jen hodil tázavý pohled na Harryho. Ten pokrčil rameny. Tak Draco v duchu udělal totéž, jeho zmijozelská trpělivost mu totiž řekla: ‚Pokud to máš vědět, tak se to stejně dozvíš.‘
Dle profesorových pokynů posbírali sklenice a sáčky se součástmi baziliščí anatomie, vložili do malé kabely, která měla kouzelně zvětšený vnitřek a vraceli se dopředu.
Harryho pobavilo, když se k němu v místnosti s podlahou posetou kostmi Draco otočil a zeptal se: „Pottere, doufám, že víš, jak vylezeme nahoru. Žebřík tu nevidím.“
Harry se jen pousmál. Vytáhl hůlku a zvolal: „Accio košťata!“
„Tohle bylo očividně promyšlené,“ poznamenal Snape neochotně.
„Kdo by tady chtěl uvíznout,“ pokrčil chlapec rameny. Nasedli na košťata a jeden po druhém vylétli úzkým tunelem zpět do umývárny. Snape si gratuloval, že ho napadlo ji zamknout a Harry zase Komnatu zavřel.
Podle rychlého Tempus profesor zjistil, že byli dole skoro tři hodiny. Oběma studentům nařídil navrátit se na kolej a v případě otázek se vymluvit na trest u něj. Pak připomněl schůzku v ředitelně po večeři a nechal je jít.
Sám odnesl získané hadí pozůstatky k sobě do sklepení a po rychlé sprše se rozhodl jít okamžitě za Brumbálem. Tajemná jeskyně s hrobkou mu ležela v hlavě jako těžký kámen.
Když domluvil, upil čaje a zahleděl se na starého čaroděje. Ten chvíli vypadal, že neposlouchal, ale Snape, jako každý, kdo Brumbála trochu zná, věděl, že poslouchal pečlivě a teď mu to v hlavě šrotuje.
On sám se vyznačoval velkou trpělivostí, ale během doby, kterou ‚byl nucen‘ strávit se Zlatým nebelvírským chlapcem, ji zřejmě vyčerpal. Proto se téměř vzápětí po svém monologu znovu ozval: „Albusi, napadá tě, co to tam je? Jaká hrobka by stála za to, aby ji někdo ukryl pod školou? A pod Tajemnou komnatou?“
„Domnívám se, Severusi, že i když byla ukryta pod školou, nebylo původním úmyslem, ukrýt ji pod Komnatou. Myslím, že Komnata s baziliškem byla vybudována o něco později, možná k tomu, aby chránila přístup k tomu, co jste našli pod ní. A za druhé… Z čeho soudíš, že jde o hrobku?“
„Myslím, že poprvé to řekl Harry,“ zauvažoval lektvarista. „Nějak mě nenapadlo, že by mohlo jít o něco jiného… Proč? Ty něco víš?“
„Tuším,“ povzdechl si Brumbál. „Do toho sálu, pokud je to ten, který myslím, by měly vést dvě cesty. Jedna pod vodou a její bránu střeží Jezerní lidé. Tou druhou jste šli s Harrym. Musel bych to vidět, ale něco mi říká, že se nemýlím… A pokud mám pravdu, ty a Harry jste našli největší poklad kouzelnického světa, který pod školou schovali sami zakladatelé.“
„Poklad?“ ohrnul nos mladší muž. „To jde jen o tohle? Obyčejný poklad? Netušil jsem, že si zakladatelé cenili něčeho tak banálního.“
„Neřekl jsem, že ten poklad zahrnuje zlato a drahé kamení, Severusi,“ poškádlil ho Brumbál. „To, co ukryli zakladatelé, je ještě cennější.“
„No, tak co to je?!“ Zmijozel si očividně nedovedl představit, co může mít jeho představený na mysli. Brumbál se na muže v černém zadíval a zvážněl.
„Domnívám se, že ta hrobka dole, je ve skutečnosti… Merlinova knihovna.“