Ve starých kolejích
Když se Harry v ložnici soukal z hábitu, nevšiml si, že mu jeho drahocenný dopis od Ellise, který si během dne přesunul zpod matrace k sobě, vypadl z kapsy. A už vůbec si nevšiml, jak Ronovi svitlo v očích, když to zahlédl. Jak si přetahoval svetr přes hlavu, Ron využil toho, že se nedívá a složený list sebral. Potajmu ho schoval pod polštář, odhodlaný se dozvědět, co před ním jeho nejlepší přítel tají. Už odpoledne napsal dvojčatům, aby mu poradili, jak se dostat na kloub očarovaným dopisům, odpověď očekával následující ráno.
Teď chtěl vlastně jen zkusit štěstí. ‚Třeba je zabezpečená jenom obálka,‘ říkal si, ale moc v to nedoufal. Už ráno z něj Hermiona dostala vysvětlení, proč jsou k sobě s Harrym tak odtažití, byl uražený, že kamarádovi nestojí za to, aby se mu s něčím svěřil. Pak mu Hermiona klidně vysvětlila, že každý má právo na své soukromí (což samozřejmě věděl) a pokud se někdo (jako Harry) necítí připravený na svěřování, neměl by ho nikdo nutit. Na Ronovu námitku, že Harry je dost naivní a zranitelný a může někomu klidně naletět, řekla: ‚Harry už není dítě, Rone. Umí se o sebe postarat. Už bojoval s Voldemortem a Smrtijedy. Přece nenaletí holce.‘
‚Kolik chlapů už ženským naletělo,‘ pomyslel si Ron. ‚Harry by nebyl první ani poslední. Je to moc velký pokušení.‘
Proto se odhodlal k soukromému vyšetřování (bez vědomí Hermiony i Harryho samotného), aby svého nejlepšího přítele ochránil před sebou samým. Doufal, že pokud mu na to Harry přijde, odpustí mu.
Za zatáhnutými závěsy svého lůžka si Harry tichým ‚Lumos‘ rozsvítil a vytáhl si zpod polštáře Rukověť od Ellise. Otevřel na první stránce a tam pod názvem knihy a jménem autora, bylo starobylým rukopisem vepsáno věnování: ‚Mému milovanému pravnukovi s láskou Elisabeta Lloydová.‘
Harry byl překvapen, že mu byla zapůjčena tak stará a nepochybně cenná věc. Otočil na další stránku a do dlaně mu vypadl malý lístek: ‚Harry, prosím, zacházej s touto knihou opatrně. Nespěchám na vrácení, ale hodně pro mě znamená. Je to poslední památka po mé prababičce, navíc poslední existující výtisk. Ellis.‘
„Dám pozor, slibuju,“ zašeptal si Harry. Listoval dál. Už byl unavený prvním školním dnem, ale přesto se chtěl na knihu podívat. Doufal, že tento lektvarista ho aspoň trochu seznámí s oborem, kterému nikdy nerozuměl.
Očekával, že kniha bude stejně složitá a neosobní, jako učebnice, na kterou je zvyklý. Ale tenhle tenký průvodce světem lektvarů vypadal jednoduše. Harry se položil do čtení základů a už na prvním stránkách zjistil, že dost polopaticky vysvětluje všechno, co za šest let v Bradavicích nepochopil.
Například míchání. Zatímco u vaření jídel je to jedno, jestli budete míchat na jednu stranu nebo na druhou, lektvary musíte míchat přesně podle předpisu. Harrymu to ale nikdy nedávalo smysl. A teď mu konečně někdo smysl údajně nesmyslného míchání po a proti směru hodinových ručiček odhalil.
Harry nebyl hloupý. Jen mu připadalo absolutně zbytečné dělat věci do nejmenšího detailu, když neviděl jediný logický důvod. Dlužno říct, že Snape a logika mu stejně nikdy nešli dohromady. Teď, když logický důvod znal, chápal, kde dělal minimálně jednu chybu… a slíbil si, že se bude víc snažit. Třeba mu lektvary nakonec půjdou…
S poněkud lehčím srdcem Harry schoval knihu pod matraci a s úsměvem usnul.
V následující krásné úterní ráno obdržel zamračený lektvarista neočekávanou poštu. Jakmile se podíval na jméno odesilatele, pogratuloval si, že se rozhodl posnídat doma ve svých komnatách. A když ho otevřel a začetl se, jeho přísnou tvář na krátkou chvíli proměnil k nepoznání výraz podobný úsměvu.
Z celého dopisu na něj dýchla Harryho radost a vřelost, jakou poznal před sotva dvěma týdny. Na první pohled by člověk řekl, že je pisatel prostě puberťák s dobrou náladou, ale Snape už dokázal číst mezi řádky Harryho projevů. Dnes najednou nechápal, jak mohl kdy pokládat jeho obyčejnou lidskou hrdost za aroganci a snahu o obhajobu za neúctu a vzdor. Aspoň sám sobě dokázal přiznat, že chlapecNENÍ jako jeho otec, který se v synovi takhle vrátil, aby ho soužil dál. Chvílemi měl chuť si nafackovat za to, jak se k němu choval.
Nepřekvapilo ho, ale potěšilo, že mu Harry hned zkraje poděkoval za půjčení a ujistil ho, že bude víc než opatrný.
‚Vážně ti za to děkuji. Moc mě těší tvoje důvěra. Pochopil jsem, že ta kniha pro tebe má opravdu velkou cenu, o to opatrnější a pečlivější budu. Věříš, že díky ní jsem konečně něco pochopil? A to jsem ji zrovna otevřel. Jestli letos neproletím z lektvarů, tak nejspíš díky tobě.
Chceš vidět moje kresby? Myslím, že za moc nestojí, nejsem kdovíjak dobrý, ale to už jsem ti říkal, v Děravém kotli… Něco vyberu.
Taky se na tebe těším. I když jsem při jídle obklopený spoustou lidí, kamarády, ty večeře s tebou mi opravdu chybí… S tebou je to jiné. Klidnější. Mám pocit, že můžu být sám sebou. Tady to tolik nejde… připadá mi, že ode mě každý něco chce. Nejen učitelé. Můj kamarád Ron (říkal jsem ti o něm) by byl nejradši, kdybych se mu svěřoval s každým detailem svýho života, Malfoy by mi nejradši nalil něco do džusu, jak ho znám, Ginny (Ronova sestra) by si mě naopak okamžitě vzala, ze všech stran cítím ten tlak.
Myslíš, že si to moc beru? Vím, že bych měl vydržet víc, konečně jsem už v sedmém ročníku… Prostě mám jen pocit, že je toho trochu moc najednou. Pro spoustu lidí jsem očekávaný zachránce kouzelnického světa, prostě ten slavný Harry Potter… Aspoň pro jednoho člověka na světě bych chtěl být jen Harry. Pro tebe chci být jen Harry… Jde to vůbec?
Co se týče naší schůzky, první výlet do Prasinek je poslední víkend tenhle měsíc. Strašně se těším, jen nevím, jak to udělám, aby mě kamarádi nesledovali. Nenapadá tě něco? Doufám, že mi Snape nenapaří trest. Budu se snažit, abych ho nedostal.
Asi bych ti měl včas říct… Tohle je poprvé, co se scházím s mužem. Moje dosavadní schůzky byly s holkama a… pokaždý šlo o katastrofu. Chci tím říct, nejsem tak zkušený, jako jiný kluci v sedmnácti. Nejsi zklamaný?
Kdyby se něco semlelo, například ten zákaz od Snapea, napíšu. Kdyby tě napadlo, jak v Prasinkách uteču kamarádům, dej mi vědět. Těším se na tebe. Už aby byl konec září. Zatím nashledanou, Harry.‘
Ještě dlouhou chvíli poté, co dočetl, zíral obvykle chladný lektvarista kamsi do prázdna. Se zasněným pohledem.
„Harry, musíme jít,“ naklonil se k němu Neville Longbottom, když viděl, jak se jeho kamarád přehrabává ve snídani, jen aby se nemusel zvednout a mířit na lektvary. „Neměli bysme hned první den přijít pozdě.“
„Já vím,“ vzdychl Harry. „Merline, mě se tam nechce…“
„Tam se nemůže chtít nikomu se zdravým rozumem,“ poznamenal Ron, Harry si ale povšiml, že směrem k Nevillovi. U srdce ho bodlo zklamání. Ale když si představil, jak jde za Ronem a svěřuje se s absolutně vším, co o sobě zjistil a jak strávil krásný týden s o mnoho starším mužem… Tušil, že by si rovnou mohl vykopat hrob. Tak se místo řečí zvedl, popadl své věci a doběhl Nevilla, který už vyrazil směr sklepení.
Do učebny lektvarů vstoupil s bušícím srdcem a čekal vražedné pohledy a ještě horší poznámky nelítostného lektvaristy.
Sedl si do lavice k Nevillovi a odevzdaně čekal na nevyhnutelné. Vzápětí se dočkal, dveře od profesorského kabinetu se rozletěly a do učebny se vřítil zamračený, jako vždy černě oděný profesor. Harrymu se sevřel žaludek, pochopil, že Snape je novým školním rokem nadšený asi jako on…
Dlouhý černá hábit zavířil, jak se muž otočil ke třídě. Pak začal svůj monolog: „Studenti, nějakým zázrakem jste se dostali do sedmého ročníku a dokonce do hodin Lektvarů pro pokročilé. To znamená, že máte aspoň to nejmenší nutné vzdělání v tomto oboru a jste hodni pokračování.“
„V tom případě vypadni, Pottere, jsi tu omylem,“ ozval se Malfoy, zřejmě si to prostě nedokázal odpustit.
Harry se na něj otočil a ušklíbl se. Sám sobě slíbil, že se nenechá nikým vytočit a už vůbec ne nikým ze Zmijozelu.
„Pane Malfoyi, není slušné poukazovat na chyby ostatních," napomenul zmijozela Snape, pak se otočil k Harrymu: „Pane Pottere, sotva začala hodina, už jste dokázal Nebelvír připravit o pět bodů. Za provokaci,“ upřesnil, pro případ, že by byl někdo tak pitomý a ptal se, za co.
Harry sklopil hlavu, aby před profesorem skryl lítost, která se ho zmocnila místo hněvu, který očekával spíš. Trochu ho to zmátlo, že teď, kdy se zase nachází ve Snapeově společnosti, se v něm znovu probouzí pocity, objevené o prázdninách. Už teď ho bolelo při pomyšlení, že je zase všechno ve starých kolejích.
‚On mě fakt nenávidí,‘ pomyslel si smutně. ‚Proč by jinak byl tak nefér.‘ Aby si náhodou nemyslel, že na něj zapomněl, přisadil si profesor za moment ještě jednou: „Pottere, vy si sedněte vedle slečny Láskorádové. Nechat vás v jedné lavici s Longbottomem zavání sebevražednými sklony. Longbottome, vy si přesedněte ke slečně Grangerové, ta už dohlédne na to, abyste nezabil celou třídu. Pottere, vy jste mě neslyšel?!“ štěkl na zelenookého nebelvíra, který se jen pomalu zvedal. Harry sebou škubl a rychle se přesunul, kam Snape požadoval.
Pohledem se profesorovi vyhýbal, poslední, co chtěl bylo, aby na něm poznal, proč Harryho pálí oči. Měl ale štěstí, až do konce hodiny ho už Snape nechal na pokoji, skoro ho ignoroval. Dík tomu měl nebelvír dost času se vzpamatovat. Z učebny pak odcházel sice rychle, ale klidnější, pevně rozhodnutý na svoje pocity vůči Snapeovi zapomenout. Nechce se dál trápit. Má lepší věci na práci i přemýšlení.
„Harry?“ špitla Ginny, když kolem něj procházela směrem na famfrpálové hřiště a on mířil na tribuny, aby si užil trénink svého někdejšího družstva. „Máš chvilku?“
„Něco se děje?“ zeptal se a ustoupil, aby neblokoval cestu. Kolem nich se prohnal ten nebelvírský prvňáček, díky němuž Harry první večer vzpomínal na své vlastní začátky. „Snad nemáš trému, už hraješ takovou dobu… A je to jen trénink.“
„Ne, o to nejde. Víš, jak bude ten výlet do Prasinek… Nešel bys tam se mnou? Víš, na zmrzlinu a tak… Otevřeli novou cukrárnu…“
Harry se prudce nadechl, pozvání na rande, bylo mu jasné, že právě o to se Ginny snaží, ho zaskočilo. Navíc, slovo rande si teď spojoval s Ellisem… Nevěděl, jak z toho ven, nechtěl své malé kamarádce ublížit.
„Ginny, já, víš…“ začal váhavě, „nevím, jak bych ti to…“
„Jsi už s někým domluvený?“ zašeptala. „A Ron s Hermionou to nejsou, viď? Slyšela jsem, jak se o tom hádají. Ron říkal, že s někým… chodíš… a nechceš mu to přiznat…“ Mluvila potichu, sem tam kolem nich někdo proběhl.
Mladík se sklopenou hlavou přiznal: „Promiň, Ginny, já… Nemůžu s tebou jít, mám vážně něco domluvený. Už se na to dlouho těším.“
„Tak dobře, tak… třeba někdy jindy,“ uzavřela to dívka. Harry si dobře uvědomoval, že stále doufá, prostě jí to nedokázal říct do očí, zlomit to něžné dívčí srdíčko. I když tušil, že to bude muset udělat…
Když se rudovláska odběhla přidat se k týmu, povzdechl si. ‚Komplikuje se to,‘ pomyslel si. ‚Chudinka Ginny, jestli se doví pravdu, sekne to s ní… A Ron mě zabije. Jestli mě nezabije za to, jakej jsem. Merline, musí být všechno tak složitý?‘ Potřásl hlavou a šel se posadit na tribunu vedle Hermiony a Nevilla. Ten se na něj chápavě usmál, když Hermiona, ač skloněná nad knihou, ale zjevně ne slepá, poznamenala: „Harry, jestli má Ron pravdu a ty někoho máš, měl bys Ginny včas a jemně odmítnout. Nedávej jí naději, než si začne myslet, že mezi váma něco je.“
„Já Ginny nedávám naději,“ bránil se Harry. „Jen mě pozvala do Prasinek. Ale nechtěl jsem jí hned kývnout, co když do tý doby dostanu trest…“
„Jinak bys s ní šel?“ zaujalo to Nevilla.
„No, můžeme být stejný přátelé, jako s Ronem a Hermionou a s tebou,“ namítl Harry. „Proč bych s kamarádkou nemohl jít na zmrzlinu?“
„Bože, vy chlapi jste natvrdlí,“ zasténala Hermiona a narovnala se. Zabodla svůj pohled do Harryho a pokračovala: „Protože tahle kamarádka nestojí o tvoje kamarádství, ale o něco víc! Je to od tebe milý, že ji nechceš ranit, ale oddalování pravdy jí zlomí srdce. Natahování není ve vztazích dobrý. Tohle by sis měl vyřešit rychle, Harry.“
„Promiň, že se do toho pletu, Harry,“ promluvil Neville zadumaně. „Ale v tomhle má Hermiona pravdu, když se jednou, dvakrát vymluvíš, Ginny bude mít pořád naději. Srdce jí zlomíš tak jako tak, máš jen dvě možnosti, jak to udělat. Jemně a s respektem k jejím citům, aby ti hned nevyškrábala oči anebo jí to nelítostně vmést do tváře a být tak stejnej parchant, jako třeba Malfoy, kterej si ničeho neváží,“ řekl se stále zamyšleným výrazem a sklopenou hlavou.
„Neville?“ Harryho na tom poučení něco zarazilo, přemýšlel, o co by mohlo jít… „Kdy jsi přišel k takovým moudrostem?“
„Ani ti nevím,“ řek mladík nahlas, ale tak aby dívka vedle něj nic neviděla, ústy naznačil slovo: Později. Harry pochopil a s úsměvem kývl. Po chvilce ucítil, že se mu vzadu na krku ježí chloupky. Neklidně se ohlédl a… zjistil, že ten znepokojující pocit má na svědomí jistý profesor lektvarů. Když se jeho pohled setkal s Harryho, v jeho výrazu se krátce objevilo to měkké cosi, kterého si Harry všiml už ten první večer, pak se zamračil a upřel oči zpět na ‚přátelský‘ trénink svých hadů s nebelvíry. A jejich někdejší kapitán si poprvé položil otázku, jestli se o prázdninách zbláznil on, nebo Snape.