Zpověď a vzpomínky
„Jak s tím tvým vztahem souvisí Ty-víš-kdo?“ zajímal se Regulus.
„Postaral se o to, abychom se setkali. Byl to jeho plán, abych se zamiloval a pak měl zlomený srdce. Předpokládal, že mě zjištění pravdy zlomí… a oslabí. Jenže v době, kdy došlo na náš boj, už jsem čekal Jamieho. Kvůli němu jsem bojoval, aby žil v lepším světě, abych se o něj nemusel bát… Láska, kterou jsem cítil k mému synovi už tehdy, mě posílila a pomohla mi vyhrát.“
„Takže ten plán se obrátil proti němu…“ usoudil Lupin. „Dobře. Ještě mi vysvětli, proč ses rozhodl, říct nám pravdu teď?“
„Protože to souvisí s Bradavicema?“ zeptal se Regulus.
„Asi bude lepší, když vám řeknu, jak to vlastně začalo,“ povzdechl si Harry.
____________________________________
„Remusi, ty si určitě pamatuješ, co jsem ti psal o svých posledních prázdninách u Dursleyových,“ začal Harry zeširoka.
„Jo, vzpomínám si,“ souhlasil vlkodlak. „Psal jsi, že tě Brumbál poslal na ústředí Řádu a Srabus – Snape,“ opravil se rychle, když viděl, jak se lékouzelnice zamračila, „tě učil obranná kouzla.“
„A nitrobranu,“ dodal Harry. „A Merlin ví, že mi to nešlo. Ani jedno. Snape byl… jako vždycky… nesnesitelnej. Krátce před koncem prázdnin jsme se po jednom cvičení nitrobrany děsně chytli. Utekl jsem z Grimauldova náměstí do Děravého kotle. Použil jsem na sebe kouzlo, který mě předtím naučil Brumbál, změnu podoby. Ale Tom – hostinský - věděl, kdo jsem. Vysvětlil mi, že nosí jakýsi očarovaný krám, díky kterému vidí skutečnou podobu dotyčného hosta. Takhle snadno prohlédl třeba Smrtijedský převlek…“
„Harry, to ale bylo strašně…“ začala se Poppy rozčilovat, Harry ji nenechal domluvit: „Nezodpovědné? Hloupé? Ano, Brumbál a Snape říkali něco takovýho. Samozřejmě, každý svým způsobem. Pro Snapea jsem byl prostě pitomý Nebelvír. A vzhledem k tomu, na co jsem skočil… Možná jsem vážně byl.“
Harry se chvilku odmlčel, pak potřásl hlavou a pokračoval.
„Brumbál mě navštívil hned první večer. Nejdřív mi samozřejmě udělil kázání… a pak mě tam nechal, s příkazem, že nesmím, vyjma jídla, vycházet z pokoje. Byla to ironie. Z jednoho domácího vězení jsem utekl, abych se dostal do jiného,“ pousmál se. „Slíbil mi, že zůstanu pod dohledem. Jako v Zobí ulici, jen s tím rozdílem…“ tady se zarazil a na tázavý pohled svých přátel jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Harry,“ řekl madam Pomfreyová domlouvavě, „jsme ví přátelé. Tvá rodina. Myslíš, že já jsem si toho nikdy nevšimla? Léčila jsem tě. Vím, v jakém stavu ses vracel z prázdnin.“
„O čem to mluvíš, Poppy?“ nechápal ženin výlev Regulus. Tázavě pohlédl na Remuse, ten ale pokrčil rameny. Tak se podívali na Harryho.
Ten si povzdechl. Prohrábl si tmavé vlasy a tiše namítl: „Teď už se tím nemusím zabývat… a je to přece jen dvanáct let, Poppy. A s tím, co vám chci říct, to nemá co dělat.“
„Harry, myslel jsem, že víš, že před námi nemusíš nic tajit,“ ozval se Lupin. Nejspíš to byl ten trochu dotčený tón, který mladého muže přesvědčil, aby přece jen podal nějaké vysvětlení.
„Víte, kluci,“ obrátil se k oběma mužům, „Dursleyovi… a strýc Vernon především, nebyli vzory dokonalých rodičů. Aspoň, co se cizích dětí týče. Ale když si vzpomenu, jak vychovali Dudleyho… byl jsem na tom ještě dobře. Neměli mě rádi, báli se mě… protože se báli mé magie. Takže, když se stalo něco, zač jsem podle nich mohl já svou magií, potrestali mě. Teda, strýc mě trestal a… teta Petunie před tím zavírala oči… a dveře. Když byl Dudley dost starý, směl mě trestat i on. Vernon mě bil… nejdřív páskem. Tak ve čtvrtém ročníku si už pořídil bič. A Dudley měl svou partu. Jejich nejoblíbenější hra byla Hon na Harryho. Jakmile se mi nepovedlo utéct, probral jsem se až druhý den.“
Harry zvedl hlavu, kterou při vypravování sklopil, pohlédl na své blízké. Slzy v očích léčitelky ho nepřekvapily... a dojaly. Ve tvářích vlkodlaka a bývalého Smrtijeda byl šok a hněv.
„Tyhle podrobnosti jsem nevěděla,“ šeptala madam Pomfreyová v slzách. „A ředitel Brumbál… nikdy neřekl, že by… Tvé výsledky naznačovaly, že jsi podvyživený a zanedbávaný, ale…“
„Myslím, že to nikdo nevěděl,“ zamumlal Harry. „Každý rok jsem prosil Brumbála, aby mě k nim neposílal. Prý to bylo nutné, kvůli krevní ochraně. Až teď mě napadá, jestli to vůbec fungovalo, vzhledem k tomu, že jsem ten dům nikdy nemohl nazvat domovem. Domov, první na který si pamatuju, jsem měl ve škole. Dnes bych rád věděl, kolik vlastně scházelo, aby mě zabili oni, místo Vo… JEHO.“
„Nechápu, jak to mohlo Brumbálovi ujít,“ vlkodlak byl očividně otřesenější, než se zdálo.
„Teď už nemá smysl to řešit, ne,“ usmál se na něj Harry smutně. „Já už jsem pak Dursleyovy nikdy neviděl a Brumbál zemřel. Je to dvanáct let. Chci na to zapomenout. Vy jste má rodina, víc, než kdy byli oni. Takže, můžu pokračovat?“ chtěl se vrátit k původnímu vyprávění.
„Kde jsem to skončil? Jo… Tak jsem zůstal v Děravém kotli, asi týden, než měl přijít někdo, kdo mě doprovodí k Wesleyovým. Další den si k mému stolu přisedl muž. Sice o dost starší než já, ale… zajímavý, sympatický… prostě, zaujal mě. Pak jsme se viděli každý den. Chodil do Kotle na večeři. Jmenoval se Ellis Lloyd.“
„Tohle jsi ve svých dopisech nezmínil,“ podotkl Remus, už klidnější.
„Bál jsem se, že by dopisy padly do špatných rukou. Nechtěl jsem k němu nikoho dovést… Nejdřív jsem ho bral jako nevinného známého, ale pak… Začalo mi na něm záležet. O tohle tajemství jsem se nechtěl dělit… s nikým. Ani Ron a Hermiona nic nevěděli. Možná jsem měl něco říct… ale vždycky, když mě tohle napadne, řeknu si, že bych tak nejspíš neměl Jamieho. Jen proto bych tím vším klidně prošel znova.“
„Chápu tě,“ řekl Regulus jemně. Ano, jako otec dobře chápal, jak to mladík myslí.
Před 12 lety, U Děravého kotle, Londýn
„Ellisi! Už jsem si říkal, že nepřijdete,“ uvítal Harry vysokého muže, který si k němu přisedl. Jeho společník se ušklíbl, ve tmavých očích jiskřičky.
„To bych vám dal vědět, Harry,“ ujistil mladíka a otočil se k Tomovi, který si přišel pro objednávku. „Co nám dnes doporučíte, Tome?“
„Má žena dnes dělá výtečné steaky,“ navrhl hostinský. „Co říkáte? S bramborami a salátem? A dezert jako vždy – čokoládový dortík?“
Oba, Harry i jeho host se na sebe podívali s úsměvem. Nabídka dne se jim zamlouvala. Ellis si ke svému jídlu objednal červené víno a Harry vodu. Už když od dvojčat dostal před rokem ochutnat Ohnivou whisky, zjistil, že mu alkohol nechutná, takže dalšímu poznávání neholdoval.
Teď se pokoušel poznat něco jiného… Co ho moc zaujalo. O něco starší, už skutečně dospělý muž, černovlasý s černýma očima. Jeho vysoká postava, na první pohled hubená, se mu v mudlovském oblečení, kterému zřejmě dával přednost, opravdu líbila, i když si před ním připadal jako mrňous… A jistý kousavý, suchý humor mu připomínal Snapea.
Což se mu líbilo, i když si ho právě teď nerad připomínal, vyčítal mu zkažené prázdniny, ale když sledoval svého nového známého, byl za tu hádku vděčný. I přesto, z jakého důvodu k ní vlastně došlo…
Harry si krátce předtím uvědomil, kde skutečně leží jeho milostné preference a tak ho doslova mučilo, když si při soubojích všiml, jaké tělo ten ‚mastný netopýr ze sklepení‘ schovává pod hábitem. V obyčejné košili a kalhotech vypadal – normálně. A jak si Harry (víc než neochotně) přiznal, Severus Snape měl bezesporu určitý sex-apeal. Harry to poznání v hloubi duše sice přijal, ale nemínil se tím nechat splést. I sexy Snape byl hajzl.
Myslel si, že to dokáže ignorovat. Ale časem bylo stále těžší na Snapea útočit, když mu nechtěl ublížit, což nebyl problém předtím… A lektvarista si tu neochotu vykládal (jako všechno ostatní) neschopností. Stále častěji se do Harryho strefoval, verbálně i kouzly… a Harry tím trpěl. Nepochopení jeho snahy brát na toho netopýra ohled, ho deprimovalo a to vedlo jen k dalším střetům. Hádek přibývalo a Harry se nezlepšoval. Snad jen nitrobrana mu šla o něco líp, protože si ze zoufalství našel způsob, jak před Snapem uchránit ty nejcitlivější myšlenky. Už mu nezáleželo na tom, jak pokaždé vidí jeho milostné chvilky (i když se nedaly považovat za mládeži nepřístupné), vzpomínky na rodiče a Siriuse… Nad tím vším se Snape stále ušklíbal, ale jemu už to bylo jedno. Snažil se jen o jediné: skrýt své uvědomnění Snapeovy přitažlivosti a jisté nepojmenované pocity. Sotva se Snape přiblížil ke vzpomínce, kterou chtěl ochránit, jednoduše ho ze své mysli veškerou silou svého zoufalství vykopl. Byl skoro mrtvý strachy, že to lektvarista pozná. Nechtěl ani vědět, co by přišlo potom.
O to víc se uvolnil v Ellisově splečnosti. Dokázali se bavit o spoustě věcí. Když se Harry dověděl, že je Ellis poloviční krve, překvapilo ho to. Po zjištění, že se živí jako lektvarista, už byl ohromený a musel si pomyslet, že pro takto povolané kouzelníky má nejspíš slabost … Skoro se zahanbením mu přiznal, že sice lektvary coby obor obdivuje, ale nerozumí jim a nemá pro ně žádný cit. Ellis zřejmě vycítil, že ho to mrzí a po chvíli mlčení řekl: „Každý nemůže umět všechno, co by chtěl. Já mám stále pocit, že se nedokážu vyrovnat své matce. Byla v lektvarech nepřekonatelná. Chtěl bych dokázat to, co ona. Ještě zdaleka nejsem na její úrovni, měla neskutečný talent. Co se týče tebe… Nemusí ti jít zrovna lektvary, jsi dobrý v něčem jiném, ne?“
„Podle Snapea ne,“ broukl Harry hořce a sklopil oči k pozůstatkům své večeře. Odložil vidličku a zamyšleně vzhlédl k temným očím, které ho zkoumaly. „Chce se ode mě, abych uměl všechno sotva po první lekci, ale já prostě nevím, jak se to mám naučit… A to, co mě baví, by mi v tom nepomohlo.“
„A co tě baví?“ usmíval se Ellis. Vypadal zvědavě. „Myslím, ne to, co víš, že umíš. Co tě zajímá. Nad čím se dokážeš naprosto zapomenout?“
„No…“ tady Harry zaváhal. „Já vlastně… teda, vím, že mi to nejspíš vůbec nejde, ale… baví mě…“ nevšiml si, jak tmavovlasý muž zatajil dech, „kreslení…a psaní?“ pípl už tiše. Celý červený a nejistý střelil očima po svém společníkovi.
„Hm… kreslení… to přece není nic strašnýho … a psaní… čeho přesně?“ Ellis očividně netušil, co si pod tím má představit.
„Já někdy… no… začalo to jako psaní deníku. A během let v Bradavicích jsem z toho udělal… dopisy.“
„Dopisy? Ty píšeme všichni, ne?“ nechápal muž. „Jak to prosím tě, myslíš?“
„Píšu dopisy svým rodičům… a Si… kmotrovi. Před rokem zemřel, zabila ho Smrtijedka.“
„To je… mi líto. Je smutné, když ztratíš někoho blízkého. Ale pokud jsou mrtví, tak je neodesíláš?“
„Není kam…“ usmál se Harry. „Aspoň myslím. Ne, neodesílám. Ale když jim napíšu, je to, jako bych posílal dopisy domů, jako ostatní. Jenom nedostanu odpověď. Píšu to, co bych jim napsal tak jako tak.“
Harryho společník mlčel. Nejspíš nevěděl, co na tohle říct. Najednou chlapce napadlo, jestli si nemyslí, že je cvok. Nepřekvapilo by ho to.
„Mezi mudly se tohle používá jako psychoterapie, pro pacieny s depresemi. Když nechtějí o svých trápeních mluvit, pomáhají si psaním. Zdá se, že sis vyvinul kouzelnickou formu terapie,“ poznamenal Ellis trochu udiveně, ale ne s despektem.
Harry užasl znova. Čekal (a taky si uvědomil proč), že se mu muž buď vysměje nebo od něj co nevidět uteče. Potter, ne-Potter, přece se nezahodí s cvokem? Ale Ellis tam dál seděl, uvažoval o Harryho slovech… prostě, BRAL HO VÁŽNĚ. Na to Harry nebyl zvyklý. A protože mu muž na protější židli připomínal Snapea, očekával od něj stejný přístup, výsměch a kruté poznámky. Vlastně nechápal, jaktože se mu dokázal tak otevřít, mluvit o něčem tak soukromém… nechápal sám sebe. Snad mu pomáhal podvědomý fakt, že to NENÍ Snape. Ale obvykle měl problém se sblížit s cizími lidmi, byl příliš nedůvěřivý a ostražitý. Léta boje proti Voldemortovi (i zmíněnému profesorovi lektvarů) mu pomohly se zbavit přílišné důvěřivosti… i když ne úplně. Ještě se našly případy, kdy by ho právě Snape nazval velmi naivním.
„Už ti zbývá jen týden do začátku školy, že, Harry?“ změnil muž proti Harrymu najednou téma. Mladíka to překvapilo, ale přitakal. Byl za změnu v hovoru vděčný. Po chvíli ještě se skrytou lítostí poznamenal: „Asi se hodně dlouho neuvidíme…“
Jak hleděl na svůj téměř prázdný talíř, nepostřehl hřejivý pohled svého společníka. Ten okamžik váhal, než řekl: „Nemusíme se loučit… nadlouho.“ Když Harry vzhlédl, vysvětlil: „V Prasinkách… no, spíš blízko nich, mám domek. Když není nutné, abych zůstával v Londýně, trávím tam čas. Líbilo by se mi, kdybych tam konečně nebyl sám…“
„O domácím mazlíčkovi jste neuvažoval?“ usmíval se Harry. I když to jeho profesor lektvarů neustále opakoval, nebyl idiot. Právě teď chápal, co mu Ellis říká. A lichotilo mu to.
„Mám rád kočky,“ odpověděl muž. Úsměv toho chlapce, ne, mladého muže před ním mu připadal velmi… okouzlující? „Právě si říkám, že takový… malý lev… by mému domovu dodal jakousi útulnost.“
‚Malý lev? Nebelvír? To jako… já?‘ Harry tuhle narážku pochopil stejně jako tu předešlou, ale až teď zčervenal rozpaky. Neodpověděl, muž po ní ovšem, zdá se, toužil: „Harry… Nedovolil bych si na tebe tlačit, ale opravdu by mě potěšilo, kdybys o návštěvě u mě aspoň uvažoval. Rád s tebou trávím čas. I když to tady není špatné, v domácím prostředí by to bylo jiné. Líp bychom se poznali…“ lákal ho.
Harry přivřel oči. „Chcete mě líp poznat? Vážně?“ zašeptal. „To asi slyším poprvé…“
„Většině lidí asi stačí to, co se o tobě dozví z novin a fám. Já jsem sice rád informovaný, ale obvykle dám přednost tomu, ověřit si věci u zdroje. Z novin se dozvím maximálně to, co si myslí novinář, ne to, jaký jsi… tady,“ ukázal si na srdce a sledoval, jak se Harry opět červená. „Zajímáš mě TY,“ dodal tišeji. „Ne Chlapec, který přežil.“
Lesk v zelených očích ho asi zaskočil, protože se zarazil. Díval se na mladíka trochu zmateně. Dotkl se ho? Nebo ho urazil?
„Díky,“ zašeptal Harry najednou. „Jen málo lidí mě chce opravdu poznat, máte pravdu, většině stačí drby, aby si o mě udělali úsudek, většinou špatný. Díky, že takový nejste.“
„I k tomu jsem se musel dopracovat, Harry,“ namítl Ellis a sáhl po svém víně. „Nikdo se moudrý nerodí. Kdysi jsem udělal tu chybu, že jsem se nechal ovládnout vzpomínkami na někoho, kdo mi ublížil a když do mého života vstoupil jeden jeho příbuzný, řídil jsem se starou zkušeností. Nedal jsem si šanci ho poznat a ublížil mu. Do smrti toho budu litovat.“
Harry si prohlížel náhle ztichlého muže, který měl, snad to ani nevěděl, provinilý výraz jasně napsaný v rysech. Mimoděk ho napadlo, jestli se ho Ellis snaží varovat sám před sebou, nebo mu chce dát najevo, že u něj nechce udělat stejnou chybu. Na okamžik si pomyslel, že by ho nechtěl zklamat…
„Jako se nikdo nenarodí moudrý, nerodí se ani dokonalý,“ řekl Harry. Pozoroval, jak Ellis svírá svými dlouhými prsty sklenku s vínem a zamyšleně krouží jejím rudým obsahem. „Každý dělá chyby, to nás nedělá špatné. To nejlepší, co s chybami můžeme udělat, je poučit se z nich. Špatné je, když v těch chybách pokračujeme, to z nás dělá zlé lidi.“
Ellis se na něj zahleděl, napůl obdivně a napůl užasle. „Tohle bylo velice moudré, Harry, na to, jak mladý jsi.“
„Ani to vlastně není moje,“ zrozpačitěl chlapec. „Profesor Brumbál mi už ve druhém ročníku řekl, že zlé z nás nedělají naše vlastnosti, ale naše volby. Tehdy jsem se bál, že ve mně je něco špatného, už při zařazování mě Moudrý Klobouk chtěl dát do Zmijozelu.“
„Tak jak jsi skončil v Nebelvíru?“ zajímalo překvapeného muže.
„Moudrý Klobouk přihlédl k mému přání,“ pokrčil rameny Harry. „Vlastně jsem ho prosil, aby mě poslal kamkoliv, jenom ne do Zmijozelu. Taky jsem udělal chybu, soudil jsem celou kolej na základě jediné poznámky, že z ní pocházejí všichni, co se dali na scestí. Ale člověk, co se podílel na smrti mých rodičů byl původně Nebelvír, dokonce jejich přítel. Já nemám co soudit- kohokoli.“
„Můžu se zeptat, proč ses bál, že je s tebou něco špatně?“ zeptal se Ellis. Všiml si, že Harry zaváhal, tak mu dal šanci odmítnout. „Nemusíš odpovídat. Jen jsem byl zvědavý.“
Potěšilo ho, když se na něj usmál. Ani mu nevadilo, že Harry opravdu odmítl odpovědět: „Nezlobte se, Ellisi. Brumbál mě sice ujistil, že to není zlá věc, jen špatně chápaná schopnost, zvlášť v téhle době… Raději bych o tom nemluvil, dokud se nepoznáme líp… Nevadí?“
„Nevadí,“ usmál se na chlapce. „Máme čas. Jsem rád, že v našem poznávání chceš pokračovat. Takže, abych se vrátil k mému pozvání… budeš o tom uvažovat? Prosím?“
„Moc rád,“ přikývl Harry. Vyhlídka na lepší poznání tohoto zajímavého muže ho opravdu lákala. A taky… mrzelo by ho, kdyby ten týden, co se znají a pravidelně spolu večeří, byl jediné, co budou mít společného. Harrymu se jeho nový přítel zamlouval… a líbil. Samotného jej překvapilo, že je mu ukradený jeho věk, odhadoval, že je starý asi tak jako profesor Snape, zaujalo ho, jak si rozumí, i ten pichlavý humor jim byl oběma blízký… Harry horkokrevný a Ellis trochu upjatý, ale co, neříká se, že protiklady se přitahují? A jak se přitahují, zjistil Harry docela brzy…
Když už byl Ellis na odchodu a přál mu dobrou noc, Harry využil toho, že už stojí na schodech, o stupínek výš, takhle hleděl lektvaristovi přímo do očí… rychle se naklonil a přitiskl rty na jeho tvář. Když se odtáhl a zjistil v mužových očích ohromení, zrudl.
„Dobrou noc,“ popřál mu tiše.
„Dobrou noc, Harry…“ odpověděl Ellis a naklonil se k němu, což chlapec nečekal. Vzápětí ucítil dotek horkých rtů na těch svých a naprosto jej to rozhodilo. Ale vzpamatoval se rychle, přitáhl muže za límec k sobě a položil se do polibku, který mu zamotal hlavu. Když se muž odtáhl, usmál se na něj a pomalu odcházel. Harry ho jen omámeně sledoval.
Jeho první polibek od muže, sladký, s příchutí vína a čokolády, ho provázel tu noc i ve snech.