Lekce pro Mistra lektvarů

O hodinu profesorky McGonnagallové Harry přišel, ale tak nějak mu to bylo jedno. Měl plnou hlavu toho, co mu Brumbál prozradil. A samozřejmě… jako už tolikrát předtím, měl pocit, že mu neřekl všechno.
‚Na to už bys mohl být zvyklý, Harry,‘ řekl si poněkud hořce a mířil na hodinu s Hagridem. Opravdu byl zvyklý, že mu nic důležitého neříkají. Jako by se ho pokoušeli ochránit před pravdou, která by jeho křehkou duši okamžitě musela rozmetat na střípky.
‚Copak jsem opravdu tak křehkej, abych to nevydržel?‘ opakoval si už naštvaně. ‚Copak jsem ze skla, nebo co? Nebo je to tak hrozný?‘
Oprávněně dotčený Nebelvír rázoval ven, teprve pár kroků před mýtinou, kde obvykle měl Hagrid ‚přednášky‘, zahlédl skupinu svých spolužáků, jak sedí na kamenech a sledují, jak se k nim poloobr blíží, s tvorem, vypadající jako černý kůň.
„Testrál,“ zamumlal Harry a chtěl přidat do kroku.
„Pottere?“ zastavil ho tichý hlas. Hlas, který okamžitě poznal, ani se nemusel otočit. Vůbec si nevšiml, že jde za ním… Prvotním impulsem bylo sáhnout po hůlce, ale zabránila mu v tom vzpomínka na Brumbálova slova: ‚Pan Malfoy Znamení nemá…‘ To, že on ho nemá a ostatní smrtijedští potomci ano, mu řeklo jediné, že se Malfoy pravděpodobně vzepřel. A s tímto uvědomněním si mimoděk začínal dávat dohromady ostatní Brumbálovy narážky…
Otočil se.
„Malfoyi,“ řekl obezřetně. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Ani vědomí, že jsou oba na jedné straně nemůže smazat roky nevraživosti. Na to je třeba dost času a ochoty a přinejmenším toho prvního je zatraceně málo… Oba to věděli.
„Něco jsi chtěl, Malfoyi?“ zeptal se Harry bez náznaku zášti v hlase.
„Mluvit s tebou?“ nadhodil blonďák, zdánlivě sebejistě. „Myslíš, že bys mi mohl obětovat pár minut? Třeba po večeři?“
„Po večeři jdu ještě za Brumbálem, ale co až se vrátím?“ navrhl Harry.
„Spíš se uvidíme tam,“ poznamenal Zmijozel. „Kvůli něčemu si mě předvolal. Měli bysme jít na hodinu,“ prohodil ještě, dívajíc se směrem k ostatním.
„Taky ho vidíš… viď,“ zašeptal, když se víc přiblížili. „Proč je nevidí ostatní?“
„Prý je může vidět jen člověk, který byl svědkem něčí smrti,“ odpověděl Harry. Pak se zarazil. Otočil se na Malfoye, který se zamyšleně díval na kostnaté, černočerné zvíře. „Kdy jsi…“
„O prázdninách,“ řekl chlapec krátce. „Nechci se o tom bavit.“
„V pohodě,“ broukl Harry, už došli ke spolužákům a Hagrid se na ně zamračil.
„Jdete pozdě, kluci,“ oznámil jim.
„Omlouvám se, já byl u ředitele,“ zatvářil se Harry provinile.
„Já u profesora Snapea,“ připojil se Malfoy k vysvětlení, i když vynechal omluvu. ‚Staré zvyky se těžko odvykají,‘ pomyslel si Harry a šel si sednout k Nevillovi.
„Jak to, že jste se cestou nezabili?“ zašeptal Neville, když se Hagrid zase zabral do výkladu.
„Já neměl chuť a on nejspíš nemá svůj den,“ pokrčil Harry rameny. Letmo, přes Nevillovu hlavu pohlédl ke skupince zmijozelů. Snad až teď si povšiml, že Malfoy stojí trochu stranou, pevně semknutá skupina jeho kolejních spolužáků ho blíž nepustí a uvědomil si, že jeho rival se stal vyvrhelem nejen pro svou rodinu, ale i zbytek Zmijozelu. Už jen to byl pro něj dostatečný důkaz, jakou stranu si vybral.
„Umí se chovat hezky, když opravdu chce,“ zamumlal hnědovlásek. „Prosím tě, aspoň ty mu na to neskoč, věř mi, budeš litovat.“
Harry jen přikývl a nespouštějíc oči z tmavého zvířete vedle Hagrida, chlácholivě stiskl kamarádovi rameno.

‚Co na něj sahá,‘ ozvalo se v Dracově mysli žárlivě. ‚A on se nechá… To na mě tak rychle zapomněl? No jo, kdo může soupeřit s Vyvoleným? Vrah těžko…‘ Zadíval se na své ruce. Byly čisté, opečovávané, jako vždy, ale Draco na nich tu krev mladého Rubena stejně viděl. Třebaže neprolil ani kapku. Avada je rychlá a bezbolestná, bez nepořádku, jaký způsobí jiné kletby… Ale stejně neodpustitelná. Pevně je sevřel v pěst, až mu klouby zbělely.
„Kdo ví, proč někdo testrály vidí a někdo ne?“ uslyšel poloobrův dotaz. Vzhlédl.
„Pane Malfoyi, vy to víte?“ zeptal se Hagrid přímo jeho. Draco zaváhal. Sklouzl očima na zvíře po Hagridově pravém boku a tiše odpověděl: „Vidí ho jen ten, kdo byl svědkem… něčí smrti.“
Vnímal to ticho. Bylo nepříjemné. Cítil překvapení ze strany Nebelvírů i němý, ale ve tvářích Zmijozelů zřetelný, výsměch. Nedokázal se dívat na nikoho z nich. Nespouštěl pohled z nevzhledného, přesto majestátně působícího testrála. Na okamžik zatoužil ho osedlat, vzlétnout k nebesům a nikdy se nevrátit zpět na zem, ke smrti, opovržení, samotě a pocitu viny. Chtěl pryč od toho všeho.

Teprve zakašlání obrovitého profesora vrátilo pozornost studentů k předváděnému zvířeti. „Správně,“ zamumlal Hagrid. „Pět bodů pro Zmijozel. Tak, dál. Chce se na něj někdo posadit?“
Začalo hromadné odmítání, drzé poznámky ze strany zmijozelských, jako třeba: „…se zbláznil, ne?... Jak si mám asi sednout, když to nevidím… Já bych na to nesedla ani tak, vždyť je to kost a kůže…“ a podobně.
Draco se lekl, když najednou uviděl stát před testrálem Nevilla. Zoufale chtěl zvolat: ‚Nechoď k němu,‘ ale hrdlo mě přiškrcené úzkostí i zvykem nedat emoce najevo. Dobře předtím slyšel, jak Hagrid vysvětluje, že se testrálové nepasou jako koně, ač se jim podobají, že se živí syrovým masem.
Kupodivu ho trochu uklidnilo, když postřehl, jak k jeho ex-milenci přistupuje Potter a pokládá jeho ruce na testrálovo chřípí, aby si zvykl na chlapcovu vůni. Neslyšel, co si říkají, ale to mu vlastně bylo jedno. Uvědomil si hlavně to, že pokud ho Potter nahradí v Nevillově srdci, udělá pro něj víc než on. Ochrání ho. Jakkoli ho ta představa doháněla k šílenství a týrala žárlivostí, byl Draco přesvědčen, že ze všech voleb, které udělal, je tahle nejsprávnější. ‚Neville u něj bude v bezpečí,‘ opakoval si. ‚A Potter mu nezlomí srdce. Postará se o něj. Já už nic nemám. To nejlepší, co můžu dělat, je pomoct proti Pánu zla. Stejně jsme s Brumbálem ještě nenašli všechny viteály.‘
Pak jen mlčky sledoval, jak se tmavé zvíře vzneslo, se dvěma chlapci na hřbetě.

„Harry? Můžu se na něco zeptat?“ oslovila černovláska Hermiona cestou zpět do hradu.
„Hmm? Co se děje, Hermi?“
„Nic, jen mě zajímalo, co s tebou probíral Brumbál,“ na dívce bylo jasně vidět, že umírá zvědavostí. Harryho to pobavilo.
„Vlastně to bylo jako vždycky,“ prozradil. „Řekl mi asi půlku toho, co jsem chtěl vědět. Smím přes něj posílat dopisy Remusovi, bude to rychlejší, než sovou. Pochopil jsem jen to, že je Remus mimo Británii a Brumbál má rychlejší možnost dodat mu poštu. Jinak, něco ohledně Řádu, ale podrobnosti nevím. Nikdy mi nechce říct nic důležitého,“ zamračil se Harry.
„Třeba proto má důvod, Harry,“ snažila se ho Hermiona konejšit. Její poznámka se ovšem minula účinkem: „Jasně, že má důvod, vždycky měl,“ odfrkl si Harry. „Prostě nechce, abych něco věděl! Jako bych nemusel vědět, co se kolem mě děje! Copak jsem z cukru, abych se pod každou špatnou zprávou rozsypal?!“
„Možná tě Brumbál prostě nechce zraňovat,“ mínila. „Vždycky si každou špatnou zprávu o útocích a tak bereš hrozně osobně. Všude chceš být a každého zachránit, ale nejsi bůh, Harry! Nemůžeš být všude!“
Harry se zastavil a překvapenou dívku objal. „Díky, Hermiono,“ zamumlal do záplavy hnědých vlasů. „Tohle jsem asi teď potřeboval slyšet nejvíc. Jsi vážně kamarádka.“
„Hej, kámo!“ ozvalo se za nimi. „To je moje holka! Buď tý svý věrnej!“
Harry jen protočil oči, pak se otočil na Rona, který ho se založenýma rukama propichoval pohledem.
„Ty si to prostě nedáš vymluvit,“ povzdechl si. „Ale mysli si, co chceš. Mám svých starostí dost.“ Harry předtím nějak pozapomněl, že si chtěl s Ronem promluvit, ale teď si to připomněl. „Mimochodem, budu rád, Rone, když přestanu nacházet svoje dopisy pod tvým polštářem,“ řekl suše a odešel. Dobře tušil, že tohle mu jeho přítelkyně nedaruje a být u toho nechtěl.

Tušil správně. U oběda se na něj Ron ani nepodíval (když vynecháme ten první, zuřivě vražedný pohled). Hermiona se s Harrym normálně bavila a jemu už ani nepřišlo, že Ronovo místo tak nějak postupně zabral Neville. Teď byli prakticky nerozluční. Sbližovala je jejich tajemství a porozumění, které Harry u Rona postrádal.
Ano, občas mu jeho starý zrzavý kamarád scházel, byli přece jen přátelé od první cesty bradavickým expresem. Chyběla mu jeho upřímnost, veselost a loajalita. Tak dlouho bylo mezi nimi všechno v pořádku, Harry prostě nechápal, proč není Ron ochoten respektovat jeho soukromí. Přemýšlel, jestli by si s ním neměl znova promluvit… Rozhodl se, že to zkusí večer ve společence.

Po obědě, kdy Harry opět důsledně ignoroval jistého profesora lektvarů, měli sedmáci Dějiny, takže většina je zase, místo poslouchání o (jako obvykle) skřetích válkách, prospala, zatímco Harry psal dopis Remusovi.
‚Můj milý drahý Remusi,‘ psal Harry po důkladném uvážení, ‚jsem strašně rád, žes mi napsal. Myslel jsem, že se zlobíš, vyčítáš mi smrt Siriuse a proto jsi zmizel… Hádám, že jsi uvažoval stejně jako já a myslel sis, že tě obviňuju. To ale není pravda, Remusi.
Vinil jsem sebe. Jenže spousta lidí mi to vymlouvala, tak začínám uvažovat, jestli nemají pravdu… Nic si nevyčítej, já se na tebe nezlobím.
Nikdy by mě nenapadlo, že je pro tebe Sirius víc, než dáváš najevo. Neboj, nijak mi to nevadí. Jsem rád, že nejsem sám, kdo ho měl fakt rád… I když já trochu jinak… Strašně mi chybí. Rád bych byl s tebou, připadám si tu najednou sám… Brumbál mi neřekl, kde přesně jsi, předpokládám, že je to tajné. Ať děláš cokoliv, dávej na sebe pozor, těším se, až tě zase uvidím. Už jen jeden rok a budu mít po škole. Doufám, že Voldemorta do té doby porazíme, chci konečně jít ven a neohlížet se, jestli mě někdo nesleduje… Chci žít normální život. Určitě mě chápeš, viď?
Chci, abys věděl, že jsem v pořádku a mám se dobře. Jsem v Bradavicích, tady jsem v bezpečí. Budu ti dál psát. Doufám, že jsi v pořádku a opravdu… moc tě prosím, dávej na sebe pozor, už mám jen tebe… A slibuju, dám na sebe pozor.
Brumbál mi zase nechce nic pořádného říct. Hádám, že má Hermiona pravdu a on má pro to všechno důvod… Ale stejně bych chtěl mít jasno. Nemohl bys mu třeba napsat, aby mi řekl víc? Proč mají přede mnou všichni pořád tajnosti? Jsem moc mladý na to, abych byl v Řádu, abych bojoval, abych vůbec něco věděl… Víš, jaké to je, mít pocit, že každý okolo tebe ví všechno a vynechává tě z toho? Připadám si tak oddělený od všeho důležitého. Nebo mám být rád, že nic nevím? Už nevím, co je lepší.
Napiš mi, Remusi, budu se moc těšit. S láskou Harry.
P.S. To štěně se mi líbí.‘

Harry dopsal právě ve chvíli, kdy skončila hodina. Rychle si to založil do učebnice a děkoval Bohu a Merlinovi, že už pro dnešek nemají další hodiny. I když, vyhlídka na zítřejší dvouhodinovku Lektvarů ho taky nijak netěšila.
‚Nutné zlo,‘ pokrčil v duchu rameny a přestal na to myslet. Až do okamžiku, kdy zatočil za roh a vrazil do něčeho pevného, vysokého… a tmavého.
„Už zas nekoukáte na cestu, Pottere? Nebo si jen nevidíte přes nos?“ ozval se Snape jízlivě. Zmijozelové, kteří byli přítomni se rozchechtali. Harry se rychle vzpamatoval. Vyhnul se přímému pohledu do temných očí, nechtěl podlehnout své slabosti. Narovnal se a zdvořile odpověděl: „Promiňte, pane profesore. Teprve se učím, vidět za roh.“ Poté naprosto překvapeného učitele obešel a dohonil Nevilla, který jen těžko tajil smích.
„Víš, že jsem čekal, že se zase začnete hádat?“ pošeptal Harrymu, když se dostatečně vzdálili.
„Už se nedám tak snadno rozhodit. Ale občas mívám dojem, že jsme jak manželé po třiceti letech,“ podotkl Harry. „Nemůžeme se ani cítit.“ Neville se tak srdečně rozesmál, až mu vytryskly slzy. Ani jeden z nich si nevšiml blonďatého Zmijozela a jeho lítostivě-závistivého pohledu.

Chlapci zastavili před vchodem do nebelvírské věže. Tam zjistili, že Ronaldu Weasleymu skřípe víc než jeden vztah. Nebyla to sice hlasitá hádka, ale mírná taky ne. Harry i Neville si gratulovali, že dali přednost svému pohlaví, vševědoucí a zdánlivě upjatá Hermiona se totiž ukázala jako pořádná dračice.
Když hoši dorazili, Ron se prudce nadechl, aby své přítelkyni v hádce oponoval, ale sotva uviděl Harryho, došla mu řeč. Podíval se na Harryho, pak na dívku. Jenom rozhodil ruce a vybuchl: „Fajn, fajn! Jak chceš!“ Seběhl po schodech, když dorazil k Harrymu, vyštěkl: „Promiň, že si dělám starosti, jestli jsi někomu nenaletěl!“ Obešel ho a vyrazil někam pryč. Harry tušil, že si jde zalétat. Dřív to dělal taky, byl to dobrý způsob, jak upustit páru.
„Hermiono?“ ozval se Neville, „co to bylo?“
„Ron prohlížel Harrymu poštu,“ odpověděla rozčíleně. Takhle vytočená Harrymu hrozně připomínala Molly Weasleyovou…
„Já vím, zjistili jsme to zároveň,“ řekl Neville. „Sice Rona částečně chápu, ale měl by Harrymu věřit, ne? Copak je malej?“
„Tohle neopakuj před Snapem,“ sykl Harry. „Co vlastně myslel tím, že jsem někomu naletěl?“ zamračil se.
„Ron si myslí, že ta holka, co si s ní píšeš, na tebe něco šije, Harry,“ vysvětlovala Hermiona. Chlapec protočil oči.
„Pro Merlina, ty taky? Já už toho mám vážně dost. Jo, s někým si dopisuju, ale není to holka!“
„Já myslela, že jen tajíš přítelkyni,“ dívka byla zřejmě překvapená. „Chtěla jsem ti dát čas, abys s tím přišel sám. Ale Ron si nedal říct, nechtěl čekat.“
„Tak začal vyšetřovat na vlastní pěst,“ povzdechl si Harry. „Já si s ním promluvím. Napřed musí trochu vychladnout.“
To mu jak Hermiona, tak Neville odsouhlasili.

I když mu kamarádka připomínala, že si musí udělat domácí úkoly, chtěl si Harry napřed přečíst dopis od Ellise. Trochu ho mrzelo, že si na něj udělal čas až teď. Ujistil se, že je sám a otevřel obálku.
‚Milý Harry,‘ stálo tam, ‚ani nevíš, jakou mám radost, že jsi souhlasil s návštěvou. Už připravuji svůj byt. I když to bude jen krátká návštěva, doufám, že se u mě budeš cítit příjemně. Chybí mi naše hovory, Harry. Rád bych tě zase viděl, objal… Dlouho jsem se s nikým necítil tak dobře. Snad až příliš jsem se svou prací izoloval od ostatních. O to líp jsem se cítil ve tvé společnosti.
Chápu, že se cítíš pod tlakem. Příliš mnoho lidí od tebe žádá příliš mnoho činů. Nebo spíš jen jeden, ale zásadní. Jsi mladý, tyhle věci bys vůbec neměl řešit. Je logické, že to na tebe padá.
A co se týče tvých zkušeností, nebo spíš, nezkušeností… Nejsem zklamaný. Tvá nevinnost je tak osvěžující… Prosím, nedělej si starosti. Já nemám v úmyslu na tebe nijak tlačit, nechci ti ublížit. Já tě chci poznat, Harry.
Přiznávám, přitahuješ mě. Doufám, že tě to neděsí. Uvědomuju si, že jsem o mnoho starší a moje osobní kouzlo už dávno vzalo za své… A ty jsi kvetoucí, svěží mladík. Copak ti nevadí, že jsem vedle tebe starý? Měl bys vědět, že jsem velmi vášnivý muž… ale dokážu se ovládat. Nedotknu se tě, pokud mi to nedovolíš. Mám v úmyslu tě respektovat. I kdybys mi nikdy nedal nic jiného, než své přátelství, Harry… chci s tebou strávit čas. Vím, že nebude promarněný.
Mám rád tvůj smysl pro humor, líbí se mi, jak se směješ… Víš, že ti září oči, když jsi veselý? Mám rád zelené oči. Už aby byl konec měsíce. Nemůžu se dočkat. Ještě ti dám vědět, za jakých okolností se setkáme. Zatím na sebe dávej pozor.
S pozdravem Ellis.‘

Harry padl na pelest, úplně ohromený tím, co právě četl. Vjel si prsty do vlasů a pevně se za ně zatahal, až to bolelo. Potřeboval se ujistit, že nesní.
„Panebože,“ vydechl. ‚Do čeho jsem se to dostal? On mě vážně… chce… Panebože.‘
‚A ty?‘ ozval se mu hlásek svědomí v hlavě. ‚Chceš ty jeho?‘
‚Já nevím,‘ připustil si Harry v duchu. ‚Asi potřebuju víc času… Potřebuju… ho líp poznat.‘ V zajetí Ellisových slov sáhl pro pergamen a začal psát. Nikdy dřív se mu nepsalo tak lehce. Jako by mu duše (nebo srdce?) diktovala odpověď.
Když se konečně vrátil k ostatním, jen stěží si povšiml, že je pod palbou zvídavých pohledů. Neville, Hermiona, dokonce i odděleně sedící Ron vytušili, že v tom ‚tajném dopisu‘ bylo něco, co ho naprosto rozhodilo.
Snaha soustředit se na vypracování zadaných esejů nakonec Harrymu pomohla odpoutat se (na chvíli) od myšlenek, které se rozhodně nedaly nazvat nevinnými.
Harry si už předtím uvědomoval, že ho Ellis velice přitahuje, navzdory jejich věkovému rozdílu. Ale nechtěl, aby to bylo jen fyzické. Přál si, aby z tohoto vztahu bylo něco hezkého a trvalejšího. Ale taky… bál se spěchat. Tak přesně to naznačil svému ‚příteli‘ v dopisu. Doufal, že bude pochopen.

Po boku svých spolunebelvírů šel Harry do Velké síně na večeři. Hovor kamarádů poslouchal jen na půl ucha. Přemýšlel o svém vztahu k Ellisovi, k Remusovi, ve svém talíři se vlastně jen tak prohraboval.
Stačil si všimnout, že Brumbál u večeře není, takže odhadl, že za ním musí do ředitelny. V kapse ho hřál dopis pro vlkodlaka. Ten pro Ellise už stačil odeslat.
Nesoustředil se na nic kolem sebe, že si hned neuvědomil, že na něj někdo mluví. Vzpamatovalo jej až dloubnutí do boku.
„Au, Neville,“ přejel si napadená žebra, „co je?“
„Mluvíme na tebe, Harry,“ usmívala se Hermiona. „Na co myslíš?“
„Tuhle otázku bych být tebou nepokládal,“ utrousil zrzek vedle Seamuse, „nebo ti ukousne hlavu.“
Černovlasý ‚ukusovač hlav‘ jen protočil oči.
„Myslel jsem na Remuse,“ odpověděl ‚lehce‘ nepravdivě. Odstrčil talíř, chtěl vstát.
„Nepočkáš na nás, Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Jdu za Brumbálem,“ vysvětlil. „Říkal, že mu mám dopis pro Remuse dát po večeři. Nebudu se nikde zdržovat,“ pokývl na ni, pak se podíval na Nevilla, který se trochu starostlivě usmíval.
Rozuměl tomu neklidnému pohledu v hnědých očích. Prozradil mu totiž, že si Malfoy chce o samotě promluvit. Harry se Nevilla snažil uklidnit, ale na rozdíl od něj taky tušil, že částečně je to způsobené žárlivostí. Tak mu přiznal, jak je hotový z Ellise a Neville se omezil na přátelské varování. Nepřál Harrymu svou smutnou zkušenost. A v hloubi srdce… měl toho blonďatého hajzlíka ještě trochu rád.

Harry v zamyšlení došel ke kamennému chrliči, ten v okamžení odskočil stranou. Harry z toho usoudil, že už je očekáván. Na mohutné dveře zaklepal tiše, vzápětí se lekl, protože dveře se prudce otevřely. Rozhodně v nich nečekal černě oděného profesora lektvarů. Nevědomky zatajil dech a zapomínajíc na moment své předsevzetí, zvedl své oči k těm jeho černým. Vzpamatoval se, když lektvarista odvrátil zrak první. Sklopil hlavu a ustoupil profesorovi z cesty.
„Nezdržujte pana ředitele dlouho, pane Pottere,“ nařídil mu Snape rádoby ostře a vzdálil se. Harry si oddechl a vešel do ředitelny.
Za stolem nikdo neseděl. Pouze Fawkes seděl na svém bidýlku a rovnal si peříčka. Při chlapcově vstupu zvedl hlavičku, mírně ji sklonil, jakoby na pozdrav. Nebelvír se na fénixe usmál. Pak se porozhlédl po Brumbálovi.
„Dobrý večer, Harry,“ ozvalo se mu kdesi nad hlavou. „Pojď dál.“
Oslovený chlapec vzhlédl, ředitel scházel ze schodů. Zřejmě byl ve svých pokojích. Harry si povšiml jakési truhličky v profesorových rukou.
„Co je to, pane?“ zeptal se tiše, ukazujíc na truhličku.
„To je bezpečný způsob, jak předat našemu vlkodlačímu příteli, co je třeba,“ usmál se ředitel. „Máš dopis, Harry?“
Mladík vytáhl z kapsy hábitu složený pergamen a podal ho řediteli. Ten se znova pousmál a přidal Harryho dopis k malé hromádce, kterou měl připravenou. Tu vložil do truhličky, takhle zblízka Harry odhadoval, že je ze světlého dřeva, s jemným kováním.
„Pane profesore?“ Harry ředitelovo konání moc nechápal.
„Z tvého výrazu hádám, že jsi tohle nikdy neviděl,“ poznamenal čaroděj. „Není to příliš známé, nepoužívá to mnoho kouzelníků. Většina dává přednost dnešní, soví verzi pošty.“
„To chápu, ale pokud je tohle bezpečnější,“ pokrčil Harry rameny, „není to špatný nápad. Jak to funguje?“
„Jednoduše,“ napodobil Brumbál Harryho pokrčením ramen, „tahle skříňka je součástí páru. Ty máš jednu a ten s kým chceš komunikovat, druhou. Otevřeš skřínku, vložíš poštu, zavřeš víko, počkáš. Tak, tohle je poslední...“ K obálkám přidal lahvičku s lektvarem, jehož barvu Harry rozeznal okamžitě.
„Vlčí zhouba,“ zašeptal. „Od Snapea?“
„Profesora Snapea, Harry,“ napomenul ho ředitel jemně. „A ano, je to protivlkodlačí lektvar. Se-profesor Snape ho pro Remuse připravuje na mou žádost.“
‚Jak jinak,‘ pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic. Pozoroval, jak Brumbál truhličku uzavírá a čeká. Po pár minutách, které mu připadaly nekonečné, ředitel skřínku otevřel a Harry vydechl. Byla prázdná.
„Miluju kouzla,“ zašeptal s úsměvem. „Děkuju, pane profesore,“ podíval se na starého kouzelníka a chystal se k odchodu.
„Počkej, Harry,“ zastavil ho muž. „Ještě je tu něco.“
Chlapec se otočil zpět, trochu zmatený.
„Ráno jsem ti neřekl zdaleka vše,“ vysvětlil. Ukázal stranou na stolek, kde spočívala, Harrymu již dobře známá, Brumbálova Myslánka.
„Po rozhovoru se zúčastněnými osobami jsem se rozhodl ti říct jistou důležitou věc,“ řekl vážně. „Prosím, než začneš odsuzovat, nech si čas, abys to, co uvidíš, napřed strávil a promyslel. Nejednej pod tlakem emocí, prosím, Harry.“
Nebelvír překvapeně zamrkal. Pak se zadíval do ředitelových očí.
„Dobře, pane,“ šeptl. „Já… slibuju, že se vynasnažím.“ Neochotně přešel k Myslánce a po další chvilce váhání se k ní sklonil. Jak se propadal počáteční mlhou vzpomínky, neviděl už, že do ředitelny vešel Draco Malfoy, provázený vedoucím zmijozelské koleje.