Prolog
Prolog
Sedm let po porážce Voldemorta
Na smuteční shromáždění na bradavických pozemcích se snášel jemný deštík. Jako by samo nebe oplakávalo
toho moudrého, mocného a všetečného kouzelníka s modrýma očima a zálibou v citronových bonbónech. Ale i když
konečně přestalo pršet, zůstala obloha skrytá pod šedými mraky. I počasí odpovídalo všeobecnému truchlení.
Profesorský sbor, přeživší i noví členové Fénixova Řádu, studenti, několik pečlivě vybraných novinářů, ti
všichni přišli uctít památku svého milované přítele, učitele a snad nejslavnějšího ředitele Bradavic, Albuse Brumbála.
Nikdo neskrýval svůj smutek, obrovitý bradavický šafář, nesoucí tělo zesnulého, nechal slzy padat na bílou plachtu,
která tělo v jeho náruči zakrývala.
Většina přítomných žen se při pohledu na něj hlasitě rozvzlykala.
Smuteční hosté se postavili a sledovali, jak ostatky úctyhodného čaroděje mizí v hrobce. Pozornost všech byla
upřena na bělostný kámen, postupně přistupovali k hrobu, aby se rozloučili. Zakrátko byl pokryt zelenými věnci a
kyticemi. Ve vzduchu se zhmotnil fénix, usadil se na náhrobku a začal zpívat. Dojímavá píseň, plná žalu, pohnula
truchlící k dalším slzám.
Všichni byli zaujati vlastním smutkem, maximálně utěšováním dalších truchlících, nikdo si nepovšiml, že na
stromě u hrobky stepuje na jedné z větví velký pták, krytý stínem a lhostejností pozůstalých.
Pozoroval, jak se všichni shromažďují. Ještě pořád zvažoval, že přece jen přijde sám za sebe, ale nedokázal se
bránit pocitu, že se nechce s nikým z nich setkat. Vysvětlovat, jak se má, kde a jak žije, co dělá… Tušil, že by se
nevyhnul kromě zájmu starých přátel i zájmu médií a toho měl po krk. I když dokázal žít tak, aby měl klid už sedm let.
Nesnášel svou popularitu.
Harry Potter.
Chlapec, který přežil.
Zlatý chlapec.
Ten, který porazil Toho, jež nesmí být jmenován…
Harry svou slávu vnímal jako stigmata. Každý ho poznal, než se naučil maskovat tak, aby v něm každý nehledal
celebritu. Byl vděčný i za to, že s Voldemortovou smrtí jeho slavná jizva vybledla tak, aby ji každý neviděl, sotva se na
něj podívá. Navíc, dnes tu přece není kvůli sobě.
Dnes se přišel rozloučit.
Uctít svého mentora, učitele, ochránce… krátce před smrtí nakonec i přítele. Harry byl vděčný, že dokázal
přemoct pocit křivdy a odpověděl na dopis, který mu Brumbál před necelým rokem poslal. Když se před šesti měsíci
objevil tady v Bradavicích, byl překvapen, jak Brumbál od války zestárl. Jen ty jeho modré jiskřící oči byly stále stejné.
A jeho všetečnost. Pokládal Harrymu zvědavé otázky, ‚Zlatý chlapec‘ chápal, že ho zajímá, co se stalo s hrdinou
kouzelnického světa.
Ale Harry dospěl. Zmoudřel, dost na to, aby se nenechal poplést a neřekl víc, než chtěl. Vyprávěl Brumbálovi, že
se rozhodl po válce cestovat a poznat svět. Vědomosti, které tak nabyl, dokázal zúročit, začal psát knihy. Tohle ovšem
před Albusem nezmínil… nechtěl mu dát žádná vodítka, aby se mu starý čaroděj začal plést do života, jako to dělal dřív.
Pak začal klást otázky Harry. Zajímalo ho, jak se mají ostatní, co o nich Brumbál ví a… jak to bylo před sedmi
lety, když vyslechl jeho rozhovor s profesorem Snapem. Tato jediná věc ho pronásledovala, potřeboval vědět jistě, jestli
Brumbál věděl, co Snape udělal a jestli to opravdu schvaloval, jak Harry celé ty roky věřil.
A když ho Brumbál ujistil, že o Snapeových ‚metodách‘, jak je poznal Harry, nevěděl, natož, aby s nimi
souhlasil, dokázal mu Harry nakonec odpustit. Zároveň požádal i o odpuštění, že ho celou tu dobu obviňoval. Jen
ředitelovu radu, aby si takhle upřímně promluvil i se Severusem, Harry odmítl. Nedokázal se Snapeovi podívat do očí.
Nedokázal přemoct ten starý a hluboce zakořeněný strach z lektvaristovy nenávisti vůči všemu, co nosí jméno Potter.
A ano, právě teď si musel vzpomenout na tu větu, kterou od Brumbála slyšel už coby prvňáček a kterou mu při
jejich posledním hovoru starý muž připomněl: ‚Nelze jen prodlévat v minulosti a zapomenout žít.‘
Harry věděl, co mu tím čaroděj říká a v duchu s ním částečně souhlasil. Ale nedokázal říct, že nežije jen
minulostí. Nezapomněl žít, měl víc než dobrý důvod začít znova… Byla ironie, že za ten důvod vděčil tomu, kdo ho
zradil.
Harry zatřepal hlavou a rozhlédl se. Většina hostů už odcházela. Profesoři odváděli studenty, pozvaní novináři se
taky trousili k východu, u hrobky vlastně zůstali jen ti, kterým se chtěl Harry vyhnout nejvíc. Protože by musel hodně
vysvětlovat.
Ze svého místa dobře viděl, tak si všechny prohlížel. Rodina Weasleyových se začala opět rozrůstat. Ron přivedl
do rodiny Hermionu, společně se postarali o dalšího člena, někdejší vševědoucí nebelvírka se pyšnila pořádně
zaobleným bříškem. Ginny, jak si povšiml, zřejmě neměla doprovod, ale neušlo mu, jak je vysoká a opálená. Z novin
věděl, že hraje profesionálně famfrpál a je stále svobodná. Arthur a Molly vypadali o něco starší, ale vlastně pořád
stejně. George, přeživší dvojče z dvojice Fred a George, objímal kolem pasu brunetku, v níž Harry s překvapením
poznal bývalou spolužačku Angelinu. Billa a Fleur přelétl pohledem a zastavil se u Charlieho. Ten jej upoutal kvůli
svým dvěma sousedům, po jeho pravici totiž stál jistý blonďatý zmijozel… se stejně světlovlasou holčičkou, jako on
sám. A vedle něj… Stejně černě oblečený a zamračený, jako vždy… Severus Snape.
‚Má o trochu delší vlasy,‘ všiml si Harry. ‚Je pořád stejně bledý a vysoký… Jakoby nestárl. Vůbec se nezměnil.‘
V duchu si povzdechl a čekal, až všichni odejdou. Chtěl se rozloučit… a chtěl u toho být sám.
Nakonec se dočkal. Poslední truchlící zmizel z dohledu, on mohl slétnout dolů a udělat, proč přišel.
„Nezlobte se, pane, že jsem přišel takhle,“ řekl Harry tiše, když nabyl své lidské podoby a postavil se u hrobu. „Nejspíš
byste řekl, že to není nebelvírské, ale… Já to nedokážu. Nemůžu, teď to prostě nezvládnu, nejsem připravený, jen tak
přijít a mluvit s nimi se všemi… a s NÍM. Nejsem o nic víc připravený, než jsem byl před sedmi lety. A nevím, jestli
někdy budu. Vím, že bych měl a jednou stejně asi budu muset... Vím to tady,“ ukázal si na spánek, „ale ještě to
nedokážu přijmout tady,“ položil si dlaň na srdce. „Můžu vám jen slíbit, že se o to pokusím. Ale teď nemůžu.“ Sklopil
hlavu a chvíli mlčel.
„Děkuju, že jste mi řekl pravdu, když jsme se viděli. Dlužím vám díky za spoustu věcí a myslím, že za to podstatné
jsem vám nepoděkoval nikdy,“ řekl zamyšleně. „Byl jste jeden ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě, hodně jste mně
ovlivnil. Děkuju, za všechno, pane. Doufám, že jste na dobrém místě. A pokud uvidíte mé rodiče… a Siriuse… prosím,
řekněte jim, že je mám rád,“ požádal tiše svého starého profesora, přestože měl pocit, že je to nesmyslné… Sáhl do
kapsy svého pláště, něco vytáhl a položil to na dlaň. Nechal krátce působit svou magii, předmět se zvětšil, tak jej mohl
položit k náhrobku. Fénix, který tam doteď seděl tiše a bez hnutí, zvedl hlavičku, podíval se na Harryho svýma
korálkovýma očima a krátce zazpíval. Harryho oči zvlhly. Tolik vzpomínek se mu vracelo, jen tím, jak tu stál a truchlil.
„I tobě dlužím hodně díků, Fawkesi,“ řekl, když pták dozpíval. „Zůstáváš ve škole?“
Pousmál se, když fénix při otázce naklonil hlavu a pak přikývl. „Rád tě zase uvidím,“ dodal, protože mu neušel zvědavý
záblesk v jeho tmavých očích. „Víš, možná zase přijedu. Británie mi občas chybí. Do té doby… se opatruj. Sbohem.“
Vzápětí už mladého kouzelníka nebylo. K nebesům vzlétl jestřáb a zamířil k pobřeží.