Cítím z tebe zlato a strach
Stál uprostřed mlhy. Každý nádech štípal v plicích a nutil ho ke kašli. Tím však všechno jen zhoršil. Pokoušel se zadržet dech a vymotat se z toho, jenže nedýchat vydržel sotva pár vteřin.
Slepě se rozeběhl vpřed. Snažil se vyburcovat všechny síly, aby to překonal co nejrychleji, ale zdálo se mu, jako by ten páchnoucí vzduch neměl konce. Jeho omámený mozek začínal panikařit.
V příští chvíli, jako když utne, protrhl stěnu oparu a ocitl se na volném prostranství. Rozkuckal se. Záchvat ho srazil na kolena a on se zhroutil na kamennou zem. Před očima mu tančily hvězdy, zatímco mu plíce hrozily prorazit žebra a vyskočit z hrudi.
Uplynulo několik minut. Zdálo se to jako hodiny, než ze sebe dostal všechen otrávený vzduch a dokázal vnímat natolik, aby se rozhlédl. S očima zalitýma slzami sáhl vedle sebe a…
...nenahmatal nic, jen prázdno, do něhož se málem zřítil. Srdce se mu kvapně rozbušilo a on se překulil na druhou stranu.
Co se to dělo? Kde to byl? Jak se sem dostal?
Otřel si oči do rukávu a poprvé se pořádně rozhlédl kolem sebe.
Nacházel se v… podzemním dómu? Ležel na relativně úzkém mostě. Všechno pod ním tonulo ve tmě. Vysoký strop podepíraly vytesané klenby, pod nimiž stály obrovské sochy s anonymními tvářemi bez rysů. Chtěl je spočítat, než si uvědomil, že k tomu vlastně nemá důvod. Opatrně se převalil na břicho. V prostoru před ním visel ze stropu neotesaný kámen protkaný zářícími žilami, které tlumeně osvětlovaly celé místo.
Vyškrábal se na roztřesené nohy a vydal se ke světlu.
Pod špicí stálo umně opracované kamenné křeslo. Lehce se dotkl opěradla. Pod bříšky prstů cítil hrubost materiálu a zbytky jakýchsi znaků, které nerozeznal. Kdyby měl více světla, možná by je dokázal identifikovat…
Ze zamyšlení ho vytrhl závan horkého vzduchu ženoucího odkudsi z neznáma. Jedna jeho část ho varovala, že by tam neměl chodit, ale druhá část jeho já oponovala, že nemá na výběr – zpátky to kvůli jedovaté mlze nešlo.
V temnotě se cosi rozdunělo. Ozvěna toho zvuku se mu rozvibrovala hluboko ve vnitřnostech, jako by jeho tělo na ten tón reagovalo a odpovídalo. Svádělo ho to a pokoušelo, ponoukalo ho to jít tam a objevit to mysterium. Změnil se v můru neschopnou odolat volání ohně.
Kdo na tomhle místě žil a proč ho opustil? Kdy odešli?
Procházel prázdnými místy a chvílemi se mu zdálo, že vidí ve skále domy. Ještě v nich plály ohně, aby v příštím okamžiku mrkl a všechno bylo pryč. S každým dalším krokem rachot zesiloval, aniž by spatřil jeho zdroj. Podobalo se to tlukotu neviditelného srdce, jako by někde hluboko ve strnulé neměnnosti žila a dýchala samotná země.
V dálce spatřil tančící zlatavé odlesky. Třepotaly se na podlaze jako křehcí motýli. Stačilo by mávnout křídly a vzlétnout. Okouzleně se za nimi vydal, na rtech letmý úsměv. Bylo to hloupé a pošetilé, ale ve vší beznaději a zmaru, jež ho obklopovaly, se to zdálo být alespoň nějakou nadějí. Možná tady nakonec není tak sám, jak si připadal.
Na pár úderů srdce se zastavil a pozoroval, jak mu světélka olizují bosé nohy, hladí bledou kůži a snaží se ho zahřát. Nepřipadalo mu, že by cítil chlad. Možná… už byl mrtvý a takhle vypadal posmrtný život. Pokud dokáže najít cestu dál, pak je hoden připojit se k zemřelým. Proč pak ale někteří neodešli dál? Protože nenašli cestu tímhle bludištěm?
Rozhlédl se. Není to v tom případě past? Cesta nalevo lákala zlatem a kmitáním, chodby vpravo pohlcovala tma. Je tohle ten bod zlomu, který rozhodne, jestli je hoden či ne? A záleželo na tom? Nevzpomínal si, odkud přišel a jak se sem dostal. Netuší ani, kam chce jít a jestli odsud má odcházet. Přestávalo to být důležité.
Vstoupil do míhajícího se tepla.
V gigantické aule, kam až dohlédl, ležely mezi mohutnými sloupy hromady drahých kovů a drahokamů. Stovky, tisíce, miliony mincí. Vázy, mísy, svícny. Předměty, jejichž funkci ani neodhalil. Vzal do ruky jednu z mincí a zadíval se na ni. Shlížela z ní vousatá tvář s výrazným kulatým nosem. Portrét lemovaly zvláštní špičaté znaky.
Nikdy nic takového neviděl.
„Líbí se ti, co vidíš?“ Dunivý hlas mu projel páteří a přimrazil ho na místě. Samým úlekem upustil minci, až s cinknutím dopadla na zem a odkutálela se do neznáma. Vzápětí zaškobrtl o vlastní nohy, protože…
Hromada pokladů se velice pomalu nadzvedla, až se bohatství rozpadalo jako déšť. Jeho zvonění se zdálo ohlušující. Sledoval, jak se kapalnému kovu podobná struktura rozvlnila a odhalila bílé zuby. Kdesi vysoko nad ním se otevřelo oko s tenkou svislou zornicí žhnoucí jako tekoucí láva.
DRAK!
„J-j-já…“ Zakoktal se. Nezvládl vyslovit souvislou větu. V uších mu hučelo, po zádech mu stékal studený pot. Křečovitě sevřel víčka a přál si, aby to drak buď rovnou ukončil a sežral ho, aniž by to zbytečně prodlužoval, nebo…
…co vlastně?
Obrovský tvor sehnul hlavu a přiblížil nozdry až k němu. Z nitra se mu vyvalil horký dech, jak očichával nezvaného návštěvníka.
„Cítím z tebe… zlato a strach. Kam jsi schoval mé poklady, lidské mládě?“
„Nic jsem nevzal,“ vyhrkl překotně. Proč si drak myslel, že by ho chtěl okrást? Nebyla to pravda, jen se díval na tu minci a… a… Byla někde na zemi, někam se zakutálela. Zvedl ruce, aby ukázal prázdné dlaně. „Nejsem zloděj! Jen jsem se díval!“
Závan dračího dechu ho odsunul o několik yardů dozadu, až narazil na sloup. Vyděšeně si zakryl obličej paží a pokusil se schoulit do klubíčka. Ne že by na tom vlastně záleželo. Pokud ho bude chtít drak sežrat, udělá to a nic, co by mohl udělat, ho nezachrání.
„Proč jsi tak málo oblečený?“
Další dračí otázka, na niž neměl odpověď. Dál se krčil na zemi a sotva tušil, co má vlastně na sobě, že se drak ptá. Jeden kousíček jeho mozku napadlo, jak je vlastně možné, že draci mluví. Vždycky si myslel, že v jejich řevu nejsou lidská slova, tak proč mu rozumí? A proč má pocit, že ten hlas už někde slyšel?
„Dívej se na mě, lidské mládě, když na tebe mluvím!“
V tónu pána zdejšího pokladu se rozechvěla netrpělivost. Hory se začaly sesypávat, jak vystupoval z objetí vlastního majetku a odhaloval se v celé své kráse a strašlivosti.
„Kudy ses sem dostal? Jak jsi našel cestu do mého doupěte?“
„Přes tu mlhu,“ podařilo se mu zakňourat v odpověď. Stále měl strach se na draka podívat, aby si to nevzal k srdci jako provokaci, ale někde v hloubi duše tušil, že tahle strategie nebude fungovat příliš dlouho. „Povedlo se mi tím proběhnout a pak-“
„LHÁŘI!“ zařval drak hněvivě. „Cestu přes můj dech nikdo nepřežije! Co za kouzlo jsi použil? Jakou stezku jsi použil doopravdy! MLUV!“
„J-j-já n-n-nelžu. Přiš-“
Další slova zanikla v bolestném výkřiku. Dračí zuby se zakously do hrůzou ztuhlého těla, protrhly křehkou kůži a zabořily se do vnitřních orgánů. Krev vytryskla a se zasyčením dopadla na plazí šupiny.
Rozzuřený drak vyhodil umírající tělo do vzduchu a jediným zhltnutím ubožáka spolkl.