Klidně to nazvi osudem
čtvrtek, 1. září 1988
Bradavická škola čar a kouzel
Brána se s temným zaduněním otevřela a John v ten okamžik věděl, že ten zvuk a pohled nikdy nezapomene. Zpoza prastarého dřeva na něj dýchlo cosi, co nedokázal pojmenovat. Bylo to... Srdce se mu rozbušilo podobně, jako když... Ne, vlastně nikdy za celý jeho krátký život se mu v hrudi neusadil podobný pocit.
Když se veřeje rozevřely naplno, odhalily čarodějku ve smaragdově zeleném hávu. Úzký obličej zvýrazňovaly černé vlasy stažené do pevného uzlu na temeni hlavy. Přimhouřila víčka a tenké rty se jí nepohnuly.
„Tady sou... ty prváci, p-p-paní profesorko.“ Obr se zastavil. Jeho předtím pevný hlas se rozklepal. John usoudil, že to způsobila nezměrná autorita vyzařující z přísné ženy.
„Jdete pozdě, Hagride,“ konstatovala a sevřela rty snad ještě pevněji než předtím.
„V-v-vomlouvám se, ale... dva prváci-“
Nedostal šanci to doříct. Profesorka prudce zvedla ruku a umlčela ho jediným gestem. Muž jako by se zmenšil – nahrbil se, otočil se a odešel.
Osaměli.
„Dobrý večer, studenti,“ začala a tón jejího hlasu se nezměnil. „Jmenuji se Minerva McGonagallová a v Bradavicích vyučuji předmět zvaný Přeměňování. Budu vaším průvodcem do Velké síně. Následujte mě.“
Johna zamrazilo. Uvědomoval si, že tím zpožděním je vinen on a jeho hluchý následovník. Na chvíli uvažoval, jestli se má ozvat a něco říct, ale místo toho pohlédl vedle sebe. Ani netušil, jak se ten druhý jmenuje. Sherlockovu hlavu viděl vzápětí za ním. Tvářil se podobně jako profesorka, a když si všiml, že ho John pozoruje, trhl sebou a odvrátil se. John měl pocit, jako by se Holmesovi v šeru vlnily svaly na čelisti, ale pocit vzápětí zmizel.
Sakra, mohl by mu vysvětlit, co se to dělo, že se najednou choval takhle?
Tolik k Udělám z tebe svého poskoka.
McGonagallová se otočila na patě a zamířila kamsi do nitra Bradavic, aniž by se zabývala tím, zda ji následují. Vydali se za ní zcela automaticky, jako by je vedla jakási jiná, vyšší vůle. Podpatky jejich bot se rozklapaly na kamenných dlaždicích. Pohltila je místnost větší než cokoli, co John do té doby spatřil. Na strop nedokázal dohlédnout. Kamenné stěny kolem nich osvětlovaly nesčetné pochodně a podtrhovaly tu neskutečnou atmosféru. Do horních pater vedlo velkolepé mramorové schodiště. Ze dveří na pravé straně se ozývaly nesčetné hlasy.
Profesorka je nahnala do malé místnosti vedle té šumící. Vměstnali se tam jen natěsno. John nechápal, proč to vlastně dělá, proč je rovnou neodvede do Velké síně. S blížícím se vstupem tam to však přestávalo být důležité. Víc ho pálilo, jak chtějí řešit kouzelníka, který nic neslyší. Odezíráním, pokud to tedy bylo to, jak komunikoval, se kadenci kouzel nenaučí.
„Vítejte v Bradavicích,“ začala McGonagllová. „Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku. Ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.
Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svou kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.
Ke slavnostnímu zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili.“ Na chvíli se odmlčela, sjela všechny pohledem a dodala: „Vrátím se, až na vás budeme připraveni. Počkejte prosím zde a chovejte se tiše.“
Otočila se a vyšla ven. Než však za sebou stačila zavřít, John se kolem ní protáhl a zůstal stát na chodbě. Nedokázal určit, co ho vedlo k tomu, aby to udělal. Měl však neodbytný pocit, že musí. Slyšel za sebou zasyčení, měl pocit, že ho dokonce někdo tahá za hábit, ale vytrhl se a ocitl se tváří v tvář profesorce McGonagallové.
Žena neskrývala rozladění. Celý večer měl zjevně svůj harmonogram a každičké narušení pořádku ji vyvádělo z míry.
„Co se děje?“
„John Watson, paní profesorko,“ představil se John a pohlédl jí do očí. Tyčila se nad ním, hrozivá a přísná, ale on se jí v jakémsi pohnutí nebál. „To zpoždění je kvůli mně.“
McGonagallová stiskla rty snad ještě pevněji, až se jí ztratily z tváře.
„Zeptám se znovu, pane Watsone – co se děje, že narušujete průběh celého večera?“
„Chci se na něco zeptat,“ pronesl John a přemýšlel, jak to všechno zformulovat. „Ví Bradavice a profesorský sbor o tom, že je mezi prvními ročníky hluchý student?“
Tak… A bylo to venku.
John zamrkal. Náhle se mu totiž zdálo, jako by se profesorce z tváře vytratila veškerá barva.
„Co to říkáte, pane Watsone?“
„Zdržel jsem se na nástupišti, protože jsem tam viděl kluka, který se nepřidal k ostatním,“ začal John vyprávění. „Když jsem ho oslovil, přiznal se mi, že neslyší a potřebuje pomoc. Ukázal mi dokonce nějakou věc, kterou neznám. Zajímalo by mě, jak to bude škola řešit. Nevěděl jsem, že může existovat hluchý kouzelník. Bez sluchu přece není možné zjistit správnou výslovnost kouzel. Mluví sice, ale… Drmolí, jestli to tak můžu nazvat. Chápu, že teď není prostor, aby se mu lékouzelníci podívali na sluch, ale slíbil jsem mu, že mu pomůžu. Potřebuji instrukce, paní profesorko.“
McGonagallová nereagovala, jen znovu otevřela dveře a rozhlédla se po studentech.
„Kdo je ten neslyšící, pane Watsone?“
John místo odpovědi ukázal do prostoru. Chlapec se krčil na okraji, díval se McGonagallové do tváře a zoufale se snažil na sebe neupozorňovat. Ostatní se po něm začínali otáčet a šeptat si. V tu chvíli byl John neskutečně rád, že to neslyší. Éterická Loreena byla zapomenuta.
Sklouzl pohledem na Sherlocka. Ten jediný odvrátil tvář v… Pohrdání? Tohle bylo to slovo, které se pro to John snažil najít? Přišlo mu to náhle líto, i když nechápal, proč se tak Sherlock začal chovat. Co udělal, že se v jednu chvíli zdálo všechno tak… sherlockovsky normální, ať už to znamenalo cokoli, a v příští chvíli se to překlopilo do téhle situace?
„Pojďte se mnou.“
„Charles Logan, madam,“ oproti nástupišti tentokrát šeptal a nespouštěl z ní oči.
„Pojďte se mnou, pane Logane. Vy, pane Watsone, se vraťte k ostatním. Jak jsem již řekla, vrátím se pro vás za pár minut.“
John vpadl dovnitř. Připadalo mu, jako by ho tam zpátky vmáčkla cizí ruka, přestože si byl stoprocentně jistý, že na něj zezadu nikdo nesáhl. Dveře se zabouchly a on osaměl tváří v tvář zvědavým očím.
„Takže na tebe jsme museli čekat?“ John neviděl, kdo přesně se ptal. Věděl jen, že slyší holčičí hlas.
„Co jsem měl dělat?“ odpověděl a napřímil se. Hledal, kdo to na něj mluví, ale nespatřil nikoho. „Měl jsem ho tam nechat?“
„Říkal jsem ti, Johne,“ ozval se Sherlock kousavě, „že nemáš zachraňovat všechno, co se válí na cestě. Tak ses bál, abys nepřipravil kolej o body, že jsi toho tímhle zdržováním docílil. Gratuluji.“
John si odfrkl.
„Jak se můžu chtít stát lékouzelníkem, když pak nechám někoho v nouzi?“
Atmosféra v malé místnosti zhoustla, až měl John pocit, jako by se ponořil do sklenice medu.
Nebyl to Sherlock, kdo zareagoval vzápětí: „Myslím, že to bylo dost statečné postavit se profesorce hned takhle první večer.“
Situaci navzdory, Johnovi se znovu zastavilo srdce a vynechalo úder. Loreenin hlas zpíval stejně jako ve vlaku a uváděl ho do stavu, který nechápal. Měl pocit, že pod tíhou její pochvaly začíná rudnout.
„U Merlinových koulí, Watsone!“
„Takže ty seš ten Sherlock?“ Cian vystoupil z davu a postavil se vedle Johna.
Na první pohled neopatrný šťouchanec probral Johna z omámení. Znovu se to stalo a on se tomu nedokázal ubránit. Než sklopil oči, ještě postřehl, jak Sherlock pozoruje Ciana se stejným výrazem v očích, jak hodnotil jeho samotného ve vlaku.
„A ty jsi bezesporu-“
„Dost!“ vylétlo z Johna prudce, než stačil Sherlock chrlit jednu poznámku za druhou. Znovu se v něm vzdouval ten hněv co předtím na nástupišti. Měl si uvědomit už na začátku, že tohle bude Sherlockův běžný způsob komunikace, ale bylo to skutečně nutné? Takže takhle mělo vypadat to bytí poskokem? Měl to vůbec zapotřebí?
Pak se však Johnovi před očima objevila vzpomínka na cestu a na výraz v Sherlockově tváři, když se spolu bavili o věcech, které oba zajímaly.
„Stalo se, stalo. Nemůžeme si ale tohle všechno nechat do chvíle, až budeme rozřazení do kolejí?“ Byla to řečnická otázka, na niž John vlastně nečekal odpověď. „To se vesele hádejme, jak chceme. Klidně na sebe posílejme kouzla, ale tenhle večer si máme všichni užít. Ne se tady hádat, jestli jsem mu měl nebo neměl pomáhat.“
„Takový idiot,“ ozval se znovu ten dívčí hlas, „může skončit jedině v Mrzimoru.“ Znechucení z jejího hlasu kapalo jako jed.
John se napjal. Mít srst, pravděpodobně by se mu zježila. Přesto spolkl většinu kousavých slov.
„Můžeš mi svou převahu dokázat ve školním poháru.“
„Mám to brát jako výzvu, Watsone?“
Z davu vystoupila dívka s ostrými rysy. Výrazné lícní kosti zvýrazňovaly bledost tváře. Hranatá čelist působila, že už pouhý pohled na ni řeže. Dlouhé černé vlasy se jí ve složitém účesu ovíjely kolem hlavy, až na pár zbloudilých, možná úmyslně spuštěných pramenů vzadu v týle. Propalovala Johna modrýma, ledově studenýma očima. Plné rty jako by se nedokázaly usmát. V uších se jí leskly drobné, na první pohled velmi drahé kameny.
„Vsadíme se?“ John netušil, co ho to napadlo vyzvat právě ji.
Přimhouřila víčka. Výraz se jí nezměnil, přesto z jejího postoje úšklebek jen čišel.
„O co by se nula jako ty chtěla vsázet se mnou? Nezasloužíš si ani to, abys mi směl vyčistit boty, a přesto se mě odvažuješ vyzývat?“ Maska praskla a ona se rozesmála. „Buď jsi tak odvážný, nebo tak hloupý.“
John zprvu neměl představu, o co by se měli vsadit, ale když mu tak krásně nahrála, rozhodl se, že se toho chytí. Opětoval úsměv a neohroženě jí pohlédl do očí.
„Pokud prohraju, vyčistím ti po vyhlášení výsledků před celou Velkou síní boty.“
„A když vyhraješ?“
Neodpověděl hned, jen se dál usmíval. Její úšklebek pohasl a ona zřetelně znejistěla.
„Chci slyšet odpověď!“ Vzdorovitě si takřka dupla nožkou.
„Když vyhraju, přede všemi mi dáš pusu.“
Zbledla. Zjevně čekala dost, ale ne tohle.
„Šach, Selwynová,“ smích. „Kdo by to do toho skrčka řekl.“
O zeď se opíral… pro nedostatek lepších výrazů toho jedince John okamžitě překřtil na člověka, přestože výška hlasu napovídala dívku. Krátké, na stranách na ježka vystříhané černé vlasy zase sváděly ke klukovi. Z kulaté, plné tváře svítily neobvyklé oči. John náhle musel odolávat nutkání přijít blíž a podívat se, jaký odstín vlastně mají. Zelená? Hnědá? Netušil, ale v tlumeném světle jako by tam plála zlatá.
„A ty jsi kdo?“ Oslovená dívka se naježila jako vzteklá kočka.
„Tvoje noční můra,“ výraz z tváře nemizel. „Pokud ti to nedosvědčí nikdo z nich, já rozhodně ano.“ Dovětek, že si to pak náležitě vychutná, už zaznít ani nemusel.
Tohle patří do Zmijozelu.
„Bývá zvykem se představit, když s někým mluvíš.“
„To říká ta pravá.“ Uchechtnutí. „Sama ses neobtěžovala se představit, tak nevidím důvod, proč vybočovat z řady.“
John se k nim otočil zády a protočil oči. Ať už se za ním odehrávalo cokoli, nechtěl toho být svědkem. Tíha okolností mu dosedla na hrudník a on si náhle začal připadat sám. Uvědomil si, že někde hodně hluboko v hlavě čekal, že se ho Sherlock zastane, že se postaví za svého poskoka. Co si sakra myslel? Chtěl se ohlédnout a ujistit se, že celá tahle situace na Sherlockově návrhu nic nezměnila. Měl ale obavy spatřit v jeho tváři znovu to… Kéž by to dokázal pojmenovat. Možná by pak pochopil, co to vyvolalo, která věc Sherlocka vyprovokovala k takovému obratu.
A to ještě ani neproběhlo zařazování.
Sherlock sice Johna řadil do Mrzimoru a zdálo se, že by takovou možnost byl ochoten tolerovat, ale koleje byly v Bradavicích čtyři. Co když z nějakého záhadného důvodu skončí John v Nebelvíru? Mezikolejní rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem patřila ke koloritu školy prakticky od jejího založení a sotva by se na tom mělo v následujících měsících, letech, staletích něco změnit.
Kdyby ho Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru, vlk by se nažral a koza zůstala celá. Rozhodně by to bylo proti Sherlockovým očekáváním a mohlo by to… otevřít cestu k lepší komunikaci. A nemusel by si připadat vedle Holmese jako nevzdělaný hlupák, byť se snažil studovat, co to šlo.
Dveře se náhle otevřely a profesorčin ostrý hlas zavelel: „Zařazování začne za okamžik. Seřaďte se a pojďte za mnou!“
Náznak rostoucí hádky za Johnovými zády utichl.
Přestože si to dobrovolně nevybral, šel John jako první. Zvedl hlavu a pohlédl na profesorku McGonagallovou. Nikde v její blízkosti neviděl neslyšícího Charlese a v tu chvíli jako by mu kromě nohou ztěžklo i srdce. Slíbil, že mu pomůže, ale nechtěl ho připravit o zařazování.
„Paní-“
„Mlčte, pane Watsone,“ uťala ho přísná žena, „a pojďte. Už bylo zdržování víc než dost.“
Vyvedla je všechny ven do vstupní síně. John bezděky zaťal ruku v pěst. Měl neodbytný pocit, že zklamal, že by po jeho boku měl stát Charles, že by měl dohlédnout, aby se dostal do Velké síně až před Moudrý klobouk. Jenže vedle něj nikdo nestál. Sherlock se uraženě držel dál a nikdo další po tom výstupu neměl-
„Co tak kysele?“ Šepot těsně u ucha.
John nadskočil. Po boku se mu ocitl ten… neurčitý člověk. Culil se, rty takřka od ucha k uchu, až bílé zuby svítily do dálky. Ani takhle zblízka si nebyl John jistý, jestli ta zlatá v duhovkách je skutečná, nebo jen přelud rozjitřené mysli.
„Proč-“ John se zakuckal a skoro zakopl. Zlatoočko ho se smíchem zachytilo.
„Protože jsi dostal na krovky čistokrevnou.“
Aniž by si toho John všiml, náhle stáli před dveřmi do Velké síně. Ty se rozestoupily a odhalily…
Síň osvětlovaly stovky, tisíce svíček vznášejících se v prostoru. Plály od vstupu, nad čtyřmi dlouhými kolejními stoly až k čelu, kde na ně shlíželi ze svých míst další profesoři. Oheň se odrážel od zlatého nádobí na zatím prázdných stolech, mezi nimiž proplouvali duchové.
Johnovi se zatajil dech. Vzhlédl na strop plný hvězd a měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Předchozí události a spory byly zapomenuty.
McGonagallová je dovedla až takřka před profesory, kde stála nízká stolička. Na ní v poklidu odpočíval Moudrý klobouk. Odřený, záplatovaný symbol Bradavic vypadal jako nejposlednější odpad vytažený z popelnice, a přitom na jeho bedrech stály osudy stovek generací kouzelníků. Jestli Johnovo srdce předtím uhánělo, nyní mu ho posvátná úcta takřka zastavila.
Ve Velké síni zavládlo nehybné ticho.
Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete.
Chytřejší klobouk, než jsem já,
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti -
jsem Moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce.
Odvaha, klid a rytířskost,
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu.
Či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu:
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle -
ti ničeho se neštítí,
aby svého došli cíle.
Nasaď si mě a neboj se!
Jen vlastní strach tě leká.
Já, Moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
Moudrý klobouk dozpíval. Starší studenti se postavili a začali tleskat. Klobouk se jim uklonil, jak jen mu konstrukce dovolila, a znehybněl.
McGonagallová se postavila vedle stoličky a rozvinula dlouhý pergamen.
„Až přečtu vaše jméno, vystoupíte z řady a posadíte se na stoličku. Já vám na hlavu položím Moudrý klobouk, aby vás zařadil.“ Sledovala každého jednoho z nich, až se její pohled zastavil kdesi za Johnem. Ten se chtěl zvědavě ohlédnout, ale raději to neudělal, aby neprovokoval.
„ACCRINGTON, ZOE!“
Z davu vystoupila dívka s čokoládovou kůží. Hebká pleť vypadala jako rozehřátá čokoláda. Posadila se a tmavýma mandlovýma očima se rozhlédla po síni. Profesorka jí položila klobouk na výrazně kudrnaté vlasy odhrnuté z čela a částečně zkrocené bílou čelenkou.
Znovu se rozhostilo ticho.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl klobouk po chvíli a zmijozelský stůl propukl v obrovský jásot. Co se dozvěděl John až později, mezi studenty kolovala pověst, že první zařazený student předznamenává vítěze školního poháru. Nikdo netušil, co na tom bylo pravdy, protože nikdy nikoho nenapadlo prozkoumat historii a udělat statistiku.
„ALAS, NICOLAS!“ Zvučný hlas McGonagallové se nesl nad hlavami opět ztichlé síně. Studenti nedýchali a John se přistihl, že on sám skoro také ne.
Z hloučku se vyloupl drobný kluk. Delší hnědé vlasy mu spadaly přes uši. Ve tváři mu nad pihami posetém výrazném nose svítily světle modré oči. Nervózně se usmíval, když dosedal na stoličku.
Moudrý klobouk mu sotva dosedl na hlavu.
„NEBELVÍR!“
To stačil tak kratičký čas, aby se legendární předmět rozhodl? Podle čeho vlastně? Jak hluboko do duší jim musel vidět?
„BOLE, LUCIAN!“
Z hloučku vyšel oproti Johnovi mnohem vyšší kluk se světle hnědými vlasy. Poměrně těsný hábit napínala široká ramena. Když se k nim otočil, John měl z výrazu Lucianovy tváře a pohledu zelených očí nepříjemný pocit, že by mu byl schopen jednu vrazit pěstí a ještě by se tím bavil.
„ZMIJOZEL!“
To se dalo… čekat?
Nebyl by tohle dokonalý prototyp poskoka podle Sherlockových představ?
„CRAM, IRVING!“
Další vyvolaný si neustále odhrnoval po ramena dlouhé blonďaté vlasy, snad aby viděl na cestu. Ofina mu zakrývala většinu tváře, až Johna napadlo, jak vlastně vidí na cestu a proč si nechal tak dlouhé prameny narůst, když ho teď zjevně otravují. Vypadalo to, že má modré oči, ale přes neustále padající vlasy to John nedokázal tak spolehlivě určit. Proč si u Merlina nevzal gumičku?
„NEBELVÍR!“
Irving sesedl a rozeběhl se k Nebelvírům. John ho ještě lehce škodolibě sledoval, jestli splní předpoklad, zakopne a natáhne se. Nakonec se to k jejich smůle nestalo.
„CRANE, LINDERINA!“
Na téhle dívce Johna upoutaly ohnivé vlasy neskutečného odstínu. Vzpomněl si na setkání s Weasleyovými a jejich zrzavou, ale když nyní porovnával jejich kadeře s těmi Linderininými, nemohl z těch jejích spustit oči. Měl pocit, jako by se díval na živoucí tekutý plamen, pokud by něco takového bylo možné.
Elegantně se usadila na stoličce a rty jí zvlnil přidrzlý úsměv. Zelenýma očima se rozhlížela po síni a čekala na výsledek. Přesto něco v jejím chování působilo, že moc dobře ví, kam bude umístěna.
„NEBELVÍR!“
Drzost zmizela a nahradilo ji vítězství.
„DEDWORTH, SIMON!“
Simon měl oproti Irvingovi kratší vlasy, přesto mu podobně jako předchozímu spadaly dost výrazně do očí. Johna upoutal úzký nos nad pootevřenými rty, z nichž svítily výrazné přední zuby. Znamenalo to, že kvůli nim nedokáže pořádně zavřít pusu? Jak potom bude kouzlit, pokud mu překážejí? Nebo měl rýmu a nemohl dýchat? Proč si v tom případě nevzal od rodičů něco, co by mu nachlazení vyléčilo?
„HAVRASPÁR!“ Poprvé zajásal havraspárský stůl. Simon k nim zamířil a John si všiml, že stále ještě dýchá s otevřenými ústy.
„DUNN, ELORA!“
Elora byla… John se zarazil, protože jediná vhodná slova popisující výraz v Elořině tváři byla nakopnuté štěně. Netušil, co to způsobovalo, jestli podivně sčesané vlasy, velké výrazné brýle zvětšující jakoby uplakané oči nebo celý ten kulatý obličej s naducanými tvářemi. Jedna Johnova část si však říkala, že jestliže by si Lucian mohl na někom cokoli vybíjet, Elora by byla snadný cíl.
„MRZIMOR!“
Tím spíš.
Konečně se dočkal i Mrzimor. Elora vypadala, že se každou chvíli zhroutí, jestli bude vystavena pohledům ostatních ještě chvíli. Zamířila k jezevcům a pevně svírala rukávy hábitu. Skrývala tím nejistotu, roztřesené ruce, nebo co vlastně? Za jiných okolností by asi neodolal a zeptal se Sherlocka, co si o tom myslí, ale raději spolkl otázku.
„GARRIHY, CIAN!“
John sebou trhl, když se ozvalo známé jméno. Napjatě stočil pozornost ke stoličce, kam mířil obrýlený známý. Přistihl se, že je stejně nervózní jako Cian. Ten si po dosednutí narovnal brýle a možná úmyslně, možná náhodou se podíval na Johna. Letmo se usmál a v klíně si sevřel pořezané prsty. Bylo pozdě - všiml si jich každý v síni. John znovu zauvažoval, co se vlastně stalo, že má na rukách šrámy.
„MRZIMOR!“ Mrzimorský stůl se rozkřičel stejně nadšeně jako všichni ostatní. Ať už měli mrzimorští jakoukoli pověst, oprávněnou či ne, v tomhle si nezadali s ostatními kolejemi.
„HAYWOOD, BEATRICE!“
Beatrice se odhrnula delší blonďaté vlasy z obličeje. Nadechla se a zamířila ke klobouku. Každý krok, který udělala, doprovodil slabý pohyb hlavy, až se jí vlnily vlasy, jako by si s ukrajovanou vzdáleností cosi odříkávala. Johna zaujaly zhrublé ruce. Působily podobně jako ty Cianovy, ale s tím rozdílem, že ona neměla šrámy. Beatrice si je složila do klína.
„MRZIMOR!“
Čím to bylo? Znamenalo to, že snad něco... vyráběla? Zdálo se to jako jediné možné řešení celé hádanky. Kolik kouzelníků ale něco manuálně tvořilo? Děti bez hůlek možná, ale po nástupu do školy… Nikdo to neměl zapotřebí, když existovala kouzla na cokoli.
„HOLMES, WILLIAM!“
Johnovi se zatajil dech, když vyvolali Sherlockovo jméno. I přes jeho náhle chladné chování prostě…
Merline… Merline… Merline… Srdce hrozilo Johnovi vyskočit z hrudi. I když se seznámil s jinými, Sherlock (a jeho analýza Johna samotného) se dostal Johnovi hluboko pod kůži.
Napjatě se na něj podíval a váhal, jestli se má zeptat, jestli má skutečně vyslovit, co ho pálilo na jazyku. On sám měl přijít na řadu až jako poslední, nedělal si iluze, že by mezi spolužáky byl někdo s příjmením na X, Y nebo dokonce Z.
„Sherlocku,“ zašeptal a chytil ho za ruku, když se proplétal kolem něj. „Budeme se spolu bavit dál, ať už skončím kdekoli? I kdyby to bylo v Nebelvíru?“
Sherlock se na Johna kratičce podíval, vysmekl se a bez reakce zamířil k Moudrému klobouku. Hrdě napřímil bradu, když dosedl a zadíval se Johnovi do očí. A nepřestával, zatímco Johnovo srdce kvapíkem odpočítávalo plynoucí minuty.
„ZMIJOZEL!“ vykřikl klobouk nakonec to, co John a minimálně jeden další student očekávali. Sherlock se zvedl a zamířil ke svému novému domovu.
„LOGAN, CHARLES!“
Davem prvních ročníků se rozvlnil šepot. John se začal rozhlížet a otáčet kolem své osy. Když se ocitl zády k Moudrému klobouku, všiml si, že vyvolanému hluchému chlapci ostatní udělali uličku, v jejímž středu John stál. Ten uskočil a netušil, kdy se tam ocitl.
Okamžitě měl pocit, že selhal a nesplnil slib.
Charles nejistě stál až na konci hloučku, a přestože zřejmě věděl, co má dělat, míra pozornosti ho vyváděla z míry. John se na něj pokusil povzbudivě usmát.
McGonagallová na Charlese kývla a zvedla klobouk do výšky. Charles se vydal vpřed a nespouštěl z ní oči. Šum hlasů ho neznepokojoval, až mu John na pár vteřin zvráceně záviděl.
„MRZIMOR!“
Profesorka zvedla klobouk a shlédla dolů na nově zařazeného. Ten přikývl, jako by potvrzoval nějakou již sjednanou dohodou, a zamířil ke stolu.
„MACGILLONY, ELSPETH!“
Proč tolik studentů působilo, jako by se měli každou chvíli rozplakat, nebo se to dokonce stalo? Jestliže předchozí první ročníky ten dojem jen vyvolávali, Elspeth podle zarudlých očí a špíny na obličeji musela cestou skutečně brečet. Nikdo se ji však neobtěžoval upozornit, jak vypadá.
John se zamračil. Zaslechl šepot doprovázený tlumeným smíchem, ale nedovedl identifikovat jednotlivá slova.
„HAVRASPÁR!“
Elspeth se k modrým takřka rozeběhla, jen aby se skryla před zraky ostatních, jako by to mohlo pomoct.
„MASON, PARKER!“
Z hloučku se vylouplo zlatoočko. I když jméno zaznělo, John si stále nebyl jistý, jestli je Parker chlapec, nebo dívka. Nebyl si jistý, jestli na tom vůbec záleží, protože své neurčitosti navzdory, ten člověk si okamžitě ukradl veškerou pozornost pro sebe. Ať už to byl účes, odstín vlasů, vlnění luxusní látky, pohyby nebo výraz ve tváři.
John nepochyboval, že patří do Zmijozelu už tím, jak se vyvinula situace se sázkou.
„MRZIMOR!“
„Cože?“ John zalapal po dechu a nebyl jediný. Parker se provokativně ušklíbl a pohlédl mezi vyčkávající spolužáky, než se zvedl a zamířil ke svému stolu.
John musel vstřebat iracionálně vzniklý šok. Scarlett McGregorová zatím skončila v Nebelvíru a Gertrude Medsová ve Zmijozelu, než dokázal pořádně vnímat. Netušil, co ho na tom, že Parker skončil právě v Mrzimoru tak vykolejilo. Všechno přece svědčilo tomu, že by měl patřit jinam, tak proč klobouk zařadil někoho takhle průbojného právě do Mrzimoru? Cian tak nepůsobil a klobouk mu vybral stejnou kolej. Na druhou stranu, jak může soudit povahu člověka z jediné situace? Třeba jsou v Parkerovi i další vlastnosti, které volbu ovlivnily?
Nebo si… Mohl si… Parker o svou kolej říct?
Omámený zvrácenou myšlenkou pozoroval, jak Cole Murray míří do Havraspáru, aniž by si dokázal uvědomit, jak ti lidé vypadají. Měl s nimi trávit následujících sedm let studia a on ani nezaregistroval, jak vypadají.
Tak… to… přece nemůže fungovat. Pokud by student požádal o zařazení do určité koleje, nenabourává to samotnou podstatu celého procesu? Proč potom klobouk zpívá o kolejích a jejich vlastnostech, když pak mezi nimi může snadno skončit někdo, kdo takový vůbec není?
Mohl by on sám… jít do Zmijozelu za Sherlockem, kdyby o to poprosil?
„PARKER, WILLOW!“
„NEBELVÍR!“
„PEREGRINE, DERRICK!“
„ZMIJOZEL!“
„PHILLIPS, TIMOTHY!“
„NEBELVÍR!“
„REID, ANNA!“
„HAVRASPÁR!“
Hlasy McGonagallové a Moudrého klobouku prokládané vítajícím jásotem jednotlivých kolejí se zakusovaly Johnovi do mysli. Netušil, jestli si něco takového může dovolit. Pokud by bylo možné požádat Moudrý klobouk o konkrétní kolej, mohl by Johnovi říct,... jaký vlastně Sherlock je?
„SCOTT, JAMES!“
„HAVRASPÁR!“
„SELWYN, VICTORIA!“
Známé jméno zmíněné Parkerem přimělo Johna k vnímání reality. Otevřel oči a díval se, jak na stoličku dosedá známá tvář. Bledá Victoria si zachovávala veškerou důstojnost, které byla schopná. Přesto, nebo možná právě proto to byl John, komu pohlédla do očí, zatímco jí na pečlivě vytvořený účes dolehl ošuntělý předmět. John měl na chvíli pocit, že by za jiných okolností něco takového okamžitě spálila, jen by na to pohlédla.
Kameny v uších se leskly ve světle svic.
„ZMIJOZEL!“
Nereagovala nijak nadšeně, snad jako by tuto volbu očekávala, nebo na ni byla dokonce celý život připravována. Zamrkala a přerušila pohled.
Měl by se začít soustředit. Měl by začít vnímat svět kolem sebe, jenže ty myšlenky byly neodbytné a odváděly Johnovu pozornost. Sice každého jednotlivého studenta viděl, ale nebyl schopný ho zaregistrovat nebo si ho dokonce zapamatovat. Kousavý hlásek v hlavě, který se až podezřele podobal tomu Sherlockovu, Johnovi našeptával, že by si takové selhání jako jeho poskok neměl dovolit. Měl by napnout všechny síly a pamatovat si, protože na tom závisí všechno!
Co všechno?
John se chtěl otočit a podívat se na Sherlocka. Chladnému jednání navzdory to Johna k němu z jakéhosi záhadného důvodu táhlo, aniž by chápal proč.. Srdce mu bušilo. Osaměl a zbývala vedle něj už jen Loreena.
„WATSON, JOHN!“
Jestliže si bradavická síň, konkrétně jeden zmijozelský student, myslela, že zařazení Johna Watsona bude rychlé, pak se mýlila.
„Můžu se na něco zeptat?“ pomyslel si, sotva se mu prastarý artefakt ocitl na hlavě. „Budu mít v životě jen tuhle jedinou možnost a mě by pár věcí zajímalo.“
Odpovědí mu bylo konsternované ticho.
Johnovi hučelo v uších.
„Zdá se, že s tebou nemůžu mluvit a jednat jako s kýmkoli jiným,“ odpověděl klobouk tichým hlasem po nějaké době. „Pamatuji si každého studenta, v jehož mysli jsem se pohyboval. Dokázal bych ti říct, jací byli tví předkové až k prvnímu v tvé pokrevní linii. Dokonce i to, jací byli ve skutečnosti ti, které dnes uctíváte takřka jako světce. Ale tohle… Je to velmi dlouho, co někdo něco takového udělal, Johne Watsone.“
„Na to bych se mohl ptát taky, ale to mě… zajímá, až jako poslední,“ přiznal se John. „Chtěl bych vědět, jestli si Parker zvolil Mrzimor sám, ale víc mě… pálí něco jiného. Je William Holmes dobrý člověk? Zařadil jsi ho do Zmijozelu a… o jejich studentech se říká, že-“ Nedostal příležitost dokončit větu.
„Takhle to nefunguje, Johne,“ hlas zvážněl. „Každý kouzelník bez ohledu na kolejní příslušnost je náchylný k nemorálnímu jednání. Nejeden z těch, u nichž jsem ocenil odvahu, rytířství a statečnost, se v rozhodující okamžik svého života rozhodl jinak. A stejně tak ti mazaní, ambiciózní a vynalézaví nakonec jednali odlišně, než jak je vnímal kouzelnický svět.“
„Jak to tedy doopravdy funguje? Podle čeho určíš, v jaké koleji má kdo skončit?“
„Každý z vás je jedinečným souborem vlastností. To, jací doopravdy jste, se prokáže dřív, než si myslíš – už v okamžiku, kdy si vybíráte svou hůlku. Vím, že ti byla předurčena cedrová hůlka. Z každé mysli studentů před tebou bych ti dokázal říct, proč si tvá hůlka vybrala právě tebe.“ Klobouk se na chvíli odmlčel, než pokračoval: „Ty i pan Holmes jste si v jednom aspektu dost podobní – oba toužíte po poznání. Oba jste inteligentní, Holmes až nad míru stejně jako jeho bratr. Jste originálními osobnostmi a umíte být kreativní. Mohl bych vás oba zařadit do Havraspáru a bylo by to z určitého úhlu pohledu správné rozhodnutí. Oba z nejrůznějších důvodů čerpáte vědění kolem sebe, ale je to jen část vaší cesty. Pro Williama Holmese jsou však znalosti jen prostředek k dosažení cíle, k naplnění ambicí, k prokázání vlastní vynalézavosti, chytrosti a mazanosti. Neznamená to však, že by byl automaticky špatným člověkem.“
„Ambiciózní jsem přece taky,“ namítl John a byla to pravda. Chtěl se stát lékouzelníkem, chtěl zachraňovat životy a chtěl pro to udělat všechno, co bude třeba. „Mohl bych jít k němu do Zmijozelu a mohl bych… Ve vlaku řekl, že si podle jeho bratra každý génius zaslouží svého poskoka. Já… Pokud by to znamenalo, že budeme přátelé a že budu moct sledovat, co všechno dokáže, pak tam chci za ním. Chci vidět, jak úžasný dokáže být, a chci to vidět z první ruky.“
„Ne, Johne. I když uznávám tvůj argument, Zmijozel není kolej, kam patříš. Jsou dvě cesty, jimiž se může Holmesův život ubírat, a obě může ovlivnit to, jakou kolej ti určím. Ve Williamovi se ukrývá ještě mnohem víc, než kolik ti tady o něm říkám. Kdybych se podvolil tvému přání a poslal tě k němu, jednou by to mohlo znamenat, že ho právě tohle tvé a mé rozhodnutí pošle na cestu zla, jak bys to nazval. Když ale budeš někde jinde, právě v té koleji, kam brzy usedneš, bude to pro tebe mnohem vhodnější. I pro něj. Věř mi. Vyburcuje to ve vás věci, o nichž ještě netušíte, že se ve vás ukrývají. A bude to možná právě tohle, co udrží tvého přítele na správné cestě, jak si teď z celého srdce přeješ.“
„Seš si jistý?“ John nedokázal zakrýt zklamání a ani se o to nesnažil. Něco mu říkalo, že by to klobouk stejně poznal.
„Je to paradox. Kdybys nevešel do toho kupé, mohlo se stát cokoli. Jeden jediný čin však určil, že jsi tam vstoupil právě ty. Klidně to nazvi osudem. Nejsem si jistý, co z toho všeho se naplní. Takhle já nepracuji. Jsem jen nástroj, který předpokládá. Konečná volba však vždycky bude záviset jen na vás.“
„Kam teda půjdu?“
„Odvážný Johne Watsone, jednou o tomhle řeknu tvým dětem, pokud budou alespoň z poloviny jako ty. Tvým domovem se stane…“
Chvíle napětí, během které však John stačil zašeptat: „Nebelvír?“
Mysl mu pohltilo zklamání. On sám si tak… nadšeně nepřipadal. O kolejní rivalitě mezi Zmijozelem a Nebelvírem slyšel už jako dítě, když jim rodiče o Bradavicích vyprávěli, a jen těžko se mu momentálně věřilo, že se Moudrý klobouk rozhodl správně. Na jednu stranu chápal každý z těch argumentů, ale na druhou stranu ho rozjitřená mysl sváděla k lítosti.
Může se Zmijozel přátelit s Nebelvírem?
Jistě, tu historii znalo každé kouzelnické dítě. Říkalo se, že kdysi dávno na začátku byli Salazar s Godrikem nerozluční. Nejlepší přátelé. Ano, Salazarovi se nelíbilo přijímání studentů z mudlovských rodin, vnímal je jako... nižší rasu, pokud se to tak dalo říct, a snažil se o tom přesvědčit ostatní, ale zlé jazyky tvrdily, že se mezi nimi odehrávalo něco víc, co v té době nemohlo existovat. A to bylo skutečným důvodem Zmijozelova odchodu.
Pak tu byla ta sázka s Victorií. V Nebelvíru by měl dost velkou šanci ji vyhrát, ale… Oči se mu samovolně stočily směrem k jezevcům a jejich žluti a vyhledaly Charlese, který na něj napjatě hleděl, vedle něj Parker. Cian seděl naproti němu. John si povzdechl. Vnitřně si slíbil, že na Charlieho dohlédne, že se o něj postará, což by z Nebelvíru nemohl.
Volbě Moudrého klobouku navzdory, srdce Johna táhlo dvěma směry – do Zmijozelu za Sherlockem, což bylo odmítnuto, a do Mrzimoru za ostatními. Na hrudi se mu svíralo rostoucí bolestí. Nemusel mít Sherlockovu inteligenci a pozorovací schopnosti, aby pochopil, kam ho klobouk chce poslat. Nechtěl do Nebelvíru. Parker přece také zjevně patří do Zmijozelu, a přesto sedí támhle mezi Mrzimory.
„Johne,“ ozval se klobouk, zatímco minuty dál plynuly a již nyní John aspiroval na nejdelší zařazování minimálně v tomto desetiletí.
„Nechci do Nebelvíru. Já… prostě tam nemůžu jít. Když tam půjdu, zůstanu sám. Sherlock bude ve Zmijozelu a mí… přátelé v Mrzimoru. Vím, že se máme kamarádit se všemi bez ohledu na kolejní příslušnost, ale já prostě… prostě…“
„Johne, můj názor není jediným… prvkem tohoto procesu.“ Hlas v Johnově hlavě zůstával stále stejně klidný a vyrovnaný. „Nejsi první ani poslední, kdo se mnou nesouhlasí, protože z nějakého důvodu nechce do mnou vybrané koleje.“
„Nemůžu si pomoct.“
„Já vím. Nemusíš ale mít výčitky svědomí. V průběhu staletí se v každém ročníku našel minimálně jeden student, jehož srdce a myšlenky mi oponovaly. Ty jsi jiný jedině v tom, že jsi dostatečně odvážný na to, aby ses mě vyptával na ostatní studenty. Ať je to tedy – MRZIMOR!“
Nejedno šokované zalapání po dechu John neviděl. Když mu McGonagallová sundala artefakt z hlavy a on sklouzl pohledem ke zmijozelskému stolu, spatřil v Sherlockově tváři stejný kámen a chlad jako doposud.
John ten mráz nevydržel a odvrátil se. Slezl ze stoličky a zamířil ke svému stolu, kde ho už osazenstvo nadšeně vítalo. Jedna část Johnovy duše se radovala z pohledu na Cianovu a Charlesovu radost a na to, jak Johnův hábit bradavická magie plní insigniemi Mrzimoru. Ta druhá nepřestávala naříkat nad zmařenou možností být s Sherlockem v jedné koleji. Skutečně chtěl sledovat jeho cestu k velikosti. Chtěl vidět, jestli zůstane dobrým člověkem, nebo podlehne vábení špatné cesty.
Rozhodl se skutečně správně?
Vklouzl vedle Ciana, kde ještě zbývalo poslední volné místo.
„Vítej mezi jezevci.“ Parker se usmál podivným vševědoucím úšklebkem, jako by snad tušil, co se právě odehrávalo.
„Nenapadlo by mě, že skončíš právě mezi námi.“ Cian se tiše zasmál a otočil se zpátky ke klobouku.
Zbývalo poslední jméno.
„YSBRYD, LOREENA!“
John se rychle ohlédl přes rameno, aby viděl, jak éterická Loreena elegantně dosedá na stoličku. Dlouhé vlasy se jí třpytily ve světle svíček jako čerstvě napadaný sníh.
„HAVRASPÁR!“
„Škoda,“ utrousil Cian. „Ale nedá se nic dělat. Snad ji budeme potkávat na hodinách.“
McGonagallová svinula seznam jmen a odnesla Moudrý klobouk ze síně. Zmizela sotva na pár minut, během nichž se rozproudil hovor. John se rozhlížel po prázdných zlatých talířích a zatím se pasoval do role pozorovatele. Doléhaly k němu útržky zážitků z prázdnin. On sám... se neměl čím pochlubit.
„Nedokončili jsme rozhovor,“ drcnul do něj Cian lehce a jeho oči se usmívaly zpoza brýlí.
„Nejsem si jistý, jestli si po tom všem pamatuju, na co ses mě ptal.“ John v rozpacích sklopil oči.
Parker se rozesmál.
„Není divu. Vypadáš z toho všeho dost mimo. To většina síně taky. Nezdá se to, ale strávil jsi tam dost času.“
Profesorka se vrátila a postavila se za stoleček.
„Vážení studenti, vítejte v novém školním roce,“ napřímila McGonagallová bradu. „Bývá zvykem, že úvodní proslovy přichází až po jídle. Vzhledem k pozornosti, jakou mi věnujete, bych toho ráda využila. Jak jste si bezesporu povšimli, ředitel Brumbál bohužel není přítomen. Vzkazuje vám však své upřímné pozdravy a těší se, až se s vámi zase setká.
Chci vás při zahájení školního roku upozornit na několik podstatných věcí. Nejen žáci prvních ročníků si musí pamatovat, že do Zakázaného lesa na pozemcích školy je všem studentům vstup zakázán. A to bez výjimky.
Další upozornění se týká kouzlení o přestávkách. Není dovoleno provozovat jakákoli kouzla jindy než v hodinách tomu určených. Pokud budete potřebovat trénovat nějaká konkrétní kouzla, využijte k tomu konzultačních hodin jednotlivých vyučujících.
V příštím týdnu proběhne kvalifikace do famfrpálových družstev. Konkrétní časový rozvrh vyvěsí madam Hoochová na nástěnku. Pokud máte zájem se zúčastnit, vyčkejte na její pokyny.
Na závěr bych vám ráda představila novou profesorku Obrany proti černé magii, Patricii Rakepickovou.“
U profesorského stolu se zvedla čarodějka s dlouhými rezavými vlasy. Kulaté tváře se zužovaly do špičaté brady. Úzké rty jí zvýrazňovala tmavě červená rtěnka. Modrýma očima pod tenkým obočím se rozhlédla po Velké síni a uklonila se.
„Oh,“ ozvalo se po Johnově pravici.
Patricia Rakepicková patřila mezi známá jména. John o ní četl v novinových článcích v Denním věštci. Její zahraniční dobrodružství se stala námětem k sepsání její biografie. Studovala v Bradavicích v letech 1967 až 1974. Byla problémovou, přesto skvělou nebelvírskou studentkou. Zpochybňovala autority a na všechno měla svůj názor, za což ji profesoři nesnášeli a studenti milovali. Školu ukončila s vynikajícími výsledky a šla do Gringottovy banky pracovat jako odeklínačka, protože ji zlákala dobrodružná povaha zaměstnání. Tuhle práci dělala s excelentní pověstí až do konce 80. let. Denní věštec někdy v průběhu minulého školního roku zaregistroval, že se objevila v Bradavicích, ale důvody pozvání byly neznámé.
Tohle byl zřejmě výsledek.
„Prý holýma rukama zabila sfingu a utrhla ocas mantikoře.“
„Manti...kora?“ Do diskuze poprvé zasáhl Chipův zvědavý hlas. Zvládal mluvit dostatečně tiše a zřetelně. Cianem pronesené slovo ho zřejmě tak zarazilo, že se musel zeptat.
„Mantikora je jeden z nejnebezpečnějších tvorů kouzelnického světa,“ pronesl Cian jako první, než stačil John reagovat.
„Přesně,“ dodal tedy vzápětí. „Je to bestie s lidskou hlavou, tělem lva a ocasem škorpióna. Když někoho bodne, tak ten člověk okamžitě okamžitě umře. Její kůže odpuzuje všechna známá kouzla. Je extrémně agresivní. Mám mezi učebnicemi Fantastická zvířata a kde je najít, tak... Nevzpomenete si někdo, jestli je tam i její obrázek?“
„Naneštěstí ne,“ ozvalo se od starších ročníků, ale tak nešťastně, že Charles nemohl vidět, co zaznělo. Ani John si nebyl jistý identitou mluvčího. „Ale v knihovně určitě něco bude. A pokud nic nenajdete, profesor Kettleburn vás určitě navede.“
„Díky za radu.“ John se nahnul, aby viděl, kdo jim poradil. „Tohle mě nenapadlo.“
„Co se děje?“ zašeptal Chip nejistě, když viděl náhle odvráceného Johna. Ten se rychle otočil zpátky.
„Někdo z vyšších ročníků nám poradil, že se máme podívat do knihovny, že tam určitě najdeme nějakou knížku, kde by byl obrázek mantikory, aby sis udělal představu. A kdyby se nám to nepovedlo, profesor Kettleburn nám určitě poradí.“
„Hele, proč opakuješ, co jsem říkal?“ zeptal se hlas zvědavě.
„Charlie je hluchý.“
Johnova odpověď šlehla jako prásknutí bičem. Jestliže předtím většina neposlouchala, nebo předstírala, že si nových spolužáků nevšímá, tohle spolehlivě přitáhlo pozornost.
„COŽE?“
„Slyšeli jste to?“
„Jak je to možné?“
„Ví o tom profesoři?“
„Hluchý student?“
Novinka se šířila mrzimorským stolem jako požár, který nešlo zastavit. Šumu mezi nimi si začínaly všímat i ostatní koleje. Relativní klid se narušil, praskl a rozpadl se.
„Myslím, že je zjevné, co John řekl,“ ušklíbl se Parker kousavě a nahnul se ke zbytku stolu. „Merlin někde udělal chybu, takže se do Bradavic dostal neslyšící kluk, aniž by o tom profesoři věděli. Co s tím uděláme? Budeme o tom hloupě žvanit, nebo se semkneme a pomůžeme mu?“
Nejeden jezevec se nadechl, ale nedopověděl – ignorování McGonagallové vedlo k tomu, že nepostřehli její pokyn, aby začali jíst.
Na zlatých mísách se objevilo tolik jídla, kolik nikdo z nich v životě neviděl. Hovězí, kuřecí, vepřové a jehněčí. Vše od párků přes slaniny až po bifteky. Brambory na nejrůznější způsoby. Čerstvá zelenina. Tolik omáček, že názvy některých John ani neznal.
Chip, zaujatý pozorováním ostatních, se lekl tak, až převrhl jeden ze džbánů s dýňovým džusem. Temně oranžová tekutina se začala rozlévat po stole, padala přes hranu a znečišťovala oblečení všem v dosahu.
„O-o-o-omlouvám s-s-se.“ Vyplašený chlapec vystresovaný vlastní neopatrností začal koktat a drmolit. Překotně se zvedl a zoufale hledal něco, čím by tu pohromu zachránil.
John s Cianem vstali s ním.
„Chipe!“ John natáhl ruce a popadl jezevce za ruce, aby přitáhl jeho pozornost. Ten sebou trhl, vzhlédl a přerývaně oddechoval.
„Chipe, uklidni se, ano? Nic se neděje. Nemusíš to uklízet.“
„Mohli byste přestat takhle civět, vytáhnout hůlky a pomoct nám?“ Parkerův ostrý hlas pleskl starší ročníky přes nos. „My na to ještě neznáme kouzla.“
John pohlédl na Parkera. Ten sledoval zbytek stolu v doslechu, jak se zvedá, vytahuje hůlky a mumlá potřebné inkarnace. John přimhouřil víčka. Náhle měl pocit, že Parker kecá. Že sám moc dobře ví, jak si s tím poradit, ale všechno tohle dělá schválně. Nadechl se, aby něco řekl, ale vzápětí usoudil, že to nebude rozpitvávat a přivádět Chipa do ještě větších rozpaků.
„Chipe?“ zopakoval Chip nejistě Johnovo oslovení, jako by se ujišťoval, že správně rozuměl. John se na něj znovu podíval, pohlédl mu do očí a přikývl.
„Ano, rozuměl jsi dobře. Nic se nestalo. Posaď se prosím a zkus se najíst.“ John se posadil a nepřestával Chipa sledovat. „Co máš rád? Něco ti podáme, jestli potřebuješ.“ Natáhl ruku směrem ke zbytku stolu. „Podejte mi někdo ten džus. Když už se to stalo, možná je to signál, abys to ochutnal, nemyslíš?“
Neviděl, kdo to byl, ale ucítil v ruce studený kov a tíhu plného poháru.
Chip se mezitím posadil a roztřeseně zvedl převržený džbán.
„Na,“ usmál se John a podal mu dýňový džus, „zkus to. Je to kouzelnická specialita - dýňový džus. Vedle máslového ležáku je to ikona našeho světa. Všude, kde se něco jí a pije, vždycky najdeš dýňový džus.“ Doufal, že nekecá. Byla to jen jeho teorie snažící se Chipa uklidnit.
Chip vzal opatrně pohár do ruky a váhavě přičichl. Zamračil se a trošku upil.
„No fuj,“ zaprskal a rychle položil džus ze svého dosahu. Být zvíře, pravděpodobně by se ještě oklepal. „To je příšerný. Jak to můžete dobrovolně pít?“
John se nahlas rozesmál. Ta Chipova bezprostřední reakce na něco pro něj samotného tak samozřejmého byla něčím, co potřeboval, aby se uvolnil. Jako by mu část neviditelné tíhy spadla z ramen.
Trvalo jen chviličku, než se k Johnovi přidal i Cian, Parker a pár dalších, kteří je poslouchali. Smích byl nakažlivý a uvolňující. Skrývala se v něm naděje, že zmatkům navzdory bude všechno v pořádku.
„Co se děje?“
Chip se znovu zamračil.
„Nic,“ utřel si John slzy smíchu. „Nám to ani nepřijde. Jsme na ten džus zvyklí, ale tvoje reakce… Jsi první, koho vidím, že by mu to nechutnalo. A řekl bych, že nejsem sám.“
„Je to… špatně?“
„Vůbec ne. Co si v tom případě dáš místo toho?“
„Není tady někde,“ Chip se rozpačitě usmál, „obyčejná voda? Nevím, jestli chci dneska ještě riskovat něco podobného.“
Další salva smíchu.
John si byl náhle stoprocentně jistý, že Chip právě zapadl mezi Mrzimory tak hluboko, jak jen mohl.
Hostina dál plynula v uvolněném duchu. John vedle sebe slyšel hovor hlavně na téma školy a učebních předmětů, kdy se starší vyptávali mladších na to, co je zajímá. Proběhlo tam i několik otázek na původ, jestli jsou rodiče kouzelníci, nebo mudlové, ale John je výrazněji neposlouchal. Zjistil, že nemá takový hlad, jak předpokládal. Zvolil nakonec biftek s hromádkou hranolek a několika kousky pečené zeleniny. Stejně to ale nesnědl všechno a jen se rýpal v jídle. Pozoroval soustředěného Chipa zkoumajícího okolní jídlo způsobem, jako by snad mohlo vyskočit z talíře ho kousnout.
Když dojedli, John zvedl ruku, aby na sebe Chipa upozornil.
„Ještě přijdou na řadu dezerty. Nelekni se.“
Zbytky z talířů a mís zmizely a skutečně je za pár okamžiků nahradily sladkosti. Cokoli, na co si byl člověk schopný vzpomenout, to bylo na stole. Zmrzlina všech příchutí, koláče, košíčky, větrníky, koblihy, piškoty, nejrůznější želé.
„Ehm… Johne?“ Chip vzhlédl.
„Poslouchám.“ John se napjal.
„Má u vás vanilková zmrzlina stejně žlutou barvu? Nerad bych zase skončil u nějaké vaší speciality.“
John se znovu rozchechtal. S tímhle klukem bude ještě legrace.
To by ale byla i Sherlockem.
Podal Chipovi vanilkovou zmrzlinu a snažil se, aby mu z tváře nezmizel úsměv. Cítil vzdouvající se lítost. Nejraději by se ohlédl a podíval se, jak si Sherlock vede u zmijozelských. Jenže… stál by o to vůbec, aby se John staral? Ta změna v Sherlockově chování byla… Pořád tomu nerozuměl, proč Sherlock tak reagoval. Jedna Johnova část měla obavy se zajímat, ta druhá se však nechtěla vzdát.
Jezevci přestali dýchat, když si všimli, jak Chip s pochybovačným výrazem přičichl k misce, nabral trochu zmrzliny na lžičku a strčil si ji do pusy. Ta chvíle napětí se zdála neskutečně dlouhá, jako by čekali na verdikt nějakého soudu.
„Jo, tak tohle chutná stejně,“ zazubil se Chip a jezevcům se kolektivně ulevilo. „Co si dáš ty, Johne?“ dodal zvědavě a nahnul se, aby viděl nabídku na zbytku stolu.
„Já asi nemám na nic chuť.“
John pozoroval všechny ty dobroty a říkal si, že by mohl něco ochutnat. Jenže jako by cokoli z toho, co tu nabízeli, mohlo narušit vzpomínku na kupé a Bertíkovy fazolky, což… nechtěl. Jistě, směl by se teď přecpat k prasknutí. S postupujícím večerem však začínal být unavený a lehce bez nálady. Vzpomínka na Sherlocka mu na ramena vrátila dotěrně špatnou náladu.
Neměl se snažit bojovat a přemlouvat víc?
„Hele, všechno v pohodě?“ ozval se Cian.
John se na něj nepodíval.
„Ale jo,“ odvětil a pohrával si s čistou dezertní lžičkou. „Jen už je toho na mě dneska trochu moc.“ Chtěl vysvětlit trochu víc, na jazyk se mu dralo vyprávění o Harriett a cestě do Bradavic, než to v mysli smetl. Nebude to rozbírat tady před celým stolem.
„Studenti, než se rozejdeme do svých postelí,“ zvučný hlas McGonagallové se jim vznesl nad hlavami, „podle tradice si zazpíváme školní hymnu. Jak je zvykem, každý si zvolte oblíbenou melodii.“ Profesorčin strnulý obličej působil, jako by si žena kousla do citrónu, přesto zvedla hůlku. Ze špičky jí vysoko nad stoly vylétla zlatá stuha, z níž se začala formovat slova.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně Chip.
„Budeme zpívat bradavickou hymnu. Máme si vybrat melodii, která se nám líbí a podle ní se řídit.“
Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, než ví,
ať jsme ještě hloupí jelimánci,
nebo nám už vlasy šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
teď je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všecko, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.
John mlčel. Kakafonie hlasů a zvuků mu dorážela do unavené mysli. Nechtěl nic jiného, než se sebrat a konečně jít na kolej, aby si urval kus ticha pro sebe. Potřeboval si utřídit myšlenky a vstřebat dojmy. Štěstí a radost soupeřily s lítostí a smutkem v nerovném souboji. Za jiných podmínek by asi hned po hostině napsal domů, ale celé jeho rozpoložení bylo matoucí a únavné.
Na jejich konec stolu přešel chlapec ze starších ročníků. Vysoký hubený kluk s tenkým obočím a několika pihami na tvářích měl nezvyklý účes. Středem hlavy mu rostly delší vlasy s patkou lehce spadající do pravého oka, zatímco po stranách je měl vyholené. V uších se mu zaleskly bledě modré náušnice. John si na jeho hábitu všiml odznaku prefekta.
„Ahoj, jmenuji se Zakariya Morgan a jsem váš prefekt. Odvedu vás na kolej a ukážu vám, jak se dostat dovnitř.“
John vstal a začal se sbírat, když se vedle prefekta objevila podsaditá malá profesorka. Kudrnaté rozčepýřené vlasy jí přidržoval záplatovaný klobouk. John si všiml, že má za nehty hlínu.
„Studenti, jmenuji se Pomona Prýtová a jsem vaší kolejní ředitelkou. Vyučuji bylinkářství. Pane Logane, profesorka McGonagallová mi o vás řekla. Přišla jsem pro vás, abych vás odvedla na ošetřovnu. Poppy Pomfreyová se podívá na váš sluch, abychom věděli, jak budeme jednat dál. Až skončí, odvedu vás zpátky za vašimi spolužáky.“
Chip přikývl.
John se nadechl, aby zareagoval.
„Pane Watsone,“ pohlédla na něj profesorka Prýtová a usmála se, „tuším, že chcete jít s námi, ale tentokrát ne. Běžte s panem Morganem na kolej a vyčkejte na návrat pana Logana. Vrátíme vám ho v rámci možností v pořádku.“ Rozverně na Johna mrkla a s Chipem po boku opustila Velkou síň.
John pozoroval jejich vzdalující se záda, než si všiml zmijozelských opouštějících místnost. Sherlockovy kudrnaté vlasy okamžitě upoutaly jeho pozornost. Znovu se dostavila lítost. Na střetnutí s ním se bude muset vyspat. Otázkou však bylo, jestli dokáže usnout, když bude vědět, že je Chip na ošetřovně.
„Půjdeme,“ zavelel Zakariya a oni zamířili na kolej. John si vtiskával cestu, o níž předpokládal, že bude delší. Než se však nadál, stáli u hromady velkých sudů skrytých ve stinné prohlubni na pravé straně chodby. Zakariya na druhý sud odspodu, prostřední v druhé řadě, zaklepal určitý rytmus, po kterém se stejný sud otevřel. Průchod zavoněl půdou a zemí. Vstoupili dovnitř a po chvilce se objevili v útulné, kulaté místnosti s nízkým stropem připomínající doupě. Místnost zdobily veselé barvy, černou a žlutou podtrhovalo vyleštěné, medově zbarvené dřevo. Do dívčích a chlapeckých ložnic vedly kulaté dveře rozeseté na ochozu nad nimi.
Atmosféru mrzimorské společenské místnosti dotvářela hojnost různých rostlin a květin: kaktusy stojící na dřevěných kruhových policích zakřivených tak, aby odpovídaly stěnám. Mnohé z nich mávaly a tančily na pozdrav kolemjdoucím. Břečťany a kapradiny v měděných květináčích visících u stropu výhonky jim pročísly vlasy.
Nad dřevěnou krbovou římsou visel portrét Helgy z Mrzimoru. Připíjela svým studentům z malého, zlatého šálku s dvěma oušky.
„Dveře napravo vedou do dívčích ložnic, ty levé do chlapeckých. Dovolím si vás upozornit, že chlapci mají k dívkám vstup zakázán. Je to ošetřeno kouzly, tak se pro své vlastní dobro vyhněte vzájemným návštěvám. Své ložnice najdete hned v prvních dveřích. Systém funguje tak, že čím vzdálenější dveře, tím vyšší ročníky tam bydlí. Já nebo moje kolegyně Nymfadora Tonksová u dívek bydlíme v šestých dveřích označených číslem pět. Páté dveře bez čísla vedou do společných koupelen se sprchami, záchody a umyvadly. V případě potřeby se na nás s čímkoli obraťte.“
Zakariya ukázal na dveře a jasným gestem je poslal do ložnic. Na vítání bude času dost zítra.
John cítil únavu, když stoupal po schodech k chlapcům a procházel jejich kulatými dveřmi, následovaný Cianem. Chip v jejich přítomnosti bolestně chyběl. Někdy v okamžiku, kdy John dosedal na postel, si uvědomil, že tam jsou jen tři.
Že Parker, o němž si myslel, že je kluk, je ve skutečnosti dívka.
Tohle tedy skutečně nečekal.
„Johne?“ ozval se Cian a zůstal stát před Johnem. „Hele, fakt seš v pohodě?“
John se na něj podíval a promnul si kořen nosu.
„No… Já… Nechtěl jsem to rozebírat u stolu.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Cestou ve vlaku jsem jel s Sherlockem, teda s Williamem Holmesem. Mluvil jsem s Moudrým kloboukem, protože jsem chtěl s ním do koleje. Klobouk odmítl a chtěl zařadit do Nebelvíru. Já… Došlo mi, že tam nikoho neznám a že tam budu sám. Že tam prostě nechci. Když si pravděpodobně vybrala Parker, tak proč bych nemohl já? Tak jsem skončil tady. Jenže… Když jsem viděl, jak se Sherlock tváří, jak se chová od chvíle, co jsem se začal starat o Chipa, tak prostě… On je… Podívá se na tebe a dokáže o tobě říct i to, co ty sám nevíš. Chtěl jsem to dál vidět na vlastní oči, ale nechtěl jsem zase přijít o vás. Slíbil jsem si, že na Chipa dohlédnu. A teď…“
Ve chvíli, kdy John jednou začal, tak už to z něj začalo padat, aniž by se dokázal zastavit.
Cian vypadal, že neví, co mu odpovědět.
„Už párkrát se mi osvědčilo, že je ráno moudřejší večera. Bylo toho dneska hodně. Vyspíme se na to a uvidíme, jo?“
John jen vyčerpaně přikývl. Padl dozadu a zavřel oči. Cítil, jak mu do svalů doléhá únava, ale mysl mu příliš svíraly obavy, než aby tomu dokázal podlehnout.
Chip se objevil až za dvě hodiny.
„Ahoj.“
Do Johna vjela náhlá energie. Vyskočil z postele, zatímco Cian odložil pero a pergamen.
„Tak co ti řekla?“
„No,“ začal Chip opatrně. „Nevím, jestli to řeknu dobře, ale... Uši mám jakoby v pořádku, ale neumí zpracovat zvuk. Uvnitř ucha je... hlemýžď, který je poškozený. Proto se mi motá hlava a občas padám. Madam Pomfreyová to nazvala... Úplně jsem těm dvěma slovům nerozuměl, jen že mám zničený nějaký aparát, který zajišťuje rovnováhu hlavy a těla a je uvnitř ucha. A taky říkala, že to vypadá, jako by mi to spálil nějaký mudlovský lék.“
„Půjde to vyléčit?“
„Dal jsem jim svoje sluchadlo, aby se ho pokusili opravit a aby tady fungovalo. Pak se tam objevil profesor Snape, který učí lektvary. Nevím, o čem všem mluvili, ale prý se pokusí vytvořit lektvar, který by mi alespoň část sluchu vrátil. Bude to ale trvat, protože mu chybí nějaký… sliz z žáby, který by mohl pomoct.“
John si napůl oddechl.
„A když to nebude nepomůže?“ zeptal se Cian a posunul si brýle výš.
„Profesorka Prýtová s madam Pomfreyovou jsou přesvědčené, že pokud to někdo dokáže, tak profesor Snape. Je nejlepší ve svém oboru. A pokud uspěje u mě, může jeho patent pomoct i dalším. Hele, kluci, myslíte, že byste mě mohli ráno vzbudit? Doma jsem vstával tak, že jsem měl budík na talíři s hrachem, ale ten jsem nechal doma. Ani nevím, jakou hodinu ráno máme.“
John mu z jeho postele podal rozvrh.
„Začínáme v osm přeměňováním s Havraspárem,“ snažil se ignorovat lítost, že nemají víc předmětů se Zmijozelem. Dějiny a Kouzelné formule se mu zdály málo. „Od půl jedenácté máme Dějiny čar a kouzel se Zmijozelem a po obědě v jednu dvouhodinovku Lektvarů zase s Havraspárem.“
„Tak jo.“ Chip doširoka zívl.
Byl to pro ně signál jít spát. Převlékli se do pyžam, zalezli do peřin, a než stačili napočítat do pěti, ozývalo se z ložnice pravidelné odfukování.