Z jaké pohádky sem zabloudil?
pátek, 2. září 1988
Mrzimorská kolej
Charles si promnul kořen nosu. Se zavřenýma očima si vytáhl sluchadlo z ucha a potlačil povzdech. Hlava se mu motala, z přemíry informací a urputné snahy všemu správně rozumět výrazněji, než kdy jindy. Vnímal, jak mu v ní začíná tepat, a neměl z toho radost. Nechtěl zpátky na ošetřovnu. Ne, že by madam Pomfreyová nebyla laskavá, ale ocitnout se u ní podruhé ve dvou dnech?
Navíc, nepamatoval si cestu. Jasně, mohl by požádat Johna, nebo i Ciana, ale rozhodně nechtěl být větší přítěží, než bylo nezbytně nutné.
Prudce sebou trhl, až mu ze rtů unikl bolestný sten, když ucítil na rameni dotek. Svět se s ním znovu zatočil. Na matraci vedle něj seděl se sluchadlem v ruce Cian a cosi říkal. Charles mu nerozuměl, nedovedl zaostřit, aby mu viděl dobře na rty.
„Hlava,“ dokázal tlumeně zakňourat. „Nechci na ošetřovnu.“ Netušil, jestli slova vyslovuje dostatečně srozumitelně, aby to Cian pochopil.
V příští chvíli se ocitl ležet na posteli. Zkroucený do klubíčka si skrýval obličej v dlaních a pomalu oddechoval. Cizí ruka ho konejšivě hladila po zádech. Věděl, že to nakonec přejde, pokud se mu podaří usnout. Nebylo to poprvé a stejně tak ani naposledy. Jedna jeho část si přála, aby to profesor Snape vyřešil, aby-
Pohádky a šťastné konce neexistovaly, ani magie nemohla udělat zázraky.
Nedokázal si představit, jaké by to bylo slyšet.
Stejně tak si sotva domýšlel, jak by reagoval, kdyby se to skutečně nepovedlo.
Mohla uplynout jen chvíle, ale zároveň i pár minut, když mu Cian důrazným tlakem odtáhl ruce. Byl to on, zhrublá kůže plná oděrek ho prozradila. Položil Charlesovi na čelo mokrý, studený šátek.
„Díky,“ vydechl Charles úlevou. Byl to… zvláštní, podivný pocit, že se o něj takhle někdo staral. Většinou… si musel poradit sám, tím spíš, když se jeho starší sestra většinou starala o jejich opilou mámu.
To nikomu neřekl a byl rád, že se na to Cian neptal.
A John se o něj v konečném důsledku… nezajímal tak, jak ještě včera Charles doufal, jako by existoval mimo bublinu Mrzimoru a byl hlavou víc… ve Zmijozelu.
Čím delší dobu však s Cianem strávil, tím méně mu to nakonec vadilo, i když určitou míru lítosti potlačit neuměl.
Přistála na něm deka. Čí? Nejasně si uvědomoval, že na té svojí leží. Chtěl zakňučet na protest, možná se mu to dokonce podařilo, ale místo toho se dočkal konejšivého, snad napůl omluvného pohlazení po vlasech. Ne. Nechtěl, aby se kvůli němu Cian vzdával vlastní pokrývky. Pod čím bude spát? Brzy bude večerka, nebo ne?
Něco na tom všem ho však kolébalo ke spánku. Navzdory neustávajícímu tepání se propadal do temnoty, obklopený cizí vůní a příjemným teplem.
Připadal si… v bezpečí.
-SH-
sobota, 3. září 1988
Mrzimorská kolej
Když procitl, v pokoji panovala tma.
Teplý šátek ležel stranou a on se… Přivoněl. Skutečně to nebyla jeho deka. Vnímal ozvěnu Cianova mýdla. Posadil se a rozhlédl se. Jestliže byla část Cianovy postele u něj, kde-
Cian seděl na zemi vedle jeho postele. Když zaregistroval, že se Charles probudil, překotně vstal a položil mu ruku na rameno. Natáhl se na noční stolek, odkud cosi vzal. Láhev? Přítomnost něčeho tak mudlovského, jako byla láhev s širším hrdlem pro snazší pití, ho překvapila. Nebo mu uniklo, že by kouzelníci používali láhve na pití? Vtiskl mu ji do ruky, aby se napil.
Charles poslechl. V šeru nerozeznal, co bylo uvnitř, a ulevilo se mu, že to nebyl ten nechutný příšerný džus ze včerejška. Srdce mu zaplesalo. Cian ho poslouchal, protože ta chuť! Byl to jeho oblíbený jablečný!
Nadechl se, aby se zeptal, kolik je hodin. Cian si však přiložil prst na rty a kývl směrem k Johnově posteli.
Co teď?
Cian se odlepil od Charlesova lůžka a přešel k tomu svému. Vzápětí připlul zpátky s košíkem v ruce, chytil Charlese za ruku a jemně ho přiměl vstát. Ten zmateně poslechl. Neměl by si vzít sluchadlo? Bude ho potřebovat, jenže sotva mohl tušit, kde vlastně skončilo.
Kam jdou? Co je v tom košíku?
Na kratičký okamžik si připadal jako Červená Karkulka, jenže Cian sotva mohl být vlkem, snad myslivcem, jenž se rozhodl nevinnou dívenku zachránit. Šelmu v tomhle příběhu představovaly jiné hrůzy.
Bosky se nechal vyvést ven. Na boty zapomněl, soustředil se jen na ty teplé prsty starající se o něj s až nečekanou péčí.
Čím si to zasloužil?
Měl by se… zeptat? Nebo si má tu otázku nechat pro sebe a předstírat, že o ničem nepochybuje? Doma by po podobném cukru vzápětí přišlo šlehnutí výčitek v dráždivém oparu levného alkoholu. A tady si sotva někdo všimne, že to sluchadlo vlastně nikdy nebylo určeno pro něj.
Charles sevřel džus pevněji a strnule sklopil oči. Věděl, že je všechno v pořádku, že nemusí mít strach, že by se to mohlo obrátit proti němu. Z toho, co slyšel, si Mrzimorští pomáhali, byli vůči sobě loajální a nikdo se nemusel bát, že schytá kudlu do zad jako v jiných kolejích.
Ztěžka se posadil na pohovku a sotva si uvědomoval, že je společenská místnost prázdná. Upřeně sledoval podlahu před sebou, zatímco Cian přisouval stoleček blíž. Pohovka vedle Charlese se prohnula pod Cianovou váhou.
Hranolky, kuře, zelenina. Vanilková zmrzlina.
Víc, než kolik dokáže sám sníst.
Víc, než by dostal doma.
Položil si láhev mezi chodidla a pevně stiskl ruce v pěst, aby zakryl chvění. Nepohnul se, ani když mu Cian poklepal na rameno, aby ho na sebe upozornil.
„Jsi v pořádku?“
Mrzimor se ocitl před Charlesem. Klečel za stolkem, upřeně ho pozoroval zpoza brýlí a mračil se.
Možná by teď mohl předstírat, že se nedíval a nerozuměl. Ne… To by mu neprošlo, protože to bylo to první, co udělal, když si to uvědomil – automaticky sklouzl očima na Cianovy rty.
„Charlesi, jsi v pořádku?“
Jak by asi zněla Cianova skutečná, nefalšovaná starost? Mohl si to jen představovat. Byl by ten tón teplý jako ty ruce, nebo by mrazil jako matčina hladinka?
„Lee, řekni něco.“ Cian se přiblížil takřka na dosah. „Co se děje? Je ti špatně?“
Charles zvládl zavrtět hlavou a zavřel oči. Pohled těch očí mu připadal nesnesitelný, stejně jako on sám. Něco v něm čekalo, že se to obrátí proti němu. Nechtěl na to myslet, vážně ne, ale bylo to tak neodbytné! Tak zažité!
Spíš vytušil, než věděl, že se Cian odtáhl. Jako by mu po zádech přejela studená ruka. V náhlé panice otevřel oči a viděl, jak Mrzimor sedí na patách kus od něj a pozoruje ho s výrazem, který Charlese děsil snad stejně intenzivně jako myšlenka, že by se k tomu strachu měl přiznat. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale cokoli, co by mu opustilo hrdlo, by se proměnilo v huhlání.
Sklopil hlavu a přál si, aby mohl mít delší vlasy, za které by se schoval.
„Co jsem udělal špatně?“ ozval se Cian, když Charles sebral odvahu a vzhlédl. „Možná jsem měl zavolat Zakariyu a vzít tě na ošetřovnu.“
„Ne!“ Sáhl po vzdalujícím se Cianovi, až mu spadl z pohovky k nohám. „Ne! Ne. Já…“ Co mohl říct? Že… je chyba u něj? Jenže když to řekne, Cian by si mohl myslet, že se snaží vzbudit víc lítosti, jako by snad sama hluchota nestačila. A on se tak bál, že jezevce odežene, když mu ukáže, že není tak veselý a bezstarostný, jak se snaží většinu času předstírat, zatímco mu v hlavě straší stíny.
Nemohl zahnat vlky jen tak, lusknutím prstů. Neměl nůž, aby jim vypáral břicho a zašil jim do něj kamení.
Cian nic nevěděl, nebude ho soudit. Mohli by být… přátelé. Opravdoví. Jenže… jak to udělat, když les kolem je tak hustý a strašidelný?
„Já…“ vykoktal Charles znovu. „Řeknu ti to, jo?“ Nakonec. „Ale ne teď. Já… Sli-“
„NE!“
Nestačil to slovo doříct, když mu Cian náhle položil prsty na pusu, aby to nedoznělo. Charles strnul v úleku – nečekal něco tak… tak… Proč? Najednou měl pocit, že udělal něco hodně špatného, co… co… čím… všechno pokazil.
„Ne,“ pronesl Cian znovu, tentokrát si Charles představoval o něco měkčí tón. Cianovu ztvrdlou tvář zvrásnil povzdech, když se stáhl a sevřel ruku v pěst. „Neříkej něco, co nemůžeš dodržet.“
Co? Co je špatně na tom něco slíbit? Myslel to vážně, řekne to Cianovi, že to tak je. Nebo si snad Mrzimor myslel, že by si vymýšlel? To nebyla pravda.
„Co jsem udělal špatně?“ opáčil váhavě stejnými slovy jako prvně Cian.
„Nakonec ti to řeknu, ano? Ale teď se najez.“ Druhý jezevec k němu přistrčil talíř s večeří blíž a sám se usadil kus od něj. Opíral se o opěradlo, dlaně složené v klíně, a pozoroval Charlese zpoza brýlí.
Charles měl najednou pocit, jako by se díval na někoho staršího, než by měl být.
Jestli on sám byl Červená Karkulka prchající před vlkem, čím byl potom Cian? Z jaké pohádky sem zabloudil?
Všechno kolem ztěžklo.
Natáhl se po hranolce, stále ještě teplé a krásně křupavé, i když musela ležet v košíku několik hodin podle prázdnoty, jaká ve společenské místnosti panovala. Hodiny nikde neviděl, aby se podíval, kolik vlastně je.
Nebude vadit, že tady tak sedí a nedodržují večerku?
Nebo měl Cian povolení?
Chtěl se zeptat, ale jako by mezi nimi náhle vyrostla zeď, s níž si nevěděl rady.
„Jak dlouho jsi tam seděl?“ vypadlo z něj nakonec. Zastyděl se, že to řekl, a rychle se natáhl pro další, i když neměl takový hlad, jak Cian předpokládal. Tohle byla jedna z těch chvílí, kdy si přál, aby slyšel – věděl by ihned, co Cian odpovídá, aniž by se na něj musel skutečně dívat.
Chvíli trvalo, než pootočil hlavu, aby si přečetl reakci.
„Seděl jsem tam celou dobu,“ konstatoval Cian a postavil se. Přešel na druhou stranu, kde se posadil do křesla, tak daleko od Charlese, jak jen to v rámci možností a dozoru šlo. Rty mu zbrázdil hořký úšklebek, když zvrátil hlavu a zadíval se do stropu.
Charles strnul. Srdce se mu rozbušilo a on netušil, co si z toho vybrat. Celá tahle situace byla… špatně. Neměl sice zkušenosti s komunikací s ostatními, ale i se svými chatrnými znalostmi vnímal to napětí, které mezi ně sedlo. Chtěl to nějak napravit, chtěl, aby to bylo všechno v pořádku, jako celý pátek, než to všechno pokazil.
Cian narovnal hlavu a on strnul.
„I když tvrdíš, že jsem nic neudělal, nejsem hlupák, Lee.“
„Lee?“ Charles si nebyl jistý, jestli správně rozuměl. Říkali mu přece Chipe, tak-
„Ano. Nebudu používat tu blbost, co vymyslel John.“ Cian se opřel o kolena a upřeně se na Charlese zadíval. „Nevím, co se stalo, ale asi bych se měl omluvit.“
„Za co?“ V Charlesovi hrklo. Neviděl důvod, proč by to měl Cian dělat. Neudělal nic špatného. I když mu to nedokázal říct, Cian NIC NEUDĚLAL!
„Všechno bylo v pohodě, než jsem tě vzal za ruku.“ Mrzimor sevřel ruku v pěst a druhou si ji překryl. „Omlouvám se, už se to nestane. Udělal jsem to bez přemýšlení a neuvědomil jsem si, že se známe sotva dva dny.“
Charles měl pocit, že nemůže dýchat.
Takhle to přece nebylo! Jedna jeho část chtěla, aby se to stalo znovu. Bylo to tak příjemné, Cianova ruka tak krásně hřála!
„Asi jsem tě vyděsil,“ pokračoval Cian v rozvíjení teorie, co se stalo, a Charles mu stále nezvládl oponovat. „Nejspíš neumím poznat, co je ještě v pohodě a co už ne. Vypadalo to, že…“ Zbytek věty vyzněl do ztracena. Cian zavrtěl hlavou. „Nechme toho. Počkám tady s tebou, než se najíš, a půjdu si lehnout. Bude to nejrozumnější řešení.“
Charles věděl, že by měl něco udělat. Měl by nějak odpovědět, říct Cianovi alespoň něco, aby mu to vysvětlil, ale… ale…
„Já…“ Nechtěl, aby si Mrzimor myslel, že se snaží vzbudit lítost. A stejně tak… Slova se mu zadrhávala v hrdle stejně jako sousta uždibovaných hranolků. Nemohl dýchat. Na prsou jako by mu seděl kámen.
„To je v pořádku, Lee.“
Proč měl pocit, že by v Cianově hlase měl vnímat něco… jako zklamání? Stíny zšeřelé společenské místnosti klamaly. Zdálo se mu, jako by v jezevcově tváři viděl temnotu, které nerozuměl a která ho podivně děsila. Mohl to být… hněv? Nepovedlo se mu to rozpoznat.
„Nechtěl jsem, aby sis myslel, že… Tak to není!“
„A jak to je?“
Charles přestal dýchat. Takřka zimomřivě se roztřásl a zalil ho stud. Věděl, že MUSÍ přiznat barvu, že musí Cianovi něco dát, jinak se to nenapraví. Cian si bude dál myslet tuhle hloupost a pak… by mohlo být pozdě na to měnit jeho názor. Mohlo by to vypadat, že mu Charles záměrně lhal, že ho úmyslně tahal za nos, i když to tak nebylo.
„Co za svoji pomoc budeš chtít?“ Ta věta vylétla z Charlese rychleji, než sám chtěl. Sotva však zazněla, okamžitě mu došlo, jak moc přestřelil.
Jak moc se spletl.
„Nevím,“ takhle asi nejspíš znělo vrčení, protože měl Charles pocit, že to slyšel dunět hluboko ve svém hrudníku, „odkud jsi přišel, že předpokládáš něco takového, ale… Nechápu, proč ti to ve čtvrtek nevadilo. V čem se moje včerejší pomoc při hodinách liší od téhle, že si najednou myslíš, že bych byl taková špína?“ Cian si odfrkl a vstal. Otočil se k Charlesovi zády.
Ne. Ne. Ne.
Prosím, jen to ne.
Charles se překotně vyškrábal na nohy, doběhl ke Cianovi, a přestože byla atmosféra napjatá k prasknutí, až se jí dusil, chytil vyššího Mrzimora za ruku. Ten sebou trhl, ale neotočil se, i když v to Charles doufal. A ani se mu nevysmekl. Bylo to dobré znamení, nebo?
„Nezlob se na mě, Ciane, prosím.“ Kňourání se lámalo do nezřetelného huhlání, jak v rozčilení zapomínal srozumitelně vyslovovat. „Já to nedělám schválně, to jen…“ Do očí se mu draly slzy a zamlžovaly mu pohled. „Za pomoc v hodinách dostaneš body. Nemáš důvod se o mě starat, když mě… Když je mi špatně.“
Cian se mu vysmekl a otočil se k němu čelem.
„Je mi ukradená ta Johnova stupidní sázka. Jsou mi ukradené body a nějaký pitomý školní pohár. Dělám to, protože chci. Dělám to, protože mě zajímáš. Dělám to, protože to přátelé dělají. Starají se o toho druhého, když je mu špatně. Nevím, jak to u vás doma chodí, ale u nás doma to vždycky bylo tak, že jsme s bráškou měli jen jeden druhého. Rodiče zajímaly jen hádky a nakonec to, kdo si po rozvodu vezme které dítě.“ Cianův úšklebek byl zřetelný i v šeru. „Moc dobře vím, jaké to je zůstat sám někde, kde je to cizí. Myslel jsem, že jednám správně, ale místo toho se na mě bojíš podívat.“
Charles si připadal v pasti. Každé Cianovo slovo ťalo do živého. Něco v něm mu našeptávalo, že mluví pravdu. Zároveň za tím vším cenil zuby vlk řvoucí, že na to dojede jako vždycky, když na tuhle pohádku skočí.
„John… On…“
„Tady není,“ zavrčel Cian znovu. „Netahej ho do debaty, když to s ním nesouvisí. Jsem rád, že tě dovedl z nástupiště a že na tebe upozornil, ale to je tak všechno. Stačí se podívat na něj a na Holmese, když jsou vedle sebe. Může tvrdit, jak chce pomáhat, ale večer si sotva všiml, že se s tebou něco děje. Jak by taky mohl, když je myšlenkami ve Zmijozelu?“
Netušil, proč Johna zmínil. Myšlenka se mu vykouřila, sotva Cian spustil. Znali se dva dny a už se stihli pohádat. Jak to bude pokračovat zbylé měsíce a roky? Mohli být s Cianem přátelé, když… když… Charles byl vyděšený jako snad ještě nikdy. Měl na dosah něco důležitého, ale nevěděl, jak to chytit, aby mu to neuteklo. Jedna jeho část tak moc potřebovala obejmout, až ten pocit prohloubil jeho strach. Cian by to udělal, byl by toho schopný. Ale byly to jen dva dny. Neznali se, tak… tak…
Přesto v příští chvíli objímal Ciana, jako by na ničem jiném nezáleželo. Držel se ho jako klíště a doufal, že to vyjadřuje všechno, co neuměl říct nahlas. A zdálo se to všechno v pořádku, dokud…
Strnul, když kolem sebe ucítil Cianoy paže, jak ho svírá nazpátek.
Jako by se ocitl v pasti.
Znovu.
Zahnaný do kouta, jako když mu bylo… šest. Opět se smýkal po studené, vymrzlé zemi, jak ho dotáhla za vlasy domů. Křičel, zatímco si na něj lehla, aby ho znehybněla. Nohu mu opětovně zachvátila mučivá bolest. A ona se dál smála.
Vytěsnil to, aby si to v dobré víře připomněl.
Nezvládl se nadechnout, zvíře ochromené světlem projíždějících aut. Lapal po dechu, chtěl se vzepřít, dostat ji ze sebe, ale byla tak těžká a on tak malý a slabý!
V příštím okamžiku vše prasklo a ona zmizela. Už se nesvíjel na podlaze a nekřičel, ale seděl v bezpečí na pohovce, místo pachu alkoholu a levného, umělého parfému vůně rostlin, hranolků a vanilkové zmrzliny. Zamrkal.
Cianova tvář tonula ve stínu. Vrátil se zpátky do křesla a tentokrát mlčky pokynul Charlesovi, aby pokračoval v jídle.
Co se stalo?
Cian zavrtěl hlavou, takže to zřejmě vyslovil nahlas. Charles pochopil, že dnes… teď už se nic nedozví. Vzpomněl si na věci, které by rád zase zapomněl, a netušil, co při tom provedl, že mezi ním a Cianem v mžiku vyrostla zeď.
Nakonec to raději vzdal.
-SH-
Probudil se pozdě.
Johnova postel byla prázdná, světlovlasého Mrzimora nikde nespatřil. Kolik mohlo být hodin? Záleželo na tom? Připadal si vyčerpaný, přestože spal. Chtěl se podívat směrem ke Cianově posteli, ale bál se. Když se vraceli zpátky do pokoje, bylo to dusivé, tíživé. Ten mlýnský kámen, který se Charlesovi usadil na prsou, nezmizel a jeho ozvěna v něm přetrvávala i teď.
Schoulil se do klubíčka a skryl si obličej v dlaních. Pevně stiskl rty, aby mu z nich nic neuteklo, žádný zvuk nebo dokonce slovo. Tak strašně se styděl. Pokazil to, sotva to začalo. Vlci ze Skye se dostali až sem a ještě rychleji, než si myslel.
Když otevřel oči, Cian seděl na zemi u postele a díval se na něj, jako by se v noci vůbec nic nestalo.
„Jak se cítíš?“
Netušil. Nadechl se, aby odpověděl něco, co Ciana upokojí. Nakonec však mlčel. Nechtěl lhát.
„Zlobíš se na mě?“ zašeptal místo toho.
„Nech to být, Lee,“ odtáhl se Cian a sáhl na podlahu, odkud vyndal hrnek. „Mátový čaj s citrónem a trochou medu. Měl by ti trochu ulevit, pokud tě ještě bolí hlava. Jinak ti neublíží.“
„Ciane-“ Pokusil se do Mrzimorova monologu zasáhnout, nedostal však šanci.
„Lee, prosím tě, nech to být.“ Cian přisunul čaj Charlesovi až k ruce. „V noci jsem o tom uvažoval. Oba toho máme zjevně dost za sebou. Dobré věci. Špatné věci. Nezbývá mi, než doufat, že nakonec uvěříš tomu, že za tohle nic nechci.“
Charles chytil hrnek. Cian ucukl, jako by se spálil, a poposedl ještě o kus dál. Charlese něco uvnitř zabolelo snad ještě víc, než… Takhle… to nechtěl. Vypadalo to, jako by to tentokrát byl Cian, kdo měl strach zůstávat v Charlesově blízkosti.
„Bojíš se mě?“ špitl nejspíš sotva slyšitelně.
„Tak to není.“ Cian si sundal brýle a promnul si kořen nosu. „Jsem… zvyklý, že jsme s bratříčkem starosti zaháněli… skrz doteky a objetí. Nemusíš nic říkat. Pochopil jsem. Tobě je tohle jednání zjevně nepříjemné. A je to v pořádku. Teď už to vím a přizpůsobím se tomu. Ty si s tím nelam hlavu. Přinesl jsem čerstvý oběd, tak jestli máš hlad.“
Charles zavrtěl hlavou. „Nejsem zvyklý tolik jíst.“ Dobře, o střípek pravdy se podělil. Snad to tak půjde i nadále. I když Cian působil, že mu to nevadí, stejně to pořád bolelo.
„Pak navrhuji zajít do knihovny a podívat se po obrázku té mantikory, jestli chceš.“ Cian vstal a zamířil zpátky ke své posteli.
Charles se posadil, a zatímco upíjel příjemně vlažný čaj, přistihl se, že se škrábe na lýtku, v místech, které pokrývaly desítky malých kruhových jizev o průměru ani ne půl palce. Rozechvěl se, když si to uvědomil. Tak snadno to dokázal vypustit a ignorovat, předstírat, že to neexistuje, že se to nikdy nestalo.
Viděl to někdo?
Viděl to… Cian?
Odložil hrnek na noční stolek, kde leželo sluchadlo. Zahleděl se na něj, natahoval ruku, aby si ho vzal, ale nakonec ten pohyb nedokončil. Jaký… to mělo význam? Ohlédl se po Cianovi, který stál u postele, v rukách svíral něco, co vypadalo jako dopis, a působil, že se rozmýšlí.
„Nebude ti vadit, když se zastavíme cestou ještě v sovinci? Chtěl bych to poslat.“
Charles zavrtěl hlavou, i když úplně dobře netušil, co si pod tím má představit. Jistě, dopis oznamující přijetí mu přinesla sova, a on a jeho žaludek si moc dobře pamatovali následky toho zjištění, ale jak to fungovalo prakticky, mu nikdo nevysvětlil.
O patnáct minut později opouštěli kolej.
-SH-
sobota, 3. září 1988
Bradavická knihovna
„Tvůj bráška nechodí do Bradavic?“ zeptal se Charles opatrně, když zpoza jednoho stolečku pozoroval, jak Cian v regálu hledá vhodnou knížku o kouzelných tvorech. Měl dva střípky – Cian měl bratra a rozvedené rodiče, kteří se hádali a kteří… Ta myšlenka byla… Bolelo to za Ciana.
Mrzimor neodpověděl. S prsty na hřbetech dál pročítal jednotlivé tituly, než jeden z nich vytáhl. Objemná kniha nesla název Atlas kouzelných stvoření: Tajemství a zázraky magického světa od Thaddea Starlinga. Cian položil encyklopedii na stůl před Charlese, přisunul si k němu židli blíž a posadil se vedle něj. Přesto si udržoval dostatečně výraznou vzdálenost, aby to Charles nemohl nazvat obtěžujícím.
„Ne, bohužel ne,“ pootočil hlavu, aby Charles viděl, co říká, ale zároveň nespustil oči z knihy. „Po rozvodu ho svěřili do péče mámě, která se s ním odstěhovala do… Naposledy byli v Rusku. Nejspíš.“ Cian otevřel knihu a pomalu jí listoval, zatímco pokračoval: „Existuje jedenáct kouzelnických škol. Myslím, že chodí na…“ Natáhl se po kousku pergamenu, na který napsal dvě slova: Kruval a Koldovstoretz. „Je to jedna z nich. Tahle,“ ukázal na Kruval, „je prý někde na severu Evropy mezi Norskem a Švédskem a ta druhá přímo v Rusku. Nebo se učí doma. Nevím. Co je pryč, spoustu věcí mi nepíše.“
I přes Charlesovu hluchotu byl smutek a bolest v Cianově hlase hmatatelný. Charles vzal do ruky kousek se jmény obou cizích škol a snažil se představit si, jak to slovo Koldovstoretz může znít a co asi znamená. Byl zázrak, že rozuměl anglicky a zvládal mluvit relativně srozumitelně, natož aby pomýšlel na to učit se nějaký cizí jazyk.
„Jak dlouho za ním tam ta sova poletí?“
Už viděl glóbus, jeden měli ve staré škole. Rusko bylo… daleko.
Nechtěl myslet na mudlovskou školu, protože s tím si nevyhnutelně vzpomněl na všechny potíže, které tam měl. Na to, jak mámu nezajímalo, že by měli ještě rok počkat, až bude připravený, protože jinak by ztratili nárok na finanční příspěvek. Jak byla přesvědčená, že škola jeho vzdorovitost spolehlivě vyléčí. V té době nikdo netušil, že ve skutečnosti neslyší.
„Dlouho. Dřív než příští týden se nevrátí. Tady.“ Cian zastavil na stránce nadepsané velkými písmeny MANTIKORA. Charles se nahnul nad text a začetl se.
Mantikora byla podle knihy jedno z nejnebezpečnějších tvorů kouzelnického světa. Pocházela z Řecka a byla stejně vzácná jako chiméra.
„Co je chiméra?“
„Ukážu ti ji později.“
Existovala dvě plemena tohoto magického zvířete. První mělo hlavu člověka, tělo lva a ocas škorpióna, který by svým bodnutím kohokoli okamžitě zabil. Bylo schopné lidské řeči a inteligencí bylo srovnatelné s domácím skřítkem. Kvůli své extrémní agresivitě vůči lidem ho však považovali za zvíře. Toto plemeno si tiše zpívalo, když jedlo svou kořist.
„Co je domácí skřítek?“
„Slouží v kouzelnických domácnostech jako pomocníci.“
Kůže mantikory odpuzovala všechna známá kouzla, takže bylo extrémně obtížné podmanit si mantikoru pomocí magie. Bylo však možné ji zabít, pokud jste na ni shodili něco těžkého. Stejně tak se daly snadno zhypotizovat jasným světlem.
Druhé plemeno naproti tomu připomínalo monstrózního štíra s karmínovým tělem pokrytým brky, dvěma páry klepet, párem ohebných tykadel, jejichž konce se rozdělily na tři části. Mezi nimi se ukrývaly tenké úponky, které mohly z dálky vycítit a uchopit nepolapitelnou kořist. Zvíře mělo tři žihadla, přičemž prostřední bylo podstatně větší a dokázalo střílet stejně jako ohnivý krab nebo třaskavý skvorejš. Mláďata se rodila s načervenalým zbarvením, jedním žihadlem a bez brků. Kromě toho, že bylo toto plemeno také citlivé na světlo, mohlo dorůst do velikosti draků.
„Ohnivý krab? Třask-“ Ne, to ani nedovedl vyslovit.
Charles si schoval obličej v dlaních. Tohle bude vstřebávat asi dlouho.
Cian strčil prsty mezi poslední stránky a nadzvedl je. Oba tam spatřili vloženou kartičku s nadepsaným názvem knihy a necelou desítkou jmen pod ním. Vedle nich se pak nalézala data, od kdy do kdy si encyklopedii vypůjčili.
„Můžeme si to vzít s sebou na kolej, jestli chceš.“
Chtěl.
