Odhodlaní a hladoví

čtvrtek, 1. září 1988

Bradavický expres

„Jak po mně můžete chtít, abych tam šla, KDYŽ JÁ SVŮJ DOPIS NEDOSTALA!“

„Ale Harriet, to přece-“

„BĚŽTE DOPRDELE! Tohle prostě není fér!“

Měl radost, ne že ne, ale hádka, která jeho odjezdu předcházela, tenhle pocit… narušovala. Těšil se celé týdny už od chvíle, co mu sova doručila jeho dopis, ale nenapadlo by ho, jak moc se to Harry dotkne. Pak ji jednou v noci slyšel plakat a v tu chvíli mu to naplno došlo.

On, John Hamish Watson, se mohl pyšnit označením kouzelník.

Harriet Watsonová byla jen moták.

„Jak jsem rád, že jsme zase tady. Konečně si od těch dvou odpočinu.“

John sotva stačil uhnout do prázdného kupé. Prošli kolem něj tři starší studenti, všichni v červenozlatém. Stěžoval si ten nejmladší, mohl být o rok starší než John. Johna na nich upoutala rudá jejich vlasů. Nedokázal z nich spustit oči.

„Nerad ti kazím radost, bratříčku,“ odpověděl s pobaveným úšklebkem ten nejstarší, „ale příští rok máš dvojčata zase na krku.“

Chlapec frustrovaně zasténal. Jeho další reakce už Johnovi unikla, protože se mu za zády ozvalo decentní odkašlání. Prudce sebou trhl a otočil se.

Zpod hnědých kudrnatých vlasů na něj hleděly naprosto neuvěřitelné oči. V jednu chvíli měl pocit, že ho skenuje modrá, než ten druhý sjel pohledem níž. Johnovi se někam do oblasti pupíku zaryla zelená a naprosto ho rozhodila.

„To byli Weasleyovi, přesněji řečeno první tři sedminy toho, co vrhla matriarcha Molly Weasleyová, aniž by se Arthur Weasley zabýval tím, jak je uživí,“ pronesl chlapec kousavým hlasem. „Ty hábity, co měli na sobě, jsou tím nejhonosnějším, co vlastní. Nasazují si je, sotva se za nimi zavřou dveře vlaku. Pokud budeš mít smůlu a skončíš v Nebelvíru, budeš je potkávat. Podle mých výpočtů do konce našeho studia dorazí do Bradavic i ten zbytek. Je jediné štěstí, že chudoba není nakažlivá, i když,“ rty mu zvlnil napůl pohrdavý, napůl přezíravý úšklebek, „jak se na tebe dívám, ty patříš spíš k nim než na mou úroveň. Ta knížka, co držíš, je… po rodičích? Sourozence máš… staršího podle toho obnošeného oblečení, ale bude moták, jinak by ses buď ometal kolem něj, nebo bys už o Weasleyových věděl od něj a netvářil se tak překvapeně. Měl bys zavřít pusu, než ti do ní něco vletí. Já tě zachraňovat nebudu.“

„Páni.“ John samým údivem dopadl na sedačku a nepřestával kluka pozorovat. „Jak jsi na to přišel?“

„Na co? Na ty Weasleyovy, nebo na tebe?“ Ten druhý přimhouřil podezřívavě oči a John si všiml, že zalétl pohledem ke dveřím. Čekal snad, že si z něj John utahuje?

„Na obojí. Bylo to… Páni. Páni. Páni.“

„Bratr chodí s nejstarším Williamem Weasleym do stejného ročníku.“ Ostré hrany jeho úvodního proslovu se otupily do něčeho, co by John definoval jako poučování méně chápavého člověka. „A co se týče tebe. Ten svetr, co máš na sobě, nebyl kupovaný pro tebe. Jsi menší než jeho původní majitel. Podle tvaru v oblasti hrudníku soudím, že ho nosila původně dívka. Je to vlna, pravděpodobně merino. Vlákna jsou ale poškozená. Vidím pozůstatky barvících kouzel a zmenšování. Ten, kdo prováděl úpravy, se snažil, ale neudělal to příliš odborně. Takhle… zvláštní tvar by ten svetr nezískal praním, na to by si vzhledem k ceně dali pozor. Z určitého úhlu prosvítají ve vláknech zbytky původní barvy a velmi silně pochybuji, že bys nosil růžovou. Knížka, co držíš v ruce, je podle ohmataných rohů používaná. Na hřbetě je podepsaná, ale písmo je zašlé a vybledlé. Kdybys ji koupil z druhé ruky, vypadalo by jméno nověji, nebo by ho tví rodiče odstranili. Ty jsi ale na něj hrdý. Jsi tu ale sám, takže tvé sestry ta kniha nebude. Protože tu není, bude to moták, jinak by ti o Weasleyových řekla, jak už jsem zmiňoval před chvílí. Navíc by ji tví rodiče zaúkolovali, aby na tebe dohlédla.“

Zatímco mluvil, John shlédl dolů a uchopil lem svetru. Měl pravdu. Skutečně byl původně růžový. Harriet ho dostala k narozeninám. Oblékla si ho asi jen dvakrát, než usoudila, že ho nosit nebude, že je ta barva pro ni příliš ponižující. Možná v tom hrálo roli i to, že se to odehrávalo v době, kdy měla dostat svůj dopis.

Který ovšem nedorazil, protože neměla magické schopnosti. Bylo to jasné už nějakou dobu předtím a rodiče se ji snažili na to upozorňovat, jenže tvrdohlavá Harriet si vzala do hlavy, že pozvání do Bradavic určitě dorazí. Když jsou rodiče čistokrevní a John se projevuje už takovou dobu, tak ona určitě musí taky.

Nic z toho John nahlas nevyslovil. Toho… Nezajímalo by ho to.

John zřetelně zaváhal. Kluk si toho všiml a přimhouřil měňavé oči.

„Můžu tady zůstat s tebou?“ Nejistě přešlápl a měl pocit, že se touhle jedinou větou snaží strčit hlavu do míst, kde to na mapách bývalo označeno Tady bydlí draci.

„Klidně, ale nedýchej tak hlasitě ano? Jinak z tebe za těch devět hodin cesty vyletím z kůže.“

John mlčky přikývl a posadil se na druhou stranu kupé, co nejdál od toho podivného. Přistihl se, že tají dech, jen aby nedostal další stěr.

Arsenius Stopečka – Kouzelné odvary a lektvary.

Stáhl si boty, otočil se čelem ke sklu kupé, aby k němu seděl zády, a položil knihu před sebe na sedadlo. Pohladil starou učebnici a s téměř nábožnou úctou ji otevřel. Jasně, mohl mít nové, tu možnost od rodičů dostal, ale za cenu obnošeného stejnokroje, což…

Bývalo to… jiné. Mívali víc peněz než teď, ale něco se změnilo. Kdyby to byli rodiče Johnova společníka, ten by to určitě odhalil, ale John… Teď si najednou nepřipadal tak chytrý. Nedokázal přijít na to, co bylo doma špatně, a máma to před nimi úzkostlivě tajila.

Než o tom ten druhý začal mluvit, John o tom neuvažoval, ale ta ostrá slova jako by se zasekla do živého. V ten okamžik, kdy sáhl po otcových učebnicích, byl pyšný, jenže teď… Chtěl se cestou připravit na první hodinu lektvarů, možná si udělat pár poznámek. Přistihl se však, že se na slova nesoustředí. Že ho pohlcuje lítost.

Než se John nadál, hodinky ukazovaly půl jedné. V první chvíli netušil, co ho vyrušilo. Trhl sebou. Možná to byl jeho společník, možná dýchal příliš nahlas a on ho nějak napomenul. John se otočil, aby se ujistil – místo toho zjistil, že ho… ignoruje. Možná by se měl zeptat, jak se vlastně jmenuje. Táta by Johnovi pravděpodobně řekl, že by bylo slušné se představit rovnou, ale nepůsobilo to, že by se ten mladík kromě vzevrubného hodnocení Johnovy ubohosti zajímal i o nějakou formu sociálního kontaktu. Nejspíš Johna považoval za něco na úrovni exempláře ve sklenici, jaké John potkal při jedné návštěvě Přírodovědného muzea v Londýně.

„Drahoušci, dáte si něco?“

Vozík s občerstvením, to Johna vyrušilo ze soustředění. Znovu sebou trhl. Sice před odjezdem jedl, ale nic sladkého doma neměli a on se nechtěl zbytečně vyptávat. Pár stříbrných srpců na cestu sice dostal. Johnovy oči se stále stáčely na Bertíkovy fazolky, na ně by pravděpodobně měl. Teď, když však došlo na možnost utracení skromného majetku, si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad ho bezhlavě promrhat.

Stále tu existovala možnost, že v nejbližších měsících nic dalšího nedostane.

„Děkuji, radši ne.“

„Seš si jistý?“ Žena s ďolíčky ve tvářích se nepřestávala mile usmívat.

John jen v rozpacích sklopil oči a zadíval se na stránku učebnice s postupem lektvaru proti vředům, o němž předpokládal, že ho budou vařit jako první. Zaslechl za sebou tichý povzdech. Spíš odhadoval, než skutečně viděl, že se hoch zvedl a prošel kolem Johna. John ho nechtěl pozorovat, i když ho něco v tom druhém neustále lákalo a ponoukalo.

V příštím okamžiku Johnovi na učebnici přistála krabička s Bertíkovými fazolkami, ta největší. Věděl, že existuje, ale nikdy ji nespatřil na vlastní oči, natož aby se jí mohl dotknout. Až doteď.

„To máš za odměnu. Vytáčíš mě mnohem méně než většina lidí kolem mě. Jestli ale někdy někomu vyslepičíš, co se právě stalo, nepřej si mě.“ Vážnost výhrůžky se nedala přeslechnout. „Bratr říká, že by každý génius měl mít svého poskoka, a ty jako jeden z mála vypadáš, že jsi schopen chápat alespoň polovinu toho, co říkám. Otestujme Mycroftovu teorii, i když se obávám, že spíš než se mnou skončíš leda tak v Mrzimoru.“

„Děkuji. Co jsem ti dlužen?“ John vzhlédl.

„Sherlock Holmes,“ natáhl chlapec ruku a John rychle vstal. Teprve teď zjistil, že je Sherlock o několik palců vyšší než on. Štíhlé teplé prsty sevřely Johnovu relativně drobnou dlaň a pevně ji stiskly.

„John Watson. Měl jsem se představit dřív,“ zašeptal a zapomněl pustit Sherlockovu ruku. Měňavé oči ho skenovaly, vstřebávaly každý detail Johnovy tváře a on ohromením nedýchal. Nedokázal rozpoznat, jakou mají skutečně barvu ani z téhle blízkosti.

„To se stává často, že lidi v mé přítomnosti vypustí z hlavy podstatné věci.“ Sherlockovy rty zvlnil samolibý úsměv, bez stopy jakékoli jízlivosti a výsměchu. Očividně vzal Johna na milost.

John si později nedokázal rozpomenout, kdo přerušil dotek jako první. V jedné chvíli stál blízko Sherlocka, v příštím okamžiku seděl zpátky na sedadle a držel v ruce krabičku s fazolkami. Velice opatrně, aby ji nepoškodil, ji otevřel a natáhl ruku směrem k Sherlockovi.

„Dáš si?“

Sherlock zřejmě nebyl zvyklý, že se s ním chce někdo o něco podělit, protože se zdál vyvedený z míry. John se povzbudivě pousmál a připadalo mu, jako by nabízel pamlsek nějakému divokému zvířeti, protože stejně pomalu a opatrně Sherlock strčil prsty do fazolek a jednu si vzal. Nepřestával na Johna hledět, jako by se bál, že si to snad rozmyslí.

Že se to ukáže být vtipem na Sherlockův účet.

„Zajímalo by mě, jakou sis vytáhl.“ John se podíval dovnitř, lehce zatřásl obalem a zauvažoval. Nakonec sáhl po žluté a strčil si ji do pusy. „Bleh, to je… nějaké koření. Máma ho používá, když vaří dýni.“

„Mandle.“

„Nechceš si sednout vedle mě?“ John nabídl Sherlockovi další. „Zajímala by mě jedna věc. Pokud jsi na něco alergický a vytáhneš si fazolku s příchutí té věci, dostaneš… Myslím, že se tomu říká anafylaktický šok.“

Sherlock zaujatě natočil hlavu. I když to John nečekal, poklepal dlaní vedle sebe v gestu jasného pozvání.

„Jak tě to napadlo?“ zeptal se, když John v ponožkách přeťapal k němu.

„No,“ vzal si John další, „před pár lety jsme byli na dovolené a mě nedopatřením otrávil Lobalug. Skončil jsem u svatého Munga. Když mě pak propouštěli, přivezli tam kouzelníka a padlo tam tohle. Snažil jsem se najít si, co to znamená, ale nevím, jestli si to pamatuju dobře.“

„Jaké to bylo?“

„Co?“ John přimhouřil víčka a nejistě se na Sherlocka podíval. V jedné ruce svíral krabičku, v druhé neochutnanou fazolku.

„Ta otrava.“ Sherlockovi se rozzářily oči a poposedl.

„Když mě lobalug kousl, chvíli se nic nedělo. Vlastně jsem ani nevěděl, co se děje. Pak mi ale na rukách vyskočily černé skvrny. Byly vidět i přes kůži. Začal jsem se potit, třásl jsem se a chtělo se mi zvracet. Když jsem se zkusil postavit, svět se motal a já myslel, že sebou švihnu zpátky na zem. Nechápal jsem, co po mně rodiče chtějí, a pak ani lékouzelnící u Munga. Nakonec…“ John se odvrátil. Přiznat poslední příznak bylo dost obtížné. „Nakonec jsem se počůral a pokadil. Bylo… trapný. Musel jsem nosit plínky. Nejhorší na tom je, že si to pamatuju.“

I když už to nikdy nechtěl zažít, v ten okamžik, kdy mu z krve pomocí bezoárové pasty odstranili všechny stopy jedu a symptomy ustoupily, se rozhodl, čím chce v budoucnosti být, až vyjde z Bradavic.

Aby zahnal špatné vzpomínky, John si hodil do pusy zelenou fazolku.

„U Merlinových vousů, fuj. To chutná jak tráva.“

Sherlock Johna napodobil a konečně snědl tu svou. Chvíli kousal, než pokrčil rameny.

„Moje chutná jako rajče. Klidně bych to s tebou vyměnil za tu trávu. Čekal jsem, že narazím na něco zajímavějšího.“

„Co vlastně znamená to tvoje jméno Sherlock? Nikdy jsem ho neslyšel.“

„Mám jména tři, ale používám jen to prostřední. Pochází ze staroanglického scir-lock, což znamená světlé vlasy,“ Sherlock se pobaveně ušklíbl a prohrábl si tmavé kučery. „Ironie, co? I když z určitého úhlu pohledu se na to můžeš dívat jako na složeninu stříhání ovcí¹ a zámku nebo loken². V tomto případě by to mělo označovat člověka s vlasy ostříhanými, řekl bych, skoro na ježka. Vyber si, co se ti líbí víc.“

„A co tvůj brácha? Proč zrovna Mycroft? Vždyť… Není to příjmení?“

„To ti neřeknu, rodiče ani bratr mi nechtěli říct, proč zrovna tohle, ale zkoumal jsem původ. Našel jsem v tom staroanglické prvky mýðe pro ústí potoka a croft pro malé pole.“

„Co to je za slovo? To neznám.“

„Skotská angličtina, Johne.“

John sklopil oči k fazolkám. Ze zjevného důvodu si připadal jako idiot. Nikdy ve Skotsku nebyl, věděl, že tohle nemohl tušit. Přesto… Sherlock se zdál tak… Nenacházel slov, aby dokázal přesně pojmenovat ten pocit uvnitř sebe, když tady tak seděli, jedli sladkost a Sherlock s ním oproti začátku mluvil bez toho štiplavého tónu. Znamenalo to snad, že Johna přijal jako svého… To slovo poskok se Johnovi nelíbilo, ale v jazyce Sherlocka Holmese to zřejmě znamenalo synonymum pro přítel, jak jen mohlo.

Měl by být spokojený s tím, co se nabízelo. Grapefruitová fazolka jako by umocnila hořkost na jazyku. Sherlock se na oplátku zakřenil, ale ani jeden tentokrát neprozradil tomu druhému, co ochutnal. John mlčel i při následující, jemu neznámé chuti. Sytě oranžový odstín mu nenapověděl vůbec nic.

„Možná bych se na to mohl jít zeptat na ošetřovnu,“ utrousil John tiše a podíval se do krabičky na barvy tlumené stínem papíru.

„Třešeň. Na co?“ Sherlock natočil hlavu na stranu a zkoumavě se na Johna zadíval.

„No, na tu alergii a fazolky. Docela by mě zajímalo…“ John se ztratil v myšlenkách a jedna jeho část si nebyla jistá, jestli se má o ně dělit.

„Watsone!“

John sebou úlekem trhl.

Sherlock se na něj díval s přimhouřenými víčky a oči jako by mu plály.

„Asi bychom si měli ujasnit jednu věc hned na začátek, protože jsi to zřejmě dostatečně nepochopil. Sedíme, jíme tohle a mluvíme spolu. Už to je mnohem víc, než kolik může říct většina lidí v mém okolí. Tvoje poznámky se zatím ukázaly jako zajímavé a podnětné k přemýšlení. Byl bych ti vděčný, kdybys v tom pokračoval.“

John měl pocit, že musel na chvíli usnout, protože… To byla pochvala?

„Zajímalo by mě, jestli mají v bradavické knihovně i nějaké knížky o nemocech a podobných věcech, co by nás neměly zajímat, nebo jestli tam je jen to, co potřebujeme k vypracování úkolů. Mohl bych se nejdřív podívat v knihovně, než se půjdu někoho vyptávat.“

Sherlockovy rty zvlnilo cosi podobného úsměvu. Než si ho zamyšlený John stačil prohlédnout, Sherlock ho skryl za hřbetem ruky.

„Jedna část bradavické knihovny se jmenuje Oddělení s omezeným přístupem.“ John zvědavě otočil hlavu – tohle mu rodiče neřekli. „Samotná knihovna má desetitisíce svazků, tisíce regálů a stovky řad. Pokud bys přece jen neuspěl v hlavní část, můžeš zkusit požádat některého z profesorů o povolení ke vstupu do Oddělení s omezeným přístupem. Problém je v tom, že studentům nižších ročníků ho profesoři jen velmi neradi udělují, protože Oddělení obsahuje knihy napěchované černou magií, která se v Bradavicích nevyučuje.“

„Proč tam v tom případě ty knihy jsou, když jsou nebezpečné?“

„Aby sis je mohl projít v rámci pokročilé Obrany proti černé magii.“

John přimhouřil víčka. Svářely se v něm protichůdné myšlenky. Na jednu stranu to dávalo smysl. Pokud jste chtěli být bytrozory, museli jste mít podmínky k řádnému studiu. Na druhou stranu… Kolik kouzelníků a čarodějek právě tohle oddělení mohlo svést na špatnou cestu? Kolik z nich tam našlo informace, k nimž by se za normálních okolností nedostali, protože by byly mnohem pečlivěji ukryté?

Věděl vůbec někdo, co všechno mezi těmi knihami vlastně je?

„Johne.“

„Co?“

„Přemýšlíš nahlas.“

John nejdřív neodpověděl. Nabídl Sherlockovi další fazolku. Ten gestem odmítl. S lehce natočenou hlavou pozoroval Johna a vyčkával.

Měl bych si to uklidit, napadlo Johna iracionálně. Abych je tady nezapomněl.

„Johne?“

„Říká se, že jsou Bradavice nejbezpečnější místo na světě,“ začal váhavě. „A stejně tam můžeš najít magii tak černou, že potřebuješ povolení, abys mohl strčit nos do toho oddělení. Tvrdí se, že Zmijozel je kolejí černokněžníků a zlých lidí. Neměly by Bradavice předcházet tomu, aby se černokněžníci objevovali? Na jednu stranu škola něco rozhlašuje, na druhou stranu… poskytuje podmínky k tomu, aby se stávalo to, čemu se snaží bránit. Mám pocit, že… je to špatně. Ví vůbec někdo, co všechno v těch regálech je?“

Aniž by si toho John všiml, uplynulo několik minut, než Sherlock odpověděl.

„Musel by se změnit systém fungující staletí, Johne. Je tu možnost, že ani sama knihovnice neví, co všechno hlídá. Možná ani neexistuje nějaký inventurní soupis veškerých knih. A i kdyby ho někde měli, co bys s tím chtěl udělat? Chtěl bys odstranit veškeré závadné knihy? Kam bys je přesunul?“

„Proč neexistuje centrální knihovna, kde by bylo tohle všechno pod dohledem?“

„Takhle kouzelníci neuvažují. Uvědom si – Bradavice jsou ikonou kouzelnického světa, údajně nejbezpečnější místo na světě. Jestli je to oprávněné, na to si musíš udělat názor sám. Další věcí je skutečnost, že je kouzelnická komunita zkostnatělá a zpátečnická. Jednou se určitou formou nastavil systém a nikdo na něm nic měnit nebude. Proč by to měli dělat? Fungovalo to tímto způsobem za dědů, pradědů, předků několik generací zpátky. I kdyby se někomu provedlo reformu prosadit, kde na ni chceš vzít peníze?“

John netušil, jak na tohle má odpovědět. Sherlock měl bohužel pravdu a on si připadal hloupě a dost naivně. Vzdal pokus pokračovat dál. Zjevně uvažoval… špatným směrem, který neměl valný význam. Hořce se ušklíbl. Peníze a moc vždycky budou hýbat světem bez ohledu na to, jestli v něm proudí magie nebo ne. A co by zmohl on, jehož život se zmítá v tak očividných trablích? Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. I Bertíkovy fazolky si bude muset brát na příděl.

„Co vlastně v té učebnici čteš?“ zeptal se Sherlock po chvíli, přestože si určitě už musel odvodit odpověď podle počtu otevřených stránek.

„Lektvar proti vředům. Je první a já si říkám, že si pročtu začátky všech učebnic, abych se připravil na první hodiny.“

„Rozvrh se dozvíš stejně po zařazování na koleji. Je to zbytečně vynaložená energie.“

„Ať už skončím kdekoli, chci se připravit, abych nepřipravil kolej o body.“

Ukrývala se v tom jen polovina pravdy. Aby se mohl stát lékouzelníkem, musí mít vynikající prospěch mimojiné i v lektvarech. Dalšími povinnými předměty bylo přeměňování, kouzelné formule, obrana proti černé magii a bylinkářství. Takže… Musel excelovat ve všech hlavních bradavických předmětech, jinak se mohl s budoucí kariérou rozloučit.

Sherlock sjel Johna pochybovačným pohledem a Johnovi i podle toho obočí zdviženého v podivném gestu došlo, že ho prokoukl.

„Musím jít na záchod.“ John odložil krabičku stranou, natáhl se pro boty a obul se rychleji, než ve skutečnosti potřeboval.

Ano, utíkal před Sherlockem jako malý kluk. Zmizel z kupé, až se mu za patami prášilo, jen aby se vzpamatoval. Netušil, kde přesně nejbližší záchody jsou. Z jakéhosi iracionálního důvodu se rozeběhl opačným směrem, než kde se pravděpodobně nacházely. Zpomalil až takřka na konci vagónu. Zastavil se u posledního okna a opřel se o studené sklo. Zadíval se skrz něj ven a pozoroval míjenou krajinu.

Bylo to… Nedokázal pojmenovat vlastní pocity. Sherlock ho na jednu stranu hrozně zajímal, všechny jeho znalosti a… pozorování byly fascinující. Na druhou stranu si neodbytně připadal, že se snaží strkat nos někam, kde o něj přijde. V něm samotném sice Sherlock vyvolával pocit méněcennosti, ale jak sám řekl, John byl světlá výjimka. Kolik lidí musel Sherlockův styl jednání urazit? Co teprve, až začnou naplno žít v Bradavicích? Tam nepůjdou pro kouzlo daleko. Chtěl tohle riskovat?

Před očima jako by se mu znovu objevily uplynulé chvíle, přestože to reálně nebylo možné. Jako by se mu znovu v uších rozezněl Sherlockův sice povýšený, ale ne tak kousavý hlas.

A ty oči… Kolik odstínů asi mají?

Vteřiny se měnily v minuty. Johnův dech mlžil sklo a sváděl ho, aby natáhl prst a něco tam napsal. Nakonec to však neudělal, jen se otočil a se zavřenýma očima se opřel o sklo. Věděl, že je pozorován z nejbližšího kupé. Sotva ho to však zajímalo.

Ano. Odpověď na tu zásadní otázku zněla ano. Srdce se mu v reakci zběsile rozbušilo. I když to Sherlock nazýval poskok, John začínal věřit, že jednou by se to mohlo změnit na přítel. Chtěl u toho být, až se to stane.

„Seš v pořádku?“

Cizí hlas vytrhl Johna ze zamyšlení. John sebou škubl a rozhlédl se.

Z nejbližšího kupé na něj zpoza výrazných černých brýlí hleděly šedé, možná zelené oči. John si nebyl jistý. Na hlavě se klukovi divoce kroutily světle hnědé kudrnaté vlasy. Zdálo se, jako by ve světle vlaku házely rezavé odlesky.

Za neznámým stála bledá dívka. John netušil, na co se dívat dřív – jestli na dlouhé bílé vlasy, nebo na různobarevné oči. Pravé oko měla modré, levé hnědé. Mezi bílými prameny jí prosvítala světle hnědá v odstínu matčiny ranní kávy.

John slyšel v kupé ještě další, ale přes zatažené záclonky a ty dva ve dveřích nikoho konkrétního nespatřil. Ani jeden z nich zatím neměl hábit.

„J-j-jo,“ vykoktal. Netušil, co jiného by měl říct.

„To jsem ráda,“ zaševelila dívka nadpozemsky nepopsatelným hlasem. „Měla jsem strach, že se ti něco stalo. Vypadal jsi mimo sebe.“

Zrudl. Sherlock by dokázal určit její přízvuk, napadlo Johna. On sám měl z jejích pedantsky spisovných slov husí kůži a nezpůsoboval to jen její éterický vzhled podtržený dlouhými bílými šaty.

„P-p-pardon. Trochu jsem se zamyslel.“

„Nad čím?“ Tentokrát znovu promluvil kluk. John mu bezděky sklouzl přes bílé tričko pod kostkovanou zeleno-černou košilí k rukám. Na nich doslova zářily tmavé hojící se šrámy.

„Cos dělal?“ vyklouzlo z Johna místo odpovědi.

„Odpověď za odpověď,“ zasmál se a podíval se na pořezané prsty. Zavlnil jimi, jako by se snažil dokázat, že ho to nijak neomezuje. Ruku Johnovi ale nepodal. „Jsem Cian.“

„John.“

„Loreena.“ Loreenin hlas připomínal zpěv a uváděl Johna do rozpaků. Zdálo se mu, jako by mu myšlenky mizely někam pryč. Jako by se sbalily a rozeběhly napříč vlakem do neznáma.

„Expres volá Johna, prober se!“ Cian Johnovi zaluskal prsty před obličejem, ve tváři pobavený úšklebek. „Na to si zvykneš.“

„Co se to děje?“ John zmateně zamrkal. Měl neodbytný pocit, že se Cian s Loreenou baví na jeho účet, ale jiným způsobem, než jak to dělal Sherlock. Netušil, jestli mu to vadí nebo ne.

Měl by se vrátit. Tohle je hodně dlouhá záchodová pauza…

Loreena neodpověděla, jen se plaše usmála a zamrkala bílými řasami. Johnovo srdce a myšlenky se kvapem rozutíkaly.

„Měl bych se vrátit do kupé. Mám tam věci a... Čeká tam na mě Sherlock.“

„Jasný,“ přikývl Cian. Nevyptával se, kdo je Sherlock. Původní plán zodpovědět si vzájemně zvědavé otázky vyšuměl do ztracena. „Řekl bych, že se ještě uvidíme.“

„Mějte se.“

John se otočil na patě a zamířil zpátky. Míjel jednotlivá místa a nechápal, co se to právě odehrálo. Hlavou mu vířily dozvuky Loreenina hlasu stejně jako podivné šrámy na Cianových rukách. Nedocházelo mu, že se na ně ptal a na oplátku nabízel vlastní odpověď. Nezáleželo na tom, jako by éterická bytost po Cianově boku vymazala veškeré myšlenky.

„Bratře, dám ti radu-“

„Nestojím o tvoje rady, Mycrofte!“ Sherlockův hlas pronikl skrz opar v Johnově mysli a přiměl ho se zastavit.

„Tentokrát bys mě měl poslechnout.“

John bez dechu naslouchal, přestože se to absolutně neslušelo. Nedokázal si ale pomoct. Ústí potoka u malého pole se zjevně rozhodlo zasáhnout a působilo to příliš důležitě, než aby si to John nechal uniknout. Nebyla to koneckonců role poskoka vědět, co se kde děje?

„Proč bych měl? Ty si taky vydržuješ tu svoji... Jak že si to říká? Anthea? Andrea?“

„Ta, narozdíl od toho... Johna, má vhodný původ a svou úroveň. Ale tenhle... Chudý ubožák, který se na nás přiživí.“

„Vím, co jsem viděl!“

„Co jsi viděl? Poděl se s námi smrtelníky o své dedukce.“

„John je klidný, ale odvážný. Zůstal navzdory tomu, jak jsem ho setřel. Je dostatečně trpělivý, aby vydržel moje komentáře. Zdá se ale poměrně tvrdohlavý, protože mě neposlouchá na první dobrou. Je dostatečně cílevědomý, aby dokázal jít za svým, protože studuje dopředu už teď. Je dost nenápadný, ale je o dost chytřejší, než bys očekával. Je vůči mně rezervovaný, ale vidím v něm potenciál věrnosti.“

„To není všechno. Velké balení Bertíkových fazolek? Podle stavu té učebnice si ji nekupoval sám. Už jsi dopustil, aby se na tebe nalepil.“

„To bylo čistě moje rozhodnutí, Mycrofte. A kolem a kolem, jaký je v tom případě rozdíl mezi Johnem a tou tvojí podřízenou? Mám říkat podřízenou, nebo spíš milenkou? Něco spolu máte. Uteklo by to jen slepému.“

„Mám v tom případě očekávat podobný vývoj?“

„Pche... Něco takového se mi příčí a ty to moc dobře víš.“

„O tom si povíme za pár let, bratříčku.“

John si v duchu představil výraz, jaký ten člověk musel mít. Chtěl se ozvat, chtěl nějak zasáhnout, ale přistihl se, že toho není schopen. Místo toho stál na místě, takřka se opíral o sklo vedlejšího kupé a čekal… Na co vlastně? Netušil. Jen doufal, že Sherlockův bratr brzy odejde a on se bude moct oficiálně vrátit zpátky.

„Vypadni, Mycrofte.“ Sherlock podle tónu zuřil.

Jako na zavolanou.

„Uvidíme se večer na koleji, Sherlocku.“

„To nemůžeš vědět! Třeba skončím-“

„S tvojí povahou? Jedině ve Zmijozelu.“ Mycroft se tlumeně zasmál.

John spatřil pohyb a bezděky couvl.

Mycroft Holmes vplul z kupé a shlédl dolů ze své dospělé výšky dolů na Johna. Oproti vychrtlému Sherlockovi měl baculatější tváře, kulatý obličej a pichlavé hodnotící oči blíž u sebe. Modrošedá v Mycroftových duhovkách studila, jak si prohlížel Johna od hlavy až k patě. S neskrývaným úšklebkem prošel kolem Johna, jako by neexistoval, jako by byl jen špínou u jeho bot.

John se zhluboka nadechl a vyčkal ještě pár úderů splašeného srdce, než zapadl za Sherlockem.

„To byl nějaký dlouhý výlet.“

Přesně, jak John čekal. Sherlockův tón byl… kousavý a velmi velmi nepříjemný. Co to způsobilo? Johnovo zpoždění, nebo Mycroftova návštěva?

„Narazil jsem na pár spolužáků, co s námi budou chodit do ročníku,“ začal John opatrně a sedl si. „Ten jeden by tě mohl zaujmout. Má na rukách šrámy, ale nevím, jestli z práce, nebo jestli ho něco poškrábalo.“

Zmínka o nových zajímavostech a Johnův pokus o vlastní pozorování vlily Sherlockovi energii do žil. Napřímil se a poposedl.

„Co jsi ještě viděl?“

John zrudl a polkl. Bude muset přiznat, že Loreenu potkal, to před Sherlockem utajit nedokáže. Jen… Když na to teď přišlo a vzpomínka na ni se mu znovu dostala do hlavy, měl pocit, že se v kupé kolem najednou prudce oteplilo.

„No… já…“

Sherlock přimhouřil víčka a gestem Johna neklidně pobídl, aby začal konečně sypat informace.

„Budeme mít v ročníku holku, jmenuje se Loreena, která… Přízvuk nepoznám, ale má dlouhé bílohnědé vlasy a každé oko jiné.“ Podobně jako ty. Chtěl ji popsat víc, ale slova mu nestačila. Její éterická krása byla nepopsatelná. „Ona… Mám pocit, jako bych viděl vílu. Je to možné? Můžou víly studovat v lidských školách?“

„Myslím, že ne, ale možná má mezi předky nějakou vílu.“

John se nadechl, aby odpověděl.

„Za pět minut budeme v Bradavicích. Svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášť,“ z reproduktorů se ozval cizí hlas a nedal Johnovi šanci pokračovat v rozhovoru.

Čas se musel někam vypařit, protože by Johnovi nepřišlo, že už uplynula tak dlouhá doba. Podíval se na Sherlocka. Ten se zvedl a z kapsy vytáhl zmenšený hábit. John udiveně sledoval, jak se látka sama od sebe zvětšuje, jako by na sobě měla nějakou magickou pojistku. Co řeklo kouzlu, aby přestalo účinkovat právě v tuhle chvíli? On sám měl svůj hábit složený v batohu, kde měl zmenšené i kufry. Když se balil, mluvil o tom s mamkou a dostal na výběr. Tahle varianta se mu zdála nejlepší. Až bude na pokoji, jen vytáhne hůlku, poklepe na ně a ony se zvětší.

Vlak začal pozvolna zpomalovat, až se nakonec definitivně zastavil.

Bylo to tady.

John v rychlosti uklidil učebnici a hodil přes sebe hábit. Na chvíli uvažoval, jestli si sundat svetr, ale čekala je ještě cesta z nádraží a…

Studenti se začali překotně tlačit ven. Strkali se a nadávali, jen aby celý proces urychlili a už byli konečně z vlaku pryč. John zapnul batoh a postavil se mezi dveře, že půjde, ale Sherlock zavrtěl hlavou.

„Počkej, Johne. Necháme nejdřív vystoupit stádo. Tlačit se podobným způsobem ven nemíním.“

„Dobře.“

Nakonec i je dva olízl studený večerní vzduch. John se zhluboka nadechl a měl pocit, jako by tady vítr chutnal jinak. Zdálo se mu to, protože změnil prostředí, nebo se všude kolem chvěla magie?

„Prváci! Všichni prváci sem!“

John se lekl.

Na nástupišti se nad mořem ročníků tyčil obr. Tvář mu skoro úplně zakrývaly dlouhé, ježaté vlasy a štětinaté vousy. Pod vším tím porostem skenovaly dav oči lesknoucí se jako nějaký hmyz.

„No tak, všichni za mnou – eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všichni prváci za mnou!“

John se nejistě rozhlédl, kde uvidí Sherlocka. Jistě, jejich průvodce představoval dostatečný orientační bod, avšak… Ztěžka polkl. Poslední, co chtěl po celé té cestě, bylo ztratit Sherlocka z dohledu.

Místo Sherlocka si však na nástupišti všiml postavy, vzrůstem pravděpodobně první ročník. Stála k Johnovi zády a nezdálo se, že by se měla k pohybu. Další studenti ji míjeli a ona stále stála na místě.

Z šera vystřelila ruka a popadla Johna za svetr.

„Pojď, Johne, a nezdržuj už.“

Sherlock mu položil dlouhé prsty zezadu na krk, až se John podvědomě zachvěl, a snažil se ho otočit a tlačit směrem k obrovi a zbytku tlupy. John se však pořád díval na toho člověka, co se k nim nepřidal.

„Nestůj tam tak. Utečeme ti.“

Jedinec stále nereagoval. Po chvíli se otočil a John si všiml jeho lesknoucích se očí. Klukovi po tvářích stékaly slzy a on si je zběsile utíral do kapesníku.

„Sherlocku, počkej.“

„Johne, co to děláš?“

John se mu vytrhl a zamířil k plačícímu.

„Pojď,“ promluvil na něj John. „Musíme jít, nebo nám utečou.“

Kluk však stále nereagoval. Napůl se otočil k vlaku a John začínal mít nepříjemný pocit. Zvedl ruku a poklepal mu na rameno.

Chlapec sebou trhl, v kulaté tváři úlek a strach. Rozklepal se a slzy se mu spustily s nezměněnou silou.

„Už nás volali. Musíme jít,“ zopakoval John znovu, tentokrát pomalu. Nebyl si jistý, jestli mu ten druhý rozumí. Možná na něj mluvil moc nezřetelně.

„J-já nevím, kam mám jít.“ Přestože a nebo možná právě proto, že se zprvu zakoktal, vyslovoval pomalu a pečlivě, jako by si dával pozor na každou slabiku, kterou vyřkne.

„POČKEJTE, NEJSME VŠICHNI!“ zařval John vší silou, kterou v sobě dokázal zburcovat. Čekal by, že sebou kluk trhne, koneckonců křičel mu dost blízko u obličeje. Nedočkal se.

„Johne, co to děláš? Nesbírej tady ztracená štěňata a pojď.“ Sherlock se ocitl vedle něj.

„Sherlocku, nech toho!“ John se na něj úkosem podíval a všiml si, jak Sherlock ztuhl. Nezabýval se důvodem proč. Teď bylo podstatnější, aby dostali nového spolužáka bezpečně do Bradavic.

„Neví, kam máme jít.“ John zvedl ruku a nabídl klukovi mlčky dlaň. Dostával podvědomě podivný vztek. Když už podle Sherlocka sbírá ztracená štěňata, tak ať...

Ten zaváhal. Těkal modrýma očima z jednoho na druhého, než se vysmrkal, utřel si obličej a přijal nabízenou ruku. John cítil, jak se klepe, a povzbudivě mu ji stiskl. Sherlocka si nevšíml. Ruku v ruce zamířili směrem, odkud naposledy slyšel obrův křik.

„Počkej.“ Zastavil Johna uprostřed kroku.

„Co se děje?“ John se na něj otočil a tázavě se na něj podíval. Budoucí spolužák visel Johnovi na rtech.

„J-j-já...“ Ztěžka polkl a na pár kratičkých sekund sklopil oči, než znovu vzhlédl. „Potřeboval bych,... jestli bys mě vedl.“

John zkoumavě přimhouřil víčka, ale zatím neodpovídal, protože vypadal, že bude ještě pokračovat. Chlapec vzápětí sáhl do kapsy a vytáhl z ní cosi, co John nerozpoznal. Na dlani mu ležela podivná věc. Ze světlé části podobné ledvině vybíhala trubička a stáčela se do výrazné kapky s výstupkem na konci. John zamrkal a netušil, co si myslet a proč mu to ukazuje.

„Co je to?“

„M-m-musíš se mi dívat do očí, abych ti viděl do obličeje. Neslyším tě.“

John ztuhl a šokovaně vzhlédl. Tušil, že je na něm něco divného, ale tohle... by ho... nenapadlo ani v nejdivočejších snech.

„Tak kde ste?“ ozvalo se jim nad hlavami. „Nemůžem se zdržovat, čekaj na nás.“

„Prosím, pomůžeš mi?“ Modrooký schoval předmět do kapsy a nejistě přešlápl. „Nevím, jestli se bez pomoci dostanu do školy.“

Skupina prvních ročníků stála stranou na okraji nástupiště a obr se stejně netrpělivě jako Sherlock vedle nich díval jejich směrem.

„Dobře,“ přikývl John. „Pojď za mnou, a kdyby byl problém, chytni se mě.“

John zjistil, že nemá sílu se jakkoli omlouvat a cokoli vysvětlovat. Nebyl si jistý, jestli by to jejich průvodce pochopil, když on sám měl problém celou situaci vstřebat. Jak bylo možné, že se do Bradavic dostal hluchý člověk? Nemělo by to vedení školy nějakým způsobem vyřešit, než takový student nastoupí? Neměl by ho vyšetřit nějaký lékouzelník a tenhle nedostatek tomu chudákovi kompenzovat? Další a další otázky týkající se zkostnatělosti kouzelnického systému se Johnovi valily do hlavy, jako by to sevření cizích prstů jen umocňovalo.

Obr je naváděl po příkré, úzké pěšině obklopené tmou. Cesta po chvíli vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu vysoké hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množstvím věží a hlásek. Jeho okna zářila do nebe plného hvězd.

„Do každýho člunu jen čtyry!“ Obr ukázal na dlouhou řadu loděk, které se líně pohupovaly u břehu. John se podíval po Sherlockovi. Chtěl se zeptat, jestli pojedou spolu, ale to už Sherlock seděl v jedné z loděk a s odvrácenou tváří předstíral, že... Co vlastně?

John pustil chlapce a vklouzl do loďky. To se Sherlock... urazil? Neměl čas a příležitost tohle řešit. Jestliže Sherlock Johnovo jednání nepochopil, pak mu to bude muset vysvětlit později. Ohlédl se na svého následovatele, který nejistě přešlápl. Protože bylo před nimi u Sherlocka místo, povinný počet doplnil ještě někdo, komu však John neviděl do tváře.

John ukázal na místo vedle sebe a vyčkával, až se ten druhý posadí. Kluk se lehce křečovitě chytil sedátka a přerývaně oddechoval.

„Nastoupili už všichni? Takže – JEDEM!“

Celá flotila se vydala vpřed. Klouzali po hladině klidné a lesklé jako zrcadlo. Všichni mlčeli, pro tentokrát i Sherlock, a jen pozorovali blížící se hrad. Jak se blížili, tyčil se nad nimi výš a výš, až John v jednu chvíli musel začít zaklánět hlavu, aby dokázal vstřebat velikost toho místa.

„Sehnout hlavy!“

Byl to hlavně instinkt, co Johna přimělo hluchému položit ruku zezadu na týl a víceméně násilím mu strčit hlavu až ke kolenům. Později mu to vysvětlí.

Loďky propluly clonou z břečťanu splývající na čelní straně útesu. Za ní se skrýval široký černý tunel. John zatajil dech, když je definitivně pohltila tma. Netušil, kam vlastně míří, až narazili na podzemní přístav na oblázkovém břehu. Obr vystoupil první a po něm se začali škrábat ven i oni. Světlo lampy je vedlo temnotou po strmé pěšině sevřené mezi skalami.

John se snažil postupovat opatrně. Nebyl si jistý, kam šlape a začínal zaostávat.

Napůl očekával, že na něj Sherlock počká, ale mýlil se. Koneckonců, proč vlastně? Pan Kousavý se přece urazil. John měl sto chutí na něj zařvat, aby se vzpamatoval. Nemohl přece riskovat a vzít si na svědomí, že nedorazí do Bradavic všichni. Rozhlédl se, aby se ujistil, že se ho drží alespoň ten.

Kluk se poslušně sunul po pěšině vedle Johna. John měl pocit, jako by v šeru viděl ducha, jak bledou tvář měl. Oba dohnali dav až ve chvíli, kdy celá skupina šplhala po kamenném schodišti k hlavní bráně.

Buch! Buch! Buch!

Prastaré dřevo zadunělo pod obrovými ranami. John se sotva zastavil – brána se doširoka otevřela a oni poprvé vstoupili na půdu Bradavic.