Lekce pro Mistra lektvarů

Když Severus dopíjel druhý šálek kávy, konečně se začal probírat. A pokaždé, když bloudil očima po Velké síni, zastavil na nebelvírském stole… Ještě pořád tam nebyl ten, který jeho myšlenky okupoval už od minulého večera. Co večera, má ho plnou hlavu poslední dva měsíce…
Teď, konečně! Velké dveře se otevřely a vešli dva studenti. Ještě v minulém ročníku by řekl: ‚Mé dvě noční můry, Potter a Longbottom.‘ Dnes už z tohoto mínění prvního chlapce odebral. Sledoval, jak se oba posadili a uvědomil si: ‚Dnes se na mě nepodíval! Zlobí se? Kvůli tomu včerejšku? Není divu, zachoval jsem se ohavně… Chtěl bych s ním mluvit.‘
‚Ale on nechce mluvit s tebou,‘ posmíval se mu hlásek v hlavě. ‚Pokud někoho chce, nejsi to ty, ale Ellis. TY jsi pro něj nepřítel. Ten, kdo ho o prázdninách mučil tak, že nakonec utekl. To už nesmažeš. A on nezapomene. Tím spíš, pokud zjistí pravdu.‘
Severus Snape dobře věděl, že ten protivný hlásek má pravdu. Dřív, než došlo na ten ‚sbližovací rozkaz‘, si z Harryho vlastnoručně udělal nepřítele, opravdového. Ublížil mu a teď se snaží získat jeho důvěru…
‚Opravdu jsi idiot, Snape,‘ pomyslel si zhnuseně. ‚Tvoje zaslepenost to udělala jen horší. A sakra, tenhle pohled nesnáším!‘ všiml si, jak se na něj ředitel Brumbál potutelně a s ‚tím zatraceným jiskřením!‘ culí. Jeho úsměv se ještě o něco rozšířil, když Snape protočil oči a věnoval se své snídani.
Ale letmým pohledům na svého Nebelvíra se neubránil.

Harry se opět probudil díky Nevillovi. Ron ho zase nechal spát. Pomalu mu docházelo, že v jejich přátelství to silně skřípe. Ron si Harryho mlčení očividně bral osobněji, než se zdálo. A pak si Harry vzpomněl, kde vězel dopis od jeho Ellise, když se bál, že ho kdovíkde ztratil. Napůl Rona chápal a napůl se zlobil. Netušil, že je schopen zajít tak daleko, že nebude respektovat přání svého nejlepšího kamaráda.
‚Musíme si promluvit,‘ rozhodl se, když vstával. A začne s tím hned při snídani. Aspoň se spolu domluví na pozdějším rozhovoru.
Do Velké síně vyrazil v Nevillově společnosti. Cestou využil toho, že jsou na chodbách sami a zeptal se: „Neve, chci se zeptat… Jak to teď vlastně zvládáš? Myslím teď, kdy HO vídáš?“
„Ignoruju ho,“ pokrčil Neville rameny. „Nemůžu mu dovolit, aby se mi znova vloudil do… ehm, srdce.“ Zrudl, když viděl Harryho úsměv.
„Nechtěl jsi říct: postele?“ neodolal Harry malému rýpnutí. „Až si někoho najdeš, zapomeneš líp,“ mínil.
„Myslím, že teď se soustředím na školu,“ rozhodl se Neville. „A vztahy nechám na pak. Víš, rozhodl jsem se, že budu dál studovat bylinkářství. Možná bych pak mohl učit… nebo tak.“
„Ty se máš, že víš, co chceš,“ povzdychl si Harry a otevřel dveře do Velké síně. Tentokrát se vyhnul pohledu na profesorský stůl, odmítl se rozklepat pod pohledem temných očí, jako to bylo předešlé dny. Po včerejšku, kdy si připomněl, jak hnusný dokáže profesor ze sklepení být, si zakázal, cítit jakékoli sympatie. ‚Ta přitažlivost je jen fyzická záležitost,‘ řekl si. ‚Od toho se dokážu oprostit. Jestlipak mi dneska přijde nějaký dopis?‘ napadlo ho. Sedl si mezi Nevilla a Hermionu a pustil se do snídaně s novou energií.
Když dojídal své tousty s marmeládou, ozvalo se zakřičení přilétajících sov. Vzhlédl, vědouc, že ho Ron pečlivě pozoruje, jak vyhlíží případné dopisy.
Po chvíli si všiml, že k němu letí dvě menší sovy, jednu z nich poznal. Tmavé proužky na světlém peří sovice krahujové byly dobře zapamatovatelné. Přinášela poštu od Ellise. V závěsu za ní letěl neznámý puštík. Pustil do Harryho nastavených dlaní obálku a usadil se kousek od jeho talíře. Vypadal dost utahaně. Harry nabídl oběma sovám svůj talířek se slaninou a zadíval se na dopis od puštíka.

Neville si pomyslel, že Harryho soukromý život musí být samé překvapení, protože už podruhé během několika hodin uslyšel jeho užaslé zajíknutí. Zeptal se, co se děje.
„Nic, to nic,“ zamumlal Harry. „To jen, že tuhle poštu bych nečekal… od jistý doby.“
„A kdo ti píše tentokrát?“ zajímal se Ron. „Nebo je to zase tajemství?“
Harry se na něj zadíval. Bylo mu jasné, že pokud mu nebude odpovídat na otázky, nedostane šanci jejich přátelství vůbec zachránit.
„Ten první je… jako minule,“ řekl po chvíli.
„Jo, ten dopis jen pro tvý oči, chápu,“ ucedil Ron uraženě. „Pojď, Hermiono, půjdem.“ Chtěl se zvednout, ale jeho přítelkyně ho stáhla za loket zpátky.
„A ten druhý, Harry?“ otázala se zvědavá Nebelvírka.
„Je od… od Náměsíčníka,“ zašeptal Harry. Zamženýma očima hleděl na dopis, po němž toužil od Siriusovy smrti. „Omluvte mě,“ popadl oba své dopisy a vyřítil se ze sálu. Jeho přátelé za ním chvíli překvapeně zírali.
„Kdo je Náměsíčník?“ ptal se nechápavě Seamus. „Harry vypadal, že ho to sebralo.“
„Náměsíčník je přezdívka jednoho jeho přítele,“ vysvětlila Hermiona. „Studoval s Harryho rodiči a kmotrem. Ale od Si- smrti Harryho kmotra se neozval, myslím, že Harry v to už ani nedoufal… Doufám, že to mezi sebou urovnají. Byla by škoda, kdyby Harry přišel i o něj.“
„Jo, když si vezmete, že kromě těch mudlů nemá jinou rodinu,“ poznamenal Neville zamyšleně a Ginny se přidala: „Ale pořád má nás. Je jako čestný Weasley, řekni, Rone!“
Oslovený zrzek chvíli vypadal, že se udusí, zrudl a mlčel. Promluvil, až když do něj šťouchla Hermiona: „Jasně, Ginny. Tak půjdeme? Za chvíli máme Přeměňování.“
„To nepočkáme na Harryho?“ zpražila ho jeho dívka ohnivým pohledem.
„Já pro něj dojdu,“ nabídl se Neville. „Stejně jsem si něco zapomněl. Dohoníme vás.“
„Fajn, tak ve třídě,“ mávl rukou Ron.
Mladý Longbottom rychle vyběhl ze Síně a zamířil k nebelvírské věži.

Harry seděl s bušícím srdcem na své posteli, začtený do listu od Remuse Lupina. Po tvářích mu tekly slzy.
‚Drahý Harry,
odpusť, že jsem odjel bez rozloučení a tak dlouho ti nepsal. Uvědomuju si, že jsem se zachoval sobecky, když jsem opustil Británii a tím pádem i tebe.
Siriusova smrt nás poznamenala oba. Oba nás bolí, protože jsme ho oba milovali. Ale já si měl uvědomit, že mi po něm něco zůstalo, něco, pro co bych měl dál žít a bojovat s vámi. Zanechal mi tebe. Pochopím, když si budeš myslet, že jsem slaboch a zbabělec. Ale vím, že nejsi sám. Píšu Brumbálovi, posílal mi o tobě zprávy, protože jsem se neodvážil obrátit přímo na tebe. Strašně jsem se bál, že mě odsoudíš a budeš nenávidět. Můžu tě jen prosit o odpuštění.
Věděl jsi, že jsem byl do Siriho zamilovaný? Celé roky. Nevěděl to, natož, aby to opětoval… Vždycky dával přednost ženám, tak jsem to ani nezkoušel. Kromě toho, vždy tu byl ‚můj malý chlupatý problém‘, i když to Siriusovi nikdy nevadilo... Nedokázal jsem tam zůstat, když jsem ho ztratil, promiň, Harry.
S Brumbálovým souhlasem jsem odjel za hranice a verbuju pomocníky proti Voldemortovi odsud. Bude lépe, když budeme mít zajištěnou pomoc zvenčí a případná zadní dvířka, kdyby bylo nejhůř… Píšu to, abys věděl, že se do Británie hned tak nevrátím. Tolik bych si přál, abys byl tady, se mnou v bezpečí. Daleko od Voldemorta a Smrtijedů! Vím, že Sirius by si to taky přál.
Chci, abys věděl, že na tebe stále myslím. Ale až teď jsem se odvážil ti konečně napsat, říct, co jsem tehdy cítil, proč jsem opustil to poslední, co mi zbylo po tvých rodičích a Sirim. Vím, že by byli zklamaní, že jsem utekl a nechal tě samotného.
Prosím, napiš mi. I kdybys mi chtěl jen něco vyčíst, klidně pošli Huláka, hlavně když se ozveš! Vždy jsem tě měl rád, Harry, bral jsem tě jako svého, i vlk ve mně tě přijal jako své štěně. Vždyť jsem byl jeden ze tří mužů, kteří tě po narození první drželi v náručí!
Slib mi něco, Harry. Slib, že na sebe dáš pozor, přežiješ válku, abychom se mohli v budoucnu sejít a promluvit si. Chybíš mi. Snad to šílenství kolem Voldemorta skončí brzy. Napiš mi a opatruj se. Odpověď mi pošli po Brumbálovi, máme spolu dohodnutý způsob bezpečné komunikace. Obyčejná sova by mě hledala dlouho, takhle tvůj dopis dostanu dříve… Pozdravuj ode mě své přátele a Weasleyovy. Chybíte mi. Snad se budu moci brzy vrátit… Nashledanou, Harry. S láskou Remus.‘
Harry nechal dopis klesnout a otřel si oči a tváře.
‚Ach, Remusi,‘ povzdychl si. ‚Taky mi chybíš, moc. Já myslel, že se na mě zlobíš… Kéž bys tu byl.‘
„Harry?“ vyrušil ho ze zamyšlení Nevillův hlas. „Promiň, ale za chvíli začne hodina… Nebo… mám tě omluvit, že ti není dobře?“
„Ne, to v pohodě, Neve,“ Harry se sebral, znova otřel slzy. „Už jdu.“
„Špatný zprávy?“ kývl Neville na dopis v kamarádových rukách. „Od toho Náměsíčníka? Hermiona říkala, že byl přítel tvých rodičů… a kmotra.“
„Náměsíčník…“ Harry se najednou rozhodl se svému zpovědníkovi svěřit, „je přezdívka… profesora Lupina. On a Sirius byli přátelé s mým otcem od dětství.“
„Sirius? Myslíš Sirius… Black?“ Neville vypadal užasle. Harry přikývl. „Ten byl v Azkabanu, ne? Zabil jednoho…“
„Byla to lež,“ řekl Harry smutně. „Peter Pettigrew před lety nezemřel, pořád žije. Zradil moje rodiče, vydal je Voldemortovi, skrýval se a teď je u něj. Ve čtvrtém ročníku jsem ho viděl, on prováděl rituál, který dal Voldemortovi nové tělo. To jeho Avada zabila Cedrika Diggoryho. Sirius byl celou tu dobu nevinný. Nestačil jsem ho očistit. Zabila ho Bellatrix, loni na ministerstvu.“
„To mě podrž,“ Neville se posadil k Harrymu. „Promiň, Harry. Já vážně myslel… Omlouvám se. Měl jsi ho rád, viď?“
„Jo, moc,“ kývl Nebelvír. „Měl svoje chyby, jako každej, ale byl moje jediná rodina. On měl rád mě, ne Spasitele, za kterýho mě mají ostatní. Když umřel, zůstal mi Lupin… ale ten taky odešel. Teď mi napsal proč. A já myslel, že se na mě zlobí, protože Sirius umřel kvůli mně…“
„Harry, tohle si nesmíš vyčítat!“ okřikl ho Neville. „Bál ses, že ho má Ty, víš – Voldemort,“ na okamžik zaváhal a opravil se. „Chtěl jsi ho zachránit. A měl jsi ho rád. Nikdo ti to nemůže vyčítat, Harry, vůbec nikdo! Nejmíň ty sám! Můžeš pro něj truchlit, ale neměl by ses vinit z jeho smrti.“
„Díky, Neve,“ hlesl černovlásek. Vstal a po boku svého kamaráda vyrazil na vyučování, oba dopisy bezpečně ukryté ve své kapse.

Do třídy doběhli na poslední chvíli, sotva usedli, vešla profesorka McGonnagallová. Její pohled okamžitě zalétl k Harrymu.
„Pane Pottere, máte se okamžitě dostavit k řediteli. Z mé hodiny jste omluven, běžte. Tady máte heslo,“ podala mu malý lístek. Harry na něj koukl. Když se zeptala, jestli si ho pamatuje, přikývl a vzápětí lístek vzplál.
Harry si vzal věci, naposled se neklidně podíval na Nevilla, který tajně ukázal, že mu drží palce a odešel.
Zastavil u chrliče před ředitelnou. „Citrónové lízátko,“ řekl a sledoval, jak chrlič odskočil a nechal se vyvézt pohyblivým schodištěm nahoru ke dveřím. Byl nervózní. Škola začala před třemi dny, nestačil nic provést, když pomineme včera odebraných pět bodů při lektvarech.
‚Ale kvůli tomu by mě nevolal,‘ pomyslel si Harry, když klepal na dveře ředitelny.
„Pojď dál, Harry,“ ozvalo se zevnitř.
„Dobrý den, pane profesore,“ pípl nejistě. Zadíval se na ředitele, usmíval se, jako obvykle. I oči mu poměrně spokojeně jiskřily.
„Rád tě vidím, chlapče. Posaď se. Čaj?“ nabídl mu čaroděj. Harry kývl, doufal, že ho čaj trochu uklidní. Ještě byl vynervovaný z Lupinova dopisu a netušil, co může čekat od svého ředitele.
„Tak, Harry,“ začal profesor, když chvilku tiše popíjeli čaj, „všiml jsem si u snídaně tvého rozrušení. Domnívám se správně, že jsi obdržel dopis od našeho společného přítele Lupina?“
Harry překvapeně zamrkal, ale neměl v úmyslu zapírat. „Ano, pane profesore. Remus píše, že se mám kvůli odeslání odpovědi obrátit na vás. Prý máte jinou možnost než sovy. Pane,“ odvážil se Harry, „vy víte, kde přesně Remus je?“
„Co ti napsal, Harry, jestli se smím zeptat?“ usmíval se Brumbál, aniž odpověděl na otázku. Chlapec jen trochu zaváhal a vytáhl z kapsy dopis. Ještě si ověřil, že to není ten od Ellise a podal ho řediteli.
Starý čaroděj se začetl, chvílemi pohlédl na černovlasého chlapce před svým stolem, viditelně nervózního. Chápal jeho neklid, zároveň ho těšilo, že není způsoben jeho přátelstvím s lektvaristou. Měl je rád, bál se, že tahle fraška oba jeho oblíbence zraní… Kdyby viděl jiný způsob, jak nechat svého špeha naoko plnit Voldemortův rozkaz, bez toho, aby tím kdokoli z nich trpěl… Ale protože v tom viděl šanci, jak Severuse přimět poznat skutečného Harryho a odhodit starou nenávist, rozhodl se tento plán podpořit. Doufal, že se mezi jeho dvěma ‚chlapci‘ vyvine aspoň něco jako přátelství. Ale ve fázi schvalování zapomněl, že Snape v tomto ‚vztahu‘ nebude sám za sebe… Došlo mu to hodně pozdě. ‚Asi už vážně stárnu,‘ pomyslel si tenkrát.
„No,“ povzdechl si, když dočetl, „jsem moc rád, že sebral odvahu a konečně ti napsal. Zlobíš se na něj, Harry? Že odešel?“
„Ne,“ zašeptal chlapec. „To ne. Já myslel, že se on zlobí na mě. Že mi vyčítá smrt Siriuse… a proto se neozval.“
„Och, Harry,“ usmál se čaroděj, „jak tě to proboha napadlo? Opravdu věříš, že by Remus byl takový?“
„Vlastně… ano, myslel jsem si to. Nechtěl jsem tomu věřit, ale… Odešel. Ani se nerozloučil. Vážně jsem myslel, že mě za to všechno nenávidí.“ Harry sklopil hlavu, teď se hanbil za to, že o vlkodlakovi vůbec pochyboval. Styděl se za sebe.
„Je mi líto, že jsem pochyboval. Musím mu odepsat, aby si nemyslel, že se zlobím. Chci, aby věděl, že ho mám rád. Válka může dopadnout jakkoli. Nechci něčeho litovat, kdyby…“ Harry nedořekl, ale ani nemusel. Brumbál svraštil obočí. Najednou si uvědomil, že ten chlapec před ním není malé dítě, jak ho vidí od prvního ročníku. Málem se zasmál té myšlence, že dělal stejnou chybu jako Severus… Taky viděl Harryho jinak, než by měl.
„Harry, tyhle chyby dělá každý. Každý něčemu věří, drží se svých představ… I já měl své iluze. Ale k věci.
Pokud chceš Remusovi poslat dopis, napiš ho během dne a po večeři mi ho přines, budu odesílat i svůj. Tak, to by byla jedna věc.“
„Je toho víc?“ zneklidněl Harry. „Něco… něco… se stalo? Někomu koho znám?“
„Nevím, jak bych ti to řekl,“ zamračil se Brumbál. „Ani nevím, jestli jsi znal toho dotyčného… Četl jsi přes prázdniny Denního věštce?“
„Párkrát,“ připustil Harry. „Vlastně, co jsem byl u Děravého kotle, tak denně. Vlastně jsem to tak nějak vypustil co jsem zpátky ve škole… Tak co se stalo?“ zvýšil nepatrně hlas. „…pane?“ dodal uctivěji, nechtěl být na Brumbála drzý… hned po ránu.
„Začátkem prázdnin byl unesen jeden z krotitelů draků, který pracoval pro nás… myslím, pro Řád.“
„Smrtijedi?“ zeptal se Harry.
„Ano. Voldemort bohužel nepřivolal našeho špeha, takže jsme to nevěděli, dokud…“
„Dokud?“
„Dokud nám jistý svědek neřekl, co viděl. A později se našla jejich těla.“
„Jejich? Neříkal jste, že byl ten krotitel jeden?“ nechápal Harry.
„Ach, ano…“ rozpomněl se ředitel. „Já to neřekl… S krotitelem, jmenoval se Ruben, unesli i jeho syna. Byl ve špatnou dobu na špatném místě. Pokoušel se svého otce bránit.“
„To bych udělal taky,“ namítl chlapec.
„Jako každý Nebelvír,“ usmál se Brumbál. Pak zesmutněl. „Bohužel oba zemřeli. Otce napřed mučili, prý to byla Bellatrix. Syn… zemřel rychle.“
„Kdo ze Smrtijedů by byl tak milosrdnej, aby zabil rychle?“ pochyboval Harry.
„No vlastně to nebyl Smrtijed. Pouze adept na první schůzce. Ten zážitek pro něj byl strašný šok. Pravděpodobně vůbec netušil, jakých zvěrstev se stane svědkem. Viděl jsem jeho vzpomínku na ten večer. Jeho čin… byl opravdu milosrdný. Kdyby to neudělal on, Voldemort by chlapce přenechal ostatním a ti…“
„Vystavili by ho stejnýmu mučení jako otce, rozumím,“ zamumlal černovlásek. „Muselo mu být jasný, že ten kluk umře a bylo na něm, jak. Udělal to nejlepší, co mohl… asi. Pokud ho nemohl nějak zachránit… Já nevím, jestli bych to dokázal taky. Proč… mi to vlastně říkáte?“
„Protože to je někdo, koho znáš,“ povzdechl si Brumbál. „Rád bych, abys pochopil, že i když se zdálo, že bude následovat příkladu ostatních mladých, kteří přijali Znamení zla, zvolil si správnou stranu. Neuposlechl přímý rozkaz a pokud vím, byl za to sám mučen. Kdyby v něm nebylo dobro, neopustil by svou vlastní rodinu a to, co mu Voldemort sliboval.“
„Mudlové mají rčení: ‚Jeden na víru obrácený je cennější, než deset svatých‘,“ řekl Harry. „Znáte ho?“
„Ano,“ přikývl ředitel. „I když bych raději, aby Znamení zla odmítli všichni. Takto Voldemortovy řady bohužel opět posílily. Nevšiml sis, že někteří studenti ze Zmijozelu se nevrátili z prázdnin?“
„Popravdě… ne, velkou pozornost jsem Zmijozelům nevěnoval,“ připustil Harry trochu zahanbeně. „Znamená to, že ti všichni, co tu jsou, nemají Znamení?“
„U některých máme podezření,“ potvrdil mu černé obavy čaroděj. „Neověřené… zatím.“
„Malfoy?“ zneklidněl Harry. Pomyslel na Nevilla. Pokud by se k němu blonďatý Zmijozel opět dostal…
„Ne, máme ověřeno, že mladý pan Malfoy Znamení nemá,“ ‚uklidnil‘ ho Brumbál. „S ním si vůbec nedělej starosti, Harry. Víš co, teď běž na vyučování, později napiš ten dopis a po večeři se opět uvidíme, ano? Heslo bude stejné, jen ho nikomu neříkej.“
„Ano, pane profesore,“ přikývl Harry. „Tak já jdu… a děkuju, pane.“
„Není zač, můj chlapče,“ usmíval se na něj čaroděj. Když Harry odešel, zadíval se na Fawkese, který vydal trylek, jež mu připadal poněkud… vyčítavý.
„Nemohl jsem mu říct všechno,“ vysvětlil fénixovi. „Já nejsem ta pravá osoba, která by mu to měla prozradit.“