„Snape mohl Phinease Nigelluse vyslat, aby špehoval místo něj tady v domě,“ vysvětlovala Ronovi Hermiona a znovu se posadila ke stolu.
V Harrym se sevřely všechny vnitřnosti. Doposud ho to ani nenapadlo, ale nyní to dávalo děsivý smysl. A nejen to! Uvědomil si, že ten proklatý obraz tu visel roky. Nezáleželo na tom, že byl v místnosti, kam nikdy nechodil, pokud tedy nepočítal ty situace, kdy s paní Weasleyovou museli uklízet všude po domě a lovit kdejakou potvoru.
Postavy v obrazech se mohly navzájem navštěvovat. Mohly běhat mezi jednotlivými rámy, jak se jim zlíbilo, a plně využívat všechno, co na nich bylo namalované. Nigellus se klidně mohl schovat za namalovaný baldachýn obrazu, který měla dvojčata v ložnici, a s vyplazeným jazykem na ně zírat.
Harry si byl jistý, že ho Snape prostřednictvím bývalého ředitele Bradavic sledoval už dřív. Ještě v době, kdy o něm nevěděli, že je zrádce a měl sem přístup, se mohl s Nigellusem domluvit a určitě to udělal. Špehoval ho, aby se mu mohl pomstít za to, že ho přistihl, jak si v myslánce prohlíží jeho nejhorší vzpomínku.
Chtěl informace, díky kterým by ho mohl ztrapnit.
A vlastně nechápal, že to neudělal.
Materiálu měl víc než dost.
Harry cítil, jak rudne, proto sklopil hlavu, div do polévky nestrčil nos. Okamžitě mu hlavou začaly létat vzpomínky na to, jak se Fredem a Georgem nechal připravit o panictví. Na to, jak bezostyšně jednoho kouřil a druhým se nechal šukat, až mu z očí tekly slzy štěstí. Na to, jak fascinovaně přihlížel tomu, jak se láskyplně spolu mazlí, když předpokládali, že už usnul. Myslel si to o nich už dřív, protože nebyl slepý a velmi často si všímal jejich jiskřivých pohledů, ale i kradmých doteků, které si dvojčata dopřávala.
Snape o tom všem musel vědět.
Teď už dávalo smysl, že na něj Nigellus pomrkával pokaždé, když ho potkal v nějakém rámu.
Strčil si lžíci polévky do úst a uvědomil ještě jednu věc. Několikrát se stalo, že slyšeli vzrušené vzdechy i poté, co už všichni tři vyčerpaně leželi na posteli a popadali dech. Mysleli, že je to nějaká ozvěna.
V Harryho mysli se začala rýsovat myšlenka. Možná, že ho Nigellus nešpehoval pro Snapea. Možná, že je sledoval, protože se prostě jen chtěl dívat, když už se nemohl přidat.
Rozhodl se, že to zjistí.
Počkal do večera, opatrně z Hermioniny kabelky vytáhl obraz a přesunul se s ním do Siriusovy ložnice. Pořádně zamkl, postavil obraz na stůl a odrhnul z něj zábranu.
„No konečně,“ odfrkl Nigellus a usmál se tak, až se Harrymu zježily chloupky.
„Co chcete?“ zeptal se Harry se sevřeným hrdlem. „Chcete bonzovat Snapeovi?“
„Ne. Ale mám pár vhodných informací pro vás,“ opáčil a významně se na něj podíval. „Ale zadarmo to nebude.“
Harry polkl. Tušil, co ho to bude stát. „Co chcete?“ zopakoval a zaryl si nehty do dlaní, snad aby si dodal odvahu vůbec promluvit.
„Chci se dívat, jak si to děláš, pochopitelně,“ oznámil Nigellus narovinu a posadil se do křesla v obrazu. „Sice to nebude ono, jako když sis užíval s krvezrádci, ale spokojím se s málem. A pak ti řeknu, co vím.“
„Slibujete?“ zašeptal, ale ruce už mu automaticky klesly k opasku.
„Slibuji.“
Nezklamal. Ty informace za to stály.
Pokaždé.