Naučím vás stáčet slávu
pátek, 2. září 1988
Mrzimorská kolej
Říkalo se, že co se člověku první noc na novém místě zdá, to se vyplní.
Po procitnutí John nedokázal určit, co přesně ho probudilo, natož co se mu vlastně zdálo. Uvědomoval si jen to, že je mokrý jako myš a měl by se osprchovat.
Posadil se. Deka se z něj svezla a chladný ranní vzduch mu ovanul zpocené tělo. Zachvěl se zimou, ale nic se s tím nesnažil udělat. Doufal, i za cenu nachlazení, že se snáz probudí a možná si i vzpomene, co přesně se mu zdálo. Možná se mu v hlavě usadila ozvěna rozhovoru s Moudrým kloboukem a tohle byl následek.
Jedna jeho část měla neodbytný pocit, že to bylo důležité.
Cian s Chipem ještě spali.
Kolem a kolem, ani nevěděl, kolik je vlastně hodin.
Tiše slezl z postele a vytáhl zpod postele kufr. Mohl si a nejspíš i měl si pořádně vybalit už včera, ale měl toho v hlavě tolik, že věci byly tím posledním, co chtěl řešit. Co nejopatrněji otevřel další po rodičích zděděný předmět a skoro poslepu nahmatal měkký ručník, do něhož mu mamka zabalila mýdlo, kartáček a pastu.
Zadoufal, že na tohle neexistuje nějaký pořadník nebo dokonce hodiny určené ke sprchování, aby nerušil celou kolej. Předpokládal, že bude beztak tím jediným, kdo v tuhle hodinu nedokáže dospat.
Popadl ještě čisté trenýrky a vytratil se z ložnice.
Venku na něj dýchla ta domácká atmosféra Mrzimoru a ten její specifický pach. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Bylo to jako balzám na duši.
Jaké by to asi bylo v Nebelvíru?
Jaké to asi bylo ve Zmijozelu?
Co by se odehrávalo, kdyby měli možnost být s Sherlockem ve stejné koleji bez ohledu na to, jestli by to byl Zmijozel, nebo přece jen kompromisní Havraspár?
Proč vlastně Moudrý klobouk usoudil, že by měl být v Nebelvíru? Kvůli Sherlockovi a té odvěké rivalitě mezi lvy a hady, nebo jeho volbu ovlivnilo to, jak se ho John vyptával?
Jak tahle volba změní celou situaci?
Nebylo to fér. Proč se celý jejich budoucí život a osud odvíjel na základě vlastností? Proč neexistoval jiný, spravedlivější systém, který by tohle všechno eliminoval? Kdyby se třeba dělili podle-
Musel by se změnit systém fungující staletí, Johne.
Jo, ten hlas v Johnově hlavě zněl jako Sherlock. V první chvíli sebou trhl, jestli se tu náhodou nějakým zázrakem neobjevil, než mu došlo, že ho jen šálila vlastní mysl. Dnešní den bude rozhodně náročný a to si zatím ani neuvědomil, že mají dvouhodinovku lektvarů.
Měl by se rodičům ozvat, jak dopadlo zařazování. Cian už domů psal.
John se došoural k pátým dveřím do koupelen. Šel bosky, bez bot, a nohy ho překvapivě hřály. Automatické vyhřívání, nebo jen přelud? V ložnici panoval chlad, ale tady ve společných prostorách bylo krásně. Natáhl ruku, že otevře, když ho upoutal jakýsi šramot. Otočil se na patě a shlédl z ochozu. Dole ve společenské místnosti, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, kdosi seděl. Johnovi chvíli trvalo, než pochopil, co se tam odehrává. Nemusel jí vidět do tváře – ten účes by poznal všude.
Půjde za ní později.
Přestože všude kolem panovala domácká atmosféra plná květin, podvědomě očekával, že uvidí koupelnu v... klasickém stylu, jako měli doma. Dlaždičky, bílá umyvadla, držáky na mýdla a zrcadla. Místo toho oněměl šokem, když otevřel dveře.
Uvítala ho vůně rostlin a půdy. Dlaždice tu neexistovaly. Podlahu představovala jakýsi souvislá šedobílá hornina vymezující cestičky. Stěny pokrýval tmavý, takřka černý kámen narušovaný hlavicemi sprch. Pod nimi ležely drobné hnědé kamínky. Soukromí umývajícím se chlapcům pak dodávaly záplavy listů. V levé části uviděl několik van s množstvím kohoutků. Zrcadla nikde nespatřil. Vzápětí si překvapeně uvědomil, že záplava umně zakrývá záchody.
Scházel jen zpěv ptáků.
Udiveně se vydal doprava ke sprchám. Napůl instinktivně vytušil, že vany budou pravděpodobně vyhrazeny hlavně vyšším ročníkům, ale na tom vůbec nezáleželo. Zastavil se u krajního místa. Než stačil začít uvažovat, kam si odloží věci, ze stropu se spustila větev v jasné nabídce. Připadal si nepatřičně, když přes ni přehazoval ručník a zpocené věci a na obrovský list odkládal kartáček a pastu.
Takhle vypadá ráj na zemi?
Zadíval se před sebe, aby zjistil, jak pustit vodu, a po zádech mu přejel mráz. Znovu se mu do mysli vkradl ten neodbytný pocit, že zapomněl něco podstatného. Že mu ten odstín stěn něco připomíná.
Nedýchal. V očích ho pálil podivný pocit. V krku ho náhle škrábalo.
S myslí prázdnou a zároveň vzdálenou se opřel o zeď. Proč...? Proč to má v hlavě? Proč mají jeho prsty pocit, jako by se už toho kamene dotýkaly, když je to poprvé, co sem vstoupil?
Voda se spustila z trysek sprchy a zkropila ho teplou vodou. Za jiných okolností by sebou alespoň trhl, ale dostal se do podivného rozpoložení, které nedokázal pojmenovat a pochopit. Něco se změnilo a John netušil co.
Uplynulo několik dlouhých minut, než se vzpamatoval natolik, že se začal mýt. Zdálo se, že ani nemusí vědomě upravovat teplotu vody. Kouzlo Mrzimoru, možná samotných Bradavic, nějak reagovalo na jeho potřeby. Nebo byl tak mimo, že stál pod stále stejným proudem a myslel si, že mu to stačí?
Vůně mýdla mu připomněla domov. Jak to tam asi teď vypadá, když je pryč? Jak se asi chová Harry, když... odjel? Chtěl jim napsat a pochlubit se, ale myšlenka na sestru a její vyšilování mu v tom bránila. A teď do toho ten divný pocit vzadu v hlavě. Chtěl by si o tom s někým promluvit, kdo by mu dokázal poradit, jak si vzpomenout na ztracený sen, ale uvědomil si, že nemá s kým.
Hořce se ušklíbl. Už viděl Sherlocka, jak ho sjíždí s tím svým výrazem, jako by byl obtížný hmyz. Neodpověděl Johnovi ani na to, jestli bude ochoten se bavit dál, ať skončí John kdekoli. A Cian? Vypadalo to, že má svých starostí dost, když večer seděl nad tím dopisem. A co teprve jeho bezradná reakce na Johnův pokus o to říct mu, co má v hlavě. A Chip? Ten bude potřebovat pomoct se zorientovat. Sotva mu mohl svěřit něco z tohohle všeho.
Povzdechl si a smyl ze sebe poslední bublinky pěny. Vymáčkl si pastu na kartáček. Než vypne vodu, ještě si vyčistí zuby. Dalších pár minut pod vodou mu nemůže uškodit, i když měl po té době bříška prstů zvrásněná jako stařec. Třeba... si vzpomene.
Nestalo se.
Tentokrát už záměrně stlačil ovládání vody.
„Děkuji,“ pohladil kůru ochotné rostliny a dotkl se i listu, na nějž si předtím položil drobnosti. Květina se zachvěla a vypadalo to, že ji Johnův zájem potěšil. Může zdejší zeleni udělat něco takového radost? Zřejmě ano.
Rychle se utřel, posbíral si věci a jen v trenýrkách se vytratil z koupelny. Později bude muset vychytat ideální systém, ale to už se snad nebude koupat tak brzo ráno.
Kolik je vlastně hodin? Měl se podívat na hodinky.
„Já nechci tancovat, já nejsem žába.“
John si právě oblékal čisté ponožky, když se Chip prudce posadil na posteli a slepě zamžoural před sebe. Vzápětí sebou plácl zpátky na matraci a oddechoval dál. John se tichounce uchechtl. Zřejmě nebyl jediný, komu se zdály divné věci.
Popadl hodinky a znovu se vytratil z ložnice.
„Proč nespíš?“
Ručičky ukazovaly za pět minut čtvrt na šest.
Parker vzhlédla. John si všiml, že zlatý odstín ze včerejška zmizel. Nyní se zdály zelené, takřka stejný odstín měla ta ochotná rostlina v koupelně. Takže používala kouzlo, nebo toho dosáhla nějak jinak? Začínal být zvědavý. Stejně tak, co to tu vyvádí v tuhle hodinu. V klíně jí ležela hromada látek a ona je rychlými, ráznými pohyby sešívala.
„To se tě můžu ptát taky,“ uchechtla se. Neměli si vůbec co vyčítat.
„Otázka za otázku?“ John se posadil naproti. Složil nohy do tureckého sedu a opřel se. Neměl nejmenší tušení, co bude dělat, než se probudí i zbytek koleje. Kdyby si býval připravil učebnice už včera, mohl se připravit na vyučování, ale takhle se mohl maximálně jen dívat.
„Začni.“ Sklopila oči a jehla se znovu roztančila.
„Probudil mě... Něco se mi zdálo, ale nevím co. Mám pocit, že to bylo důležité.“
„Beatrice ujde, ale Elora mě vytáčí už od chvíle, co se za námi zavřely dveře. V noci fňukala ze spaní a mně se nepovedlo seslat kouzlo, abych ji neslyšela. Tušit, že budu mít v ložnici takový materiál, tak si ten Mrzimor hodně rozmyslím.“
Takže měl pravdu. Parker skutečně přemluvila Moudrý klobouk, aby ji poslal mezi jezevce.
„Proč právě Mrzimor? Tipoval jsem, že skončíš ve Zmijozelu.“ Johnovi to nedalo, aby se nezeptal. Tahle holka měla napsáno na čele, že patří mezi hady, ať už gesty, tónem hlasu nebo samotným výrazem ve tváři. Misto toho oba seděli mezi jezevci.
„Proč právě Mrzimor? Tipovala jsem, že skončíš v Nebelvíru,“ opáčila a vzhlédla. Když zaváhal s odpovědí, dodala: „Tak vidíš.“
John nevěděl, jak reagovat.
Rozhostilo se mezi nimi těžké, až trapné ticho. To přerušil až zvuk kroků. Kdosi se vracel na kolej. John se napjal. Tma jako by se náhle rozestoupila a vyšel z ní bělostný duch. Tvář napůl skrytou v temnotě zvrásnil úsměv černých rtů. Štíhlá, takřka vychrtlá dívka v černých přiléhavých kalhotách a tílku s tenkými ramínky držela v ruce podnos s velkými kouřícími hrníčky. Přistoupila k oběma blíž a znovu se usmála.
„Dobré ráno,“ pronesla a položila náklad na stolek. „Věděla jsem, že bude někdo brzy vzhůru, tak jsem vám zašla do kuchyně pro něco na povzbuzení.“ Zvedla jeden z hrnečků a podala ho Johnovi. „Jmenuji se Mórrígan Emrys a jsem mrzimorskou primuskou.“
„Děkuji,“ špitl John a sklopil oči k hladině. Tekutina voněla po čokoládě. Ruce ho začínaly hřát, ale naštěstí ne pálit.
„Každý rok se najde někdo, kdo nemůže dospat,“ mrkla na něj Mórrígan modrým okem. Druhé jí zakrývaly prameny hustých černých vlasů. Teprve, když se na ni znovu podíval, všiml si, že se jí na krku houpe stříbrný přívěšek. Vypadal jako kříž se smyčkou v horní části.
Ať už šila cokoli, Parker odložila práci a převzala si svůj.
„Ty jsi John, viď?“ Mórrígan si odhrnula pramen z tváře a odhalila výrazné mateřské znaménko těsně pod pravým okem. John se na něj zadíval a na chvíli měl pocit, že vzdáleně vypadá jako spirála.
„Ano.“
„Vážně věříš tomu, že může Mrzimor porazit Nebelvír se Zmijozelem?“
V Johnovi hrklo. Narážela snad na tu hloupou sázku s Victorií? Jak se o ní dozvěděla?
„Jak-“
„Zvěsti se šíří rychle,“ Mórrígan se nepřestávala usmívat, jako by se jim chystala říct, že už není naděje a jejich zvířátko bohužel nelze vyléčit. „Uplynulé tři roky pohár vyhrál Zmijozel. Za poslední století Mrzimor pokaždé skončil poslední. Ta sázka byla hloupá a neprozřetelná. Jak chceš přimět profesorský sbor, aby na nás změnil názor?“
John zaťal zuby a sklopil hlavu.
„Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Nebelvíru. Odmítl jsem to skoro na poslední chvíli. Měl jsem ho jen kvůli tomu nechat, aby mě poslal někam, kam nechci?“
„To netvrdím. Snažím se ti jen ukázat, jak přehlížení ve skutečnosti jsme.“
Johnovi se v hlavě okamžitě ozval Sherlockův hlas z vlaku. Otestujme Mycroftovu teorii, i když se obávám, že spíš než se mnou skončíš leda tak v Mrzimoru.
„Není to fér.“
„Ne, není, ale taková je realita. Nevidí u nás zmijozelské ambice, nebelvírskou odvahu nebo havraspárskou chytrost. Tvrdá práce, věrnost a férovost v očích světa nestačí. Vybral sis nelehký úděl, Johne.“
Vzepjal se v něm vztek. Nejraději by tou horkou čokoládou mrštil do kouta, ideálně s nějakým živým cílem v cestě. Netušil, kde se to v něm vzalo. Možná to pramenilo z frustrace nad vlastní neschopností si vzpomenout na ten sen. Taková blbost! Měl by to přestat řešit. Bohatě stačilo, že ho tu Mórrígan takhle... plísnila.
„Tenhle systém není spravedlivý. Jak může Moudrý klobouk někoho někam zařadit, když mi sám řekl, že by mě mohl díky některým mým vlastnostem zařadit i do Havraspáru a bylo by to správné rozhodnuti? A co teprve to, že je možné ho přemlouvat?“
„Bohužel,“ odtušila Mórrígan. „Stávající systém kolejí je výmyslem Bradavic a Ilvermorny. Studuje tam jedna z mých sestřiček. Mají čtyři koleje stejně jako my. Mohl bys předpokládat, že jsou stejné jako u nás, ale jejich koleje nejsou přesnými ekvivalenty. Wampus oceňuje tělo a vybírá si válečníky. Je to kombinace Nebelvíru a Zmijozelu. Hromový pták oceňuje duši a přijímá dobrodruhy. Je to mix Havraspáru a Nebelvíru. Rohatý had oceňuje mysl a upřednostňuje učence. Jejich studenti by u nás byli na pomezí Zmijozelu a Havraspáru. A nakonec je tam Pukwudgie, kde volí srdce a léčitele. Ten by se dal přirovnat k nám.
Jedinou výhodou Ilvermorny asi je, že se tam tolik neřeší čistota krve, protože jeden z jejich zakladatelů neměl magické schopnosti. Mají sice pověst jedné z nejdemokratičtějších a nejméně elitářských ze všech velkých kouzelnických škol, ale...“ Mórrígan se odmlčela a ztichla. Oči jí potemněly vzpomínkou a John zaváhal, jestli se má pokoušet promluvit. „Nekažme si první školní den rozmluvou o temných stránkách jiných institucí.“ Mórrígan se znovu usmála, ale už to nebylo tak...
„Proč nechodí sestra do školy s vámi?“ Otázka z Johna vylétla dřív, než ji stačil zastavit. „Pokud se jí tam nedaří tak, jak by se vám líbilo, proč ji tam rodiče nechávají?“
„Nejsi nějaký moc zvědavý?“
„Vždycky jsem si myslel, že sourozenci mají chodit do školy spolu.“ Než se stalo, že Harriet nedostala svůj dopis. Nahlas to však nepřiznal. „Že jim bude líp a budou si pomáhat.“
„Všichni jsme byli přijati do Bradavic a měli bychom místo i v Ilvermorny, ale otec rozhodl, že se rozptýlíme po světě, abychom se,“ zvedla ruku a její hlas zhrubl v čísi imitaci, „zaprvé naučili samostatnosti a zadruhé získali pro naši rodinu nové kontakty. Nejstarší z nás je ve střední Evropě na Vyšehradě. Dva mladší bratříčci jsou na Uagadou v Ugandě a Koldovstoretzu v Rusku. Sestřičky pak navštěvují Krásnohůlky ve Francii, zmiňované Ilvermorny v Massachusetts a Castelobruxo v Brazílii. Ano, ráda bych je měla všechny doma a pohromadě, ale bohužel jsme neměli na výběr. Nejsme tak čistokrevní, jak by se otci líbilo, tak naše nedostatky dohání tímto způsobem.“
„To je... kruté.“
„To je bohužel realita některých rodů, Johne,“ odtušila Mórrígan. „Nechám vás tu o samotě. Večer běžte včas spát, vy dva. Kdybyste cokoli potřebovali, neváhejte se na mě obrátit.“ Vstala, otočila se na patě a vydala se do temnoty.
John se rozhodl ve zlomku vteřiny. Pohlédl na mlčící Parker, odložil čokoládu na podnos a vystřelil za Mórrígan. Dohnal ji skoro u východu z koleje.
„Omlouvám se,“ vyhrkl.
Primuska se zastavila uprostřed kroku. „Kdybych nechtěla, neodpověděla bych ti. Jsi ale za ty roky první, kdo se o to skutečně zajímal.“
„Já...“ John sklopil oči a přešlápl na místě. „Nevíte vy nebo vaši sourozenci, jak si můžu vzpomenout na sen, který jsem zapomněl? Spal bych, ale něco se mi zdálo a já se probudil. Nedokážu si vzpomenout, co přesně to bylo. Mám pocit, že... si musím vzpomenout, protože to bylo důležité.“
„Bratříček na Uagadou studuje sny. Ten bude vědět nejlíp, jak si rozpomenout. Řeknu mu, aby se ti ozval. Chvíli to ale zabere. Cesta na rovník do Ruwenzori, kde Uagadou leží, je pro sovy velmi dlouhá. Když jsme si ještě posílali sovy, trvalo týden, než se vrátily s odpovědí.“
„Teď už si je neposíláte?“
„Máme své způsoby a tajemství, jak spolu mluvit přímo.“ V Mórríganině odpovědi zazněl úsměv. „Najdu si tě, Johne, až budu mít od bratra odpověď.“
-SH-
„Chipe, vstávej.“
John zatřásl tvrdě spícímu spolužákovi ramenem. Metoda položit mu tam jen ruku se ukázala jako krajně neúčinná. Netušil, co se mu ráno zdálo, ale vypadalo to, že ho to knockoutovalo do ještě hlubšího spánku. Bude si to Chip pamatovat, nebo zapomene stejně jako on sám?
Cian se uchechtl.
„Jestli ho budeme takhle tahat z postele každé ráno, tak se máme těch sedm let na co těšit.“
„Chipe,“ zkusil to John znovu a teprve napodruhé se spáč začal vrtět a cosi si mumlat pod nos. Pomalu rozlepoval oči a ospale mžoural kolem sebe. Když spatřil Johna stát nad sebou a zaregistroval jeho ruku na svém rameni, začalo mu docházet, že je čas vstávat.
„Díky.“ John si spíš domyslel, co Chip řekl, než aby mu doopravdy rozumněl. Nesoustředěný drmolil ještě intenzivněji než obvykle. „Už vstávám, už vstávám.“
John se vrátil zpátky k vlastní posteli a sedl si na ni. Hlavu měl těžkou, myšlenky pomalé, jako by plavaly v medu. Pocit, že v noci spatřil ve snech něco podstatného, nemizel. Zdálo se, že naopak ještě intenzivní. Ozvěna toho všeho se mu usídlila na okraji mysli a neodbytně na něj dotírala. Když se však pokusil na to dosáhnout, proklouzlo mu to mezi prsty jako vítr.
Kéž by Mórrígan u bratra zjistila, jak si vzpomenout...
„Johne?“
Oslovený nereagoval, jen bez pohnutí zíral před sebe.
„Mrzimor volá Johna.“ Cian luskl Johnovi před očima stejně jako včera ve vlaku. Ten sebou trhl a vzhlédl. Brýlatý chlapec na Johna hleděl s podivným výrazem ve tváři, který John neuměl pojmenovat.
„Měl jsem v noci špatné sny,“ pokusil se to zahrát do outu. „Víš, jak se říká, že se ti splní to, co se ti první noc na novém místě zdá? Je možná dobře, že si to nepamatuju.“
Chip se přimotal Johnovi do zorného pole.
„Tak to ti závidím,“ pronesl útrpně. „Mně se zdálo, že jsem se dostal mezi... hromadu žab. Stály kolem mě a začaly se houpat.“ Zvedl ruku a pohybem dlaně naznačil něco, co by John přirovnal k vlnám na hladině. „Strkaly do mě a chtěly, abych to po nich opakoval. Jenže já nemohl, nebyl jsem žába! Nechtěly si to nechat vysvětlit. Znamená to něco?“
John měl prázdno, dokonale vymeteno. Místo adekvátní reakce, alespoň úšklebku nebo čehokoli dalšího, si schoval obličej v dlaních a jen si bezmocně povzdechl. Ještě teď si vzpomínal na to pálení v krku po probuzení. Stačilo polknout. Hrdlo ho znovu škrábalo a nutilo ho to ke kašli. Je to signálem, že se na něj chystá nějaká nemoc, nebo si to jen namlouvá?
„Hele, pojď,“ poklepal ho Cian po rameni, aby na sebe upozornil. „Dáme si snídani, čaj a něco s čokoládou a všechno špatný, co kolem tebe straší, s křikem uteče. Kdysi mi to někdo poradil a ono to vážně funguje.“
John netušil, jestli to myslí vážně, nebo si jen dělá srandu, ale přikývl.
„Kluci, kde vlastně najdu koupelnu? Musím si vyčistit zuby.“
Jak jen byl rád, že byl Chip u nich. Ta jeho neznalost kouzelnického světa a všeobecně fungování na hradě byla do určité míry balzámem na Johnovu rozjitřenou duši.
„Pojď, ukážu ti to. Myslím, že ti překvapením vypadnou zuby.“ Chtěl říct spadne čelist, ale místo toho z něj vylezla tahle blbost. Teď už si to zpátky nenacpe. Raději pohlédl na Chipa, který vypadal, že nechápe.
„Cože?“
„Promiň,“ couvl pomyslně John. „Byla to blbost, co jsem řekl. Chtěl jsem říct něco jiného, ale vylezlo ze mě tohle. Tak jako tak budeš překvapený, až tu koupelnu uvidíš. Ráno jsem myslel, že jsem se dostal do ráje.“
„Tak jo.“ Chip popadl kartáček, pastu a ručník a nechal se vést.
John se ještě ohlédl po Cianovi. Ten seděl na zemi u postele a znovu pokrýval pergamen hustým drobným písmem. Jemně, skoro zasněně se u toho usmíval, až Johna napadlo, kdo je asi ten šťastný člověk.
Třeba se to časem dozví.
-SH-
pátek, 2. září 1988
Chodba poblíž Velké síně
„Ahoj, Sherlocku.“
John na Sherlocka narazil čirou náhodou poblíž Velké síně. Chip s Cianem se před chvílí od něj oddělili a svižným krokem kamsi zamířili. John se nestačil zeptat, kam jdou a jestli může jít s nimi, a už mizeli za rohem.
Zmijozel, s nosem zabořeným do knihy, prošel kolem zmateného Mrzimora, jako by tam John vůbec nestál, jako by spolu předchozí den nestrávili tolik hodin ve vlaku.
Jako by si ho nikdy nevybral za svého poskoka.
Jako by to, co se stalo po opuštění vagónu, všechno vymazalo.
John nemusel být génius, aby poznal, že o jeho existenci Sherlock moc dobře ví.
„Sherlocku!“ zkusil na něj znovu promluvit. Opět se nedočkal reakce. Holmes jako by tím do něj... John netušil co, ale věděl, že ho to štve. Rychle Sherlocka doběhl a popadl ho za paži.
„Takže co?“ To, co se dostalo Johnovi z pusy, se podobalo zavrčení. Kdyby dokázal racionálně uvažovat, nejspíš by mu to něco připomnělo. Takhle jen svíral ruku vyššího Zmijozela a zblízka se mu díval do proměnlivých očí. „Takhle vy géniové jednáte se svými poskoky?“ John si vzpomněl na Mycrofta a rozhovor s Sherlockem, který nechtěně vyslechl. „Myslel jsem, že jako Mrzimor toho budu dostatečně hoden.“
Sherlock Johna chladně pozoroval, než se mu s úšklebkem vytrhl.
„Kdepak máš svoje služebníčky, Watsone?“ zasyčel skoro jako had, k němuž patřil. „Neříkej mi, že tě ten tvůj jezevčí ocásek už přestal bavit.“
John zalapal po dechu. Po páteři se mu rozlézal mráz, pronikal hluboko do kostí, a přestože věřil, že se mu na to už daří nemyslet, celé ráno se mu vracelo jako bumerang a jen to posilovalo jeho vztek.
„Chceš mi tím říct, že jsem ho tam měl nechat bez pomoci stát?“
Takže tohle byl ten problém? Že Chipovi pomohl? Že je s ním ve stejné koleji?
„Ano,“ zasyčel znovu Sherlock a tentokrát v tom John znatelně cítil pohrdání. Jen netušil, komu ho Holmes směřoval. „Nebyla to tvoje práce.“
Začínali vzbuzovat pozornost kolemjdoucích, ale to ani jeden ve svém zaslepení nevnímal.
„Byla,“ odpověděl John.
„Nemůžeš zachránit všechny, Watsone.“ Žádný John. „A stejně tak nemůžeš sedět na dvou židlích.“
„Takže kdybych se nechal přece jen zařadit do Nebelvíru, jak chtěl Klobouk, tak bys byl spokojený? Nebo by to byl pro tebe další důvod, proč mě ignorovat?“
Sherlock znatelně ztuhl. V očích mu probleskla bouře, než pevně stiskl rty a odvrátil se.
„To jen potvrzuje to, co jsem řekl před chvílí. Nemůžeš sedět na dvou židlích, Watsone.“ Otočil se na patě a vydal se směrem, odkud přišel. „Nech mě na pokoji a běž si za těmi svými prašivými čokly.“
Cože?
John se nezmohl na slovo. Sherlock zatím uháněl do útrob hradu, zatímco v těch Johnových se kromě šoku rozlézalo cosi, co nedokázal uchopit.
-SH-
pátek, 2. září 1988
Hodina Přeměňování – Mrzimor, Havraspár
8:00 – 9:00
John se dostal na první hodinu Přeměňování až těsně před zvoněním. Ani ne tak proto, že by zabloudil, ale setkání s Sherlockem a jeho ostrá, jedovatá slova hodná Zmijozelu mu pořád duněla v hlavě a on se toho nemohl zbavit.
Co tím Sherlock vlastně myslel?
Přehrál si to jednou, podruhé, potřetí a pokaždé nepochopil, proč přesně se Sherlock rozčílil a nazval mrzimorské prašivými čokly. Jedna jeho část se na to všechno chtěla vykašlat a prostě nechat Holmese vlastnímu osudu. Pak si ale připomněl cestu vlakem a ten skvělý pocit, který z toho všeho měl, a v tu chvíli věděl, že to prostě nemůže nechat být. Potřeboval to pochopit, potřeboval, aby... Co vlastně? Na Sherlockovu komplikovanou osobnost by potřeboval manuál. Nebo možná rovnou samostatný předmět.
Sherlock Holmes a způsoby, jak ho pochopit.
Jo, to znělo přesně tak, jak by to John pojmenoval, kdyby měl něco podobného vytvořit. A přitom bylo na tom nejhorší to, že ten návod potřeboval sám.
Cian si všiml Johnova příchodu, poklepal Chipovi na rameno a oba se vzápětí otočili, aby Johnovi zamávali. John si k vlastnímu zklamání uvědomil, že na ně vlivem setkání s Sherlockem úplně zapomněl. Vypustil je z hlavy, přestože si slíbil, že na Chipa dohlédne. Jak to vlastně Chip bude zvládat? Vůbec se ho nestihl zeptat.
Tiše si povzdechl a usedl do nejbližší prázdné lavice, aniž by se zabýval tím, kdo poblíž něj vlastně sedí. Myšlenky se mu těžce převalovaly a zaplavovaly ho podobnou temnotou, s níž se ráno probudil.
Stále neobjevil ani sebemenší střípek.
Bezradně si skryl tvář v dlaních. Měl by si vyndat věci, učebnici, hůlku, možná brk a pergamen. Neměl by řešit Sherlocka, Chipa s Cianem a vlastní neschopnost zapamatovat si něco důležitého.
Vzpomeň si, Watsone!
V celém svém podivném rozpoložení John nezaregistroval mourovatou kočku se skvrnami kolem očí sedící na katedře a pozorující usazující se studenty. Do mysli se mu zakousnul zvonek – John sebou jen trhl, ale k zvýšené aktivitě se nepřiměl.
Uplynula... možná jen minuta, když se kočka zvedla, vyskočila do vzduchu a v letu se proměnila v profesorku McGonagallovou. V prvních lavicích její představení vyvolalo údiv, John si dokázal představit, jak musel reagovat mudlorozený Chip.
„Dobré ráno, studenti.“ Profesorka se rozhlédla a očima se zastavila na každém z nich. „Vítám vás na vaší první hodině Přeměňování. Do mého předmětu patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, kterým se v Bradavicích budete učit. Každého, kdo by si chtěl v mých hodinách nějak zahrávat, vyhodím a už se nebude muset vracet. Berte to jako mé první a poslední varování.“
Přešla za katedru, mávla hůlkou a přeměnila ji v růžové chrochtající prase.
Šlo by takové zvíře sníst? Napadlo Johna ve zlomku vteřiny, než ho další inkarnací McGonagallová změnila zpátky.
„Toto byla jedna z možností, jak lze přeměňování využít. Než se však dostanete k takto pokročilým kouzlům, čeká vás velmi dlouhá a náročná cesta. Nejobtížnější disciplínou spadající do Přeměňování je však zvěromagie – proměna vlastního těla do zvířecí podoby, jak jsem vám předvedla v úvodu. S touto disciplínou se seznámíte podrobněji ve vyšších ročnících. Než začneme s prvním kouzlem, vytáhněte si pergameny a brky.“
John pozorně naslouchal a při zmínce o zvěromagii mu po zádech přejel mráz. Nebylo to nepříjemné, naopak. Představil si, jaké by to asi bylo, kdyby se mohl libovolně proměňovat v nějaké zvíře. V jaké vlastně? Podle čeho kouzelník pozná, v co se přemění? Vybere si, nebo něco určí za něj?
Jako by McGonagallová četla jeho myšlenky, protože když John náhodou vzhlédl, zjistil, že se na něj přísná profesorka dívá. Horečně přidal na aktivitě a rychle si vytáhl brk a pergamen, než mu náhodou sebere body.
„Před samotným začátkem je třeba, abyste si zapsali pokyny, jimiž je třeba se při přeměňování řídit. V učebnicích je nenajdete, proto mě pozorně poslouchejte a zapisujte si vše, co vám řeknu. I když to pro vás bude znít složitě, jak budete poznávat taje mého předmětu, všechno pochopíte.“
John si namočil brk a začal psát, aniž by pomyslel na Chipa.
Bylo to... Uplynuly desítky minut, než si všichni zapsali veškeré informace, které po nich McGonagallová chtěla. John se zadíval na začátek, rychle proletěl jednotlivé řádky a připadal si vyčerpaný už jen tím, jak se snažil si to zapamatovat a pochopit to. Proč se tohle všechno nepsalo v učebnici? Úvod si pročetl, tak proč tam nenašel i tohle, když to byl podle profesorky základ práce?
Frustrovaně si promnul kořen nosu a odložil brk.
„To je v rámci úvodu z mé strany všechno. Ukliďte si pomůcky, abyste měli prázdnou lavici. Kouzel umožňujících přeměny jsou stovky, ne-li tisíce, protože mnohé inkarnace byly v průběhu staletí zapomenuty. My v dnešní hodině začneme tím nejjednodušším tranfiguračním kouzlem - vicis sublica. Umožní vám změnit zápalku v jehlu.“ McGonagallová mávla hůlkou a všem na lavice dolétla sirka. „Každý, kdo se pokusí s tou zápalkou škrtnout, vyslouží si trest, tak na to velmi rychle zapomeňte.“
John napjatě sevřel hůlku a zadíval se na ten malý dřevěný předmět. Proč vlastně v kouzelnickém světě existoval, když měli kouzla? Něco podobného by očekával u mudlů, ale u nich... Neviděl v zápalkách hlubší význam.
„Opakujte po mně – vicis sublica!“ Předvedla pohyb hůlkou a sledovala jejich šikovnost.
„VICIS SUBLICA!“ Ozvala se sborová odpověď.
„Výborně, teď vy, pane Logane. Chci slyšet, jestli jste té inkarnaci rozuměl.“
„Viciz subliga.“
„To není správně. Vicis sublica. Vicis sublica.“ McGonagallová trpělivě opakovala správnou výslovnost prvního kouzla. „Vi-cis sub-li-ca. Vicis sublica.“
„Vi-cis sub-li-ca.“
Johnovi něco unikalo a netušil co. Profesorka nepřestávala do Chipa hustit celou inkarnaci. Jak to ale bylo možné? Znamenalo to, že snad dokázali přes noc opravit to... sluchadlo, co jim Chip na ošetřovně dal? Pro samého Sherlocka a jeho... vztek, pro ten podivný zapomenutý sen všechno vypustil, aniž by tyhle podstatné věci řešil.
A to se ještě nezačal ani pořádně učit.
Měl by se rozdvojit, aby všechno zvládl.
„Vicis sublica.“
„VÝBORNĚ! Pět bodů pro Mrzimor.“
Ta sázka s Victorií!
John frustrovaně zasténal a schoval si obličej do dlaní. V posledních hodinách se z toho stávalo jeho oblíbené gesto...
-SH-
Dějiny čar a kouzel – Mrzimor, Zmijozel
10:30 - 11:45
John přišel do hodiny v okamžiku, kdy už tam Sherlock byl. Kam se posadí, se spontánně rozhodl, sotva spatřil Holmesovy kudrnaté vlasy skloněné nad čímsi na lavici. To ráno mu nemohl zapomenout. Jak by taky mohl? Stále nechápal, proč na něj Sherlock tak vyjel, proč se u Morganiných kadeří choval právě takhle.
Potřeboval vysvětlení. Vždyť neudělal nic, před čím by Sherlocka v podstatě nevaroval. Říkal mu přece, že se chce stát lékouzelníkem, tak předpokládal, že by mohl Holmes pochopit, že nenechá nikoho v nouzi.
„Co tady chceš, Watsone?“ naježil se Sherlock, sotva si uvědomil, kdo si vedle něj sedl. „Svoje poskoky máš támhle!“ Mávl rukou směrem k Chipovi a Cianovi sedícím v předních lavicích.
„Já vím,“ odtušil John. Zdánlivě nezvrušeně si vyndal z tašky pergamen, brk a kalamář, aby si mohl psát poznámky. Ve skutečnosti to v něm ale vřelo. Nejradši by začal na Sherlocka křičet, aby se vzpamatoval. Rozhodl se ale, že pokud by měl fungovat postup, jako by ochočoval divoké zvíře, neměl by se nechat odradit.
„Tak mi prokaž laskavost, seber se a vypadni. Neotravuj můj prostor svou existencí.“
„Ne.“ Rozvinul pergamen a zadíval se na něj. „Proč vlastně kouzelníci používají pergameny, když by praktičtější byl... sešit nebo tenká kniha? Mohl by sis tam psát poznámky z celé výuky a nemusel bys riskovat, že to někde poztrácíš.“ Obrátil se na Sherlocka a čekal odpověď. Vzhledem k šíři Holmesových znalostí se určitě vytasí s rozsáhlou poznámkou, proč tenhle systém a ne žádný jiný.
Sherlock místo toho Johna pozoroval s nelíčeným... Co to vlastně bylo za emoci? John napjatě zkoumal každý sval v Sherlockově tváři, jen aby na to přišel a dokázal to popsat. Překvapení? Nejspíš. Šok? John natočil mírně hlavu na stranu a tázavě nazdvedl obočí.
„Copak já vím?“ Zasyčel Sherlock jako vzteklý had a odvrátil se. Vypadalo to, že ho John připravil o výřečnost. „Co tady chceš, Watsone?“
„Mám v plánu tady sedět a psát si poznámky z Dějin.“
Sherlock si odfrkl a opřel se o desku. „Nehodlám ztrácet čas s něčím tak zbytečným, jako je tenhle předmět. NIKDO přičetný si v Binnsových hodinách nepíše poznámky. Devadesát procent lidí sem chodí spát nebo minimálně jen klimbat. Pokud vydržíš vzhůru, můžeš se věnovat něčemu užitečnějšímu. Ten idiot, co nepostřehl vlastní smrt, nedává ani tresty. Sotva by si všiml, že jsi sem nepřišel. Většinu času studentům ani nevěnuje pozornost a v mnoha případech usne uprostřed věty. “
Hodina v průběhu Sherlockova proslovu dávno začala a John si uvědomil, že Holmes skutečně mluví pravdu. Profesor Binns začal monotónně cosi vykládat a ignoroval, že ho nikdo neposlouchá.
„Tak co chceš dělat?“
Sherlock si odfrkl, založil si ruce na hrudi a odvrátil se. Nehodlal Johnovi odpovědět.
Dobře, bude tedy třeba zkusit něco jiného.
„Jako první hodinu jsme měli přeměňování,“ pronesl John zdánlivě jen tak. Bedlivě se však díval na Sherlocka, aby viděl jeho reakci. Ten vypadal, že ho to vůbec nezajímá a že John vyzařuje nějaké škodlivé výpary, které ho obtěžují a otravují. „Přeměňovali jsme zápalku v jehlu. Mohl bych ti to ukázat, abys měl před ostatními náskok,“ pokračoval John. „Mohl bych ti půjčit i poznámky na opsání. Teda pokud máš zájem.“
„Proč bych měl chtít pomoc od Mrzimora?“ Pohrdání v Sherlockově hlase řezalo jako sklo. „Kdybych chtěl, řekl bych si Mycroftovi o ty jeho. Nebo bych nemusel vůbec ztrácet čas a mohl bych mu je rovnou ukrást.“
„Protože tě to nejspíš vůbec nenapadlo,“ odtušil John. Sherlock sebou trhl a on věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. „Protože kdyby ano, už bys mi omlacel o hlavu, jak jednoduché to ve skutečnosti je a jaký jsem idiot, když jsem to v hodině nedokázal zvládnout.“
Sherlock se na Johna úkosem podíval. V očích se mu blýskalo vzteky.
„Co za to? Nic není zadarmo, Watsone.“
„Poděl se se mnou o poznámky z tvé první hodiny. To bude dostatečně fér.“ John doufal, že neměli jako první hodinu létání. To by mu v momentální situaci bylo platné jako mrtvému zimník. Koště nevlastnil, a i kdyby, sotva se mohli uprostřed vyučování sebrat a jít někam létat.
„Měli jsme lektvary.“ Sherlockův hlas byl stále ostrý, ale John měl pocit, že už není tak... řezající jako před chvílí. „Myslím, že bych byl ochoten se s tebou dělit o poznámky i nadále, ale mám jednu podmínku.“
John se napjal.
„Jakou?“ Sherlock si mohl vymyslet cokoli. Jedna varianta horší než druhá a nelíbila se mu ani jedna.
„Nebudeš do toho tahat nikoho dalšího. Je to obchod jen mezi námi. Nemám zájem o další publikum. Mohl bych po tobě chtít přísahu, že se o to nepodělíš s nikým jiným, ale...“ Sherlock si znovu odfrkl. „Naneštěstí bys toho nebyl schopen.“
John čekal nějaké další odůvodnění, proč si to Sherlock myslí, jak k té dedukci došel, ale nedočkal se. Zmijozel mlčel a netrpělivě Johna pozoroval.
„Dobře.“ Měl pocit, že by se mu mělo ulevit, koneckonců učinil významný krok k ochočení hada. Žádná tíha mu však z prsou nespadla.
„Takže?“ Nadzvedl Sherlock obočí a zavlnil prsty v netrpělivém gestu.
John vytáhl z tašky pergamen s poznámkami z přeměňování a podal je Sherlockovi. Nepustil je však až do okamžiku, než Zmijozel nelibě zavrčel: „Nemůžu ti dát nic psaného. Profesor Snape nic takového nedělá. Předpokládá, že jsme schopni si všechno najít v učebnici. Na tabuli najdeš postup lektvaru, abys při vaření nemusel otevírat knihu a narušovat si pracovní plochu nepodstatnými předměty.“
John naklonil pochybovačně hlavu. Sherlock mohl bez mrknutí oka kecat.
„U Merlinova vousu, Watsone. Nemám potřebu ti lhát. Klidně si to můžeš ověřit na první hodině sám, že je to pravda! Jediné, co uznává, jsou eseje.“
„Dobře,“ ustoupil John a podal Shelockovi pergamen z přeměňování.
Sherlock ho netrpělivě rozvinul a začetl se do Johnova drobného, ale čitelného písma. S každý dalším slovem mu čelo mezi obočím zvrásňovala výrazná vráska.
„To jako vážně? Tohle všechno si musíme zapsat, než se vůbec dohrabeme k prvnímu kouzlu?“
„U Merlinova vousu, Holmesi.“ V náhlém popudu se John rozhodl Sherlocka za trest popíchnout. „Nemám potřebu ti lhát. Klidně si to můžeš ověřit na první hodně sám, že je to pravda.“
Sherlock zafuněl. John se pobaveně rozesmál a odvrátil se do tašky pro zápalku.
„Doufám, že víš, jak rušit kouzla, protože já vážně netuším, čím je McGonagallová na konci hodiny vrátila do původního stavu.“
„Samozřejmě, Watsone. Existuje víc variant. Finite ruší probíhající děje, ale neslouží k odstranění následků dějů proběhlých. Finite incantatem ruší působící kouzla. Finite je latinsky skončete a incantatum je zaklínadlo, kouzlo.“
„A zkoušel jsi některé z nich?“
„Mohl bys mi prosím tě říct, kdy jsem k tomu měl mít příležitost? Doma jsem ještě kouzlit nesměl a do školy jsem dorazil teprve včera večer. Na koleji se probírala ta tvoje stupidní sázka se Selwynovou a pro samý výsměch Mrzimoru jsem se sotva mohl soustředit na cokoli jiného.“ Sherlock vytáhl hůlku. „Tohle ale zvládnu stoprocentně.“ Vůbec si nepřipouštěl možnost neúspěchu, když vytáhl hůlku. John odhadoval, že mohla být přibližně tak dlouhá jako ta jeho. Tmavě hnědé dřevo vypadalo opečovávaně, lesklo se, jako by ho Sherlock leštil před chvílí.
„Duplicaro!“ mávl Zmijozel hůlkou a sledoval, jak se Johnův text zdvojuje. Vzápětí vzal kopii do ruky a začetl se, než ji znechueně zmačkal a hodil na zem. Použil kouzlo ještě třikrát, než byl alespoň trochu spokojený s čitelností textu.
„Výborně, to by šlo.“ Předstíral, že se mu pod nohama nepovalují koule neúspěchů.
„Co jste se učili vy?“ zeptal se John, sotva ho Shelock začal alespoň trochu vnímat.
„Lektvar proti vředům, co sis vtloukal do hlavy ve vlaku.“
Tentokrát John neodpověděl. Na jednu stranu byl rád, že začal s Sherlockem mluvit, na druhou stranu v něm sílil pochybovačný hlásek, který mu našeptával, jestli právě neuzavřel smlouvu s ďáblem, které bude nakonec litovat. Z Sherlockovy reakce na Johnovy poznámky bylo čím dál jasnější, že bude Sherlock dost... Jak znělo to slovo pro někoho, kdo rád bral a na oplátku dával jen velmi málo? John si povzdechl a pohlédl směrem ke Cianovi a Chipovi. Chip se nad čímsi skláněl a Cian vypadal, že mu pomáhá.
A Binns mezitím dál mluvil, mluvil a mluvil, aniž by John vůbec tušil o čem.
„Takže co teď?“ John stále nereagoval. „Watsone!“ Sherlock do Mrzimora šťouchl dlouhým prstem a ten sebou trhl.
„Cože?“
„Ptal jsem se, co teď. Jak zní to kouzlo? A stále jsi nevytáhl tu zápalku.“
„Vicis sublica.“
John položil inkriminovaný předmět na lavici a mávl hůlkou v předepsaném gestu. Sirka sice zareagovala, ale proměnila se ani ne z poloviny. Což bylo ve výsledku ještě horší než v hodině samotné. Tentokrát však neměl John sílu to jakkoli komentovat, nebo si vůbec připouštět, jak obtížné to je. Nebo jak mizerný kouzelník vlastně je. Jaká byla statistická úspěšnost? Kolika studentům se to povedlo hned v hodině? Možná se měl McGonagallové zeptat, než odešel, ale byl tak rozhozený jejím proslovem, že ho to ani nenapadlo.
Do čeho se to uvrtal? Měl držet jazyk za zuby. Existuje vůbec ještě někdo, kdo o té sázce nevěděl?
„Finite incantatem,“ mávl Sherlock hůlkou a tentokrát se mu kouzlo povedlo hned na první pokus. S pohledem upřeným na zápalku John sledoval, jak lesklý povrch mizí a mění se zpátky do dřevěného hranolu se sírou na špici.
Jak vlastně kouzlo určí, který konec zápalky se má proměnit v ucho jehly a který v ostrý konec? Je to náhodné, nebo pokaždé stejné? Otázka za otázkou. Zapamatuje si je, nebo je zapomene, sotva vylezou ze třídy? Měl by si je zapsat, aby se mohl McGonagallové zeptat, nebo aby to mohl vypozorovat sám, až to kouzlo ovládne natolik, aby se mu to stoprocentně povedlo.
„Vicis sublica.“
Sherlock napoprvé neuspěl. Johna to podivně zahřálo, zatímco Zmijozela to v první řadě rozhodilo. Procedil skrz zaťaté zuby jakousi nadávku, jejíž konkrétní znění Johnovi uniklo v takřka vzteklém zaskřípění.
„Počkej,“ chytil ho John za zápěstí. „Musíš trošku změnit úhel.“ Jemně mu položil dlaň na hřbet ruky a druhou na svírající prsty a upravil mu držení hůlky. Sám to v hodině zkusil tolikrát, než se mu vůbec něco povedlo, že už prostě věděl. Dřímal v nich snad hluboko zasunutý instinkt, který se pod vedením profesorů pouze probouzel?
Sherlockova pěst hřála.
John se stáhl a zalila ho podivná... lítost? O co mrazivější Sherlockovo chování bylo, o to teplejší jako by měl ruku.
Škoda...
„Vicis sublica,“ zkusil to znovu Sherlock a tentokrát se mu povedlo dosáhnout toho, že se povrch zápalky začal stříbrně lesknout. Tvar sice nezměnila, ale byl to začátek.
Jak znělo to kouzlo, kterým to Sherlock zrušil?
„Finite incantatem.“ Sirka zdřevěněla. Dost jednoduché kouzlo. „Jestli tě to utěší, mně se tohle povedlo asi až na desátý pokus, než jsem přišel na to, že musím pohnout hůlkou trochu jinak. Ona ti sice McGonagallová ukáže ten pohyb, ale dál už tě opraví maximálně slovně. Sotva tě vezme za ruku, aby ti ji dala do správné pozice.“
„A co čekáš? Že budou profesoři familiérní a kontaktní? Většina z nich je sotva jako Brumbál a ten si ještě vybírá své oblíbence, i když rád tvrdívá něco jiného.“
John se na něj pochybovačně podíval.
„To víš odkud?“
„Roky jsem o prázdninách poslouchal Mycroftovy dedukce o celém profesorském sboru. Tedy o těch stálicích. Vzhledem k tomu, že na pozici Obrany proti černé magii se to střídá jako ponožky, jsem tyhle jednorázové záležitosti vypustil z hlavy. Nemá smysl se snažit si zapamatovat něco, co v září, až nastoupím, stejně nebude pravda. A vidíš, měl jsem pravdu. Nový rok, další nová profesorka. Možná to místo bude přece jen prokleté, což by stálo za důkladnější výzkum. Ale k tomu bych potřeboval být přímo na té pozici, což by byla nuda a ztráta času. Poslední, co by se mi chtělo, je hnít na podobném místě.“
„A co bys vlastně chtěl? Já jsem ti to řekl, ale ty mně ještě ne.“
„Vicis sublica.“
Tohle... čekal. Pocit méněcennosti zesílil. A to byli teprve na začátku. Proč byl včera ještě přesvědčený, že je... přátelství se Sherlockem skvělý nápad, aby dneska o všem pochyboval, jak ho postupně poznává?
„Hele, nechci vám do toho kecat, pánové,“ ozval se pobavený hlas, „ale neměl by ses snažit mu spíš házet klacky pod nohy, Johne? Tímhle stylem budeš na konci roku Selwynové čistit boty a ještě jí za to poděkuješ.“
Oslovený sebou trhl. Nepostřehl, že je někdo sleduje, natož že se k nim blíží. Parker, v duchu jednání zbytku prvního ročníku, se zvedla, aniž by to Binns jakkoli komentoval, a došla se podívat, co dělají. Nyní se opírala o lavici vedle nich a pozorovala je těma neskutečnýma očima.
Sherlock nelibě přimhouřil víčka a sjel ji od hlavy až k patě.
„MLČ, Sherlocku!“ vylétlo z Johna automaticky. Netušil, jak přesně to věděl, ale podobný výraz měl v okamžiku, kdy poprvé pohlédl na něj samotného, a rozhodně nechtěl, aby tady Holmes spustil svoje dedukce. Nezajímalo ho to. Už jen pro těch pár společných chvil ráno. Ano, Parker ho zaujala, ale chtěl na všechno přijít sám.
„Další z řady tvých psíčků, Watsone?“ Sherlockův hlas řezal stejným tónem jako ráno na chodbě. Kdyby mohl, naježil by se.
„O co ti jde, Holmesi?“ Parker se opřela o lavici a zlatavé oči jí plály. Ať už využívala cokoli, s proměnou emocí to zintenzivnělo. Ignorovala Sherlockův osobní prostor a přiblížila se k němu takřka na dotek.
„Seber se a zmiz,“ prskl Sherlock a odtáhl se od ní tak daleko, jak jen mu lavice dovolila.
„Ne,“ zavrněla Parker. Přešla k němu, a než se stačil vzpamatovat, chytila ho kolem krku. Sehnula se mu k uchu a nepouštěla ho, i když se Sherlock snažil se vytrhnout. Zjevně se v ní skrývalo mnohem víc síly, než by býval John tipoval. Slyšel šepot, jednotlivá slova však nezachytil.
„Pusť mě,“ syčel Sherlock a zněl jako maskot vlastní koleje.
Poslechla ho až v okamžiku, kdy to sama uznala za vhodné.
-SH-
pátek, 2. září 1988
Hodina lektvarů – Mrzimor, Havraspár
13:00 – 15:15
Dveře se rozlétly, až John nadskočil. Po zádech mu přejel mráz a nezpůsoboval to jen lezavý chlad šířící se sklepní učebnou. Byl rád, že dorazili v předstihu a mohli soustředit veškerou pozornost na profesora. A s klidným srdcem ignorovat všechny ty nádoby s lákem a podivnými živočichy, jejichž jména neznal ani jeden z nich.
Profesor Snape se posadil za katedru, odkudsi vyndal pergamen a začal systematicky procházet seznam žáků. Pokaždé, když vyvolal jméno, oslovený student se zvedl, snad vedený nepopiratelou aurou Snapeovy osobnosti. K Johnovu údivu se na Chipa dlouze zadíval a, navzdory vlastní pověsti, Mrzimorův hendikep nekomentoval.
„Ah, pan Watson,“ propaloval jezevce černýma očima. „Náš nový potížista.“ Aniž by řekl cokoli dalšího, pokračoval v seznamu. Johna napadlo, že to mohl být výraz někoho, kdo se snaží si přiřadit nenáviděné jméno ke konkrétní tváři.
„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů,“ pronesl profesor tiše a postavil se před katedru. Nemluvil nahlas, jen šeptal, přesto slyšeli každé jeho slovo. „Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakónů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“
Dal studentům pár vteřin na vstřebání slov, než se odlepil od svého stanoviště, přešel na úroveň Johnovy lavice a prudce vyštěkl. „Watsone, co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“
John zalapal po dechu. Tohle nečekal.
„Asfodel a pelyněk spolu tvoří Doušek živé smrti,“ odpověděl přiškrceně a byl rád, neskutečně rád, že četl učebnice dopředu.
Zdálo se mu, že zaslechl překotné škrábání per o pergamen, jak si… Chtěl doufat, že to Mrzimoři si všechno zapisují, ale nenapadlo ho ptát se, co tedy udělají s tou jeho neprozřetelnou sázkou. Jestli skutečně vynaloží všechny síly, aby Zmijozel konečně porazili, nebo…
„Co je Doušek živé smrti, pane Watsone?“ Snape ho nenechal vydechnout. Sotva dozněla jedna odpověď, už na něj hrnul další otázku.
„Velmi silný uspávací lektvar.“ Jehož skutečné účinky si mohl jen domýšlet. Ano, četl o něm, ale netušil, proč se mu tak říká. Pevně doufal, že se na to profesor nezeptá.
„Kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?“
Předpokládám, že ve vaší zásobárně přísad. Nedopustil byste, aby vám v ní něco chybělo. Ten hlas v jeho hlavě z nějakého důvodu zněl skoro jako Sherlock. Měl pocit, že cítí, jak mu po zádech stéká pot.
„V žaludku koz. Vzniká postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravin nebo materiálů spolykaných společně s potravou.“ Tohle všechno asi profesor nechtěl vědět. Stejně tak nejspíš netoužil slyšet o Johnových zkušenostech s bezoárovou pastou, na základě nichž si všechny tyhle informace vyhledal.
„K čemu slouží?“ Snape přimhouřil víčka a zdálo se, že ho John svými znalostmi nepotěšil.
„Uchrání před většinou jedů.“ Ale nebyl to všelék, ostatně jako-
„Jaký je rozdíl mezi šalamoukem a mordovníkem?“
„Žádný, je to bylina zvaná oměj. V přiměřených dávkách snižuje horečky a také se používá jako lokální anestetikum.“
Profesor se odmlčel, jako by vyčerpal všechny otázky.
John si roztřeseně vydechl a pohlédl vedle sebe. Chip s Cianem a vzadu Parker si všechno skutečně zapisovali. Jen jejich štěně ještě pro jistotu nahlíželo Cianovi přes rameno, jestli všechno skutečně postřehl dobře. John si teprve v tu chvíli všiml, že má v uchu tu podivnou věcičku. Takže oni to skutečně zprovoznili.
„Zdá se, že je letošní Havraspár natolik přesvědčený o své výjimečnosti, že nepovažuje za nutné si vše ZAPISOVAT!“ štěkl lektvarista, až nadskočili. „Přicházíte o pět bodů!“
Odpovědí mu bylo frustrované zasténání.
Hodina pokračovala. Rozdělili se podle pokynů do dvojic a skutečně – jejich prvním úkolem bylo uvařit lektvar proti vředům, jak John předpokládal a jak mu potvrdil Sherlock. John měl štěstí. Cian dostal na starost Chipa, Beatrice si nedobrovolně vylosovala Eloru a na něj zbyla Parker.
Spolkl úlevný výdech.
A nějaký zázrak tomu chtěl, že tentokrát, snad poprvé za pár let, Mrzimor neztratil při první hodině lektvarů ani jeden bod.
Tomu Sherlock neuvěří.
-SH-
Ložnice Mórrígan Emrys
Z tváře se jí vytratil standardní celodenní úsměv. Maska vyhrazená pro svět praskla a ona se mohla přestat přetvařovat. Vyčerpaně padla na postel a využila okamžiku samoty. Skryla si oči v ohbí lokte a vydechla. Slíbila Johnovi, že kontaktuje bratra ohledně snů, ale na to se potřebovala trochu vzpamatovat. Většinu času si odloučení nepřipouštěla, ale po Johnových dotazech na ni padl stesk, přestože se rozloučila se sourozenci teprve předevčírem.
Uplynulo několik dlouhých minut. Věděla, že má ještě dostatek času pro sebe. Už v druhém ročníku zavedly v ložnici nepsané pravidlo, že pokud bude některá z nich potřebovat soukromí, na dveřích se objeví smluvené znamení. Ostatní se přizpůsobí, maximálně však na hodinu. Mórrígan to většinou nevyužívala, ale tentokrát...
Pohlédla na dveře. Z vnitřní strany visel ciferník hodin.
Zbývalo padesát minut.
Překulila se na břicho a zpod postele vysunula kufr. V něm ukrývala větší vyřezávanou skříňku. Pokrývaly ji runy a další symboly chránící nejen obsah, ale i ji samotnou.
Bratříčku... Posmutněle je pohladila a na chvíli si připadala, jako by se skrz ně dotýkala i jejich nejstaršího. Odtažitý Dagda si udržoval odstup od všech, uzavřený ve vlastním světě. Jestliže byli všichni minimálně bilingvní, Dagdova schopnost učit se nejen jazyky byla fenomenální. S tím se však nevyhnutelně dostavila i... Scházela jí slova, aby to pojmenovala.
Stoický. Chladný. Nedosažitelný.
Jak moc si přála, aby někdy spatřila jeho úsměv. Kam až její paměť sahala, ležela na Dagdových bedrech tíha, jejíž původ jí unikal. Věděla, že se jednou stane hlavou rodiny. Jako by v tom všem bylo ještě něco víc. Tajemství skrytá za tajemstvími. Byl to Dagda, kdo pro ně vytvořil tento způsob komunikace, a ani tehdy, když každému z nich předával vlastní skříňku, se v jeho tváři nepohnul ani sval, jako by skutečných emocí nebyl schopen.
Záviděla ostatním rodinám jejich soudržnost. Snažila se, tak moc se snažila, aby spolu vycházeli, ale její láska k ostatním je spasit nedokázala.
Otevřela víko a odhalila soubor šesti očarovaných kamenů. V runách vyvedená jména seřazená podle věku. Dagda si potrpěl na runy stejně jako na severské jazyky. Zaslechla ho jednou o prázdninách ke komusi mluvit, nazýval to starou švédštinou, když se ho zeptala. Tehdy to byl možná jediný okamžik, kdy si na chviličku pomyslela, že se přece jen mýlí, že jejich nejstarší sourozenec není tak mrazivý, jak působí. Pak se na ni podíval a všechno pod tíhou mrazu v jeho očích zmizelo.
Dagda. Breannan. Latharn. Birgid. Líadan. Niamh.
Sáhla po Breannanově kameni. Poklepala na něj hůlkou a zašeptala heslo. Pro každý kámen a sourozence existoval unikátní výraz. Museli si ho pamatovat. Dagda zabudoval do kamenů pojistky, kdy mohlo příliš mnoho chybných slov kámen zablokovat. Jí samotné se to naštěstí nestalo. To jen zasněná Niamh ze začátku všechno roztržitě pletla. Trvalo tehdy celé prázdniny, než se naučila kameny používat.
Mórrígan položila kámen na postel a vyčkala.
Breannan zareagoval až po několika minutách. Kouzlo aktivovalo obraz. Ve vzduchu před ní se objevila bratrova tvář rámováná černými rozcuchanými vlasy. Vlivem přenosu měl kůži ještě bledší než obvykle.
„Voláš mě, sestřičko?“ zeptal se na zjevné. „Je všechno v pořádku?“ Nebývalo zvykem, že by je kontaktovala tak brzy.
„Ano, omlouvám se, že ruším.“ Zdálo se jí, že za Breannanem zahlédla stín. Pokud se nepletla, existoval v bratrově přítomnosti jediný člověk mimo rodinu, který měl tu výsadu, aby ho doprovázel a směl být přítomen. Ona sama... nikomu takhle nevěřila.
Breannan se zamračil, ale nechal jí dostatek prostoru, aby začala sama.
„Myslíš, že bys mohl zavolat i Roberta? Možná se mi bude hodit i jeho pomoc.“
„Není třeba, jsem zde,“ ozval se druhý hlas. Tak přece jen se nemýlila. U někoho jiného by se za odlišných okolností zlobila, že je odposlouchává. Teď však...
„Dnes ráno mě jeden z mých jezevců požádal o pomoc. Letos nespali dva a jeden z nich, John, se mi svěřil, že ho probudil sen, který si nepamatuje. Nejspíš by to nechal být, ale má prý pocit, že si musí vzpomenout, protože to bylo důležité. Slíbila jsem mu, že se zeptám, co by se dalo dělat. Jsou nějaké vhodné metody pro takhle nezkušené? Je mu jedenáct, předpokládám, že nikdy nemeditoval. A na nitrobranu je příliš brzy.“
„Záleží na tom,“ začal po chvíli Breannan, „jak rychle si potřebuje vzpomenout. Je otázkou, jak moc byl ten sen důležitý, aby… Jsou šetrné metody, které zaberou čas. Zvládne je sám, bude však muset vynaložit dost úsilí. Pravděpodobně zabrousí tak hluboko do svého podvědomí, že objeví své skutečné já a bude smět začít pracovat na své zvěromagii. Tohle všechno mu budeš muset ale říct, aby nebyl překvapený. Chceš si vzít na svědomí, že se jedenáctiletý kluk může začít učit zvěromágem?“
Mórrígan v první chvíli neodpověděla. Uvědomovala si, co obnáší proces proměny, a utěšovala se, že jedenáctileté dítě sotva vynaloží dostatek sebezpytování, aby celý měsíc udržel v ústech list mandragory. O dalších fázích nemluvě.
„A jiné možnosti?“
„Existují,“ tentokrát promluvil Robert a jeho hlas zněl vzdáleně, jako by si od Breannana udržoval výrazný odstup. „S nimi však bude potřebovat pomoct. Mohl bych se pokusit vytvořit směs bylin, jejichž účinky proniknou hluboko do mysli. Je to… rychlejší, ale násilnější. Pokud je jeho mysl náchylnější k nežádoucím účinkům, což lze zjistit teprve po požití, vykoleduje si opak toho, čeho chce dosáhnout. Pohltí ho noční můry, z nichž se jen těžko vymaní. Vzpomene si, to ano, ale za potenciálně vysokou cenu. Tenhle experiment by mohl nakonec vyústit v šílenství, protože proces samotný zjemnit nejde. Ne nadarmo se to využívá hlavně u nitrozpytců, nebo kouzelníků, kteří mají vybudované dostatečně kvalitní ochrany mysli.“
„To už na něj rovnou můžete použít Legilimens, Roberte,“ namítl Breannan a bylo na něm vidět, že tuhle variantu zmiňovat nechtěl. „Tohle si na svědomí vzít nechci.“
„Slečno Mórrígan,“ Robert Breannanovu námitku přešel, „slyšela jste víceméně tři možnosti, jak to ten chlapec může řešit. Jsem... ochoten-“
„ROBERTE!“ zasyčel Mórríganin milovaný bratříček nečekaně tvrdě a hněvivě. Jindy pasivní, lehce posmutnělá tvář se zvrásnila emocí, o níž si ještě nedávno myslela, že ji ani nezná. Každému z nich zjevně schází schopnost projevit některou z přirozených lidských emocí, jako by snad byli... vyšlechtění bastardi užiteční pouze k jedinému – pozvednout rod a neustálen pro něj pracovat bez jakéhokoli nároku na odpočinek.
Mysl jí ztěžkla. Tohle bylo to, co Dagdu trápilo? Připustil si to mnohem dřív než ona? Uvědomění stálo na jedné straně a na té druhé... Zaslouží si někdy štěstí? To prosté, obyčejné štěstí jiných rodin, jiných kouzelníků, jiných lidí?
„Jsem ochoten,“ pokračoval Robert znovu, „vám pomoct, ať už si John vybere jakoukoli dostupnou možnost. Pokud zvolí můj způsob řešení, zabere to čas, než vše připravím. Pokud se něco přece jen pokazí, následky ponesete vy.“
Než stačila Mórrígan zareagovat, Breannan přenos ukončil.
Kámen ochladl a stal se jen pouhou dekorací bez hlubšího významu. Mórrígan zalapala po dechu – přestala dýchat v okamžiku, kdy spatřila Breannanův hněv.