Lekce pro Mistra lektvarů

Dvanáct let po pádu Voldemorta, San Francisco, USA
‚Vážený pane Evansi,
S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.
V příloze Vám zasíláme seznam potřebných knih a vybavení.
Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.
Se srdečným pozdravem
Pomona Prýtová
Zástupkyně ředitelky školy.
Zeleným inkoustem psaný dopis mu vyklouzl z chvějících se prstů, když Harry dočetl. Věděl, že to přijde.
Vlastně to čekal každým dnem, ale že se bude cítit takhle, to netušil.
Najednou nevěděl, co má dělat. Pokaždé, když si pomyslel, že by se měl rozhodnout, jak postupovat, pokud
dopis z Bradavic přijde, prostě si řekl, že je dost času a odložil to. Teď si za to taky pořádně vynadal. Vstal, dopis vložil
do obálky a zamyšleně pohlédl oknem ven.
Jeho pracovna byla plná světla… a hluku. Na zahradě pobíhaly tři děti a tropily takový povyk, jaký jen dokážou
tři děti vytvořit. Harry se pousmál. Lupin vždycky zdůrazňoval, že není dvakrát rozumné pracovat v takovém kraválu,
ale Harrymu to nevadilo. Vlastně ho uklidňovalo, když je slyšel nablízku. Potřeboval mít své milované u sebe, vědět, že
nikdo z nich není daleko… A že jsou v bezpečí. Tady se v bezpečí cítil. Nevěděl, jestli se dokáže vrátit do Británie
nadlouho.
Najednou sebou trhl, ucítil, jak někdo prošel ochranami domu. Vyslal svou magii napřed, aby zjistil, kdo to je…
A vzápětí se upokojil. Ucítil nezaměnitelné magické podpisy dvou kmotrů svého synka. Očekávaný host dorazil.
„Dobby,“ zavolal jméno skřítka, který se rozhodl ho doprovázet, když po skončení školy opouštěl Británii, aby o
svého milovaného Harryho Pottera pečoval i nadále. Skřítek se objevil s tichým pufnutím.
„Co si pan Harry bude přát?“ zeptal se vesele. Sotva postřehl Harryho náladu (čert ví, jak ji vždycky vycítil),
jeho veliká ušiska se posmutněle svěsila. Zvědavě si svého pána (který mu neustále opakoval, že není jeho pán, ale
přítel) prohlížel a snažil se odhadnout, co se asi stalo.
„Pan Remus právě přivedl našeho hosta, Dobby,“ oznámil mu Harry. „Je pokoj připraven? A svačina? A co
děti?“
„Všechno je připraveno, pane Harry,“ ujistil ho skřítek. „Děti si hrají venku, mám je přivést do salonu?“
„Nejdřív spíš do koupelny,“ zašklebil se Harry. „A ať se čistě převlečou. Budeme v jídelně. Děkuju, Dobby.“
„Dobby rád pomůže, pane Harry,“ řekl skřítek a pak ještě dodal: „Pan Harry má starosti. Může Dobby ještě
nějak pomoci?“
Harry vzhlédl. Věděl, že je jeho skřítčí přítel chytrý a oči má všude, zná ho příliš dlouho, aby na něm nepoznal
nejmenší hnutí mysli. Takže se ani nesnažil tvrdit, že se nic neděje.
„Přišel dopis, který jsem očekával. Ale i tak jsem na něj nebyl připraven. To je v pořádku, Dobby. Poradím se
s Remusem, budu v pořádku. Nedělej si se mnou starosti.“
Dobby se zatvářil nespokojeně, ale poslechl a vyrazil splnit přání pana Harryho. Pán domu si zatím povzdechl a
s úsměvem se odebral do haly, uvítat příchozí.
„Oh, Harry!“ zvolala štíhlá žena se slušivým drdolem světlých vlasů, když mladého muže uviděla. „Vypadáš moc
dobře. O vánocích jsem si myslela, že snad stárneš, jak jsi byl unavený.“
Harry se ušklíbl, dobře si všiml Lupinova pobaveného úsměvu. Sešel ze schodů a políbil madam Pomfreyovou na tvář.
„Vítej, Poppy, moc rád tě vidím,“ usmíval se. „A nestárnu… zatím. Jen jsem konečně odevzdal rukopis a mám volno.“
„To je dobře,“ přikývla léčitelka. „A chtěla jsem s tebou později něco probrat, jestli budeš mít chvilku…“
„Pro tebe vždycky. Pojďte, v jídelně už čeká svačina.“
„Kde jsou děcka?“ ptal se tmavovlasý muž, stojící vedle vlkodlaka. „Obvykle už tu jsou, aby nás přivítali.“
„Hrají si v zahradě,“ vysvětloval Harry. „Poslal jsem Dobbyho, aby je vzal do koupelny, než se k nám připojí.“
„Tatííí!“ ozvalo se nad schodištěm trojhlasně. Klubko dětí sběhlo neuvěřitelnou rychlostí dolů, aby jim dospělí neutekli.
Dva černovlasí chlapci a jedna holčička se přiřítili ke svým otcům a skákajíc si vzájemně do řeči je seznamovali
s výsledky své poslední hry.
„Děti, máme návštěvu,“ upozornil je Remus. „Nepozdravili jste.“
„Omlouvám se, tetičko Poppy,“ vyhrkl jeden z chlapců, svými rozčepýřenými vlasy a smaragdovýma očima tak
podobný Harrymu. „Těšil jsem se na tebe.“
Léčitelka okamžitě roztála, i když se snažila tvářit přísně. Rozpřáhla náruč, černovlásek se nechal obejmout a políbit na
čelo.
„Taky jsem se těšila,“ prozradila mu. „Zase jsi vyrostl, za těch pár měsíců. Brzy mě přerosteš.“
„To ještě potrvá,“ mírnil ji Harry. Vzhlédla k němu, když vycítila v jeho hlase neklid.
‚Něco se stalo?‘ pomyslela si. ‚Že by snad už…‘ Rozhodla se, že se později zeptá a nechala se doprovodit do jídelny.
U svačiny se děti zklidnily, jedly v tichosti, i když si u toho šeptem povídaly. Dospělí si mezitím vyměňovali různé
novinky a zážitky. Harry se rozhodl, že se o své starosti podělí s ostatními, až budou děti z doslechu. Prozatím
vysvětloval madam Pomfreyové, o čem je jeho poslední kniha a ta mu na oplátku prozradila, že jednu z jeho minulých
knih používají v Bradavicích při výuce Obrany proti černé magii.
Harry byl potěšen, když rukopis posílal svému nakladateli v Londýně, neočekával, že si najde mnoho příznivců, příliš
se zabýval fakty. Když o tom tak uvažoval, opravdu to byla spíš učebnice…
„Tati?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas mladšího černovláska, který měl na své otce, Remuse a Reguluse dotaz.
Zadíval se na Lupinova syna a pousmál se. Hošík byl tak podobný svému zesnulému jmenovci a strýci. Harrymu tak
připadalo, že má svého milovaného kmotra zase blíž.
„Ano, Siri?“ zeptal se Remus s úsměvem.
„Už jsme dojedli… Můžeme si jít hrát?“
Lupin se podíval na svého manžela, Harryho a usmívající se léčitelku… a pak vesele přikývl. „Dobře, ale už tam
nebuďte dlouho. Dobby vás přivede na večeři. A Siriusi… nechte na pokoji kočky paní Haliwellové. Jestli vám zase
přičaruje kočičí ocásky, tak vám je necháme a ty, Jamie, s ním půjdeš do školy,“tvářil se vážně a Harry měl co dělat, aby
zahnal smích a vzpomínku na to, kdy to jejich ‚drahá sousedka‘, vášnivá milovnice koček a samozřejmě kočičí
zvěromág, udělala poprvé. Tehdy se rozčílil, dnes už to bylo spíš úsměvné…
Byl trochu rozzlobený, to samozřejmě, ale především na chlapce. Nevyšetřoval, kdo přišel s nápadem jednu ze
sousedčiných koček chytit, navléct do dětských šatiček a dát ji malé Lily k panence do kočárku. Po dohodě s oběma otci
Siriuse a Lily si s dětmi sedli a vyprávěli jim o podobných nelítostných hrách jistých Pobertů. Za trápení nebohé kočky
a neplánované poškrábání Siriusovy sestřičky jim dali přísný trest – nevzali je na slíbený famfrpálový zápas a nesměli si
celý týden k čemukoli zavolat skřítka, s výjimkou nutné pomoci v ohrožení. Harry pro jistotu všem třem domácím
skřítkům zakázal chlapcům vyhovět, kdyby je zavolali z jiného důvodu, než je nutná pomoc.
LEKCE PRO MISTRA LEKTVARŮ
Harry (a nejen on) byl spokojen, protože zákazy a promluvení do duše fungovaly. Došel k názoru, že není tak špatný
otec. A byl neskutečně vděčný, že na výchovu nebyl tak sám, jak původně čekal. Lupin a jeho manžel, údajně mrtvý
Regulus Black, mu pomáhali, jak to šlo a když měli sami děti, pomáhal zase Harry jim.
Ale nikdy jim neřekl, jak vlastně ke svému synovi přišel a je to trochu mrzelo, že se nesvěřil. Harry to tušil a rozhodl se,
že to udělá, až přijde čas, aby Jamie šel do školy. Protože počítal s tím, že mu pošlou dopis z Bradavic.
Proto byl teď tak hrozně nervózní.
Když děti zase odběhly ven, Harry si povzdechl. Nadešel čas. Proto vstal a rozhlédl se po svých přátelích, kteří mu
vlastně byli už dvanáct let rodinou…
„Tak… Poppy, Remusi, Regu… Přišel čas něco vám říct. Pojďte se mnou, prosím.“ Odvedl všechny do své pracovny a
osobně jim nalil jejich oblíbené pití. Viděl na nich všech napětí, ale mlčel, dokud neusedl za stůl.
„Kluci. Vím, že vy… a vlastně, Poppy možná taky,“ pousmál se na ženu v křesle, „si celý ty roky kladete otázku o
Jamieho původu. Vím, že vám stačí, že je to můj syn, abyste ho měli rádi. I proto jsem vlastně neřekl, s kým ho mám.
Když jsem říkal, že je počatý z lásky, byla to pravda. Já jeho otce miloval. I přesto, jak si se mnou zahrával, i když to
z jeho strany nebylo myšlené vážně…“
„Harry?“ hlesl Remus. „Jestli máš pocit, že si jméno otce chceš nechat pro sebe, neříkej nám to. Máme tě rádi, nesoudili
bysme tě. Je nám jedno, čí Jamie je. Je pro nás jako vlastní a ty to víš.“
Harry se usmál. V zelených očích se mu něco zalesklo. Slova jeho přítele ho potěšila. Ale i tak se zřejmě rozhodl se
vyzpovídat.
„Dnes přišel Jamieho dopis,“ řekl trochu mimo původní téma. Vzal ze stolu obálku a podal ji Poppy, která seděla
nejblíž. Léčitelka dopis otevřela, pousmála se, když ho prolétla rychlým pohledem a podala ho Regulusovi. Ten ho
předal Remusovi a poznamenal: „Pamatuju, jak jsem dostal svůj. Harry, studium v Bradavicích bylo to nejlepší, co mě
mohlo potkat, Jamie to bude určitě vnímat stejně. Ty to samozřejmě asi vidíš jinak, tvoje studování bylo pokažený tím
‚zatraceným hadím ksichtem‘, ale…“
„Nebýt Bradavic, Regu, neměl bych Jamieho,“ přerušil ho černovlasý mladý muž. „A upřímně… Vděčím za něj i
Voldemortovi.“ Ignoroval nespokojené zasyčení a výrazy svých přátel jako reakci na vyslovení ‚toho‘ jména, trval na
svém přesvědčení, že jméno je jen jméno. Pak se Remus nadechl, Harry si všiml, že polekaně: „Počkej, Harry…
Nechceš tím říct, že Jamie je…“
„Proboha, to ne!“ ujistil ho muž. „Ne, Remusi, toho se nemusíš bát. Jamie je syn dobrého člověka. Ale on to dokonale
skrývá. Pořád nechápu, proč to udělal, nevěřím, že všechno, co jsme spolu prožili, prostě jen hrál… Něco přece nejde
jen tak předstírat.“
„Harry,“ vložila se do toho madam Pomfreyová, „Remus má pravdu. My tě nebudeme soudit za to, že ses zamiloval do
člověka, který tě obelhal, za to nikdo nemůže.“
„Jak s tím tvým vztahem souvisí Ty-víš-kdo?“ zajímal se Regulus.
„Postaral se o to, abychom se setkali. Byl to jeho plán, abych se zamiloval a pak měl zlomený srdce. Předpokládal, že
mě zjištění pravdy zlomí… a oslabí. Jenže v době, kdy došlo na náš boj, už jsem čekal Jamieho. Kvůli němu jsem
bojoval, aby žil v lepším světě, abych se o něj nemusel bát… Láska, kterou jsem cítil k mému synovi už tehdy, mě
posílila a pomohla mi vyhrát.“
„Takže ten plán se obrátil proti němu…“ usoudil Lupin. „Dobře. Ještě mi vysvětli, proč ses rozhodl, říct nám pravdu
teď?“
„Protože to souvisí s Bradavicema?“ zeptal se Regulus.
„Asi bude lepší, když vám řeknu, jak to vlastně začalo,“ povzdechl si Harry.