Remus zjistil, že si zapomněl učebnici astronomie. Rychle si pro ni zaběhnout do ložnice, to byla jeho jediná možnost.
Před vstupem ho však zarazil Jamesův chlubivý hlas: “Tys to dělal s jednou, jenže já se dvěma!“
Remus v duchu zasténal. Nevěděl proč, ale ostatní ho do takových rozhovorů s chutí zatahovali. On by se bez nich i obešel. Ne že by se snad stranil dívek nebo byl prudérní a natolik vlkodlak, ale opravdu se o tom museli všichni bavit v kroužku, kontrolovat, porovnávat, nedej bože si ukazovat? Copak jim to nepřišlo zahanbující?
“Jenomže nám, nepřiblblej lidem, se to povede i na poprvé, Jamesi,“ odpověděl jízlivě Sírius.
“Podívej, jestli si chceš zanadávat, tak zasvěť tadyhle Péťu,“ ohradil se James a v místnosti zazněl přidušený výkřik.
Remus se narovnal a rozhodně sáhl po klice. Je prefekt a jasně jim vysvětlil, že zaučování nevinných dívek do tajů dospělého světa nebo jakýkoliv způsob jejich lákání – začínaje přemlouváním, opíjením konče – není laskavost, nýbrž nezákonná sprosťárna. James se s ním sice pokusil hádat v tom smyslu, že hřebec je hřebcem proto, aby skákal na kobyly, a že blbá je kobyla, když za ním dolézá, což mělo ospravedlnit jakékoliv jeho a Síriovy výstřelky, nicméně Remus věřil, že si prosadil svou. A jestli tam teď někoho mají…
“Díky, fakt díky, Jamesi,“ pokračoval zatím rozhovor Petrovým nenaloženým hlasem.
“Dobře, tak já to s tebou zkusím, mistře Červíčku,“ nadhodil bodře Sírius. “Dvanácteráku, ty budeš držet a tady Petr –“ pokračoval.
Remus překvapeně zamrkal. Ruka na klice poněkud znejistěla.
“Proč musím držet zase já?!“ přerušil ho James.
“Zkus se zamyslet, troubo. Jsme tady tři a já jsem tady jako úžasný a všeznalý vedoucí této akce. Takže, pokavaď si má Péťa užít, budeš prostě držet,“ vysvětlil dotázaný.
Remova ruka klesla podél těla majitele. Na tváři se mu usadil výraz nejistoty.
Co když tam nikoho nemají?
“Hele, Červíčku, víc než cokoliv je to umění, tak to měj na paměti a všechno půjde hladce,“ zazněla Síriova rada blahosklonným, zasněným tónem.
“Zníš jako imbecil,“ odvětil Petr.
Removi zatím běželo hlavou, jak moc stojí o svoji učebnici. Byla důležitá, jistě, ale tohle za žádnou cenu nechtěl vidět.
Náhle James vykřiknul a přidal k tomu i velmi sprosté označení. S Náměsíčníkem za dveřmi to trhlo a jeho obličej se zkřivil do masky nesmírné bolesti a hrůzy.
“Ne takovej švih!“ vyděsil se Sírius. “V pohodě, brácho?“
“Jo, ale vydržím to už maximálně jednou,“ odpověděl James pozvolna.
Tentokrát Removu tvář zahalily nepříliš jasné představy.
“Když s tou tvojí krabičkou nebo alespoň s hůlkou je to jednodušší,“ fňuknul Petr.
“Jo, ale na svojí krabičku si nedám sáhnout,“ přitakal Sírius.
Remus mrknul na hodinky. Učebnici teď, nebo nikdy. Zhluboka se nadechl, zakřičel: “Jdu dovnitř!“ a rychle otevřel dveře.
Ostatní Pobertové zůstali jen překvapeně zírat, když s předloktím před obličejem udělal tápavý krok dovnitř.
“Ty, Remusi, tos nám oznamovat nemusel – nám by došlo, že nám na prahu ložnice nechceš nabízet letáčky z ministerstva,“ ozval se James zamyšleně.
Remus otevřel opatrně jedno, a pak i druhé oko.
Sírius měl v ústech zapálenou cigaretu a v prstech pochromovaný zapalovač s odklápěcím víčkem. James držel krabičku zápalek před obličejem a třepal s ní. A Petrova cigareta byla nezapálená. Remus cítil, že rudne.
“Co se tady dělo?“
“Učil jsem hochy škrtat!“ odpověděl Sírius světácky a uštědřil Jamesovi takový štulec do zad, až mu málem spadly brýle.
“A co ten přidušený výkřik?“ vyptával se Remus obezřetně.
“To sem hodil po Petrovi polštář,“ zamumlal James.
“A ten druhý výkřik?“
“Hele, to bys musel vidět, páč jako Péťa se snažil škrtnout sirku,“ rozvyprávěl se Sírius a doprovázel se rozmáchlými gesty směrem k dvěma dalším účastníkům, “ale nějak to nevypočítal a zarazil Jamesovi brýle málem až do hlavy!“ vysvětlil nadšeně. Cigaretu típnul o podlahu.
“Cos myslel, že děláme?“ zeptal se Petr nejistě.
“Ale… vždyť víš co. Poslední dobou jste pořád…no, vždyť víš co,“ mumlal Remus a pokrčil rameny.
“My tedy ne-vždyť víš co,“ zaštěbetal Sírius pitvořivě.
“Co tím myslíš?“ nechápal Petr pořád. Ovšem to už Remus nalezl spásu ve své knize a s nesrozumitelným mumláním pláchl na hodinu.
Toto nezvyklé chování zanechalo Poberty v napjatém tichu.
“Víte, co je na Musovi poslední dobou zvláštního?“ prolomil po chvilce mlčení Sírius.
“Vyje? Nadměrná chlupatost? Ne, počkej, někoho sežral a teď má špatný trávení?“ pokusil se James o vtip.
Sírius po něm loupl očima a tajemně zdůraznil: “Má hlavu plnou vždyť víš čeho.“
“Čeho?“ nechápal stále Petr. James protočil oči a naklonil se k němu, aby mu to tedy pošeptal. “Jo, aha, tohohle,“ dodal Petr potom, aniž by ho to nějak překvapilo. “Já myslím, že je Remus do někoho zaláskovanej.“
Dva páry očí se k němu šokovaně obrátily. Ticho, které následovalo tentokrát, bylo filosofické a zmítalo se na pochybách.
“Blbost,“ zkonstatoval nakonec James, “to bychom ho museli s nějakou holkou vidět a jediná, která s ním čas od času -“ větu nedokončil. Jeho pohled náhle zesklovatěl a koutky úst se mu svěsily.
“Ne, do Lily by určitě nešel,“ ozval se pohotově Sírius, kterému došlo o něco rychleji, čeho jsou to příznaky. “Je to sice jediná holka, s níž se vídá docela často, ale řek bych, že Remus ví, co by se stalo, kdyby s ní chodil.“
“Jo?“ divil se Petr. “A co by se stalo?“
“Přestal by s ním James mluvit. A já možná taky,“ pronesl zamyšleně. James omámeně přikývnul. Jeho vždycky přehnaně sebevědomá tvář byla najednou plná strachu.
“Ale co když s ní vážně chodí?“ dotíral na kamarády. “Lásce přece nemůžeš poručit. Je s ní tak často… Co když… co když mu ona vyznala lásku a on si řekl, že jí přece nemůže zklamat? On je tak hodnej, že by s ní chodil, i kdyby ji nemiloval.“
“Dvanácteráku, jsi paranoidní. Ještě žádný parohy nemáš,“ konejšil ho Sírius věcně.
“A navíc to určitě není Lily,“ potvrdil Petr.
“Jak to můžeš vědět?”
“Jméno začíná na S.“
“Co?“ nechápali James a Sírius.
“No, jednou jsem přišel za Remem a měl stejný výraz jako ty, Jamesi, když myslíš na Evansovou. Jenomže ta stála před ním a něco říkala a on ji nevnímal. Tak se ho zeptala, na co myslí. A on odpověděl, že na Si. Ale pak si asi uvědomil, že to říct nechce, zarazil se a zeptal se, jak pokračuje její hádka s tebou, Jamesi, což se ona naštvala, tak ji pak uklidňoval, a všimnul si mne, tak jsme šli na hodinu.“
“A to tě nenapadlo zeptat se, kdo to je?“ povzdychnul James a sednul si na postel.
Petrova tvář nabrala výraz selete u bezedného korýtka.
“Ne,“ odpověděl rozveseleně.
Sírius se začal smát. James s sebou plácnul a zabušil rukama do pokrývky, aby tak dal alespoň částečný průchod svému utrpení a zmatku, kterým se pro něj stala Evansová s jedním z jeho nejlepších kamarádů.
“Škoda, že netušíme, kdo je S,“ postěžoval si Sírius.
James se náhle posadil a zamračeně se na něj podíval. “Co když to není jenom S, ale fakt SI?“
“To je možný,“ připustil Petr.
James se pronikavě podíval na Síriuse. “Přece musíme přijít na nějakou, jejíž jméno začíná na Si. Tolik jich nebude.”
Byla to důležitá záhada. Rozjímali nad ní tak poctivě, že když se Remus vrátil po večerce z astronomie, našel je sedět v hloučku na Jamesově posteli s popsaným a proškrtaným pergamenem, spiklenecky šeptající a odhánějící ho do vlastní postele.
A tak se Remus o dva dny později ocitl v závěsu svých kamarádů v učebně věštění. Z vůně vonných tyčinek se mu točila hlava. Profesorka Trelawnyová byla mladá excentrická žena se spoustou šperků a ochranných amuletů. Rems nikdy netušil, před čím se zamýšlela chránit, pokud doopravdy viděla do budoucnosti. Nejspíš před studenty.
Sírius natáhl jeho ruku k zaskočené profesorce, zatímco James zaníceně vykládal o tom, jak je otázkou života a smrti, zda Removi předpoví z čar života jeho osud. Petr odváděl velmi špatnou práci v pokusu se nesmát.
Z neznámého důvodu se profesorka do chiromantie pustila opravdu důkladně. Její prsteny a náramky cinkaly, jak nastavovala a přetáčela Remusovu dlaň, nespokojeně u toho mlaskala a pronášela pro něj naprosto nesrozumitelné soudy jako: “Čára osudu tvoří na čáře života přímo astrium, stejně jako u mně! Velmi nebezpečné!”
“Remus by se měl zdržet i na čaj,” nadhodil Sírius.
“Ne!” Remus se jim vysmekl. Pak se uklonil profesorce. “Moc se omlouvám, že jsme vás zdrželi. Odcházíme!”
Všichni ho urychleně následovali ven. Zastavil teprve až v bezpečí společenské místnosti. Tři tváře se na něj napjatě dívaly. Neměl ponětí, co od něj čekají. Nic nedávalo smysl.
Nakonec mu Sírius uštědřil žďuchanec do ramene. “Jak se cítíš?”
“Jako idiot.”
“Ale no tak, kámo,” rozhodil James rukama, “musíš se trochu snažit. Nesmíš při prvním odmítnutí hned couvnout.”
To byla špatná rada. Remus bezděky ucouvnul. Pak se rozhodl obrátit na hlas rozumu. “Péťo, co se to tu děje?”
“Snažíme se ti pomoct získat lásku tvého srdce.”
“Cože? Cos jim řekl?”
“Přesně tak!” přerušil je James a přehodil Petrovi ochranitelsky ruku kolem ramen. “Péťa nám prozradil všechno. Úplně všechno. Musím teda uznat, že máš divnej vkus, ale -“
“Mohlo to bejt horší,” ozval se Sírius lakonicky.
“Moje řeč, Tichošlápku. Takže jsme tady pro tebe. Nikdo než já si neumí líp představit, čím procházíš.”
O tom silně pochyboval.
“Ale nech všechno na nás,” ujišťoval ho Sírius s rozšafným úsměvem, při kterém dívky omdlévaly. Remus jim najednou začínal rozumět. Měl pocit, že ho vlastní hábit dusí.
“My už to nějak zařídíme,” pokračoval James. “Nic ti nebude stát v cestě. Jen si to představ, je tam v té učebně ve věži chudinka tak osamocená. Večerní společnost jí určitě potěší. A my budeme pro každý případ hlídat, aby vás nikdo nerušil!” Plácl si se Síriusem, jako by to už byla hotová věc.
Remus zpanikařil. Přestože to považoval za hrozně nečestné, hlasitě zvolal: “Ahoj, Lily!”
Zrzavá prefektka se po jeho hlase otočila. A s ní i James a Sírius. Srdeční trable byly rázem zapomenuty a nahrazeny srdečním problémem někoho jiného. Oba odběhli k ní a nechali ho tam s Petrem stát. Remus věděl, jak ti dva fungují. Naučit se znát a pozorovat lidi byla taková vlkodlačí, nebo alespoň Remusova, bezpečnostní pojistka. Obrátil se na Péťu.
“Sybila Trelawneyová? Sy - bi - la?!” odsekával.
“Nepřišli by na to ani do konce studia,” zašpitl Petr. Potom vzdorovitě vzhlédl a Remuse ne poprvé napadlo, že krysy jsou především chytré a společenské. Koneckonců, Petr jako první odhalil, že je vlkodlak. Ačkoliv to možná souviselo s faktem, že se ho jako jediný obtěžoval poslouchat.
Remus pozvedl obočí a položil si prst přes rty. Petr přes ty svoje v odpověď naznačil zapnutí zipu. To trochu pomohlo. Remus se uvolnil a zadíval na Síriusův zátylek. Jak se mu přes límec hábitu vlnily konečky černých vlasů. Jak se látka delikátně napnula v pase, kde si držel ruce v bok, a přes oblé svaly níž.
“Vážně se tváříš jako Dvanácterák,” zamumlal Petr.
Remus kapitulovaně povzdychnul: “Eseje do konce roku?”
Petr mu potřásl rukou s opravdovým nadšením.