Nečekaný zpovědník
Výjimečně Harryho neprobudila noční můra, ale čísi ruka. Někdo mu třásl jemně ramenem a říkal: „Harry, vstávej. Zaspíš snídani.“
Harry otevřel jedno oko a zamrkal. Neville se na něj usmíval.
„Dobrýtro, Neville,“ zívl. „Kolik je?“
„Bude půl sedmý. Vstáváš? Myslel jsem, že už jsi pryč, když jsem viděl odcházet Rona…“ rozpovídal se mladík. Harry ho přestal poslouchat a střelil očima k posteli svého kamaráda. Prázdné posteli. ‚Je pořád naštvanej,‘ povzdechl si v duchu. A okamžitě měl po náladě.
„Harry?“ připomněl se Neville. „Něco se děje?“
„Nic, Neville,“ vzdychl Harry nahlas, „Ron se na mě zlobí, jinak nic.“
„Aha… A nemůžu ti nějak pomoct?“ nabídl se spolužák. „Teda, nevím, co mezi sebou máte, ale kdybys potřeboval…“
„No, víš,“ zelenoočko si sedl a podrbal se ve vlasech. Pak si nasadil brýle a zadíval se na kamaráda. Najednou měl pocit, že se potřebuje vypovídat… Koukl ke dveřím, rozhlédl se po ložnici a pak váhavě začal: „Máš chvilku, Neville? Potřebuju…“
„… si s někým promluvit?“ usmál se Longbottom a sedl si na kraj Harryho postele. „Poslouchám a umím mlčet, Harry, to přece víš,“ narážel na ještě nedávné samoučení v Brumbálově armádě… Pátý ročník opravdu věrné stmelil a vyházel plevy.
„Chtěl jsem se zeptat… protože o kouzelnickým světě skoro nic nevím, nevyznám se v tradicích a tak… Jak se tenhle svět dívá na… na gaye?“
„A ty jsi… Harry?“ hlesl Neville překvapeně. Sledoval, jak se na něj kamarád skoro bojí podívat, s tváří politou červení. „A Ronovi… to vadí?“ zajímal se.
„Já nevím,“ zamumlal Harry. „Ještě jsem to nikomu neřek‘. Došlo mi to celkem nedávno, proč moje vztahy s holkama jsou tak… nepovedený. Víš, mudlové, no, hlavně moje mudlovská rodina má vůči těmhle věcem strašnej přístup. Děsně to odsuzujou. A já fakt nevím, jak to chodí mezi kouzelníkama.“
„Kouzelnický svět to neodsuzuje, sem tam se sice najde někdo, komu to nejde pod nos, ale všeobecně je to považovaný za absolutně normální. Daj se uzavřít i manželství, kouzelníci můžou mít i děti… je to prostě normální. Tak a teď mi řekni, co máš za problém s Ronem. Jestli teda to není tajemství.“
„No, včera jsem vzpomínal na prázdniny a Ronovi došlo, že na někoho myslím. Teď se zlobí, že mu to nechci přiznat. Myslí si, že mu nevěřím a proto zapírám.“
„Aháá,“ Neville pochopil Harryho dilema rychle. „Někoho jsi potkal a nechceš o něm mluvit, protože to není holka, jak očekává Ron. Tohle je ono?“
„Jo,“ přikývl Harry. „Než jsem odjel k Ronově rodině na poslední týden, scházel jsem se s… někým.“
„S nějakým klukem? Je hezký?“ usmíval se Neville.
„No, on… to vlastně… už není kluk. Je starší… o dost.“
„Tak jsi na starší, to je toho,“ mávl rukou spolužák a začal se zvedat. „Harry, zaprvé: nemáš se za co stydět, je to normální. A zadruhé: Ron, jestli tě má fakt rád, smíří se s tím. Já ti sice nejsem tak blízkej, ale taky jsem tvůj kamarád. Beru tě takovýho, jakej jsi. Že jsi na kluky neznamená, že je s tebou něco špatně. Ani to, že on je starší. Už jsi plnoletej, v tomhle máte oba volnou ruku a žádný omezení.“
„Děkuju, Neville,“ oddychl si Harry opravdu zhluboka. „Víš, ono je to čerstvý a já prostě nejsem připravenej se o tohle dělit. Necháš si to pro sebe? Prosím?“
„Vezmu si to do hrobu, slibuju,“ řekl Neville s úsměvem. „Tak… jdem na snídani?“
„Jo, už mám hlad,“ přikývl Harry. „Doufám, že dneska nemáme lektvary…“ zabručel ještě. Nestačil si zatím rozvrh zapamatovat, i když si ho před večerkou prohlížel.
Neville ho asi slyšel, protože k němu vzápětí dolétla odpověď: „Ne, až v úterý. Dneska máme ještě klid… Víš, že mě fakt překvapuje, že mě nechal projít?“
„Mě taky,“ broukl Harry. „Myslím, jako že nechal projít mě,“ dodal, když zaregistroval Nevillovo zdvižené obočí, „fakt jsem čekal, že mě do dalšího vyučování lektvarů nepustí. Vzhledem k tomu…“ tady se zarazil, koukl po očku na Nevilla. Pak potřásl hlavou. „Pořád se jen hádáme. Nejsme schopný se domluvit… Nikdy bysme nemohli být třeba přátelé.“
Na to Neville jen zamrkal, zmocnil se ho neodbytný pocit, že v té poslední větě zněl Harry smutně… ‚Vždyť mluvil o Snapeovi,‘ napomenul sám sebe. ‚Je smutnej z toho, jak je na něj hnusnej.‘ V tomhle svého kamaráda chápal.
Sotva prošli dveřmi do Hlavní síně, Harry to nevydržel a zabloudil pohledem ke stolu profesorů. Srdce mu udělalo kotrmelec, když černé oči vzhlédly od kávy přímo do jeho zelených. Byl to jen okamžik, kdy Harry ten pohled vydržel, než přilepil oči k podlaze a nenápadně si sedl vedle svých přátel.
Píchlo ho u srdce, když si všiml, jak se na něj Ron zamračil. Zamumlal pozdrav, ušlo mu, že se na něj Hermiona usmála, takže měl zase náladu na bodu mrazu…
Sice ho těšilo, že ho Neville podporuje a mohl se mu svěřit, ale že s ním nemluvil jeho nejlepší kamarád, ho prostě mrzelo. Ale pořád váhal, říct mu celou pravdu. Tak se nad tím zamýšlel, že mu v první chvíli nedošlo, že dorazila soví pošta.
Teprve, když do Ronova talíře spadl Errol, rodinná sova, probral se. A s myšlenkou: ‚Pošta!‘ prudce odložil svůj čaj a zvedl nadějí zářící oči k hejnu sov, které právě mířily ke svým adresátům.
Po delší chvíli se nakonec dočkal, do dlaní mu spadla silnější obálka. Harrymu jen stačilo mrknout na písmo a rozzářil se. Ani se nezamyslel nad tím, jestli si Ron zase něco nedomýšlí…
„Hele, Harry, kdo ti píše?“ vyzvídal zrzek nenápadně a když se k němu chlapec otočil, vyškubl mu obálku z ruky. „Povídej, kdo je… ‚Cizím očím zapovězeno…‘ Co to je?“ podíval se nechápavě na kamaráda a zpět na obálku, která mu nemínila ukázat jméno odesilatele.
„Řekla bych, že to je kouzlo, které ti zabrání, přečíst si cizí dopis,“ ozvala se Hermiona. „Je to praktický. Do cizí pošty nikomu nic není. Na, Harry.“ Vyškubla zas Ronovi dopis a vrátila ho Harrymu.
„Dík, Hermi.“ Harry bleskově dopil čaj a se svým pokladem a jedním toustem v ruce utíkal zpátky na kolej. Zaprvé pro věci na vyučování a zadruhé přečíst si svůj dopis, na který se tak dlouho těšil. V opačném pořadí, samozřejmě.
Připravil si učebnice, usadil se na posteli a otevřel dopis. S bušícím srdcem se začetl: ‚Milý Harry, zdravím tě a píšu, jak jsem slíbil. Právě včera, když jsem poprvé večeřel sám, došlo mi, jak jsem si zvykl na naše pravidelná setkání. Nikdo si se mnou nepovídá… Doufám, že jsi uvažoval o mém pozvání? Dej mi prosím vědět, kdy budeš moci ven, do Prasinek, sejdeme se. Rád s tebou trávím čas. Další večer ve tvé společnosti bych uvítal.
Pamatuješ, jak jsi mi povídal o své zálibě v kreslení? Objevil jsem knihu, která by tě mohla zajímat, popisuje různé techniky, mudlovské i kouzelnické, vážně, určitě by tě zaujala. Až se uvidíme, přinesu ti ji. Vzdělání je taky důležité, ale nelze žít jen tím. A proč nevylepšovat talent, když ho člověk má? Pro mě jsou lektvary prací i koníčkem, jejich výroba právě díky preciznosti, která je nutná, na mě působí uklidňujícím dojmem. Nepřinesl bys mi některou svou kresbu? Rád bych viděl, jak kreslíš.
Prozatím ti posílám tu slíbenou knihu o lektvarech. Třeba ti tu mou vášeň trochu přiblíží…
Prosím, odepiš brzy a dej vědět, kdy bychom se mohli sejít. Těším se na tebe. S pozdravem Ellis Lloyd.‘
Harry se šťastným úsměvem padl na polštář. Culil se na nebesa, dokud si neuvědomil, že „Sakra, přijdu pozdě na hodinu!“ Rychle se sebral, tenkou knížečku o lektvarech si strčil pod polštář, dopis strčil pod matraci a s náručí učebnic mazal na vyučování.
Prvotní plán zasednout vedle Rona a zkusit si ho udobřit padl, když jako předposlední opozdilec vešel do třídy a viděl, že jeho obvyklé místo obsadila Hermiona. Trochu ho potěšilo, že se na něj účastně usmála, už z Rona nejspíš dostala, o jaké neshody se jedná.
Harry střelil pohledem na kočku, sedící na katedře. Usmál se. Už to pomalu bylo tradicí, že první hodinu Přeměňování ve školním roce zahajovala ředitelka nebelvírské koleje ve své zvěromágské podobě. Vždy když Harry pomyslel na zvěromágy ve svém okolí a minulosti, říkal si, čím by asi byl on… Ale v současné době měl jiné starosti.
Když mířil po boku svých spolužáků do Velké síně na oběd, nechápal, jak mu to mohlo tak rychle a poklidně utéct. Zároveň tušil, že zítřek už tak poklidný nebude, především proto, že jako první hodinu mají Lektvary… Najednou si Harry uvědomil, že neví, kdo letos učí Obranu proti černé magii…
„Hermiono? Nevíš, kdo bude letos učit Obranu?“ oslovil u jídla kamarádku. „A neříkej, že to bude Snape, prosím tě,“ požádal ji.
„To nevím,“ odpověděla. „Ale kdyby to byl Snape, bylo by jeho jméno napsaného v rozvrhu. Třeba má přijít někdo nový a teprve se na něj čeká. Každopádně, zítra se to dozvíme, máme Obranu hned po Lektvarech.“
„Nemůžu se dočkat,“ broukl Harry.
Odpolední hodiny Jasnovidectví a Dějin byly víceméně ve znamení spánku, většina studentů se nesoustředila a klimbala. Snad kromě Draca Malfoye, Hermiony… a Harryho. Při jasnovidectví si odpočinul a při výkladu o skřetích válkách ve čtrnáctém století, kdy vedle sedícímu Nevillovi neustále padala hlava na pergamen, už tak nějak ‚koncipoval‘ odpověď pro Ellise.
Jeho krátký, ale potěšující dopis už znal nazpaměť. A těšil se jak na ‚Rukověť začínajícího lektvaristy‘, kterou měl pod polštářem, tak na slíbenou knihu o kreslení. A ze všeho nejvíc se těšil na Ellise. Těšil se na jeho uklidňující společnost, jemnou vůni bylinek, jiskřivý temný pohled. Jen myšlenku na to, že s ním bude sám, se snažil odhánět. Příliš ho rozrušovala… nebo vzrušovala?
Už na začátku si uvědomil, jak ho muž přitahuje. Natolik, že jeho věk naprosto ignoroval. Ještě trochu neznámý lektvarista si ho získal svým nepopiratelným šarmem. Nemohl říct, že je klasicky krásný, ale jeho poněkud nedbalá elegance a vrozené charisma měly své vlastní kouzlo. A Harry mu krůček po krůčku propadal.
I odpoledne proběhlo bez větších incidentů a tudíž i ztráty na bodech. Harry se rozhodl letos přenechat svůj post famfrpálového kapitána Ronovi a úlohu chytače Ginny, která si to okamžitě vyložila jako náznak citů a celý večer si nadšeně špitala s Hermionou.
Brumbál s ním o letošním školním roce mluvil už v Děravém kotli. Žádal ho, aby vynechal věci, které může postrádat a místo toho trénovat to, co bude potřebovat. Jen k opětovné spolupráci se Snapem Harryho nepřemluvil. Musel odejít s poněkud rozčílenou odpovědí, že Harry není sebevrah.
Harry právě proto očekával hromy a blesky, sotva ho profesor lektvarů uvidí, ale i když ho viděl u každého jídla a několikrát potkal na chodbě, dočkal se v nejhorším případě jen probodnutí pohledem. Vzhledem k okolnostem ho to dost překvapovalo. Ale protože každou volnou chvilku přemýšlel, jak to zaonačí, až půjdou poslední zářijový víkend do Prasinek, aby se mohl odpoutat od ostatních, nedokázal si dělat starosti dlouho.
Chvilku poté, co se všichni usadili u stolů a čekali na večeři, povstal ze své židle Brumbál a vzal si slovo.
„Milí studenti! Mám pro vás malé oznámení, věřím, že pro všechny to bude dobrá zpráva. Protože včera nebyl váš nový profesor Obrany proti černé magii přítomen, odložil jsem toto oznámení na dnešek. Takže vítám vaši novou profesorku, bystrozorku Tonksovou a přeji jí hodně úspěchů při vyučování!“ oznámil vesele a až teď, když vstala, s nenápadným hnědým účesem, si jí studentstvo povšimlo.
Nebelvíři, kteří okamžitě pochopili, o koho se jedná (hlavně ti z Brumbálovy armády), se bouřlivě přidali ke střízlivému potlesku profesorů. A hlavně ty nejmladší překvapila a rozesmála její prudká změna barvy vlasů - z hnědé na jasně růžovou.
Harry měl najednou lepší náladu. Teď si byl jist, že i kdyby mu Snape o Lektvarech sdělil, že je nebetyčný idiot a on na jeho vzdělávání pouze plýtvá časem, Tonksová mu to při Obraně vynahradí. Napadlo ho, jestli by ho nebyla ochotná cvičit v obraně, když odmítá Snapea… Nerad by zanedbal svou přípravu.
Snape napůl ucha poslouchal, jak ředitel představuje novou kolegyni a sledoval reakce studentů.
Nebo spíš… jednoho studenta.
‚Potter rozhodně vypadá nadšeně,‘ uvažoval. ‚To má tak velkou radost z Nymfadory?‘
Nenápadně se díval ke stolu nebelvírské koleje, schovávaje svůj výraz za pohár a přemýšlel. Dobře viděl, jak se ráno chlapec rozzářil, když mu přišla pošta. Málem sebou škubl, když viděl, jak ten pitomý Weasley vytrhl jeho dopis svému kamarádovi z ruky. Ale už minulý večer si povšiml jistých náznaků sporu mezi nimi. Vytušil, že jejich současné vztahy trochu ochladly. Očekával, že se Potter se svou novou známostí pochlubí... Překvapilo ho, jak jejich rodící se ‚vztah‘ bere Harry vážně. Nevěděl, co mu má napsat, aby se neprozradil. Přemýšlel o jejich rozhovorech, dost ho mátlo, že Harry, kterého poznal jako Ellis, je naprosto odlišný, než Harry-zatracený-Potter ze školy. Připadalo mu, že se těch pár dní u Děravého kotle scházel s někým úplně jiným. Prostě - nepoznával ho.
Ale po pečlivé úvaze a sebezpytování si připustil, že je to částečně i jeho nepřátelským přístupem. Chápal, že když se k němu od začátku choval jako k nejhoršímu nepříteli, neměl Harry důvod vypěstovat si ke svému profesorovi cokoliv jiného než opětovanou nenávist. I respekt si člověk musí zasloužit, to věděl… jen na to při učení často zapomínal. Jak můžete respektovat člověka, který ve vás vyvolává pouze negativní pocity? Sám to znal, jeho spolu-Smrtijed, Lucius Malfoy respekt a úctu vyžadoval vždy a ode všech. Ať už si to zasloužil nebo ne.
V duchu se Snape děsil, co bude, když vyjde pravda najevo. Potom už si Harry nebude myslet vůbec nic dobrého. Z jeho skromného vyprávění o své vlastní osobě pochopil, že si ho mladý Nebelvír možná trochu váží… i když spolu nevychází. A tohle uvědomění lektvaristu docela zasáhlo, protože zatraceně dobře věděl… že za to, co se uvolil dělat, si chlapcovu důvěru rozhodně nezaslouží.
‚Neupínej se na mě, Pottere,‘ oslovil ho v duchu. ‚Nesmíš mi věřit, jen ti to ublíží… Pokud zjistíš pravdu.‘
Když zelenooký mladík na moment pohlédl směr profesorský stůl, měl co dělat, aby na sobě nedal vůbec nic znát.